ÚVAHY O JSOUCNU

aneb

KE KOŘENŮM VŠEHO BYTÍ


Josef Vaner


Obsah:

1. Úvod

2. O základních postulátech (materiálno, ideálno, objektivní realita)

3. O hmotě a jejích atributech (pohyb, čas, prostor, teplota) a o vesmíru

4. O informaci (informace jako ideálno, informace a hmota, informace a pohyb, druhy informace)

5. O jsoucnu (jsoucno jako duální hmotně-informační systém)

6. O informaci, hmotě a jsoucnu souhrnně - základní hypotézy

7. O třídících "ismech", souslednosti dějů a traumatu prvotnosti - s trochou polemiky a klasifikační tečkou.

Aniž křičte, že vám stavbu bořím
jenž by sama v krátkém padla čase
Karel Hynek Mácha

1. Úvod

Předmětem následujících úvah jsou otázky, které, ač z hlediska každodenního běhu života, jeho problémů, starostí i strastí, jsou velice odtažité, přece jen tak či onak, v té či oné míře, trápí lidstvo či alespoň mnohé z lidí již od pradávna. V nejobecnější rovině se vztahují ke světu vůbec a dění vůbec. Řečeno terminologií, užívanou obvykle v daných souvislostech ve filozofii, jsou to hlubinné otázky, týkající se „všeho, co existuje“, „bytí“, „jsoucna“. Co, jak, proč, teď, před i potom v tom nejobecnějším možném rozměru. A hledají, navrhují nebo i nacházejí se ty či ony odpovědi.
Na tomto „metafyzickém“ poli (většinou se to chápe a tudíž i píše bez uvozovek) se pak filozofie, pokud se tím zabývá, stýká resp. střetává se dvěma sousedními, ale v principu proti sobě stojícími oblastmi – náboženstvím na straně jedné a vědou,specielně exaktními přírodními vědami, na straně druhé. Filozofie se tak v daných záležitostech ocitá někde jakoby mezi nimi.

Náboženství – budu teď mít na mysli především křesťanství nebo i další podobná monoteistická náboženství – má v dané oblasti zpravidla zcela jasno a tak i vystupuje. Jeho řešení jsou pevná, více méně navždy daná a jen velice nerado – pokud vůbec – na tom něco mění. Naproti tomu věda příslušné hlubinné odpovědi, směřující k podstatě věcí, neustále a trpělivě hledá, poznané zpřesňuje nebo i reviduje a stále více odhaluje příslušná tajemství. Od konkrétního se i ona stále více posouvá k obecnému a zcela obecnému. Z toho pak může a měla by čerpat i filozofie při vytváření svého pohledu, svého obrazu světa. Pokud ovšem chce.

Budeme-li poněkud konkrétnější, tak do dané předmětné oblasti patří především takové nadčasové, běžnému životu velice vzdálené, ale konec konců velice podstatné otázky, jako je vznik toho našeho pozemského a vesmírného světa, jeho povaha a nejhlubší základy, principy a mechanismus jeho fungování, směřování jeho vývoje a v neposlední řadě – místo a úloha člověka a jeho vědomí v tom všeobecném bytí.

Přístupy k řešení a hledání odpovědí na tyto otázky se v uvedených oblastech – a začasté i v rámci nich – přirozeně liší, a to nezřídka i zcela diametrálně. V rámci toho je tu pak třeba zvlášť zmínit přístup, kdy právě z hlediska člověka a lidstva je toto vše nazíráno a objasňováno.

Nejzřetelnější je to u náboženství. Zde je sice ústřední postavou Bůh-Stvořitel, ale vše se pak více méně redukuje na vztah Boha a člověka, člověka a Boha. Veškerá příroda je tu do značné míry nebo i vůbec věc vedlejší, druhořadá a svým způsobem existuje vlastně jen proto, aby sloužila člověku (jak si to i on sám myslí). Obecné jsoucno má zde proto také převážně nebo i výlučně duchovní povahu a Bůh sám je absolutním jsoucnem.

V těchto hranicích a z těchto hledisek jsou pak nabízeny i příslušné odpovědi. Zhuštěně řečeno, Bůh stvořil svět i člověka (k obrazu svému) a veškeré dění i v rámci každého jednotlivého lidského života se řídí jeho vůlí. Život ve své duchovní dimenzi existuje pak i po tělesné smrti a jsoucno tak zahrnuje i tento posmrtný život. I toto je zde považováno za součást bytí.

Ne příliš vzdálené tomuto chápání jsou i některé filozofické výklady. Rozhodně jich není málo a zpravidla je dost zřejmá i jejich spjatost s náboženstvím. Někdy výrazná, někdy trochu zastřenější. Z modernějších proudů lze tu třeba připomenout kreacionismus, inteligentní design apod. Duchovno v takových výkladech rovněž dominuje a v řadě případů je tu v rámci všeho bytí opět prvořadé postavení člověka a jeho vědomí. Až tak, že toto vědomí bývá prezentováno jako něco zcela výlučného, samostatného, co vlastně stojí mimo přírodu, vedle ní a nad ní. Z tohoto zorného úhlu se pak více méně vše i posuzuje. Neboli, uplatňuje se zde antropocentristický přístup.

Tyto náboženské a idealistické představy a vysvětlení týkající se jsoucna, všeho bytí, jeho podstaty, povahy, podoby a vývoje, včetně vzniku, povahy a postavení člověka, začala postupně narušovat a čím dál více i vyvracet věda, v prvé řadě exaktní přírodní vědy. Tak jak se postupně konstituovaly a rozvíjely.Dělo se tak nejednou, zejména v počátcích, v nelehkém a často i velmi tvrdém střetávání s institucionalizovaným i neinstitucionalizovaným náboženstvím, včetně krutého pronásledování nejen psychického, ale i fyzického.

Takovéto pronásledování – až na některé excesy- dnes už v principu neexistuje, věda se může svobodně rozvíjet a tak s každým desetiletím ne-li rokem se příslušné vědecké poznání stále více prohlubuje. Nicméně věda ještě nevyřešila všechno a tak i z tohoto důvodu – ponecháme-li stranou některé specifické rysy lidské psychiky – zůstává tu i nadále místo pro náboženské a příbuzné idealistické výklady a interpretace. Projevuje se to třeba v tom, že stvoření světa Bohem se dnes někdy posouvá až k momentu „velkého třesku“ a stvoření člověka ke stvoření samotného života prostřednictvím genetické informace. Tedy, pokud je náboženství k vědě a jejím prokazatelným poznatkům alespoň trochu tolerantní a smiřuje se s takto vynuceným ústupem od různých biblických dogmat. Nevzdalo ovšem nijak celkový boj o lidské vědomí a psychiku, kde pro to existují některé trvale příznivé předpoklady.

Pokud jde o samu filozofii, tak ta se ve vztahu k dané oblasti lidského poznávání pod vlivem soupeření vědy a náboženství – i když to jistě nebyl vliv jediný – postupně a definitivně rozpoltila na větev idealistickou, inklinující tak či onak k náboženství nebo jemu i plně poplatnou a větev materialistickou, inklinující k vědě a plně respektující její poznatky. Základní spor a rozdíl mezi nimi se pak ve svém základu redukoval a redukuje na problém prvotnosti a druhotnosti ve vztahu ke dvěma základním konstitutivním složkám všeho bytí. Čili zda platí prvotnost ideálna (ducha) a tudíž druhotnost, odvozenost, následnost materiálna (hmoty) nebo naopak. Řečeno s Biblí, zda na počátku bylo slovo a i nadále platí, že idea vždy předchází realitě nebo naopak, zda idea je jen produkt nejvýše organizované hmoty, našeho mozku, a že tudíž ideálno je jen odrazem materiálna.

Jiné řešení, řekněme něco jako kompromis, nabízejí pak různé varianty filozofického (metafyzického) dualismu, kdy se také na skutečnost nahlíží jako na celek, sestávající ze dvou protikladných daností, ovšem v principu samostatných, na sobě nezávislých, existujících jaksi vedle sebe. Uvádí se třeba, že Descartes rozlišoval skutečnost hmotnou a skutečnost v podobě schopnosti myslet, čili lidského vědomí a Kant říši nutnosti (příroda) a říši svobody, kde platí mravní zákon (a kde tudíž jde opět o oblast lidského vědomí). Ať tak či onak, je zřejmé, že obecně vzato, jde tu jen o trochu jiná pojmenování pro materiálno a ideálno, obecné protiklady, utvářející celek bytí (s tím, že reprezentantem ideálna je zde lidské vědomí).

Koncepce jsoucna, která je předkládána zde, v následujících Úvahách, nepatří k žádnému z uvedených hlavních filozofických směrů a tím méně je to nějaká koncepce náboženská. Nezakládá se ani na principiální prvotnosti či druhotnosti jedné či druhé z uvedených konstitutivních složek všeho bytí ani na jejich chápání jako složek samostatných a nezávislých. Je to sice v principu rovněž koncepce dualistická, ovšem postuluje naopak zásadní vzájemnou a přímo existenční podmíněnost obou těch protikladných složek.

Zcela podstatné při tom je, že ideálno se zde posunuje daleko za hranice jen lidského vědomí, ovšem v rámci zcela obecné interně přírodní roviny. Dáno je to tím, že za složku ideálna se zde považuje kategorie informace, informace jako zcela přirozený a zcela obecný jev. Informace v jejím absolutním pojetí, tedy ve smyslu jediného a všeobecného a tudíž i všudypřítomného reprezentanta ideálna v jeho reálné podobě. Ovšem ideálna nerozlučně, neoddělitelně spojeného s hmotou, s materiálnem v jakékoli jeho podobě. Tuto koncepci proto nazývám dialektickým dualismem. Blíže o daném pojetí informace pojednává i samostatná studie „O fenoménu informace“.

Zdá se, že daným pojetím problému ideálna a jeho sepjetí s materiálnem by mohla předkládaná koncepce jsoucna aspirovat i na to, že jde o zcela obecné řešení. Mohou tu však vznikat velice zásadní otázky. Takové obecné řešení, takové pojetí a vymezení jsoucna, podstaty a fungování všeho bytí, by totiž znamenalo, že platí jak pro situaci, kdy tu člověk jako myslící bytost, s jeho svébytným vědomím a duchovním světem, plným přijímaných i produkovaných informací, existuje, tak i pro situaci, kdy neexistuje. Má nebo může mít jsoucno jako určitá smysluplná kategorie nějaké své racionální místo i za předpokladu, že tu lidé nejsou (omezíme-li se jen na tu naši matičku Zemi)? Je možné, aby skutečně existovalo takové řešení, které by platilo jak pro ten náš lidský svět, tak i pro podmínky, existující po mnoho miliard let před objevením se živočicha rodu homo sapiens (nebo i po něm) a vůbec pro veškerý ten vesmírný svět?

Z pohledu dvou výše zmíněných velkých táborů, tj. vědy a strohého materialismu na straně jedné a náboženství a jemu blízkého idealismu, včetně koncepcí antropocentristických, na straně druhé, se budou odpovědi na tyto otázky velice, ba i zásadně lišit.

Začněme u té druhé skupiny. Zde – odmyslíme-li si skutečně existenci člověka- pozbývá vlastně kategorie jsoucna svůj smysl, ztrácí se důvod se tím vůbec nějak specielně zabývat. Neboť co zde s přírodou bez člověka a jeho vědomí? Co s Bohem, není-li člověk? Samo náboženství v tom případě vůbec odpadá, neboť ono samo je jen ryze lidská záležitost. A co tu ještě může zbývat pro dané idealistické ale i tradiční dualistické koncepce ve výkladu světa, když tu není lidské vědomí, jejich ústřední bod?

Jinak je tomu u vědy. Rozumí se u těch jejích oborů, kterých se vyloučení člověka nijak netýká a jejichž předmět zájmu zůstává i za tohoto předpokladu zachován. Což jsou vědy přírodní a některé další obecné vědy. Obecné kosmické bytí, včetně i jeho mimolidské živé složky tu dávno bylo, je a bude a tak je stále i co poznávat a vysvětlovat.

Problém tu ovšem je. Jsoucno – pokud by tyto vědy chtěly ten svůj předmět takto vůbec nazývat- je zde jaksi kategoriálně, co do podstaty, chudé, protože jen jednosložkové, a to ryze jen materiální. Jediným specifikem na této substancionální úrovni je zde pak to, zda se zkoumá hmota neživá nebo hmota živá. Dokonce i kyselina deoxyribonukleová, nositelka dědičné informace, je tu zcela přirozeně brána jen jako určitý hmotný útvar, polymer (sestávající v konečné instanci z vodíku, kyslíku, dusíku, uhlíku a fosforu) a nepřizná-li se mu něco podstatného navíc, tak takovým hmotným útvarem, byť nesmírně složitým, i zůstane.

