ZÁKLADNÍ TEORÉMY VEŠKERÉHO BYTÍ A DĚNÍ

Josef Vaner

I.  ÚVODNÍ POZNÁMKY  

             1. Je možné, že termín „teorém“ není zde – s ohledem na příslušné slovníkové vymezení – zcela přesný, a mohou být vůči němu výhrady. V dosavadní své korespondenci jsem však zatím v tomto směru žádné výtky nezaznamenal. Na rozdíl od samotného meritu věci, tj. samotného obsahu těch teorémů, kde těch výhrad, včetně zavržení, může být i docela dost. A některé jsem již zaznamenal. Případný terminologický prohřešek v samotném názvu zde proto pominu a uvedené označení budu nadále používat.

             2.  Hovoří-li se v nadpisu o veškerém bytí a dění, rozumí se tím reálné, přirozené bytí a dění, reálná existence. Tak jak je to běžně a prakticky vnímáno a jak se tím vším z nejrůznějších hledisek a stránek zabývá věda, speciálně vědy přírodní, zastřešované matematikou. V nejširším smyslu – z hlediska dosa­­ženého poznání – je to vesmír a jeho vývoj, se všemi jeho složkami, včetně lidí.

             3.  Dané pojednání o základních teorémech – tak jak je osobně vnímám a formuluji – je vlastně dokončením příslušných úvah o nejpodstatnějších náležitostech všeho co existuje, vyústěním resp. podstatným dodatkem ke koncepci obecné teorie informace a z toho vyplývající vymezení podstaty a způsobu fungování veškerého reálného bytí a dění, tj. reálného jsoucna. Tak jak byla tato koncepce jako celek i z hlediska jednotlivých složek, problémů a souvislostí postupně zformulována a argumentována na tomto blogu. Jme­novitě šlo od roku 2009 až dosud o tyto příspěvky: „Úvahy o jsoucnu“, „O fenoménu informace“, „Ke kořenům všeho bytí“, „O zapeklitosti infor­mace“, „Ještě ke vztahu informace a hmoty“ a dosud poslední souhrnné pojednání „Obecná teorie informace aneb a její ontologické důsledky“ (2013). Navíc blog obsahuje ještě (provokativní) příspěvek „Časoprostor a gravitační pole. A co dál“, který ovšem s daným tématem nijak nesouvisí.

             4.  Obecná teorie informace, tak jak byla ve výše uvedených příspěvcích postupně a snad i dostatečně podrobně zformulována, vyúsťuje ve vymezení podstaty všeho reálného bytí – obecně i v každé jednotlivosti – jako jednotného duálního celku hmoty (rozumí se v jejím zcela obecném filozofickém vymezení, tj. jako společné označení pro její látkovou i energetickou podobu) a informace, tedy materiálna a reálného ideálna, existujících ve vztahu vzájemné existenční podmí­něnosti.

                Hmota je podmínkou existence informace, bez ní nebo mimo ní informace neexistuje a nemůže existovat, nepřenáší se, neukládá se, negeneruje se, nevzniká ani nepůsobí, a z opačné strany, informace je zase podmínkou existence hmoty samé, protože je příčinou, základem, strůjcem jejího pohybu, neustálé změny jejího stavu a tudíž i veškerého vývoje. V tom spočívá objektivní funkce informace, důvod, proč existuje. Pohyb je způsob existence hmoty a tento pohyb je dán v ní obsaženou informací, v podobě vždy zcela určitého složení a uspořádání hmoty samé. Vše co reálně existuje, je ve své podstatě jen hmota nadaná informací, vždy v příslušné konkrétní podobě (druhu, struktuře, složitosti….). Což tedy platí i pro člověka, jakkoli je to těžko stravitelné.

               V důsledku uvedených závislostí je bytí zároveň i děním a dění je bytím, bytí existuje jen v podobě dění. Nerozlučný a jednotný duální celek hmoty a informace, bytí a dění, je tak i samoregulačním systémem.

               K tomu všemu zde pak směřují i dvě závěrečné otázky:

1. má reálné bytí skutečně vlastnost, „punc“ naprosté existenční všeobecnosti, není ve své existenci nějak omezeno, může i neexistovat?

2. jakou povahu, jaký charakter má to všeobecné dění, všeobecný vývoj?

A právě na to jsou zaměřeny, na to odpovídají navržené základní teorémy veškerého bytí a dění.

             5. V celé této záležitosti, při zkoumání, identifikaci a výkladu všeho co reálně existuje, jde i o úlohu filozofie, její místo na tomto poli (jako jedné z oblastí jejího zájmu). Zde není účelem, ani prostor se tomu nějak blíže věnovat. Chci však v této souvislosti uvést alespoň tři relevantní resp. sympatická vyjádření  významných filozofů, které mi v daných sou­vis­lostech velice konvenují, k tématu se tak či onak vztahují a jsem s nimi na jedné notě.

               To první je odkaz na Martina Heideggera (o jehož celkové hodnocení tu ovšem nijak nejde) a jeho zájem o problém bytí. William Reaper a Linda Smith ve své přehledové publikaci „Úvod do světa idejí“ (Vyšehrad, 1994) o tom píší: „Martin Heidegger začal své filozofování jednoduchou základní otázkou: „Proč je vůbec něco a ne nic?“…. Byl ohromen dokonalým zázrakem „bytí“, posedlý „jsoucností“ věcí… Domníval se, že většina filozofů opomí­jela ve svém myšlení nejdůležitější otázku ze všech, otázku „bytí“, že došlo k zapomenutí na bytí…. Úkolem Heideggerovy knihy „Bytí a čas“ bylo obrátit pozornost člověka k plnému významu bytí…. Nikdy netvrdil, že bytí je nadpři­rozené, určitě ne takové, že by bylo totožné s Bohem…. Zcela obrátil Descar­tovu slavnou větu: místo “Myslím, tedy jsem“, tvrdí „Jsem, tedy myslím“.

              To všechno mohu podepsat. A je to pro mne jen další důkaz, že myšlení se nejednou ubírá zcela stejným směrem a může v důsledku toho dospívat i ke stejným základním hodnocením. Navrhované konkrétní řešení problému bytí, tak jak bylo ve zkratce charakterizováno výše, a kde klíčovou veličinou je kategorie informace, mohlo by snad znamenat i potřebný posun poznání v dané oblasti. Zda tomu tak skutečně bude, to ovšem nezáleží jen na mém přesvědčení.

              To druhé co mne oslovilo, a s čím jsem myšlenkově zajedno, je pak i toto vyjádřeni Bertranda Russela ve vztahu k úkolům filozofie: „Filozofie má být i smělá v navrhování hypotéz, týkajících se univerza, k jejichž potvrzení či vyvrácení není věda ještě disponována“ (citováno dle knihy M. Andrleho Whiteheadova filozofie přírody“, nakl. P. Mervart, 2010, str. 55).

              Nejednou se tak i dělo, hlavně v těch antických počátcích, a předmětem zájmu určité části filozofie to bylo i později. Přirozeně, že ve valné míře se značně odlišnými přístupy a výsledky. A i dnes, protože přírodní vědy v daném směru ještě nevyřešily všechno, je tu snad stále ještě kousek místa i pro filozofii a její hypotetické úvahy či představy. Stejně jako se to zcela přirozeně děje i u přírodovědců nebo filozofujících přírodovědců samotných. Rozdíl tu může být v míře účasti fantazie a menší „zodpovědnosti“ filozofie. Jinak se ale celkový proces poznávání může bez této hypotetické složky jen těžko obejít. „Možná, že některé ideje stejně nepodložené podle dnešních standardů v budoucnu zaujmou své místo v přijatém „vědeckém“ obraze skutečnosti“ (J. D. Barrow, „Nové teorie všeho“, Dokořán, 2008, str. 15, když před tím popsal příběh ideje atomu).

              A zapomenout nelze v daných souvislostech ani na stanoviska významného předstravitele racionalistické filozofie Leibnize, že existuje dokonalá racionalita a logická uspořádanost vesmíru, předsjednaná harmonie vesmíru implikující determinismus, kvantitativní a kvalitativní nekonečnost univerza, a zejména i to, že základem světa jsou dvě substance - materiální a duchovní. Tyto principy jsou u něho sice spojeny s existencí a úlohou Boha, v podstatě jsou ale platné i v ateistickém pojetí, jež je zastáváno ve zde předkládaném výkladu. A ten tak může nyní i začít.

II.  ZÁKLADNÍ TEORÉMY

              Základní teorémy, vztahující se k dané koncepci, k danému pojetí podstaty a způsobu fungování veškerého reálného bytí a dění jsou dva. První z nich nazývám existenčním, druhý dějovým.

             Dlužno ovšem hned říci, že tu nejde o nějaký objev, nýbrž že co do vlastního obsahu (nikoli co do samotných formulací) jsou příslušné problémy v rámci filozofického myšlení i mnohého vědeckého bádání známy a diskuto­vány již po staletí, vlastně již od antického Řecka.
Ve vztahu k této kolébce celého fundamentálního evropského myšlení je to v daných ontologických souvislostech  - jak se uvádí např. v Předmluvě J. Netopilíka ke knize Aristoteles Člověk a příroda (Antická knihovna, Nakl. Svoboda, 1984) např. učení předsokratovských filozofů o samopohybu hmoty, Herakleitovo učení o jednotě protikladů, bytí a nebytí jako dvou složek dění, a dále a hlavně učení Aristotela o tonm, že látka (hmota) je věčná, nezničitelná, že nevzniká a nezanikáa je v jitém vztahu podstatou, že stejně tak i pohyb (v nejobecnějším smyslu totožný se změnou v jejích různých podobách) je věčný a nezničitelný a neexistuje mimo věci (hmotu), že fakt pohybu svědčí o existenci prostoru a nemožnosti prázdna, že prostor je vždy zaplněn látkou, tedy že není žádné prázdné méísto, že čas je neohranišený do minulosti i budoucnosti, protože pohyb nemá ani počátek ani konec, a proto také svět nikdy nevznikl a ani nikdy nezanikne.....
            Bylo by možno uvádět ještě další a podrobnější vyjádření, tak jak se týkají daného tématu, ale to nejpodstatnější bylo řečeno. Případně dále bude ještě něco připomenuto. V daném textu půjde tedy  jen o osobní pojednání téhož s dodatečnou oporou v tom všem výše uvedeném

             V konečné instanci - jak je zřejmé -  jde o  záležitosti velice zásadní a hluboké, z hlediska běžného lidského zájmu o okolní svět ovšem velice vzdálené a odta­žité.

             V   případě prvního teorému jde o  problém existence či neexistence nicoty, neboli  naopak o  absolutní přítomnost vždy něčeho. V trochu posunuté rovině  pak o. problém bytí či nebytí ( kde určitý základ toho, jak na to poukázal M. Andrle v naší vzájemné korespondenci, lze najít již v myšlenkové konstrukci o bytí a nebytí u Parme­nida z Eleje, 5. stol. př. n. l.). Sem pak potažmo patří i problém stvoření či nestvoření světa.

             Ve druhém případě je to problém charakteru vývoje, způsobu dění, tj. zda je zde vždy (i v rámci kosmu, i v rámci života vůbec, i v rámci lidské společnosti i života každého jednotlivce) více možností jeho pokračování nebo zda je ta možnost vždy jen jedna (determinismus versus náhodný vývoj).

              Vzhledem k samotné povaze těch problémů – pominu-li stanovisko nepoznatelnosti – bývají zde řešení zpravidla velice jednoznačná, tj. přiklánějící se na jednu, nebo na druhou stranu. A často je tu i velice zřetelná převaha jednoho z nich. Různých pochybností je tu ovšem také stále dost. Autorovo stanovisko je také jednoznačné a vyhraněné, jak to ukazují i samotné formulace těch teorémů.

              Tak tedy. První teorém, existenční, praví: „Nemůže existovat stav, kdy nebo kde by nic neexistovalo. Nemůže existovat NIC. EXISTENCE a NIC se vzájemně vylučují“.

              Druhý teorém, dějový, praví: „Samotný fakt, že se něco stalo tak, jak se to stalo, svědčí o tom, že se to jinak stát nemohlo. Kdyby se to jinak stát mohlo, tak by se to jinak i stalo“.

               Teď poněkud podrobněji.

III.  TEORÉM EXISTENČNÍ

             Jak je patrné z jeho formulace, jde tu vlastně o konstataci, že vždy existuje NĚCO. Bylo by proto možné ho formulovat také v tomto pozitivním smyslu. Jde jen o to, kterou z těch dvou protikladných možností chceme více zvýraznit, upřednostnit. Z mého pohledu je to důraz na neexistenci NIC. Problému se tak, myslím, vtiskuje – byť třeba jen formálně – výraznější, vyostřenější podoba. Ale jinak jde o totéž.

              Ať tak či onak, jsou tu důvody, proč se této fundamentální stránce všeobecného bytí věnovat poněkud blíže. Spadají sem určité obsahové náležitosti, interpretace, souvislosti a nakonec i důsledky. Spíš než o nějaké převratné objevy jde tu ovšem jen o určitý výklad a uspořádanost problému.

              První, o čem je třeba se zde zmínit je to, že kromě protikladné dvojice NĚCO – NIC, máme tu co do činění i s podobnou, rovněž velice obecnou dvojicí BYTÍ – NEBYTÍ. Otázkou je, zda jde o totéž, jen jinak vyjádřeno, či nikoliv. Názory se zde mohou lišit, a tak i to následující nemusí být nijak souhlasně přijato.

              Kontrapozice BYTÍ-NEBYTÍ, v každém případě podle zde předkládané celkové koncepce, není totéž, co kontrapozice NĚCO-NIC. NEBYTÍ je sice možné chápat ve smyslu NIC, tj. jako totálního protikladu BYTÍ, ale v tom případě NEBYTÍ neexistuje, stejně jako NIC. Budeme-li však uvažovat NEBYTÍ na jakékoli konkrétnější úrovni, tak ono zcela reálně existuje.

              Důvod je ten (a zde již v dalším textu opustím majuskule), že všeobecné bytí je zároveň děním. A v rámci něho vše co existuje, prochází reálně procesem vznikání a zanikání, tedy od stavu bytí do stavu nebytí. Nebytí má tak význam zásadní změny stavu, znamená nebytí něčeho konkrétního v důsledku jeho transformace, přeměny v něco jiného, rovněž konkrétního. Jde tu o změnu kvality, ovšem v rámci stejné hlubší podstaty. Samotné bytí tedy pokračuje, jenomže v jiné podobě, nadále existuje něco, nikoli nic. Kontrapozice něco-nic je tak obecnější charakteristikou než bytí-nebytí.

              To, že nebytí v jeho racionálním smyslu není totéž, co nic, lze doložit bezpočtem příkladů. Před chvílí mi, například, praskla žárovka, a musel jsem ji vyměnit (mám, naštěstí, ještě ty příjemnější předbruselské), Svítící žárovka přestala existovat, odešla do nebytí. Ale zůstala tu co do základní podoby tatáž žárovka, jenže nesvítící. Bytí daného objektu – i když v určité zásadně přeměněné podobě – nadále existuje. Změna nastala cestou entropie (což nemusí platit vždy), nikoli však nicoty (což platí vždy).

             Stejně tak můžeme nahlížet i na smrt člověka. Bytí živého člověka se jeho úmrtím mění v jeho nebytí. Ale nenastává tím nic, protože to by musely současně absolutně zmizet i všechny atomy s celou svou složitou vnitřní částicově-energetickou strukturou, ze kterých byl konec konců ten živý člověk tvořen. Takové zmizení do absolutní nicoty však nenastalo a ani nastat nemůže. Bytí v jeho obecnější rovině zde pokračuje i nadále, stejně tak a stejnou cestou jak to bylo právě výše řečeno v případě žárovky, tedy cestou entropie.

             Jedna významná odlišnost tu však je a nelze ji opomenout. Nadále tu existují nejen ty pozůstalé atomy, ale po živém člověku zůstávají – alespoň po určitou dobu, někdy krátkou, někdy i velice dlouhou – i informace, které tu ten nebožtík zanechal. Ať již se to zachování děje v podobě vzpomínek jiných lidí nebo v podobě nějakého záznamu na/ve hmotných nosičích. Což je významné zejména z hlediska jeho duševní tvorby.

             Ostatně ani náboženství tu nepředpokládá vznik nicoty. Jednak se v samotné Bibli zcela racionálně, byť obrazně, konstatuje: „Prach jsi a v prach se obrátíš“, tady nikoli „ … v nicotu se obrátíš“, jednak je součástí této formy duchovna i víra, že život člověka pokračuje i po jeho tělesné smrti, byť ve zcela jiné, nehmotné podobě („tam nahoře“). Tedy opět žádné nic, ať už si o této víře, kde – reálně vzato – pracuje již jen pouhá utěšující lidská fantazie, myslíme cokoliv.

