Josef
Vaner
Uvozovací
poznámka. Teorie relativity stále příležitostně vyvolává u laických
zájemců – kam se řadí i autor – některá neporozumění či i nedorozumění.
Což vzhledem k její vysoké teoretické a matematické obtížnosti není jistě nic
nepochopitelného. Zároveň se ovšem odborníkům často nedaří vše související uspokojivě
a srozumitelně vysvětlit. Na jeden takový problém je zaměřen i následující
příspěvek. A pokud netrpělivý čtenář – problém tolerance ponechávám
stranou – nechce ztrácet čas sledováním následujícího postupného výkladu, úvah
a argumentů, tak je možno předeslat, že tu jde v zásadě o kategorii časoprostoru,
jeho vztah ke gravitačnímu poli, a záležitosti s tím spojené.
S výsledkem, že ze širšího pohledu, jak je patrný i z názvu
pojednání, tj. pohledu ontologického, nejde v případě časoprostoru – na
rozdíl od gravitačního pole co by materiálna
- o nic jiného, než jen a jen
o informaci, čili ideálno . V její dvojí druhové
podobě – přírodně objektivní a lidsky subjektivní. Nesouhlas s daným
řešením jakož i jinými zde zastávanými tezemi a celkovou koncepcí
zdá se mi být téměř jistý, přinejmenším značně pravděpodobný. Nicméně s navazujícími
odsudky nebylo by snad třeba až tak spěchat. Nejprve by totiž bylo třeba
vyvrátit obecnou teorii informace, tak jak je autorem zastávána a jak je
i zde aplikována. Samotný text daného příspěvku sepsání této úvodní
poznámky předcházel a nejsou v něm s ohledem na ni provedeny žádné
změny.
Uvedený
název pojednání je poněkud nadnesený. Je to jen rámec, má uvést oblast, do
které pojednávaný problém – tak jak je výše předeslán a níže specifikován – zcela bezprostředně
a niterně spadá. O nějaké širší samostatné pojednání těch dvou teorií
se tedy nejedná. Jde o související úvahy z hlediska racionální ontologie a laického vnímání.
V případě
obecné teorie relativity – to za prvé – bylo za těch sto let od její publikace
vlastně již vše (nebo snad téměř vše) řečeno, vyřešeno ba i experimentálně
ověřeno a – za druhé – nějaký výklad mi tu jako jen trochu obeznámenému
laikovi vůbec nepřísluší. Nicméně, některé související otazníky jsou snad
přípustné.
Ve
druhém případě, kde – pro přesnost, a na rozdíl od jiných, stejně
nazývaných teorií – jde o zcela obecnou, nejobecněji možnou, tj. ontologickou teorii informace, byl
příslušný výklad předmětem prakticky téměř všech předcházejících příspěvků na
tomto blogu (jsoucno.blogspot.com rubrika O informaci a jsoucnu).
S řadou příslušných odkazů, vlastních řešení i polemiky. A s poukazem
na to, že bránu k této zcela obecné teorii – tzn. týkající se jak veškeré
hmoty živé, tak i veškeré hmoty neživé – otevřela biologie se svým objevem
genetické informace (konkrétně v podobě a prostřednictvím DNA resp.
RNA). Třeba se časem k naprosté nevyvratitelnosti dané teorie přidá se
svou „DNA“ i fyzika.
(K
tomu poznámka. Tím obrazným „DNA“ se zde rozumí to, čemu se říká „teorie všeho“
a k čemu z dnešního hlediska dost nepochybně směřuje hledání
sjednocující teorie čtyř základních interakcí v hloubi materiálna, pátrání
po možnosti existence kvantové teorie gravitace, zkoumání v oblasti teorie
strun se svým předpokladem resp. vysvětlujícím momentem mnohodimenzionálního
(…ích) prostoru (…ů) a nejspíš i jiné ideje či směry. Z hlediska racionální ontologie, tak jak je zde
zastávána a v hlavních rysech charakterizována, jde o poznání,
prokázání existence, jisté zcela základní informace, předurčující v rámci nekonečných
změn materiálna vznik a všechen další vývoj toho „našeho“ vesmíru, tj. veškerého
nám známého bytí a dění. Tzn. i všeho toho, co se týká planety Země.
Aby nedocházelo k nějakým omylům dodat je zde možno ještě i to, že
hmotou se zde rozumí i energetická či ještě jiná podoba materiálna, a ne
jen její látková podoba, jak je to často chápáno ve fyzice).
Souhrnně
a v závěrečném znění je obecná teorie informace v předkládaném
ontologickém pojetí pojednána v posledním z odkazovaných blogových
textů s názvem „Informace jako
ontologická kategorie, její podstata, místo a funkce ve všeobecném bytí“.