A tak právě třeba zde, na tomto příkladě, jsme u jádra věci. To něco navíc, je zde totiž stejně podstatné, jako samotný ten polymer. To něco, to je v něm zakódovaná dědičná informace, přesně identifikující daný živý organismus, poskytující tak i kompletní obraz jeho budoucího rodového pokračování i s předpisem, jak tento pokračovatel bude vytvořen. A tato identifikace, obraz i návod, to už není substance hmotná, ale nehmotná, ideálno, nerozlučně ovšem vázané na hmotu, na její zcela určitou složkovou a uspořádanostní podobu. Jestliže pak tento případ nebudeme považovat za nějakou naprostou výjimečnost, ale jen za příklad jevu zcela obecného, tedy že v každé hmotě, v každé jednotlivé podobě materiálna je zakódována určitá příslušná informace a tím že se určuje řád věcí veškerých, pak i samotná kategorie jsoucna nabývá zcela jiné podoby a povahy a tím i významu. A znovu se tak může vrátit do lůna filozofie.

Jsem tedy přesvědčen, že určité místo pro filozofii tu je i za výše uvedeného předpokladu o neexistenci člověka. Přírodní vědy se totiž zcela přirozeně, ze své podstaty, nezabývají ideálnem a tak formulace koncepce jsoucna a jeho jednotlivých složek, odvíjející se od akceptace ideální podstaty kategorie informace a přiznání její všeobecnosti a nerozlučného sepjetí s hmotou, je zase zcela přirozeně záležitostí filozofie. A ta tak může vést, právě i s ohledem na výsledky přírodních věd, svoje úvahy o tom objektivním, všeobecném, na nás nezávislém reálném bytí, jsoucnu, o jeho podstatě, způsobu fungování či ještě dalších otázkách. Třeba i spolu s filozofujícími přírodovědci. A nic pak nebrání ani tomu, naopak je to žádoucí, přirozené a nutné, aby byl tento obecný objektivní pohled znovu rozšířen i na člověka, lidskou společnost a tím zároveň prověřena i obecná platnost navrhovaného řešení. Takto by se mělo i metodicky postupovat.

Navíc, jak již bylo řečeno, věda ještě zdaleka nevyřešila všechno a tak i z tohoto pohledu lze vést o všem, co nás v rámci vesmíru obklopuje, filozofické úvahy. Snad nejlépe vystihl svého času tuto situaci z pohledu filozofie a její úlohy na daném poli Bertrand Russel, když napsal: „Filozofie má být i smělá v navrhování hypotéz, týkajících se univerza, k jejichž potvrzení či vyvrácení není věda ještě disponována“ (citováno dle M.Andrle:“Whiteheadova filozofie přírody“, nakl. P.Mervart 2010, str.55).

S tím plně souhlasím. A právě o jednu takovou hypotézu, v daném případě obecného pojetí jsoucna, jeho podstaty a fungování, je v dané studii na základě zevrubnějších, ale i dosti volných úvah učiněn pokus. S tím výsledkem, že jsoucno, vše, co existuje, v obecnosti i v jednotlivostech, je duální celek protikladných substancí materiálna a ideálna, hmoty a v ní zakódované informace, substancí vzájemně se podmiňujících ve své existenci a vytvářející v celkovém souhrnu přirozený dynamický samoregulační systém s neustálou vývojovou proměnou bez začátku a bez konce.


2. O základních postulátech
Ve filozofii se odedávna střetávaly a snad dosud i střetávají dva základní proudy: materialismus a idealismus. Odráží se v tom – kromě jiných inspirujících podnětů - stejně dávné a ještě dávnější, více či méně pochopené či zřetelně vyjádřené poznání, že v našem každodenním životě máme konec konců co do činění se dvěma velmi odlišnými stránkami: hmotnou a duševní. Snad každý chápe – zúžíme-li co nejzřetelněji celý problém – jak veliký je rozdíl mezi nějakou věcí a myšlenkou, mezi světem věcí a světem myšlenek.

V rámci filozofie – zůstaneme-li i nadále jen u ní – bylo pak toto chápání a rozlišování nakonec zobecněno do substancionálních a principiálně protikladných kategorií „hmota“ – „duch“, materiálno – ideálno, bytí –vědomí, či v jiném podobném uspořádání. A podle primárního významu, který je té či oné straně přisuzován, tzn. podle principu prvotnosti a druhotnosti (odvozenosti) se pak v zásadě konstituovaly i oba uvedené hlavní proudy.

Hned je však třeba uvést - i když tuto stránku z důvodu jednoduššího a snad i zřetelnějšího postupu výkladu dále pro začátek vynechávám - že jako třetí hlavní proud se konstituoval i dualismus, vyznávaný a rozvíjený mnoha vynikajícími mysliteli. Ten, lze-li to tak poněkud zjednodušeně charakterizovat, považuje v zásadě obě uvedené základní substance za rovnocenné a samostatné a problém prvotnosti není pro něj kriteriální. V tomto smyslu je to proud velice významný, jehož základní idea, jak to také vyplyne na závěr celých těchto úvah, může být i východiskem k řešení daného problému. Ovšem řešení v jeho rámci přece jen zřetelně odlišného, tak jak to mj. předurčují i určité zásadní soudobé poznatky přírodních věd.

Nicméně toto vše - jak jsem již uvedl - bude ponecháno nyní stranou a úvahy budou po určitou dobu vedeny jen pod zorným úhlem obou krajních pólů. Takže zpět.

Formálně zcela přesné (tzn. v intencích formální logiky provedené) definování uvedených vysoce obecných kategorií je určitý problém, protože tu nemusí plně vyhovovat nebo vůbec být použitelný standardní způsob, tj. podřízení daného pojmu příslušnému pojmu obecnějšímu s následným vymezením specifik. Proto se zde odpovídající filozofické určení v jeho základní, výchozí rovině, muselo uspokojit nebo uspokojilo – aniž se tím ovšem nějak ztratil potřebný poznávací význam – metodou „via opozitum“, tj. vymezení jedné součásti daného polárního celku jako úplného ( vyčerpávajícího) protikladu druhé součásti.

V tomto smyslu materialismus – tak jak jsme se to kdysi učili a z čehož zde pro začátek vycházím – vymezuje kategorii hmoty jako objektivní realitu- jako to, co existuje nezávisle na lidském vědomí. Hmota je zde tedy souhrn objektivní reality v protikladu k souhrnu jejích odrazů v lidském vědomí. A naopak co by odraz, je toto vědomí – v podobě příslušných produktů vyšší nervové činnosti, tj. myšlenek, představ, citů, snah apod. – v absolutním protikladu vůči hmotě, je ideálnem, tedy nehmotnou substancí. Samotný proces nervové činnosti, který je tu původcem, je ovšem sám o sobě, ve svém základu, hmotné povahy.

Hmota je v tomto uspořádání, v tomto systému, prvotní veličinou, vědomí je veličinou druhotnou, odvozenou.

V uvedeném vymezení materiálna a ideálna, protože se opírá o zřejmou resp. vědeckou prokazatelnost a vyžaduje ji, je z dané kategoriální soustavy zcela logicky vyřazen Bůh, jakožto vnější „duch“, vnější ideálno o kterém se jinak předpokládá, že existuje také zcela nezávisle na lidském vědomí.

Tím nemusí být nutně nějak podceňován význam víry v Boha (Bohy) ani role náboženství v životě lidí (lhostejno zda v pozitivním nebo negativním směru).Tato víra a s ní související duševní náplň (principy vnímání, cíle, orientace, normy chování atp.)mohou nepochybně být a v té či oné míře i jsou součástí celkového obsahu, významu a role lidského vědomí. Neboť ono i sebe sama ve valné míře a v nejrůznějším směru zásobuje svou vlastní produkcí, nejrůznějšími svými výtvory, v tom i náboženskými. Principiální primární podmíněnost vědomí veškerým materiálním okolím a podmínkami lidského života se tím ale nijak neruší.

V případě akceptace Boha jako „ducha“ nezávislého na lidském vědomí jde tu však již o zcela jinou kategoriální soustavu (boží ideálno – lidské ideálno), o zcela jinou problematiku, v principu ryze náboženskou a tato jiná problematika není zde proto také ani předmětem nějakých dalších úvah.

Bůh jako stvořitel hmoty ( v podobě vesmíru a všech jeho součástí) – to je opět jiná poloha problému. Je to chápání od pradávna velmi frekventované, často i v kritickém myšlení, dnes, např., v souvislosti se stále určitým tajemstvím velkého třesku či fascinujícím obrazem lidského genomu.

Požadavek prokazatelnosti zde však i tento případ opět vylučuje ze zvoleného nazírání a tudíž i z dalších úvah. Z pohledu dosaženého poznání, respektujícího požadavek prokazatelnosti, je uvedené chápání vztahu ideálna a materiálna (tj. stvoření světa Bohem) stále jen doménou náboženství a ve filozofii idealizmu.

Je tu ovšem něco jiného, substanciálně stejnorodého, co činí výše uvedené, principiálně materialistické vymezení hmoty a“ducha“ nepřesným, protože neúplným a tedy i nedostatečně obecným. Alespoň jak to chápu a při vědomí, že tu může jít jen o mou neznalost snad již dávno dosaženého řešení.

Při vymezení ideálna čistě jen jako lidského vědomí (jeho obsahu v podobě příslušných nehmotných produktů) je zde totiž k problému přistupováno výhradně jen z pozice člověka, lidstva. Určitým ospravedlněním zde může být nepochybně zřejmá výjimečnost člověka, a to v zásadě pro jeho schopnost abstraktního myšlení. Tato výjimečnost je však často až zvráceně a zcela jistě i neopodstatněně absolutizována a řešení je tak jednostranné.

Při tomto pojetí je z ideálna vyřazen i ten prokazatelný odraz hmotného světa (v podobě vnímání okolního prostředí a následných impulsů k reagování na něj), který se v rámci jejich psychiky týká i všech jiných živých tvorů a v určité podobě i všech živých organismů vůbec.

Toto „protovědomí“, všechny ty možné případy, které sem patří, počínaje nějakým tím vůbec nejelementárnějším „odrazem“ (a následným impulsem, vyvolávajícím zpětnou reakci) u prvotních organismů a dále až k živočišné psychice, představují v obecném evolučním vývoji života na Zemi v zásadě vlastně i určité vývojové předstupně lidského vědomí. Ideálno v člověku je pak v důsledku takové celkové geneze i příslušně mnohovrstevnaté.

Bez této původní - a tedy i mimolidské - podoby ideálna, troufám si tvrdit, nemohl by vlastně žádný život ani existovat.

Je-li toto vše pravdivé, pak dané doplnění rozsahu ideálna navozuje i potřebu příslušného zpřesnění výchozích vymezení hmoty a „ducha“ a zároveň navozuje i potřebu jistého principiálního kategorizačního zobecnění na straně ideálna.

Ne vše, co existuje nezávisle na lidském vědomí je tedy hmota, i když je to objektivní realita. Objektivní realita jakožto opozitum k lidskému vědomí je širší pojem než hmota, protože zahrnuje i to, co jsem zde – z nedostatku jiné invence –nazval stručně „protovědomí“. Hmota vůbec však tvoří hlavní a naprosto převažující složku námi vnímané objektivní reality, tak jak tato byla nyní šířeji vymezena.

Ideálno - v uvedeném doplněném vymezení, stále však v rámci materialistického pojetí – je tedy širší kategorie, než jen lidské vědomí ( v podobě příslušných produktů vyšší nervové činnosti) a vztahuje se tak či onak, jako příslušný odraz, k živé hmotě vůbec a je tak na ní i vázáno.

Jako úplný protiklad hmoty je ideálno nehmotná substance, je to ne-hmota, nebo snad ještě výrazněji označeno – nehmota. V uvedeném vymezení a souvislostech existuje pak hmota a nehmota v protikladné jednotě a tvoří – pro nás to nejobecnější co známe – jsoucno.

