INFORMACE JAKO ONTOLOGICKÁ KATEGORIE, JEJÍ PODSTATA, MÍSTO A FUNKCE VE VŠEOBECNÉM BYTÍ

Vysvětlující veličina k pochopení nejhlubších základů všeho reálného bytí a dění, činitel, na kterém vše jsoucí závisí. To je v kostce místo a role kategorie informace na dané nejvyšší úrovni obecnosti… S konečným výsledkem: odmyslete si informaci (za pokus to stojí) – a přestane se cokoli dít. A tím i existovat. Absolutně cokoli. Mozek a počítače nemají důvod k existenci, zmizí veškerá komunikace, veškeré interakce, bez genetické informace zmizí život, zmizí i samotný vesmír. Ona je tím hybatelem, strůjcem samopohybu hmoty, tj. všeho existrujícího od věků do věků. Nasnadě pak jsou i odpovídající celkové závěry o podstatě a vlastnostech reálného jsoucna.  Takže… Hic Rhodos, hic salta.

Lidské poznávání a nutkání k němu nezná hranic. Nevyhýbá se ani oblastem, které jsou od běžných lidských záležitostí, zájmů a problémů velice, ba i nesmírně vzdáleny. Třeba zkoumání vzniku vesmíru, tajemství temné hmoty, temné energie, Higgsova bosonu, vzniku života a dalších a dalších záhad a jevů z nepřeberného bohatství přírody. V rámci filozofie, v podobě ontologie,  sem pak patří zejména tak odlehlá a hlubinná oblast, jakou je tajemství  bytí.

Větší či menší zájem o tento prazáklad všeho, a ten či onen náhled na něj lze  vysledovat v celých dějinách filozofie, počínaje tou starořeckou. S mnoha jejími hlubokými postřehy a přínosy, platnými prakticky dodnes. Již svého času si však Heidegger posteskl, že tato otázka, kterou považoval za nejdůležitější ze všech, je od těch časů většinou filozofů opomíjena. A dnes, kdy na mnohé související otázky již odpověděly nebo na ně odpovídají exaktní přírodní vědy, je – zdá se – zájem ještě menší. Nejspíš i proto, že je zde příliš mnoho jiných, pro život lidí důležitějších, a i velice znepokojujících aktuálních problémů.

Daný text je však věnován právě tomuto odlehlému, leč přece jen zcela substancionálnímu problému, který ve své obecnosti také nikam jinam než do filozofie nepatří. Doba nicméně pokročila, a tak snad neuškodí, podívat se na celý problém poněkud nověji, tzn. i s ohledem na některé soudobé relevantní poznatky vědy. Celé pojednání je v tomto smyslu řešeno z pohledu, který  může budit rozpaky, být překvapivý, problematický, ne-li pro někoho vůbec nepřijatelný. Východiskem je zde totiž jev informace. Přirozeně že ne v celém jejím konkrétním bohatství, ale jen se zaměřením na základní obecné vlastnosti a sjednocující podstatu. Čili, jde tu o informaci jako ontologickou kategorii, to znamená v jejím nejobecnějším možném vymezení. Tak jak je v tomto směru dána svými čtyřmi určujícími definičními znaky, jež budou i hlavním předmětem dalšího výkladu. Spolu se závěry z toho vyplývajícími pokud jde o povahu a celkové chápání nejhlubší podstaty veškerého reálného bytí, a tudíž i veškerého dění. Respektive naopak – veškerého dění, a tudíž i bytí.

Výklad je založen na faktech, i když třeba mnozí je za taková nepovažují nebo nebudou považovat. Faktech, která relevantně vyplývají z povahy a vlastností genetické informace, tohoto velkého a zcela principiálního objevu biologie. Právě tento objev ukázal cestu k pochopení jevu informace v jeho celistvosti, obecnosti a významu pro všechno bytí. Tomu také odpovídá předkládané řešení, s těžištěm ve druhé a třetí části tohoto textu.

Daný výklad je stručným shrnutím těch nejpodstatnějších tezí a závěrů z dřívějších prací k danému tématu, tak jak byly autorem v předchozích letech postupně publikovány na internetovém blogu jsoucno.blogspot.com, rubrika O informaci a jsoucnu ( „Obecná teorie informace a její ontologické důsledky“, „Základní teorémy veškerého bytí a dění“, „O fenoménu informace“, „Úvahy o jsoucnu“, „O čase“a další.                                                                                                                         

                                                           x

Nyní již k věci samé. In medias res.

Je známo, že informace není jev nikterak jednoduchý. Jako pojem bývá proto oprávněně charakterizován i vícero adjektivy – široký, složitý, bohatý, mnohostranný, mnohoznačný… Četnost toho, co všechno lze považovat za informaci – a co všechno co do své podstaty informací také skutečně je – je opravdu veliká. Tomu všemu pak odpovídá i fakt, že informace je předmětem zájmu celé řady vědních oborů, a následně i identifikována značným počtem různých definičních vymezení. Celkovou představu lze o tom získat např. v souhrnném přehledu PhDr. H. Kučerové „Definice informace. Data – informace – znalosti“ umístěném na internetu.

K pestrosti charakteristik a vymezení patří z hlediska daného tématu především to, že existuje několik velkých druhů informace. Druhů co do svého obsahu a postavení značně se lišících, ale vzájemně propojených (navazujících) a se společnou podstatou. Konkrétně co do počtu jsou také čtyři. Z důvodu, který vyplyne později jsou zde označeny zde jako A,B,C,D. Od jejich výčtu a charakteristik je nyní příhodné i začít, mj. proto, že právě ony ve svém souhrnu vypovídají o tom, co je možno považovat za první z uvedených čtyř určujících definičních znaků informace jako ontologické kategorie.

První na řadě je zde ten velký druh (C), který nejednou bývá chápán i jako druh jediný, a to jsou informace spjaté s naším lidským vědomím, se schopností abstraktního myšlení, s činností našeho mozku. Neskonale obdivuhodného orgánu, jehož jedinou, avšak velice komplexní funkcí je přijímat, zpracovávat, ukládat, generovat (uložené) a vytvářet nové informace. Vnější i vnitřní.To vše – včetně následné realizace – v součinnosti a s přispěním nervové soustavy a vjemových čidel. Je to tedy ta naše ryze lidská říše informací. Řekněme, že je zde můžeme označit jako informace rozumové. Z nich nejpodstatnější jsou pak informace poznatkové.

V prvním přiblížení, v běžném chápání a vymezení, tak jak to všichni znají z každodenního běhu života, jde tu o informace ve smyslu nejrůznějších zvukových (řeč či jiné hlasové projevy), písemných či obrazových zpráv, sdělení, oznámení… Jak to slouží především ke vzájemné komunikaci a jak to lze vidět, slyšet nebo se dočíst ve sdělovacích prostředcích, časopisech, reklamních letácích… A dnes pak zejména v rámci jejich nepřeberné záplavy na internetu. Není při tom důležité zda jde o informace významné či nevýznamné, objevy či plky,  pravdivé či nepravdivé, jednoduché či složité… V rámci toho – nemusíme, ale můžeme třeba také připomenout – jde tu i o informace běžně nedostupné, specielně co by produkce tajných služeb. V jistém závažném směru vyúsťující dnes již vlastně v grandiózní sledovací monstra, daleko překonávající i Orwellova Velkého Bratra.

Tímto běžným chápáním a uvedenými případy výčet informací daného druhu ovšem zdaleka nekončí. Vzhledem k tomu, že se jedná o všechno co je spjaté s činností našeho mozku, je informací i každá nevyřčená myšlenka, vzpomínka, představa, vše, co se převaluje v našich hlavách. I sny, pramenící z našeho podvědomí…

Půjdeme-li k jednotlivostem, k výchozím jednotkám či základním stavebním kamenům, pak informací je i každé jednotlivé slovo, slabika, hláska, které v příslušném složení a uspořádání vytvářejí věty co by obsah příslušných sdělení. A naopak, půjdeme-li ke komplexnějším uspořádáním, k různým informačním celkům – což je obzvlášť důležité a má obecnější význam než jen pro daný druh – pak informací je i ten či onen obraz, předpis, plán, projekt, program, rozvrh, harmonogram… Souhrnně pak zejména veškerý software, knihy, filmy, hudební díla a další.

Pro úplnost bychom neměli opomenout ani to, co plodem našeho mozku zcela bezprostředně není (i když příslušná podmíněnost tady je) a to je naše mimika, různé pohyby, řeč těla apod. I toto jsou informace, vědomé či nevědomé a v rámci výskytu v jiné živé přírodě to má i mnohem širší a i větší význam.  

