OBECNÁ TEORIE RELATIVITY A OBECNÁ TEORIE INFORMACE

Josef Vaner

Uvozovací poznámka. Teorie relativity stále příležitostně vyvolává u laických zájemců – kam se řadí i autor – některá neporozumění či i nedorozumění. Což vzhledem k její vysoké teoretické a matematické obtížnosti není jistě nic nepochopitelného. Zároveň se ovšem odborníkům často nedaří vše související uspokojivě a srozumitelně vysvětlit. Na jeden takový problém je zaměřen i následující příspěvek. A pokud netrpělivý čtenář – problém tolerance ponechávám stranou – nechce ztrácet čas sledováním následujícího postupného výkladu, úvah a argumentů, tak je možno předeslat, že tu jde v zásadě o kategorii časoprostoru, jeho vztah ke gravitačnímu poli, a záležitosti s tím spojené. S výsledkem, že ze širšího pohledu, jak je patrný i z názvu pojednání, tj. pohledu ontologického, nejde v případě časoprostoru – na rozdíl od gravitačního pole co by materiálna -  o nic jiného, než jen a jen o informaci, čili ideálno . V její dvojí druhové podobě – přírodně objektivní a lidsky subjektivní. Nesouhlas s daným řešením jakož i jinými zde zastávanými tezemi a celkovou koncepcí zdá se mi být téměř jistý, přinejmenším  značně pravděpodobný. Nicméně s navazujícími odsudky nebylo by snad třeba až tak spěchat. Nejprve by totiž bylo třeba vyvrátit obecnou teorii informace, tak jak je autorem zastávána a jak je i zde aplikována. Samotný text daného příspěvku sepsání této úvodní poznámky předcházel a nejsou v něm s ohledem na ni provedeny žádné změny.

Uvedený název pojednání je poněkud nadnesený. Je to jen rámec, má uvést oblast, do které pojednávaný problém – tak jak je výše předeslán a níže specifikován – zcela bezprostředně a niterně spadá. O nějaké širší samostatné pojednání těch dvou teorií se tedy nejedná. Jde o související úvahy z hlediska racionální ontologie a laického vnímání.

V případě obecné teorie relativity – to za prvé – bylo za těch sto let od její publikace vlastně již vše (nebo snad téměř vše) řečeno, vyřešeno ba i experimentálně ověřeno a – za druhé – nějaký výklad mi tu jako jen trochu obeznámenému laikovi vůbec nepřísluší. Nicméně, některé související otazníky jsou snad přípustné.

Ve druhém případě, kde – pro přesnost, a na rozdíl od jiných, stejně nazývaných teorií – jde o zcela obecnou, nejobecněji možnou, tj. ontologickou teorii informace, byl příslušný výklad předmětem prakticky téměř všech předcházejících příspěvků na tomto blogu (jsoucno.blogspot.com rubrika O informaci a jsoucnu). S řadou příslušných odkazů, vlastních řešení i polemiky. A s poukazem na to, že bránu k této zcela obecné teorii – tzn. týkající se jak veškeré hmoty živé, tak i veškeré hmoty neživé – otevřela biologie se svým objevem genetické informace (konkrétně v podobě a prostřednictvím DNA resp. RNA). Třeba se časem k naprosté nevyvratitelnosti dané teorie přidá se svou „DNA“ i fyzika.

(K tomu poznámka. Tím obrazným „DNA“ se zde rozumí to, čemu se říká „teorie všeho“ a k čemu z dnešního hlediska dost nepochybně směřuje hledání sjednocující teorie čtyř základních interakcí v hloubi materiálna, pátrání po možnosti existence kvantové teorie gravitace, zkoumání v oblasti teorie strun se svým předpokladem resp. vysvětlujícím momentem mnohodimenzionálního (…ích) prostoru (…ů) a nejspíš i jiné ideje či směry. Z hlediska racionální ontologie, tak jak je zde zastávána a v hlavních rysech charakterizována, jde o poznání, prokázání existence, jisté zcela základní informace, předurčující v rámci nekonečných změn materiálna vznik a všechen další vývoj toho „našeho“ vesmíru, tj. veškerého nám známého bytí a dění. Tzn. i všeho toho, co se týká planety Země. Aby nedocházelo k nějakým omylům dodat je zde možno ještě i to, že hmotou se zde rozumí i energetická či ještě jiná podoba materiálna, a ne jen její látková podoba, jak je to často chápáno ve fyzice).

Souhrnně a v závěrečném znění je obecná teorie informace v předkládaném ontologickém pojetí pojednána v posledním z odkazovaných blogových textů s názvem „Informace jako ontologická kategorie, její podstata, místo a funkce ve všeobecném bytí“. Se zřetelným vymezením a) čtyř určujících definičních znaků informace jako ontologické kategorie, b) čtyř jejích velkých druhů (z nichž tři, s ohledem na současnou úroveň poznání vesmíru, se týkají jen planety Země) a c) závěrů ve vztahu k nejhlubší podstatě a způsobu (obecnému principu) fungování veškerého reálného bytí. Ve stručnější podobě navazuje tento text na dřívější obsáhlejší pojednání „Obecná teorie informace a její ontologické důsledky aneb o duální podstatě všeho bytí“. Leccos podstatného z této teorie bude zde, nicméně, nutno v dalším textu připomenout.

Tato teorie je nová a na svůj osud teprve čeká. Její postavení – kromě samotného nestandardního řešení – je ztíženo tím, že se tu jedná o velice odtažitou oblast lidského poznávání, o problematiku, spadající do sféry nauky o jsoucnu (zde sice v jeho racionálním pojetí, což ovšem situaci nijak neulehčuje), o nejpodstatnější otázky bytí a dění v jejich naprosté všeobecnosti. Jsou to tedy záležitosti, které vlastně právě z důvodu své totální obecnosti jen málokoho zajímají. A na samu ontologii, včetně té racionální, jak je zde zastávána, je nezřídka nahlíženo jaksi svrchu, i když je to vlastně nejobecnější nástavba či spíše základna všeho poznání. Něco jako Mariánský příkop v oblasti bádání a snahy o pochopení nejhlubší základny všeho bytí, kdy hlouběji už nelze. Nijak valně to nezajímá ani soudobou filozofii, na rozdíl od té starořecké. Určitá dílčí relevantní stanoviska lze tak spíše najít u některých autorů v rámci jiných vědních disciplín. Celé oblasti náboženského pojetí jsoucna a souvisejících výkladů se toto vše netýká.

Měli–li bychom nějak blíže charakterizovat oblast, ke které se obecná ontologická teorie informace vztahuje a příslušné problémy řeší, pak je to – v obráceném vývojovém sledu – vše relevantní od umělé inteligence, přes lidské myšlení, život, projevující se v nepřeberném množství druhů a variant živých organismů, vývoj vesmíru, s klíčovou otázkou jeho vzniku – „velký třesk“ z ničeho nebo pokračování něčeho… Se závěrem, že všechno to, s biliony konkrétních jednotlivin, jsou jen různé jevové podoby stejné konečné podstaty a nejhlubší struktury veškerého reálného bytí. Tj. jednotného rozporného duálního a absolutně dynamického celku hmoty a informace, materiálna a reálného ideálna, v jejich vzájemné existenční podmíněnosti. A že způsobem své existence a dění jsou to všechno jen a jen hmotně–informační, e.i. informačně – hmotné procesy.

Jak bylo výše řečeno, o samotné ty v názvu uvedené teorie, v nějakém širším záběru, se zde nejedná. A tak je možno přejít samotnému užšímu předmětu daného textu, tj. k určité příslušné avízované výseči z celé problematiky. Konkrétně tu jde (1) v rámci obecné teorie relativity (OTR) o vztah kategorií časoprostoru a gravitačního pole, jak je tam vymezován, a (2) o náhled na tento vztah z hlediska výše stručně charakterizované obecné ontologické teorie informace (OTI). Odpovídající principiální řešení, které OTI v tomto směru nabízí je uvedeno v závěru stati, s příslušnou takřka dobrodružnou zápletkou. A to je také to hlavní, čeho se dané pojednání týká.

K tomu se pak řadí – a to zpočátku zcela prioritně – přirozená a vlastně již od samého počátku OTR existující laická touha nějak přijatelně porozumět tomu prvnímu problému, specielně samotné kategorii časoprostoru. A významu, který je mu tam přisuzován. K čemuž – tedy k té laické touze – se hlásím. S vědomím, že samotnou teoretickou fyziku nemusí ovšem nutně to laické strádání nějak zvlášť znepokojovat nebo trápit. Stejně jako i nějaké ty prostoduché laické pohledy a otazníky. Doufám ale, že zde to až zas tak prostoduché nebude. V každém případě jde tu o pohled na daný problém se strany zájmového ontologa a trochu obeznámeného laika a nikoli o nějaké výsostně vědecké pojednání se všem i náležitostmi. Ale myslím, že i tak je k tomu co říci.

Ve Wikipedii se k tomu prvnímu problému, u hesla „obecná teorie relativity“ (v současném znění), uvádí: „V obecné teorii relativity je časoprostor obecně zakřivený a má strukturu variety. Projevy zakřivení časoprostoru pozorujeme jako gravitaci.“ Odkaz na varietu – pokud mají pravdu naučné slovníky – znamená, že tu jde mezi oběma jevy (kategoriemi) o různotvarost, obměnu, „odrůdy“, neboli o odlišné podoby jinak téhož.

K tomu je možno uvést ještě zřetelnější vyjádření, odkazující přímo na samotného Einsteina. Jde o článek, který svého času, v zářijovém čísle 2011, vyšel v časopise „21století“ a který pojednával o výsledcích velkého experimentu se sondou „Gravity Probe B“. Cílem toho experimentu bylo zejména ověřit předpověď obecné teorie relativity, týkající se zakřivení časoprostoru díky pouhé přítomnosti hmotného tělesa. Autor článku Michal Anderle zde připomněl – ponechám–li stranou vše ostatní – i relevantní Einsteinovo vyjádření v tom znění, že „ gravitační pole není vlastně nic jiného, než časoprostor sám“.