Dnes ovšem, i při v zásadě laickém, leč od vědy odvozeném poznání, ke kterému se zde hlásím, je více méně zřejmé, že problém nehmotného (ideálna) je ještě širší, než zde bylo zatím uvažováno, resp. že jej lze či spíše nutno ještě jinak a obecněji pojmenovat a interpretovat. Příslušný poznávací a definiční posun spočívá pak v tom, že za principiální kategoriální zobecnění ideálna stanovíme pojem informace. Odpovídajícím způsobem obecněji je pak vymezen i pojem jsoucna.

O takto pojaté obecné kategorii informace si však dovolím meditovat až v závěrečné části úvah.


3. O hmotě a jejích atributech (pohyb, čas, prostor, teplota) a o vesmíruJsoucno, tak jak byla tato kategorie právě do daných úvah zavedena, lze v principu, při existujícím stupni poznání a materialistickém filozofickém přístupu, ztotožnit s vesmírem. Minimálně z toho důvodu, že i my, lidé, se svým vědomím a jeho výslednými duševními produkty, jsme jeho součástí.

Ve své dominantní podobě, tak jak jej nazíráme a poznáváme, je však vesmír především všeobecným reprezentantem hmoty. To znamená toho objektu, který ve všech nejrůznějších formách, druzích a úrovních a ze všech nejrůznějších stran zkoumají přírodní vědy.

V určitém nejpodstatnějším směru zkoumá hmotu fyzika, specielně některé její discipliny. Z toho, co je odtud zatím známo, je hmota ve svých základech tvořena určitými elementárními a ještě elementárnějšími částicemi, kvanty, vlnami, poli, silami…. To vše se pak určitým způsobem seskupuje do dvou hlavních, nejsouhrnnějších a vzájemně propojených podob hmoty – látkové a energetické, do podoby látky (masy) a energie (záření).

Tak je to ostatně zobrazeno i v nepominutelné Einsteinově rovnici, i když zde se pro ono „m“ v samotné fyzice nejčastěji nebo vůbec používá pojem „hmota“. To má zřejmě nějaké důvody, ovšem dochází tu pak ke zdvojování významu tohoto pojmu a pro příslušné filozofické úvahy je to nevyhovující. Považuji proto za správné přidržovat se výše uvedeného rozlišování a v těchto úvahách proto také byl a nadále je pojem „hmota“ používán jen v tom nejširším obecném významu, tzn. i jako společné, sjednocující označení pro látku a energii.

Nějaké bližší charakteristiky nebo dokonce rozbory uvedených dvou základních podob hmoty (případně nějakého jejich mezistavu), stejné jako i jejího druhého podstatného členění na hmotu neživou a hmotu živou, nespadají však nijak bezprostředně nebo vůbec do zaměření této studie a nejsou zde proto ani předmětem dalšího zájmu (snad až na některé vyjimky). Předmětem dalších úvah je jen hmota vůbec, hmota v jejím zevšeobecňujícím významu a také v jejích nejzákladnějších vlastnostech a souvislostech.

Co víme v tomto směru o hmotě? Víme, že prokazatelně existuje. Nevíme sice proč (má-li tato otázka vůbec smysl), ale víme – zde speciálně v tom nejzákladnějším smyslu – jak existuje. Zde zastávaná materialistická filozofie zobecnila – na základě nesčetných poznatků přírodních věd – příslušný závěr k této otázce do následujícího postulátu: hmota existuje tak, že se pohybuje, způsobem existence hmoty je pohyb, pohyb je způsob existence hmoty.

To platí v makrokosmu i v mikrokosmu, pro látkovou a tím spíše i pro energetickou podobu hmoty, pro hmotu neživou i živou.

Existují ovšem zdánlivě klidové stavy hmoty, například nějaký kámen či náš psací stůl a nespočet jiných případů. Toto vnímání ovšem musíme ihned opravit, jakmile si uvědomíme, že tyto předměty se – na jedné straně – pohybují současně s naší Zemí, naší sluneční soustavou, naší Galaxií atd. někam napříč vesmírem a – na druhé straně – že mají vždy určitou teplotu a ta že pochází od neustálého kmitání a střetů pohybujících se částic, nacházejících se jednak v okolním prostředí, jednak uvnitř těchto předmětů samých.

V tomto směru můžeme téměř poeticky konstatovat, že náš bytelný psací stůl, když u něho sedíme, je pro nás sice – pokud není zrovna zemětřesení – v naprostém klidu, takže můžeme i klidně psát, studovat, surfovat, ovšem při gruntovním pohledu je tento stůl jen jedno obrovské hemžení různých druhů mikročástic, které jej v určitém uspořádání tvoří a současně se on i s námi řítí závratnou rychlostí vesmírným prostorem.

Nicméně v nás mohou hlodat určité pochybnosti, zda pohyb je skutečně výlučným způsobem existence hmoty, zda nemůže třeba jen něco v rámci hmoty existovat bez pohybu, tedy v absolutním klidu. Nevím, ale zdá se, že ani v částicové fyzice ani v jiné relevantní vědní disciplině nebylo zjištěno, že by takový klidový stav prokazatelně existoval.

Pokud bych se chtěl zcela laicky domnívat, že takovým klidovým stavem – byť jen mžikovým – byla nějaká situace na úplném začátku velkého třesku – protože samotný třesk to už je pak šílený fofr – musel bych také připustit , že tu bylo nutně i nějaké to prvotní vnější cvrnknutí, kterým se to vše – to znamená veškerý další vývoj vesmíru – dalo do pohybu. Vnitřní impuls je zde vyloučen, protože existuje-li totální klid nemůže z vnitřních příčin ani při sebevětší hustotě, tlaku, napětí apod. nastat žádný výbuch.

Ale kde by se tu taková hmota bez pohybu vzala?

Předpokládáme-li a bereme-li za správné, že způsobem existence hmoty je pohyb, pak ani na samém počátku velkého třesku nemohl existovat žádný klidový stav. Dokládá to i stále pokračující bádání v rámci převažujícího pojetí velkého třesku (které si zde dovolím označovat za klasické), kdy je pohyb stále nalézán i v těch nejranějších okamžicích vzniku vesmíru. Problém však není stále dořešen, zřejmě i proto, že při daném pojetí velkého třesku jest tu co do činění s velmi zapeklitou záležitostí tzv. singularity, což – nějak přibližně a laicky chápáno – je z hlediska hmoty, času a prostoru něco jako nula, ale není to nula, něco jako nic, ale není to nic.

Logicky se v tomto směru může nabízet takové vysvětlení (pomineme-li myšlenku, že vesmír mohl snad také vzniknout tak říkajíc z ničeho, hmota z ne-hmoty ) které předpokládá, že velký třesk je jen součást nějakého širšího plynulého procesu, nějakých velkých transfanací hmoty. Konkrétně – v tom nejjednodušším pojetí – by to bylo jen pokračováním předcházejícího velkého křachu, gravitačního zhroucení předcházejícího vesmíru.

V tomto směru se jedná o řešení, které zachovává absolutnost pohybu hmoty a kde také při objasňování vzniku našeho současného vesmíru nevystupuje žádná vnější síla, vnější nehmotná substance. K takovémuto řešení se také přikláním.

V klasickém pojetí velkého třesku zdají se tu tedy být určité – a zřejmě nemalé – problémy právě s tou singularitou (jakoby nulovým, „nulově infinitezimálním“ stavem). Má-li s tím problém i teorie, pak obzvlášť velké otazníky tu jsou při laickém nahlížení. Týká se to hlavně toho, jak se ve stavu singularity mají věci se samotnou hmotou, s časem, prostorem, teplotou, jejích vzájemným souladem a především i s principem pohybu. Dále se k tomu ještě nejednou dostanu, zejména při pojednávání o prostoru a teplotě.

Zdá se tedy, že by zde bylo žádoucí nějaké jiné řešení, které by podobné problémy nemělo. A takové řešení představuje zřejmě Hawkingův model (návrh) vesmíru, tak jak jej v popularizační podobě charakterizuje John Gribbin v knize „Pátrání po velkém třesku" (nakl. Columbus, 2002). To nejpodstatnější si zde dovolím volně přetlumočit:

V Hawkingově modelu nejsou žádné okraje, žádné singularity (podtrženo mnou), ani v prostoru, ani v čase, tzn. žádný začátek ani konec, jak času, tak prostoru. Hawking zde vychází z toho, že kvantové efekty mění pravidla teorie relativity…. Je to vesmír, jehož věčným osudem je vykonávat cyklus rozpínání – zhroucení – rozpínání … Zároveň z tohoto modelu vyplývá možná existence mnoha vesmírů, v rámci jakéhosi metavesmíru, superprostoru.

K tomu v návaznosti Linde: Vesmír se bez přestání sám reprodukuje a tím se stává nesmrtelným. Jeden minivesmír vyprodukuje mnoho dalších a tak bez konce. A i bez začátku - možno dodat v souladu s předchozím.

Pravda, toto jako celek jsou jen teoretické hypotézy, návrhy, konstrukce. Zakládají se ovšem na velice fundovaných vědeckých východiscích, neboť o zcela mimořádných schopnostech Mr. Hawkinga lze tu sotva pochybovat.

Pokud jde jen o „náš“ vesmír a jeho „kmitání“ („pulzující“ vesmír), pak na rozdíl od fenoménu velkého třesku, kde je dostatek prokazatelných zjištění, vědeckých důkazů, že se tento jev v nějaké podobě někdy před 13-15 miliardami let skutečně udál, u jeho protipólu, velkého křachu (gravitačního zhroucení) tomu tak zatím není. Věrohodnost tohoto teoretického předpokladu, možnosti, že k tomu někdy ve vzdálené budoucnosti, po mnoha desítkách či stovkách miliard let dojde, závisí na tom, zda se podaří prokázat, že vesmír je „uzavřený“, že je v něm dostatek hmoty (včetně té dosud tajemné tmavé látky a tmavé energie), aby k tomu muselo dojít. Příslušně odborně vyjádřeno – což nám laikům nic neříká – zda je parametr omega větší než 1.

Toto prokázat je ovšem již záležitost dalšího vývoje kosmologie, částicové fyziky a dalších relevantních vědních disciplin. Ty k tomu – jak lze věřit – dříve či později poskytnou nějaký dostatečně věrohodný závěr, ať již v tom či onom směru.

Předestřené úvahy o hmotě a způsobu její existence, vycházející ze známých a také již dostatečně dávných určení dialektického materializmu (a v mnohém i jeho předchůdců) můžeme tedy - i s podporou toho, co bylo právě výše řečeno o vesmíru v Hawkingově pojetí – uzavřít následujícím rekapitulačním shrnutím:

Hmota existuje tak a jen tak, že se pohybuje, a to sama ze sebe, bez začátku a bez konce, jen ve své věčné a nejrozmanitější transformaci. Neexistuje hmota bez pohybu ani pohyb bez hmoty. Zrušte pohyb – zrušíte hmotu, zabraňte hmotě v jakémkoli pohybu – a ona zmizí. Hmota a pohyb jedno jsou, jsou neoddělitelné.

Toto vše, vyzdvižení a zdůraznění fenoménu pohybu jako první resp. prvotní a nejpodstatnější vlastnosti hmoty, je z mého pohledu třeba provést dříve, než se začne – v rámci filozofujících úvah – pojednávat o dalších neodmyslitelných znacích hmoty, kterými jsou prostor a čas.

Souvislost těchto daností s pohybem je –podle mého chápání – bezpodmínečná, jsou to jeho charakteristiky,je jimi vlastně definován a ony jím podmíněny, i když u každé z nich je to – zdá se – trochu jiné. Proto – přiznám se – nerozumím tomu, když se v literatuře a jiných zdrojích, tlumočících a popularizujících výsledky přírodovědného bádání o hmotě a vesmíru, včetně příslušných výpovědí (stanovisek a úvah) i těch nejbrilantnějších mozků a objevitelů zcela zásadních poznatků, téměř vždy v daném směru, specielně v kosmologii, pojednává o prostoru a čase jen jakoby o nějakých samostatných substancích a o pohybu není zpravidla ani zmínka. To mě velice dráždilo a byl to jeden z rozhodujících podnětů k sepsaní těchto úvah.

Možná, že tomu tak je jen v těch různých popularizačních zdrojích, které jsem tak či onak absorboval, možná, že se v těch pojednáních (zjištěních, vymezeních apod.) pohyb vždy předpokládá jako naprostá samozřejmost, o které není nutno se ani zmiňovat, možná je tu ještě něco jiného, co mi uniká. Nevím. Rozhodně jsem ale přesvědčen, že při podobných filozofujících úvahách, o které se zde pokouším, nelze o prostoru a čase podat žádnou smysluplnou výpověď, aniž bychom tyto kategorie nedávali do co nejtěsnější spojitosti s pohybem.

