PES

Několik poznámek k základním otázkám všeobecného bytí.

Na úvod jedna zdánlivě nesouvisející. Myslím, že lze souhlasit s názorem, který svého času v naší vzájemné korespondenci vzpomenul prof. Šmajs, s odkazem na jednu dřívější diskusi, že z filosofického hlediska v pochopení a uceleném řešení kardinálního problému osudového střetu všeobecné lidské kultury, specielně v podobě současné vyspělé civilizace, s rodnou pozemskou přírodou, je „pes zakopán v ontologii“. V jejím chápání a v příslušných širších souvislostech. Tak jak se celým tímto komplexem ve svých pracech zabýval. Nemyslím však, a jistě to tak nebylo ani míněno, že jen v tomto případě. V odpovídajícím  racionálním, na vědu navazujícím, tj. i dynamickém, evolučním pojetí ontologie jakožto - v obecném náhledu – vrcholové součásti filozofie tkví totiž v určitých souvislostech její důležitý a svým způsobem i východiskový a inspirativní význam. Je to zcela legitimní a zastřešující oblast lidského poznání a poznávání nebo alespoň – ve své obecnosti – ta či ona základní představa o nejhlubších základech všeobecného bytí. V tom i bytí rodu homo sapiens. Se svými důsledky pro lidské konání, myšlení, vědomí a povědomí. Trochu problém, i dost velký, je v tom, že v ní samé, v té ontologii, i v jejím uvedeném smysluplném chápání, je až dosud, pokud mohu soudit, a stejně obrazně vyjádřeno, také „zakopán pes“. A ne ledajaký.

 Ve smyslu často užívané charakteristiky jakožto „výkladu světa“ má obecně ontologie několik hlavních úrovní či podob. Z nich nejhlubší rovina je ta, kde se příslušný vědecký, s vědou související, o ní se opírající, na ni tak či onak, třeba i v podobě hypotéz navazující či s ní přímo totožný výklad střetává s jeho většinou lidstva vyznávaným náboženským pojetím (kterým se zde rozumí nám nejvíce známé a blízké monoteistické pojetí biblické). A kde jsou tyto dva náhledy ve zřetelném protikladu.

 Na úrovni těch nejhlubších základů jde tu v zásadě o tři základní otázky a příslušné odpovědi. 1) Je absolutním jsoucnem nadpřirozený, vševědoucí, všemohoucí, ale jinak nám blíže neznámý a nepoznatelný Bůh, nebo je to nám známý reálný svět ve smyslu veškeré materiální kosmické náplně se svými příslušnými doprovodnými atributy (čas, prostor, neustálý pohyb….)? 2) Byl tento náš kosmický svět stvořen (z ničeho, Bohem) nebo přirozeně vznikl z něčeho rovněž materiálního, existujícího od věčnosti do věčnosti (Herakleitos a d.) a trvá v podobě nejrůznějších a nespočetných transformací, včetně – v případě multikosmu – „velkých třesků“, tedy cestou neustálého pohybu, změn, dění? 3) Je zdrojem, hybatelem, tvůrcem tohoto dění, včetně průběhu života každého člověka boží vůle, nebo něco jiného, rovněž přirozeného, vnitřního, obsaženého v samotném tom materiálnu, v každé jeho jednotlivosti a zajišťující jeho samopohyb?

 Odpovědi na prvé dvě otázky se strany racionálního myšlení, průkazného poznání nebo alespoň dostatečně logicky opodstatněných hypotéz či dohadů jsou známy a v otázkách samých v principu uvedeny. Jde o příslušné nenáboženské, vědecké pojetí. Spíše rozpaky – pokud mohu soudit – trvají však v daném směru v odpovědi na třetí otázku. I když určité, častěji spíše dílčí a ne zcela jednoznačné výroky tady jsou. S nemnohými výjimkami, např. Barrow v práci „Nové teorie všeho“ – vesmír jako procesor informace, zákony přírody jako software. Moje stanovisko je zde v principu stejné a jednoznačné. Tímto universálním hybatelem, tvůrcem, předurčovatelem každého dalšího dění v rámci universa, včetně naší planety a života na ní, ať již dění prostého reprodukčního nebo vývojového, je informace, v materiálnu samém obsažená, zakódovaná, v jeho uspořádanosti „oděná“ a prostřednictvím něho, a ne jinak, cestou nejrůznějších vnitřních a vnějších interakcí se také realizující. V tomto smyslu je informace absolutní ontická danost, sama o sobě, svou podstatou (!) ovšem nehmotná, ideální. A to skutečně, nikoli jen zdánlivě kvůli svému materializovanému projevu, způsobu existence. A vytvářející tak spolu s materiálnem nejhlubší neoddělitelnou substancionální dvojjedinost, dualitu veškerého bytí = dění. Nerozlučnou jednotu materiálna a reálného ideálna, hmoty a informace. Nacházejících se ve vztahu vzájemné existenční podmíněnosti. Hmota, materiálno je podmínkou existence informace, informace je podmínkou existence hmoty.

 Ponecháme-li stranou nebo odmítneme-li náboženský výklad světa tak jak byl naznačen v uvedených otázkách, zůstane nám ta druhá strana, to co je možno nazvat racionální ontologií, její základní ustanovení. To pak – ponecháme-li stranou samotnou kategoriální rovinu problému - může být chápáno staticky, jen jako určitý stav bytí, čímž to ovšem přestává být racionální, nebo jednoznačně dynamicky, s důsledně prioritním respektováním dynamiky všeho bytí, jeho nepřerušovaného pohybu, dění, vývoje, evoluce. Což je také jediné skutečně vědecké pojetí. Racionální a evoluční ontologie je tak ve svém základním smyslu jedno a totéž.