Na tento problém, jakož i na samotnou kategorii časoprostoru, jsem tehdy z hlediska filozoficko–ontologického reagoval, řekněme, poněkud podrážděně a také – řečeno fotbalovou hantýrkou – i s některými minelami. Mj. proto, že OTI jak je ve výše uvedených závěrečných pojednáních předkládána, nebyla tehdy ještě zcela.dořešena. Byl to text „Časoprostor a gravitační pole. A co dál“, jenž je rovněž umístěn na tomto blogu. Šlo v něm – ve vztahu ke kategorii časoprostoru – o připomenutí základních obecných filozoficko–ontologických postulátů týkajících se hmoty (materiálna v jakékoli jeho podobě), přejatých v mnohém právě z fyziky. Kdy konkrétně čas a prostor jsou zde, v těchto postulátech, oprávněně vnímány jako samostatné a zcela odlišné vlastnosti (formy, atributy) hmoty, a že je proto i jejich spojování do jednoho celku možno z tohoto hlediska považovat za více než problematické. Důvody k jejich spojování v rámci OTR jsou ovšem jiné, v zásadě matematické, kterýžto přístup pak umožňuje učinit i příslušné závěry o relativitě času a prostoru.

Určitá, zřejmě neřešitelná polemika v daném směru, nebyla však hlavním účelem toho příspěvku. Šlo hlavně o známý problém srozumitelnosti OTR, co je pro laika pochopitelné a co už nikoliv, tak jak s tím OTR dodnes zápasí. V tom specielně o vztah uvedených dvou kategorií, jak je to pregnantně obsaženo ve výše uvedeném Einsteinově vyjádření. Uváděl jsem, že platí–li princip výrokové resp. matematické ekvivalence, tzn. jestliže A=B, pak i B=A, lze pak onu formulaci, že „gravitační pole není vlastně nic jiného než časoprostor sám“ beztrestně obrátit a říci, že „časoprostor sám není vlastně nic jiného než gravitační pole“. Jde tedy v daném řešení skutečně o totožnost v různosti, různé podoby téhož. A záleží jen na interpretovi (pozorovateli, čtenáři, posluchači), které z těch dvou ekvivalentních vyjádření mu lépe vyhovuje, kterému dává přednost.

U fyziků či matematiků má dost nepochybně přednost první formulace, neboť časoprostor je klíčovou veličinou OTR. Tak je to ostatně patrné i z výše uvedené formulace ve Wikipedii, že „projevy zakřivení časoprostoru pozorujeme jako gravitaci“. Tedy, že gravitace je projev zakřivení časoprostoru, časoprostor je jakoby prvotní.

Jako složitější je daný vztah resp. samotný problém OTR– se zahrnutím i principiálních výchozích kategorií hmoty a pohybu – charakterizován ve vyjádření J. A. Wheelera, tak jak shrnul jádro Einsteinovy teorie: „Časoprostor říká hmotě, jak se má pohybovat, hmota zase časoprostoru, jak se má ohýbat“(cit. dle M. Anderleho v uvedeném článku).

Laik – i trochu obeznámený – se v tom těžko vyzná. Ale spíš by dal přednost tomu, že zakřivení časoprostoru – když už tedy nějaké je – je projevem gravitace. Hlavní roli v tom neporozumění zřejmě hraje to, že časoprostor – na rozdíl od času a prostoru samostatně – je pro laika věc nesrozumitelná a nepolapitelná. Jiná věc je gravitace. Tu zná každý z vlastní zkušenosti, často velmi bolestivé nebo i tragické. Nebo i z oblíbených prožitků adrenalinových. A ze školy nebo i odjinud se také ví, že tato přitažlivá síla, která nás v té či oné míře poutá k danému hmotnému tělesu, slábne s rostoucí vzdáleností od něho, až se stává v mnoha částech vesmíru, např. v mezigalaktických prostorech i zcela nicotnou, nikoli však nulovou. A každý také ví, co je to odstředivá a následně setrvačná síla (kriticky závislá na hmotnosti daného tělesa a rychlosti jeho pohybu). Když ne odjinud, tak z požitku na řetízkovém kolotoči. (Poznámka. Za vědecky zcela korektní terminologii zde i v celém dalším textu neručím a za případné prohřešky se omlouvám).

Pokud jde o související pohyby hmotných těles a materiálna vůbec (tzn. i energií), tak také víme, že existuje pohyb dostředivý, způsobený právě gravitací (ale i magnetismem či ještě jinak) a pohyb odstředivý. Ten má svůj primární původ ve velkém třesku, tak jak je tento dosud převážně tradován, a ve své obecné podobě trvá ten pohyb po tom více než grandiózním výbuchu v podobě pohybu setrvačného po celé další dějiny vesmíru až dodnes. A podle některých poznatků se i zrychluje. Tento pohyb by byl přímočarý, nebýt gravitace (řečeno ve zkratce a nepochybně zjednodušeno). Ta ho však (specielně po vzniku látkové podoby hmoty) v té či oné míře ovlivňuje, takže se z něj stává setrvačný pohyb v té či oné míře zakřivený. Konkrétně vzato, jde o zakřivené dráhy těch či oněch složek materiálna, tedy např. i světelných paprsků.

Původní „velkotřeskový“ odstředivý pohyb prvotního záření a následný pohyb setrvačný má pak v průběhu dalšího vývoje vesmíru, podobně jako to záření, také své různé „potomky“, zvláštní případy či podoby. Jako je třeba pohyb odpovídajících druhů energie po výbuchu atomové bomby nebo světelných paprsků, vymanivších se z termojaderného kotle hvězd navzdory jejich obrovské gravitační přitažlivé síle. Nebo i pohyb sedaček na již zmíněném řetízkovém kolotoči. Ad. ad.

V této souvislosti také každý i jen trochu obeznámený laik chápe, že ve své přirozené přírodní podobě je tu pak při rovnováze obou uvedených sil a pohybů i kompromisní pohyb oběžný v rámci planetárních soustav, galaxií ad.

Jiným, a v jiných souvislostech zcela zásadním druhem pohybu hmoty, je pohyb částic v rámci atomu a jeho jádra. O tento druh pohybu se zde však nijak bezprostředně nejedná. Je však známo, že již na této úrovni v rámci tzv. silné interakce pole a částic se také vyskytují oba výše uvedené druhy sil – přitažlivá a odpudivá– a udržují tak příslušný mikrosvět – podobně jako je tomu v makrosvětě třeba v případě planetárních soustav– v rovnováze. Dokud nedojde ve vztahu k příslušnému setrvačnému pohybu k nějakému energetickému zásahu, přírodnímu či umělému, který tu rovnováhu poruší, a mohou  se pak dít i docela veliké věci.

Nikdo z těch laických zástupů si však nedovede reálně představit nebo pochopit, co to je nebo jak vypadá časoprostor, tím méně pak jeho „zakřivení“. Proto – v souladu s předchozím – je také pro laika vcelku snadno pochopitelné (budeme–li zde mít stále na mysli jen tu prostorovou dimenzi), že oběžná dráha Měsíce či umělých družic kolem Země nebo oběžná dráha Země a jiných planet a těles kolem Slunce je dána stavem, kdy jsou gravitační síla a odstředivá síla (přitažlivost a setrvačnost) v rovnováze, žádná z nich nepřevažuje. Pokud tomu tak není, tak se oběžná dráha změní nebo i zbortí v jednom či druhém směru. Což se pak – v umělém „provedení“ – úspěšně nebo i neúspěšně využívá při cestách kosmických sond, v letecké dopravě atp. cíleně vyvolanou změnou rychlosti a tedy i odstředivého pohybu sledovaného tělesa. Těžko se však dá pochopit, že to vše je dáno jakýmsi příslušným zakřivením časoprostoru. Nota bene – u umělých těles – způsobeným právě určitým momentálním rozhodnutím pracovníků v řídících střediscích nebo pilotů v kokpitu letadel.

K tomu – i když mi to třeba nikým znalým nebude prominuto, ale nedá mi to – je možno přidat i krapet jízlivosti. Pokud bychom totiž vzali doslova a laicky zcela důvěřivě tezi, že „časoprostor říká hmotě jak se má pohybovat a hmota zase časoprostoru, jak se má ohýbat“, tak bychom mohli v řídícím kosmickém středisku třeba zaslechnout tento pokyn: „Ten časoprostor trochu víc (miň) ohněte, abychom se s tou sondou správně trefili na určené místo. Sonda je na to moc malá, aby to sama správně ohnula“. Nebo zoufalý povzdech pilota padajícího letadla: „Co nám to ten časoprostor dělá, takhle se nám ohýbat až k zemi! Trochu to zřejmě to naše letadlo s tím jeho ohýbáním přehnalo“. A následně pak ještě dialog gravitačního pole (gravitace) s časoprostorem se vzájemným obviňováním z té tragedie – jako ve známé písničce: „Já ne, já ne, to ty, to ty…“.

Proč nás ale vůbec mohou napadat takové nestydaté myšlenky? Inu proto, že jak ta sonda, tak i letadlo, jsou přece také hmota. Takže když si do toho výroku na místo hmoty dosadíme třeba to letadlo, vyjde nám právě taková poťouchlost: „Časoprostor říká letadlu, jak se má pohybovat, letadlo zase časoprostoru jak se má ohýbat“.

Ale vážně. Jak to tedy s tím vztahem gravitačního pole a časoprostoru vlastně je?

Zůstaneme-li jen u toho, jak to bylo výše charakterizováno, a to z úst nejpovolanějších, tzn. i jen v rámci samotné fyziky, nabízí se několik možností jak to chápat, resp. jak se na to ptát.

(1) Lze to snad interpretovat tak, že jde o plnou identitu? O pouhá synonyma, jak se hojně vyskytují zejména v křížovkách? Jde jen o různý název pro totéž? Typu: obličej – tvář, dělat – konat, pranice – mela ad. ad. Nebo s přihlédnutím k cizím jazykům, třeba (česky) stůl – (německy) der Tisch. Jaký by pak to rozlišování ale mělo smysl, kromě nějakých hrátek?