             Obecně jde tedy o to, že vývoj veškerého kosmického a tudíž i pozemského bytí, zahrnuje – jak již bylo výše řečeno – jako svou imanentní a neodmyslitelnou součást i procesy či akty vznikání a zanikání. V rámci toho dochází k nejrůznějším transformacím jednotlivých složek a podob této kosmické náplně, což je i základ onoho bytí a nebytí, o kterém se zde pojednává.

             Nám nejvíce známé, a z tohoto pohledu i nejběžnější, řekněme jistou první kategorií těchto transformací, jsou 1) přeměny jedné věcné, látkové podoby materiálna v jinou jeho podobu a 2) přeměny jednoho druhu energie v jiný její druh. V rámci jejich nepřeberného množství nemohu zde v prvním případě pominout třeba přeměnu nevalně vyhlížející larvy v krásného motýla, ve druhém případě zase třeba přeměnu elektrické energie ve světelnou, tepelnou či mechanickou, tak jak se s tím každodenně setkáváme u sebe doma v bytě.

             Druhou kategorií těchto transformací jsou přeměny hlubšího rázu v rámci základní struktury materiálna. Konkrétně je to 1) přeměna látkové podoby hmoty v energetickou a 2) energetické podoby v látkovou. Tak jak to obsahuje a v tom prvním případě z kvantitativního hlediska i definuje nepominutelná Einsteinova rovnice.

             Z hlediska ryze odborného tu jde o záležitosti velice složité a proto mi ani v nejmenším nepřísluší se tím nějak blíže zabývat. A není to zde ani účelem. Stačí jen konstatovat, že se tak děje, že k této reverzibilitě – částečné nebo úplné – docházelo, dochází a bude i nadále docházet, a že tudíž i zde jedno konkrétní bytí zaniká, odchází do nebytí, a na jeho základě vzniká jiné konkrétní bytí.

             Výrazným příkladem v tom prvním případě mohou zde sloužit zejména některé velké a dostatečně známé vesmírné transformace jako jsou zážehy termojaderných reakcí v určité počáteční fázi života hvězd, jejich výbuchy (novy, supernovy) v určité konečné fázi jejich života, v našich pozem­ských podmínkách výbuchy atomových bomb či naopak činnost jaderných elektráren aj. Ve druhém případě té reverzibility je to – možná jedinečná – událost vzniku atomů vodíku a helia z jakéhosi prvotního částicově-energetic­kého základu v určitém počátečním období po velkém třesku. Tak jak se to dosud předpokládá a dokládá a pokud tedy celá ta dosavadní převažující teorie vzniku (toho našeho) vesmíru nebude v budoucnosti ještě nějak zcela zásadně přehodnocena.

             Pro úplnost je třeba ještě dodat – a to je zcela zásadní a žádný fyzik by mi takové opomenutí neodpustil – že při všech těchto transformacích platí zákon zachování hmoty (energie), čili že se tu absolutně žádná ta vesmírná substance nijak neztrácí. Neboli, žádný vznik nicoty se nekoná.

             To všechno platí i pro děje, které se odehrávají na úrovni mnohem, mnohem nižší, než je ta kosmická nebo naše pozemská. Transformace různých podob či součástí materiálna se týká i mikrosvěta, tj. dějů, které probíhají na subatomární úrovni. A podle dosavadních poznatků kvantové fyziky to vypadá, že je to tu všechno ještě mnohem spletitější a zatím i tajemnější. V souvislosti se zde přítomným duálním charakterem částic, jejich střídavým látkovým a vlnovým (energetickým) chováním se pak také konstatuje, že bytí a nebytí je zde skutečně bytostně provázáno a promícháno a vyvozují se pak z toho případně ještě i další závěry, přesahující hranice zde zastávaného pojetí.

             Takže, některé úvahy směřují i k tomu, že zde mizí samotné materiálno, tím jeho nebytím, že je ideálno. Ideálno jsoucí mimo hmotu samu. Příslušnými transformacemi byly by zde pak přeměny materiálna v ideálno a naopak. Což ovšem – na rozdíl od výše zmíněného duálního charakteru částic a jejich tomu odpovídajícího chování – prokázáno není a lze se opodstatněně domnívat, že to prokazatelné ani není. Jde zde tedy o posun ještě o jeden stupeň dále a konec konců se tu vlastně nejedná o nic jiného, než dojít k jakoby vědeckému prokázání stvoření světa, tak jak je tradováno v náboženství („Na počátku bylo slovo“). V těchto souvislostech bylo/je tak možno nalézt třeba na Wikipedii příspěvky na téma „Kvantová fyzika a duchovno“, „Kvantová fyzika a zázraky“ nebo „Existuje Bůh? Kupodivu odpověď nám nastiňuje kvantová fyzika“.

             Jsou ovšem v daném směru i střízlivější, opatrnější a na první pohled, zdánlivě i opodstatněnější úvahy. Příkladem může být již v dřívějších příspěvcích zmiňované vyjádření Jamese Gleicka z jeho knihy „The Informa­tion“ o tom, že „…rostoucí počet vědců si začíná klást otázku, zda informace může být prvotní, podstatnější než hmota sama“.

             V tomto směru máme zde tedy opět co do činění s ideálnem ve vztahu k materiálnu, neboť informace – a to už se stále opakuji – svou vlastní podstatou nic jiného než ideálno není. Ale na rozdíl od jiných pojetí ideálna je to ideálno reálné, reálně existující. Jako taková je informace interní součástí hmoty, v jakékoli její podobě, jakéhokoliv materiálna, a proto nemůže být vůči hmotě ani geneticky prvotní. Nemůže být něčím, z čeho se materiálno teprve tvoří. Je ovšem příčinou, řídícím momentem jeho pohybu, a tudíž i všech těch transfor­mací, o kterých byla řeč výše. V tomto smyslu byla vedena i polemika s uvede­ným Gleickovým vyjádřením ve dvou předchozích příspěvcích na tomto blogu.

             Postulování substancionální prvotnosti informace, tedy ideálna, vůči materiálnu by nás konec konců zavedlo opět jen k onomu biblickému: „Na počátku bylo slovo“. Neboť slovo není nic jiného než informace. A tak bychom v tomto případě mohli nebo měli jaksi moderněji, odborněji, „vědeč­těji“ říkat:  „Na počátku byla informace“ A klást si otázku zda to tak je či není.

             V souladu se zde zastávanou obecnou teorií informace je zde odpověď dvojí: ano i ne.

             Odpověď ne zde výše právě zazněla. Týká se té substancionální, genetické prvotnosti informace, tedy možnosti vzniku, vytvoření materiálna z ideálna. Tak tomu skutečně nemůže být. Je možné – a neustále se tak děje – aby z jedné podoby materiálna vznikla jiná jeho podoba. Ale není možné, tedy reálně, „technicky“, aby z ideálna vzniklo materiálno. Není prostě z čeho. Možné je to jen v lidské fantazii, ta v ničem žádné překážky nemá.

             Ale je tu i odpověď ano, ovšem v podstatně jiném smyslu. Jde o to, že již na samém počátku velkého třesku (stále zde předpokládám platnost jeho dosud dominujícího pojetí), tedy v čase 10 na -45 sekundy, tu nepochybně jistá zcela základní informace byla a musela být. Ovšem jen jako součást v tom momentu rovněž již existující určité zcela základní podoby materiálna (téměř jistě energetické povahy). A od této a takto existující zcela základní informace (po které pátrají „teorie všeho“, i když to tak nenazývají) se pak začal odvíjet i veškerý další vývoj toho našeho vesmírného materiálna i v něm zakódované informace samotné. Neboli vývoj neoddělitelného duálu hmoty a informace jakožto samoregulačního systému, v němž hmota je podmínkou existence infor­mace a informace je podmínkou existence hmoty. Tak jak o tom bylo již vícekrát dříve pojednáno. V tomto smyslu má pak informace „na svědomí“ i všechny ty transformace, tak jak o nich byla výše řeč.

             Tolik k otázkám bytí a nebytí, tak jak souvisejí s teorémem o neexistenci NIC. A na to ještě navazujícího problému o prvotnosti či neprvot­nosti ideálna. Je tedy na čase se teď obrátit i k tomu teorému samotnému. Následující text by mohl být i stručnější, ale snad mi to v rámci „filozofování“ bude prominuto.

             Jak bylo uvedeno hned na počátku, teze o neexistenci NIC neboli o existenci vždy NĚČEHO, není nějakým objevem. Toto tvrzení nemusí být ovšem nějak bezvýhradně přijímáno. Případné pochybnosti zřejmě jsou nebo mohou být nejčastěji spojovány s vědecky dosud ne zcela vyřešenou otázkou vzniku samotného vesmíru. Ve zde prezentovaném pojetí je však uvedený teorém, uvedené tvrzení, přijímáno bez výhrad.

             Tak především lze považovat (považuji) za prokázané, že v rámci vesmíru neexistuje žádné absolutní vakuum. Čili místo bez jakékoli přítomnosti jakékoli součásti (podoby, formy) vesmírného, kosmotvorného materiálna. Není tu žádné naprosto prázdné místo, žádné NIC. V každém bodě vesmíru je přítomna nějaká složka hmoty. I s příslušnou v ní „vtělenou“ informací. O ní tu teď ale nejde, to je podstatná záležitost až v rámci toho druhého teorému.

             V rámci celkové kosmické náplně jde nejčastěji, v převažující míře, o materiálno v podobě nějakého druhu (nějakých druhů) energie: elektro­magnetického záření, gravitace, silné a slabé interakce elementárních částic, energie vakua, dosud tajemné temné energie či snad ještě nějaké jiné její podoby.

             Druhou skupinou, s menší celkovou vahou, jsou látkové objekty. A to jednak v rámci nám vlastní a známe baryonové hmoty v jejích nejrůznějších podobách (od atomů a mezihvězdného plynu až po skupiny galaxií), jednak v rámci celkově významnější, ale dosud také stále ještě značně tajemné temné hmoty.

             Za určitou zvláštní, třetí skupinu by snad bylo možno považovat černé díry. Takové ty supergravitační stoupy, v nichž se ty původní látkové substance, pokud se ocitnou v jejich blízkosti, včetně elektromagnetického záření (světlo), zase pohltí a „semelou“ do nějaké (určité) jiné energetické podoby, která se pak „vypaří“ (Hawking). Nebo, což se zdá být pravděpodobnější, se zde vytváří nějaká ta lokální superhmotná "kulička" (viz níže) s nějakým svým dalším zatím neznámým osudem. A nebo se třeba s tím spolykaným materiálem – v případě těch super – nebo supersuper velkých černých děr – stane ještě cosi jiného, snad přímo kosmického. Snad. To vše sem již ale obsahově nepatří.  

              Stejné je to s tou naprostou zaplněností i na opačném „konci“ materiálna, tj. i na subatomární (subjaderné) úrovni. Ani zde žádné prázdné místo neexistuje. Jen velký propletenec mikročástic a vlnění v rámci jejich duálního charakteru. Tak jak o tom bylo krátce pojednáno výše v rámci problé­mu bytí-nebytí.

             Fakt, že vše, každé místo v makrokosmu i mikrokosmu je něčím zaplně­no, že se tu žádné NIC nevyskytuje, nevyvolává (snad) žádné pochybnosti. Ostatně, je-li prostor neoddělitelný znak (atribut, vlastnost) hmoty, tzn. tam, kde je hmota, je i prostor, a kde je prostor je i hmota, tak tomu jinak ani být nemůže. Prázdný prostor je nonsens.

             Jinak tomu je – co do možných nebo i fakticky odlišných názorů – v případě, že překročíme rámec dané kosmické existence a pozornost se soustředí na samotný vznik vesmíru a také jeho zánik. Zde se lze v rámci někte­rých vysvětlení s určitými pochybnostmi setkat. Pochybnostmi, které mohou vyúsťovat nebo i vyúsťují až v názor, že vesmír vznikl z ničeho (viz např. M. Krauss v jeho na upoutání pozornosti zaměřených vystoupeních), že před velkým třeskem tu skutečně nic nebylo a stejný stav že nastane i po jeho zániku, tj. např. po jeho tepelné smrti (která ovšem podle Nernstova teorému nemůže nikdy nastat). Dovodit to lze také z tvrzení (které zaznělo svého času i v Českém rozhlase v pořadu Meteor), že velký třesk znamenal zároveň počátek času a tudíž otázka, co bylo před tím je zcela nesmyslná, protože když nebyl čas, nemohlo být ani žádné před tím. Tedy nebylo tu nic, zhola nic. A z toho NIC pak nějak vznikl ten náš vesmír. Stejně tak po jeho tepelné smrti, kdy údajně zase zmizí, nastane zase NIC.

             Určité východisko, vlastně již jiný názor, obsahuje náboženské nebo na roveň jemu postavené vysvětlení. Zde vesmír vznikl, byl stvořen, z nějakého nadpřirozeného ideálna, z boží vůle či nějaké věčné ideje… V tomto případě ovšem čas nemohl vzniknout až s velkým třeskem, musel tu být také již před tím, protož před tím musel existovat i ten Stvořitel. A raději se zase neptejme, co celou tu dobu před aktem stvoření dělal. Stejně tak po (případné) tepelné smrti vesmíru a jeho zmizení, bude tu zřejmě zase dál existovat to na hmotě nezávislé ideálno. Neboť Bůh je podle náboženského přesvědčení věčný. Daný náhled, dané řešení znamená v rámci toho našeho problému již určitý posun, protože existence NIC tu odpadá. I před i po (případném) zániku vesmíru zde bylo a zase bude NĚCO, a to v podobě onoho nadpřirozeného ideálna.

             Na řadě je teď skupina vysvětlení, které se již opírají o určité dosažené vědecké poznatky a na ně tak či onak navazující teorie a hypotézy. V prvé řadě se to bude opět týkat vzniku vesmíru, velkého třesku, ovšem na jiném základě, ve větší konkrétnosti a s jinými souvislostmi. V tomto smyslu považuji ta následující objasnění za nesrovnatelně racionálnější a realističtější, i když stále tu ještě nejde o nějaké jediné, jednoznačné, prokazatelné a nevyvratitelné řešení. To vědu stále ještě čeká.

             První vysvětlení by bylo možno nazvat teorií „kuličky“. Ta předpo­kládá, že vesmír se zrodil z jakéhosi malého či velmi malého superhmotného tělesa, do kterého bylo v nějaké podobě – mluvilo se třeba o „kvarkové polévce“ – vtěsnáno veškeré nyní existující vesmírné materiálno. Což znamená, že šlo o těleso, „kuličku“ (samo měřítko je zde problém) s nepředstavitelnou, skutečně nepředstavitelnou hustotou a stejně tak s nepředstavitelně vysokou teplotou (což si podle mého laického názoru protiřečí, ale to už je jiné téma). Ta kulička pak z nějakých důvodů vybuchla a nastal „velký třesk“. V rovněž nepředstavitelně krátkém čase pak proběhlo nesmírně rychlé rozpínání nějaké té prapůvodní podoby materie, až se po jejích nesčetných dalších transformacích vytvořil za dlouhé miliardy našich pozemských let ten nám dosud známý, ale v mnohém stále ještě neznámý vesmír.

             Ponechám teď stranou nejrůznější možné výhrady vůči této teorii, to je na odbornících. Budu předpokládat, že to tak je. V tom případě je zde ale v rámci celého zde sledovaného tématu jedna zásadní otázka: kde se ta kulička co by veškerá hmota tady vzala?

             Jestliže pro svou absurditu odpadá nebo je nepřijatelná odpověď, že vznikla z ničeho nebo z nějakého neuchopitelného nadpřirozeného ideálna, tak je tu možná jen jedna rozumná odpověď: vznikla zase jen určitou přirozenou, i když zcela mimořádnou transformací hmoty samé, stejně obrovskou a také stejně nepředstavitelnou jako byl i velký třesk. Nejspíš – což zde lze logicky předpokládat – v podobě „velkého křachu“, tj. totálního gravitačního zhrou­cení nějakého předcházejícího vesmíru.

             Tak se ostatně uvažuje i o možném osudu toho našeho nynějšího vesmíru. Zcela nedávno (14. 12. 2013) se na internetovém serveru Eurozprávy objevil docela poplašný článek: „Vědci šokují: Svět může zaniknout každým dnem“. Podle něho vědci z Jihodánské university oznámili, že podle jimi nově provedených a opakovaných propočtů, kde vzali (nějak) v úvahu i reálnou existenci Higgsova bosonu, vesmír zkolabuje a smrskne se do malé koule. A tento proces prý možná již začal a konec světa může nastat každým dnem.