Prostor a čas, tak jak jsme to studovali a jak je to psáno v příslušných učebnicích a naučných slovnících, jsou ve vztahu ke hmotě vymezovány jako její formy. Hmota je obsahem, prostor a čas formami. Pokud to dále není rozvedeno, pak je možno nebo i nutno dodat,že tyto formy jsou zde proto, že hmota – to je pohyb. Ten se bez nich neobejde a ony bez něj neexistují. Teprve pohyb dává – v konečné instanci – prostoru a času, tak jak je vnímáme a známe, opodstatnění, důvod k existenci a tedy vlastně i vysvětlení.

Obsah a forma nějakého jevu vždy představují jednotný celek, ani jedno ani druhé nemůže existovat samostatně. Tak i zde jde o nerozlučitelnou jednotu: hmoty, jejího pohybu, prostoru a času. V tomto smyslu nelze jedno od druhého principiálně odtrhovat. Odpovídající rozlišování, co kam kategoriálně patří, má ovšem zásadní význam a umožňuje to pak i lépe studovat či nazírat příslušnou relativní samostatnost.

Uvedený jednotný celek – pokud by si zasluhoval nějaký společný filozofický název, a to asi ano, bych označil jako hmotné či spíše hmotové či materiální jsoucno.

Toto je ovšem již jen taková soukromá pořádkumilovná formalita. Důležitější pro celkovou povahu těchto úvah je to, zda uvedené vymezení vztahu prostoru a času vůči hmotě jako vztahu formy a obsahu, je zcela postačující, zda tu nejsou možné ještě nějaké jiné pohledy, jiné aspekty či souvislosti, vyvolávající i možné pochybovačné či jinak neprofesionální otázky.

Nemyslím tím určité momenty obtížnosti v chápání příslušných určení, tak jak to odpovídá vztahu obsahu a formy. Tedy např. formulaci, že hmota vystupuje v podobě prostoru, v podobě času a – ve sjednoceném vymezení – v podobě časoprostoru. Zejména to poslední je málo dostupné laickému vnímání, i když v příslušných vědeckých teoriích o hmotě a vesmíru, v rámci kosmologie, se s tímto určením pracuje jako se samostatnou veličinou, jako s určitým vrcholovým vysvětlujícím pojmem (objektem).

Mám zde na mysli něco jiného. Jsou to celkem přirozené otázky – alespoň mně se to tak zdá – které v daných souvislostech plynou z fenoménu velkého třesku a následného globálního vývoje vesmíru, v tom pojetí, které snad – pokud lze soudit podle četných popularizujících prezentací – stále dominuje. To znamená, že tu nemám na mysli Hawkingův model vesmíru a jeho pojetí velkého třesku, tak jak to bylo výše podle Gribbina stručně charakterizováno, ale o již zmíněný „klasický“ model.

Shrneme-li to do velké zkratky, tak v tom „klasickém“ pojetí se vesmír, jakožto veškerá hmota, veškeré nám známé „materiální jsoucno“, zrodil v nesmírně kratičkém časovém okamžiku, z určité nicotnosti (singularity), začal se v mnoha částicových a dalších podobách a v mnohočetných navazujících transformacích nesmírně rychle rozpínat (můžeme předpokládat, že snad do všech stran, což by ve svých důsledcích mohlo znamenat docela pekelnou věc, že existuje střed vesmíru, jeho jistý centrální pevný bod) a stále, i dnes, se nadále rozpíná a mění. Tedy pohyb nad pohyb.

Mimochodem, souslednost příslušných základních objevů byla ovšem opačná: poznatek o současném rozpínání vesmíru vedl k odhalení velkého třesku v minulosti. Ale o to tu nejde. Jde o to, jaké otázky tyto skutečnosti ve vztahu k prostoru a času na jedné straně a pohybu na straně druhé mohou vyvolávat, pokud se – jako zde – pokoušíme o určitý filozofující pohled.

Tedy, byl-li zde, v daném pojetí velkého třesku, vůbec nějaký počáteční stav s přítomností hmoty – a ten tu musel být, pokud neuvažujeme genezi vesmíru v podobě jeho stvoření z boží vůle nebo jeho nějakou nám zcela neznámou „přirozenou“ cestou z něčeho nehmotného – pak hmota – a jde tu o veškerou hmotu – byla nepředstavitelně koncentrovaná do nepředstavitelně nicotného objemu, prostor jakožto forma hmoty byl tedy onou nicotností a čas- jakoby vlastně nebyl a měl teprve začít. A pak nastal onen grandiozní výbuch, vše se dalo do překotného pohybu a - ukončíme – li to poněkud odlehčeně – začaly se dít věci.

Zní to skoro jako pohádka. A kdo ví, jestli to jedna z poutavých vědeckých „pohádek“ v rámci vývoje poznání nakonec i nebude.

Ale vraťme se k ohlášeným otázkám o vztahu prostoru a času k pohybu a to právě pod zorným úhlem popsaného velkého třesku a trvajícího rozpínání vesmíru. Formuluji si je asi takto: jsou prostor a čas podmínkami pohybu nebo produktem pohybu, jsou jeho předpokladem nebo důsledkem? Nebo obojím současně? Nebo jsou to otázky neopodstatněné, protože tu jde o určitý jednotný celek a proto na tuto záležitost takto vůbec nelze nazírat?

Vzhledem k tomu, že tu jde jen o laické úvahy, nebudu tyto otázky předem zavrhovat a o určitý názor se pokusím.

U času se mi to zdá být dosti zřejmé. Čas bez pohybu je nonsens, pohyb znamená trvání (v konkrétních případech vždy určité trvání) a to trvání je časem. V tomto smyslu je čas produktem pohybu, jeho důsledkem, neexistuje nikde a nijak mimo něj, nezávisle na něm a to – pokud mohu soudit – ani jako nějaká ryze matematická kategorie (na rozdíl od kategorie prostoru). Čas je důsledkem toho, že hmota existuje jen tak že se pohybuje. Jakožto forma je čas odvozen od pohybující se hmoty jakožto obsahu. Čas je odvozeninou pohybu, jeho projevem a v rámci lidského poznávacího procesu – a jen v tomto rámci – je pak i jeho měřítkem.

V našem běžném vnímání se čas ovšem jeví nebo může jevit jako určitý samostatný jev, samostatná veličina, která má také pro nás, pro náš život a to, jak probíhá, velký a praktický význam. A také poznávání se bez jeho použití neobejde. Jakmile se však ve svých úvahách zatouláme k té, výše již zmíněné Hawkingově kosmologické hypotéze, že vznik, vývoj a zánik (toho našeho) vesmíru je jen součástí jistého vyššího procesu věčné transformace (věčných transformací) hmoty, tak zde ztrácí, naopak, čas jakýkoli smysluplný význam.

Malá odbočka. V rámci této hypotézy – jak již bylo ostatně dříve uvedeno – je tedy velký třesk jen jedna z nesčetného množství transformací hmoty (v tomto případě velkých transformací) a z tohoto pohledu – zase si dovolím pokračovat poněkud odlehčeně – je to vlastně jen taková běžná, i když přece jen ne zcela nudná záležitost. Hypotéza stvoření je v tomto porovnání rozhodně romantičtější. A lidé mají rádi romantiku.

Ale zpět k vlastnímu tématu. V případě prostoru a jeho vztahu k pohybu jsou zde nemalé odlišnosti a také otázky navíc.Dá se to, myslím, shrnout do takovýchto tří bodů.

Za prvé. Zatím co čas je bez pohybu nemyslitelný, prostor bez pohybu myslitelný je. Specielně si to tak můžeme myslet, resp. je to zjevné u látkové podoby hmoty. I elementární částice – pokud si je – čistě hypoteticky – představíme ve stavu klidu, zaujímají určitý prostor, jsou určitým prostorem. Zcela zřetelné to pak je zejména u pevných látkových objektů v jejich stavu relativního klidu (tzn. posuzováno vně jejich sounáležitosti s částicovým mikrokosmem a planetárně-hvezdně-galaktickým makrokosmem). Tyto objekty (věci, přírodní předměty atd.) představují určitý prostor vždy zcela zjevně ať již jsou ve vztahu ke svému okolí v klidu, nebo se pohybují.

Ale ani u energetické podoby hmoty (záření) tomu není konec konců jinak. Ani fotony ani jiné složky této podoby hmoty nejsou prostorově nulovou veličinou. V tomto smyslu hmota, v její fyzikální podobě, je sama již prostorem.

Za druhé. Vzato z opačné strany, pohyb není myslitelný bez prostoru. Pohyb se může dít jen v prostoru.Proto, na rozdíl od času, zdá se zde být souvislost opačná, tedy, že prostor není důsledkem, ale předpokladem pohybu, jeho podmínkou.

A to je slovo do pranice. Kdyby tomu tak skutečně bylo, museli bychom – téměř jistě – připustit existenci prostoru, jako takového, jako nějaké samostatné substance nezávislé na hmotě, vedle ní (resp. před ní), prostor „an sich“, místa bez hmoty i bez jakéhokoli omezení. Nevím, nakolik se to dá nebo nedá nějak spojovat s matematickou kategorií prostoru a tedy nakolik či zda vůbec – třeba i z jiného vědecky seriozního důvodu – je taková představa vůbec teoreticky přípustná či možná.

Takovéto pojetí by ovšem bylo laicky velice výhodné, protože by to umožňovalo celkem bez problémů pochopit popisovaný průběh velkého třesku a i nadále trvající rozpínání vesmíru. Neboť, aby se mohla hmota takto rozpínat, musí mít kam, to dá rozum. Je-li tu „připraven“ prostor pro jakýkoli pohyb hmoty, pak není také co řešit.

Ale zkuste si představit nebo pochopit totálně prázdný prostor, prostor bez jakéhokoliv stopy po hmotě, tedy ani po gravitační síle, jen takové absolutní pusto-prázdno, v češtině řečeno: místo, kde nic není, v němčině řečeno: kde nic je, zkrátka místo, kde kraluje NIC. Museli bychom připustit existenci něčeho, co je nic.

Za třetí. Jiné řešení této zapeklité situace kolem rozpínání hmoty můžeme ovšem ještě získat na základě příslušné základní teze z bodu 1, totiž, že hmota sama je již prostorem. Pak můžeme soudit, že jakmile se dá do pohybu (vezmeme-li na okamžik vážně, že tu skutečně byl nějaký začátek) a začala se rozpínat, tak si ten potřebný prostor – dá-li se to tak vyjádřit – nese s sebou. Pak by ovšem byl prostor, stejně jako čas, také důsledkem pohybu.

Tím by se sice dalo vysvětlit zvětšování vesmírného prostoru v průběhu velkého třesku (v jeho „klasickém“ pojetí) a v celém dalším vývoji, ale neodpadá tím nijak náš problém z předcházejícího bodu – jak to, ze se vesmír (hmota) může vůbec zvětšovat z původního nicotného rozsahu až po stále větší nekonečno, je-li sám prostor vázán jen na hmotu, je její formou?

Je možné , že toto vše je již na patřičné vědecké úrovni nějak vyřešeno nebo je alespoň navrženo vyhovující teoretické pojetí. To by muselo nejspíš zahrnovat víceprostorové (mnohoprostorové) pojetí jsoucna a vlastně také přiznání toho, že již samotné „klasické“ pojetí velkého třesku, jakožto zrodu vesmíru ze stavu hmotové prostorové a časové singularity je nejspíš chybné nebo může být chybné, alespoň v něčem.

Nejblíže k takovému, snad vyhovujícímu řešení, má zřejmě v současné době – pokud mohu podle některých popularizačních zdrojů zcela neodborně soudit – výše již několikrát zmíněný Hawkingův model (teoretický návrh) vzniku dnešního vesmíru.Ten podle příslušné interpretace předpokládá a dokazuje (snaží se dokázat), že vesmír vznikl jiným způsobem než ze singularity a zahrnuje i hypotézu o více vesmírech resp. podle termínu Gribbina – o existenci „metavesmíru“, čili vlastně – v našem kontextu – „metaprostoru“.

V konečné instanci je zde pak možné, pravděpodobné nebo dokonce i jisté – ale o tom nemám šanci cokoli soudit – že klíčem k řešení celé této hmotově-prostorové a kosmologické záležitosti je matematická kategorie prostoru jakožto n – rozměrné veličiny a tedy i laicky více méně pochopitelné představy, že jde o do sebe vložené prostory, prostorové entity, něco na způsob – v třírozměrném provedení - známé ruské matrjošky.