(2) Takže to nejspíš není jedno a totéž, ale spíš o zkraje zmíněný vztah jednoty (stejnosti) v různosti. Třeba – v laickém porozumění – typu: jablka – hrušky, kde obojí je ovoce. Byl-li by ale časoprostor „jablkem“ a gravitace „hruškou“, tak co je potom to příslušné „ovoce“ společné oběma?

(3) Nebo je to tak, že je zde určitá jednosměrná předurčenost, primárnost jednoho, odvozenost druhého, dle Wikipedie tedy, že gravitace je projev časoprostoru ?

(4) Nebo snad řeší problém odkaz na vzájemné ovlivňování, kdy časoprostor něco „říká“ (přikazuje) hmotě a hmota zase na oplátku časoprostoru? V tomto ohledu by obě danosti byly jaksi rovnocenné, na stejné úrovni, jako když se třeba ve světě lidí mění něco za něco.

Jak to tedy vlastně je, když nějaká zcela principiální odlišnost se zde nepředpokládá? Zdá se mi, že na obecné substancionální úrovni zůstává tak v rámci samotné fyziky daný problém nevyřešen. Což ji ovšem nemusí ani nijak zvlášť trápit nebo i netrápí, protože při svém postačujícím monistickém přístupu k vesmíru (ve smyslu veškeré fyzikální existence, makro i mikro jako jediné) to ani nepotřebuje nějak specielně řešit.

Vše existující je ovšem založeno, utvářeno, na duálním, plus–minusovém, obecném jin–jangovém principu. Ve více či méně zjevné či naopak komplikované podobě. Což platí i pro vesmír. Vše dané má i svůj protiklad, celek je jednotou protikladů. Na nejhlubší substancionální úrovni má tak vše existující svou složku hmotnou a/ i nehmotnou. Současně a v jednotě. Což představuje i základní axiom racionální ontologie. Nazíráno na této nejhlubší, racionálně ontologické úrovni, je tedy vše existující protikladnou jednotou materiálna a ideálna. Rozumí se reálného ideálna, což není nic jiného – ať již se to líbí nebo nelíbí, chápe nebo nechápe – než informace. Tak jak je to v obecné teorii informace i definováno. Snad nejzřetelnějším a nejsrozumitelnějším příkladem takové jednoty je člověk.

Hmota – v jejím zcela obecném chápání – není dána jen částicemi a různými podobami energie, ale je – v podobě své vždy konkrétní „uspořádanosti a schopnosti uspořádávat“ (dle def. J. Zemana) – nadána i informací. Neodmyslitelnými a neoddělitelnými atributy hmoty nejsou jen čas, prostor a teplota, ale je to i informace co by tvůrce pohybu. „Zabezpečování“ pohybu hmoty, tzn. způsobu její existence, v jeho nejrůznějších podobách, je vlastní funkcí informace. A jako projev této funkce patří sem i základní interakce, tak jak jsou v soudobé fyzice vymezeny. Tzn. i gravitace. I ty jsou informačně podmíněny.

Na této hlubinné úrovni – a to už se opakuji – je tedy informace podmínkou existence hmoty a hmota sama je zase podmínkou existence a realizace informace. Tzn. i jejím jediným a výlučným nositelem. Mimo hmotu, vně hmoty, informace neexistuje, nemůže existovat a tudíž ani se realizovat. V tom spočívá podstata, obecný obsah oné prazákladní duality veškerého bytí a dění, a tím i jádro obecné ontologické teorie informace.

Vše toto uvedené je objektivní stránka věci. Tzn., že jde o danosti naprosto nezávislé na tom, zde existuje či neexistuje člověk se svým vědomím a schopností poznávat. Subjektivně lidská stránka věci spočívá pak v tom, že takto obecně ve hmotě obsažené, zakódované informace lidská schopnost rozumového poznávání „dešifruje“ a vytváří tak specifický druh informací, lidské poznatkové informace. Na nejvyšší úrovni se tak děje prostřednictvím vědy, cestou vědeckého bádání.

Jaké je tedy řešení onoho vztahu gravitačního pole a časoprostoru z hlediska obecné teorie informace, a tedy i vlastně zcela principiálně? Z výše řečeného se to zdá být již zcela zjevné, ale pro úplné ozřejmení je možno zde na úvod ještě uvést jeden myšlenkový experiment, nebo, chcete-li ilustrativní příklad. Technická stránka pokud jde o uváděné předpoklady může být zjednodušená, jde však o podstatu věci.

Tedy, máme kameru a technické zařízení, s jejichž pomocí lze naprosto věrně zobrazit na obrazovce snímaný hmotný objekt, a to včetně zachycených a vnímaných prostorových dimenzí. Dále máme temnou komoru, kde sedí pozorovatel a naproti němu jsou v příčce dvě naprosto stejně zarámovaná okénka. Za jedním z těchto okének je umístěn osvětlený snímaný hmotný objekt, např. je vidět velice pohledný dívčí obličej, ve druhém okénku je obrazovka, kde se ta hezká tvář po všech stránkách dokonale zobrazuje. Zeptáme-li se nyní pozorovatele, který není o ničem nijak předem informován, co vidí, odpoví nepochybně, že vidí totéž, dvakrát hezký dívčí obličej. A prozradíme-li mu, že v jednom případě jde o živé děvče a ve druhém jen o jeho obraz a je-li schopen určit, ve kterém okénku co je, bude nejspíš na rozpacích, a pak sdělí, že to tedy v dané situaci určit nemůže. Nepomůže ani to, že necháme děvče pousmát, protože i děj, jakákoli změna, se zobrazuje a vnímá naprosto identicky. Z pohledu pozorovatele, ale na dané úrovni i zcela objektivně, A=B, B=A.

A přesto, v realitě, je tu rozdíl kolosální, zcela principiální. To jedno je reálný hmotný objekt, materiálno, to druhé je informace o tom objektu, čil i reálné ideálno. Na věci nic nemění ani to, že daná informace nemůže být poskytnuta jinak, realizovat se jinak, než zase jen prostřednictvím jiných specifických k tomu příslušných materiálních prostředků a procesů, nositelů a realizátorů informace. V tomto smyslu se nezřídka hovoří o fyzikální povaze informace. V tom může pak spočívat i zásadní nedorozumění či neporozumění, neboť se nerozlišuje podstata a způsob jejího projevu.

A platí také, že to první, tedy samotný hmotný objekt je prvotní, to druhé, jeho zobrazení, čili informace, je druhotné. Děvče na obrazovce se usměje, protože se usmálo v realitě. Nikdy ne naopak. Je-li A reálný hmotný objekt, pak dění A implikuje dění B, projeví se jako příslušný adekvátní informační obraz. Reálný stav věcí v dané výseči dějů je takto jednosměrný, od A k B, a ne naopak.

Přirozeně, že informační zobrazení daného materiálního objektu a jeho měnícího se stavu se nemusí dít a ani neděje jen uvedenou elektronickou cestou jak jsme na to dnes už zvyklí. Tou cestou je i písemné či živé slovní zobrazení. Nebo třeba matematické či ještě jiné. A zde, mezi těmi miliardami vnímaných nebo vnímatelných informací zvláštní místo zaujímají pak vědecké poznatkové informace o obklopujícím nás materiálním světě.

Čímž se také dostáváme k našemu vlastnímu problému o vztahu mezi gravitačním polem (gravitací) a časoprostorem. Z hlediska OTI a racionální ontologie jde o vztah principiálně stejný, jako v předchozím ilustrativním příkladě. Materiálnem, hmotou, hmotným objektem, je zde bez jakýchkoli pochybností gravitace, gravitační pole. Gravitace je svou podstatou hmota. Konkrétně zvláštní podoba energie, vázaná na látkovou formu hmoty, v limitním případě na podobu částicovou. Časoprostor, tak jak je zformulován v OTR, je pak informační obraz tohoto druhu materiálna, konkrétně obraz matematický.Což znamená, že ono zakřivení časoprostoru není ničím  jiným, než jen informačním obrazem příslušného  reálného zakřivení gravitačního pole samého..A jde pak o to, v čem toto zakřivení reálně spočívá, na čem závisí (zda je ve hře i látková nehomogenita sledovaného tělesa) , jak se to projevuje na gravitační síle a konec konců na pohybu ve sféře makrosvěta a mikrosvěta.     Časoprostor je svou podstatou informace. A jako takový, na této poznávací úrovni, náleží do říše lidských poznatkových informací. Rozdíl je tedy principiální, i když vnějškově můžeme na to nahlížet jako na ono dvojjediné usměvavé děvče.

Časoprostor není tedy hmotná záležitost. Stejně tak jako ani čas ani prostor samy o sobě nejsou hmotné jevy. Nesestávají ani z nějakých podob energie, ani z částic, tím méně by pak mohly být nějakou látkovou podobou hmoty. Jsou to jevy nehmotné, „pouhé“ atributy hmoty, její vlastnosti. Čas je projevem pohybu hmoty, prostor formou její existence. Co by nehmotné podoby existence, bytí, náležejí tedy do říše informací. Jiná možnost, nějaká třetí či čtvrtá, tu na úrovni nejhlubší podstaty jsoucna není. Ostatně hovoří-li se o nich, o času a o prostoru, jako o souřadnicích časoprostoru, znamená to, že jsme ve sféře matematiky, a ta zase není nic jiného než součást obrovského oceánu lidských poznatkových informací.

Nejprve se zde nyní nabízí logický závěr a pak určité možné – odborně však třeba i nepřijatelné – vysvětlení. Ale snad by tak to, o co tu jde, bylo srozumitelnější.