             Tak myslet si o takové zprávě můžeme všelicos, celkově to však patří pod „rubriku“, hypotézu, teorii „pulzujícího vesmíru“. Podle ní – pokud nejde jen o moje laické chápání – se velký třesk a velký křach vždy znovu opakují, čas jakožto atribut hmoty, výraz jejího pohybu, má kontinuální charakter a v absolutním smyslu nemají proto tyto procesy ani žádný začátek ani žádný konec. Žádná hmota zde nemizí, žádné NIC ani žádné STVOŘENÍ se nekoná. „Trochu“ potíže z hlediska celkového vysvětlení a pochopení jsou tu s prosto­rem a se supernahuštěností té kuličky.

             Z toho důvodu – a dozajista nejen z toho důvodu – jsou zde proto ještě další hypotézy a teorie, které mají s tím předchozím něco společného, ale v něčem se také zcela zásadně liší. Náleží sem teorie, hypotéza vzniku vesmíru ze stavu singularity, teorie strun a předpoklad existence mnoha vesmírů.

             V tom prvním případě se předpokládá a dokazuje, že na samém počátku vesmíru, na „startovní čáře“ velkého třesku, nebyla žádná supernahuštěná kulička, ale stav zvaný singularita, Což je věc docela zapeklitá. Velmi laicky a obrazně řečeno se zde ta kulička jakoby ještě dále „scvrkává“, nabývá rozměru nekonečně malého (jako ten básník, co chtěl být menší a ještě menší, až bude úplně nejmenší na celém světě) a stává se něco jako bezrozměrným bodem. Věcně řečeno, s žádnou takovou kuličkou se zde nepočítá.

             Jenže co teď s tím, protože tady jsme neskutečně blízko vzniku vesmíru z ničeho nebo jeho stvoření z externího ideálna. Domnívám se však, že východisko zde je a nabízí ho – co do principu – samotné vymezení singularity (v každém případě jedno z nich). To vymezení říká, že singularita je „výjimečný bod v jinak spojitém průběhu děje“ (Wikipedie, zvýrazněno mnou). Je-li tomu tak, pak to znamená, že i před tímto bodem – dal by se nazvat bodem zvratu – probíhal zde nějaký předcházející, rovněž fyzikální děj. Třeba právě zase velký křach, tentokrát ovšem s jiným konečným výsledkem: nekonečně řídkou materiální substancí. Takovou, která je pak zároveň výchozí materiální substancí na počátku velkého třesku. Tedy jistá prapodoba materiálna, energetické či čističově-energetické povahy. V každém případě i při tomto pojetí zde před velkým třeskem bylo NĚCO a ne NIC. A čas tu nezačínal, nýbrž pokračoval, protože i pohyb tu předcházel a pokračoval.

             I ta podoba nekonečně řídké materiální substance se tu dá v rámci určitých hypotéz nebo tak či onak opodstatněných domněnek vysvětlit. Mohl by to být třeba výsledek nějaké celokosmické černé díry jako součást či způsob průběhu velkého křachu. A nebo, a to se zdá být i opodstatněnější, je to také důsledek „rozemletí“ vesmírného materiálna do jeho nejelementárnější podoby, jenže tentokrát v důsledku nějaké externí supersíly. Tyto úvahy se zde odvíjejí od zcela nesporného a prokázaného faktu, že vesmír se neustále rozpíná a to dokonce – snad rovněž prokazatelně – zrychlujícím se tempem. Takže stopa zde pak vede k nějakému nadvesmíru jako zdroji té přitažlivé supersíly, a obecněji k předpokladu o mnohočetnosti vesmírů, v tom i různorozměrných a třeba i hierarchicky uspořádaných. Jenže je tu v tomto případě – na rozdíl od té celokosmické černé díry – zase problém, jak se zpátky dostat do té singularity. Alespoň tedy z laického pohledu.

             Není vyloučeno, že řešení těch problémů se vznikem, zánikem a opětovným vznikem toho našeho vesmíru či vesmírů vůbec, by mohla přinést teorie strun, kde do hry vstupují mnohodimenzionální prostory (v některých propočtech jedenáctinásobné nebo ještě i vícenásobné). Zde by pak jako řešení některých těch předcházejících problému mohly připadat v úvahu různé prostorové přesmyky či něco podobného.

             V každém případě jsme tu převážně na půdě různých hypotéz či dokonce jen dohadů a představ, a skutečná věda má tu zajisté k nějakému zcela prokazatelnému vysvětlení ještě docela daleko. Mj. i proto, že na své plné vysvětlení zde ještě čeká – v daných souvislostech jakoby dílčí problém – temné hmoty a temné energie, které podle dosavadních poznatků tvoří převažující část náplně vesmíru. Dá se však věřit, že dříve či později se vědě všechny ty problémy vysvětlit podaří.

             Vše to předcházející mělo jen ilustrovat, podpořit, opodstatněnost závěrů, které vyplývají nebo se dají dovodit z teorému o neexistenci NIC. Dají se shrnout – a tím zde daný rozbor končí – do těchto tvrzení: Reálně existující NĚCO má podobu duálu hmotně informačního bytí jsoucího vždy a všude. Nikdy nebyl žádný absolutní začátek tohoto bytí a nikdy nebude ani žádný jeho absolutní konec. Toto bytí nemá ani žádné prostorové hranice, ani směrem ven, ani dovnitř. Čas i prostor zde mají absolutně kontinuální charakter. Pánem je zde nekonečno. Vše ostatní, všechny začátky a konce v čase i v prostoru jsou jen dílčí a relativní. Ohraničují jen věčné transfor­mace konkrétních podob dosud existujícího v jiné jeho podoby, tak jak je to podmíněno přítomnou informací.

    IV.  TEORÉM DĚJOVÝ

             Připomeňme si nejprve jeho znění: „Samotný fakt, že se něco stalo tak, jak se to stalo, svědčí o tom, že se to jinak stát nemohlo. Kdyby se to jinak stát mohlo, tak by se to jinak i stalo“.

             Je jasné, že tu jde o problém determinismu, objektivní nutnosti, objektivní příčinné podmíněnosti všeho dění. V daném případě v takovém jeho chápání, že jde o absolutní nutnou a jednoznačnou předurčenost všeho. Předurčenost platnou pro všechny změny, všechen vývoj všech podob reálného bytí. Neživou přírodou, neživou hmotou zaplňující kosmos počínaje, přes veškerou přírodu, hmotu živou, zatím nám známou jen tady na planetě Zemi, až po vývoj a konání specifické podoby této živé přírody, tj. z této přírody se vyvinuvší lidské společnosti i každého k ní náležejícího jedince.

             Jsem si vědom toho, že toto pojetí, označované též někdy jako metafyzické, je téměř jistě většinově odmítáno. Zvláště pokud jde o uvedené vyšší a složitější vývojové stupně kosmického bytí, tj. život obecně, jako takový, a speciálně ve vztahu k dění v lidské společnosti a konání každého jejího jednotlivce. Odůvodňováno je to tím, že je přece zřejmé, že v rámci života obecně a zejména pak v konání lidí existuje vždy více možností, více variant dalšího pokračování, více možných budoucností, že u lidí existuje přece svobodná vůle, svobodná volba v rozhodování, a že také třeba již na úrovni DNA existuje možnost různého „čtení“ zakódované dědičné informace atp. A že nelze přece ve vývoji, konec konců v jakémkoli dění, popírat prvek náhody a dále s tím pak i související pravděpodobnost výskytu toho či onoho pokračování, tedy stochastičnost vývoje (ne vždy, ale přece).

             S ohledem na uvedené je tu tedy problém. Myslím, že nejen pro mne. Problém obecnosti, obecné platnosti „tvrdého“ determinismu. Ano či ne. Zde zastávané stanovisko je takové, že ano, že to platí obecně, a tak je třeba uvést i příslušné argumenty.

             Hned zkraje je tu nutno předeslat, že tu nepůjde a nemůže jít jen o nějaké opakování historicky již dříve se vyskytujících stanovisek, vysvětlení či zdůvodnění, ale že zde, v samotném základě toho pojetí je nový, dříve explicitně nebo vůbec neuvažovaný moment, a to je role informace v rámci veškerého dění, její objektivní funkce jakožto tvůrce pohybu, podmínka a příčina jakékoli změny stavu čehokoliv.

             Ale začněme pěkně po pořádku.

             Nejprve je nutno připomenout, že pro určitou oblast, pro určité děje resp. pro určitou úroveň těchto dějů, takový absolutní determinismus nepochybně platí. Týká se to všech dějů, souvislostí a závislostí, které se v rámci veškeré kosmické náplně, přírody (hmoty) neživé i živé, řídí ve svém průběhu a výsledku tím, co nazýváme přírodními zákony. Tak jak je věda již poznala a nadále poznává. Všeho toho, kde a kdy za daných podmínek je výsledek vždy stejný a nemůže být jiný. Pokud bychom sem zařadili i děje v tomto smyslu zatím nepoznané, a kde odlišný výsledek či průběh se přičítá náhodě, tak by již žádná další argumentace ve prospěch daného řešení nebyla ani nutná. Ale o tom později, teď ještě zůstaneme na dané úrovni.

             Na těchto zákonech, na tomto jednoznačném průběhu a výsledku příslušných dějů, je založen nejen samotný vývoj kosmu a jeho jednotlivých součástí (třeba život hvězd, způsob fungování naší planetární soustavy – dle Keplerových zákonů atd. atd. atd.), ale je na tom založena i veškerá lidmi vynalezená a příslušně fungující výrobní a spotřební technika a technologie, technika mírová i válečná, pozemská i kosmická… Je na tom založeno i pěsto­vání plodin a jejich zpracovávání, pečení chleba, výroba sýrů a další a další. Výčet různých příkladů i oblastí by zde byl více než sáhodlouhý. Nebýt tohoto, za daných (příslušných) podmínek vždy stejně a se stejným výsledkem probíhajícího děje, nevznikla by nikdy ani žádná civilizace, ba ani samotný pozemský či jakýkoli jiný život by vlastně nebyl možný. Protože i ten je ve svých nejhlubších základech založen na zcela určitých fyzikálních a chemických procesech a reakcích, kde o nějakou svobodnou volbu zcela jistě nejde.

             Ale co tedy s těmi odlišnými výsledky, nestejným průběhem dějů, svobodnou volbou, speciálně v lidském konání, různým způsobem „čtení“ genetické (nebo snad i jiné) informace apod.?

             První okolností, která tu hraje svou příčinnou roli, jsou změněné podmínky. Změní-li se podmínky, celý další sledovaný děj proběhne jinak. Ale opět jen určitým způsobem a zcela určitým – teď již jiným – výsledkem. A změní-li se ještě jinak podmínky, výsledek bude opět jiný. Samy změněné podmínky jsou ovšem zase důsledkem jistého předcházejícího děje. Neobjevily se jen tak z ničeho nic, něco je také podmínilo. A tak stále dále a dále do minu­losti. Každá příčina je něčeho následkem, každý následek je zase příčinou. Tak mnoho-li „volnosti“ se zde vyskytuje?

             Druhou okolností, druhým velice zásadním faktorem, který se zde uplatňuje, je to, že těch vlivů, podmiňujících každý následný dějový krok – zejména u objektů na vyšším vývojovém stupni a tedy i s vyšší složitostí svého uspořádání, kam patří zejména živé objekty a v rámci nich ty vývojově nejvyšší – tedy, že těch vlivů je vždy více, ba mnoho. Což se vyjadřuje vžitým konsta­továním, že „vše souvisí se vším“. I když, samozřejmě, v různém stupni významnosti.

             Tato všeobecná souvislost, o níž nepochybuji, je někde velice, velice hluboko zakotvena v rámci veškerého kosmického bytí. Přisuzoval bych to tomu, že všechno, co v rámci tohoto bytí existuje, pochází konec konců z jediného zdroje, z jediného stavu, z jediné „matky“, tzn. z určité stejné prapodoby materiálna v momentě velkého třesku. Tato „pramáti“ se pak v důsledku jisté v ní obsažené „prainformace“, tj. zcela základní, prvotní informace (principu, zákona) po které se pídí „teorie všeho“, začala různě transformovat a diferencovat, až do podoby, která je nám dnes více méně známá. A tak tu zůstal – a nemohl nezůstat – všeobecný „příbuzenský“ vztah všeho co existuje, a tím i všeobecná souvislost.

             Tato souvislost – vlastně celý nekonečný oceán souvislostí – je pak i velice odstupňovaná, často až téměř nekonečně vzdálená. Ale je tady. A není v lidských silách ji všechnu nějak obsáhnout, odhalit a utřídit. Naše poznání tak zpravidla zůstává jen u těch vazeb a souvislostí nejbližších a nejdůležitějších, a na tomto základě pak identifikuje i příčinné souvislosti. Což většinou nebo často postačuje – ale někdy také ne. A vysvětlení nám uniká, výsledek se zdá být nahodilý.

             To, co platí ve vztahu ke všeobecnému kosmickému vývoji, platí – jak soudím – i pro lidské dění, neboť i ono je součástí tohoto vyššího celku. I zde se střetáváme s množstvím různých souvislostí a s různou mírou jejich vlivu. Nikdy je ale neznáme všechny. Náš mozek přijímá, zpracovává, ukládá, generuje a vytváří velké množství nejrůznějších informací, vnějších, vnitřních, pudových, emocionálních, rozumových (v tom poznatkových), probíhá v něm, ale i celkově v našem organismu informační „hemžení“, vědomé i podvědomé (nevědomé), uspořádané i neuspořádané, a to všechno pak v různé míře spolupů­sobí na naše rozhodování a posléze i konání. Naše rozhodování není tedy zdaleka jen rozumové a zcela vědomé.

             To všechno pak vyúsťuje ve zcela určitý konečný verdikt v daném konkrétním případu rozhodování. Aby ten výsledek byl nebo mohl být nějaký jiný, musel by se v tom procesu rozhodování objevit ještě nějaký další informační impuls, ať již pocházející zvnějšku nebo zvnitřku našeho organismu. Vždy je tu však v daný moment určitý širší nebo i široký soubor konec konců relevantních souvislostí, které podmiňují a předurčují právě ten jeden konečný výsledek. Dohlédnout při tom můžeme zpravidla jen ty nejbližší příčinné souvislosti. Celé to předivo dalších a vzdálenějších souvislostí, hlubších informačních impulsů, které také mají nebo mohou mít určitý vliv, určitou iniciační roli, nám zůstává skryto. Svoboda volby je v celém tomto smyslu a kontextu jen zdánlivá. Nemůžeme při tom navíc zapomínat, že informační procesy co do své realizace jsou vlastně procesy materiálními, fyzikálními a chemickými reakcemi a interakcemi, které i zde nutně podléhají přírodním zákonům.

             Nicméně je tu proti danému pojetí determinismu, proti jeho absolutní platnosti ještě jeden argument. Obrazně řešeno zbraň s velkou palebnou silou. A to je poukaz na činitel náhody. Náhody, která znamená, že se stane něco neočekávaného, nepředvídatelného, a děj pak probíhá jinak a s jiným výsled­kem. Tím se zdá být platnost absolutního determinismu vyvrácena.

             Jenže. Jenže pokud platí, že vše souvisí se vším, pak náhoda v nejširším možném nazírání nemůže existovat. My něco považujeme za náhodu, protože neznáme, a – v určitém ohledu naštěstí pro nás – nikdy ani nebudeme znát absolutně všechny vlivy, které v jejich sřetězení a významovém uspořádání vedly právě k tomu, co se stalo. A co se v životě každého jednotlivce i celé společnosti ještě stane.

             Primitivním příkladem může tu být třeba obyčejná, nijak předem speciálně nepřipravená hra v kostky. To, že v daném hodu daného hráče padla právě šestka je celkem přirozeně klasifikováno jako náhoda. Jenže kdybychom tu vzali v úvahu absolutně všechny vlivy a okolnosti, které zde působily, vše pečlivě změřili a propočítali, počínaje tím v jaké přesné poloze byla ta kostka v hráčově dlani, jakou silou byla vržena atd. atd., tak by nám nutně vyšlo, že nic jiného než šestka padnout nemohlo. Protože ten hod se pak již řídil přírodními zákony a ty – za daných podmínek – nic jiného než absolutní nutnost neznají.

             Takže, z našeho lidského hlediska žijeme ve světě plném náhod, které však konec konců žádnými náhodami nejsou. Vše je – díky ve hmotě zakódo­vané informaci – předurčeno. Což se pak také v laickém poznání a tušení odrazilo ve známém a ne příliš povzbudivém úsloví: „Co se má stát, to se i stane“ Naštěstí to nevíme a nevědí to ani kartářky, astrologové a jiná podobná branže.