Dalo by se zde jistě ještě dále různě pokračovat, ale pro daný účel, tj. pro objasnění, o jaký velký druh informací se zde jedná, by měla daná charakteristika postačovat.

Na tento druh informací bezprostředně navazuje a je od nich odvozen další druh, byť jen relativně samostatný (D). Jsou to informace, které člověk určitým způsobem a určitými nástroji deleguje na technická zařízení a jejich prostřednictvím pak zajišťuje jejich samostatnou činnost. Řekněme, že je možno je nazvat informacemi ztechničtělými.

Dnes je to záležitost zcela grandiózní, současný život, současnou civilizační úroveň – po stránce technické vyspělosti – si bez tohoto druhu informací už ani nelze představit. Je na nich založena valná část veškeré komunikace, v mnoha směrech výrobní, dopravní a jiná produkční činnost, vědecká práce, kosmický výzkum a další. Hlavním výchozím instrumentem jsou zde informace zpracované do podoby počítačových programů. Ale patří sem i formy jednodušší.

A opět i zde by bylo možno ještě dlouho pokračovat, pokud by to bylo samostatné téma. Existují ale v tomto směru celé hory informačních zdrojů a zabývá se tím celá řada vědních a technických disciplín. Zde postačuje poznání resp. přiznání, že takovýto velký druh informací existuje a že je to (zatím) nejvyšší vývojový stupeň. S bohatými přínosy pro život lidské společnosti. Jsou však často vyslovovány i obavy, co všechno se v tomto směru může ještě stát, co může v budoucnu  umělá inteligence případně i nemilého napáchat. A k jaké roli, osudu či dokonce přeměně může být člověk tímto vývojem nakonec odsouzen.

Nyní je třeba pokračovat tím, že se vrátíme o dva kroky zpět. Dostaneme se tak k tomu velkému druhu (B), který zároveň znamená základnu, ze které vyrůstá resp. vyrůstal právě ten ryze lidský svět informací a kam ve svých kořenech a v určité své podstatné výseči stále také patří. Jde o informace spjaté s životem vůbec, informace, bez nichž je život nemyslitelný.

Máme zde přirozeně na mysli ten náš pozemský život, ale pokud život jako takový existuje ještě někde jinde ve vesmíru, musí tam být tyto informace přítomny také.

Od předchozích dvou druhů se tyto informace liší – kromě jiného – jedním zcela zásadním způsobem: jsou zcela objektivní. Tj. ve své existenci nezávislé na vůli a vědomí lidí, nezávislé na tom, zda existuje či neexistuje člověk se svými specifickými inteligenčními schopnostmi. Tyto informace jsou v našich pozemských podmínkách přítomny a plní své funkce již několik miliard let, prakticky od té doby co vznikla a rozdělila se, replikovala, nějaká ta prapůvodní buňka. A pokud to snad bylo tak, že se sem ten zárodek nějak dostal odněkud  z vesmíru, je ta jejich zcela objektivní existence, nezávislost na člověku, ještě zřejmější. Přesto je tato objektivnost někdy popírána, je vyjadřován názor, že informace objektivně neexistuje, jen subjektivně jako produkt vědomí.  

Hlavním představitelem tohoto druhu informací je již výše zmíněná genetická informace, která zajišťuje reprodukci daného druhu živých organismů. Je obsažena – vynecháme-li větší pestrost a složitost celé záležitosti – v makromolekule kyseliny deoxyribonukleové (DNA). A určitým počtem, uspořádáním a seřazením tam obsažených materiálních strukturních složek, utvářejících pak ve výsledku a ve svých interakcích geny co by jednotky informace, je dán jednak celkový, co do rodu v principu identický obraz (podoba) budoucího jedince, jednak  předpis, program, jak příslušným způsobem (klonováním, pohlavní cestou) a za příslušných potřebných podmínek ten nový jedinec, pokračovatel rodu, vznikne.

Sama tato dědičná informace by ovšem k zachovávání jakéhokoliv živého organismu. nepostačovala. Minimálně tu ještě existují a musí existovat informace vjemové a jejich interní zpracování a vyhodnocení – zejména ve vztahu k hrozícímu nebezpečí a měněným vnějším podmínkám. A také informace regulační, které zajišťují reakci na informace vjemové, zajišťují běžný chod a interakci jednotlivých složek organismu a také jeho vývoj od vzniku až po zánik.

Nezbytnou součástí toho všeho působení je pak paměť co by úložiště informací. Ta tu u všech živých organismů v nějaké podobě existuje a musela existovat již od samého počátku.

Bez informací daného druhu, jejichž výčet zde nemusí být ani úplný ani zcela přesný, není život možný. Na nich na všech je také založena i veškerá jeho evoluce.

Doplnit je zde ještě možno, že mnohé z toho, co bylo dříve řečeno o informacích spjatých s lidským vědomím a činností našeho mozku, platí v té či oné míře a podobě i u mnohých jiných, ne-li u všech živých organismů. I zde se určitým způsobem – třeba zvuky, pohyby, vylučovanými chemickými látkamu či ještě jinak – sdělují různé zprávy, vytvářejí určité postupy chování apod. A naopak, vše, co se týká informací spjatých s životem vůbec, platí i pro člověka.

A jsme u výčtu velkých druhů informací téměř u  cíle. Posledním velkým druhem (A), nikoli ovšem posledním co do významnosti, jsou informace, o kterých mluví fyzici. Když např. poukazují na to, jaké množství a jak důležitých informací nám přinášejí z kosmického prostoru světelné paprsky či jiná elektromagnetická vlnění, že dochází ke ztrátě informací v okolí černých děr, že právě nějaká taková objektivní informace je nezbytně potřebná pro možnost teleportace (prokázané na mikroúrovni), že právě jen díky tomuto druhu objektivních informací je možná činnost a využití 3D tiskáren atd. Ano, jde o informace zakódované v hmotě neživé, v materiálnu jakéhokoli druhu. Tedy informace opět zcela objektivní, na nás zcela nezávislé. Informace, které prostřednictvím vědy můžeme jen dešifrovat a učinit z nich naše subjektivně lidské informace poznatkové.

Lze se oprávněně domnívat, tak jak jsem k tomu dospěl již ve své  úvodní studii „Úvahy o jsoucnu“, že na zcela obecné a hlubinné úrovni mají tyto informace, tento jejich primární druh, podobu přírodních zákonů. Tak jak to např. připouští i matematik a fyzik J. D. Barrow ve své knize „Nové teorie všeho“ (Argo/Dokořán, 2008) když napsal, že na vesmír je možno také nazírat jako na „obrovský počítač, procesor informace“, kdy pak lze „v zákonech přírody… spatřovat jistou formu softwaru…“ (str. 203).

 S trochou nebo snad i velkou dávkou fantazie lze tu snad ještě jen doplnit, že fyzika na rozdíl od biologie, na nějakou tu svoji obdobu genetické informace, která by v tomto ohledu „nastolila určitý pořádek“ stále ještě čeká. Pokud zde existenci něčeho  takového lze vůbec předpokládat. I když fakt „velkého třesku“ by o existenci určité zcela základní informace mohl napovídat.

Pro úplnost je zde třeba ještě dodat, že uvedené třídění (členění) obecné kategorie informace na čtyři její velké základní druhy je jen druhou stranou mince v principu stejného třídění (členění) všeobecného bytí samotného. Tedy jeho členění na bytí a) v podobě hmoty (přírody) neživé (naplňující v mnoha různých podobách vesmír), a dále – z pohledu planety Země, protože z hlediska ostatního vesmíru to zatím nevíme -  b) bytí v podobě hmoty (přírody) živé (života), c) vydělivšího se z této pozemské živé přírody tvora homo sapiens, tedy bytí v podobě člověka a lidské společnosti a d) specifického druhu bytí v podobě lidmi vytvářené a „oživované“ techniky a technologií, zvláštního segmentu materiální lidské kultury. To vše s tím, že v daném případě zde platí princip vzestupného vývoje, tj. že každý následující velký druh obsahuje v sobě tak či onak druh (druhy) předcházející a je na něm založen.

                                                       x   x      

V souladu s předchozím, i uvedené čtyři základní druhy informace tvoří (prokazatelně zde na Zemi) také i odpovídající hiearchickou strukturu a vývojovou řadu po vzestupné linii: A-B-C-D.  Každý  následující druh obsahuje v sobě a je založen na druhu předcházejícím, představuje vyšší vývojový stupeň a kvalitativní změnu oproti druhu předcházejícímu. V tomto smyslu by v dané posloupnosti bylo možno hovořit o primárním, sekundárním, terciárním a kvartárním druhu informací. Tento vývoj je pak také příkladem nárůstu lokální negativní entropie Zároveň každý tento druh sám o sobě je také určitým způsobem vývojově strukturován. Jejich výčet měl zde ve svém souhrnu ilustrovat jediné: že totiž ve všeobecném reálném bytí neexistuje nikde nic bez přítomnosti informace. To znamená, že existuje naprostá všeobecnost výskytu informace, její všudypřítomnost. Což je také – v daném pojetí a uspořádání – první určující definiční znak informace jako ontologické kategorie.