 Klíčové místo v tom všem chápání a výkladu zaujímá v dřívějších textech na bázi řady relevantních odkazů navržená obecná ontologická teorie informace. S vymezením čtyř základních definičních znaků informace jako ontologické kategorie – 1)absolutní všeobecnost výskytu, 2) neoddělitelná existenční spojitost s hmotou, materiálnem, 3) její nehmotná (ideální) podstata a 4) tvůrce pohybu (universální hybatel). A také s vymezením jejích základních velkých na sebe vzestupně navazujících vývojových druhů – informace přináležející 1) k hmotě neživé, 2) ke hmotě živé, 3) k lidskému vědomí a 4) informace „ztechničtělé“ (počítačové programy ad. vyúsťující dnes ve fenomén umělé inteligence). Tak jak lze tyto druhy vysledovat z pohledu planety Země. Co do podstaty stejně, ale v jiném, konkrétnějším označení a  bez explicitního vyčlenění uvedeného 4. vývojového stupně tyto velké druhy uvádí a analyzuje i M. Veverka ve své znamenité encyklopedické práci shrnující obsah, poznatky racionální ontologie na bázi vědy „Evoluce svým vlastním tvůrcem“. A to jako: 1) protoinformace (za „něco jako informace“ označuje i 4 základní interakce částic a pole, dosud nejhlubší pohled do nitra všeho materiálního bytí) 2) informace biochemické a 3) informace sémantické. Rozdíl oproti předchozímu je zřejmý. Dané třídění a označení totiž také znamená, že za skutečné, „plnohodnotné“ informace jsou považovány jen ty, které jsou spjaty s hmotou živou a s lidským vědomím. Výše navržená zcela obecná, ontologická teorie informace se 4 základními definičními znaky a 4 velkými vývojovými druhy je však zatím spíše popelkou. Specielně s ohledem na konstatovanou nehmotnou postatu informace a její funkci jakožto tvůrce pohybu, jakéhokoliv vývojového či prostého reprodukčního procesu, jakékoliv změny (za vším hledej informaci). Zdá se, že ontická universalita informace není ještě dostatečně pochopena a uznána. Neustále o tom svědčí i různé pořady či pojednání (i ze strany renomovaných vědců), kde konec konců jde právě o záležitost informace v jejím obecném postavení a funkci, ale ona sama není při tom vůbec zmiňována. Takže, je-li pro pochopení mnohého „pes zakopán v ontologii“, pak pro pochopení ontologie jakožto shrnujícího racionálního „výkladu světa“ je tím „zakopaným psem“ informace. Od ní, od příslušné obecné ontologické teorie informace se zde pak to nejpodstatnější, tj. chápání a vysvětlování všeobecného bytí jakožto dění, jakožto vývojového, evolučního procesu, od „velkého třesku“ až po – zatím – naší současnou civilizaci, i odvíjí. Společně se zahrnutím i mnoha dalších hledisek. Tak jak je to excelentním způsobem, na bázi relevantních vědeckých poznatků a vlastního celkového pojetí zpracováno ve výše již zmíněné obsáhlé a mimořádně přínosné publikaci JUDr. Miroslava Veverky. Nakonec ještě jedna veledůležitá poznámka. Funkce informace jakožto hybatele obecně znamená, že předurčuje – a to vždy – určité budoucí dění. Je to ovšem primárně jen určitý potenciál. Aby se tím hybatelem stala reálně, musí do jejího příslušného „hardwarového“ nositele nastat přísun energie. Samotný nainstalovaný počítačový program co by určitý souhrn informací předurčující i zcela určité budoucí dění je „mrtvý“, dokud nepřipojíme počítač do elektrické sítě, bateriím či ještě jinému zdroji energie. Živé organismy, obsahující sobě vlastní informace pro pokračován rodu a vzájemnou komunikaci, musí si potřebnou energii obstarat z potravy, slunečního svitu či ještě jinak. V tomto smyslu je energie pro vyšší vývojové druhy informace nosičem. Platí to ale dle mého názoru dost nepochybně i pro vývoj hmoty neživé, i když to není docela zřejmé. S tím, že svůj počátek to má již v samotném velkém třesku. Můžeme v tomto směru říci, že na počátku byla energie nadaná informací, tentokrát nositel své vlastní interní informace. A pak už to „šlo“ dále jako celkový obrovský kosmický, v tom i specifický pozemský, vývojový (evoluční) deterministický mechanismus a dosud tak i trvá. Jak to odhalují příslušné vědecké disciplíny. Snad to celé bude jednou i plně rozluštěno. V každém případě platí, že bez účasti, vstupu energie nemůže informace svou funkci universálního hybatele, předurčovatele každého budoucího dění plnit.

K předmětu a obecnému obsahu racionální ontologie – základní teze

*Racionální ontologií se zde rozumí nenáboženský výklad podstaty, geneze a chodu světa, fenoménu jsoucna. Nejobecnější, z hlediska běžných zájmů neskonale odlehlá, leč zcela legitimní zastřešující oblast lidského vědění a poznávání. Ve svých relevantních poznatcích a principech navazující na vědu a nesčetněkrát se opakující empirické zkušenosti. Ale i za ně se odvažující, podobně jak to činí věda ve svých různých počátečních předpokladech, dohadech a hypotézách. Se svými základy již u některých dodnes výjimečných představitelů starořecké filozofie jakými byli Herakleitos z Efesu, Aristoteles, Demokritos ad. Jako o kategoriálně blízké lze v této souvislosti hovořit o tehdy utvářené „přírodní filozofii“ a – což je zvlášť významné - od ní a v rámci ní se odvíjející dialektice.

Text obsahuje osobní náhled a poznatkové uspořádání z hlediska hierarchie obecnosti a dalších souvislostí. Nejpodstatnější určení, danosti, postuláty, hypotézy, domněnky… Náležitosti všeobecně nebo převážně známé, zde akceptované, ale i vlastní úvahy, pojetí či řešení. Závěrečné shrnutí toho nejpodstatnějšího z řady předchozích pojednání na autorově internetovém blogu „jsoucno.blogspot.com“ rubrika „O informaci a jsoucnu“.

Obsah a sled výkladu: reálné bytí a hlediska zájmu, vesmír a?, bytí jako výlučně dynamický systém, pohyb a jeho obecné vlastnosti, hmota (materiálno), pohyb a hmota, informace (ideálno), vztah informace a hmoty, paměť, funkce informace, dvojjedinost (dualita) reálného bytí, definiční znaky a základní druhy informace jako ontologické kategorie, pohyb z hlediska prostoru a z hlediska času, vývoj obecně, evoluce a revoluce, deterministický charakter vývoje a jeho příčiny, vlivy vnitřní a vnější, náhoda a svoboda rozhodování.

*Předmět nauky: veškeré přirozené bytí, vše, co prokazatelně existuje, reálné jsoucno. Zde v jeho celistvosti, společné a konečné podstatě všech jednotlivostí, stejném způsobu existence, identifikaci základních druhů a některé jiné okolnosti.

* Celkově je reálné bytí reprezentováno vesmírem, se všemi jeho součástmi. Tzn. včetně i jeho prokazatelně existující, ale zatím málo poznané zcela převažující části v podobě temné energie a temné hmoty. V té zbývající úzce minoritní (uvádí se 4%), více méně již značně poznané části, se pak reálné bytí pohybuje od nejelementárnějších částic, druhů energií, výchozích látkových komponentů a základních interakcí až po shluky galaxií. Zahrnuje veškerou vesmírnou přírodu neživou i živou, tu živou zatím známou jen z planety Země, a v rámci ní, jako svébytné vyvrcholení také nás samé, s naším specifickým vědomím a jeho výtvory.

*Je možné, nelze to a priori vyloučit, že tento „náš“ vesmír není jedinou formou, jediným představitelem reálného bytí. Pro dohad o existenci ještě nějakého nadsystému by mohl svědčit i samotný fakt velkého třesku, pokud o něm neuvažujeme jako o aktu Stvoření, ale jako o zatím nám blíže neznámém fundamentálním fyzikálním jevu, představujícím procesní pokračování čehosi rovněž reálného v rámci něčeho zcela obecného. Tedy s implikací na přiznání nekonečnosti existence přírodní substance v prostoru i čase, bez začátku a bez konce. Jak o tom uvažoval již zmiňovaný Herakleitos před více než dvěma a půl tisíci lety ve svém tradovaném vyjádření, že světový řád nestvořil žádný bůh, že svět byl od věčnosti a věčně vždy bude. Podobně Aristoteles. A stejná nebo obdobná jsou i vyjádření některých jiných velkých myslitelů ba i strohých vědců. Další výklad se však tohoto dohadu již netýká.

*Reálné bytí, jak je známe, je bezvýhradně dynamický systém. Má podobu dění, existuje jen jako dění. Žádné pouze jen statické bytí neexistuje. Bytí=dění.