             Druhým důvodem, proč něco považujeme za náhodu (což je ale vlastně jen specifická součást předchozího), je to, že nazíráme na daný děj, na danou událost jen v rámci daného systému. Jestliže vezmeme v úvahu systém širší, odkud mohou pramenit další vlivy, řada náhod přestane být náhodami. A jestliže vezmeme v úvahu nejširší vůbec myslitelný systém, tak náhoda zde také definitivně zmizí

             V uvedeném absolutním pojetí, s ohledem na to, co bylo výše k tomu řečeno, je vývoj absolutně deterministický a vůbec nic se s tím nedá dělat. Lze to jen – pokud jsou nám příslušné zákonitosti známy – využívat k našemu prospěchu, jako je tomu v případě nejrůznějších technických výtvorů a technologických postupů. V případě společenského života samotného je jak samotné poznání, tak i účelné využívání určujících souvislostí podstatně obtížnější, protože tento systém je i podstatně složitější. To je pak také mj. i důvod nesčetných krachů nesčetných prognóz. Jen málo kdy a málo v čem se zde podařilo trefit do černého. Ale jak již bylo řečeno, tato nemožnost nebo neschopnost přesně říci, co se stane, je vlastně pro nás obecně i velikým štěstím.

            

            Na úplný závěr je tu snad možno jen znovu připomenout či zopakovat, že při celkově zde zastávaném a v řadě předcházejících příspěvků prezento­vaném pojetí podstaty veškerého reálného bytí a dění, čili podle dané ontologické teorie, je jakákoli změna čehokoliv, veškerý vývoj dán, podmíněn, předurčen v materiální substanci zakódovanou informací. Dle ní se řídí pohyb (změna stavu) v každé jednotlivosti v každé milisekundě. A proto ten vývoj ani nemůže být jiný, než deterministický. Je to třeba děsivé, ale je to tak.

             Za vším stojí, za vším hledej, všemu je na vině nikoli žena, ale informace. Druhá – vedle hmoty jako takové – substancionální a neoddělitelná složka veškerého reálného bytí, demiurg jeho pohybu, čili měnící toto bytí v dění a v této podobě veškeré bytí i existující. Informace vše předurčuje, bez ní by se nestalo vůbec nic a vůbec nic by ani neexistovalo. Je to podmínka dění a tudíž i reálného bytí sine gua non.
             Při daném řešení, v daném substancionálním vymezení, není veškeré dění, veškerý vývoj 
(zahrnující jak kvantitativní, tak zejména kvalitativní změny) nic jiného, než kontinuální, spojitý hmotně-informační proces, v nejrůznějších svých složkách, konkrétních podobách a způsobech. A spíše bychom zde měli hovořit o propletenci či propletencích těchto jednotlivých dílčích procesů, úměrně složitosti sledovaných objektů.
            To platí jak pro základní (výchozí, obecnou) a naprosto dominující složku veškerého vývoje, tj. vývoj neživé hmoty, neživého kosmického materiálna - ať již v podobě energetické, látkové či látkově-energetické a na jakékoli makro či mikro úrovni - tak zejména pak na vyšší úrovni složitosti pro vývoj neskonale vzácné hmoty živé. A vůbec v nejvyšším stupni je to na úrovni, kdy hmota je schopná poznávat sebe samu prostřdnictvím a v podobě myslících bytostí. Vzácnost výskytu je tu maximální a maximální jsou i propletence hmotně-informačních procesů vyůsťujících v konání jednotlivců a pak i v dění ve společnosti a její vývoj. To vše zde probíhá za účasti všech vývojových stupňů samotných informací, přírodními zákony počínaje, přes informace genetické a další s nimi v procesu života související, až po informace rozumové, poznatkové a ztechničtělé. Tak nesmírně bohatá a složitá je ta extrémní vzácnost - náš život.
             Vše další a konkrétnější co s touto nejvyšší formou, s tímto (zatím?) nejvyšším dílčím stadiem vzestupného kosmického vývoje souvisí, jsou pak již další témata a náměty pro nespočetná jiná bádání, práce a kapitoly. Tak jak je právě toto dominantně a zcela přirozeně středem zájmu lidské populace.

                                                     x  x   x

          Na samotný závěr ještě jen jeden ohlas k uvedeným teorémům. Ing Vladimír Valenta mi napsal: "Tvoje teorémy jsou fascinující. Vlastně jsou vyústěním Tvé filozofie....Teorém 1. je filozofickým zobecněním II.věty termodynamické.... Teorém 2., dějový, by měl korespondovat s I.větou termodynamicklou... Termodynamika připouští vnější zásah, umělý, a proto pro uzavřený systém nemožný. Ale pro otevřený systém možný. ..Obecná otázka tedy zní: je makrokosmický energetický systém uzavřený nebo otevřený? Na to neumím odpovědět. V případě uzavřeného vesmírného makrosystému máš děsivou pravdu..."

OBECNÁ TEORIE INFORMACE

Josef  Vaner

                                      

OBECNÁ TEORIE INFORMACE A JEJÍ ONTOLOGICKÉ DŮSLEDKY

aneb

O DUÁLNÍ PODSTATĚ VŠEHO BYTÍ

                                    

   I.

              

             Informace je nepochybně jev velice mnohostranný, široce přítomný, bohatý, složitý, a vlastně dosud i poněkud – ne-li dost – tajemný. Přesto, že o něm a jevech s ním spojených bylo již shromážděno veliké množství poznatků a sepsáno bezpočet odborných studií, pojednání a knih. Charakteristická je při tom neobyčejná pestrost přístupů a hledisek, tak jak to ostatně odpovídá  právě zmíněnému složitému charakteru tohoto jevu.

             Určitý souhrnný obraz o složitosti a mnohostrannosti problému podává např. na internetu publikovaný přehled „Definice informace. Data – informace – znalosti“, který zpracovala PhDr. Helena Kučerová z Vyšší odborné školy informačních služeb v Praze .

             Přehled poukazuje na 5 různých pojetí/vymezení kategorie informace: laické resp. „každodenní“, filozofické, komunikační, kybernetické a matematické. S tím, že každé toto pojetí obsahuje několik definic informace. Celkem je jich v daných okruzích uvedeno 20. Některé další případně tytéž v pozměněné podobě obsahuje zde rovněž zmiňovaná „Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy“. A i jinde lze nalézt nebo se setkat ještě s dalšími definicemi nebo jejich obměnami jako např., že informace je míra složitosti systému, regulační člen zpětnovazebního obvodu, rozhodnutí, zda jev nastane či nenastane a nejspíš by se našla i některá další vymezení. Neobyčejná pestrost v přístupech a k chápání informace, odrážející tak či onak, v té či oné míře samotný její složitý charakter, je tím zcela zřejmá. A opodstatněné nebo alespoň v principu opodstatněné jsou pak i jednotlivé definice, většinou však svým způsobem dílčí a vztahující se v naprosté většině jen k jednomu velkému druhu informací, těch, spojených s lidským vědomím (viz níže).

             V uvedeném studijním materiálu jsou rovněž uvedeny i nejdůležitější vědní obory zkoumající informaci: matematická teorie informace, kybernetika, obecná teorie systémů, informatika (počítačová věda), sociální komunikace, sémiotika, sémantika, lingvistika, sociální informatika. Svět poznávání spojený s daným tématem je tedy skutečně neobyčejně široký.

             Charakteristické je – a zdá se mi celkem oprávněně – že mezi těmito obory není  uvedena filozofie. I když ve výčtu definičních oblastí to filozofické pojetí uvedeno je. Názory na to mohou být různé – třeba, že tento vědní obor zde nepatří mezi ty nejdůležitější, nebo že došlo k opomenutí apod.  Ale nejspíš je tomu skutečně tak – a tento názor sdílím, odpovídá  i mým zkušenostem – že filozofie ve svém celku nepřijala dosud fenomén informace – organicky tam bezpochyby náležející – za svůj vlastní, bytostní předmět zájmu. Přirozeně vedle  mnoha jiných. A nezařadila tak ani pojem informace v jeho všeobecnosti a jako samozřejmost do své kategoriální výbavy. Konkrétně v rámci ontologie. Explicitně o tom  svědčí např. „Slovník filozofických pojmů současnosti“ J. Olšovského, který vydalo nakladatelství Erika v Praze v roce 1999. Informace jako filozofická kategorie tam uvedena není.

             Je ovšem možné, že od té doby se situace již změnila  a přirozeně také platí, že uvedené hodnocení se nevztahuje na všechny filozofy. Obecně se ale dá soudit, že zájem filozofie o tento problém je spíše sporadický.

             V předkládané studii se nejedná o informaci ve více méně obvyklém chápání, včetně těch výše uvedných různých přístupů, ale jde tu v dané souvislosti o věci velice zásadní, substanciální, na nejhlubší možné úrovni. Konkrétně jde o zcela obecný pohled na kategorii informace, o to, že vše, co se jí týká je zde nahlíženo a řešeno z hlediska jejího místa a role v rámci veškerého kosmického bytí a dění. Čímž jsou pak také dána i příslušná definiční určení. V konečném výsledku je zde nabízena určitá ucelená obecná koncepce, vyplývající z tohoto přístupu. Rozdíl oproti výše uvedeným přístupům, je zde veliký. To všem ty ostatní přístupy a oblasti zájmu o kategorii informace z pole působnosti nijak nevyřazuje, neupírá jim nijak jejich legitimitu.  Jsou to ošem v daném pojeí záležitosti dílčí, jakkoli třeba pro konkrétní lidský život a pro společnost jako celek nesmírně významné.

             V souvislosti s daným přístupem a na závěr této úvodní části – čímž ovšem zároveň již poněkud předbíhám – ještě jedna poznámka. Z mnoha těch definic jevu informace, tak jak jsou uvedeny ve výše odkazovaném přehledu PhDr. Kučerové, je zde, to znamená co do potřebné hloubky a obecnosti, relevantní vlastně jen jedna z nich, a sice ta, která je tam v rámci filozofického pojetí uváděna  jako první a kde je autorský odkaz na J. Zemana. Podle této definice je informace „vlastnost hmotné reality být uspořádána a její schopnost uspořádávat (forma existence hmoty vedle času, prostoru a pohybu). Zejména to, co je uvedeno v závorce je zcela klíčové a nejpodstatnější a zejména o tom a o souvislostech s tím spojených se pojednává v následujícím textu. Samotné Zemanovo vyjádření v daném smyslu, tak jak je obsaženo v jeho knize "Teorie odrazu a kybernetika: Význam pojmu odrazu a informace pro materialistický monismus" (Praha, Academia, 1978),str.85, je poněkud složitější a rozvinutější než uvedená excerpce, ale je tu opětovně zdůrazněno, že informace svou souvislostí s usporádaností hmoty "není něco, co by existovalo mimo hmotu a vně hmoty". Což je v celé této záležitosti skutečně to nejdůležitější a nejpodsatnější. 
Obdobně, v trochu pozměněné podobě, je takové vymezení uvedeno i ve zmiňované České terminologické databázi knihovnictví a informační vědy“ když se tam uvádí, ze informace je „vlastnost organizované hmoty, vyjadřující její hloubkovou strukturu (varietu)“.

             Ke stejnému základnímu, „hloubkovému“ a zcela obecnému vymezení kategorie informace jsem nezávisle také dospěl a je uvedeno v 6.kapitole „Úvah o jsoucnu“ (2009, viz níže) v tomto znění: „Informace je rovněž a nutně i jedním z atributů hmoty- a to dokonce atributem prvním, základním. Hmota – kromě své fyzikální podstaty je tedy současně i informací, pohybem, časem, prostorem a teplotou“.

             Zjištění, že tu jde o praktickou totožnost uvedených dvou vymezení, přesněji dvou východisek, je velice povzbudivé, a ukazuje, že myšlení se může zcela nezávisle ubírat stejným směrem a vést ke stejným nebo velmi podobným výsledkům. A že se tak často i děje. Což ovšem není nic nového.
             Zároveň je zde ovšem nutno ještě předeslat, že v dalších specifikacích se již naše řešení rozcházejí. V jistém směru i zcela principiálně. Zdá se, že Zemanovo řešení se pohybuje - jak nasvědčuje i název jeho knihy - v rámci obecné filozofické koncepoce materialistického monismu. Kdežto zde předkládané řešení, protože vlastní podstatu informace, informaci jako takovou, "an sich", chápe a definuje jako jev nehmotný, jako reálné ideálno. náleží z hlediska základních světonázorových koncpcí k filozofickému dualismu. Nikoli ovšem k tomu klasickému, chápajícímu materiálno a ideálno jako samostatné oddělené konstituvní substance všeho bytí, jde zde, vzhledem k nerozlučnému sepětí hmoty a informace a dalším podstatným souvislostem těchto dvou primárních daností, o dualismus jiného typu, který jsem označil jako dialektický dualismus. 

             Postavení informace ve své přináležitosti ke hmotě je skutečně výjimečné. Až tak, že její vymezení jakožto základního atributu (formy, vlastnosti) hmoty je nepostačující a je nutno ji považovat za danost s hmotou  substanciálně rovnocennou, vytvářející s ní nerozlučné duální partnerství. Informace má i svou vlastní identitu, tak jak to bylo právě zmíněno a jak to  ostatně platí každý jev, byť jen relativně samostatný. V daném případě je tato identita natolik mimořádně důležitá, že řadí informaci co do stupně významnosti na úroveň hmoty samé. Toto pojetí představuje pak i základní článek, centrální bod, celé následující obsáhlejší analýzy a předkládané výsledné koncepce.

              Stejně tak trefou do černého – i když tím opět poněkud předbíhám – je i ta první část uvedené Zemanovy definice. Právě uspořádaností hmotné reality, rozumí se uspořádaností vždy zcela určitou, je dána i (příslušná) informace, což následně vede zase k nové uspořádanosti. Snad nejzřetelnější je to v případě genetické informace v podobě dvojité šroubovice DNA, představující právě takovou hloubkovou strukturu hmoty, její zcela určitou druhovou skladbu a uspořádanost v podobě příslušného polymeru (makromolekuly). Což pak následně vede i ke zcela zásadní otázce, jaká je vlastně objektivní funkce informace, tak jak se to pokusím podrobněji objasnit později.

             Jistěže, celý problém jevu informace se ani při tomto přístupu nemůže omezit jen na příslušnou určující definici, jakkoli tato může být zcela principiální. Je zde mnoho souvisejících problémů a otázek a pouze jejich odpovídající řešení může pak podat celkový obraz. A o ten také jde v následujícím textu, tak jak obsahuje i relevantní fakta, úvahy, hypotézy a výslednou koncepci.

   II.

              Je zřejmé, že dané téma, tak jak je dáno názvem studie, je od běžných lidských zájmů a starostí velice vzdálené. I od většiny zájmů vědeckých. Proces lidského poznávání všeho okolního světa je však téměř bez hranic a v tomto nejširším kontextu může být i toto téma dostatečně významné, aby stálo za to se jím zabývat. Byť by to bylo jen z důvodů neutuchající lidské zvídavosti a pravděpodobně i v nepříliš širokém okruhu zájemců. Zda to nakonec může vést k nějakým třeba i větším smysluplným výsledkům nebo půjde jen o omezený okruh dílčích poznatků či dokonce o slepou uličku, to ukáže čas. Sám jsem přesvědčen o tom prvním.

             Bude-li se ve výsledku tohoto pojednávání hovořit o duální podstatě vesmíru, všeho bytí, rozumí se tím, že jde o stejný princip, stejný nebo podobný vztah, jaký platí v rámci elektromagnetického záření jako dualita částice a vlnění. Ovšem s jinými aktéry a také na té nejobecnější, dokonce nejvšeobecnější úrovni. Tak jak to ukáže samotný text. Dále se tím rozumí, že co do duální podstaty se zde nejedná jen o vesmír jako celek, ale i o veškeré interní kosmické bytí a dění. Duální podstatu má tedy i o všechno to pozemské, ať již v podobě přírody živé či neživé. Patří sem i naše maličkost, každý jedinec rodu homo sapiens se svým tělem, myslícím mozkem a svými myšlenkami. Jedná se tedy o vše, absolutně vše, co tvoří vesmír a jeho náplň, včetně nás samých a našich myšlenek, a co si v rámci jeho existence na základě dosavadních vědeckých poznatků dokážeme ještě dále zodpovědně představit.

              Občas se vyskytující úvahy o více vesmírech, nadvesmíru apod., čili o mnohovesmírném či supervesmírném bytí zde z pochopitelných důvodů ponechávám stranou. Aniž bych je á priori odmítal. Naopak jsem jejich stoupencem, protože to dost dobře ani jinak být nemůže. Zatím nám však zcela postačuje, co nabízí a i co nadále skrývá ten náš, dostatečně nekonečný vesmír, nemluvě o jeho dějinách.

              Zároveň se tím duálním určením podstaty vesmíru rozumí, že jde o reálný duální systém, to znamená, že obě jeho nejhlubší konstitutivní složky, které vždy společně a nerozlučně tvoří ten dvousložkový celek reálně, tzn. i prokazatelně existují. Tak jak se k tomu dopracovala věda a nikoli tedy ve smyslu nějakého náboženského pojetí.