Pokud by se snad uvedená argumentace v daném směru nezdála dostatečně přesvědčivá, tak je tu pádnější argument. Naprostá všeobecnost výskytu informace co by uvedený první definiční znak přímo totiž vyplývá z definičního znaku druhého. Tím je fakt, že informace je neoddělitelně spjata s hmotou (materiálnem v jakékoli jeho podobě, jehož absolutně všeobecný vesmírný výskyt je nesporný), že nemůže existovat nějak vně hmoty a nezávisle na ní, nemůže být, přenášet se a působit bez jejího prostřednictví a na jejím základě.

Hmota (v látkové, energetické, látkově-energetické či ještě jiné podobě) je nositelem informace, informace je základním atributem, neoddělitelnou vlastností a součástí hmoty. Konkrétními nositeli jsou takové složky či podoby hmoty jako neurony, neurity, utvářecí složky DNA, svalová vlákna, vzduch se svým vlněním, elektromagnetické vlnění, elektrony či jiné elementární částice, dráty, optická vlákna, čipy, kompaktní desky, papír, kámen… Informace je na tyto své nositele vázána, jejich prostřednictvím existuje, přenáší se, ukládá se a působí. To všechno přirozeně jen potud, pokud existuje i příslušný nositel. Pokud ten zaniká, zaniká i příslušná informace. A naopak, pokud ten zůstává zachován, zůstává zachována i příslušná informace. Což dokazuje třeba případ staroegyptských hieroglyfů nebo četné archeologické vykopávky.. Ale také i náš živý mozek. Odumíráním jednotlivých neuronů ztrácí se jejich konkrétní informační obsah, úmrtím pak mizí  všechny v něm obsažené informace. A tak se třeba i něco zcela geniálního od daného jedince už nikdy nedovíme.

Z těchto důvodů bývá proto také nejednou usuzováno, že informace je svou povahou či podstatou jev fyzikální (jak o tom – s odkazem na renomované vědecké autority, např. Wheelera či Landauera -  svědčí např. kapitola „Information Is Physical“ z knihy Jamese Gleicka „The information. A History, a Theory, a Flood“, Fourth Estate, London, 2011, 526 stran, 27 stran Bibliografie s více než 500 tituly). Což je sice v daném smyslu – tj. vázaností informace na hmotu – pravda, ale není to úplné vysvětlení charakteru jevu informace. To zásadní a rozhodující určení, tzn. samotné vlastní podstaty informace, zde schází. A je také jiné. Jak se k tomu záhy dostaneme.

Blíže o tomto „fyzikálním“ problému pojednává příspěvek „Ještě jednou ke vztahu informace a hmoty“ na daném blogu.

Z naší literatury lze ke vztahu informace a hmoty, k danému chápání místa a definičního určení kategorie informace, připomenout dnes již letité, leč zcela perfektní a dalo by se říci i klasické  vyjádření Jiřího Zemana, obsahující i některé další důležité aspekty: „Informace souvisí s vlastností hmotné reality býti uspořádána (což je i vlastnost uchovávat tuto uspořádanost) a její schopností uspořádávat, uvádět v řád (což je i schopnost zvyšovat uspořádanost)… Není to něco, co by existovalo mimo hmotu, vně hmoty… (zvýrazněno J. V.). Hmotný objekt má nejen své vlastnosti prostorové, časové a pohybové, ale i vlastnost své organizace, což lze vyjadřovat jako negativní entropii, jako informaci“ („Teorie odrazu a kybernetika“, Praha, Academia, 1978, str. 75). V principu ke stejnému závěru jsem nezávisle také dospěl, když jsem v „Úvahách u jsoucnu“ ve 4.kapitole napsal: „ Informace je vždy vázána na hmotu…Její..existence.. záznam, uchovávání, přenos atp. je materiální záležitostí, materiálním systémem, materiálními procesy. Je tomu tak v podobě zcela určitého uspořádání…zcela konkrétních hmotných elementů  a příslušných hmotných interaktivních procesů (výměny látkové, signálů, vlnění…)“. Dané pojetí – jak se zdá -  je však nejednou spíše odmítáno než přijímáno. Nebo zůstává nepochopeno.

Třetím definičním znakem informace jako ontologické kategorie je fakt, že informace co do své vlastní podstaty, z hlediska svého obsahu,  je jev nehmotný čili ideální. Je to reálné ideálno. Ideálno skutečně a prokazatelně existující.

Slovo není hmotné, myšlenka není hmotná, gen není hmotný, počítačový program sám o sobě není hmotný, ani přírodní zákony, představující deterministický předpis toho či onoho dění v přírodě nejsou samy o sobě hmotné… To vše je však podle předchozího definičního znaku ve své existenci a realizaci vázáno na příslušné hmotné nositele a má to tedy jevovou podobu fyzikálních procesů či veličin.

Pro ilustraci daného, tj. co vlastní podstaty a obsahu ideálního charakteru informace je zde možno uvést alespoň jedno dílčí vyjádření. Ve vztahu ke genům (co by jednotkovým nositelům resp. jednotkám dědičné informace) Z. Neubauer ve své předmluvě „Hledání ztraceného genu cestou biologické hermeneutiky“ ke knize A. Markoše „Tajemství hladiny“ (Vesmír, Praha, 2000) napsal: „Elegantní výklad altruismu… nevychází z molekulárního pojetí genu, nýbrž z pojetí informačního, jemuž náleží zcela jiný způsob existence než je zabírání místa a zcela jiný typ totožnosti (str. 16)… genům náleží skutečnost jiného řádu než molekulám…(str. 17)…Informační existence není ani hmotná, ani prostorová, ani strukturální “(str. 22). Ale co jiného než ideálno to tedy může být? Žádná třetí možnost neexistuje.

Mimochodem, existenci reálného ideálna jako svébytného samostatného jevu, zřetelně třeba v podobě návrhů nových výrobků a obecně veškeré duševní tvorby, považuje za naprostou samozřejmost i dialektický materialismus. Jen popírá jeho výchozí prvotnost ve vztahu k materiálnu. Ale to sem teď přímo nepatří.

Čtvrtý, a zde i poslední určující definiční znak informace jako ontologické kategorie, je spjat s tím, čemu se obvykle nevěnuje patřičná nebo dostatečná pozornost. A to je otázka o funkci informace, za jakým účelem informace ve všeobecném bytí vlastně existuje.

Odpověď, že je to kvůli vzájemné komunikaci, styku a ovlivňování jednotlivých subjektů a objektů v rámci živé i neživé přírody, je sice pravdivá či na určité úrovni vyhovující, ale v daných souvislostech nepostačuje. Podobně jako i některé jiné odpovědi. Nepostihuje totiž to, co je ve vztahu ke všeobecnému bytí a dění to nejpodstatnější, totiž fakt, že každá informace vždy něco předurčuje. Je příčinou změny (třeba zcela nepatrné, malé nebo i dalekosáhlé), její podmínkou. A změna, ať již jakákoliv, je – obecně vzato – pohyb. Jak to formuloval již Aristoteles. A jsme u jádra věci.

Pohyb – snad to není ani nutno připomínat – je způsob existence hmoty. Hmota existuje jen tak, že se pohybuje, mění neustále svůj stav, ať již v jakémkoli smyslu a na jakékoli úrovni. A právě ve hmotě obsažená a zakódovaná informace je toho příčinou, právě ona vysvětluje ten samopohyb hmoty, na jehož existenci poukázal a o něm vypověděl již Hérakleitos z Efesu. Ona je tím hybatelem, i když ne tím prvotním dle Aristotela nebo dle náboženského pojetí, ne nějakým externím, ale interním, obsaženém ve hmotě samotné.

Čtvrtým, a vlastně i nejdůležitější definičním znakem informace jako ontologické kategorie z hlediska pochopení samotného fungování reálného bytí, tj. v podobě dění, je tedy to, že informace je podmínkou, iniciátorem, předpokladem, strůjcem, demiurgem, řídícím momentem pohybu hmoty, veškerých  změn, které se v neživé i živé přírodě, a tudíž i v lidské společnosti odehrávají. A protože v konečné instanci informace plní právě tuto funkci, je podmínkou pohybu, plyne z toho, že je tím také i podmínkou existence samotné hmoty jako takové.