*Je to důsledek pohybu, absolutní danosti a základní vlastnosti reálného jsoucna. Věděl to opět již Herakleitos, když nám odkázal, že všechno plyne a že nemůžeme vstoupit dvakrát do téže řeky. Dle Aristotela podstatného určení přírody, věčného a nezničitelného, neexistujícího mimo věci, které obecně znamená změnu stavu. Existuje v různých podobách, vždy a všude, v makrokosmu i mikrokosmu, v přírodě neživé i živé, pohybem je i naše myšlení. Je to kontinuum, existuje neustále, bez jakéhokoli přerušení. Je i jednosměrný a nevratný.

*Reálné bytí, jak to vesmír, makrokosmos i mikrokosmos prokazuje, je evidentně – i když ne výlučně – danost materiální. Je to hmota, v jejím obecném chápání. V základním členění na složku energetickou a složku látkovou. Na mikroúrovni ve specifickém propojeném stavu obou složek - částic a pole a jejich interakcí.

*Ve smyslu dění je tedy reálné bytí pohybem hmoty. Hmota existuje a může existovat jen tak, že se pohybuje, mění neustále svůj stav. Byť třeba jen nepředstavitelně nepatrně. Pohyb je způsob existence hmoty. A protože je pohyb kontinuální a nic jiného mimo bytí v daném reálném pojetí neexistuje, je jediným přirozeným vysvětlením, že jde o samopohyb hmoty. Jak to postuloval – rovněž dle tradování – již Herakleitos. Což také znamená, že zdroj tohoto pohybu musí být obsažen ve hmotě samé. Aristotelův prvotní hybatel je zde vyloučen.

*Tím zdrojem je ve hmotě zakódovaná informace. Relativně samostatná podstatná utvářecí součást všeho reálného bytí. Ve své existenci, přenosu a působení však vázaná na hmotu jako svého nositele. A jako objektivní danost existující v podobě vždy zcela určitého uspořádání příslušné „hostitelské“ hmotné entity.

*Co do své vlastní podstaty, sama o sobě, není informace jev hmotný, materiální, nýbrž nehmotný, ideální. Je to reálné ideálno. Nikoli nějaké ideálno nadpřirozené. Jako takové – jak řečeno - nemůže však existovat, přenášet se ani působit nějak samostatně, vně hmoty. Informace existuje, přenáší se a působí jen a jen prostřednictvím hmoty, je vždy nějak příslušně materializována. Snad nejzřetelnějším příkladem je genetická informace se svým nositelem v podobě makromolekuly kyseliny deoxyribonukleové - DNA. Ale těmi hmotnými nositeli – ve vztahu k jiným druhům informací – jsou i neurony a neurity, knihy, radiové signály, obrazy, kameny, kosterní pozůstatky, světelný paprsek, atomy se svou bohatou vnitřní strukturou atd. atd.

*Kde je hmota, je i informace. A naopak. A hmota, materiálno, existuje v nějaké své podobě absolutně všude. Naprosté prázdno, nicota, neexistuje (rovněž již Aristoteles). Důkazem může být energie vakua. Stejně tak je proto všudypřítomná i informace. Na jakékoli úrovni, i v největších mikrokosmických hlubinách materiálního bytí. A je úkolem vědy tyto informace odhalovat a dešifrovat. Což také specielně přírodní vědy činí a formují tak spolu s dalšími naše pravdivé poznání.

*Zásadní „vnitřní“ podmínkou existence a vlastně i neoddělitelnou součástí každé informace je paměť. Což ve zcela obecné rovině není danost nějak snadno uchopitelná. Snad nejzřetelnější je funkce paměti jako úložiště (úschovny) informací. Takže pamětí se často přímo rozumí samotná hmotná podoba tohoto úložiště. Tedy daná součást počítače, oblast mozku či – na nižší úrovni – příslušný útvar nervové soustavy. Ale rozptyl úložišť je nepochybně mnohem širší, protože i rostliny a i nižší organismy, i ty nejprimitivnější, mají paměť. To vede k závěru, že paměť se nachází již v samotných základech informace, že je podmínkou její existence. Buňka si musí pamatovat a pamatuje jak se má dělit, i se zachováním příslušného informačního obsahu v obou následovnících. Genetická informace si musí pamatovat a pamatuje postup při realizaci svého předpisu reprodukce daného druhu živého organismu (za jinak stejných podmínek i se zcela stejným konkrétním výsledkem). V tomto smyslu je paměť něco jako informace v informaci, základ informace, nejhlubší vrstva informačního bytí. Bez paměti není informace, jde o jeden nerozlučný celek. A protože informace tvoří s hmotou obecně také jednotný celek, je důvodné se domnívat, že paměť se v nějaké podobě vyskytuje i v rámci veškeré hmoty neživé.

*Funkcí informace, důvodem její existence v rámci všeho materiálna, je zajišťovat jeho pohyb. Být jeho strůjcem, universálním hybatelem, „elixírem a mízou života“. A tím i příčinou existence bytí v podobě dění. Bez vždy příslušné informace (příslušných informací) by se nedělo vůbec nic. A tedy ani neexistovalo. Informace vždy něco způsobuje, je příčinou změny stavu, předurčuje. V tomto smyslu je jakékoli dění celistvým nerozdělitelným informačně-hmotným e.i. hmotně-informačním procesem (těhotenství, chůze, růst pšenice, činnost 3D tiskárny atd. atd.).

*Na své nejhlubší substancionální úrovni je tedy reálné jsoucno systém dvousložkový, dvojjediný, duální. Nikoli monistický. Je protikladnou jednotou materiálna a reálného ideálna, hmoty a informace v jejich vzájemné existenční podmíněnosti. Projev obecného principu plus minusového uspořádání všeho bytí, zákona dialektiky jednoty a „boje“ protikladů. Hmota co by nositel je podmínkou existence informace, jinak než v určité materiální podobě informace existovat, přenášet se a působit nemůže. A naopak, informace co by tvůrce pohybu je podmínkou existence hmoty. Jedno bez druhého nemůže existovat. To vše platí, s příslušnými specifiky, zcela obecně, pro veškerou přírodu neživou i živou, člověka i lidskou společnost. Odpovídající „světový názor“ na tom založený lze označit jako dialektický dualismus. Žádná apriorní prvotnost jedné či druhé složky, materiálna či ideálna nebo jejich rovnocenná nezávislost jak to předpokládají známé tři hlavní filozofické proudy, neexistuje.