              Vesmír, s veškerou svou náplní, není co do své podstaty, co do svého konečného obecného a nejhlubšího základu jevem, systémem výlučně jen jednosložkovým, ale zcela reálně jednotným systémem dvousložkovým.

             Tou jednou a dosud – až na výjimky – již poměrně velice dobře známou a probádanou složkou je hmota. Rozumí se hmota ne jako určitý protiklad energie, tak jak je to často ne-li většinou chápáno ve fyzice, ale hmota v jejím zcela obecném, chcete-li filozofickém či filozoficko-gnoseologickém chápání a vymezení, tj. jako veškeré materiálno. V tomto obecném smyslu zahrnuje hmota nepřeberné množství různých jednotlivin a z hlediska jejích základních strukturních forem sem patří podoba látková (baryonová hmota), energetická (elektromagnetické záření, energie vakua), gravitace (gravitační síla), zatím blíže neznámá nebo málo známá temná hmota a temná energie a možná se časem objeví ještě něco jiného. Zde, v tomto pojednání, bude toto vše vystupovat pod uvedeným společným pojmem hmoty. S příslušným definičním zařazením do relevantní kategoriální soustavy, týkající se veškerého bytí a dění, tj. – ve filozofickém pojetí – jsoucna. Jinak, ve svém fyzikálním či obecně přírodovědném významu, z hlediska svých vlastností, struktury atd. atd., zde však hmota není žádným samostatným předmětem zájmu.*)

___________________________________

*) K tomu bytí a dění je zde zřejmě možno přičinit malou poznámku, i když věřím, že tomu bylo od samého počátku správně rozuměno. Jde tu o reálné bytí a dění tak jak ve vesmíru existuje a jak je studují přírodní, společenské i další vědy. Tedy bytí a dění v podobě vesmíru vlastních objektů a procesů ve všech jejich neživých i živých podobách. Nejde tedy o bytí a dění a s tím spjatou kategorii jsoucna, tak jak to chápe náboženství, náboženská víra a nebo na ně navazující idealistická filozofie. Při prvním náhledu a při určité míře abstrakce je možné to chápat tak, že bytí zde reprezentuje statiku, že má dimenzi statiky a dění, že reprezentuje dynamiku, má dimenzi dynamiky.Ve skutečnosti je ovšem dělení na bytí a dění jen relativní, protože bytí je zároveň děním a dění je bytím. Ale to už jsou další záležitosti.

___________________________________           

      

       Tou druhou složkou, a vlastním předmětem pojednávání v tomto příspěvku, tedy tou druhou konečnou obecnou substancí vesmíru, veškerého reálného bytí a dění, je – jakkoliv to pro mnohé může znít děsivě – informace. Rozumí se – aby nedošlo k nějakému omylu či dokonce traumatu – že tu jde opět o kategorii zcela obecnou, o informaci v jejím naprosto všeobecném chápání a vymezení, tak jak to odpovídá jejímu všeobecnému kosmickém výskytu, a ne pouze o tu její podobu (složku, druh), jak se s ní my lidé setkáváme zcela běžně v každodenním životě (z televize, z internetu, z mobilu, u snídaně, na poradách atd. atd.). Čili ne o tu naši ryze lidskou informační říši.

             Zdá se – a tím bych tento počáteční vstup uzavřel – že uvedené chápání hmoty a informace jako dvou nejobecnějších daností utvářejících veškeré bytí a dění, není v posledním období zase až tak ojedinělé. I když – pokud mohu soudit - ne v tak ostré a zřetelné formulaci jako je tomu zde. Nebo se – a to nejčastěji – úvahy dotýkají jen určité části problému. V každém případě se v tom obecnějším smyslu zejména pátrá a diskutuje o povaze informace, jaký je to vlastně jev, kam ho zařadit a také o vztahu informace a hmoty.

             Jako ukázku právě takovýchto úvah je zde možno z posledního období zmínit vyjádření Jamese Gleicka z jeho knihy „The information“ (Fourth Estate, London, 2011, 527 stran), kde se konstatuje a v příslušné kapitole podrobněji rozebírá, že informace je jev fyzikální a ke vztahu informace a hmoty se poznamenává, že rostoucí počet vědců si začíná klást otázku, chtělo by vědět („to wonder“), zda informace může být prvotní, podstatnější než hmota sama (zvýrazněno J. V.). Což jsou v obou případech otázky velice zásadní a dále se bude mj. také o tomto blíže pojednávat. Přirozeně, že především s ohledem na to, co již bylo výše v daném směru řečeno. Je potěšitelné, že takovéto a podobné zcela obecné úvahy zde existují, možná v současné době i ve zvýšené frekvenci, že i pro jiné badatele či zvídavce je to předmětem zájmu.

                Celý další výklad a nabízené řešení, tak jak je v následujícím textu obsaženo, a jak se v posledních letech v mých úvahách postupně formovalo, je ovšem primárně z mé hlavy samé a na ní tudíž spadá i veškerá odpovědnost, včetně i případného zatracení. Ukáže-li se však, že stejné celkové řešení bylo již někdy někde někým prezentováno, budu tomu jen rád.

   III.

      

             Teď již k věci samé, čili vlastně i ke zdůvodnění výše uvedeného konceptu.

Vypůjčím-li si na chvíli, a tak trochu i na odlehčenou, známý právnický termín, mohl bych tu předmětnou záležitost nazvat causa OTI – tedy případ obecné teorie informace. A když causa, tak je snad možno začít i několika těmi formálními náležitostmi.

             Důvod pojednávání: Je důvodné podezření, že taková obecná teorie může existovat, ba že by měla existovat. Soudím, že četné indicie tomu nasvědčují a že k tomu už nazrál čas. Protože jinak, jak již bylo výše uvedeno, bylo téma informace v různých oblastech, z řady hledisek a v různých souvislostech důkladně probádáno. I když se v tom může či bude dále pokračovat, dalším krokem by mělo být i příslušné opodstatněné zobecnění. Pokud tak již – a to se opakuji – nebylo již někde někým učiněno. Taková (určitá, příslušná) obecná teorie by mohla v celém  tom bádání znamenat další důležitý krok, a to nejen z hlediska samotné této oblasti, ale i z hlediska celého procesu poznávání všeho okolního světa vůbec, jeho podstaty a fungování a celkového procesu jeho vývoje.

             Obsah pojednávání: Stanovit, jaké jsou základní otázky sem náležející, navrhnout jejich řešení a vyvodit důsledky pro chápání obecné podstaty a principu fungování veškerého kosmického a tudíž i pozemského bytí a dění.

             Výsledná podoba pojednávání: Formulace koncepce, opírající se o určité relevantní vědecké poznatky s nezbytným přesahem k filozofii, ale stojící mimo rámec jakéhokoli náboženského pojetí nebo pojetí od něho odvozeného.

             Výchozí předpoklad a cíl: Jevů, které mají svůj vlastní smysluplný význam a lze je zařadit nebo se zařazují pod pojem informace (tj. ve smyslu zprávy, předpisu, plánu, obrazu, předurčujícího vlivu, specifického chování znamenajícího určité sdělení aj., to vše, jak se píše v internetové encyklopedii Wikipedie, „sloužící ke vzájemnému styku a ovlivňování živých i neživých (zvýrazněno J. V.) systémů přírody“, tedy těchto jevů je více, ba mnoho. A jde o to, zda mají všechny tyto jednotlivé případy a druhy něco společného a co to je.

             Co mají, například, společného slova a pojmy, kterými disponuje náš mozek s dvojitou šroubovicí DNA s její konkrétní chemickou strukturou? Nebo 0-1 softwarový předpis řízení dráhy kosmické sondy či obdobný záznam nejnovějšího hitu známé rockové kapely s informací, obsaženou ve světelném paprsku nebo informací, umožňující dnes již prakticky ověřenou teleportaci hmoty na subatomární či dokonce snad i atomární úrovni? Nebo informace navždy ztracené zničením nějakého jedinečného archivu, knihovny či významného archeologického nálezu s informacemi, které se ztrácejí v okolí černé díry a v ní samé? Je tu vůbec něco společného, něco, na co se dají všechny tyto jednotlivé druhy či případy ve své podstatě redukovat?

             Nebo že by snad přece jenom šlo o různé, zcela odlišné jevy, které nemají nic společného i když se vůči nim používá stejné terminologické označení? Ale to už snad dnes nikdo opravdu nemůže myslet vážně. Hmota, materiálno také nabývá nejrůznějších podob a přesto nepřestává být ve své podstatě tímtéž. I když určité nejhlubší tajemství, po kterém se pídí zejména částicová fyzika třeba snahou o rozkrytí tajemství Higgsova bosonu nebo jak po tom nejhlubším tajemství pátrají i tzv. teorie všeho, tak toto tajemství tu stále zůstává. Ale to už je jiná problematika.

            

             Zde zastávané stanovisko je takové, že všechny uvedené případy jevu informace, i všechny další neuvedené, cosi společného opravdu mají. Dokonce něco zcela principiálního a ve všech základních směrech. Jsou – obrazně řečeno – stejného rodu, „stejné krve ty i já“, jak by řekl Kyplingův Akela. Mají totiž stejnou podstatu, stejný způsob existence a stejnou objektivní funkci. Což je zde možné ještě jednou zopakovat: stejnou podstatu, stejný způsob existence a stejnou objektivní funkci. A právě o tom a především o tom to další pojednávání bude. Ty vypůjčené „spisové“ formality jakoby právnického případu můžeme proto teď již také zcela opustit.

             Zbývá mi tu ještě připodotknout, že v daném příspěvku jde vlastně o určité shrnutí a ucelenější uspořádání všeho toho podstatného, co bylo o tématu informace a o souvisejících zcela obecných závěrech ve vztahu k veškerému reálnému bytí a dění zpracováno v předcházejících příspěvcích na tomto mém blogu (jsoucno.blogspot.com a dále O informaci a jsoucnu). Jako první to byly „Úvahy o jsoucnu“ z roku 2009, kde již byla v principu – i když v lecčems jen ve zkratce a třeba i v „neučesané“ podobě – zformulována celá ta zde prezentovaná koncepce. Ta pak byla v dalších příspěvcích doplňována, konkretizována a dále  rozvíjena. V posledních fázích byly do příslušných textů zařazeny i odkazy, ohlasy či polemiky ve vztahu k několika dalším zdrojům, které se dané problematiky v té či oné míře přímo či okrajově nějak dotýkají.

             Po „Úvahách o jsoucnu“ tak následovala pojednání „O fenoménu informace“ (2010), „Ke kořenům všeho bytí“ (2012), „Ještě ke vztahu informace a hmoty“ (2012) a zatím poslední příspěvek „O zapeklitosti informace“ („2012).

             V tomto příspěvku, jak již sám název napovídá, a také i s určitým terminologickým posunem (od spíše metafyzického pojmu jsoucna k pojmu reálného kosmického bytí a dění), jde už o snahu o celkové zobecnění. Včetně i některých nových argumentů a doplňků. Předmětem tedy je obecná teorie informace, její obsah a ve svých důsledcích i koncepce podstaty a nejhlubšího principu fungování veškerého reálného kosmického bytí a dění.

    IV.

             V rámci obecné teorie informace jde zejména o odpovědi na tyto otázky:

 1)       Je předpoklad o existenci různých druhů informace, o celé jejich pestré struktuře oprávněný? Je tedy informace jev zcela obecný, universální, tj. existující v rámci veškerého reálného kosmického bytí a dění? A tím tedy i všeho toho našeho bytí a dění pozemského? Tak jak je nám toto všechno známo prostřednictvím přírodních věd, matematiky a dalších nauk i celé zásoby našich zkušeností.  

             Nebo je informace jev jen jedinečný, vlastní jen nám lidem prostřednictvím našeho vědomí, spjatý jen s činností našeho mozku a jeho poznávacích schopností, tak jak se domnívají někteří autoři?

             Nebo je to – jako určitá třetí možnost – jev z našeho hlediska sice poměrně obecný, ale v kosmickém měřítku přece jen velmi, ba nesmírně dílčí a tudíž i velice specifický? Je to tedy snad tak, že informace je jev spojený jen se životem, s hmotou živou, s živou přírodou, tedy jen s jednou, i když kvalitativně zcela specifickou a výjimečnou složkou veškerého kosmického bytí a dění? A statní přírody, hmoty neživé, tvořící prakticky všechen vesmír – až na ten náš nepatrný pozemský případně ještě někde nějaký další živý ždibec – se informace netýká, není tam přítomná? Platí snad jen tato třetí možnost? Tedy fakticky vlastně druhá, protože ta naše člověčí jedinečná a nezpochybnitelná spjatost s informací je zde součástí ostatní živé přírody. Pokud ovšem to naše vědomí a s ním spjatý svět informací nebereme jako naprosté unikum, stojící mimo veškerou přírodu, živou i neživou, vedle ní a nad ní, jak to někteří filozofové či jiní učení mužové, podlehlí antropocentrismu, opravdu činili a možná dosud i činí.

             Čili – stručně shrnuto – jde tu o přináležitost informace k vesmíru vůbec nebo jen k životu nebo dokonce jen k lidskému vědomí?

2.           Jde o tutéž otázku, jen v trochu pozměněné podobě, s posunutým hlediskem. Je informace jev jen ryze subjektivní, tzn. spojený výhradně jen s naším vědomím, naším myšlením, naší poznávací schopností a objektivně neexistuje? Tak jak to chápe více autorů a jak se to objevilo i na stránkách časopisu Vesmír? Nebo je informace jev primárně zcela objektivní, existující nezávisle na člověku a jeho vědomí, nezávisle na tom zda lidstvo existuje či neexistuje? Jsou pak v tomto druhém případě ty naše lidské informace představující nejrůznější poznatky jen subjektivním odrazem těch objektivních? Jsou tudíž tyto subjektivizované informace jen jedním specifickým druhem v celkovém světě informací, i když druhem – a v rámci toho i stupněm – nejvyšším?

3.           Jaký je způsob existence informace, jakékoli informace, jakéhokoli druhu? Je její existence vždy nějak podmíněna hmotou, neživou či živou? Nebo – dle předchozího názoru o ryzí subjektivnosti informace – je její existence spojena jen s hmotou našeho mozku a jiné hmoty se netýká? Jsou hmotné objekty – jakékoli a vždy – jejími nositeli a zprostředkovateli nebo informace existuje (nějak) nezávisle na nich? Rozumí se, že odpověď tu v rámci dané koncepce hledáme – podobně jako i ve všech dalších sem náležejících případech – z hlediska vědy a jejích poznatků a ne v rámci nějaké okultní víry či náboženství.

4.            Co to informace vlastně je? A jdeme-li poněkud hlouběji – jaká je povaha každé informace, jakéhokoli druhu? Je ve všech případech kvalitativně stejná? Jaký je to jev co do své vlastní, niterné, obecné podstaty? Je to něco jiného, odlišného než je nejrozmanitější hmotná náplň vesmíru sama, než živá příroda sama, než náš mozek sám? Čili, je to něco jiného, co do své podstaty zcela odlišného než hmota sama? Nebo je informace co do podstaty stejně hmotná jako cokoli jiného a v tomto smyslu jde o jev fyzikální, tak jak byla o takovém označení výše zmínka?

             Související podotázkou – pokud se ovšem uznává, že informace je co do své podstaty něco jiného než hmota sama – je to, jaký je jejich vzájemný vztah. Pro důvodnost otázky stačí připomenout vztah myšlenky a mozku, kde je to ovšem celkem jasné. Myšlenka sama, její obsah či význam je skutečně něco zcela jiného, než hmota mozku, která ji vytvořila, jakkoli je tato hmota velice specifická, složitá a nejvýše organizovaná. Myšlenka je zde zcela jednoznačně produktem této hmoty, je od ní odvozena.

             Obecně se tu jedná o starý známý problém vztahu hmoty a „ducha“, prvotnosti či druhotnosti jednoho či druhého. Tak jak je to známo zejména z náboženství („Na počátku bylo slovo“) a z dějin filozofie, kde právě odpověď na tuto otázku byla a dosud i je dělící čarou mezi jejími dvěma základními větvemi – idealismem a materialismem. Zde, v dané koncepci, jde ovšem konkrétně o vztah informace a hmoty jako reálnými jevy a rovněž ve zcela obecné poloze. Tak jak se k tomu vztahuje i výše zmíněná Gleickova poznámka. Je nesporné, že hledání odpovědi i na tuto otázku patří také, a zcela nepochybně, k zásadním problémům obecné teorie informace. Později se proto bude na příslušném místě věnovat jejímu řešení i patřičná pozornost. Mohu jen předeslat, že řešení je zde jiné než jak ho nabízí náboženství nebo uvedené dva tradiční filozofické směry.