Velice dílčím, ale i velice ilustrativní příkladem toho, jak informace podmiňuje pohyb je fakt, že když se třeba z nějakých důvodů nedostane na místo určení, daný pohyb nebo daná změna se nemůže uskutečnit. Viz třeba „vozíčkáři“ nebo ztráta spojení s kosmickou sondou.

x x x

Je tedy možné přejít k závěrům.

To, že informace je neoddělitelně spjata s hmotou, že je v ní (zpravidla nějak zakódovaně) obsažena, že jen jejím prostřednictvím existuje, přenáší se, ukládá a působí, že neexistuje vně hmoty, mimo ni – je fakt. A protože hmota je všudypřítomná, je všudypřítomná i informace. Stejně tak je fakt, že sama informace co do své vlastní podstaty není hmotná, ale je to jev ideální, je to reálné ideálno. Faktem je i to, že právě toto reálné ideálno v podobě informace je podmínkou a strůjcem všeho dění. Odmyslete si informaci a přestane se cokoli dít. A tudíž i existovat.  Takže jde o záležitost zcela fundamentální.  

Pomyslný kruh vysvětlující nejhlubší podstatu a způsob fungování veškerého reálného jsoucna se tak uzavírá. Všechno reálné bytí sestává v konečné instanci ze dvou protikladných složek: hmoty a informace, materiálna a reálného ideálna. Ty existují v nerozlučné jednotě, tvoří duální celek jednoty protikladů. Jako takové existují  ve vztahu vzájemné podmíněnosti: hmota je podmínkou existence a působení informace, informace je podmínkou existence hmoty. Společně tak tvoří duální, totálně dynamický, samoregulační a deterministický systém reálného jsoucna, projevující se v nepřeberném množství jednotlivých konkrétních podob a případů, tak jak je to náplní vesmíru včetně nás samých. Informace je zde činitelem, který mění (myšlené statické) bytí v reálné, nikdy nezačínající a nikdy ani nekončící dění. Což je pak i reálná podoba bytí samotného. Bytí je děním, dění je bytím. Od věků do věků, bez začátku a bez konce, jak to lze opět nalézt ve starořecké filozofii.

Dění, co by podoba bytí, je pohyb. A pohyb je absolutní. Je to sled určitých změn a tyto postupné změny vytvářejí proces. Ten, co by podoba dění,  je vždy v určité podobě materiální, hmotný ( fyzikální, chemický…). Avšak – v souladu s podmíněností existence hmoty informací – nejde a nemůže jít  o proces čistě jen hmotný, ale je to vždy zároveň a nezbytně i proces informační. Žádný z nich nemůže existovat samostatně.  Takže jakýkoli proces – těhotenství, myšlení, chůze, růst obilí, výroba piva,výbuch supernovy, vše, na co si jen vzpomenete – je jednotou, propojením obou těchto jen relativně samostatných procesů. Jde vždy v konečné instanci o jediný a jednotný hmotně-informační (informačně – hmotný) proces. A to je také – jinak  vyjádřeno – ona dualita reálného jsoucna, ergo vesmíru, tak jak bylo definováno výše.

( O jsoucnu jakožto deterministickém systému – což zpravidla nebývá akceptováno, protože to podle protiargumentace odporuje svobodě rozhodování, principu náhody apod. – blíže pojednává níže umístěný příspěvek „Základní teorémy veškerého bytí a dění“, konkrétně druhý teorém).

Vzhledem k uvedené vzájemné existenční podmíněnosti hmoty a informace, materiálna a reálného ideálna, odpadá zde v rámci „výkladu světa“ i problém prvotnosti či druhotnosti jedné či druhé z těchto substancionálních složek. Tak jak o tom vedou odvěký spor materialismus a idealismus. A také vysvětlení klasického dualismu, pokud považuje obě složky za samostatné a ve své existenci nezávislé. Zde uvedenou výrazně odlišnou koncepci „výkladu světa“ je proto možno z hlediska vztahu těch dvou nejhlubších a nejobecnějších daností veškeré reality označit jako dialektický dualismus. I v tomto případě je opět  možno odkázat na  „Úvahy o jsoucnu“, konkrétně závěrečnou kapitolu, kde se o celé této  záležitosti souhrnně a podrobněji pojednává.  

 Tímto příspěvkem se zde tedy uzavírají všechny autorovy úvahy  o podstatě a způsobu fungování všeho reálného bytí a dění, s klíčovou rolí kategorie informace v jejím všeobecném chápání a určení.

Dovětek

 Ve svém jádru představuje daný příspěvek zkrácenou, přehledněji, a doufám, že i výstižněji a srozumitelněji uspořádanou verzi dřívější studie „Obecná teorie informace a její ontologické důsledky aneb o duální podstatě všeho bytí“, tak jak je umístěna níže na tomto blogu. Zároveň lze říci, že toto nové uspořádání, ale i některé dodatky, znamenají i určité další obohacení celého řešení. Naproti tomu v důsledku zkracování došlo i k některým omezením v podrobnosti rozboru, argumentaci a polemice. Uvedená širší studie není proto daným textem nijak zcela nahrazena.

Nejde tu ovšem jenom o tuto širší studii. Příspěvek je určitý sukus, závěrečná prezentace všeho toho nejpodstatnějšího, co bylo k danému ontologickému tématu postupně řečeno, doplňováno a zpřesňováno v rámci i všech dalších pojednání na tomto blogu (viz níže uvedený výčet).

Jak je z daného textu patrno, a budu-li trochu rekapitulovat, téma se týká všeho reálně existujícího, to znamená chápání jsoucna a informace v naprosto obecné rovině, v kosmickém měřítku v rozsahu vesmíru jako celku. Tím jde ovšem i o všechno to, co se týká planety Země, tzn. i veškerého života na ní, lidské společnosti i lidského vědomí. Neboť i toto vše je neoddělitelná součást vesmíru, všeho vesmírného bytí a dění, na makro i mikro úrovni. I když v tom našem pozemském případě jde o záležitosti nesmírně specifické, podle dosavadních znalostí  více než vzácné a  výjimečné. To je v nabízeném řešení i respektováno, specielně hierarchizací jednotlivých velkých druhů informace.

V užším pohledu, z hlediska našich běžných zkušeností, podmínek a běhu našeho života, toho, co nás zcela dominantně zajímá, to ovšem vypadá tak – a je to nezřídka tak i chápáno – že na jedné straně jsme tu my, jako něco zcela a naprosto svébytného, a na druhé straně vše ostatní, zvláště pak ten  nekonečný vesmír nad našimi hlavami. S tím, že pro každou stranu platí co do podstaty jakoby něco jiného. Tedy takový ten antropocentristický pohled. Tak tomu ovšem není, jde konec konců o jeden společný systém, konečná podstata je ve všech případech stejná, tj. ve všech i velice odlišných jevech. Vždy jde konec konců o hmotu nadanou informací, resp. – z opačné strany – informaci, existující vždy jen v rámci hmoty a jejím prostřednictvím.  Tomu odpovídá i předkládané řešení a je na to tak nahlíženo i ve všech příspěvcích na tomto blogu.    

V souhrnu jde o tyto příspěvky – v pořadí jak byly prezentovány: „Úvahy o jsoucnu“ (2009), „O fenoménu informace“ (2010), „Ke kořenům všeho bytí“ (2012), „Ještě ke vztahu informace a hmoty“ (2012), „O zapeklitosti informace“ (2012), „Obecná teorie informace a její ontologické důsledky aneb o duální podstatě všeho bytí“ (2013), „Základní teorémy veškerého bytí a dění“ (2014), „O čase“ (2014). A nyní, fakticky co by závěrečné pojednání je to výše uvedený příspěvek. Mimo tuto tématickou řadu je na blogu umístěn ještě i specifický, laicky polemický příspěvek „Časoprostor a gravitační pole“.

Ještě důležitý doplněk k argumentaci o jednotě hmoty a informace, jejich nerozlučné spojitosti

Výše a dříve byla v tomto směru uváděna řada argumentů, vč. odkazů. Stále tomu však cosi chybělo. Nějaký výrazný konkrétní příklad, který by jasně dokládal, že informace a uvedený vztah, jakožto zcela objektivní danosti,  skutečně přináleží i k veškeré hmotě neživé. O čemž se někdy stále ještě pochybuje.   

 Až konečně… Heuréka! Tak by tu mohlo zaznít.  Leckterý, zvláště pak samorostlý badatel či detektiv to zakusil. Jednotlivosti jsou známy, ale leží tu jaksi vedle sebe, schází potřebné propojení. Až pak najedou pod vlivem  nějakého impulsu dojede k záblesku poznání a objeví se řešení. Jak vícekrát k tomu pravil Hercule Poirot: „Jak jsem mohl být tak slepý?!“.