Se zřetelným vymezením a) čtyř určujících definičních znaků informace jako
ontologické kategorie, b) čtyř jejích velkých druhů (z nichž tři,
s ohledem na současnou úroveň poznání vesmíru, se týkají jen planety Země)
a c) závěrů ve vztahu k nejhlubší podstatě a způsobu (obecnému
principu) fungování veškerého reálného bytí. Ve stručnější podobě navazuje tento
text na dřívější obsáhlejší pojednání „Obecná
teorie informace a její ontologické důsledky aneb o duální podstatě
všeho bytí“. Leccos podstatného z této teorie bude zde, nicméně, nutno
v dalším textu připomenout.
Tato
teorie je nová a na svůj osud teprve čeká. Její postavení – kromě
samotného nestandardního řešení – je ztíženo tím, že se tu jedná o velice
odtažitou oblast lidského poznávání, o problematiku, spadající do sféry
nauky o jsoucnu (zde sice v jeho racionálním pojetí, což ovšem situaci
nijak neulehčuje), o nejpodstatnější otázky bytí a dění v jejich
naprosté všeobecnosti. Jsou to tedy záležitosti, které vlastně právě
z důvodu své totální obecnosti jen málokoho zajímají. A na samu
ontologii, včetně té racionální, jak je zde zastávána, je nezřídka nahlíženo
jaksi svrchu, i když je to vlastně nejobecnější nástavba či spíše základna
všeho poznání. Něco jako Mariánský příkop v oblasti bádání a snahy o pochopení
nejhlubší základny všeho bytí, kdy hlouběji už nelze. Nijak valně to nezajímá
ani soudobou filozofii, na rozdíl od té starořecké. Určitá dílčí relevantní
stanoviska lze tak spíše najít u některých autorů v rámci jiných
vědních disciplín. Celé oblasti náboženského pojetí jsoucna a souvisejících
výkladů se toto vše netýká.
Měli–li
bychom nějak blíže charakterizovat oblast, ke které se obecná ontologická
teorie informace vztahuje a příslušné problémy řeší, pak je to – v obráceném
vývojovém sledu – vše relevantní od umělé inteligence, přes lidské myšlení,
život, projevující se v nepřeberném množství druhů a variant živých
organismů, vývoj vesmíru, s klíčovou otázkou jeho vzniku – „velký třesk“
z ničeho nebo pokračování něčeho… Se závěrem, že všechno to, s biliony
konkrétních jednotlivin, jsou jen různé jevové podoby stejné konečné podstaty a nejhlubší
struktury veškerého reálného bytí. Tj. jednotného rozporného duálního a absolutně
dynamického celku hmoty a informace, materiálna a reálného ideálna, v jejich
vzájemné existenční podmíněnosti. A že způsobem své existence a dění
jsou to všechno jen a jen hmotně–informační, e.i. informačně – hmotné procesy.
Jak
bylo výše řečeno, o samotné ty v názvu uvedené teorie, v nějakém
širším záběru, se zde nejedná. A tak je možno přejít samotnému užšímu
předmětu daného textu, tj. k určité příslušné avízované výseči z celé
problematiky. Konkrétně tu jde (1) v rámci obecné teorie relativity (OTR)
o vztah kategorií časoprostoru a gravitačního pole, jak je tam vymezován,
a (2) o náhled na tento vztah z hlediska výše stručně
charakterizované obecné ontologické teorie informace (OTI). Odpovídající
principiální řešení, které OTI v tomto směru nabízí je uvedeno
v závěru stati, s příslušnou takřka dobrodružnou zápletkou. A to
je také to hlavní, čeho se dané pojednání týká.
K tomu
se pak řadí – a to zpočátku zcela prioritně – přirozená a vlastně již
od samého počátku OTR existující laická touha nějak přijatelně porozumět tomu
prvnímu problému, specielně samotné kategorii časoprostoru. A významu,
který je mu tam přisuzován. K čemuž – tedy k té laické touze – se
hlásím. S vědomím, že samotnou teoretickou fyziku nemusí ovšem nutně to
laické strádání nějak zvlášť znepokojovat nebo trápit. Stejně jako i nějaké
ty prostoduché laické pohledy a otazníky. Doufám ale, že zde to až zas tak
prostoduché nebude. V každém případě jde tu o pohled na daný problém
se strany zájmového ontologa a trochu obeznámeného laika a nikoli o nějaké
výsostně vědecké pojednání se všem i náležitostmi. Ale myslím, že i tak je
k tomu co říci.