Takže, je-li časoprostor jen pouhou lidskou poznatkovou informací, logicky z toho vyplývá, že ona skutečně reálně existující relativita času a prostoru (omezím se zde jen na čas, o němž se ostatně vždy nejvíce hovoří) je způsobena přímo samotným gravitačním polem. Konkrétně jeho uspořádaností.Což zase, konkrétně vzato, znamená jeho různou nahuštěnost. Nahuštěnost tím, co ho tvoří.

Nahuštěnost hmoty – neuvažujeme-li nyní z důvodu neprobádanosti nebo nedostatečné probádanosti temnou hmotu nebo temnou energii – není nějaký výmysl, ale je to fakt. A je velice různá v různých složkách a částech vesmíru. Příkladů by mohl být bezpočet – od nicotnosti v případě energie vakua až po její nepředstavitelně vysoké úrovně v rámci neutronových hvězd, neřku-li černých děr. Čemuž pak odpovídá i úroveň gravitační síly.

Ještě je zde nutno k tomu dalšímu výkladu předeslat, že se zde bezpodmínečně respektují dva výše již zmíněné postuláty: že hmota, materiálno, existuje jen tak, že se pohybuje, a čas že je projevem tohoto pohybu. Nebyl-li by pohyb, nebyl by ani čas a ani hmota sama. A naopak.

Největší nahuštěnost gravitačního pole je „dole“, u samotného sledovaného hmotného tělesa. S rostoucí vzdáleností od něho pak této nahuštěnosti ubývá (poučka praví, že je to se čtvercem vzdálenosti). Tato nahuštěnost– laicky předpokládám – má pak co by určitá překážka určující vliv na úroveň interního pohybu (vnitroatomového „hemžení“ částic a energetických polí) v rámci přítomných externích látkových těles. „Dole“ ho zpomaluje, takže je zde pomalejší i průběh času, co by projev tohoto pohybu. „Nahoře“ je ta překážka menší, příslušný pohyb je snazší, a tudíž i čas ubíhá relativně rychleji. Jak se někdy uvádí v přednáškovém příkladu, v přízemí výškové budovy stárneme pomaleji než v jejích horních patrech. Reálný rozdíl je přirozeně zanedbatelný.

Obdobně – tedy zpomalováním uvedeného interního pohybu – působí podle těchto laických úvah i obrovská kinetická hmotnost látkových těles při jejich extrémních rychlostech směrem k rychlosti světla. Důsledek na průběh času je pak stejný a proto se také hypotetičtí kosmonauti z příslušných teoretických kosmických výprav vracejí na matičku Zemi mladší, než jsou jejich tam zůstavší sourozenci.

Je-li toto možno přijmout jako smysluplné vysvětlení, je přirozeně na odbornících. Žádné zvláštní iluze si ovšem nedělám. Jen se tu nabízí ještě myšlenka, že bez uznání a prokázání existence částice gravitonu, a tudíž i plného vysvětlení gravitace jakožto interakce pole a částic, by se nemuselo příslušné vysvětlení beze zbytku vyhovujícím způsobem podařit.

Jenže…. Jenže celý příběh tím není ještě u konce. Je tu ještě ta hned na počátku zmíněná zápletka. Neboť výše uvedený výklad týkající se kategorie časoprostoru a jeho identifikace jako poznatkové informace není úplný a neodpovídá tomu, co jako celek OTI tvrdí. Totiž, že primárně existuje informace jako jev zcela objektivní, nezávislý na tom, zda byl či nebyl lidmi poznán. Jak to bylo výše i popsáno. Takže v tomto smyslu musí tu dojít i k příslušné rehabilitaci kategorie časoprostoru.

Jádro ovšem zůstává stejné: časoprostor je informace. Protože však všechno reálné dění je podmíněno informací, její funkcí tvůrce pohybu, všech různých interakcí a změn, je i dění v rámci gravitačního pole a následně pak dění, které způsobuje gravitační pole ve vztahu k relativitě času a prostoru informačně podmíněno. Tou informací (nebo možná spíše určitým odpovídajícím souhrnem či propojeným souborem informací) je, nebo je za ní (zatím?) považován právě časoprostor. Tentokrát ovšem co by informace zcela objektivní, stejně, jako je tomu v nejzřetelnějším případě genetické informace. Zde tato informace existuje v podobě ( v rámci) svého hmotného nositele, makromolekuly  DNA, jejího konkrétního složení a uspořádání, a v našem případě jde o informaci obsaženou (zakódovanou) v gravitačním poli co by svém hmotném nositeli, rovněž v podobě jeho zcela určitého složení a uspořádání a touto cestou pak i působící.

Máme zde tedy co do činění se dvěma odlišnými druhy formálně téže informace: jednak v původní zcela objektivní podobě, jednak v podobě informace poznatkové. Tak jak je to v rámci OTI obsaženo v rámci rozlišování čtyř velkých druhů informace. V této podobě zcela objektivní informace, je pak časoprostor prostřednictvím svého nositele, tj. gravitačního pole, skutečně možno považovat za  původce relativity času a prostoru braných samostatně.

Jenže…. Jenže ani touto rehabilitací časoprostoru nemusí být ještě celý příběh u konce. To jen v případě, že časoprostor je zde skutečně definitivním řešením. Ve hře ale možná ještě je zatím neznámá kvantová teorie gravitace, sjednocující teorie čtyř základních interakcí, teorie strun, „teorie všeho“… Z hlediska OTI by to pak byla ona zcela základní informace, vlastní všemu materiálnu a jsoucí prazákladem nekonečných transformací a nespočetného množství podob onoho duálu, dvojjediného bytí hmoty a informace. Tato či/a další poznání nejhlubších základů reálného jsoucna mohla by ještě celý příběh změnit.

Kontakt: e–mail: jovaner@seznam.cz

INFORMACE JAKO ONTOLOGICKÁ KATEGORIE, JEJÍ PODSTATA, MÍSTO A FUNKCE VE VŠEOBECNÉM BYTÍ

Vysvětlující veličina k pochopení nejhlubších základů všeho reálného bytí a dění, činitel, na kterém vše jsoucí závisí. To je v kostce místo a role kategorie informace na dané nejvyšší úrovni obecnosti… S konečným výsledkem: odmyslete si informaci (za pokus to stojí) – a přestane se cokoli dít. A tím i existovat. Absolutně cokoli. Mozek a počítače nemají důvod k existenci, zmizí veškerá komunikace, veškeré interakce, bez genetické informace zmizí život, zmizí i samotný vesmír. Ona je tím hybatelem, strůjcem samopohybu hmoty, tj. všeho existrujícího od věků do věků. Nasnadě pak jsou i odpovídající celkové závěry o podstatě a vlastnostech reálného jsoucna.  Takže… Hic Rhodos, hic salta.

Lidské poznávání a nutkání k němu nezná hranic. Nevyhýbá se ani oblastem, které jsou od běžných lidských záležitostí, zájmů a problémů velice, ba i nesmírně vzdáleny. Třeba zkoumání vzniku vesmíru, tajemství temné hmoty, temné energie, Higgsova bosonu, vzniku života a dalších a dalších záhad a jevů z nepřeberného bohatství přírody. V rámci filozofie, v podobě ontologie,  sem pak patří zejména tak odlehlá a hlubinná oblast, jakou je tajemství  bytí.

Větší či menší zájem o tento prazáklad všeho, a ten či onen náhled na něj lze  vysledovat v celých dějinách filozofie, počínaje tou starořeckou. S mnoha jejími hlubokými postřehy a přínosy, platnými prakticky dodnes. Již svého času si však Heidegger posteskl, že tato otázka, kterou považoval za nejdůležitější ze všech, je od těch časů většinou filozofů opomíjena. A dnes, kdy na mnohé související otázky již odpověděly nebo na ně odpovídají exaktní přírodní vědy, je – zdá se – zájem ještě menší. Nejspíš i proto, že je zde příliš mnoho jiných, pro život lidí důležitějších, a i velice znepokojujících aktuálních problémů.

Daný text je však věnován právě tomuto odlehlému, leč přece jen zcela substancionálnímu problému, který ve své obecnosti také nikam jinam než do filozofie nepatří. Doba nicméně pokročila, a tak snad neuškodí, podívat se na celý problém poněkud nověji, tzn. i s ohledem na některé soudobé relevantní poznatky vědy. Celé pojednání je v tomto smyslu řešeno z pohledu, který  může budit rozpaky, být překvapivý, problematický, ne-li pro někoho vůbec nepřijatelný. Východiskem je zde totiž jev informace. Přirozeně že ne v celém jejím konkrétním bohatství, ale jen se zaměřením na základní obecné vlastnosti a sjednocující podstatu. Čili, jde tu o informaci jako ontologickou kategorii, to znamená v jejím nejobecnějším možném vymezení. Tak jak je v tomto směru dána svými čtyřmi určujícími definičními znaky, jež budou i hlavním předmětem dalšího výkladu. Spolu se závěry z toho vyplývajícími pokud jde o povahu a celkové chápání nejhlubší podstaty veškerého reálného bytí, a tudíž i veškerého dění. Respektive naopak – veškerého dění, a tudíž i bytí.

Výklad je založen na faktech, i když třeba mnozí je za taková nepovažují nebo nebudou považovat. Faktech, která relevantně vyplývají z povahy a vlastností genetické informace, tohoto velkého a zcela principiálního objevu biologie. Právě tento objev ukázal cestu k pochopení jevu informace v jeho celistvosti, obecnosti a významu pro všechno bytí. Tomu také odpovídá předkládané řešení, s těžištěm ve druhé a třetí části tohoto textu.

Daný výklad je stručným shrnutím těch nejpodstatnějších tezí a závěrů z dřívějších prací k danému tématu, tak jak byly autorem v předchozích letech postupně publikovány na internetovém blogu jsoucno.blogspot.com, rubrika O informaci a jsoucnu ( „Obecná teorie informace a její ontologické důsledky“, „Základní teorémy veškerého bytí a dění“, „O fenoménu informace“, „Úvahy o jsoucnu“, „O čase“a další.                                                                                                                         

                                                           x

Nyní již k věci samé. In medias res.