Nicméně pro někoho jiného níže uvedený dodatečný argument ve prospěch  dané spojitosti žádným překvapením být nemusí. Ne všem je však vše hned zcela jasné, proces poznání je konec konců vždy postupný.

Jak uvedeno v názvu, jde tu  o vícekrát již formulované vymezení vzájemného nerozlučného vztahu informace a hmoty, tj. materiálna v jakékoli jeho  podobě – látkové, energetické  či ještě jiné – a reálného ideálna v podobě informace, o to, že tyto dvě konečné substance, utvářející veškeré reálné bytí a ve výsledku tedy veškeré dění,  tvoří nerozlučný celek, že jedna bez druhé a vně té druhé neexistuje a nemůže existovat, že se nacházejí ve vztahu vzájemné existenční podmíněnosti. Tak jak je to také základem, klíčovým momentem obecné (ontologické) teorie informace, jak je zde chápána a vpředu i charakterizována.

Pozn. Její základy lze nalézt již u Norberta Wienera, když poukázal na nezbytnost přístupu k informaci jako k obecnému fenoménu, významnému pro existenci přírody, lidského bytí a společnosti. (Dle: Stanislav Yankovsky „Concepts of the general theory of information“, internet).

Ve prospěch daného řešení svědčí zřetelně i ten následující, kýžený argument, příklad, který považuji za obzvlášť závažný. Jde o zjištění, že na určité hluboké substancionální úrovni jsou vlastně informace a hmota – v jistém smyslu - definovány stejně. A sice prostřednictvím pojmu interakce.V prvním případě je tomu tak   se strany určitých  obecných variant  teorie informace, zde pak konkrétně se strany  zastávané  vědecké ontologie a jejího pojetí informace,  ve druhém případě se strany fyziky a jejího pojetí základů materiálna.  

Blíže k tomu. Pokud jde o informaci, týká se to určení její obecné funkce. Tak jak byla příslušná charakteristika uvedena výše v rámci výčtu definičních znaků informace jako ontologické kategorie a v   dřívější  studii „Obecná teorie informace a její ontologické důsledky aneb o duální podstatě všeho bytí“.  S odkazem na heslo „Informace“ ve Wikipedii zpracované a umístěné tam tehdy kýmsi znalým (a později zase někým méně znalým smazané) v tomto znění: informace „slouží ke vzájemnému styku a ovlivňování živých i neživých systémů přírody“. Neboli – jinak řečeno – informace podmiňuje (zapříčiňuje) vzájemné působení, interakci (příslušných) materiálních objektů, ať již živých nebo neživých.  Obdobné vymezení lze nalézt v práci Marka Burgina "General theory of information" (dle excerpce na internetu)když uvádí, že "informace v širokém smyslu je schopnost měnit systém...".

S tímto vymezením funkce informace jsem se plně ztotožnil. Protože však vzájemné působení a ovlivňování (jehož důsledkem je právě zmíněná změna systému) není nic jiného než dění, a dění zase – zcela obecně vzato – není nic jiného než pohyb, poukázal jsem na to, že za daným, spíše vnějším vymezením funkce informace, se skrývá ještě hlubší definiční vrstva, tj. zcela obecné vymezení funkce informace jakožto tvůrce pohybu.  Pohybu v jeho naprosto všeobecném určení a významu, tzn. jakékoli změny v rámci všeobecného bytí. Čímž se vlastně objasňuje i celé fungování přírody a společnosti.

Tuto nejhlubší definiční úroveň zde však nyní ponechám stranou. Jde o to, že onen výše konstatovaný vzájemný styk a ovlivňování, ono vzájemné působení co by „služba“ informace, není skutečně nic jiného – vyjádřeno stručně, řádně vědecky, a tudíž i cizím slovem – než zmíněná interakce. Čímž se také dostáváme i k tomu výše avízovanému žádoucímu příkladu

Stalo se totiž, že jsem onehdy sledoval v televizi pořad „Hyde Park –Civilizace“, kde tématem byly Einsteinovy teorie relativity a  různé s tím spojené náležitosti a záležitosti. Došlo tak i na připomenutí toho, kam až se soudobá fyzika dopracovala při pátrání po nejhlubších základech fungování všeho materiálního světa, jak na to více méně jednotně či v převažující míře fyzikové nyní nahlížejí. A tady právě došlo k onomu zmíněnému vědomostnímu propojení. Neboť i mne jako naprostému laikovi, který se ovšem o dění ve vědě zajímá, bylo a je známo, že výsledkem bádání v tomto směru je pro fyziku rovněž kategorie interakce. A sice v podobě „silového působení částic a pole“ (Wikipedie). Tzn. interakce na úrovni nejhlubších zatím známých základů všeho materiálna.  Konkrétně se uvádějí – ponecháme-li stranou problém sjednocování – čtyři známé způsoby (podoby) těchto interakcí: silná, slabá, elektromagnetická a gravitační (gravitace). S tím, že na straně elementárních částic jsou zde příslušnými aktéry nukleony, leptony, kvarky, fotony, gluony, bosony a (možná) gravitony (pokud bude nalezena a prokázána kvantová gravitace).

Je zřejmé, že zde není účelem tyto jednotlivé  druhy nějak blíže rozebírat a ani mi to nepřísluší. Z hlediska našeho tématu je podstatný závěr: totiž, probíhají-li na této (téměř) nejhlubší substancionální úrovni materiálna (neživé hmoty) tyto interakce, pak to znamená, že je zde nevyhnutelně přítomna i informace. A to není nijak jinak možné, než že informace je součástí, atributem, i všech těch hlubinných utvářecích složek materiálna, tj. elementárních částic, energií, polí…. Neoddělitelná sounáležitost hmoty a informace, informace a hmoty, je tím podle mého názoru nade vší pochybnost potvrzována.  

To informace způsobuje silnou, slabou, elektromagnetickou a gravitační interakci na úrovni samotných základů materiálna a pak i nesčetné množství dalších interakcí na vyšších úrovních.  Na těchto základech a v této podobě je vybudován celý nám známý vesmír, tak jak se vytvářel a měnil v průběhu všeho dalšího svého vývoje po velkém třesku. Ale je tak vybudován  i ten nám zatím  neznámý svět před tímto relativním začátkem  a nejspíš i světy nadřazené. Neboť vládcem je nekonečno. Jak v čase, tak i v prostoru. K čemuž se dopátral již Aristoteles.

Interakce – obecně pohyb, v jakékoli podobě a na jakékoli úrovni  -  je produkt informace, důsledek její funkce, důvod její existence. Jde tu o vztah typu  příčina – následek. Bez informace by se žádná interakce, žádná změna nekonala. A proto by se také i vůbec nic nedělo, a tudíž ani neexistovalo - jak se uvádí výše, hned na počátku v preambuli daného  pojednání.  Z čehož ovšem neplyne, že informace je podstatnější než hmota sama – jak říká jeden názor.  Protože hmota sama, jako taková, je podmínkou existence informace. Jde tu – jak bylo již nesčetněkrát  i ve  všech  předchozích pojednáních zdůrazněno – o vztah vzájemné existenční podmíněnosti. Což může být pro mnohé pro svou podivnost právě ten základní akceptační problém. Avšak právě toto třeba vede i k vysvětlení již ve starořecké filozofii postulovaného a diskutovaného samopohybu hmoty. Tedy pohybu nikoli pod vlivem  nějakého vnějšího činitele – viz např. Aristotelův „prvotní hybatel“ či „boží vůle“ – ale činitele ryze vnitřního, ve hmotě samé imanentně obsaženého. . 

Celkově tu lze ke všemu vpředu řečenému říci ještě toto: Hmotu (materiálno) poznáváme jen a výhradně prostřednictvím informace, která je tam co by objektivní danost za účelem pohybu, tj. i zachovávání samotné existence všeho bytí (prostřednictvím vždy příslušné struktury a uspořádanosti daného materiálního objektu) zakódována. A kterou věda – aniž si toho musí být vědoma -  při svém bádání rozšifrovává a činí z ní naši subjektivně lidskou informaci poznatkovou.