*Základními definičními znaky informace jako jedné ze dvou konečných konstitutivních složek všeho reálného bytí, tzn. jako ontologické kategorie, tak jak to vyplývá i z předcházejících tezí, jsou tato čtyři určení: naprostá všeobecnost výskytu, neoddělitelná spjatost s hmotou, nehmotný, ideální charakter a funkce tvůrce pohybu. V rámci všeobecnosti výskytu lze pak -   s ohledem na dosavadní úroveň našeho poznání prozatím jen z pohledu planety Země - vyčlenit rovněž čtyři velké základní druhy. Vývojově stále složitější, navazující na sebe a prolínající se po vzestupné linii: informace primární, tj. spjaté s hmotou neživou, informace sekundární spjaté s hmotou živou, informace terciární spjaté s lidským vědomím (rozumové) a informace kvartární, delegované lidmi na technická zařízení („ztechničtělé“). První dva druhy jsou informace zcela objektivní, tj. existující nezávisle na tom, zda existuje či neexistuje člověk se svým specifickým vědomím a v zásadě se projevující jako přírodní zákony. V přepestrém světě živých organismů, živočichů a rostlin existuje pak mnoho různých dílčích druhů na lidech rovněž nezávislých a tedy rovněž zcela objektivních informací. Z nich základní a nejdůležitější je informace genetická. Třetí zde sledovaný velký druh, obecně nejznámější a někdy považovaný i za jediný, jsou informace lidsky subjektivní, rozumové, s nejdůležitější složkou informací poznatkových. Náš běžný informační svět. Specifický čtvrtý, vrcholový druh, představují znovu objektivizované informace poznatkové, na své dosud nejvyšší úrovni v podobě umělé inteligence. Je zřejmé, že v rámci těchto velkých druhů existují zpravidla i určité zcela konkrétní dílčí druhy nižší kategoriální úrovně. Některé byly uvedeny, ale celkový souhrn zatím schází. Každý následující vývojově vyšší velký druh obsahuje v sobě v nějaké míře a podobě druh(y) předcházející (princip „matrjošky“).

*Veškerý pohyb vesmírné hmoty započal, dle dosavadní úrovně poznání, velkým třeskem. S ohledem na výše uvedenou neoddělitelnou jednotu hmoty a informace, lze se celkem opodstatněně domnívat, že již zde, v tomto mžiku, byla v jakémsi tom prapůvodním materiálnu obsažena i jistá zcela základní informace jako rovněž prapůvodní zdroj všeho dalšího dění. Něco jako výchozí fyzikální genetická informace. Tak jak po ní vlastně již dlouho pátrají fyzikální vědy se snahou nalézt sjednocující podobu čtyř resp. teď již jen tří základních interakcí částic a pole. Hledání teorie všeho. Vzápětí po tom výbuchu se začal duál hmoty a informace v důsledku započatých interakcí rychle diferencovat (inflační fáze vývoje vesmíru) a podle dalších dvou základních atributů hmoty – prostoru a času – i samotný pohyb.

*Z hlediska prostoru je třídění pohybu v zásadě záležitostí fyziky. Zde je možno snad jen připomenout jeho tři podstatné druhy: pohyb odstředivý – specielně z hlediska makrokosmu, se svým počátkem ve velkém třesku a mj. v podobě rozpínání vesmíru vlastně trvajícím dodnes, pohyb dostředivý pod vlivem gravitace a magnetismu a „kompromisní“ pohyb oběžný či jinak zakřivený. Tak jak je to dáno poměrem sil odpudivých a přitažlivých.

*Z hlediska času má pohyb, dění, podobu vývoje. Souběžného a vzájemného vývoje hmoty i informace. Skutečné změny stavu tohoto duálního celku resp. jen jeho opakované reprodukce. Při neustálém zachovávání jejich jednoty a vzájemné podmíněnosti. Za základní oblasti tu lze považovat: celkový vývoj vesmíru jako takového, v rámci něho za nesmírně specifických podmínek – jak tomu svého času prokazatelně bylo na planetě Zemi - vznik a vývoj života a v rámci života za rovněž velice specifických a příznivých podmínek vznik a vývoj jeho inteligenční formy. V našem případě vznik a vývoj živočišného rodu homo sapiens s následnou formou vývoje civilizace a jejích jednotlivých podob a etap. Až po současnou fázi informační společnosti s rozvojem a stále širším uplatňováním umělé inteligence.

*Vývoj v sobě zahrnuje vznik a zánik, fázi vzestupu i sestupu, negentropie i entropie. To vše ve vztahu k jednotlivým konkrétním formám reálného bytí, jakož i k vesmíru jako celku. Pravdivé objasňování toho všeho je úkolem a ctižádostí vědy, na bázi relevantních důkazů, s počátky u dohadů a hypotéz.

*Z hlediska konkrétního průběhu zahrnuje vývoj dvě základní formy či fáze: evoluční a revoluční. Tzn. na jedné straně pozvolné kupení menších dílčích změn se zpravidla i rostoucím napětím v daném systému, na druhé straně na to pak navazující relativně rychlá a zásadní změna stavu. Což dialektika charakterizuje jako zákon přeměny kvantity v kvalitu. Takto vývoj vždy nutně probíhá, na bázi drobných změn vzniká posléze, s „poslední kapkou“, nový, kvalitativně jiný stav či druh reálného bytí. Každá evoluce končí revolucí. Dříve či později, takovou či onakou. A pak zase nastupuje nová fáze evoluční. A tak dále. Negace negace, další ze zákonů dialektiky. V myšlené grafické podobě by to mohlo připomínat svérázný oscilogram či kardiogram. S různou „tepovou“ frekvencí pro hmotu neživou, hmotu živou, lidskou společnost a poznávací a tvůrčí funkci lidského vědomí.

*Ale historicky, a od dob Darwina zdá se i zcela všeobecně a nezvratně, se však již vžilo ztotožňování vývoje s evolucí, evoluce s vývojem. Revoluce se pak začasté charakterizuje jako rychlý evoluční skok. Nejde tu však o zcela důsledný postoj, zejména při sledování chodu sociálního dění se pojem revoluce přece jen používá. V logice věci buď tedy jako součást evoluce nebo snad i jako jistý samostatný jev. V tomto pojetí připadá pak v úvahu, či se tak děje, chápání pojmu evoluce v širším a užším slova smyslu. Za terminologicky čisté (což čeština umožňuje) se zde však dané chápání vztahu mezi evolucí, revolucí a vývojem - v souladu s uvedeným obecným zákonem dialektiky přeměny kvantity v kvalitu - nepovažuje.

*Příkladů revolučních změn je v celém dosavadním vývoji vesmíru bezpočet. Některé zvlášť významné lze tu snad připomenout. Vynecháme samotný velký třesk, protože jeho přirozenou genezi neznáme. Ale pokud by do sledované vývojové linie patřil, to znamená, byl pokračováním nějakého předchozího vývoje, pak by to byla obrovská hyperrevoluce, kterou nelze vůbec s ničím porovnávat. Takže, pomineme-li toto, pak za veliké revoluční změny, následující vždy po určité pozvolné evoluční fázi, někdy velice dlouhé či složité, lze uvést např. vznik atomů vodíku a helia, zažehnutí a posléze, po vyčerpání příslušného termonukleárního paliva, výbuch či smrštění hvězd, zformování galaxií a planetárních soustav, vznik černých děr aj. Dále pak za velice specifických podmínek, a co zatím víme i nesmírně vzácně, vznik života, počínaje prvními replikacemi jisté prazákladní podoby buněk, vznik jeho nespočetných druhů, v tom i stále složitějších, v tom i rodu homo sapiens se schopností abstraktního myšlení, vznik mnohovrstevnaté lidské kultury, objevů a vynálezů a také revoluce sociální (např. ta naše „sametová“ následující po evoluční etapě „normalizace“). Ale to vše jsou již samostatné problémy.