Je známo, že informace není jev nikterak jednoduchý. Jako pojem bývá proto oprávněně charakterizován i vícero adjektivy – široký, složitý, bohatý, mnohostranný, mnohoznačný… Četnost toho, co všechno lze považovat za informaci – a co všechno co do své podstaty informací také skutečně je – je opravdu veliká. Tomu všemu pak odpovídá i fakt, že informace je předmětem zájmu celé řady vědních oborů, a následně i identifikována značným počtem různých definičních vymezení. Celkovou představu lze o tom získat např. v souhrnném přehledu PhDr. H. Kučerové „Definice informace. Data – informace – znalosti“ umístěném na internetu.

K pestrosti charakteristik a vymezení patří z hlediska daného tématu především to, že existuje několik velkých druhů informace. Druhů co do svého obsahu a postavení značně se lišících, ale vzájemně propojených (navazujících) a se společnou podstatou. Konkrétně co do počtu jsou také čtyři. Z důvodu, který vyplyne později jsou zde označeny zde jako A,B,C,D. Od jejich výčtu a charakteristik je nyní příhodné i začít, mj. proto, že právě ony ve svém souhrnu vypovídají o tom, co je možno považovat za první z uvedených čtyř určujících definičních znaků informace jako ontologické kategorie.

První na řadě je zde ten velký druh (C), který nejednou bývá chápán i jako druh jediný, a to jsou informace spjaté s naším lidským vědomím, se schopností abstraktního myšlení, s činností našeho mozku. Neskonale obdivuhodného orgánu, jehož jedinou, avšak velice komplexní funkcí je přijímat, zpracovávat, ukládat, generovat (uložené) a vytvářet nové informace. Vnější i vnitřní.To vše – včetně následné realizace – v součinnosti a s přispěním nervové soustavy a vjemových čidel. Je to tedy ta naše ryze lidská říše informací. Řekněme, že je zde můžeme označit jako informace rozumové. Z nich nejpodstatnější jsou pak informace poznatkové.

V prvním přiblížení, v běžném chápání a vymezení, tak jak to všichni znají z každodenního běhu života, jde tu o informace ve smyslu nejrůznějších zvukových (řeč či jiné hlasové projevy), písemných či obrazových zpráv, sdělení, oznámení… Jak to slouží především ke vzájemné komunikaci a jak to lze vidět, slyšet nebo se dočíst ve sdělovacích prostředcích, časopisech, reklamních letácích… A dnes pak zejména v rámci jejich nepřeberné záplavy na internetu. Není při tom důležité zda jde o informace významné či nevýznamné, objevy či plky,  pravdivé či nepravdivé, jednoduché či složité… V rámci toho – nemusíme, ale můžeme třeba také připomenout – jde tu i o informace běžně nedostupné, specielně co by produkce tajných služeb. V jistém závažném směru vyúsťující dnes již vlastně v grandiózní sledovací monstra, daleko překonávající i Orwellova Velkého Bratra.

Tímto běžným chápáním a uvedenými případy výčet informací daného druhu ovšem zdaleka nekončí. Vzhledem k tomu, že se jedná o všechno co je spjaté s činností našeho mozku, je informací i každá nevyřčená myšlenka, vzpomínka, představa, vše, co se převaluje v našich hlavách. I sny, pramenící z našeho podvědomí…

Půjdeme-li k jednotlivostem, k výchozím jednotkám či základním stavebním kamenům, pak informací je i každé jednotlivé slovo, slabika, hláska, které v příslušném složení a uspořádání vytvářejí věty co by obsah příslušných sdělení. A naopak, půjdeme-li ke komplexnějším uspořádáním, k různým informačním celkům – což je obzvlášť důležité a má obecnější význam než jen pro daný druh – pak informací je i ten či onen obraz, předpis, plán, projekt, program, rozvrh, harmonogram… Souhrnně pak zejména veškerý software, knihy, filmy, hudební díla a další.

Pro úplnost bychom neměli opomenout ani to, co plodem našeho mozku zcela bezprostředně není (i když příslušná podmíněnost tady je) a to je naše mimika, různé pohyby, řeč těla apod. I toto jsou informace, vědomé či nevědomé a v rámci výskytu v jiné živé přírodě to má i mnohem širší a i větší význam.  

Dalo by se zde jistě ještě dále různě pokračovat, ale pro daný účel, tj. pro objasnění, o jaký velký druh informací se zde jedná, by měla daná charakteristika postačovat.

Na tento druh informací bezprostředně navazuje a je od nich odvozen další druh, byť jen relativně samostatný (D). Jsou to informace, které člověk určitým způsobem a určitými nástroji deleguje na technická zařízení a jejich prostřednictvím pak zajišťuje jejich samostatnou činnost. Řekněme, že je možno je nazvat informacemi ztechničtělými.

Dnes je to záležitost zcela grandiózní, současný život, současnou civilizační úroveň – po stránce technické vyspělosti – si bez tohoto druhu informací už ani nelze představit. Je na nich založena valná část veškeré komunikace, v mnoha směrech výrobní, dopravní a jiná produkční činnost, vědecká práce, kosmický výzkum a další. Hlavním výchozím instrumentem jsou zde informace zpracované do podoby počítačových programů. Ale patří sem i formy jednodušší.

A opět i zde by bylo možno ještě dlouho pokračovat, pokud by to bylo samostatné téma. Existují ale v tomto směru celé hory informačních zdrojů a zabývá se tím celá řada vědních a technických disciplín. Zde postačuje poznání resp. přiznání, že takovýto velký druh informací existuje a že je to (zatím) nejvyšší vývojový stupeň. S bohatými přínosy pro život lidské společnosti. Jsou však často vyslovovány i obavy, co všechno se v tomto směru může ještě stát, co může v budoucnu  umělá inteligence případně i nemilého napáchat. A k jaké roli, osudu či dokonce přeměně může být člověk tímto vývojem nakonec odsouzen.

Nyní je třeba pokračovat tím, že se vrátíme o dva kroky zpět. Dostaneme se tak k tomu velkému druhu (B), který zároveň znamená základnu, ze které vyrůstá resp. vyrůstal právě ten ryze lidský svět informací a kam ve svých kořenech a v určité své podstatné výseči stále také patří. Jde o informace spjaté s životem vůbec, informace, bez nichž je život nemyslitelný.

Máme zde přirozeně na mysli ten náš pozemský život, ale pokud život jako takový existuje ještě někde jinde ve vesmíru, musí tam být tyto informace přítomny také.

Od předchozích dvou druhů se tyto informace liší – kromě jiného – jedním zcela zásadním způsobem: jsou zcela objektivní. Tj. ve své existenci nezávislé na vůli a vědomí lidí, nezávislé na tom, zda existuje či neexistuje člověk se svými specifickými inteligenčními schopnostmi. Tyto informace jsou v našich pozemských podmínkách přítomny a plní své funkce již několik miliard let, prakticky od té doby co vznikla a rozdělila se, replikovala, nějaká ta prapůvodní buňka. A pokud to snad bylo tak, že se sem ten zárodek nějak dostal odněkud  z vesmíru, je ta jejich zcela objektivní existence, nezávislost na člověku, ještě zřejmější. Přesto je tato objektivnost někdy popírána, je vyjadřován názor, že informace objektivně neexistuje, jen subjektivně jako produkt vědomí.  

Hlavním představitelem tohoto druhu informací je již výše zmíněná genetická informace, která zajišťuje reprodukci daného druhu živých organismů. Je obsažena – vynecháme-li větší pestrost a složitost celé záležitosti – v makromolekule kyseliny deoxyribonukleové (DNA). A určitým počtem, uspořádáním a seřazením tam obsažených materiálních strukturních složek, utvářejících pak ve výsledku a ve svých interakcích geny co by jednotky informace, je dán jednak celkový, co do rodu v principu identický obraz (podoba) budoucího jedince, jednak  předpis, program, jak příslušným způsobem (klonováním, pohlavní cestou) a za příslušných potřebných podmínek ten nový jedinec, pokračovatel rodu, vznikne.

Sama tato dědičná informace by ovšem k zachovávání jakéhokoliv živého organismu. nepostačovala. Minimálně tu ještě existují a musí existovat informace vjemové a jejich interní zpracování a vyhodnocení – zejména ve vztahu k hrozícímu nebezpečí a měněným vnějším podmínkám. A také informace regulační, které zajišťují reakci na informace vjemové, zajišťují běžný chod a interakci jednotlivých složek organismu a také jeho vývoj od vzniku až po zánik.

Nezbytnou součástí toho všeho působení je pak paměť co by úložiště informací. Ta tu u všech živých organismů v nějaké podobě existuje a musela existovat již od samého počátku.

Bez informací daného druhu, jejichž výčet zde nemusí být ani úplný ani zcela přesný, není život možný. Na nich na všech je také založena i veškerá jeho evoluce.

Doplnit je zde ještě možno, že mnohé z toho, co bylo dříve řečeno o informacích spjatých s lidským vědomím a činností našeho mozku, platí v té či oné míře a podobě i u mnohých jiných, ne-li u všech živých organismů. I zde se určitým způsobem – třeba zvuky, pohyby, vylučovanými chemickými látkamu či ještě jinak – sdělují různé zprávy, vytvářejí určité postupy chování apod. A naopak, vše, co se týká informací spjatých s životem vůbec, platí i pro člověka.

A jsme u výčtu velkých druhů informací téměř u  cíle. Posledním velkým druhem (A), nikoli ovšem posledním co do významnosti, jsou informace, o kterých mluví fyzici. Když např. poukazují na to, jaké množství a jak důležitých informací nám přinášejí z kosmického prostoru světelné paprsky či jiná elektromagnetická vlnění, že dochází ke ztrátě informací v okolí černých děr, že právě nějaká taková objektivní informace je nezbytně potřebná pro možnost teleportace (prokázané na mikroúrovni), že právě jen díky tomuto druhu objektivních informací je možná činnost a využití 3D tiskáren atd. Ano, jde o informace zakódované v hmotě neživé, v materiálnu jakéhokoli druhu. Tedy informace opět zcela objektivní, na nás zcela nezávislé. Informace, které prostřednictvím vědy můžeme jen dešifrovat a učinit z nich naše subjektivně lidské informace poznatkové.