Ve skutečnosti jsou ovšem všechny modely vzniku, globálního vývoje a posléze i zániku (našeho současného) vesmíru v jejich teoretickém zobrazení, matematickém popisu a vším, co s tím dále na příslušné vědecké úrovni souvisí, mimo možnost si to nějak jednoduše a srozumitelně představit. Proto i uvedený dílčí příměr s matrjoškou ve vztahu k uvedenému prostorovému problému je zde jen pouhou laicky naivní pomůckou.

Vědecká bádání na tomto kosmologickém poli budou nepochybně dále pokračovat a je tedy i jisté, že se objeví další hypotézy i ověřené poznatky. K tomu nesporně zásadním způsobem přispějí i nové objevy na opačné straně makrokosmické prostorové dimenze, tzn. další průniky do tajemství mikrokosmu, do nejniternějších úrovní hmoty, světa částic, jejich interakcí a transformací.

Toto vše je nepochybně samo o sobě nesmírně zajímavou oblastí poznání, ale v těchto úvahách to není – a z hlediska ryze subjektivního ani nemůže být – nějakým samostatným předmětem pojednávání. V předkládaných filozofujících úvahách o jsoucnu, kde jde z valné části o zcela obecnou kategorii hmoty a její základní atributy, nebylo ovšem možné se i do těchto kosmologických končin nezatoulat. A v následujících pasážích nás tam příslušné úvahy ještě jednou zavedou.

Jde o to, že je tu ještě jeden substancionální znak existence hmoty – o kterém se však ve sledovaných, zcela obecných filozofických souvislostech tak často nehovoří a nebývá zasazován do stejného postavení jako čas a prostor – a to je teplota.

Ta je, co by fyzikální veličina , definována jako míra tepelného stavu hmoty a je to tedy i měřítko tepla. Teplo samo je ovšem formou energie (jednou z mnoha), čili ve zde přijatém obecném vymezení je to součást hmoty jako takové. Teplota je tak vázána na hmotu vůbec, na její existenci.

Teplo – jak bylo konkrétněji poznáno- má svůj původ v neuspořádaném pohybu částic, jejich kmítání a srážkách. A jsme tu tedy opět u podstaty věci – u pohybu. V tomto smyslu je teplota – stejně jako čas a v jistém směru i prostor –důsledkem a tedy i projevem pohybu, tj. i projevem (či formou) existence hmoty. A stejně jako čas a prostor je tedy také teplota zároveň i měřítkem pohybu(vždy s příslušnými určitými upřesněními).

Je-li pohyb částic původcem tepla, lze se domnívat – či je to fakt – že čím intenzivnější je tento pohyb (srážky, kmitání), tím vyšší je i vykázaná teplota. Dále se lze domnívat – či je to fakt – že četnost a intenzita srážek částic závisí na jejich hustotě a rozmanitosti v daném prostoru. A protože se uvádí, že na samotném počátku velkého třesku (v jeho „klasickém“ pojetí) byla zde i nesmírně vysoká (nejvyšší možná?) teplota, mělo by platit, že zde existovala i nesmírně vysoká (nejvyšší možná?) četnost a intenzita srážek nějakých (zřejmě prapůvodních) částic čili i nesmírně vysoký (nejvyšší možný?) stupeň jejich pohybu.

Jenže – říkám si jako naprostý laik – jak se takový extrémní pohyb a taková četnost a intenzita srážek mohla odehrávat v prakticky nulovém prostoru a při naprosto nepředstavitelné (nejvyšší možné?) hustotě té počáteční hmoty? Spíše by se mi rýmovalo, kdyby tak obrovský stupeň koncentrace hmoty do tak nepředstavitelně malého prostoru znemožňoval jakýkoli pohyb a tedy znamenal i nulovou teplotu (měřeno Kelvinem). V tomto případě by se již ale nejednalo o hmotu, protože hmota – to je pohyb.

Je zřejmé, že v tomto schématu a s ohledem na celkový zde prezentovaný přístup, může řešení tohoto jakoby dilematu spočítat jen v jediném: nebyl žádný počátek, žádný počáteční klidový stav. Ty znaky,které jsou přiřazovány velkému třesku v jeho „klasickém“ pojetí (tzn. extrémní hustota, extrémní teplota a d.) jsou v souladu s výchozím axiomem, že způsobem existence hmoty je pohyb, jen ve vztahu k samotnému již procesu velkého třesku, jeho počátečního průběhu.

A nebyl-li žádný klidový počátek, pak logický závěr může být zase jen ten, že velký třesk byl vlastně jen pokračováním nějakého předcházejícího procesu. Nejspíš a nejsrozumitelněji se zde nabízí velký křach, gravitační zhroucení vesmíru. A jsme zase u představy „pulzujícího“ vesmíru (rozpínání – smršťování – rozpínání atd., bez omezení vpřed i vzad).

Při tomto řešení – a to je třeba dodat – musel by zde pak ovšem nutně existovat i styčný, byť nezměřitelně krátký společný stav (tentýž okamžik, tatáž prostorová dimenze, tatáž teplota …), „bod“ zvratu, kdy konec jednoho procesu je zároveň počátkem procesu jiného, zde zcela protikladného. Při trocha troufalosti a ztráty sebeovládání mohli bychom takovéto celkové pojetí obrazně označit – řekněme třeba – jako princip dvojitého trychtýře nebo něco na ten způsob.

Ale seriozně. Je dost zřejmé, že právě tento bod zvratu, pokud by měl existovat, je (může být) pro dané pojetí vlastně klíčovým problémem a zřejmě tedy také tím nejobtížnějším úkolem k řešení. Takovým tím kamenem úrazu. Celkově se ale domnívám, že aby mohl být – v daném pojetí – zcela vyřešen problém velkého třesku, měl by být vyřešen i problém velkého křachu.

Z toho všeho by mělo plynout, že nepochybně lepším řešením výše uvedených problémů se vzájemným souladem jednotlivých substancionálních vlastností hmoty i v době samotného vzniku vesmíru (neboť takový soulad zde podle mne vždy musí být) je vícekrát již zmíněný Hawkingův návrh (model) vzniku vesmíru.

Ten podle dříve uvedené a jistě dostatečně kvalifikované Gribbinovy interpretace neobsahuje žádné singularity a tudíž problémy kolem slučitelnosti nepředstavitelně vysoké hustoty,rychlosti pohybu a tím i teploty s nepředstavitelně malým prostorem v kritickém počátečným stavu zde zřejmě odpadají. Minimálně proto - jestli jsem tomu alespoň trochu porozuměl – že prostor zde nemá v okamžiku „přesmyku“ nulovou (bodovou) dimenzi, ale dimenzi vyšší (viz. například teorie strun).

Celkové pochopení tohoto modelu, porozumění mu a přiblížení v dostatečně srozumitelné představě – to je ovšem již úkol pro jiné hlavy.

Ale ještě jednou zpět k teplotě v rámci kosmických souvislostí.

Předpokládá se – v některých modelech – že v dalším, zřejmě ještě velmi dlouhém vývoji vesmíru,bude se v souvislosti s jeho rozpínáním, snižovat jeho teplota směrem k absolutní nule. Za určitých předpokladů, specielně pokud by platilo, že parametr omega je menší než 1, byla by (mohla by být) konečným vyústěním tohoto procesu tzv. tepelná smrt vesmíru, tzn. stav, kdy teplota by dosáhla 0°K.

Zdá se tu být ovšem zase problém. Aby bylo dosaženo teploty 0°K, musely by ustat nejen jakékoli srážky (střetávání) tou dobou existujících elementárních částic, ale i jakékoli jejich kmitání či vlnění. Jinými slovy, musel by ustat jakýkoli pohyb. Musela by tehdy vlastně zmizet i hmota sama. Čili, aby mohl vesmír ukončit svůj život tepelnou smrtí, musel by (nejdříve) zmizet.
Možná tu jde o určitou tautologii , nicméně zcela laicky a na základě přijatých postulátů pouze jen deduktivně posuzováno, zdá se mi, že tepelná smrt vesmíru nemůže nikdy nastat.

Tak by to ostatně mělo plynout či plyne – při aplikaci na kosmos – i z ryze odborně vědeckého poznání teoretické fyziky v podobě tzv. třetí věty termodynamické (Nernstova teorému), když tvrdí, že „není možno žádným konečným způsobem dosáhnout absolutní nuly“.
Ostatně, aby vesmír zcela a definitivně zmizel, to by byla přece jen škoda.

Naštěstí jsou tu ale také černé díry, které ho snad konec konců přivedou ke kolapsu a následnému znovuzrození.


4. O informaci (informace jako ideálno, informace a hmota, informace a pohyb, druhy informace)
V rámci hlavního tématu o jsoucnu je teď na čase se znovu vrátit k tomu, co již bylo v určité základní podobě předmětem úvah již dříve a sice k jeho ideální, tj. nehmotné složce.

Bylo konstatováno, že ideálno objektivně a prokazatelně existuje. Nejzřetelněji je tomu v podobě produktů lidského vědomí a také – i když třeba méně zřetelně a v jiných podobách – v dalších jevech či oblastech, které obecně souvisejí s odrazem vnějšího světa v živých organizmech. Dále byla uvedena i teze, že v případě ideálna, může jít – i při principiálně materialistickém chápání světa – o ještě širší záležitost a že příslušným zobecněním je kategorie informace. Prokazatelně existující genová informace to jen potvrzuje.

Pokusím se nyní v tomto smyslu zformulovat takové celkové pojetí. Nejsnadněji to zřejmě půjde provést v podobě stručných tezí, které budou mít převážně povahu určitých odvozovaných dohadů, hypotéz nebo snad i prostých spekulací. Nicméně bude to zde v zásadě formulováno jako hotové pravdy a to mi budiž odpuštěno.

Stejně tak mi budiž mi odpuštěno to, že nevím, jak dalece je již v odborných kruzích vyřešena celková problematika informace, čímž mám v prvé řadě na mysli tu nejvyšší filozofující úroveň, o kterou se zde jedná. V tomto pojednání se ovšem stále jedná jen o zcela laickou úroveň úvah a příslušné názory tedy mohou být i příslušně rozcupovány.
Ale konec předřečem a do toho.

Za prvé. Informace je obecný pojem pro označení ideálna vázaného na hmotu. Je to obecná – zde filozofická – kategorie, v principu na stejné úrovni obecnosti (co do rozsahu) jako je hmota.

Za druhé. Informace – lze zopakovat – je vždy vázána na hmotu. To, co je na ní ideálnem, nehmotnou substancí, je výhradně jen její obsah. Její sama trvalejší existence jakožto určitého potenciálu, její záznam, uchování, přenos atp. je materiální záležitostí, materiálním systémem, materiálním procesem. Je tomu tak v podobě zcela určitého uspořádání nejrůznějších zcela konkrétních hmotných elementů (činitelů, složek) a příslušných hmotných interaktivních procesů (výměny látkové, signálů, vlnění aj.). I samo myšlení je tedy ve svém základu materiálním procesem (co se jen přitom spálí cukru), ideální je jen jeho výsledek, jeho produkt, tj. myšlenka, její obsah.

Informace zaniká se zánikem dané podoby hmoty, která ji v příslušném (hmotném) záznamu obsahuje nebo nebyla-li po (příslušném) odeslání (což je zase děje prostřednictvím hmotných procesů) znova (příslušně) hmotně zaznamenána. Bez hmoty nemá informace (tj. její samotný obsah) šanci existovat, přenášet se a přežívat. Hrozí-li zánik odpovídajícího hmotného nositele, je nutno ji zavčas přenést – pokud má být ve svém obsahu zachována – na jiného hmotného nositele.

Za třetí. Informace – to je celý svět informací. Strukturovanost tohoto světa je stejně pestrá jako strukturovanost hmoty. Informace má mnoho podob, mnoho druhů. Její nějaká ucelená kategorizace zřejmě zatím z větší části schází.

Nejzřetelněji je informace spojena s hmotou živou – od myšlenek, nejrůznějších pocitů a dalších znaků psychiky až po dědičnou (genovou) informaci v každé buňce každého živého organizmu.

Ve vztahu k tomu poslednímu, tj. dědičné informaci – ale snad i obecněji – je možno říci, že právě informace je to, co činí z hmoty neživé hmotu živou. Ovšem platí to až od určité úrovně uspořádání hmoty: co by masa atomů a molekul jsme jen hromádka hmoty neživé. A ukončí-li se v našem těle z nějakých důvodů příslušné informační procesy, jsme zase jen onen pověstný biblický prach.