5.            Nakonec vůbec nejdůležitější, kardinální a dosud často nebo vůbec opomíjená otázka: jaká je vlastně funkce informace? Slouží informace jen ke vzájemnému styku a ovlivňování živých i neživých (!) systémů přírody jak se teď již píše ve Wikipedii a jak tomu skutečně také je? Nebo je tu ještě něco hlubšího a obecnějšího než je vzájemný styk a ovlivňování jednotlivých systémů, tedy nějaká i vnitřní funkce v rámci každého daného systému? A je-li tomu tak, tak jaká je tedy ta zcela základní, objektivní, přirozená a tedy i zcela universální funkce informace? Proč vlastně informace existuje, co je jejím zcela obecným účelem v tom všeobecném kosmickém bytí a dění?

             V principu byly všechny tyto otázky již zodpovězeny ve shora uvedených dřívějších příspěvcích na daném blogu a to základní a výchozí bylo zde také již řečeno v úvodní části v odkazu na Zemanovu definici. Nyní se v následujícím textu pokusím to nejpodstatnější stručněji a uspořádaněji shrnout, případně i doplnit, v pořadí, jak byly otázky položeny.

             Přirozeně, že leccos z toho, co náleží k tématu informace v tomto zobecňujícím, komplexním pojetí, lze nalézt i jinde. I když s nějakou větší četností jsem se v tomto směru zatím nesetkal. Může to být ovšem jen mezera v mých vědomostech.

              Jsou v daném směru ovšem i stanoviska zcela odlišná a těm je zde také věnována přiměřená pozornost. Celkově lze v této souvislosti říci, že zejména otázkám o obecné podstatě a o universální funkci informace, které jsou pro formulování obecné teorie informace ty nejpodstatnější a bez kterých nemůže být celý problém ani explicitně řešen není věnována dostatečná pozornost. Nebo – jak uvidíme později – řešení zůstávají nějak na půli cesty. Jinak je tomu s pozorností věnovanou různým stránkám, aspektům, vlastnostem apod. toho druhu informace, který je spojen s naším vědomím a je nezřídka považován vlastně za druh jediný. Tady ta pozornost je značná. A podobně se to také dnes již týká velice obsáhlé oblasti genetické informace. V obou případech zde již existují rozsáhlé soubory poznatků a i celé specifické vědní disciplíny, které dané oblasti podrobně analyzují. Tak jak to bylo v krátkém souhrnu uvedeno již na počátku. O tato zaměření a tyto specifické okruhy jako takové se zde však nejedná. Když, tak jen o to, co z nich (případně) směřuje k obecnému řešení.

             Ještě je snad možno v těchto souvislostech znovu jen poznamenat, že ve filozofii, kam by měl problém informace ve své celistvosti především patřit (v návaznosti na různé relevantní poznatky přírodních a dalších věd, pokud je ochotna je ctít) není mu na této úrovni – pokud mohu soudit – věnována žádoucí pozornost. Se snahou o určité zobecňující či obecné závěry lze se proto v tomto směru spíše setkat u některých „filozofujících“ přírodovědců jak bude ještě připomenuto dále.

             Ale nechme filozofii filozofií, tedy té její části, které se to týká. Možná je to tak, že problému informace v jeho obecnosti vůbec náleží celá samostatná vědní disciplína, v níž by ty již existující oblasti tvořily dílčí součásti. V tomto směru si však netroufám vynášet jakékoli soudy.

             Teď je čas přejít k odpovědím na položené otázky a tedy i k nástinu předkládané koncepce obecné teorie informace.

   V.         

            1.  Otázky prvního z uvedených okruhů lze v zájmu stručnosti shrnout do jediné asi takto: existuje jen jeden velký druh informací, ten spojený s naším vědomím nebo je těch velkých, i velmi odlišných druhů více?

             Odpověď, která byla již vpředu zřetelně naznačena je následující: informace je jev zcela universální, náležející k veškerému kosmickému bytí a dění. A v rámci této universálnosti existuje pak i několik jejích velkých druhů. S jejich dalším, pro nás potřebným, ale zatím vlastně málo nebo vůbec nedefinovaným vnitřním tříděním. Jisté ovšem je – alespoň podle mého mínění – že celková struktura je zde velmi pestrá, podobně jako je tomu i u hmoty. Ty velké druhy (a v nějaké míře zřejmě i jejich vnitřní poddruhy a pod.) představují pak zároveň i různé na sebe navazující vývojové stupně. Tak jak se vyvíjel a i nadále vyvíjí samotný vesmír a v něm – jako obrovská, ale pro nás nesmírně důležitá výjimka – i život. A v rámci něho, po nesčetném sledu různých živých organismů se vyvinul i živočišný druh homo a v něm nakonec i ten náš královský a patřičně namyšlený druh homo sapiens. Takže obecně, informace není nic zcela jen jedinečného a výjimečného, co by se týkalo jen toho posledního subjektu – tedy jen nás samých. Což v žádném případě neznamená nějaké snižování významu a účelu těch našich obrovských a stále rostoucích  oceánů informací. Jen je to již jiný samostatný problém.

             Primárním, původním a základním velkým druhem informace jsou informace náležející k hmotě jako takové, tj. obsažené v hmotě neživé. O jejich přítomnosti v této hmotě v jejích nejrůznějších podobách se v obci fyziků – omezíme-li se zde jen na ně – snad již vůbec nepochybuje. Tak se hovoří např. o informaci, kterou nese resp. skrývá světelný paprsek či jiný druh elektromagnetického zářeni nebo o jiných případech, z nichž  některé byly již výše uvedeny.

              Jedním z nejzřetelnějších příkladů a důkazů v tomto směru – což je podle různých výpovědí v posledním období i prakticky potvrzováno – může být jev teleportace, tj. nepřímého přemísťování objektů prostřednictvím přenosu informace na bázi kvantového provázání částic. Neboli replikace původního hmotného objektu na jiném místě na základě přenosu informace, která je v tom původním objektu obsažena a která jej co by jeho příslušný obraz i zcela vyčerpávajícím způsobem definuje. Kdyby tam žádná informace nebyla, nemohlo by se o něčem podobném vůbec ani uvažovat. Právě informace, jako obraz a zároveň i plán – stejně jako tomu je na vyšším stupni v případě genetické informace v rámci DNA – je zde klíčovou veličinou. A nic nezáleží na tom, že prakticky tu může jít o takový přenos – zatím, nebo snad i vůbec- jen u objektů na subatomární nebo nanejvýš atomární úrovni, neboť už jen u mírně větší složitostí hmotného objektu prudce narůstá množství existující, a tedy i potřebné informace, takže od určité úrovně se případný takový záměr stává prakticky nerealizovatelným. Více vědí odborníci. Na což ovšem autoři science fiction nijak nedbají a takového přemísťování i nás samých a do vesmírných dálav se směle dopouštějí.

             Stejně přesvědčivým, ne-li ještě přesvědčivějším důkazem tohoto druhu, jsou dnes 3D tiskárny. I zde – minimálně co do vnější formy – dochází k replikaci původního hmotného objektu na jiném místě na základě přenosu příslušné informace, definující ten původní objekt. Opět, kdyby tam ta informace nebyla, nemohlo by k něčemu podobnému ani dojít. A to zde nepřipomínám ani fotografie a i množství jiných příkladů.

             V konečné instanci v této primární oblasti – jak připouští např. matematik a fyzik J. D. Barrow („Nové teorie všeho“, nakl. Argo/Dokořán, 2008) je možno na vesmír nazírat jako na „obrovský počítač, procesor informace“ a kdy pak lze „ v zákonech přírody…spatřovat jistou formu softwaru“(str. 203). Sám jsem ke stejnému názoru nezávisle také dospěl v již zmíněných „Úvahách o jsoucnu“, kde jsem konstatoval, že informace se v této primární oblasti „projevují v podobě přírodních zákonů, mají podobu přírodních zákonů“. Toto je sice velice odvážná, ale také i problematická a málo prozkoumaná hypotéza. V každém případě by to byl velice specifický druh informace, především pro svoji konstantnost, neměnnost, protože jinak i pro informaci, jak o tom bude blíže pojednáno dále, platí princip vývoje a změny. Možné tu je rázné odmítnutí nebo také přiznání, že jde o velký námět k přemýšlení.

             Druhým velkým a vývojově vyšším druhem informací, navazujících v určitých velmi specifických podmínkách na ty informace primární a na jejich základě zcela přirozenou i když velice dlouhou cestou vznikající, jsou informace přináležející k hmotě živé, k živé přírodě, k životu vůbec. Právě tento  kvalitativně nový druh informací, zahrnující ovšem v sobě tak či onak, v té či oné míře i informace náležející k hmotě neživé, je tím, co činí z hmoty neživé hmotu živou. Sem patří, jak jsem se to pokusil klasifikovat v příspěvku „O fenoménu informace“, celá řada podskupin: informace genetické, vjemové, regulační (v členění na vyvolané a automatické), pudové, emocionální a nakonec i informace nově vytvářené, v našem lidském případě tedy informace rozumové.

             A právě tyto informace rozumové, tj. náležející k našemu vědomí, spojené s produkční činností našeho mozku a v rámci nich pak speciálně informace poznatkové, co by odraz vždy příslušných informací, zakódovaných v hmotě neživé a živé, jsou pak třetím a vývojově opět vyšším nebo snad i nejvyšším druhem informací. Zakládají se opět na těch předchozích druzích a jako takové, jakožto nově vytvářené informace představují opět a ještě zřetelněji novou kvalitu, opět zcela nový a jiný druh informací.

             Pokud jde v rámci tohoto druhu o samotné informace poznatkové jako odraz těch objektivních, tak samotná věda pak v tomto směru nečiní nic jiného, než že se snaží dešifrovat, a v případě úspěchu i dešifruje onu ve hmotě zakódovanou původní objektivní informaci a činí z ní informaci lidsky subjektivní, tzn. v případě plného ověření i pravdivý poznatek. 
                Je zde ovšem třeba takédůrazně poznamenat, že informace rozumové, tak jak je vztahujeme k samotnému člověku, vznikaly a konstituovaly se postupně v celkovém vývoji živočišných druhů (jak obecně, tak speciálně v linii předcházející člověku) a že tudíž jejich zárodky a primitivnější podoby lze v té či oné míře či podobě identifikovat i u jiných živočichů. Není-li to vůbec problém ještě obecnější, protože se zdá být již prokázáno, že paměť jako základ resp. předpoklad vzniku a rozvoje tohoto druhu informací existuje i v říši rostlinné.

              Od těchto našich informací rozumových je pak odvozen ještě jeden, čtvrtý velký druh informací a to jsou ty, které člověk deleguje do různých technických zařízení a které pak již samostatně zajišťují pohyb nebo nějakou jinou funkci těch zařízení. Ty je zřejmě možné považovat za ještě další vyšší vývojový stupeň. A je otázka, zda to tím skončí nebo zda v budoucnosti takto vybavená technická (robotická) zařízení nebudou sama dál produkovat svoje vlastní nové informace. Čehož bychom se ale měli nejspíš docela obávat.

             Tento čtvrtý velký druh informací jsem z nedostatku jiné invence nazval při té tehdejší klasifikaci informacemi ztechničtělými.

             Tyto čtyři velké druhy informací, vývojově na sebe navazující, bylo by zřejmě možné označit jako informace primární, sekundární, terciární a kvartární. S tím, že každý vyšší vývojový druh zahrnuje v sobě tak či onak, v té či oné míře či podobě i ten druh (ty druhy) předcházející a jen díky tomu také existuje. Mohli bychom případně také mluvit o řádu informací, tedy analogicky informace prvního řádu, druhého řádu, třetího řádu a čtvrtého řádu. Vždy zase s určitou svojí vlastní vnitřní strukturou. V každém případě nějaký takový úkol jaký řešil Carl Linné vůči živé přírodě vůbec tu zřejmě je nebo by mohl být.

              Pro lidstvo jsou v tomto smyslu dominantní a jen jemu vlastní (pokud je nám pří dosavadním stupni poznání vesmíru známo) informace třetího řádu a následně i čtvrtého řádu. Zahrnují ovšem jako předpoklad – jak již bylo řečeno – i ty řády či druhy předcházející.

             I pro svět informací, budeme-li ho na chvíli považovat za svět samostatný, platí tedy také princip vývoje, evolučně-revolučního procesu neustálých změn stavu sledovaného jevu. Vývoj od jednoduššího (nebo třeba i něčeho vůbec nejjednoduššího v moment  velkého třesku) ke složitějšímu a ještě složitějšímu až následně zase náhle nebo postupně k jednoduššímu. Tak a potud, jak a pokud platí principy negentropie a entropie. Obecně je to  ovšem tak, že vývoj světa informací neprobíhá nějak samostatně, ale že je to jen organická součást celkového evolučně-revolučního vývoje veškerého kosmického bytí a dění, neboli vývoje nerozlučného duálního celku hmoty a informace.

             Informace spjaté s naším vědomím, s činností našeho mozku, zejména pak informace poznatkové (které tu lze podle mého mínění jako samostatný poddruh vydělit, vedle běžných konverzačních apod.), jsou dozajista druhem velmi jedinečným. Ale pořád je to jen jedna ze součástí celkového světa informací. Rozhodně to není nějaký jen jeden jediný druh informací jak je to nezřídka chápáno a prezentováno. Čímž se také dostáváme ke druhému okruhu v rámci položených otázek.

            2.    Jak bylo uvedeno, jde tu vlastně o totéž jako v prvním okruhu, jen s určitým posunutým hlediskem. Ten posun je v tom, že se ptáme, zda informace je jevem primárně zcela objektivním nebo jen lidsky subjektivním.

             Z předchozího je zcela zřejmé, že informace jsou ve své všeobecné existenci, v universální přítomnosti ve veškerém kosmickém bytí a dění – až na jedinou výjimku – jevem zcela objektivním. Tedy jevem, existujícím zcela nezávisle na tom, zda existuje či neexistuje lidstvo, jeho výsost homo sapiens. Tou jedinou výjimkou jsou informace nově a vědomě vytvářené naším mozkem, čili příslušné našemu vědomí. Ty jediné jsou závislé na naší existenci a v tomto smyslu jsou to tedy informace subjektivní.

             Přísně vzato jsou však informacemi subjektivními jen ty naše rozumové informace individuální, tj. existující a vznikající v hlavě jen jednoho samotného lidského jedince. Informace existující v hlavách jiných lidí jsou ve své aktuální existenci v principu také zcela nezávislé na vůli a vědomí toho dotyčného jedince a v tomto smyslu jsou to tedy také informace objektivní.

             V tomto bodě, v této otázce, existují ovšem dost velké rozdíly v názorech a mnozí objektivní existenci informací, tj. jejich nezávislost na lidech popírají. Čímž zároveň postulují, že existuje jen jediný druh informace a sice ty, které existují v hlavách lidí. To je podle těchto názorů jediný jev, který lze považovat za informaci, označovat ho jako informace.

             Blíže jsem se těmito názory zabýval v předcházejících dvou příspěvcích na tomto blogu a tak zde připomenu jen dvě-tři relevantní vyjádření.

             Publicista John Horgan ve svém příspěvku „Why information cant be the basis of reality“ na blogu s adresou „blogs.scientificamerican.com“ v tomto smyslu napsal: „...kdyby všichni lidé na světě zítra zmizeli, zmizela by také i veškerá informace“. To znamená, žádná jiná informace kromě té v hlavách lidí neexistuje. Ani genetická, ani ta jiná různorodá, co si vyměňují ostatní živí tvorové a živé organismy vůbec, ani ta ve světelném paprsku, ani žádná jiná, tak jak se v kosmické hmotě vyskytují. To vlastně podle daného mínění – jak se k tomu dostaneme ještě dále – nejsou informace, ale cosi jiného. Zkrátka, když nejsou lidé, nejsou ani informace. Těžko uvěřit, že je to myšleno vážně, ale je. Takže námět na cenu „Bludného balvanu“ klubu sysifovců by tu byl.

             I v naší literatuře se lze setkat se stejnými nebo podobnými stanovisky. Tak např. Anton Markoš ve své knize „Tajemství hladiny“ (nakl. Vesmír, Praha 2000), jinak jistě velice důstojné, napsal: „Slovo informace je dnes používáno v tolika konotacích, že se značně vyprázdnilo a jeho užití, pokud není doprovázeno obšírným vymezením pojmu, může být zrádné. Abych se vyhnul nebezpečí nedorozumění, pokusím se o toto zkratkovité vymezení. Informace jako taková objektivně neexistuje (zdůrazněno J. V.), informací se stává /co?/ jen v kontextu, tedy když ji / koho?/ příjemce rozpozná od pozadí jakožto zprávu a je schopen rozpoznanou zprávu také dekódovat“(str.115).