Lze se oprávněně domnívat, tak jak jsem k tomu dospěl již ve své  úvodní studii „Úvahy o jsoucnu“, že na zcela obecné a hlubinné úrovni mají tyto informace, tento jejich primární druh, podobu přírodních zákonů. Tak jak to např. připouští i matematik a fyzik J. D. Barrow ve své knize „Nové teorie všeho“ (Argo/Dokořán, 2008) když napsal, že na vesmír je možno také nazírat jako na „obrovský počítač, procesor informace“, kdy pak lze „v zákonech přírody… spatřovat jistou formu softwaru…“ (str. 203).

 S trochou nebo snad i velkou dávkou fantazie lze tu snad ještě jen doplnit, že fyzika na rozdíl od biologie, na nějakou tu svoji obdobu genetické informace, která by v tomto ohledu „nastolila určitý pořádek“ stále ještě čeká. Pokud zde existenci něčeho  takového lze vůbec předpokládat. I když fakt „velkého třesku“ by o existenci určité zcela základní informace mohl napovídat.

Pro úplnost je zde třeba ještě dodat, že uvedené třídění (členění) obecné kategorie informace na čtyři její velké základní druhy je jen druhou stranou mince v principu stejného třídění (členění) všeobecného bytí samotného. Tedy jeho členění na bytí a) v podobě hmoty (přírody) neživé (naplňující v mnoha různých podobách vesmír), a dále – z pohledu planety Země, protože z hlediska ostatního vesmíru to zatím nevíme -  b) bytí v podobě hmoty (přírody) živé (života), c) vydělivšího se z této pozemské živé přírody tvora homo sapiens, tedy bytí v podobě člověka a lidské společnosti a d) specifického druhu bytí v podobě lidmi vytvářené a „oživované“ techniky a technologií, zvláštního segmentu materiální lidské kultury. To vše s tím, že v daném případě zde platí princip vzestupného vývoje, tj. že každý následující velký druh obsahuje v sobě tak či onak druh (druhy) předcházející a je na něm založen.

                                                       x   x      

V souladu s předchozím, i uvedené čtyři základní druhy informace tvoří (prokazatelně zde na Zemi) také i odpovídající hiearchickou strukturu a vývojovou řadu po vzestupné linii: A-B-C-D.  Každý  následující druh obsahuje v sobě a je založen na druhu předcházejícím, představuje vyšší vývojový stupeň a kvalitativní změnu oproti druhu předcházejícímu. V tomto smyslu by v dané posloupnosti bylo možno hovořit o primárním, sekundárním, terciárním a kvartárním druhu informací. Tento vývoj je pak také příkladem nárůstu lokální negativní entropie Zároveň každý tento druh sám o sobě je také určitým způsobem vývojově strukturován. Jejich výčet měl zde ve svém souhrnu ilustrovat jediné: že totiž ve všeobecném reálném bytí neexistuje nikde nic bez přítomnosti informace. To znamená, že existuje naprostá všeobecnost výskytu informace, její všudypřítomnost. Což je také – v daném pojetí a uspořádání – první určující definiční znak informace jako ontologické kategorie.

Pokud by se snad uvedená argumentace v daném směru nezdála dostatečně přesvědčivá, tak je tu pádnější argument. Naprostá všeobecnost výskytu informace co by uvedený první definiční znak přímo totiž vyplývá z definičního znaku druhého. Tím je fakt, že informace je neoddělitelně spjata s hmotou (materiálnem v jakékoli jeho podobě, jehož absolutně všeobecný vesmírný výskyt je nesporný), že nemůže existovat nějak vně hmoty a nezávisle na ní, nemůže být, přenášet se a působit bez jejího prostřednictví a na jejím základě.

Hmota (v látkové, energetické, látkově-energetické či ještě jiné podobě) je nositelem informace, informace je základním atributem, neoddělitelnou vlastností a součástí hmoty. Konkrétními nositeli jsou takové složky či podoby hmoty jako neurony, neurity, utvářecí složky DNA, svalová vlákna, vzduch se svým vlněním, elektromagnetické vlnění, elektrony či jiné elementární částice, dráty, optická vlákna, čipy, kompaktní desky, papír, kámen… Informace je na tyto své nositele vázána, jejich prostřednictvím existuje, přenáší se, ukládá se a působí. To všechno přirozeně jen potud, pokud existuje i příslušný nositel. Pokud ten zaniká, zaniká i příslušná informace. A naopak, pokud ten zůstává zachován, zůstává zachována i příslušná informace. Což dokazuje třeba případ staroegyptských hieroglyfů nebo četné archeologické vykopávky.. Ale také i náš živý mozek. Odumíráním jednotlivých neuronů ztrácí se jejich konkrétní informační obsah, úmrtím pak mizí  všechny v něm obsažené informace. A tak se třeba i něco zcela geniálního od daného jedince už nikdy nedovíme.

Z těchto důvodů bývá proto také nejednou usuzováno, že informace je svou povahou či podstatou jev fyzikální (jak o tom – s odkazem na renomované vědecké autority, např. Wheelera či Landauera -  svědčí např. kapitola „Information Is Physical“ z knihy Jamese Gleicka „The information. A History, a Theory, a Flood“, Fourth Estate, London, 2011, 526 stran, 27 stran Bibliografie s více než 500 tituly). Což je sice v daném smyslu – tj. vázaností informace na hmotu – pravda, ale není to úplné vysvětlení charakteru jevu informace. To zásadní a rozhodující určení, tzn. samotné vlastní podstaty informace, zde schází. A je také jiné. Jak se k tomu záhy dostaneme.

Blíže o tomto „fyzikálním“ problému pojednává příspěvek „Ještě jednou ke vztahu informace a hmoty“ na daném blogu.

Z naší literatury lze ke vztahu informace a hmoty, k danému chápání místa a definičního určení kategorie informace, připomenout dnes již letité, leč zcela perfektní a dalo by se říci i klasické  vyjádření Jiřího Zemana, obsahující i některé další důležité aspekty: „Informace souvisí s vlastností hmotné reality býti uspořádána (což je i vlastnost uchovávat tuto uspořádanost) a její schopností uspořádávat, uvádět v řád (což je i schopnost zvyšovat uspořádanost)… Není to něco, co by existovalo mimo hmotu, vně hmoty… (zvýrazněno J. V.). Hmotný objekt má nejen své vlastnosti prostorové, časové a pohybové, ale i vlastnost své organizace, což lze vyjadřovat jako negativní entropii, jako informaci“ („Teorie odrazu a kybernetika“, Praha, Academia, 1978, str. 75). V principu ke stejnému závěru jsem nezávisle také dospěl, když jsem v „Úvahách u jsoucnu“ ve 4.kapitole napsal: „ Informace je vždy vázána na hmotu…Její..existence.. záznam, uchovávání, přenos atp. je materiální záležitostí, materiálním systémem, materiálními procesy. Je tomu tak v podobě zcela určitého uspořádání…zcela konkrétních hmotných elementů  a příslušných hmotných interaktivních procesů (výměny látkové, signálů, vlnění…)“. Dané pojetí – jak se zdá -  je však nejednou spíše odmítáno než přijímáno. Nebo zůstává nepochopeno.

Třetím definičním znakem informace jako ontologické kategorie je fakt, že informace co do své vlastní podstaty, z hlediska svého obsahu,  je jev nehmotný čili ideální. Je to reálné ideálno. Ideálno skutečně a prokazatelně existující.

Slovo není hmotné, myšlenka není hmotná, gen není hmotný, počítačový program sám o sobě není hmotný, ani přírodní zákony, představující deterministický předpis toho či onoho dění v přírodě nejsou samy o sobě hmotné… To vše je však podle předchozího definičního znaku ve své existenci a realizaci vázáno na příslušné hmotné nositele a má to tedy jevovou podobu fyzikálních procesů či veličin.

Pro ilustraci daného, tj. co vlastní podstaty a obsahu ideálního charakteru informace je zde možno uvést alespoň jedno dílčí vyjádření. Ve vztahu ke genům (co by jednotkovým nositelům resp. jednotkám dědičné informace) Z. Neubauer ve své předmluvě „Hledání ztraceného genu cestou biologické hermeneutiky“ ke knize A. Markoše „Tajemství hladiny“ (Vesmír, Praha, 2000) napsal: „Elegantní výklad altruismu… nevychází z molekulárního pojetí genu, nýbrž z pojetí informačního, jemuž náleží zcela jiný způsob existence než je zabírání místa a zcela jiný typ totožnosti (str. 16)… genům náleží skutečnost jiného řádu než molekulám…(str. 17)…Informační existence není ani hmotná, ani prostorová, ani strukturální “(str. 22). Ale co jiného než ideálno to tedy může být? Žádná třetí možnost neexistuje.

Mimochodem, existenci reálného ideálna jako svébytného samostatného jevu, zřetelně třeba v podobě návrhů nových výrobků a obecně veškeré duševní tvorby, považuje za naprostou samozřejmost i dialektický materialismus. Jen popírá jeho výchozí prvotnost ve vztahu k materiálnu. Ale to sem teď přímo nepatří.

Čtvrtý, a zde i poslední určující definiční znak informace jako ontologické kategorie, je spjat s tím, čemu se obvykle nevěnuje patřičná nebo dostatečná pozornost. A to je otázka o funkci informace, za jakým účelem informace ve všeobecném bytí vlastně existuje.