Ve
Wikipedii se k tomu prvnímu problému, u hesla „obecná teorie relativity“
(v současném znění), uvádí: „V obecné teorii relativity je
časoprostor obecně zakřivený a má
strukturu variety. Projevy zakřivení
časoprostoru pozorujeme jako gravitaci.“
Odkaz na varietu – pokud mají pravdu naučné slovníky – znamená, že tu jde mezi oběma
jevy (kategoriemi) o různotvarost, obměnu, „odrůdy“, neboli o odlišné
podoby jinak téhož.
K tomu
je možno uvést ještě zřetelnější vyjádření, odkazující přímo na samotného
Einsteina. Jde o článek, který svého času, v zářijovém čísle 2011,
vyšel v časopise „21století“ a který pojednával o výsledcích
velkého experimentu se sondou „Gravity Probe B“. Cílem toho experimentu bylo
zejména ověřit předpověď obecné teorie relativity, týkající se zakřivení
časoprostoru díky pouhé přítomnosti hmotného tělesa. Autor článku Michal
Anderle zde připomněl – ponechám–li stranou vše ostatní – i relevantní
Einsteinovo vyjádření v tom znění, že „ gravitační pole není vlastně nic
jiného, než časoprostor sám“.
Na
tento problém, jakož i na samotnou kategorii časoprostoru, jsem tehdy
z hlediska filozoficko–ontologického reagoval, řekněme, poněkud podrážděně
a také – řečeno fotbalovou hantýrkou – i s některými minelami. Mj.
proto, že OTI jak je ve výše uvedených závěrečných pojednáních předkládána, nebyla
tehdy ještě zcela.dořešena. Byl to text „Časoprostor a gravitační pole. A co
dál“, jenž je rovněž umístěn na tomto blogu. Šlo v něm – ve vztahu ke
kategorii časoprostoru – o připomenutí základních obecných filozoficko–ontologických
postulátů týkajících se hmoty (materiálna v jakékoli jeho podobě), přejatých
v mnohém právě z fyziky. Kdy konkrétně čas a prostor jsou zde,
v těchto postulátech, oprávněně vnímány jako samostatné a zcela
odlišné vlastnosti (formy, atributy) hmoty, a že je proto i jejich
spojování do jednoho celku možno z tohoto hlediska považovat za více než
problematické. Důvody k jejich spojování v rámci OTR jsou ovšem jiné,
v zásadě matematické, kterýžto přístup pak umožňuje učinit i příslušné
závěry o relativitě času a prostoru.
Určitá,
zřejmě neřešitelná polemika v daném směru, nebyla však hlavním účelem toho
příspěvku. Šlo hlavně o známý problém srozumitelnosti OTR, co je pro laika
pochopitelné a co už nikoliv, tak jak s tím OTR dodnes zápasí.
V tom specielně o vztah uvedených dvou kategorií, jak je to
pregnantně obsaženo ve výše uvedeném Einsteinově vyjádření. Uváděl jsem, že
platí–li princip výrokové resp. matematické ekvivalence, tzn. jestliže A=B, pak
i B=A, lze pak onu formulaci, že „gravitační pole není vlastně nic jiného
než časoprostor sám“ beztrestně obrátit a říci, že „časoprostor sám není
vlastně nic jiného než gravitační pole“. Jde tedy v daném řešení skutečně
o totožnost v různosti, různé podoby téhož. A záleží jen na
interpretovi (pozorovateli, čtenáři, posluchači), které z těch dvou
ekvivalentních vyjádření mu lépe vyhovuje, kterému dává přednost.
U
fyziků či matematiků má dost nepochybně přednost první formulace, neboť
časoprostor je klíčovou veličinou OTR. Tak je to ostatně patrné i z výše
uvedené formulace ve Wikipedii, že „projevy zakřivení časoprostoru pozorujeme
jako gravitaci“. Tedy, že gravitace je projev
zakřivení časoprostoru, časoprostor je jakoby prvotní.
Jako
složitější je daný vztah resp. samotný problém OTR– se zahrnutím i principiálních
výchozích kategorií hmoty a pohybu – charakterizován ve vyjádření J. A. Wheelera,
tak jak shrnul jádro Einsteinovy teorie: „Časoprostor říká hmotě, jak se má
pohybovat, hmota zase časoprostoru, jak se má ohýbat“(cit. dle M. Anderleho
v uvedeném článku).