             Pozoruhodné vyjádření. Takže např. genetická informace (o níž se v té knize do značné míry především jedná) coby vnitrobuněčný záznam a obraz daného jedince daného druhu živého organismu a zároveň i předpis, plán vzniku budoucího jedince stejného druhu tady vlastně v podobě DNA dlouhé stamiliony let neexistovala a začala existovat teprve až počínaje Mendelem, kdy příslušný jev, tedy to genetické NĚCO, začalo být poznáváno. Do té doby genetická informace byla jen „pozadím“ nebo čímsi jiným. Že se ovšem tou informací (a čím jiným by to mělo být?) řídilo po stamiliony ne-li miliardy let pokračování rodu všech možných živých organismů, zcela nezávisle na vlastně ještě neexistujícím pánu tvorstva i přírody veškeré, a tedy i zcela objektivně, to je zřejmě vedlejší.

              Neobyčejně interesantní je z toho citátu rovněž vyplývající tvrzení , že může být poznáno i něco, co objektivně neexistuje. Věru zajímavé.

              Stejné nebo velmi podobné stanovisko, ze kterého rovněž čouhá antropocentrismus na sto honů, zaujímají i jiní autoři. Např. J. Fiala, kde se lze v jeho práci „Biologické základy poznání“ z r. 1991 dočíst:“…objektivní informace neexistuje – bez systému, který ji / co, koho? / „přijímá“…Text v knize přece sám o sobě nenese žádnou informaci… Teprve když knihu čtete“dostává informace svou existenci“ – ale ta není v „v té informaci“, nýbrž v mé vlastní struktuře jakožto pozorovatele… neexistuje v tomto smyslu text bez čtenáře“ (citováno dle knihy Markoše, str. 246).

             Ještě výživnější. Informace je jen subjektivně lidská kategorie, jev vlastní jen našemu vědomí a basta. Ale co je ONO poznávané v rámci „pozadí“, co je ten text v knize (třeba že rulík zlomocný je obzvlášť jedovatá a tudíž i velice nebezpečná bylina a tedy i velice důležitá zpráva a poučení), co je obsahem dvojité šroubovice DNA – když to všechno nejsou informace, neboť ty objektivně neexistují? Na to se zřejmě odpovídat nemusí. Nebo to alespoň pokud možno co nejvíce znepřehlednit a zamotat.

             Z hlediska zde zastávaného názoru a řešení lze tu snad jen ještě jednou zopakovat, že třeba genetická informace a spolu s ní i řada jiných, díky kterým vznikl a rozvíjel se život na této planetě a to dávno před člověkem (ponecháme-li stranou informační interakce se strany ostatního vesmíru a v ostatním vesmíru samém), tak tyto informace samozřejmě objektivně existovaly a i nadále jako takové existují. Jinak by nemohly být ani poznány. Co neexistuje, nemůže být ani poznáno. Nebo snad ano? To by byl opravdový majstrštyk.

             Kdyby text v knize nenesl žádnou informaci, tak bychom se z té knihy také nic nedověděli. Ať již smysluplného nebo bla bla bla. Podobně jako se nic nedověděl ani ten host v restauraci na Vltavě z obsáhlého jídelního lístku po „čtenářském“ zásahu chobotniček ve známé seriálové televizní pohádce. Kdyby informace objektivně neexistovaly tak vůbec nic by se o životě faraonů i obecněji nedověděl ani Champollion, když jako první rozluštil staré egyptské hieroglyfy. Vlastně by neměl ani co luštit.

             V celé této záležitosti se zřejmě se strany zastanců ryzí člověčí subjektivnosti informace zcela zapomíná na jednu zcela zásadní věc: že totiž člověk, jak postupně – nejprve na bázi zkušeností – nabíral různé vědomosti o okolním světě i o sobě samém, měl zájem, dokonce velice naléhavý zájem, aby se tyto vědomosti zachovávaly i nadále, třeba pomáhaly přežít dalším pokolením o pod. Nejprve se tak dělo prostřednictvím ústního podání, ale pak byl objeven spolehlivější způsob jejich zachovávání – svěřit tu informaci hmotě neživé. Prostřednictvím různých znaků a pak i písma. Zaznamenat ji do kamene, hliněných destiček, zvířecí kůže či ještě v něčem jinému, až nakonec to byl papír a dnes diskety, harddisky a kdo ví, co bude dál. Podstatné je to, že tímto způsobem se ty naše ryze subjektivní rozumové informace vlastně znovu objektivizují a tím se vlastně zajišťuje jejich existence i za hranice našeho života a zároveň se touto cestou dávají k dispozici i jiným lidem.

             A dokud existuje dál a nepoškozen jejich hmotný nosič, existuje dál v plném rozsahu i ta informace, která byla původně ukryta jen v naší hlavě. A pak se třeba projevila ve vyřčených slovech. V této fázi pak mohla pro svoji bezvýznamnost buď zcela zaniknout nebo se skutečně usadila v jiných hlavách a tam pak díky v mozku obsažené paměti krátce nebo i déle setrvávala. Nebo ta informace třeba stála za to, aby si ji nahrála nějaká výzvědná služba nebo kamarádi politici a tak i v této objektivní podobě zase ještě existovala – nebo ještě existuje i nadále.

             Zkrátka, informace, ať již zcela objektivní nebo lidsky subjektivní nebo ta lidsky subjektivní znovu objektivizovaná, existuje jen potud, pokud existuje její hmotný nositel – ať již je to živý mozek nebo nějaký jiný hmotný objekt. Tím jsem ovšem již zase poněkud předběhl další výklad. Neboť teď je právě na řadě výše uvedený třetí okruh otázek a to je vztah informace a hmoty.

              

       3.   Jaký tedy je vztah informace a hmoty? Jak informace existuje?

             Zde zastávané stanovisko o způsobu existence jakékoli informace, jakéhokoliv druhu, je zcela jednoznačné a zdá se, že je to tak vnímáno i v širším měřítku (jak ukázal např. i výše uvedený odkaz na J. Zemana). Spočívá v poznatku, ověřeném a vždy znovu ověřitelném, že informace existuje jen v rámci hmoty a prostřednictvím hmoty, tak jak tato existuje v nejrůznějších svých podobách. To platí jak pro uchovávání informace, tak i pro její přenos, působení a vznik nových informací. Informace je neoddělitelná od hmoty, neexistuje a nemůže existovat (nějak) mimo ni, je na ni totálně vázána, neboť sama její existence je dána příslušnou strukturou a uspořádaností dané hmoty, jejími kódy. A existuje proto také jen potud, pokud existuje její hmotný nositel v dané své podobě. Zaniká-li daný hmotný nositel jako takový, tj. v dané své podobě, zaniká s ním i daná informace. Shoří-li kniha, zmizí i informace v ní obsažená a místo ní je tu jen hromádka popela s jemu vlastními informacemi.

             Přenos informace z místa na místo se rovněž uskutečňuje jen prostřednictvím různých k tomu příslušných složek hmoty. Jako třeba neuronů, neuritů, svalových vláken atd. v našem těle a v našem mozku, vzduchu a jeho vlnění když spolu mluvíme, kovových či skelných vláken a v nich obsažených elektronů při technickém přenosu zvuku či obrazu. Stejně tak se dnes informace přenáší převážně s využitím různých druhů elektromagnetického vlnění. Specifický případ pro přenos informace je kvantové provázání částic (pokud je to již zcela prokázané) atd.atp.

             Neoddělitelná spjatost informace a hmoty – nejsme-li na pozicích okultismu či náboženství – je nesporná. Často se to vyjadřuje také tak, že informace je ve hmotě zakódována a že dané kódy, definující danou podobu hmoty jsou právě těmi příslušnými informacemi, které se pak snaží neustále zvídavý člověk (případně) nějak rozluštit. A učinit tak z objektivní informace svoji subjektivně lidskou informaci jako odraz té objektivní. Zase se tak ovšem děje jen s pomocí hmoty – tentokrát hmoty, která utváří náš mozek.

            

             Z tohoto faktu neoddělitelné spjatosti hmoty a informace se pak někdy (nebo snad i často?) vyvozuje, že informace je jev fyzikální. Což ovšem nemusí být vždy srozumitelné, o co tu jde. Fyzik Rolf Landauer se podle citovaného článku Johna Horgana vyjádřil v tomto směru takto: “…All information is physical – that is all information is embodied in physical things or processes – but that doesn´t mean, that all things physical are reducible to information“. Ve stejném duchu, tedy jako jev fyzikální, charakterizuje informaci ve své již zmiňované knize „The information“ James Gleick, když jednu z kapitol nazval „Information Is Physical“.

             Danou charakteristiku, dané vymezení – jak jsem se to snažil objasnit v předcházejících dvou příspěvcích na tomto blogu – nelze ovšem chápat tak, že sama informace, informace jako taková je jev hmotný, že sama je hmotná, že, je to také hmota, nějaká její podoba. Tak to ostatně plyne i z uvedeného Landauerova vyjádření: informace (tedy zpráva, předpis, obraz, plán…) je do fyzikálních – čili hmotných – věcí či procesů vtělena, je v nich obsažena. Což neznamená – jak praví – že všechny fyzikální /hmotné/ věci jsou redukovatelné na informaci, ale stejně tak – nutno dodat – to neznamená, že informace je redukovatelná na hmotu, že sama jako taková je hmotná. Co do své vlastní podstaty jsou hmota a informace dvě odlišné substance, tvoří ovšem spolu jeden nerozlučný celek. Samostatně a nezávisle neexistuje nikdy a nijak ani jedna, ani druhá, ani hmota, ani informace.

             To co je na informaci fyzikálního – jak tvrdí výše uvedení autoři, když říkají, že informace je jev fyzikální – není informace jako taková, její obsah, její niterná podstata, ale její záznam, její způsob existence. Jinak než prostřednictvím hmoty, vždy zcela určitých jejích složek či podob a v jejich zcela určitém uspořádání, informace neexistuje. Bez hmoty, bez svého určitého hmotného nositele nemůže být informace ani zaznamenána ani přenášena a jinak nemůže ani působit. Hmotný je záznam informace, ona sama hmotná není. Tak jak to dokazuje i toto právě napsané.

             Stejně tak hmota – třeba ve své nejvyspělejší podobě jako neuron nebo skupina neuronů co by „sídlo“ písmen, slabik, slov, zvuků obrazů či jiných složek našich rozumových informací – sice vždy nějakou informaci obsahuje, ale jako taková informací není, není na informaci redukovatelná. Neuron jako takový není informace, je to hmota. Hmotou však není to písmeno či slabika či slovo či co ještě, jehož je nositelem, čili příslušná informace (nebo její element). Obě tyto substance, jak již bylo zde i v předcházejících příspěvcích na tomto blogu vícekrát řečeno, jsou sice co do své podstaty odlišné, ale tvoří jediný celistvý, neoddělitelný a nerozlučitelný duální celek, protikladnou jednotu všeho co existuje. Mimo hmotu informace neexistuje, ani se nešíří ani nepůsobí. A stejně tak, jenže v opačném směru, jak se k tomu později dostaneme, ani hmota neexistuje a nemůže existovat bez informace, nezávisle na informaci.

             K tomu, abychom se v ilustraci k názoru, že informace je neoddělitelně vázána na hmotu, že hmota a pouze hmota (vždy v nějaké podobě) je jejím nositelem, ale sama informace že hmotou není, neodkazovali jen na příklady z obce fyziků, je zde možno uvést ještě alespoň jedno vyjádření, tentokrát z oblasti biologie, konkrétně genetiky. Tak J. Zrzavý napsal: „…DNA je prostě medium, kterým se informace šíří, DNA není zpráva, ale papír na němž je nějaká informace (eventuálně) napsána… Gen je informace, gen není věc“ (J. Zrzavý, „O egoismu všeho živého“ Vesmír 77,67, 1998/2. Citováno dle předmluvy Z. Neubauera ke knize A.Markoše).

             Potud se zdá být vše jasné a vypadá to, že až na nějaké možné výjimky existuje zde z pohledu vědy shoda. Co se však již v této souvislosti většinou neřeší nebo řeší velmi neurčitě či mlhavě, je explicitní a jasná odpověď na to, co to tedy ta informace svou povahou vlastně je, když to není hmota, když to není co do své podstaty jev hmotný ? Když gen co by informace – jak bylo právě řečeno – není věc, když myšlenka – můžeme pokračovat – není věc, když jakýkoli pojem, kterým disponuje náš mozek není věc, stejně tak jako informační včelí taneček, radostný či zlostný štěkot psa atd.atd. – když toto vše nejsou hmotné objekty v jakékoli podobě, tak čím tedy informace vlastně je? A tak se dostáváme k další z položených otázek.

      4.    Odpověď na otázku, co to informace vlastně je, záleží přirozeně na tom, jak široce tuto kategorii chápeme, k jaké oblasti ji přiřazujeme. Je-li předmětem zájmu problém zpracování informací (což se přirozeně týká jen těch našich lidských) a jevů s tím souvisejících (množství informace atd.), bude tomu odpovídat i odpověď na danou otázku. Celkově se tu pak lze odvolat na vpředu zmiňovaný přehled definic informace. 

             Výše zmiňovaní autoři John Horgan a James Gleick, kteří se jinak snaží i o širší pohledy na danou kategorii, se v otázce co to informace vlastně je více méně jen odvolávají na Johna Wheelera, který problém podstaty informace – podle těchto autorů – stručně shrnul do často uváděného výroku („a koan-like phrase“), že informace je „ the it from bit“. Informace je TO z bitu. A následně se pak ti autoři ještě snaží to nějak blíže objasnit či interpretovat. Což je ovšem pro normálního smrtelníka dost těžké k pochopení, zvláště když zároveň platí, sám bit reprezentuje informaci, jednu z odpovědí v rámci dvojkové (0-1) soustavy, že je to základní a zároveň nejmenší jednotka informace. Takže toto nám zde mnoho nepomůže, i proto, že objektem v tomto případě nejsou informace vůbec, ale opět jen ty naše subjektivně lidské. A to ještě ne z hlediska jejich podstaty (povahy, charakteru), ale z hlediska jejich přenosu a zpracování, zejména prostřednictvím technických prostředků.

             Dalo by se usuzovat, že když se přímo ptáme, jaká je vlastní povaha těch našich informací, našich myšlenek, slov, poznatků, všeho toho co produkuje náš mozek, tak že odpověď je celkem zřejmá a těžko vyvratitelná. Je jasné, že tu nejde o nic hmotného, že jsme v oblasti idejí, světa duševního, tedy, že obsahově, co do podstaty tu jde o ideálno. Ale co ty ostatní, objektivní, na lidech nezávislé informace? Čím je ono NĚCO, co podle zastánců názoru, že informace je jen ryze lidsky subjektivní kategorie, je sice v hmotě, v „pozadí“, obsaženo, ale dokud to není jako „zpráva“ dešifrováno, tak to informace není? Samotnou hmotou to ovšem také není, neboť je to do ní, do hmoty „vtěleno“. Jaká je tedy povaha, podstata genu ale i všech ostatních informací obsažených v hmotě živé i neživé? Lze rozšířit definiční určení, týkající se našich subjektivně lidských informací jakožto ideálna i na všechny ostatní objektivní informace?

             Zdá se, že kolem toho existují určité rozpaky. Samotný tento problém se někdy ani neregistruje, ani neřeší, a když ano, tak odpovědi bývají dost neurčité. Jako příklad je možno uvést, jak na daný problém reagoval Z. Neubauer ve své předmluvě „Hledání ztraceného genu cestou biologické hermeneutiky“ k uvedené Markošově knize. Lze se tu dočíst: „Elegantní výklad altruismu …nevychází z molekulárního (tj. hmotného. pozn. J. V.) pojetí genu, nýbrž z pojetí informačního, jemuž náleží (vše dále zdůrazněno J. V.) zcela jiný způsob existence než je zabírání místa a zcela jiný typ totožnosti“ (str. 16). A dále: „…genům náleží skutečnost jiného řádu než molekulám…“ (str. 17). A ještě: „Informační existence není ani hmotná, ani prostorová, ani strukturální“ (str.22).

             Řekl bych – výborně, konečně rozumné slovo. Nicméně, explicitní odpověď na to, jaká je to tedy existence, když není hmotná, jaký je to jiný typ totožnosti, co je to za skutečnost jiného řádu, která náleží genům (čili informacím) – tak na to zde bohužel odpověď dána není. Jaké jsou pro to důvody, to mi známo není. Mohu se jen dohadovat.

             

             Jsem přesvědčen, a s ohledem na celé dějiny myšlení, filozofie a vědy v tom jistě nejsem sám – alespoň v to pevně doufám - že příslušná odpověď není zde zase až tak složitá. A byla ve všech předcházejících příspěvcích na tomto blogu také již prezentována. Jestliže něco není hmotné (v jakékoli podobě, kterou vesmírné materiálno nabízí), tak je to zkrátka nehmotné. Čili ideální. Jiná možnost tu není. Nebo snad někdo o nějaké třetí možnosti ve stejném absolutním stupni obecnosti a relevantnosti ví?