Odpověď, že je to kvůli vzájemné komunikaci, styku a ovlivňování jednotlivých subjektů a objektů v rámci živé i neživé přírody, je sice pravdivá či na určité úrovni vyhovující, ale v daných souvislostech nepostačuje. Podobně jako i některé jiné odpovědi. Nepostihuje totiž to, co je ve vztahu ke všeobecnému bytí a dění to nejpodstatnější, totiž fakt, že každá informace vždy něco předurčuje. Je příčinou změny (třeba zcela nepatrné, malé nebo i dalekosáhlé), její podmínkou. A změna, ať již jakákoliv, je – obecně vzato – pohyb. Jak to formuloval již Aristoteles. A jsme u jádra věci.

Pohyb – snad to není ani nutno připomínat – je způsob existence hmoty. Hmota existuje jen tak, že se pohybuje, mění neustále svůj stav, ať již v jakémkoli smyslu a na jakékoli úrovni. A právě ve hmotě obsažená a zakódovaná informace je toho příčinou, právě ona vysvětluje ten samopohyb hmoty, na jehož existenci poukázal a o něm vypověděl již Hérakleitos z Efesu. Ona je tím hybatelem, i když ne tím prvotním dle Aristotela nebo dle náboženského pojetí, ne nějakým externím, ale interním, obsaženém ve hmotě samotné.

Čtvrtým, a vlastně i nejdůležitější definičním znakem informace jako ontologické kategorie z hlediska pochopení samotného fungování reálného bytí, tj. v podobě dění, je tedy to, že informace je podmínkou, iniciátorem, předpokladem, strůjcem, demiurgem, řídícím momentem pohybu hmoty, veškerých  změn, které se v neživé i živé přírodě, a tudíž i v lidské společnosti odehrávají. A protože v konečné instanci informace plní právě tuto funkci, je podmínkou pohybu, plyne z toho, že je tím také i podmínkou existence samotné hmoty jako takové.

Velice dílčím, ale i velice ilustrativní příkladem toho, jak informace podmiňuje pohyb je fakt, že když se třeba z nějakých důvodů nedostane na místo určení, daný pohyb nebo daná změna se nemůže uskutečnit. Viz třeba „vozíčkáři“ nebo ztráta spojení s kosmickou sondou.

x x x

Je tedy možné přejít k závěrům.

To, že informace je neoddělitelně spjata s hmotou, že je v ní (zpravidla nějak zakódovaně) obsažena, že jen jejím prostřednictvím existuje, přenáší se, ukládá a působí, že neexistuje vně hmoty, mimo ni – je fakt. A protože hmota je všudypřítomná, je všudypřítomná i informace. Stejně tak je fakt, že sama informace co do své vlastní podstaty není hmotná, ale je to jev ideální, je to reálné ideálno. Faktem je i to, že právě toto reálné ideálno v podobě informace je podmínkou a strůjcem všeho dění. Odmyslete si informaci a přestane se cokoli dít. A tudíž i existovat.  Takže jde o záležitost zcela fundamentální.  

Pomyslný kruh vysvětlující nejhlubší podstatu a způsob fungování veškerého reálného jsoucna se tak uzavírá. Všechno reálné bytí sestává v konečné instanci ze dvou protikladných složek: hmoty a informace, materiálna a reálného ideálna. Ty existují v nerozlučné jednotě, tvoří duální celek jednoty protikladů. Jako takové existují  ve vztahu vzájemné podmíněnosti: hmota je podmínkou existence a působení informace, informace je podmínkou existence hmoty. Společně tak tvoří duální, totálně dynamický, samoregulační a deterministický systém reálného jsoucna, projevující se v nepřeberném množství jednotlivých konkrétních podob a případů, tak jak je to náplní vesmíru včetně nás samých. Informace je zde činitelem, který mění (myšlené statické) bytí v reálné, nikdy nezačínající a nikdy ani nekončící dění. Což je pak i reálná podoba bytí samotného. Bytí je děním, dění je bytím. Od věků do věků, bez začátku a bez konce, jak to lze opět nalézt ve starořecké filozofii.

Dění, co by podoba bytí, je pohyb. A pohyb je absolutní. Je to sled určitých změn a tyto postupné změny vytvářejí proces. Ten, co by podoba dění,  je vždy v určité podobě materiální, hmotný ( fyzikální, chemický…). Avšak – v souladu s podmíněností existence hmoty informací – nejde a nemůže jít  o proces čistě jen hmotný, ale je to vždy zároveň a nezbytně i proces informační. Žádný z nich nemůže existovat samostatně.  Takže jakýkoli proces – těhotenství, myšlení, chůze, růst obilí, výroba piva,výbuch supernovy, vše, na co si jen vzpomenete – je jednotou, propojením obou těchto jen relativně samostatných procesů. Jde vždy v konečné instanci o jediný a jednotný hmotně-informační (informačně – hmotný) proces. A to je také – jinak  vyjádřeno – ona dualita reálného jsoucna, ergo vesmíru, tak jak bylo definováno výše.

( O jsoucnu jakožto deterministickém systému – což zpravidla nebývá akceptováno, protože to podle protiargumentace odporuje svobodě rozhodování, principu náhody apod. – blíže pojednává níže umístěný příspěvek „Základní teorémy veškerého bytí a dění“, konkrétně druhý teorém).

Vzhledem k uvedené vzájemné existenční podmíněnosti hmoty a informace, materiálna a reálného ideálna, odpadá zde v rámci „výkladu světa“ i problém prvotnosti či druhotnosti jedné či druhé z těchto substancionálních složek. Tak jak o tom vedou odvěký spor materialismus a idealismus. A také vysvětlení klasického dualismu, pokud považuje obě složky za samostatné a ve své existenci nezávislé. Zde uvedenou výrazně odlišnou koncepci „výkladu světa“ je proto možno z hlediska vztahu těch dvou nejhlubších a nejobecnějších daností veškeré reality označit jako dialektický dualismus. I v tomto případě je opět  možno odkázat na  „Úvahy o jsoucnu“, konkrétně závěrečnou kapitolu, kde se o celé této  záležitosti souhrnně a podrobněji pojednává.  

 Tímto příspěvkem se zde tedy uzavírají všechny autorovy úvahy  o podstatě a způsobu fungování všeho reálného bytí a dění, s klíčovou rolí kategorie informace v jejím všeobecném chápání a určení.

Dovětek

 Ve svém jádru představuje daný příspěvek zkrácenou, přehledněji, a doufám, že i výstižněji a srozumitelněji uspořádanou verzi dřívější studie „Obecná teorie informace a její ontologické důsledky aneb o duální podstatě všeho bytí“, tak jak je umístěna níže na tomto blogu. Zároveň lze říci, že toto nové uspořádání, ale i některé dodatky, znamenají i určité další obohacení celého řešení. Naproti tomu v důsledku zkracování došlo i k některým omezením v podrobnosti rozboru, argumentaci a polemice. Uvedená širší studie není proto daným textem nijak zcela nahrazena.

Nejde tu ovšem jenom o tuto širší studii. Příspěvek je určitý sukus, závěrečná prezentace všeho toho nejpodstatnějšího, co bylo k danému ontologickému tématu postupně řečeno, doplňováno a zpřesňováno v rámci i všech dalších pojednání na tomto blogu (viz níže uvedený výčet).

Jak je z daného textu patrno, a budu-li trochu rekapitulovat, téma se týká všeho reálně existujícího, to znamená chápání jsoucna a informace v naprosto obecné rovině, v kosmickém měřítku v rozsahu vesmíru jako celku. Tím jde ovšem i o všechno to, co se týká planety Země, tzn. i veškerého života na ní, lidské společnosti i lidského vědomí. Neboť i toto vše je neoddělitelná součást vesmíru, všeho vesmírného bytí a dění, na makro i mikro úrovni. I když v tom našem pozemském případě jde o záležitosti nesmírně specifické, podle dosavadních znalostí  více než vzácné a  výjimečné. To je v nabízeném řešení i respektováno, specielně hierarchizací jednotlivých velkých druhů informace.

V užším pohledu, z hlediska našich běžných zkušeností, podmínek a běhu našeho života, toho, co nás zcela dominantně zajímá, to ovšem vypadá tak – a je to nezřídka tak i chápáno – že na jedné straně jsme tu my, jako něco zcela a naprosto svébytného, a na druhé straně vše ostatní, zvláště pak ten  nekonečný vesmír nad našimi hlavami. S tím, že pro každou stranu platí co do podstaty jakoby něco jiného. Tedy takový ten antropocentristický pohled. Tak tomu ovšem není, jde konec konců o jeden společný systém, konečná podstata je ve všech případech stejná, tj. ve všech i velice odlišných jevech. Vždy jde konec konců o hmotu nadanou informací, resp. – z opačné strany – informaci, existující vždy jen v rámci hmoty a jejím prostřednictvím.  Tomu odpovídá i předkládané řešení a je na to tak nahlíženo i ve všech příspěvcích na tomto blogu.    

V souhrnu jde o tyto příspěvky – v pořadí jak byly prezentovány: „Úvahy o jsoucnu“ (2009), „O fenoménu informace“ (2010), „Ke kořenům všeho bytí“ (2012), „Ještě ke vztahu informace a hmoty“ (2012), „O zapeklitosti informace“ (2012), „Obecná teorie informace a její ontologické důsledky aneb o duální podstatě všeho bytí“ (2013), „Základní teorémy veškerého bytí a dění“ (2014), „O čase“ (2014). A nyní, fakticky co by závěrečné pojednání je to výše uvedený příspěvek. Mimo tuto tématickou řadu je na blogu umístěn ještě i specifický, laicky polemický příspěvek „Časoprostor a gravitační pole“.

Ještě důležitý doplněk k argumentaci o jednotě hmoty a informace, jejich nerozlučné spojitosti

Výše a dříve byla v tomto směru uváděna řada argumentů, vč. odkazů. Stále tomu však cosi chybělo. Nějaký výrazný konkrétní příklad, který by jasně dokládal, že informace a uvedený vztah, jakožto zcela objektivní danosti,  skutečně přináleží i k veškeré hmotě neživé. O čemž se někdy stále ještě pochybuje.   