Závěrem je možno ještě poznamenat, že v obou případech, jak v případě definování funkce informace jakožto interakce, tak v případě fyzikou stejně definovaných základů fungování všeho materiálna, nejde o nejobecnější a tedy i nejhlubší substancionální vymezení. V případě funkce informace – jak již bylo   mnohokrát řečeno – je tou nejobecnější a nejhlubší úrovní jejího určení to, že  je absolutním tvůrcem pohybu, podmínkou a předurčovatelem jakékoli změny stavu čehokoliv v rámci reálného bytí. Tedy i všech velkých i malých transformací, ke kterým neustále dochází, strůjcem veškeré evoluce v podobě jednotných materiálně-informačních e.i. informačně-materiálních procesů.  Naproti tomu fyzika se zatím  toho nejhlubšího základu nedopátrala. Svědčí o tom neustálá a usilovná snaha o nalezení sjednocující podoby uvedených čtyř interakcí, hledání sjednocující teorie. „Teorie všeho“, po níž se pátrá. Z hlediska ontologie lze to pak charakterizovat jako hledání určité zcela základní informace, předurčující veškerý pohyb. Úvahy o místě Einsteinovy teorie relativity v tomto kontextu náleží povolanějším. Zdá se však být téměř jisté,  že ona sama  tím zcela základním, totálním obecným řešením není. Nadějí pro celkové řešení by možná mohla být průkazná teorie kvantové gravitace jakožto krok systémově zcela logický. Není ovšem na laikovi, aby to posuzoval. 

Autor: doc ing DrSc. Josef Vaner        Kontakt: e-mail:  jovaner@seznam. cz  

O ČASE

                                  Malé úvahy o velkém mysteriu

 Josef Vaner

           Čas. Každý ho známe, ale zároveň ho svým způsobem vlastně neznáme. Tedy poněkud hlouběji. Těžko hledáme dostatečně přesnou a srozumitelnou odpověď na to, co on je vlastně zač. I když mnohé o něm vypovědět můžeme, zejména co se nás a našeho života nějak přímo týká: třeba jak se počítá a měří, jak nám pomáhá se orientovat v probíhajícím dění, v jeho vývojovém sledu, s příslušným umísťováním jednotlivých událostí, jak čas utváří či předurčuje náš denní program atd. atp.

          Víme také ze stále se opakující zkušenosti, že čas představuje neustálý jednostranný běh, běh dění kamsi kupředu, řídící se nějakou tou jeho šipkou, a že je v souvislosti s tím i nevratný. Což nás pak na něm konec konců také nejvíc mrzí, štve a trápí.

          Ve vztahu k jeho zcela obecnému substancionálnímu vymezení je však mnohé nejasné, mlhavé, těžko uchopitelné. Proto se také v rámci encyklopedického moudra, třeba ve Wikipedii (v současném autorském znění příslušného hesla) můžeme dočíst: „Je velmi obtížné, až nemožné si čas nějak představit…. Na povahu a smysl času existuje množství silně odlišných náhledů, a je proto obtížné nabídnout jeho nekontroverzní a jasnou definici“.

          V této souvislosti je možno poznamenat, že v nějaké čisté a zřetelné podobě tak neučinil – pokud mohu soudit – ani znamenitý Stephen Hawking ve své klasické práci „Stručná historie času“ (české vydání Mladá fronta, 1991). Tedy v díle, kde by se to dalo očekávat a kde je jinak velice zevrubně a v řadě směrů i objevně (viz „černé díry“) pojednáno o mnoha podstatných jevech celkového kosmického bytí, kam patří i  čas. Pouze v souvislosti s konstatováním, že ve vztahu k vesmíru věda řeší a jistě ještě bude řešit mnoho zcela zásadních otázek Hawking poznamenává, že pokud jde o odpovědi na tyto otázky „Jenom čas (ať už je to cokoli) rozhodne“ (str. 11). To uvedené v závorce je pozoruhodné a autor tím jen dokresluje, jaký že to tu máme zapeklitý problém.

          Takže, je to určité mystérium ten čas. V rámci různých náhledů existují pak i názory – a ne že by tu byly jen tak, bez jakéhokoli opodstatnění – že čas vlastně neexistuje. Tedy jako jev veskrze samostatný, s nějakou vlastní identitou a zcela objektivní. Dále se k té neexistenci ještě dostaneme.

          Ani zde, v těchto poznámkách, nepůjde a ani nemůže jít o nějakou zcela zřetelnou a nepopíratelnou definici. Snad jen o snahu přiblížit se k ní, uvažovat důležité související problémy a okolnosti, a nakonec se přiklonit i k určitému řešení. Tato zcela obecná a substancionální rovina – přirozeně že v určitém osobním náhledu – bude zde proto také vlastním předmětem zájmu.

          Nicméně, ještě před tím se mi tu vemlouvá malá odbočka, ve svém vyústění vlastně téměř poetická. I když spíš zádumčivě.

          Různá pojednávání o čase, odborná i jiná, se většinou tak či onak točí kolem našeho lidského bytí, konání a vnímání. To je zcela přirozené, protože všechno co je spojeno s tímto fenoménem, se nás bytostně dotýká. Není také téměř žádná oblast našeho pozemského poznávání a tvorby, kde by se to neprojevovalo – od problémů měření, přes vědy historické a jiné, až po různé druhy umění. A v rámci celkového emocionálního vnímání nachází zde pak svůj odraz i to, co nás – jak již bylo výše zmíněno – ve vztahu k času nejvíc trápí a na co také občas (nebo vůbec?) nejvíc žehráme. To jest jeho pomíjivost a nevratnost. „Marně hledáš příležitost jednou ztracenou“ bylo již kdysi dávno moudře řečeno. Projevuje se to pak v mnoha směrech a mnoha způsoby, a tedy třeba i v písňové tvorbě. Alespoň jeden příklad za všechny chce se mi zde proto z této oblasti teď uvést.

          Ti starší z nás si možná ještě vzpomenou na posmutnělou písničku, kterou – ještě ne tak dávno, a přece již dávno – zpívala paní Ljuba Hermanová, a kde si spolu s jejími autory stýskala, že čas je prevít. A i když se sama tomu prevítovi s tou jeho zatracenou šipkou bránila a vzpouzela seč mohla, přec se mu, byť již v požehnaném věku, neubránila. Tak jak to ostatně platí pro každého a pro všechno.

          Je to prevít, ten čas. A proto zase jiná zpěvačka, v jiné písni, prosila a žadonila – zastavte čas, zastavte čas! Stejně marně. Není to prostě v lidské ani v žádné jiné moci. I když třeba u impresionistů bychom mohli chvíli váhat.

          Nicméně čas je také milosrdný. Hojí, i když třeba jen pomalu a částečně rány, které nám život nejednou uštědřuje – ztrátou blízkých, mnoha jinými neštěstími, zklamanými nebo promarněnými láskami… A někdy se mu to třeba i vůbec nepodaří…

          Teď však již k věci samé.

           Kromě uvedeného lidského pohledu a vnímání – kde celkový výčet by byl jistě daleko širší – existuje a je podstatná právě ta vlastní substancionální vrstva problému, tj. náhled na čas jako na obecnou přírodně-kosmickou objektivní danost, jako na jev na nás nezávislý, vztahující se ke všemu co existuje. Tzn. náhled bez její subjektivizace, bez vztahu k nám, k našim potřebám, včetně i potřeb neodbytného lidského poznávání. Nepochybně i takto zcela obecně je třeba na daný jev nahlížet. Případnou pochybnost v tomto směru je zde ovšem třeba zcela pominout, protože žádný fundamentální důvod pro ni není. Jsou jen některé podivnosti.

          Začnu od toho, jaké vysvětlení nám v této objektivní rovině nabízí již dříve zmíněné encyklopedické heslo ve Wikipedii:

          „Čas a doba jsou jedny ze základních fyzikálních veličin, které bývá užitečné rozlišovat takto: čas (čas jedné události) určuje okamžik události na časové ose (tj. první souřadnici časoprostoru), doba měří časovou vzdálenost mezi dvěma událostmi, rozdíl mezi časy dvou událostí. Toto rozlišení není absolutní. Čas jako souřadnice je také vzdálenost dvou okamžiků, a to uvedeného, zkoumaného, určovaného okamžiku a nulového okamžiku počátku, zpravidla zamlčeného. V běžné řeči jsou tato slova plně synonyma.

          Čas se dá také definovat jako neprostorové lineární kontinuum, v němž se události stávají ve zjevně nevratném pořadí. Jako takový je podstatnou složkou struktury vesmíru.

          Důležitým pojmem je tzv. šipka času, která určuje smysl (směr) plynutí času, který odpovídá směru rozpínání vesmíru“.

          K tomu poslednímu poznámka. Hawking v uvedené knize rozlišuje jmenovitě tři šipky času. Píše: „Nárůst neuspořádanosti s časem je příkladem toho, čemu říkáme šipka času – rozlišuje minulost od budoucnosti, určuje směr času. Můžeme rozlišit přinejmenším tři šipky času. Kromě termodynamické šipky času, v jejímž směru narůstá neuspořádanost, existuje psychologická šipka času, směr daný tím, že si pamatujeme minulost, ne však budoucnost. Je zde také kosmologická šipka času, která je definovaná směrem, v němž se vesmír rozpíná“ (str. 141). V dalším výkladu ještě mj. upřesňuje, že „psychologická šipka je patrně určena termodynamickou šipkou“(str. 142).