            Informace jako taková, jakéhokoli druhu či řádu, tedy nejen ta lidsky subjektivní, je co do svého vlastního obsahu, co do své niterné podstaty – nikoli co do způsobu své existence – ideálno. A to ideálno reálné, tj. prokazatelně existující. Také bychom zde mohli hovořit o ideálnu přírodním či přirozeném.

             Termín reálné či přirozené ideálno není nejspíš obvyklý či vůbec obvyklý, ale v dané souvislosti je potřebný a žádoucí. Podstatu informace, celého světa informací, je totiž nutno odlišit od jiného ideálna, v jehož existenci převážná většina lidstva věří. Tj. ideálna nadpřirozeného, jsoucího mimo tento svět, mimo vazbu na jeho materiální složku či základ, ideálna představovaného nezávisle na nás a na přírodě existujícím Bohem či Bohy, boží Prozřetelností a také celým světem nezávisle existujících duchů a podobných jevů vůbec. Toto nadpřirozené ideálno je obsahem každého náboženství, náboženské víry a také „věd okultních“. Jeho existence – na rozdíl od informace – není prokázána resp. prokazatelná, i když náboženství se o to snaží uznáváním „zázraků“ nebo i jinými způsoby a okultisté pomocí nejrůznějších triků. Fakticky se ovšem jeho přiznávání opírá jen o víru a nikoli o nějaké prokazatelné danosti.

             Toto ideálno, založené na víře, je nicméně lidmi velice široce, dalo by se říci bezmála všeobecně uznáváno, nabízeno a přijímáno. Zdá se, že je tomu tak z důvodů tkvících v samotné lidské přirozenosti co by tvorů vědomých si své zranitelnosti a smrtelnosti a i jiné bezmocnosti vůči přírodě či společnosti a podvědomě i své nicotnosti v rámci všehomíra. A nejspíš i z některých jiných důvodů. Mnohým pomáhá tato víra překonávat strasti lidského života, utvářet naději na příznivé vyřešení nejrůznějších problémů právě nějakým nadpřirozeným zásahem a také utvářet si některé pozitivní a prospěšné normy chování. Bohužel sem ale patří také mnohé zcela negativní a zavrženíhodné důsledky a skutky, pramenící ovšem také z některých stránek lidské přirozenosti, kdy se pak ve jménu Boha páchají i ty nejhorší zločiny.

             Ale to vše je už zcela jiná problematika. V každém případě platí, že o toto nadpřirozené ideálno se v případě podstaty informace nejedná.

             Reálné ideálno, jak víme i ze zkušenosti, skutečně existuje. Je to třeba představa architekta jak by měl vypadat budoucí dům či most a pak i všechny k tomu příslušné plány. Jsou to všechny pojmy, obrazy apod., kterými disponuje náš mozek, je to principiální obraz budoucího jedince, pokračovatele rodu, zakódovaný v DNA, je to obraz a plán daného tvaru daného předmětu, tak jak je připraven pro replikaci v 3D tiskárně, zprávy a nejrůznější sdělení, která si přečteme či poslechneme z nejrůznějších medií atd.atd. Jsou to zkrátka veškeré informace, jakéhokoli druhu či řádu, včetně těch dosud nepoznaných. I Bůh v tomto smyslu reálně existuje – jako pojem, jako informace obsažená v našem a výhradně jen v našem lidském mozku a dále i v nesčetných knihách, kázáních atd. Stejně tak v tomto smyslu ovšem reálně existují nebo existovali i mnozí jiní bohové či bohyně, čerti a satani, lesní víly, vodníci a vůbec všechny náboženské a pohádkové bytosti, co si jich jen byla schopna lidská mysl za dobu své existence stvořit. A pokud se jako informace v lidské paměti a v jiných hmotných nosičích zachovávají či zachovávaly.

             Existenci ideálna, toho reálného ideálna, přirozeně, že tehdy ještě ne pod pojmem informace, přiznával a přiznává a jako samozřejmost obsahuje i Marxův dialektický materialismus, který dnes tak mnozí, velmi mírně řečeno, nemají rádi. A jako takové toto ideálno v tom či onom stupni významnosti přiznávají i jiné filozofické směry a školy. Zpravidla se tak dělo a děje pod hlavičkou lidského vědomí a jeho produktů. Jinak a poněkud složitěji je tomu ovšem v těch případech, kdy se filozofické učení zakládá na uvedeném ideálnu nadpřirozeném. Ale to už sem nepatří.

              Daná oblast úvah vyúsťuje i v posuzování role, jakou ve vztahu k celkovém uspořádání a fungování veškerého bytí a dění hraje na jedné straně ideálno a na druhé straně materiálno jako základní konstitutivní složky toho všeho. Je to spor o prvotnost jednoho či druhého, tedy, zda pravdu má materialismus, pro něhož je prvotní materiálno a ideálno, zde tedy to reálné, je druhotné, odvozené a pak zpětně na materiálno působící nebo idealismus, pro něhož je prvotní ideálno, speciálně to nadpřirozené. Určitým kompromisem v dějinách filozofie je pak dualismus, který, možná s trochou zjednodušení, považuje či považoval obě složky za rovnocenné a na sobě nezávislé. Podle zde předkládané koncepce, tak jak o tom bylo blíže pojednáno v závěrečné kapitole „Úvah o jsoucnu“, neplatí jako obecný princip fungování všeho co existuje ani jedno, ani druhé, ale ani to třetí (pokud je toto třetí chápáno tak, jak bylo uvedeno, tedy ve smyslu nezávislosti obou složek.

               Důvod, proč tomu tak je, tedy proč platí až určitá čtvrtá možnost, je dán teprve až odpovědí na poslední ze sledovaných otázek, tj. jaká je objektivní funkce informace. Tak jak o tom bude pojednáno dále. Prvotnost materiálna či reálného ideálna je regulérní otázkou pouze tehdy, když sledujeme jen určitou dílčí výseč z celkového nepřetržitého procesu vývoje.

             Zde na závěr ještě jen určitou krátkou rekapitulaci.

             Informace – jakákoliv, jakéhokoli druhu, je co do své podstaty ideálno, ale zároveň je to i realita. Realita není jen hmotná, ale i nehmotná. A tu nehmotnou realitu představuje celý svět informací. Nejen těch vývojově (snad) nejvyšších, usídlených a vytvářených v našich hlavách a pak i v různých externích nosičích, ale i všech informací ostatních, tak jak jsou objektivně obsaženy ve veškeré hmotě živé i neživé. Informace je co do své podstaty jev nehmotný, ale nemůže existovat, projevovat se a působit jinak, než prostřednictvím hmoty. Hmota a informace v ní obsažená jsou tak jediné dvě konečné substance všeho co reálně existuje. A toto vše – tedy i vesmír jako celek – má proto i duální povahu, představuje jednotný a neoddělitelný celek dvou protikladných substancí. Samostatnost každé z těchto dvou substancí – pokud i takto potřebujeme na ně nahlížet – je proto vždy jen stroze relativní.

             Aby byl tento závěr ovšem skutečně úplný, vyčerpávající a srozumitelný, a také s ohledem na to, co bylo výše řečeno k problému prvotnosti a druhotnosti (připomeňme i Gleickovo vyjádření o tom, že vzrůstající počet vědců si začíná klást otázku, zda i formace není podstatnější než hmota sama) – je nutno ještě celou analýzu dokončit zodpověděním poslední páté zásadní otázky, tj. jaká je vlastně funkce informace, její vlastní nejhlubší objektivní funkce v celém tom vesmírném bytí a dění i v každé jeho jednotlivosti.

     5.     Má tedy informace ve své universálnosti také i nějakou zcela universální „hlubinnou“ funkci? A jaká je to funkce, je-li taková?

             Odpověď na tuto otázku, dříve nebo i dosud často nebo i vůbec opomíjenou, je svým způsobem pro pochopení celého problému ze všeho nejdůležitější. V každém případě to platí pro zde předkládanou koncepci.

             Ve značné míře obecnosti – jak již bylo zmíněno – se na tuto otázku odpovídá (příslušný autor či autoři odpovídají) v internetové encyklopedii Wikipedie, když se uvádí, že informace slouží „ke vzájemnému styku a ovlivňování živých i neživých systémů přírody“. To je nepochybně pravda a je to velký pokrok, zvlášť když se přiznává, že se to týká i neživých systémů přírody. Tedy i hmoty neživé.

             Klíčové je zde slovo ovlivňování, neboť i každý styk zahrnuje také tu či onu míru ovlivňování. Ovlivňování znamená, že na straně ovlivňovaného dochází k určité reakci, je vyvolána nějaká změna jeho dosavadního stavu a tato reakce zase vyvolává nějakou zpětnou reakci, určitou změnu dosavadního stavu na té původní straně. Proto tu jde o vzájemné ovlivňování, jak se konstatuje. (Přestože tu nechci tuto zásadní záležitost nikterak zlehčovat, lze snad  poznamenat, že jedním z takových zřetelných příkladů mohou být manželské hádky. Výměna informací a s tím spjaté vzájemné ovlivňování zde nabývá někdy docela značných rozměrů. Pozdější vzájemné styky mohou ovšem zase vše vrátit do téměř původního stavu).

             Uvedené pojetí funkce informace, tj. ve smyslu mezisystémového ovlivňování, jakkoli je pravdivé, není ovšem úplné. Zahrnuje jen vnější stránku věci, vnější funkci informace. Podle koncepce, která je předkládána zde, se tím však funkce informace nevyčerpává. Je tu i problém samotného vnitřního stavu systému a tedy i otázka, zda informace nemá i v tomto směru nějakou svou vnitřní funkci. Rozumí se v mezích každé jednotlivé složky hmoty. Je-li tomu tak, a informace má i určitou hlubinnou funkci, je funkce informace záležitost opravdu zcela universální.

             Informace opravdu vždy něco ovlivňuje a tím vlastně i předurčuje (jak snad nejlépe ilustruje genetická informace, zakódovaná v DNA). Je podmínkou změny stavu, jakékoliv změny sledovaného objektu či systému, ať již změny nepatrné, malé, větší, velké nebo zásadní, externí či interní. To tedy platí jak pro okolí systému, tak i uvnitř systému, v rámci daného systému. A protože systémy, o kterých je tu řeč, tj. živé i neživé systémy přírody, jsou vždy hmotnými objekty, hmotou v jakékoli její podobě, a protože hmota – jak poznala věda a nebylo to nikdy nijak vyvráceno – existuje tak a jen tak, že se pohybuje, čili mění neustále svůj stav, ať již v jakémkoli smyslu či rozsahu, čili že pohyb (externí, interní) je způsob existence hmoty, plyne z toho i zásadní závěr ve vztahu k informaci. Ta – jak již bylo vícekrát řečeno – je ve hmotě obsažena, je na ní vázána, a rozhodně tato její přítomnost není jen tak pro legraci či pro ukájení naší lidské zvědavosti. To, že informace vždy něco ovlivňuje a tím i předurčuje, platí i na této niterné, zcela fundamentální úrovni. Což znamená, že zásadní, universální funkcí informace je předurčování pohybu hmoty. Zde je pak nutno rozlišit – s ohledem na již řečené – alespoň dva případy: změnu umístění daného materiálního objektu v rámci prostoru a změnu samotného tohoto objektu, jeho struktury či jinou. Je to právě ve hmotě zakódovaná informace co ve výsledku způsobuje změnu stavu hmoty, co neustále ve vzájemném ovlivňování těch dvou substancí mění celý ten vesmírný svět, tedy i ten náš svět pozemský, neživý, živý i lidský. A to jak ve smyslu svého vnitřního, tak i dříve uvedeného vnějšího působení.

             Informace existuje kvůli pohybu, je jeho podmínkou. Bez informace se nemůže žádný pohyb uskutečnit. Snad nejsrozumitelnějším příkladem tu mohou být lidé upoutaní na invalidní vozík, protože příslušná volní informace vznikající v mozku se kvůli přerušené cestě šíření informace nemůže dostat až k příslušným svalům v dolních končetinách a tím je jejich pohyb znemožněn. Nebo ještě horší je příklad mozkové mrtvice, kdy ani ta volní informace, podmiňující pohyb těla jako celistvá nevzniká.

             Kdyby informace nebylo, žádný pohyb čili žádná změna stavu hmotných objektů  by se nekonala. Bez její iniciační a zprostředkující funkce se nemůže stát absolutně nic. Bez informace v její obecné substanciální podobě by tedy svět ani neexistoval.

             Je to – připodobněno – něco jako onen Aristotelův prvotní (první) hybatel, chápaný tehdy ovšem jinak: jako (ten) co vše uvádí do pohybu, ale sám je nehybný, nehmotný, dokonalý a úplný a jehož pak křesťanská teologie ztotožnila s Bohem. Odlišnost v případě informace je zde tedy zásadní. Včetně toho, že na rozdíl od onoho prvotního hybatele, který tam znamenal počátek všeho pohybu a kdy v náboženském chápání jde o institut stvoření, tak v případě informace a její dané funkce jde o kontinuální nekonečný proces vývoje, v podobě mnohočetných velkých i malých změn a transformací (včetně největší a nejzásadnější zatím známé kvalitativní transformace v podobě velkého třesku), bez začátku a bez konce, v němž informací podmíněná změna stavu hmoty vede v zápětí nebo následně i ke změně samotné informace a celý evolučně-revoluční proces jednotného duálního celku hmoty a informace je tak v neustálém pohybu.

             Z faktu, že informace je tu kvůli pohybu (není snad třeba znovu připomínat, že pohybem se zde rozumí jakákoli změna, čili, že pohyb je zde definován v tom nejobecnějším možném smyslu), že informace je tedy podmínkou pohybu, plyne pak ovšem i zcela zásadní závěr: tak jako je hmota podmínkou existence informace, tak je zase informace podmínkou existence hmoty, protože ta jinak než v podobě neustálého pohybu nemůže existovat. Jedna bez druhé tak existovat nemohou. Je to principiální dialektický vztah vzájemné závislosti a podmíněnosti v rámci  jednoho jediného duálního celku dvou protikladů, zde na nejhlubší existenciální úrovni a v krystalicky čisté podobě. Z tohoto důvodu proto také v obecné rovině zcela odpadá problém prvotnosti či druhotnosti, neboť žádnou z těchto dvou základních konstitutivních složek všeho bytí a dění nelze obecně považovat za prvotní a tu zbývající za druhotnou. A úvahy o tom, zda informace není podstatnější než hmota sama, (což by znamenalo, že hmotě i předchází), jak na ně upozorňuje Gleick, jsou tedy bezpředmětné. Pokud se ovšem za tím nemá skrývat nějaké zastřené náboženské chápání, třeba typu „inteligentního designu“.

              Takové klasifikování, tedy prvotnost – druhotnost, je podmíněně možné – jak již bylo výše také poznamenáno – jen z hlediska určité výseče z celkového procesu vývoje. Například, idea zcela určitého, třeba „tančícího“ domu v architektově hlavě, zaznamenaná pak v příslušných projektech a plánech na potřebných hmotných nosičích, zcela jistě předchází vlastní hmotné realizaci toho domu. Sama tato idea by však nemohla vzniknout bez příslušně funkční mozkové hmoty (neuronů atd.) toho pana architekta, nemluvě o jeho tělesné existenci vůbec. Potud pak ovšem zase hmota předchází ideji, tj. informaci.

             Z výše uvedených důvodů o neoddělitelné spoluexistenci a vzájemné podmíněnosti dvou zcela základních konstitutivních složek veškerého bytí a dění plyne tedy také závěr, že vesmír, veškeré reálné jsoucno, je svou podstatou duálním systémem, s přirozeným vnitřním vývojovým mechanismem, plynoucím právě ze vztahů, rozporů, „boje“ protikladů těch dvou utvářecích složek – materiálna a reálného ideálna v podobě ve hmotě zakódované informace. Tak jak tuto hybnou sílu – jednotu a „boj“ protikladů – již dávno v jednom ze svých zákonů formulovala dialektika a ještě před ní v té či oné podobě i jiné zdroje poznání, v nichž jedním ze základních východisek je „plus-minusová“ struktura veškerenstva. Z daného mechanismu vývoje také plyne, že co do obecného typu je sledovaný systém systémem samoregulačním.

            S ohledem i na další principy či zákony dialektiky, které lze rovněž na daném systému identifikovat, nazval jsem tento způsob nazírání na podstatu a způsob fungování veškerého bytí a dění dialektickým dualismem. Zda či nakolik bude daný způsob nazírání přijat či zavržen, to nemohu nijak blíže posoudit a není to také již v mé moci. Jsem však dostatečně přesvědčen o tom, že by to mohl být určitý příspěvek v rámci vývoje odpovídajícího směru filozofického myšlení, ne-li obecněji případný podnět i pro některé další vědy. Hlavně by to však mělo posloužit k ucelenějšímu a hlubšímu chápání toho fenoménu veškeré reality, jakým je jev informace. Když ne jinak, tak jako možný impuls k odpovídající širší diskusi.