 Až konečně… Heuréka! Tak by tu mohlo zaznít.  Leckterý, zvláště pak samorostlý badatel či detektiv to zakusil. Jednotlivosti jsou známy, ale leží tu jaksi vedle sebe, schází potřebné propojení. Až pak najedou pod vlivem  nějakého impulsu dojede k záblesku poznání a objeví se řešení. Jak vícekrát k tomu pravil Hercule Poirot: „Jak jsem mohl být tak slepý?!“.

Nicméně pro někoho jiného níže uvedený dodatečný argument ve prospěch  dané spojitosti žádným překvapením být nemusí. Ne všem je však vše hned zcela jasné, proces poznání je konec konců vždy postupný.

Jak uvedeno v názvu, jde tu  o vícekrát již formulované vymezení vzájemného nerozlučného vztahu informace a hmoty, tj. materiálna v jakékoli jeho  podobě – látkové, energetické  či ještě jiné – a reálného ideálna v podobě informace, o to, že tyto dvě konečné substance, utvářející veškeré reálné bytí a ve výsledku tedy veškeré dění,  tvoří nerozlučný celek, že jedna bez druhé a vně té druhé neexistuje a nemůže existovat, že se nacházejí ve vztahu vzájemné existenční podmíněnosti. Tak jak je to také základem, klíčovým momentem obecné (ontologické) teorie informace, jak je zde chápána a vpředu i charakterizována.

Pozn. Její základy lze nalézt již u Norberta Wienera, když poukázal na nezbytnost přístupu k informaci jako k obecnému fenoménu, významnému pro existenci přírody, lidského bytí a společnosti. (Dle: Stanislav Yankovsky „Concepts of the general theory of information“, internet).

Ve prospěch daného řešení svědčí zřetelně i ten následující, kýžený argument, příklad, který považuji za obzvlášť závažný. Jde o zjištění, že na určité hluboké substancionální úrovni jsou vlastně informace a hmota – v jistém smyslu - definovány stejně. A sice prostřednictvím pojmu interakce.V prvním případě je tomu tak   se strany určitých  obecných variant  teorie informace, zde pak konkrétně se strany  zastávané  vědecké ontologie a jejího pojetí informace,  ve druhém případě se strany fyziky a jejího pojetí základů materiálna.  

Blíže k tomu. Pokud jde o informaci, týká se to určení její obecné funkce. Tak jak byla příslušná charakteristika uvedena výše v rámci výčtu definičních znaků informace jako ontologické kategorie a v   dřívější  studii „Obecná teorie informace a její ontologické důsledky aneb o duální podstatě všeho bytí“.  S odkazem na heslo „Informace“ ve Wikipedii zpracované a umístěné tam tehdy kýmsi znalým (a později zase někým méně znalým smazané) v tomto znění: informace „slouží ke vzájemnému styku a ovlivňování živých i neživých systémů přírody“. Neboli – jinak řečeno – informace podmiňuje (zapříčiňuje) vzájemné působení, interakci (příslušných) materiálních objektů, ať již živých nebo neživých.  Obdobné vymezení lze nalézt v práci Marka Burgina "General theory of information" (dle excerpce na internetu)když uvádí, že "informace v širokém smyslu je schopnost měnit systém...".

S tímto vymezením funkce informace jsem se plně ztotožnil. Protože však vzájemné působení a ovlivňování (jehož důsledkem je právě zmíněná změna systému) není nic jiného než dění, a dění zase – zcela obecně vzato – není nic jiného než pohyb, poukázal jsem na to, že za daným, spíše vnějším vymezením funkce informace, se skrývá ještě hlubší definiční vrstva, tj. zcela obecné vymezení funkce informace jakožto tvůrce pohybu.  Pohybu v jeho naprosto všeobecném určení a významu, tzn. jakékoli změny v rámci všeobecného bytí. Čímž se vlastně objasňuje i celé fungování přírody a společnosti.

Tuto nejhlubší definiční úroveň zde však nyní ponechám stranou. Jde o to, že onen výše konstatovaný vzájemný styk a ovlivňování, ono vzájemné působení co by „služba“ informace, není skutečně nic jiného – vyjádřeno stručně, řádně vědecky, a tudíž i cizím slovem – než zmíněná interakce. Čímž se také dostáváme i k tomu výše avízovanému žádoucímu příkladu

Stalo se totiž, že jsem onehdy sledoval v televizi pořad „Hyde Park –Civilizace“, kde tématem byly Einsteinovy teorie relativity a  různé s tím spojené náležitosti a záležitosti. Došlo tak i na připomenutí toho, kam až se soudobá fyzika dopracovala při pátrání po nejhlubších základech fungování všeho materiálního světa, jak na to více méně jednotně či v převažující míře fyzikové nyní nahlížejí. A tady právě došlo k onomu zmíněnému vědomostnímu propojení. Neboť i mne jako naprostému laikovi, který se ovšem o dění ve vědě zajímá, bylo a je známo, že výsledkem bádání v tomto směru je pro fyziku rovněž kategorie interakce. A sice v podobě „silového působení částic a pole“ (Wikipedie). Tzn. interakce na úrovni nejhlubších zatím známých základů všeho materiálna.  Konkrétně se uvádějí – ponecháme-li stranou problém sjednocování – čtyři známé způsoby (podoby) těchto interakcí: silná, slabá, elektromagnetická a gravitační (gravitace). S tím, že na straně elementárních částic jsou zde příslušnými aktéry nukleony, leptony, kvarky, fotony, gluony, bosony a (možná) gravitony (pokud bude nalezena a prokázána kvantová gravitace).

Je zřejmé, že zde není účelem tyto jednotlivé  druhy nějak blíže rozebírat a ani mi to nepřísluší. Z hlediska našeho tématu je podstatný závěr: totiž, probíhají-li na této (téměř) nejhlubší substancionální úrovni materiálna (neživé hmoty) tyto interakce, pak to znamená, že je zde nevyhnutelně přítomna i informace. A to není nijak jinak možné, než že informace je součástí, atributem, i všech těch hlubinných utvářecích složek materiálna, tj. elementárních částic, energií, polí…. Neoddělitelná sounáležitost hmoty a informace, informace a hmoty, je tím podle mého názoru nade vší pochybnost potvrzována.  

To informace způsobuje silnou, slabou, elektromagnetickou a gravitační interakci na úrovni samotných základů materiálna a pak i nesčetné množství dalších interakcí na vyšších úrovních.  Na těchto základech a v této podobě je vybudován celý nám známý vesmír, tak jak se vytvářel a měnil v průběhu všeho dalšího svého vývoje po velkém třesku. Ale je tak vybudován  i ten nám zatím  neznámý svět před tímto relativním začátkem  a nejspíš i světy nadřazené. Neboť vládcem je nekonečno. Jak v čase, tak i v prostoru. K čemuž se dopátral již Aristoteles.

Interakce – obecně pohyb, v jakékoli podobě a na jakékoli úrovni  -  je produkt informace, důsledek její funkce, důvod její existence. Jde tu o vztah typu  příčina – následek. Bez informace by se žádná interakce, žádná změna nekonala. A proto by se také i vůbec nic nedělo, a tudíž ani neexistovalo - jak se uvádí výše, hned na počátku v preambuli daného  pojednání.  Z čehož ovšem neplyne, že informace je podstatnější než hmota sama – jak říká jeden názor.  Protože hmota sama, jako taková, je podmínkou existence informace. Jde tu – jak bylo již nesčetněkrát  i ve  všech  předchozích pojednáních zdůrazněno – o vztah vzájemné existenční podmíněnosti. Což může být pro mnohé pro svou podivnost právě ten základní akceptační problém. Avšak právě toto třeba vede i k vysvětlení již ve starořecké filozofii postulovaného a diskutovaného samopohybu hmoty. Tedy pohybu nikoli pod vlivem  nějakého vnějšího činitele – viz např. Aristotelův „prvotní hybatel“ či „boží vůle“ – ale činitele ryze vnitřního, ve hmotě samé imanentně obsaženého. . 

Celkově tu lze ke všemu vpředu řečenému říci ještě toto: Hmotu (materiálno) poznáváme jen a výhradně prostřednictvím informace, která je tam co by objektivní danost za účelem pohybu, tj. i zachovávání samotné existence všeho bytí (prostřednictvím vždy příslušné struktury a uspořádanosti daného materiálního objektu) zakódována. A kterou věda – aniž si toho musí být vědoma -  při svém bádání rozšifrovává a činí z ní naši subjektivně lidskou informaci poznatkovou.

Závěrem je možno ještě poznamenat, že v obou případech, jak v případě definování funkce informace jakožto interakce, tak v případě fyzikou stejně definovaných základů fungování všeho materiálna, nejde o nejobecnější a tedy i nejhlubší substancionální vymezení. V případě funkce informace – jak již bylo   mnohokrát řečeno – je tou nejobecnější a nejhlubší úrovní jejího určení to, že  je absolutním tvůrcem pohybu, podmínkou a předurčovatelem jakékoli změny stavu čehokoliv v rámci reálného bytí. Tedy i všech velkých i malých transformací, ke kterým neustále dochází, strůjcem veškeré evoluce v podobě jednotných materiálně-informačních e.i. informačně-materiálních procesů.  Naproti tomu fyzika se zatím  toho nejhlubšího základu nedopátrala. Svědčí o tom neustálá a usilovná snaha o nalezení sjednocující podoby uvedených čtyř interakcí, hledání sjednocující teorie. „Teorie všeho“, po níž se pátrá. Z hlediska ontologie lze to pak charakterizovat jako hledání určité zcela základní informace, předurčující veškerý pohyb. Úvahy o místě Einsteinovy teorie relativity v tomto kontextu náleží povolanějším. Zdá se však být téměř jisté,  že ona sama  tím zcela základním, totálním obecným řešením není. Nadějí pro celkové řešení by možná mohla být průkazná teorie kvantové gravitace jakožto krok systémově zcela logický. Není ovšem na laikovi, aby to posuzoval. 

Autor: doc ing DrSc. Josef Vaner        Kontakt: e-mail:  jovaner@seznam. cz