          Problematika šipky času v nějaké takovéto širší podobě není zde však vlastním předmětem zájmu, a proto se znovu vrátím k těm encyklopedickým definičním určením času. Je tam totiž na závěr uvedeno ještě Aristotelovo vymezení času v tomto znění: „Čas je napočítaný pohyb ve vztahu k před a po“ (odkaz na Fyzika, 219b). To považuji ze svého hlediska za obzvlášť důležité z důvodu, který se pokusím v dalším textu blíže objasnit.

          Teď tedy několik úvah či poznámek k těm definičním záležitostem.

          Pominu rozlišování pojmů čas a doba. Alespoň pro začátek. A tak je tu to první definiční určení, že čas je fyzikální veličina.

          To je jistě nepochybné. Znamená to ovšem, že čas, stejně jako jiné fyzikální veličiny se týká toho, co je vlastním předmětem zájmu samotné fyziky, tj. nejrůznějších materiálních objektů a jevů, obecně – hmoty. Ať již v její látkové, energetické, látkově-energetické (duální) či ještě jiné druhové podobě. V rámci tohoto předmětného obsahu vztahují se pak jednotlivé fyzikální veličiny k nejrůznějším vlastnostem hmoty. Takto se ostatně definuje – třeba opět ve Wikipedii – samotný pojem veličiny. „Veličina je pojem používaný pro kvantitativní a kvalitativní popis reality, tj. jevů, stavů, objektů, jinými slovy k popisu vlastností hmoty“. Čas je v daném členění veličinou kvantitativní, stejně jako prostor a teplota.

          S uvedeným definičním přiřazením fyzikálních veličin k vlastnostem hmoty (a v rámci toho k jejím základním znakům, atributům) nelze než souhlasit. Což ovšem znamená, že fyzikální veličiny samy o sobě nejsou jevy hmotné. Ani čas není hmotný, neskládá se z žádných částic či forem energie. Proto je vlastně také nemožné si ho nějak představit (jak to bylo výše zmíněno v citovaném encyklopedickém heslu). Je to jen jeden ze zcela obecných atributů hmoty, projev, podoba, forma její existence. Stejně jako prostor, teplota a – primární informace. (O tomto posledním atributu, zahrnujícím ovšem konkrétně celou bohatě strukturovanou říši informací, podrobně pojednává řada dalších příspěvků na tomto blogu, speciálně „Obecná teorie informace“).

           Stejně jako v případě prostoru, teploty a informace neexistuje ani čas an sich, bez spojitosti s hmotou, mimo hmotu. Sám o sobě – možno zopakovat – čas hmotný není, v rámci zcela základního substancionálního třídění veškerého bytí na jevy hmotné a nehmotné, tedy materiálno a ideálno náleží tedy, stejně jako nepřeberné množství jiných jevů, k jevům nehmotným. Reálně nehmotným, tj. těch, které reálně a prokazatelně existují, a tvoří vždy s jevy hmotnými jeden nerozlučný celek. Nejedná se zde tedy o žádné nadpřirozené ideálno, ale o reálné ideálno. Což v souhrnném označení není nic jiného než informace. Později se k tomuto principiálnímu vymezení času ještě vrátím.  

          Výše uvedené vymezení, tedy, že čas náleží k vlastnostem hmoty, že je to jeden z jejích základních atributů, není ovšem ještě plným objasněním sounáležitosti času a hmoty. Je třeba to konkretizovat. A tady nemůžeme dospět k žádnému jinému závěru, než že čas je neoddělitelně spjatý se způsobem existence hmoty, tj. s jejím pohybem. Rozumí se pohybem v jeho zcela obecném významu, tzn. ve smyslu jakékoli změny stavu. Ať již se tak děje na úrovni mikrokosmu, makrokosmu nebo – odvozeně – mezzokosmu. Hmota neexistuje a ani nemůže existovat jinak, než tak, že se pohybuje, mění neustále svůj stav, nějaký absolutní klidový stav je zde vyloučen. A právě tím je podmíněna a objasněna i existence času.

        

          Takto nahlíženo je tedy čas projevem pohybu hmoty, pohyb hmoty se jeví jako probíhající čas. Nicméně takto, v této spjatosti, v této formulaci se obvykle čas – pokud se nemýlím, a z důvodů, které mi nejsou zcela zřejmé –nevymezuje. O to více je třeba ocenit a zvýraznit výše uvedenou Aristotelovu definici, kde čas se explicité spojuje s pohybem. Tedy přímo s touto zcela základní daností, a nikoli – odvozeně – s „událostmi“ apod.

          Tím se také dostávám k dalšímu z výše uvedených vymezení, totiž, že „čas se dá také definovat jako neprostorové lineární kontinuum“. Vynechám ta adjektiva – pro laika nejspíš s ne příliš srozumitelným významem – protože nejdůležitější je zde to kontinuum. A s jeho akceptací jsme opět u téhož problému, totiž u spojitosti času s pohybem hmoty. Primární je totiž to, že kontinuální, nepřerušovaný je sám pohyb. V obecné rovině resp. na hlubinné úrovni nezná pohyb hmoty žádné přerušení, žádný klidový stav. Jinak by totiž sama hmota přestala existovat. A tak se tu nabízí i zpřesnění výše uvedeného určení, nyní tedy ve znění, že čas je projevem kontinua pohybu hmoty. Kontinuum pohybu, veškerého dění, veškerého vývoje kosmického i pozemského, neustálé změny stavu hmoty na makro i mikro úrovni se tak jeví jako kontinuum času.

          V rámci daného vymazení je nutno ještě upřesnit, že čas představuje kvantitativní stránku pohybu hmoty, jeho kvantitativní určení. Stejně jako je kvantitativní stránkou existence hmoty i prostor a  teplota. Kvalitativní stránkou je pak samotné to dění ve svých nejrůznějších podobách.
             Z neustálé a nepřerušované změny stavu, z kontinua pohybu, vyplývá pak i jeho jednosměrnost a nevratnost. Tudíž i jednosměrnost a nevratnost času, tedy tzv. šipka času. A také jeho okamžikový charakter. Což zase vede k členění veškerého dění na minulost, současnost a budoucnost. Nu, a tady pak začínají i některé ty podivnosti, které mohou vést až k názoru, že čas vlastně neexistuje. Jak to již bylo zmíněno výše.

          V zájmu dalšího výkladu zde na chvíli zase odbočím do oblasti umění. Při surfování po televizních programech jsem nedávno shlédl i kousek jednoho filmu (patrně vytvořeného podle divadelní hry), kde se scénárista či autor dramatu dotýká prostřednictvím slov svých hrdinů právě uvedených záležitostí běhu času.

          Na scéně jsou v bohatě zařízené místnosti dvě osoby: postarší dáma procházející se sem a tam a rovněž postarší muž, patrně nějaký rodinný přítel, sedící v křesle. Ten převážně jen naslouchá monologu, jakési zpovědi, té ženy.

         Těm, kdo to znají, se teď omlouvám za svoji kulturní zaostalost, a nechť mi také prominou případné nepřesnosti v tlumočení toho ženina vyznání. Ale jde mi o ten smysl, a ten je zachován.

          Jádrem toho monologu jsou vzpomínky té ženy na minulé časy, kdy byla ještě mladá a krásná, měla mnoho nápadníků, řadu milostných dobrodružství a také (zřejmě) i několik manželství. A volně přetlumočeno postava říká: „Všechno jsou to teď již jen vzpomínky“. Pak chvíli postojí před zrcadlem, s výmluvným výsledkem. „I tento můj pohled do zrcadla je teď už také jen nepříjemnou vzpomínkou. Stejně jako jsou už jen vzpomínkou ta vaše předcházející utěšující slova. A i tento můj poslední krok, který jsem právě teď udělala, je také už jen vzpomínkou“.

          Ba, právě tak to s tím prevítem časem je. Při nahlížení na něj zcela převládá minulost. V tomto smyslu, jako „okamžik události na časové ose“ (jak praví výše citovaná definice) čas už byl. Patří do oblasti vzpomínek. A to jakkoli blízkou minulost sledujeme. Tedy, prakticky vzato, v souladu s principem kontinuity pohybu je vlastně všechno – až na nějakou tu drobnůstku, o které bude řeč později – jen minulost.