*Posledním, leč velevýznamným a zásadním definičním znakem všeho reálného bytí = dění = vývoje, který je zde třeba uvést, je jeho deterministický charakter. Zřetelný nebo méně zřetelný, prosazující se přímo nebo konec konců. Tedy obecná objektivní zákonitá nutnost se vždy zcela určitým výsledkem. Za jinak stejných podmínek vždy i stejným. Změní-li se podmínky, vnitřní nebo vnější, to znamená i příslušné předurčující informační působení, bude výsledek jiný, ale opět jen zákonitě nutný. Je na tom založen celý obecný vývoj vesmíru, tak jak ho známe. A z lidského hlediska, pomineme-li vše ostatní, je to pak v dosavadním finále vývoje rodu homo sapiens fakt, že bez tohoto řádu by se nekonala ani žádná civilizace. Na determinismu, zákonité nutnosti, je založena celá materiální výroba, žádoucí fungování všech technických zařízení a technologií ad. Nemohli bychom pěstovat obilí, péci chléb, čerpat vodu, cestovat v letadle, surfovat po internetu, komunikovat přes mobil, provádět kosmický výzkum a realizovat miliony dalších aktivit. Konec konců nebyli bychom zde ani my, protože i život sám je – byť poněkud složitěji – deterministicky podmíněn. Jak o tom svědčí fenomén genetické informace v podobě DNA.

Původ tohoto charakteru tkví v samotné podstatě všeho reálného bytí, tzn. – jak již bylo dříve uvedeno – jako jednotného neoddělitelného dvojjediného celku hmoty a informace. Kde hmota v podobě vždy zcela určitého svého uspořádání je nositelem informace a informace zdrojem, původcem jejího pohybu, předurčovatelem každého dalšího dění. A protože ta uspořádanost, tedy i sama informace, je vždy zcela určitá, je zcela určitý, v návaznosti na související interakce, i výsledek. Ten pak znamená buď reprodukci daného stavu, nebo jeho změnu. Platí vazba nutné kauzální souvislosti a vytváření celých odpovídajících kauzálních řetězců.

Takto podmíněný deterministický charakter vývoje je dále zásadním způsobem umocňován samotným charakterem pohybu hmoty. To jest tím, že je – jak již bylo uvedeno- kontinuální, jednosměrný a nevratný. V důsledku toho je kontinuální, jednosměrný a nevratný i jeho kvantitativní projev v podobě času („šipka času“). Kontinuita času znamená, že ať zvolíme jakýkoli okamžik, jakoukoli jednotku doby trvání, tak tomu předcházel jiný okamžik, jiná, menší jednotka doby trvání. Týdnu předchází (předcházel) den, dnu hodina, hodině minuta, minutě vteřina, vteřině její desetina, setina, tisícina, miliardtina a tak ještě dále. Až do určitého dna, k téměř absolutní nule, singularitě, nekonečně malému mžiku, k jehož úrovni je datován samotný velký třesk (10 na -44 sec.) Což znamená, že veškeré dění, až na ten nekonečně malý mžik definující současnost, je z fyzikálního hlediska, a tím spíše z našeho hlediska praktického, jen a jen minulost. Téměř cítit to můžeme třeba při sledování sjezdu při alpském lyžování. A minulost, v důsledku nevratnosti pohybu ergo času, nelze změnit. Takže neexistuje ani žádná možnost volby, žádná možnost, aby se vývoj, počínaje velkým třeskem, ubíral jinak, jiným směrem či jiným způsobem, než se ubíral a ubírá. Taková je tvrdá fyzikální a tedy i nezměnitelná realita. Nic na tom nemění případné vnější vlivy, protože i ty se vzápětí stávají minulostí a samy jsou také deterministicky informačně podmíněny. A hlavně, z hlediska každého širšího systému jde zase jen a jen o vlivy vnitřní, takže na každé obecnější úrovni se na tvrdém deterministickém řešení nic nemění.

Deterministický charakter vývoje souvisí i s diferenciací jednotlivých složek materiálna. Tak jak se – podle dosavadních poznatků – v určité podobě objevila ihned po velkém třesku. A určitým způsobem se dál vzestupně či sestupně vyvíjela a vyvíjí. V závislosti na síle entropie. Dle svého původu jsou tak všechny složky materiálna navzájem „příbuzné“, tvoří jednu velikou rodinu s příslušnými „genetickými“ vazbami. Což se lapidárně vyjadřuje konstatováním, náležejícím rovněž do výbavy dialektického vnímání světa, že všechno souvisí se vším. Neboli, že každé dění souvisí se vším ostatním děním. Někdy těsně, někdy nekonečně vzdáleně. Někdy přímo, někdy konec konců. Ale souvisí. Ostatně, z hlediska každého širšího systému jde zase jen a jen o vlivy vnitřní. V tomto smyslu veškeré bytí=dění představuje obrovskou síť, pavučinu vzájemných nutných kauzálních informačních souvislostí jednotlivých složek bytí od mikrokosmu až po makrokosmos. Takže není úniku.

* Některé z těch nespočetných souvislostí jsou tedy blízké, přímé a v rámci našeho vnímání a vědění i poznané. V mnoha případech, zvláště u složitějších a vývojově vyšších systémů jako je život a zejména lidská společnost a i dění v našem mozku jsou odpovídající souvislosti a podmíněnosti často velice vzdálené, nepřímé, složitě zprostředkované a námi nepoznané. Příslušné vlivy, ať již vnější či vnitřní, a jejich důsledky se nám pak jeví jako náhoda. Ve skutečnosti, v důsledku příčin jak byly výše uvedeny, v jakémkoli přírodním ale i společenském dění, třebas i konec konců, žádná náhoda neexistuje. Něco považujeme za náhodu, protože neznáme a nikdy ani nebudeme znát absolutně všechny informačně podmíněné vlivy s příslušnými nutnými důsledky. Naštěstí pro nás, protože nám to znemožňuje znát konkrétní nevyhnutelnou budoucnost. Kdybychom přesně věděli, co se bude konkrétně nutně dále dít, život by se často  stal nesnesitelným.

Podobné je to i s naším vnímáním problému svobodného rozhodování. Bylo již řečeno, že z ryze fyzikálního hlediska je v důsledku kontinuity a nevratnosti času jakákoli volba dalšího průběhu dění vyloučena. Protože prakticky všechno je jen a jen minulost, tu měnit nelze a singularitní přítomnost žádnou takovou možnost rovněž neposkytuje. U lidského volního rozhodování je to složitější, vlivů je tu podstatně více. Ale opět neznáme absolutně všechny souvislosti a kauzální informační podmíněnosti. Víme snad zcela přesně co všechno se v těch okamžicích děje v našem mozku? Jaké všechny vlivy, informační podněty, vnější i vnitřní v tu chvíli zpracovává? Víme, že výsledek je zcela určitý, ale víme snad zcela jistě, že mohl být i jiný? Zcela jisté je to, že i pro náš mozek jako nejvýše organizovanou hmotu platí v konečné instanci také všechny příslušné tvrdé přírodní zákony. Včetně i toho, jak řečeno, že každý pohyb, každé dění je nevyhnutelně podmíněno a předurčeno vždy i příslušnou informací. Z tohoto a dalších uvedených důvodů, a celkově tedy ze zde zastávaného pojetí vývojového determinismu, příslušné rozhodnutí je jen zdánlivě svobodné a jiný výsledek než právě ten, který nastal, tu být nemohl. Žádné trauma z toho však mít nemusíme, v příštích volbách se zase zcela svobodně rozhodneme, komu dáme svůj hlas. Ať si k tomu racionální ontologie říká, co chce.