Laik
– i trochu obeznámený – se v tom těžko vyzná. Ale spíš by dal
přednost tomu, že zakřivení časoprostoru – když už tedy nějaké je – je projevem
gravitace. Hlavní roli v tom neporozumění zřejmě hraje to, že časoprostor
– na rozdíl od času a prostoru samostatně – je pro laika věc nesrozumitelná
a nepolapitelná. Jiná věc je gravitace. Tu zná každý z vlastní
zkušenosti, často velmi bolestivé nebo i tragické. Nebo i z oblíbených
prožitků adrenalinových. A ze školy nebo i odjinud se také ví, že
tato přitažlivá síla, která nás
v té či oné míře poutá k danému hmotnému tělesu, slábne
s rostoucí vzdáleností od něho, až se stává v mnoha částech vesmíru,
např. v mezigalaktických prostorech i zcela nicotnou, nikoli však
nulovou. A každý také ví, co je to odstředivá
a následně setrvačná síla
(kriticky závislá na hmotnosti daného tělesa a rychlosti jeho pohybu). Když ne
odjinud, tak z požitku na řetízkovém kolotoči. (Poznámka. Za vědecky zcela
korektní terminologii zde i v celém dalším textu neručím a za
případné prohřešky se omlouvám).
Pokud
jde o související pohyby hmotných těles a materiálna vůbec (tzn. i energií),
tak také víme, že existuje pohyb dostředivý,
způsobený právě gravitací (ale i magnetismem či ještě jinak) a pohyb odstředivý. Ten má svůj primární původ
ve velkém třesku, tak jak je tento dosud převážně tradován, a ve své
obecné podobě trvá ten pohyb po tom více než grandiózním výbuchu v podobě
pohybu setrvačného po celé další
dějiny vesmíru až dodnes. A podle některých poznatků se i zrychluje. Tento
pohyb by byl přímočarý, nebýt
gravitace (řečeno ve zkratce a nepochybně zjednodušeno). Ta ho však (specielně
po vzniku látkové podoby hmoty) v té či oné míře ovlivňuje, takže se z něj
stává setrvačný pohyb v té či oné míře zakřivený. Konkrétně vzato, jde o zakřivené dráhy těch či oněch složek materiálna,
tedy např. i světelných paprsků.
Původní
„velkotřeskový“ odstředivý pohyb prvotního záření a následný pohyb setrvačný má pak v průběhu dalšího vývoje
vesmíru, podobně jako to záření, také své různé „potomky“, zvláštní případy či podoby.
Jako je třeba pohyb odpovídajících druhů energie po výbuchu atomové bomby nebo
světelných paprsků, vymanivších se z termojaderného kotle hvězd navzdory
jejich obrovské gravitační přitažlivé síle. Nebo i pohyb sedaček na již
zmíněném řetízkovém kolotoči. Ad. ad.
V této
souvislosti také každý i jen trochu obeznámený laik chápe, že ve své
přirozené přírodní podobě je tu pak při rovnováze obou uvedených sil a pohybů i kompromisní
pohyb oběžný v rámci planetárních
soustav, galaxií ad.
Jiným,
a v jiných souvislostech zcela zásadním druhem pohybu hmoty, je pohyb
částic v rámci atomu a jeho jádra. O tento druh pohybu se zde
však nijak bezprostředně nejedná. Je však známo, že již na této úrovni v rámci
tzv. silné interakce pole a částic se také vyskytují oba výše uvedené
druhy sil – přitažlivá a odpudivá– a udržují tak příslušný mikrosvět
– podobně jako je tomu v makrosvětě třeba v případě planetárních
soustav– v rovnováze. Dokud nedojde ve vztahu k příslušnému setrvačnému
pohybu k nějakému energetickému zásahu, přírodnímu či umělému, který tu
rovnováhu poruší, a mohou se pak
dít i docela veliké věci.
Nikdo
z těch laických zástupů si však nedovede reálně představit nebo pochopit,
co to je nebo jak vypadá časoprostor, tím méně pak jeho „zakřivení“. Proto –
v souladu s předchozím – je také pro laika vcelku snadno pochopitelné
(budeme–li zde mít stále na mysli jen tu prostorovou dimenzi), že oběžná dráha
Měsíce či umělých družic kolem Země nebo oběžná dráha Země a jiných planet
a těles kolem Slunce je dána stavem, kdy jsou gravitační síla a odstředivá
síla (přitažlivost a setrvačnost) v rovnováze, žádná z nich
nepřevažuje. Pokud tomu tak není, tak se oběžná dráha změní nebo i zbortí
v jednom či druhém směru. Což se pak – v umělém „provedení“ – úspěšně
nebo i neúspěšně využívá při cestách kosmických sond, v letecké
dopravě atp. cíleně vyvolanou změnou rychlosti a tedy i odstředivého
pohybu sledovaného tělesa. Těžko se však dá pochopit, že to vše je dáno jakýmsi
příslušným zakřivením časoprostoru. Nota bene – u umělých těles – způsobeným
právě určitým momentálním rozhodnutím pracovníků v řídících střediscích
nebo pilotů v kokpitu letadel.