Za čtvrté. V daném veskrze obecném pojetí je ovšem třeba připustit – a tady jde tak říkajíc do tuhého – že informace je obsažena i v jakékoli hmotě neživé. Je to zvláštní, velmi specifický druh informace a je možno či spíše nutno ji spojovat s tím co nazýváme přírodními zákony. Tedy kategoricky určeno – ach ta fantazie – přírodní zákony nejsou ve svém základu nic jiného než informace.

Pokud je to tak, pak o obsahu tohoto druhu informace (nejrůznějších objektivně nutných závislostech, souvislostech atd. v celé známé přírodě) je toho známo již velmi mnoho. O jejím záznamu, o způsobu, jak by v jakékoli neživé hmotě mohla informace být zakotvena a působit není však (zřejmě) známo zhola nic. Buď proto, že takový problém prostě neexistuje, nebo proto, že takto nebyl problém ještě vůbec nastolen, nebo proto, že je to (třeba jen zatím) jaksi nepostižitelné. Ale i tady se ovšem může jednat jen o díru ve vědomostech autora.

Nebudu se tím ovšem nijak trápit. Budu předpokládat, že tak, jak byla ta uvedená tvrzení kategoricky řečena, že to tak prostě je, že informace je vlastní i neživé hmotě. Protože pouze v tom případě by platilo, že i jsoucno jako celek (jsoucno vůbec) má určité logické celistvé uspořádání, určitý v principu jednoduchý, ale ucelený řád. Bylo by to jeho skutečně systémové řešení (K tomu ještě níže, v závěrech).

Za páté. Konkrétní důvod pro existenci informace vůbec, v její naprosté všeobecnosti, tzn. i v hmotě neživé, zde ovšem může být. Byla by to její funkce ve způsobu existence hmoty, tj. její postavení a role při realizaci pohybu hmoty Neboli její funkce jako jeho usměrňovatele, podmínky, předpokladu, kódu či jak to ještě nazvat pro uskutečnění pohybu. Informace – i v těch podobách jak ji zatím známe – slouží přece v zásadě vždy nějakým dějům, podmiňuje je nebo zprostředkuje. A protože hmota vůbec – to je pohyb, můžeme se přece ptát, proč je právě takový,jaký je, co je jaksi za ním (či před ním) atp. Informace jako podmínka, předpoklad, příčina pohybu by to vysvětlovala.

Za šesté. Přiznání existence informace i v rámci neživé hmoty a její spojování s pohybem (který je pak z tohoto důvodu i zcela určitý) má ovšem svoje zásadní koncepční důsledky. Fakt, že pokud jde o samotné bytí, uchování, přenos atd. je informace vázáná na hmotu znamená, že informace je podřízena hmotě. Jakmile však řekneme, že informace je předpokladem, podmínkou atp. pohybu, znamená to, že i naopak, hmota je podřízena informaci. To je pak krásný dialektický vztah vzájemné podmíněnosti a to se mi líbí.

Zároveň tu ovšem je nebo může být jen krůček k onomu biblickému: na počátku bylo slovo. Tedy v tomto novějším provedení: na počátku byla informace. A jsme nebo bychom byli opět u principu stvoření.

Zde to nicméně nehrozí. Existuje-li totiž mezi hmotou a informací vztah vzájemné podmíněnosti, pak žádný takový počátek být nemohl. Jsme zase jen u věčných transformací hmoty, tentokrát již ovšem s tím, co bychom mohli nazvat řídícím aparátem, jízdními řády, na základě ve hmotě zakódované informace.

Že to není stále celá odpověď na tajemství informace? To jistě. Ale třeba se to jednou někomu povede.

Ale ještě jeden doplněk.

Jistě celkově snazší – protože toho zde i neskonale více víme - je takové obecné řešení problému informace, včetně příslušného druhového roztřídění, kdy je informace spojována jen s hmotou živou.

Objevuje se zde ovšem veledůležitá otázka, jak zde informace vznikla. A to je zase vlastně stejná otázka, jako když se tážeme, jak vznikl život.

Ponecháme-li opět stranou princip stvoření a nebo přenesení již hotového života z vesmíru, pak můžeme nejspíš předpokládat, že vznik jistého prvotního protomikroorganizmu a tedy i zcela prvotní podoby budoucí dědičné informace byl výsledkem určité souhry nesčetněkrát se opakujících zcela určitých hmotných reakcí (procesů) a určitých podmínek v dostatečně dlouhém postpočátečním období vývoje planety Země. Tedy vznik jistou samovolnou a zcela originální evoluční cestou.

Jinak řečeno, život při tomto pojetí, zde díky velmi specifickým podmínkám vznikl zcela přirozenou evoluční, a přesněji: evolučně-revoluční cestou, neboť vždy nastane i čas, kdy se kvantita mění v kvalitu. A právě vznik té prvotní genetické informace, podminující dělení a reprodukci jistých prvotních buněk, byl ten kvalitativní zlom, který se před tím dlouho dlouho připravoval určitými fyzikálními a chemickými procesy a reakcemi v daných velmi specifických podmínkách, které zde tehdy panovaly.

Vyloučit toto nelze, spíše je to velmi pravděpodobné. Ale pokud jde o samotný obsah této prvotní a následně dědičné informace, může to vypadat jako vznik z ničeho.

Snazší k pochopení by proto pro mne bylo, že tu v rámci právě popsaného specifického evolučního procesu vlastně došlo „jen“ k určité proměně jednoho druhu informace – té v neživé hmotě – v jiný druh informace, té která podmiňuje existenci hmoty živé.

Čili, pokud jde o vznik života, pak tu máme na vybranou jen dvě možnosti: buď, že byly příslušné informace, které ho podmiňují stvořeny Stvořitelem (obecně kdekoli ve vesmíru) a nebo, že nevyhnutelně existuje informace i v hmotě neživé a život za určitých specifických podmínek vznikl uvedenou přirozenou vývojovou (evoluční - revoluční) cestou, při níž se příslušným způsobem transformuje do nové kvality současně i hmota i informace.

Nebo jinak, jestliže odmítneme existenci informace i v rámci hmoty neživé, pak musíme připustit, že genová a další informace podmiňující existenci hmoty živé (života) byly stvořeny (nějakou vyšší mocí) a do té příhodné neživé hmoty nějak "naočkovány" a nebo je v rámci příslušných fyzikálních a chemických procesů stvořila tato hmota sama, bez jakéhokoliv nadpřirozeného vnějšího zásahu.

Tato druhá cesta je ovšem jen variantou výše uvedené přirozené vývojové cesty (co se samotného procesu týče). Avšak bez přijetí postulátu o přítomnosti, přenosu a "zpracování" informace i v rámci hmoty neživé je sledovaná událost stěží plně vysvětlitelná a obhajitelná. Neboť šlo by tu vlastně opět o stvoření z ničeho.



5. O jsoucnu (jsoucno jako duální hmotně-informační systém)
Jako vyústění všech předcházejících úvah, je možno vše, co sem patří, shrnout do několika stručných konstatování.

Jsoucno je vše to, co reálně existuje. V nejobecnější poloze se skládá ze dvou složek – hmoty a informace. Příslušnými podsystémy jsou zde: hmotné jsoucno a informační jsoucno.
Obě tyto složky existují ve vzájemné nerozlučné podmíněnosti a tvoří tak jeden společně fungující celek, systémovou jednotu. Tak jako vždy a ve všem existuje plus a minus, dva v různých podobách existující opozitní principy, jsou i zde tyto dvě složky jsoucna vzájemnými protiklady a jejich jednota je z toho důvodu i jednotou dialektickou, rozpornou.

Jsoucno – v daném pojetí – je tedy duální hmotně-informační systém v němž se obě konstitutivní složky vzájemně podmiňují a jako takový je to systém veskrze dynamický a samoregulační. Vzhledem k této povaze jsoucna nemá pak ani smysl klást si otázku, co bylo dříve – materiálno nebo ideálno. Tím spíše, že z hlediska času je to systém věčný.

V této souvislosti nabízí se zde také závěr, že při tomto řešení nejsou materializmus a idealizmus – alespoň v něčem – zase až tak naprosto nesmiřitelné a neslučitelné principy. Těmto vztahům se blíže a speciálně věnuje závěrečná sedmá kapitola.

Jiné vymezení jsoucna – s určitou složitější strukturou – by přicházelo v úvahu, jestliže bychom kategorii informace spojovali jen s hmotou živou.

Zde je možno na okraj jen znovu poznamenat, že spojování kategorie informace (ideálna) pouze jen s lidským vědomím je v návaznosti na poznatky o dědičné informaci nepochybně již definitivně překonáno, stejně tak jako vylučování tohoto širšího ideálna z objektivní reality a tedy i ze jsoucna.

Na tom se tyto laické úvahy ve svém základu uzavírají.

Další dvě kapitoly obsahují zhuštěné a zvýrazněné vyjádření toho nejpodstatnějšího a také i některé doplňky a další argumenty. Vyústěním je pak zatřídění celého pojetí do galerie "ismů".


6. O informaci, hmotě a jsoucnu souhrnně - základní hypotézy

Cílem tohoto textu, této kapitoly, je vyjádřit ve zhuštěné a uspořádanější podobě, a s některými doplňky to nejpodstatnější, co tvoří vlastní vyúsťující záměr původní studie, tak jak je představena v předcházejících kapitolách. Tím jsou míněny určité vážné filosoficko-gnoseologické problémy, tak jak podle mého náhledu vyplývají z mnoha velmi podstatných poznatků vědeckého bádání v posledních desetiletích, speciálně v oblasti kosmologie, částicové fyziky, genetiky a informatiky.

Ty nejobecnější vynořující se gnoseologické problémy jsou podle mého vnímání v daných souvislostech tyto hlavní dva:

1) pojetí informace jako obecné filozofické kategorie a její vztah k obecné filozofické kategorii hmoty a

2) s tím související pojetí jsoucna jako shrnující a vůbec nejobecnější filozoficko-gnoseologické kategorie.

Přirozeně, že v případě pojmu informace tu zdaleka nejde jen o to, co se běžně informacemi rozumí (zprávy denního tisku atd. atp.), ale o celý jejich mnohotvárný svět, nazíraný ovšem z toho hlediska, co mají všechny ty jednotlivé druhy společné, čím všechny jsou. Pod pojem hmoty zde pak v příslušném filozofickém vymezení spadá nejen její podoba látková (subatomární částice, atomy, molekuly, věci, hvězdy atd.) ale i podoba energetická (záření, pole, vlny …) a možná i jiné stavy, což by lépe věděli fyzici (antihmota, temná hmota, temná energie ...).

První výše uvedený gnoseologický problém má dvě klíčové podotázky:

1) je každá informace, kteréhokoliv druhu, tedy např. genetická, vjemová, regulační a jiné, tj. informace ve smyslu její podstaty, jejího nejniternějšího obsahu, nehmotnou substancí stejně jako je tomu u její nejvyšší formy rozumové tj. produktů lidského abstraktního myšlení (v podobě pojmů, myšlenek atd.)?

2) je informace (v jejich jednotlivých odpovídajících druzích) obsažena a realizována jen v rámci hmoty živé (kde je to nesporné a kam v principu patří i speciální a odvozený případ přenesení některých funkcí lidského mozku na příslušná věcná zařízení, tedy i všechny informace "ztechničtělé"), nebo je informace obsažena a realizuje se (v jiné odpovídající podobě – podobách) i v rámci veškeré hmoty neživé?

Určitá stanoviska, řekněme dříve či dosud standardní, jsou mi k tomu známa, ale protože mě dostatečně přesvědčivě neuspokojují, troufám si k tomu formulovat poněkud jiný, či spíše značně jiný, pohled. Čímž přirozeně nevylučuji, že tak již dříve mohlo být někde někým učiněno.

Jsem si vědom, že zobecňování je ošemetná nebo i velmi ošemetná věc. Nicméně se ho zde po mnohem přemýšlení a vědomě i s určitou dávkou provokativnosti dopouštím – a odpovídám na obě otázky kladně. To znamená, že v daném pojetí je každá informace, jakéhokoliv druhu, informace jako taková, an sich, ve své podstatě, z hlediska svého nejniternějšího obsahu, nehmotným jevem a že je také obsažena ve veškeré hmotě, tedy i v naprosto dominující hmotě neživé.