                                                                                       Josef Vaner   2019

DNA a GI

                                                  (Poznámky na okraj jedné besedy) 

                

Ve vědecko-popularizačním pořadu České televize Hyde Park – Civilizace byl dne 2. 6. 2018 hostem prof. Paul Modrich, nositel Nobelovy ceny za chemii. V besedě prezentoval nepochybně velkolepý posun poznání v oblasti výzkumu DNA, hlavně a především směrem k praktickému využití získaných poznatků pro dobro lidí - možné žádoucí opravy či úpravy ve prospěch zdraví a  pod. (Kéž by to nebylo nikdy zneužito). Na počátku besedy šlo však i o obecné vymezení DNA ve vztahu k životu vůbec. Tedy o problém, který v rámci lidského poznávání patří k těm nejobecnějším, těm, které se týkají základních otázek veškerého přírodního a společenského bytí. Tzn. jeho nejhlubší podstaty, konečné utvářecí struktury a obecného způsobu fungování. Tato rovina je mi blízká a tak si na základě v tomto směru známých a opodstatněných relevantních poznatků a některých vlastních závěrů dovolím něco říci. A v podstatě také jen o této  zcela obecné rovině se bude dále i pojednávat.

Na příslušný dotaz moderátora co na této obecné úrovni DNA vlastně je, odpověď opakovaně zněla: „DNA je kód, který definuje život“. To pak bylo delší dobu i v titulku. Z čehož usuzuji, že i tato obecná část tématu besedy byla považována za důležitou.

Je to řečené pravda? Je. Jenomže ne celá. I když z čistě jen přírodovědného hlediska vcelku pochopitelná a postačující. Z nejobecnějšího poznávacího hlediska, tzn. ontologického, by se však dalo říci, že je to spíše jen ta „menší půlka“ pravdy. Dané vymezení nepostihuje totiž explicitně to, o co se v případě definování života především jedná. Totiž jeho bezpodmínečnou podmíněnost a spjatost s genetickou (dědičnou) informací. Žádná otázka v tomto směru však  položena nebyla a nepadlo tudíž ani žádné relevantní vyjádření. I když nelze pochybovat o tom, že příslušná spojitost je známá. V jedné pozdější besedě na stejné téma oprav či úprav DNA bylo dané opomenutí napraveno – viz Poznámka níže.

Lze tedy uvést, že bez genetické informace, která kromě mnoha dalších konkrétních vlivů a důsledků představuje primárně obraz daného druhu živých organismů a principiální předpis způsobu jeho reprodukce a je jinak jedním z mnoha druhů světa informací, je život, tak jak ho známe, nemyslitelný. Prostě by se nekonal. I kdyby tu třeba byly pro něj jinak příznivé podmínky. Z tohoto hlediska by pak platilo i toto více méně analogické vymezení: „Genetická informace je činitel, který definuje život“. Zase pravda. A zase ne celá.

Přirozeně, i když je jistě nadbytečné to připomínat, že tu nejde o nějakou jednu informaci, ale o veliké množství, celý soubor dílčích genetických informací, tak jak to odpovídá příslušné genové struktuře DNA. Jednotlivý gen, v podobě vždy určitého materiálního složení a „obstarávající“ vždy určitou složku či vlastnost daného organismu, je i příslušnou jednotkou GI. Obsahem DNA jako celku je pak genom, tedy veškerá zde zakódovaná genetická informace. Což platí na nižší úrovni – s určitými odlišnostmi – i pro RNA. To vše je ale již další rovina problému a zde to není vlastním předmětem zájmu. Princip sledované souvztažnosti je však stále tentýž.

Věc je tedy v tom, že pro existenci života a jeho průběh jsou nezbytné obě danosti: i DNA, i GI. Nepůsobí a nemohou ovšem působit každá nějak zvlášť, ale pouze společně. Jako jeden integrální celek. Jednotný a nedílný. V obecném definičním smyslu jde tu o vztah obsahu a formy, podstaty a jevu. Genetická informace je obsahem, DNA formou. „Šatem“, v němž GI vězí a jehož prostřednictvím, a pouze tak, se daný informační obsah navenek „hmatatelně“ projevuje, existuje a realizuje. V příslušném hmotném zakódování.

V podobě DNA je genetická informace hmotný útvar. V této materiální jevové podobě, v tomto „šatě“, je pak genetická informace, stejně jako kterákoli jiná, neboť to platí obecně, jev fyzikální.

V případě přenosu informací tomu tak je v podobě a prostřednictvím příslušného materiálního signálu iniciovaného příslušným informačním pokynem. Ten se pak určitou formou přenosu a určitou cestou dostane nebo také nedostane na místo určení a příslušný regulační informační pokyn pak je či není realizován. Zřetelným příkladem může být třeba volní informační pokyn z mozku cestou nervových vláken pro příslušné svaly k zabezpečení např. určité činnosti končetin, instrukce řídícího střediska prostřednictvím radiosignálu ke korekci letu kosmické sondy atd.atd.atd.

Je-li spojení s místem určení nějak přerušeno daný pokyn se tam nedostane a příslušná zamýšlená činnost, příslušné dění se tak neuskuteční. V čemž také- v důsledku přerušení míchy – spočívá i to veliké trápení „vozíčkářů“. A se strany vědy a její aplikace pak i snaha  tento velký problém řešit. Jak se o tom zejména v poslední době stále častěji hovoří  – např. cestou velice sofistikovaných technických prostředků, kmenových buněk či ještě jinak.

Ale zpět. V důsledku daného materiálního „šatu“ jsou pak jako jev výhradně fyzikální všechny informace často nebo i výlučně, zejména ze strany přírodovědců, vnímány. Dá se říci, že zcela přirozeně, neboť jedině tak mohou být i reálně zkoumány, dešifrovány, měněny či vytvářeny. Ale to není celá pravda.

Přísně a důsledně vzato, tzn. na  té nejobecnější tj. ontologické poznatkové rovině, není totiž  DNA a GI jedno a totéž. Co do své vlastní nejhlubší podstaty jsou to dokonce danosti principiálně odlišné. Což zase platí obecně – pro jakoukoli informaci a její příslušnou materiální existenční a realizační podobu.

DNA, tedy makromolekula kyseliny deoxyribonukleové, je hmotný útvar, jedna z nesčetných podob materiálna. Skládá se z atomů (uvádí se 6 prvků – uhlík, dusík, vodík, kyslík, fosfor a síra), z nich tvořených molekul a látek… To vše v příslušných konkrétních podobách a uspořádání v rámci dvojité šroubovice té makromolekuly. Jako taková je DNA věcným nositelem genetické informace. Se zachováváním tohoto nositele – a jen potud – se zachovává i sama informace. S jeho zánikem i zaniká. Což zase platí zcela obecně, pro jakoukoli informaci a jejího příslušného materiálního nositele. Třeba ztráta informací uložených v naší paměti v důsledku zániku příslušných neuronů v našem mozku  nebo ztráta mnoha různých informací v důsledku   zániku nejrůznějších hmotných historických artefaktů jak se s tím ke svému zármutku setkávají zejména archeologové a historici. Naopak, se zachováním těchto nositelů se zachovávají i informace třeba i z velmi dávné minulosti. Příkladů v obou směrech existuje bezpočet.