K tomu
– i když mi to třeba nikým znalým nebude prominuto, ale nedá mi to – je
možno přidat i krapet jízlivosti. Pokud bychom totiž vzali doslova a laicky
zcela důvěřivě tezi, že „časoprostor říká hmotě jak se má pohybovat a hmota
zase časoprostoru, jak se má ohýbat“, tak bychom mohli v řídícím kosmickém
středisku třeba zaslechnout tento pokyn: „Ten časoprostor trochu víc (miň)
ohněte, abychom se s tou sondou správně trefili na určené místo. Sonda je
na to moc malá, aby to sama správně ohnula“. Nebo zoufalý povzdech pilota
padajícího letadla: „Co nám to ten časoprostor dělá, takhle se nám ohýbat až
k zemi! Trochu to zřejmě to naše letadlo s tím jeho ohýbáním
přehnalo“. A následně pak ještě dialog gravitačního pole (gravitace) s časoprostorem
se vzájemným obviňováním z té tragedie – jako ve známé písničce: „Já ne,
já ne, to ty, to ty…“.
Proč
nás ale vůbec mohou napadat takové nestydaté myšlenky? Inu proto, že jak ta
sonda, tak i letadlo, jsou přece také hmota. Takže když si do toho výroku
na místo hmoty dosadíme třeba to letadlo, vyjde nám právě taková poťouchlost:
„Časoprostor říká letadlu, jak se má pohybovat, letadlo zase časoprostoru jak
se má ohýbat“.
Ale
vážně. Jak to tedy s tím vztahem gravitačního pole a časoprostoru
vlastně je?
Zůstaneme-li
jen u toho, jak to bylo výše charakterizováno, a to z úst
nejpovolanějších, tzn. i jen v rámci samotné fyziky, nabízí se
několik možností jak to chápat, resp. jak se na to ptát.
(1)
Lze to snad interpretovat tak, že jde o plnou identitu? O pouhá
synonyma, jak se hojně vyskytují zejména v křížovkách? Jde jen o různý
název pro totéž? Typu: obličej – tvář, dělat – konat, pranice – mela ad. ad.
Nebo s přihlédnutím k cizím jazykům, třeba (česky) stůl – (německy)
der Tisch. Jaký by pak to rozlišování ale mělo smysl, kromě nějakých hrátek?
(2)
Takže to nejspíš není jedno a totéž, ale spíš o zkraje zmíněný vztah
jednoty (stejnosti) v různosti. Třeba – v laickém porozumění – typu:
jablka – hrušky, kde obojí je ovoce. Byl-li by ale časoprostor „jablkem“ a
gravitace „hruškou“, tak co je potom to příslušné „ovoce“ společné oběma?
(3)
Nebo je to tak, že je zde určitá jednosměrná předurčenost, primárnost jednoho,
odvozenost druhého, dle Wikipedie tedy, že gravitace je projev časoprostoru ?
(4)
Nebo snad řeší problém odkaz na vzájemné ovlivňování, kdy časoprostor něco
„říká“ (přikazuje) hmotě a hmota zase na oplátku časoprostoru?
V tomto ohledu by obě danosti byly jaksi rovnocenné, na stejné úrovni,
jako když se třeba ve světě lidí mění něco za něco.
Jak
to tedy vlastně je, když nějaká zcela
principiální odlišnost se zde nepředpokládá? Zdá se mi, že na obecné
substancionální úrovni zůstává tak v rámci samotné fyziky daný problém
nevyřešen. Což ji ovšem nemusí ani nijak zvlášť trápit nebo i netrápí,
protože při svém postačujícím monistickém přístupu k vesmíru (ve smyslu veškeré fyzikální existence, makro i mikro
jako jediné) to ani nepotřebuje nějak specielně řešit.
Vše
existující je ovšem založeno, utvářeno, na duálním,
plus–minusovém, obecném jin–jangovém principu. Ve více či méně zjevné či naopak
komplikované podobě. Což platí i pro vesmír. Vše dané má i svůj
protiklad, celek je jednotou protikladů. Na
nejhlubší substancionální úrovni má tak vše existující svou složku hmotnou a/ i nehmotnou.