V tomto smyslu je informace stejně všeobecný a všudypřítomný fenomén jako hmota sama. Ve vztahu ke hmotě je informace její přímý substancionální protipól, neboť je to nehmota, ideálno. Spolu ovšem tvoří tyto dvě protikladné substance jeden nerozlučný celek.

Ideálno – jakožto nehmotný jev – tedy prokazatelně existuje a má podobu informace. Jako takové neexistuje však mimo hmotu, vně hmoty, ale jen v rámci ní, jejím prostřednictvím. Jak bude rozvedeno dále je tu ovšem i opačná podmíněnost.

Nejen hmota, ale i nehmota v podobě informace je tedy také objektivní realitou, je součástí objektivní reality. Informace je jevem nikoli jen lidsky - subjektivním, ale i zcela objektivním.

Z tohoto chápání pak vyplývá i příslušné řešení druhého uvedeného problému – pojetí jsoucna.

Před tím je ovšem třeba ještě odpovědět na jednu zcela zásadní související otázku: proč by vlastně měla být (je) informace obsažena i v hmotě neživé, jaký by to mělo (má) smysl, jaká by byla (je) její funkce?

K tomu je nutno si vzpomenout resp. připomenout, jaký je dle veškerého dosavadního zobecněného poznání nejpodstatnější znak existence hmoty – totiž, že způsobem existence hmoty je pohyb, že hmota existuje tak a jen tak, že se pohybuje. Tím se pro dané pojetí nabízí i zcela jednoduché a přirozené vysvětlení k naší otázce a sice: informace je tu kvůli pohybu, je jeho podmínkou, řídícím momentem či jak to ještě nazvat. Její funkcí je zprostředkovávat (vyvolávat, předurčovat) pohyb, tj. i jakékoli dění, jakoukoli změnu.

V každém případě víme, že to bezpodmínečně platí pro hmotu živou, čili pro vznik, vývoj a existenci živých organismů. Neboť život – to je vlastně jen jedna zvláštní podoba pohybu hmoty.

Ostatně v jednom dílčím, nicméně velmi zřetelném případě, by o tom, že bez informace, tzn. i jejího přenosu na místo určení, není pohyb, mohli říci svoje všichni ti, kteří jsou odkázáni na invalidní vozík.

Stejně tak, bez vložené informace, jejího záznamu, uchovávání a přenosu a tedy i možnosti působit, nemůže fungovat žádný automat, robot apod. I zde je informace podmínkou pohybu, činnosti.

Je-li tomu všemu tak – a opět zde můžeme začít oním ošemetným zevšeobecňováním – pak stejně jako náš mozek (pokud žijeme), vývoj dítěte v matčině lůně od početí až po narození, činnost počítače spojením hardwaru a softwaru atd. je i celý vesmír jednotným hmotně–informačním dynamickým systémem. Všude tu jde o spojení hmotných a informačních daností, prolínání hmotných a informačních procesů či spíše o jeden ucelený složitý hmotně-informační proces, který zároveň znamená i vývoj, s nějakými zcela určitými výsledky, byť třeba jen v podobě změny stavu systému.

Cožpak si lze vůbec představit, že by veškeré to vesmírné dění mohlo probíhat bez účasti informace? Přirozeně, že tu jde o informace zvláštního druhu, včetně nějaké té úplně základní, po které pátrají teorie všeho, (aniž to tak chápou a pojmenovávají). Tyto informace - rozumí se vždy vázané na hmotu, spoluvytvářející jednotné, dynamické hmotně-informační procesy - se (nakonec) projevují v podobě přírodních zákonů. Mezi inherentně obsaženou informací a následným deterministickým chováním zde existuje přímá souvislost. Touto cestou jsou pak tyto primární informace přítomny všude - i v živých organismech, i v technických výtvorech.

Je-li to tak a informace s příslušnou hybnou funkcí je obsažena i ve veškeré hmotě neživé, pak je informace rovněž a nutně i jedním z atributů hmoty - a to dokonce atributem prvním, základním. Hmota - kromě své fyzikální podstaty je tedy současně i informací, pohybem, časem, prostorem a teplotou.

Domyšleno do důsledků by to mělo znamenat, že jen díky tomu, že hmota je vždy nositelem informace, že sama je také informací, je námi i poznatelná.
Jsoucno, reprezentované v rámci našeho dosavadního prokazatelného poznání vesmírem, se všemi jeho velmi rozmanitými součástmi, včetně nás, je tedy v daném pojetí duální hmotně-informační dynamický samoregulační systém, ve kterém hmota a nehmota (=informace) existují v protikladné jednotě, vzájemně se podmiňují a ve své součinnosti pak mění v každém okamžiku jeho stav. Mění, transformuje se tím ovšem nejen hmota, ale i informace, i ona se vyvíjí. V tomto smyslu je i vznik života jen výsledkem určitých transformací určitých informací obsažených v hmotě neživé a to za velmi specifických podmínek.

V tomto pojetí je tedy ovšem jsoucno také jev, fenomén, který je ve svém principu a základní struktuře zcela jednoduchý, možno říci, i elegantní a který ve svém uspořádání a fungování plně odpovídá tomu, co bylo z něho samého, včetně živé přírody a člověka a jeho vědomí, přes různé peripetie, fragmenty a jednostrannosti nakonec odpozorováno a zobecněno jako zákony dialektiky.

Takto chápáno je tedy jsoucno jednotou a "bojem" protikladů, jejich akcí a reakcí, včetně dalších důsledků (vlastností), které z tohoto principiálního stavu plynou: nepřetržitost změn, totality souvislostí, postupného a skokového vývoje (přeměny kvantity v kvalitu), negace negace. To pak v principu platí i pro všechny dílší relativně samostatné a celistvé součásti vrcholového jsoucna, z našeho existenčního pohledu speciálně pro vývoj života a lidské společnosti.

Z uvedeného také plyne, že v tomto pojetí jsoucna nemůže být žádná z těch dvou jeho substancionálních stránek prvotní a zbývající druhotná. To by pak ovšem také znamenalo i zcela zásadní závěr pro samu filozofii ve směru jejích základních konceptů výkladů světa, tak jak se v jejích dějinách utvářely, střetávaly a vzájemně vyvracely.

Na počátku nebylo ani slovo (=informace), ani jen hmota jako taková, sama o sobě. Pokud jedno bez druhého nemůže existovat, pak tu byly obě a to tak, že vždy. Protože nemůže existovat stav, kdy by nic neexistovalo. Nemůže existovat nic. To znamená, že žádný absolutní začátek nikdy ani nebyl, stejně tak jako nemůže být nikdy a ni žádný definitivní konec. (To ostatně potvrzuje i fyzika svým zákonem zachování hmoty).

Jak to zřetelně vyjadřují i někteří kosmologové ve vztahu k samotnému předmětu svého zkoumání – vesmíru, existuje jen věčná transformace hmoty včetně velkých třesků a velkých křachů, bez začátku a bez konce a s tím, že – jak připouští Hawking, Linde a další – může se rodit, existovat a zanikat i více vesmírů, velkých malých, nějaká jejich metastruktura apod. A pokud popularizující literatura, kterou jsem četl, správně interpretuje Hawkinga, pak jeho pojetí (koncepce, řešení), že vesmír nevznikl ze žádné singularity (tak jak to předpokládá standardní teorie velkého třesku) vlastně také nijak nenavozuje, aby byl nějak seriozně (nebo vůbec) uvažován institut stvoření.

Ostatně, nebyl – li žádný počátek, nemůže být ani žádné stvoření.

Ale ještě zpět k dualitě jsoucna, tak jak ji předpokládá dané pojetí.

Vzájemná podmíněnost hmoty a informace je dána tím, že jedno bez druhého nemůže existovat. Informace podmiňuje pohyb a tím i existenci hmoty, sama informace ovšem bez hmoty a příslušných hmotných procesů nemůže také existovat, tj. ani vznikat, ani se uchovávat, ani přenášet a tedy ani realizovat. Jakákoli informace se nakonec realizuje jen prostřednictvím hmotných procesů a jejich hmotných prvků.

Tedy, informace je podmínkou existence hmoty a hmota je zase podmínkou existence informace.

U různých druhů informace je ovšem její vazba na hmotu odlišná a je již věcí velice odborných znalostí tyto souvislosti odhalovat a popsat. V případě genetické informace, tvořené ve svém celku hmotným útvarem, dnes již známým jako šroubovice DNA, je třeba zřejmé, že jde o zcela určité konkrétní uspořádání zcela určitých konkrétních forem (druhů, podob, elementů) hmoty a v případě jejího funkčního působení i o vyvolané zcela určité transformační a regenerační hmotné procesy (které jsou ovšem zase také přísklušně informačně podmíněny).

Podobně i vnitřní přenos např. vjemových nebo regulačních (ať již automatických nebo vyvolaných) informací u živých organismů a samozřejmě také vnější přenos našich rozumových informací se může uskutečňovat jen a jen na bázi a prostřednictvím zcela určitých hmotných medií a procesů (nervové soustavy, vzduchu a jeho vlnění, drátů, radiových vln atp.) I proces myšlení má svoji hmotnou stránku (látkovou i energetickou) i když celkově je to jednotný na výsost složitý hmotně-informační proces.

Toto vše jsou ovšem příklady ze sféry hmoty živé. O tom, jak je tomu rálně s existencí, či ukotvením informací v rámci hmoty neživé nevíme – zdá se – zhola nic. Můžeme se třeba domnívat - jak bylo obecně postulováno výše - že např. každá částice je zároveň i příslušnou informací atp. Ale to je málo. Od této absence vědění, jak tomu v daném směru je, může pak zcela opodstatněně plynout zásadní nesouhlas s navrhovaným pojetím nebo alespoň zřetelná skepse.

Podobné pochybnosti mohou vznikat a existovat i vůči tezi, že každá informace je ve své konečné podstatě nehmotná. Vždyť co je vlastně na šroubovici DNA nehmotného? Je ona sama již informací, nebo je to jen způsob záznamu příslušné vlastní informace?

Prokazatelně nehmotné jsou podle určitého standardního pojetí jen produkty naší vyšší nervové činnosti, našeho vědomí.

A přece …

Nemyslím tedy, že by zde nebylo o čem diskutovat a nastíněné pojetí, které zřetelně zastávám, snad k tomu může být příspěvkem. Pokud ovšem je v tomto směru nějaká potřeba vůbec pociťována.

Strohým rozumům a znalým profesionálům se za místy excesivní povahu předestřených úvah omlouvám. Jistě však není vždy marné to, co svým původem spadá - řečeno s J. D. Barrowem - do světa spekulací "nevázaných fantastů". Přinejmenším je tu pak alespoň co vyvracet.

A pro odpůrce a skeptiky přece jen nakonec ještě možný námět k přemýšlení, tak jak ho lze ve vztahu k našemu tématu, mezi tisíci zcela jinými poznatky a úvahami, nalézt v knize právě zmíněného J. D. Barrowa "Nové teorie všeho": "Pokud se částice mění v tuto chvíli na druhém konci vesmíru, pak částice zde a nyní to nemůže vědět, alespoň do té doby, než bude světelný signál schopen proběhnout od jedné ke druhé." (Nakladatelství Argo/Dokořán, 2008, str. 112).

Vzhledem k tomu, že vědět, nebo nevědět (zde v uvozovkách) znamená dostat, nebo nedostat informaci, pak dané vyjádření - jde-li vskutku o kladný soud - neznamená nic jiného, než přiznání toho, že i v rámci hmoty neživé existuje a přenáší se informace - informace objektivní, nezávislá na tom, zda existuje či neexistuje člověk se svým intelektem a tedy i poznávacími schopnostmi. Lze tu jen dodat, že prostředkem přenosu informace mezi jednotlivými součástmi neživé hmoty - o které se zde jedná - mohou být a jistě i jsou, i jiní hmotní agenti než světlo.

Citované vyjádření významného kosmologa, teoretického fyzika a matematika, i když je v uvedené obsáhlé knize řečeno jen jaksi mimochodem a na okraj jiných úvah (protože kategorie informace zde není žádným samostatným či explicitním předmětem analýzy - z mého pohledu bohužel), chápu osobně tak, že je to - třeba i bezděčné - potvrzení toho, že předcházející filosoficko-gnoseologické úvahy nejsou tak úplně zcestné.

Ostatně na několika místech se v uvedené knize diskutuje představa o vesmíru, jako o obrovském počítači a v závěru knihy je takové pojetí považováno za jeden ze dvou dnešních hlavních "velkých myšlenkových proudů" v rámci hledání teorie všeho. V této souvislosti se pak mimo jiné konstatuje: "Pokud na vesmír nahlížíme jako na obrovský počítač, procesor informace ... pak bychom v zákonech přírody mohli spatřovat jistou formu softwaru, který se opírá o zvláštní formy hmoty ... " (str. 203).