          Minulost je přítomna všude. Stačí se podívat třeba na hvězdnou oblohu, ať již pouhým okem nebo s pomocí Hubbleova či jiného teleskopu. Nebo – patřičně chráněni – na sluneční kotouč. A vidíme minulost. V tom prvním případě měřenou světelnými roky – od řádu jednotek až po mnohé miliardy let.  Minulost celkem ještě ne tak dávnou – třeba jak vypadala Proxima Centauri před čtyřmi lety – až po minulost nepředstavitelně dávnou, kdy mnohé ty objekty v dané podobě dnes už ani neexistují. V tom druhém případě – tedy při pohledu do slunečního kotouče – vidíme, jak vypadalo Slunce před osmi minutami. A na to, jak vypadá právě teď, si budeme muset ještě dalších osm minut počkat.

          Pokud jde o současnost, tak ta je vlastně nepolapitelná. Přísně vzato – to znamená, pomineme-li ten náš lidský pohled, naše vnímání a hodnocení – tak okamžik události, který by prezentoval současnost, je veličina nekonečně malá. Sotva se pohyb k tomu bodovému okamžiku dostal, a vznikl ve sledovaném dění nějaký nový, přítomný stav, tak už tam ten stav zase není, Příslušný okamžik již opět patří minulosti. Třeba jako stav, kdy elektron v rámci své existence v atomu na nějakém pozorovaném místě  v daný okamžik současně je a není.

          A budoucnost? Ta ještě nenastala. Čas co by projev kontinua pohybu tam ještě nedorazil, žádné nové dění ještě nezačalo. I když za mžik se tak na další mžik již stane.

          Takže se tu nabízí celkem přirozená úvaha o neexistenci času. Protože z hlediska minulosti čas už není, přestal existovat, veškeré dění tam už skončilo, z hlediska budoucnosti čas ještě není, nezačal existovat, žádné dění ještě nezačalo, a z hlediska současnosti je to nějaká zcela mizivá veličina, kde i miliontina sekundy je proti tomu mnoho. Jak se pak divit názoru, že čas vlastně neexistuje? Kromě ovšem toho nekonečně malého rorýska – boltíčka současnosti.
                 Tento diblík má ovšem ve své nicotnosti předce jenom určitou spodní mez, zcela určitou minimální hodnotu. Ta je dána úrovní, která ve vztahu ke "vziku" a následnému běhu času dle současné vysvětlující teorie velkého třesku činí napředstavitelně nepatrný ždibec 10 na -44 sekundy. Zda něco či co méně jest není známo, co více jest, jest minulost. K tomu poznámka. Takovýto stav - spolu s podmíněností jakékoli změny čehokoliv informací (zpravidla, zejména ve složitějších systémech jako je lidská společnost či život vůbec, jde o určitou množinu informací) - je příčinou absolutního detrminismu všeho dění. Neboť minulost nelze změnit a vzhledm k limitní nicotnosti přítomnosti  není zde tudíž ani žádný prostor pro volbu či náhodu.
                   Toto - že vše je prakticky jen minulost -  je ovšem situace pro nás zcela nevyhovující, a tudíž zde do hry vstupuje doba, rodná sestra času. Současnost je proto pro nás určitou dobou, měřenou - podle okolností - třeba vteřinami, minutami, hodinami, dny, týdny, měsíci nebo i roky. Ať tak či onak, není však současnost v tomto pro nás přirozeném chápání nic jiného, než nám nejbližší minulost. Přidáváme k tomu ovšem zpravidla i nějaký ten kousek budoucnosti, s vice méně opodsatněnou nadějí, že skutečně nastane a bude podobná té minulosti.
                     

          Ale zpět k té neexistenci času. V té  úvaze  je jedna zásadní chyba. Fakt, že z hlediska všudypřítomné minulosti čas už není, že veškeré tam postupně probíhající dění už skončilo, neznamená, že čas neexistuje. On tam v té své kontinuální okamžikové podobě byl, a tedy existoval. A jestliže takto existoval v každé dané chvíli té minulosti, musí existovat i obecně. Jinak bychom museli tvrdit, že ani žádný pohyb tam neexistoval, nekonalo se žádné dění atd. A to je zjevný nesmysl.

          Čas tedy existuje, i když je divný. To se týká - z důvodu jeho nehmotnosti - i jeho chápání jako objektivní informace. Tedy stavu, kdy čas je vlastně současně i projevem i podmínkou existence pohybu hmoty. Složitý propletenec úvah s tím souvisejících zde proto teď raději vynechám.Lze tu jen podotknout, že to souvisí se zásadní skutečností, že informace není jen subjektivně lidská rozumová kategorie, jev spojený s lidským vědomím, ale že je to primárně jev zcela objektivní, vlastní veškeré přírodě, živé i neživé. A tedy jev nezávislý na tom, zde existuje či neexistuje člověk. A dále to souvisí s vlastní objektivní funkcí informace (jakékoliv) jakožto hxbatele a předurčovatele veškerého dění. Tak jak je to, včetně polemiky a příslušných odkazů, analyzováno v odkazovaných příspěvcích na blogu.

          Místo toho ještě poznámka k té nevratnosti času. Nějaký návrat tu skutečně nemůže existovat, taková představa zůstane navždy jen doménou lidské fantazie. Aby totiž čas mohl obrátit svůj běh, musel by se nejprve zastavit, byť na nekonečně malou chvilku. Což by mohlo nastat jen za předpokladu, že by se zastavil samotný pohyb. Tím okamžikem by ovšem přestala existovat i hmota sama a dál by už nebylo o čem hovořit.

          Je to zkrátka nesmysl. Pokud by nakrásně někdy snad nastal velký křach vesmíru ve smyslu jeho gravitační zhroucení, a vesmír se znovu vrátil do svého původního výchozího stavu, ve kterém se nacházel v momentu velkého třesku, nebyl by to pohyb zpět, ale zase jen pohyb kupředu v rámci nekonečného procesu bytí a jeho nekonečných transformací. Nemluvě o tom, že konkrétní procesy v rámci velkého křachu by byly jiné, než ty, které představují dosavadní vývoj vesmíru.

 

                    Apendix

          V určité své části by to následující vyjádření mělo být spíše motem k předchozím úvahám. Ale příslušný text si přece jenom zasluhuje, aby byl citován v poněkud širším rozsahu.

          V předmluvě ke zmiňované knize Stephena Hawkinga „Stručná historie času“ Carl Sagan napsal: „Procházíme svými životy, aniž bychom porozuměli mnoha důležitým věcem tohoto světa. Málo svých myšlenek věnujeme slunečním paprskům, které nám život umožňují, přitažlivosti, která nás poutá k zemi, nebo atomům, z nichž jsme ustaveni a na jejichž stálosti závisí naše bytí. Až na děti (které znají příliš málo, než aby se neptaly na věci důležité) pouze hrstka z nás tráví čas v údivu nad tím, proč je příroda taková, jaká je – odkud se vzal vesmír, zda tady byl odjakživa, zda se jednou obrátí tok času a následky budou předcházet příčinám, zda existují hranice lidského poznání… proč si pamatujeme minulost, a ne budoucnost, proč byl-li dříve všude chaos, je dnes kolem nás (alespoň udánlivě) pořádek a proč vesmír je…. Někteří lidé vůbec nemají takové všetečné otázky v oblibě, protože ostře odhalují hranice našich znalostí. Avšak mnoho filozofických a vědeckých poznatků bylo nalezeno právě při pátrání po odpovědích na podobné dotazy.“

          Myslím, že to nepotřebuje dalšího komentáře. Proto k tomu jen tolik, že si v daných souvislostech připadám tak trochu jako výše zmíněné děti. A ještě poznámka k těm slunečním paprskům, které nám umožňují život. Položili jste si někdy otázku, jaká část těch slunečních paprsků z jejich celkového množství, jaká část z celkově vyzařované sluneční energie připadá vlastně na tu naši matičku Zemi a umožnila zde vznik života a jeho další pokračování? Zkusil jsem to spočítat (za některých zjednodušujících předpokladů) a vyšlo mi, že to je asi jen pouhých 45 stomiliardtin. Čili že 99,999999999955 –tin % této energie míří někam jinam do vesmírných končin (znalci to jistě mohou upřesnit). A pak aby člověk nestál v úžasu nad vším tím, co se v tom nekonečném kosmu, nad námi, pod námi i vedle nás děje. Ale i v mikrokosmu, ve světě elementárních části a hlubinných energií. Ovšem…

          Ovšem prakticky důležitější, ba mnohem důležitější jsou pro nás ty pozemské záležitosti. Zvláště pak ty, které se možná již v blízké budoucnosti mohou stát pro lidstvo velkým problémem a ohrožovat posléze i samu jeho existenci. To je však již na jiná bádání a jiné diskuse. 

Kontakt na autora příspěvku (doc. ing. DrSc): jovaner01@seznam.cz