Současně a v jednotě. Což představuje i základní axiom
racionální ontologie. Nazíráno na této nejhlubší, racionálně ontologické úrovni,
je tedy vše existující protikladnou jednotou materiálna a ideálna. Rozumí
se reálného ideálna, což není nic
jiného – ať již se to líbí nebo nelíbí, chápe nebo nechápe – než informace. Tak
jak je to v obecné teorii informace i definováno. Snad
nejzřetelnějším a nejsrozumitelnějším příkladem takové jednoty je člověk.
Hmota
– v jejím zcela obecném chápání – není dána jen částicemi a různými podobami
energie, ale je – v podobě své vždy konkrétní „uspořádanosti a schopnosti
uspořádávat“ (dle def. J. Zemana) – nadána i informací. Neodmyslitelnými a neoddělitelnými
atributy hmoty nejsou jen čas, prostor a teplota, ale je to i informace
co by tvůrce pohybu. „Zabezpečování“ pohybu hmoty, tzn. způsobu její existence,
v jeho nejrůznějších podobách, je vlastní funkcí informace. A jako
projev této funkce patří sem i základní interakce, tak jak jsou
v soudobé fyzice vymezeny. Tzn. i gravitace. I ty jsou
informačně podmíněny.
Na
této hlubinné úrovni – a to už se opakuji – je tedy informace podmínkou
existence hmoty a hmota sama je zase podmínkou existence a realizace
informace. Tzn. i jejím jediným a výlučným nositelem. Mimo hmotu, vně
hmoty, informace neexistuje, nemůže existovat a tudíž ani se realizovat.
V tom spočívá podstata, obecný obsah oné prazákladní duality veškerého
bytí a dění, a tím i jádro obecné ontologické teorie informace.
Vše
toto uvedené je objektivní stránka
věci. Tzn., že jde o danosti naprosto nezávislé na tom, zde existuje
či neexistuje člověk se svým vědomím a schopností poznávat. Subjektivně lidská stránka věci spočívá
pak v tom, že takto obecně ve hmotě obsažené, zakódované informace lidská
schopnost rozumového poznávání „dešifruje“ a vytváří tak specifický druh
informací, lidské poznatkové informace.
Na nejvyšší úrovni se tak děje prostřednictvím vědy, cestou vědeckého bádání.
Jaké
je tedy řešení onoho vztahu gravitačního pole a časoprostoru z hlediska
obecné teorie informace, a tedy i vlastně zcela principiálně?
Z výše řečeného se to zdá být již zcela zjevné, ale pro úplné ozřejmení je
možno zde na úvod ještě uvést jeden myšlenkový experiment, nebo, chcete-li ilustrativní
příklad. Technická stránka pokud jde o uváděné předpoklady může být
zjednodušená, jde však o podstatu věci.
Tedy,
máme kameru a technické zařízení, s jejichž pomocí lze naprosto věrně
zobrazit na obrazovce snímaný hmotný objekt, a to včetně zachycených a vnímaných
prostorových dimenzí. Dále máme temnou komoru, kde sedí pozorovatel a naproti
němu jsou v příčce dvě naprosto stejně zarámovaná okénka. Za jedním
z těchto okének je umístěn osvětlený snímaný hmotný objekt, např. je vidět
velice pohledný dívčí obličej, ve druhém okénku je obrazovka, kde se ta hezká
tvář po všech stránkách dokonale zobrazuje. Zeptáme-li se nyní pozorovatele,
který není o ničem nijak předem informován, co vidí, odpoví nepochybně, že vidí
totéž, dvakrát hezký dívčí obličej. A prozradíme-li mu, že v jednom
případě jde o živé děvče a ve druhém jen o jeho obraz a je-li
schopen určit, ve kterém okénku co je, bude nejspíš na rozpacích, a pak
sdělí, že to tedy v dané situaci určit nemůže. Nepomůže ani to, že necháme
děvče pousmát, protože i děj, jakákoli změna, se zobrazuje a vnímá
naprosto identicky. Z pohledu pozorovatele, ale na dané úrovni i zcela
objektivně, A=B, B=A.
A přesto,
v realitě, je tu rozdíl kolosální,
zcela principiální. To jedno je reálný hmotný objekt, materiálno, to druhé
je informace o tom objektu, čil i reálné ideálno. Na věci nic nemění ani to, že
daná informace nemůže být poskytnuta jinak, realizovat se jinak, než zase jen
prostřednictvím jiných specifických k tomu příslušných materiálních
prostředků a procesů, nositelů a realizátorů informace. V tomto
smyslu se nezřídka hovoří o fyzikální povaze informace. V tom může
pak spočívat i zásadní nedorozumění či neporozumění, neboť se nerozlišuje
podstata a způsob jejího projevu.