Z mé strany - i když tu formálně nejde zcela o totéž - znovu jen souhlas. Výše totiž již byl celý vesmír - jsoucno - charakterizován jako jednotný hmotně-informační, dynamický systém.


7. O třídících „ismech“, souslednosti dějů a traumatu prvotnosti – s trochou polemiky a klasifikační tečkou.

Ti, kdo se problematikou materiálna a ideálna, hmoty a ducha a jejich vztahů tak, či onak zabývají, nebo alespoň mají na to nějaký názor – mám teď na mysli stanoviska mimo náboženský rámec – nahlížejí na ni velmi často a především – nebo i vůbec – ze zorného úhlu člověka, lidí, lidské společnosti. To je vcelku pochopitelné, protože to je prostor, skutečnost nám nejbližší, jde nám především o naše životy, naši činnost, naše problémy, potřebu něco změnit atd.

To ovšem neznamená – a to je třeba hned dodat – že tento přístup k řešení dané problematiky je také objektivně zcela správný a postačující. To rozhodně ne. Ve svých krajních projevech může vést – nebo i vede – až k antropocentrismu, či podobným koncepcím. A s tím lze při seriozním vědeckém přístupu sotva souhlasit.

Při uvedeném přístupu k řešení – tzn. primárně, nebo i vůbec jen ze zorného úhlu člověka a společnosti – jsou pak mnozí – a zdá se, že dnes i velmi mnozí – přesvědčeni, že správnou a postačující odpovědí na otázku o vztahu materiálna a ideálna (ideálna a materiálna) je ten v zásadě nesporný fakt, že u východiska každé změny, u zrodu téměř čehokoliv nového v praktické činnosti lidí, lze nalézt nějakou ideu, úvahu, nápad, záměr, zkrátka nějaký příslušný produkt (produkty) našeho vědomí. Čili – podle zde nastávaného obecného pojetí – informaci, v jejích nejrůznějších podobách a uskupeních.

Nejzřetelnějším případem a příkladem dané souvislosti jsou výsledky materiální výroby. Na základě nových poznatků, nápadů, představ a impulsů se zde ve výsledku – ač v relativně podstatně menší četností, než jsou původní ideje, záměry a plány – objevují stále nové a nové materiální výtvory, hmotné statky, dnes zejména v podobě nejrůznějších technických předmětů a zařízení, nových hmot atd.

Uvedená souvislost, cesta od nehmotného ke hmotnému, je zde nesporná. Myšlenka, záměr, projekt tu skutečně předchází zhotovené věci, ideálno předchází materiálnu. A odtud pak – nehledě na ošemetnost zevšeobecňování – nezřídka pramení i celkové přesvědčení, že ideálno je prvotní a materiálno je druhotné, odvozené.

Hned je tu ovšem třeba poznamenat, že toto pojetí, pokud se skutečně pevně a uceleně konstituuje do idealistického filozofického nazírání, filozofického idealizmu, má v naprosté většině své hlubší kořeny, hlubší,než jsou výše uvedené skutečnosti, a to ve sféře náboženství, jeho východiscích, postulátech a institutech.

Ale zpět k tématu. Zůstaneme-li jen u uvedené výseče z dějů (zkráceně řečeno: nejdříve projekt, pak výrobek), pak uvedená souvislost zcela jistě platí. Rozumí se - jako princip, protože vždy a ve všem se vyskytují nějaké výjimky. A v tom také nespočívá rozdíl mezi idealistickým a materialistickým nazíráním. To lze výrazně doložit – kromě jiných možných odkazů – příslušným relevantním konstatováním nepochybně velkého a z dějin humanitních věd nevymazatelného myslitele, důsledného filozofického materialisty Marxe, který v dané souvislosti napsal: „Ale i nejhorší stavitel se od počátku liší od nejlepší včely tím, že dříve než začne stavět buňku z vosku, vystaví ji už ve své hlavě. Na konci pracovního procesu vychází výsledek, který tu byl na jeho počátku už v dělníkově představě, tj. ideálně.“ (Kapitál I., nakl. Svoboda, 1978, str. 185.)

V tom tedy rozdíl mezi oběma filozofickými směry rozhodně nespočívá. A jsou falešné všechny výtky vůči materialistickému nazírání, že neuznává, nebo nedoceňuje význam duševní činnosti a jejích produktů v životě lidí. Spíše se tu lze často setkat s přeceňováním tohoto významu, s iluzemi o možných dalekosáhlých účincích této činnosti. Což ovšem platí – a v principu ještě ve větší míře – o idealistickém přístupu.

Zásadní rozdíl mezi oběma směry je ovšem v tom, že materialismus klasifikuje danou souvislost (nejprve projekt, pak výrobek, ideálno jako podmínka materiálna) nikoli jako prvotní vazbu, ale jako zpětné působení. Problém prvotnosti posouvá o jeden dějový článek zpět a vychází tak ze širšího náhledu na dané souvislosti.

Neboť skutečně, aby mohl vzniknout nějaký nápad, záměr, projekt atd. ohledně budoucího výrobku a obecně vzniknout jakákoli idea, jakýkoli duševní produkt, musí existovat mozek, ve kterém to vzniklo. Žádná idea, žádný plán etc. nemůže vzniknout mimo mozek, bez mozku. A mozek – to je hmota, sice nejvýše organizovaná a nanejvýš složitá, ale je to hmota. A obecněji – celé naše fyzické bytí je zde základní, výchozí, neodmyslitelnou podmínkou vzniku jakýchkoli našich duševních produktů.

V tomto směru, v daném řetězení, v dané širší výseči z dějů, je tak neoddiskutovatelným a nevyvratitelným faktem, že materiálno předchází ideálnu, že bytí předchází vědomí, že nehmotné může vznikat a existovat jen a jen na bázi hmotného. A v tomto smyslu – ale i zcela obecně – postuloval materializmus prvotnost hmoty.

Jenže – a o to tu teď jde – je tu něco co si vyžaduje, abychom tento náš příběh, toto řetězení a výseč z dějů, ještě dále rozšířili. To něco, o čem v polovině 19. století nebylo prakticky ještě nic známo a nebylo to tedy ani možno brát ve filozofických úvahách v potaz, je existence genetické informace, jako základu reprodukce všeho živého.

Takže, aby mohl např. nějaký architekt, či vynálezce XY vymyslet a příslušně informačně ztvárnit a připravit nějaký svůj budoucí hmotný výtvor, budovu, či výrobek a došlo tak ve výsledku ke zhmotnění počáteční ideje, musí tento pan XY i se svým bystrým mozkem nejprve fyzicky existovat, být. A ještě před tím se musel narodit. Ale ještě před tím musel být také počat.

A byl počat jako člověk, protože tak je to předurčeno genetickou informací lidského druhu a byl počat jako konkrétní člověk, protože tak je to předurčeno konkrétní genetickou informací jeho konkrétních biologických rodičů.

A tak to vlastně bylo tak, že pan XY – a samozřejmě se to týká každého z nás – tu zcela objektivně, ovšem zatím jen potenciálně, existoval již před svým početím a to v podobě určitého souboru informačních daností v příslušných buňkách rodičů, tedy – obecně řečeno – existoval jako informace, čili ve své nehmotné podobě.

Nejprve je to podoba ne zcela jednoznačná, protože příroda nešetří se specifickou rozmanitostí možných konkrétních jednotlivin, avšak v okamžiku početí, kdy se i zcela určitým způsobem poskládají příslušné dědičné informace z obou rodičovských zdrojů, je to již rozhodnuto. Je tu již zcela konkrétní projekt, konkrétní informační a tedy i ideální obraz našeho budoucího bytí, tvaru a stavu.

A začíná se realizace tohoto projektu do zcela určité hmotné podoby, která je pak v principu ukončena porodem. V tomto období se může ještě tu a tam něco poopravit, nebo i pokazit, tak jak to ostatně bývá i v realizačních (výrobních) procesech, od kterých se výše tyto úvahy začaly odvíjet. Je však jisté, že vlastním počátkem naší existence je určitý soubor genetických informací, určitý nehmotný obraz, koncept, projekt a že tedy nejprve existujeme ideálně a teprve potom materiálně.

Ideálno zde tedy opět předchází materiálnu.

Je toto ovšem snad důvod, aby idealismus zajásal, že on má pravdu?

Ale kdeže. Ta genetická informace totiž existuje jen jako určitý záznam ve hmotě, jako zcela určité uspořádání zcela určitých složek, druhů a elementů hmoty. Bez této hmotné základny a podoby (dvojitá šroubovice DNA) nemůže tato informace existovat, hmota je tu opět podmínkou nehmoty, materiálno opět předchází ideálnu.

A tak to pokračuje i dále do hlubin času. Jenomže nevíme zcela přesně jak, protože některé podstatné, nebo i velmi podstatné články vědění o tom, jak to pokračuje v těch hlubinách času, nám zatím scházejí. Speciálně o tom, jak je tomu konkrétně se vznikem živé hmoty a tedy všeho dalšího života a ještě hlouběji s ukotvením a interakcemi obou složek v rámci hmoty neživé až ke vzniku vesmíru.

Takže, v obou směrech nahlížení na problém materiálna a ideálna a jejich vzájemných vztahů, končíme vlastně u víry. Na jedné straně u víry Boha a institut stvoření, na druhé straně u víry – protože (zřejmě) zatím nemáme zcela nesporný důkaz – v neomezenou existenci hmoty, vznikání a zanikání vesmírů a pod., bez začátku a bez konce. S tím – dodávám za sebe – že zároveň s hmotou existuje v rámci ní a s ní i nehmota, ideálno v podobě informace, která je, jak se domnívám a jsem přesvědčen – obecně a ze své podstaty – podmínkou jakéhokoliv pohybu a tudíž i podmínkou existence samotné hmoty. Ovšem i naopak.

V každém případě půtky materialistického a idealistického nazírání, pokud jde o princip prvotnosti či druhotnosti v uvedeném řetězu dějů, velmi připomínají, nebo i jsou jen vznešenější obdobou bezvýchodných disputací o tom, co bylo dříve – zda slepice, nebo vejce.

Ve skutečnosti tu jde – podle předkládaného nenáboženského pojetí – o jeden jediný celkový a v principu nekonečný vývojový proces při vzájemném podmiňování a tedy i funkčním střídání obou složek. A proto také zcela objektivně a obecně neexistuje ani žádný problém (princip) prvotnosti a druhotnosti.

Tento vývojový proces se pak odehrává nejen v rámci větších, či velkých dějových článků, tak jak se o tom pojednávalo výše, ale probíhá stejným způsobem i v každém zvoleném okamžiku a v každém místě. Vše je jediný složitý hmotně informační proces, při vzájemném podmiňování a funkčním střídání obou konstitutivních složek – hmoty a informace.

Tento filozofický náhled není tedy ani materializmem ani idealizmem, tak jak se obvykle kriteriálně rozlišují. Je určitou syntézou obou – s vynecháním náboženského pojetí na straně idealismu – a je ho tedy možno nazvat filozofickým dualismem. Tedy terminologicky stejně, jak to bylo ve vývoji filozofie dosti dávno a ve stejném základním smyslu již učiněno (Descartes, Kant aj.). Tehdy v něm ovšem ještě nebyla – a vlastně ani nemohla být zavedena kategorie informace, jakožto všeobecného reprezentanta ideálna (tak jak se to předpokládá zde) a obě konstitutivní složky, tj. materiálno a ideálno – jsou-li tehdejší řešení opravdu správně interpretována – byly chápány jako dvě různé, na sobě nezávislé substance, či principy, na nichž je založen svět. Zde se naproti tomu předpokládá jejich totální jednota, vzájemná závislost a podmíněnost.

A protože uvedený způsob existence obou substancí a způsob vývoje, jak v celkovém procesu tak i v jeho jednotlivých částech nejlépe postihla a postihuje dialektika svými principy a zákony – a zde se to plně respektuje – je možno předložený způsob nazírání na jsoucno, jeho podstatu a fungování nazvat dialektickým dualismem.

Necítím se ale v tomto ohledu nikterak nějakým objevitelem. Jenom jsem si v celých těch úvahách o jsoucnu dával dohromady pět a pět. Nakolik se to podařilo, či nepodařilo, to již posoudí jiní, pokud nějací budou. A také čas.