Genetická informace je oproti uvedené, tedy hmotné povaze DNA, stejně jako kterákoli jiná informace (slovo, myšlenka, zpráva, plán, předpis, pokyn, obraz, počítačový program atd. atd.) jev nehmotný, čili ideálno. Reálné ideálno, nikoli nějaké nadpřirozené. Prokazatelné přírodní a společenské ideálno, které je spolu s materiálnem jednou ze dvou  základních a konečných utvářecích složek veškerého přírodního a společenského bytí.

V tomto substancionálním smyslu je informace samostatná danost, primárně přírodní, tzn. vlastní veškeré neživé a živé přírodě, a tudíž i zcela objektivní,  nezávislá na tom zde existuje či neexistuje člověk. Bytost se svým specifickým vědomím, k němuž pak náleží vývojově vyšší druh informací, těch „našich“, subjektivně lidských, poznatkových a jiných.

V každém případě však informace co by ideálno nemůže existovat a působit jinak, než v rámci a prostřednictvím materiálna, v němž je pak vždy prostřednictvím zcela určitého uspořádání jeho dílčích strukturotvorných složek i příslušně zakódována. Což je nejzřetelnější právě u DNA ve vztahu ke GI. Jde tu tedy, na nejvyšší úrovni obecnosti, o nerozlučný celek hmoty a informace, jednotu protikladů, dvojjedinost celku bytí, s níž se pak tak či onak nevyhnutelně setkáváme i na nižších úrovních či z jiných hledisek – v podobě „plus-minusového“ uspořádání. Neexistuje hmota, ve smyslu jakéhokoliv  materiálna, bez (zakódované) informace, neexistuje a nerealizuje se informace nějak vně hmoty. Teprve na podstatně vyšším vývojovém stupni je pak informace – její určitý druh – i náležitost subjektivně lidská. Její nerozlučná spjatost s hmotou, v daném případě v podobě lidského mozku co by hmotou nejvýše organizovanou, však platí i zde. Stejně jako i u technických informačních systémů.

S ohledem na všechno uvedené je tedy možno konstatovat, že DNA a GI zároveň je i není jedno a totéž. Z hlediska jevu, způsobu existence a realizace informace to jedno a totéž je, resp. za jedno a totéž je to možno považovat. Avšak z hlediska ontické podstaty obou složek, v souladu s konečnou protikladnou duální utvářecí strukturou všeho bytí, to však jedno a totéž není.  Stejně tak to platí i u kteréhokoli jiného celku hmoty a informace. Zvláště je možno v tomto směru zmínit analogický vztah gravitačního pole a časoprostoru (viz Doplněk).

Svět není monistický. Ani ve smyslu samotného materiálna, tím méně pak ideálna. Je zcela objektivně duální kde v samotném jeho nejhlubším základu se hmota a informace (materiálno a reálné ideálno) nacházejí ve vzájemné existenční podmíněnosti. Hmota je podmínkou existence a realizace informace, informace je podmínkou existence hmoty (viz níže). Což také znamená, že žádná z těchto dvou složek není obecně prvotní. Čili, že by hmota obecně předcházela informaci (ideálnu, duchovnu) či naopak informace hmotě („na počátku bylo slovo“). S obojím pojetím lze se však setkat, ba zakládaly a dosud se na tom zakládají i dva ostře protikladné filozofické či ideologické proudy – materialismus a idealismus. Řešením ve smyslu „světového názoru“ je dialektický dualismus tak jak vyplývá z obecné ontologické teorie informace, konkrétně z uvedeného  principu vzájemné existenční podmíněnosti hmoty a informace.

Základní otázkou v tomto směru je tedy funkce informace, proč vůbec informace existuje. Odpověď začíná u konstatování nesporného a od dob Herakleita již dávno známého faktu, že hmota, materiálno existuje jen tak, že se pohybuje, že pohyb, který obecně znamená změnu stavu a zahrnuje tudíž i vývoj, je způsob existence hmoty. Neexistuje žádný stav (absolutního) klidu a jakékoli bytí má tak reálně podobu dění. A právě informace je tím činitelem, s využitím Aristotelova termínu hybatelem, který tento pohyb, jakoukoli změnu způsobuje. Veškeré dění je informačně podmíněno a v důsledku takto vytvářené více či méně spletité kauzální řetězovité informační sítě,    v celém souhrnu příslušných interakcí, je pak i předurčeno.  

Neexistuje ovšem žádný čistě jen informační nebo čistě jen materiální proces, ale vždy jde o proces hmotně-informační e. i. informačně-hmotný (těhotenství, chůze, činnost 3D tiskárny, let a činnost kosmické sondy atdatd.). Vnímaná samostatnost světa hmoty (materiálna) a světa informací (reálného ideálna) je proto jen a jen relativní.

Nemusí to být chápáno a přijímáno, ale je to tak. Odmyslete si informaci a přestane se cokoliv dít. A tím i existovat. Mozek a počítač nemají důvod k existenci, zmizí veškerá komunikace, veškeré interakce, bez genetické informace zmizí život, zmizí i samotný vesmír. Tak dalekosáhlý je význam informace, pokud si pod tím nepředstavujeme jen novinové a televizní zprávy. I ty však také vždy něco předurčují. Obecně se tak děje vždy jen v její nerozlučné jednotě s hmotou jako svým nositelem v podobě vždy příslušné strukturní uspořádanosti. Ať již jde o informace spjaté s hmotou neživou, s hmotou živou nebo na nejvyšší úrovni živé hmoty s lidským mozkem a jeho technickými výtvory.

V uvedeném smyslu je genetická informace nevyhnutelnou podmínkou života, neboť ten sám o sobě je konec konců také jen neustálý pohyb. Sama GI by pro existenci a průběh života ovšem nestačila, jsou zde ještě nutné minimálně informace vjemové, odezvové a regulační (volní a samovolné) a jejich součinnost. Obecně pak jde vždy – jak již bylo zmíněno -  o celé  shluky či propletence mnoha informací různého druhu či povahy a jejich interakce. Výsledkem je dění, vývoj, evoluce.

Ze všech uvedených důvodů, pokud je akceptujeme, mělo by tedy mít zmíněné výchozí vymezení DNA alespoň tuto celistvou podobu: „DNA je kód, který definuje život, jak ten sám je podmíněn a předurčen genetickou informací. DNA je způsob existence a realizace GI“.

 V tomto smyslu je také třeba konstatovat, že určité, zpravidla dílčí opravy či úpravy DNA nejsou vlastně ničím jiným než opravami či úpravami samotné genetické informace. Aby vše probíhalo či existovalo tak jak má. Neboť právě ona je tím řídícím činitelem. To platí jak pro samovolný, přirozený průběh těchto akcí, tak pro sledované zásahy umělé. K tomu zase slouží, jsou potřebné příslušné další  informace, jak to provést. Buď samotnou přírodou nebo uvědomělými lidskými zásahy na základě příslušných informací již poznaných.       