A platí
také, že to první, tedy samotný hmotný objekt je prvotní, to druhé, jeho
zobrazení, čili informace, je druhotné. Děvče na obrazovce se usměje, protože
se usmálo v realitě. Nikdy ne naopak. Je-li A reálný hmotný objekt, pak
dění A implikuje dění B, projeví se jako příslušný adekvátní
informační obraz. Reálný stav věcí v dané výseči dějů je takto jednosměrný,
od A k B, a ne naopak.
Přirozeně,
že informační zobrazení daného materiálního objektu a jeho měnícího se
stavu se nemusí dít a ani neděje jen uvedenou elektronickou cestou jak
jsme na to dnes už zvyklí. Tou cestou je i písemné či živé slovní
zobrazení. Nebo třeba matematické či ještě jiné. A zde, mezi těmi miliardami
vnímaných nebo vnímatelných informací zvláštní místo zaujímají pak vědecké
poznatkové informace o obklopujícím nás materiálním světě.
Čímž
se také dostáváme k našemu vlastnímu problému o vztahu mezi gravitačním
polem (gravitací) a časoprostorem. Z hlediska OTI a racionální
ontologie jde o vztah principiálně stejný, jako v předchozím
ilustrativním příkladě. Materiálnem, hmotou, hmotným objektem, je zde bez
jakýchkoli pochybností gravitace, gravitační pole. Gravitace je svou podstatou hmota. Konkrétně zvláštní podoba
energie, vázaná na látkovou formu hmoty, v limitním případě na podobu
částicovou. Časoprostor, tak jak je zformulován v OTR, je pak informační
obraz tohoto druhu materiálna, konkrétně obraz matematický.Což znamená, že ono zakřivení časoprostoru není ničím jiným, než jen informačním obrazem příslušného reálného zakřivení gravitačního pole samého..A jde pak o to, v čem toto zakřivení reálně spočívá, na čem závisí (zda je ve hře i látková nehomogenita sledovaného tělesa) , jak se to projevuje na gravitační síle a konec konců na pohybu ve sféře makrosvěta a mikrosvěta. Časoprostor je svou podstatou informace.
A jako takový, na této poznávací úrovni, náleží do říše lidských
poznatkových informací. Rozdíl je tedy principiální, i když vnějškově
můžeme na to nahlížet jako na ono dvojjediné usměvavé děvče.
Časoprostor není tedy hmotná záležitost. Stejně tak
jako ani čas ani prostor samy o sobě nejsou hmotné jevy. Nesestávají ani z nějakých
podob energie, ani z částic, tím méně by pak mohly být nějakou látkovou
podobou hmoty. Jsou to jevy nehmotné, „pouhé“ atributy hmoty, její vlastnosti.
Čas je projevem pohybu hmoty, prostor formou její existence. Co by nehmotné
podoby existence, bytí, náležejí tedy do říše informací. Jiná možnost, nějaká
třetí či čtvrtá, tu na úrovni nejhlubší podstaty jsoucna není. Ostatně hovoří-li
se o nich, o času a o prostoru, jako o souřadnicích časoprostoru,
znamená to, že jsme ve sféře matematiky, a ta zase není nic jiného než
součást obrovského oceánu lidských poznatkových informací.
Nejprve se zde nyní nabízí logický závěr a pak
určité možné – odborně však třeba i nepřijatelné – vysvětlení. Ale snad by
tak to, o co tu jde, bylo srozumitelnější.
Takže, je-li časoprostor jen pouhou lidskou poznatkovou
informací, logicky z toho vyplývá, že ona skutečně reálně existující
relativita času a prostoru (omezím se zde jen na čas, o němž se ostatně
vždy nejvíce hovoří) je způsobena přímo samotným gravitačním polem. Konkrétně
jeho uspořádaností.Což zase,
konkrétně vzato, znamená jeho různou nahuštěnost.
Nahuštěnost tím, co ho tvoří.
Nahuštěnost hmoty – neuvažujeme-li nyní z důvodu
neprobádanosti nebo nedostatečné probádanosti temnou hmotu nebo temnou energii
– není nějaký výmysl, ale je to fakt. A je velice různá v různých
složkách a částech vesmíru. Příkladů by mohl být bezpočet – od nicotnosti v případě
energie vakua až po její nepředstavitelně vysoké úrovně v rámci neutronových
hvězd, neřku-li černých děr. Čemuž pak odpovídá i úroveň gravitační síly.