Poznámka. O několik měsíců později po prof. Modrichovi, na počátku února 2019, byl hostem Hyde Park Civilizace prof. Tomas Lindahl, oceněný ve stejnou dobu rovněž za vynikající přínos ve výzkumu oprav či úprav DNA Nobelovou cenou za chemii. Tentokrát již genetická informace opomenuta nebyla. Na dotaz, jak by se dala nějak stručně charakterizovat, odpověď zněla: „Genetická informace je strom života.“ Celkem výstižné, ukazuje, o co tu jde. Ale s ohledem na vše to, co bylo výše řečeno, bylo by přesnější, stejně stručně a obrazně říci, že genetická informace je mízou ve stromu života. Tak jak je tento spolu a v jednotě tvořen s DNA. Bez proudění mízy každý strom zahyne. Tak i život bez genetické informace.

 Celkově o informaci jako ontologické kategorii, jejím vztahu s hmotou a dalších souvislostech pojednává celá řada textů na autorově blogu  „jsoucno.blogspot.com“ rubrika O informaci a jsoucnu. Speciálně „Obecná teorie informace….“ a přehledněji „Informace jako ontologická kategorie…“ s vymezením čtyř jejích zcela obecných definičních znaků (° naprostá všeobecnost výskytu,° neoddělitelná spjatost s hmotou, materiálnem v jakékoli jeho podobě,° nehmotný charakter, reálné ideálno a° s funkcí tvůrce a předurčovatele pohybu, jakýchkoli změn ), čtyř – prokazatelně z pohledu planety Země - základních velkých vzestupně vývojových druhů ( informace primární tj. spjaté s hmotou neživou, sekundární, spjaté s hmotou živou, terciární, spjaté s lidským vědomím a kvartární, delegované lidmi na technická zařízení, celkově uspořádání typu „matrjošky“ ) a dalších podstatných charakteristik.

Doplněk

Uvedený blog obsahuje též pojednání „Obecná teorie relativity a obecná teorie informace“. S výlučným zaměřením na problém chápání a vymezení kategorie časoprostoru z hlediska jeho ontické podstaty a na této úrovni jeho vztah s gravitačním polem (gravitací). Výchozím bodem je Einsteinovo vyjádření, že „gravitační pole není vlastně nic jiného než časoprostor sám“. Tak, jak to  v jednom svém článku připomněl Michal Andrle (zdroj tam uveden). To vyjádření lze zcela oprávněně i otočit a říci, že „časoprostor není vlastně nic jiného, než gravitační pole samo“. Což ovšem na věci nic nemění, protože obě vyjádření jsou obsahově shodná – nejde tu o nic jiného než o konstatování, že oba jevy, obě danosti jsou vlastně jedno a totéž.

Cílem zmíněného pojednání bylo však ukázat, že z hlediska obecné ontologické teorie informace, čili i obecné substancionální duality veškerého bytí, obě danosti co do své vlastní podstaty rozhodně identické nejsou. Gravitační pole, gravitace, je zcela nepochybně danost materiální, konkrétně energetická resp. částicově energetická. Časoprostor, v souladu s charakterem svých složek, času a prostoru co by „jen“ atributů hmoty samé, však rozhodně hmotný není. Je to jev nehmotný, stejně jako čas a prostor samy o sobě. Svou podstatou – pomineme-li jeho rozšifrovanou podobu v podobě lidského, v zásadě matematického informačního  poznatku – je to objektivní přírodní informace, která však, stejně jako je tomu u výše pojednávané informace genetické či jakékoli jiné, nemůže existovat a působit jinak než prostřednictvím svého hmotného nositele. Což je v daném případě gravitační pole. I zde tedy platí, že gravitační pole a časoprostor zároveň jsou i nejsou jedno a totéž. Záleží na tom, zda na to nahlížíme se strany jevu, „hmatatelného“ způsobu existence a realizace nebo se strany vlastní ontické podstaty.

Stejně jako u genetické informace v „šatě“ DNA platí, že ona sama by k zajištění existence a vývoje života nestačila, že k tomu účelu jsou nutné ještě další informační „spolupracovnice“, tak jak to bylo výše alespoň v základním výčtu uvedeno, i časoprostor v „šatě“ gravitačního pole by sám na zajištění chodu všeho vesmírného bytí také nestačil. Jsou zde rovněž nutné ještě další „spolupracovnice“, v principu stejného druhu, tak jak je na příslušné hlubinné úrovni zná soudobá fyzika. Tj. v podobě interakcí pole a částic, konkrétně ještě tří dalších: silné, slabé a elektromagnetické. Na těchto čtyřech nejhlubších hmotně-informačních (informačně-hmotných) základech je pak – podle dosavadní úrovně poznatků – založeno vše, co a jak se v celém vesmírném bytí, tedy i v tom pozemském, odehrává.

Ještě dvě poznámky. Především s ohledem na laické vnímání celého problému, jeho srozumitelnost.

První. Výše uvedené Einsteinovo vyjádření o totožnosti gravitačního pole a časoprostoru lze zřejmě zcela oprávněně, v logice věci, obměnit  a použít i ve vztahu k nejdůležitější vlastnosti, která je časoprostoru připisována, tj. jeho „zakřivení“. Nabízí se tedy konstatování, že „“zakřivení“ časoprostoru není vlastně nic jiného než „zakřivení“ gravitačního pole samého“. Čímž se celá záležitost, alespoň v hlavních rysech, stává přijatelně srozumitelnou i pro laiky. Ví se totiž, že gravitační pole není všude stejně „hutné“, že „řídne“ s rostoucí vzdáleností od daného hmotného tělesa, že v samotném tom tělese nemusí být nebo nejsou příslušné utvářecí látky zcela rovnoměrně rozloženy a že tudíž mohou být lokální odlišnosti v jejich „nahuštění“, že záleží na hmotnosti daného tělesa, včetně – za určitých okolností - té kinetické… Což se pak všechno odráží v intenzitě gravitační síly. Neboli že gravitační pole je různě „zakřivené“ ve smyslu různé úrovně nahuštěnosti  příslušné materiální substance. Zdá se, že na této „věcné“ úrovni – se zahrnutím kategorie pohybu – by se dal princip relativity času a prostru srozumitelněji vysvětlit. Určitá představa v tomto směru byla ve zmíněném pojednání uvedena.

 Druhá poznámka, rovněž ve vztahu k větší srozumitelnosti. Důležitým a zřetelným vnějším projevem uvedeného niterného uspořádání v podobě čtyř základních interakcí je existence a působení přitažlivých a odpudivých sil. A jim odpovídajících pohybů – dostředivého, odstředivého a oběžného. Podle toho, zda jsou tyto síly v rovnováze a jejich působení se navzájem ruší nebo jsou v té či oné míře v nerovnováze a jedna z nich převládá. V prvním případě jde na úrovni makrokosmu např. o oběžné dráhy planet kolem mateřské hvězdy, měsíců či jiných těles kolem planet, pohyb hvězd a planetárních soustav kolem středu galaxií… Ve druhém případě jsou to třeba nejrůznější nám dobře známé pády, třeba se schodů nebo letadel, nenasytná hltavost černých děr, a naopak, putování světelných paprsků či jiného záření kosmickým prostorem či rozpínání vesmíru… Takto je pro laiky problém srozumitelný a více sem již nepatří… 

                                                                                                       Josef Vaner