Ještě je zde nutno k tomu dalšímu výkladu
předeslat, že se zde bezpodmínečně respektují dva výše již zmíněné postuláty: že
hmota, materiálno, existuje jen tak, že se pohybuje, a čas že je projevem
tohoto pohybu. Nebyl-li by pohyb, nebyl by ani čas a ani hmota sama. A naopak.
Největší nahuštěnost gravitačního pole je „dole“, u samotného
sledovaného hmotného tělesa. S rostoucí vzdáleností od něho pak této nahuštěnosti
ubývá (poučka praví, že je to se čtvercem vzdálenosti). Tato nahuštěnost–
laicky předpokládám – má pak co by určitá překážka
určující vliv na úroveň interního
pohybu (vnitroatomového „hemžení“ částic a energetických polí) v rámci
přítomných externích látkových těles. „Dole“ ho zpomaluje, takže je zde
pomalejší i průběh času, co by projev tohoto pohybu. „Nahoře“ je ta překážka
menší, příslušný pohyb je snazší, a tudíž i čas ubíhá relativně rychleji.
Jak se někdy uvádí v přednáškovém příkladu, v přízemí výškové budovy
stárneme pomaleji než v jejích horních patrech. Reálný rozdíl je přirozeně
zanedbatelný.
Obdobně – tedy zpomalováním uvedeného interního pohybu
– působí podle těchto laických úvah i obrovská kinetická hmotnost látkových
těles při jejich extrémních rychlostech směrem k rychlosti světla.
Důsledek na průběh času je pak stejný a proto se také hypotetičtí
kosmonauti z příslušných teoretických kosmických výprav vracejí na
matičku Zemi mladší, než jsou jejich tam zůstavší sourozenci.
Je-li toto možno přijmout jako smysluplné vysvětlení,
je přirozeně na odbornících. Žádné zvláštní iluze si ovšem nedělám. Jen se tu
nabízí ještě myšlenka, že bez uznání a prokázání existence částice gravitonu, a tudíž i plného
vysvětlení gravitace jakožto interakce
pole a částic, by se nemuselo příslušné vysvětlení beze zbytku vyhovujícím
způsobem podařit.
Jenže…. Jenže celý příběh tím není ještě u konce.
Je tu ještě ta hned na počátku zmíněná zápletka. Neboť výše uvedený výklad
týkající se kategorie časoprostoru a jeho identifikace jako poznatkové
informace není úplný a neodpovídá tomu, co jako celek OTI tvrdí. Totiž, že
primárně existuje informace jako jev zcela objektivní, nezávislý na tom, zda
byl či nebyl lidmi poznán. Jak to bylo výše i popsáno. Takže v tomto
smyslu musí tu dojít i k příslušné rehabilitaci kategorie
časoprostoru.
Jádro ovšem zůstává stejné: časoprostor je informace. Protože však všechno reálné dění
je podmíněno informací, její funkcí tvůrce pohybu, všech různých interakcí a
změn, je i dění v rámci gravitačního pole a následně pak dění, které
způsobuje gravitační pole ve vztahu k relativitě času a prostoru
informačně podmíněno. Tou informací (nebo možná spíše určitým odpovídajícím
souhrnem či propojeným souborem informací) je, nebo je za ní (zatím?) považován
právě časoprostor. Tentokrát ovšem co by informace zcela objektivní, stejně, jako je tomu v nejzřetelnějším případě
genetické informace. Zde tato informace existuje v podobě ( v rámci)
svého hmotného nositele, makromolekuly DNA, jejího konkrétního složení a uspořádání,
a v našem případě jde o informaci obsaženou (zakódovanou) v gravitačním
poli co by svém hmotném nositeli, rovněž v podobě jeho zcela určitého
složení a uspořádání a touto cestou pak i působící.
Máme zde tedy co do činění se dvěma odlišnými druhy
formálně téže informace: jednak v původní zcela objektivní podobě, jednak
v podobě informace poznatkové. Tak jak je to v rámci OTI obsaženo
v rámci rozlišování čtyř velkých druhů informace. V této podobě zcela
objektivní informace, je pak časoprostor prostřednictvím
svého nositele, tj. gravitačního pole, skutečně možno považovat za původce relativity času a prostoru
braných samostatně.
Jenže…. Jenže ani touto rehabilitací časoprostoru
nemusí být ještě celý příběh u konce. To jen v případě, že časoprostor
je zde skutečně definitivním řešením. Ve hře ale možná ještě je zatím neznámá kvantová
teorie gravitace, sjednocující teorie čtyř základních interakcí, teorie strun,
„teorie všeho“… Z hlediska OTI by to pak byla ona zcela základní
informace, vlastní všemu materiálnu a jsoucí prazákladem nekonečných
transformací a nespočetného množství podob onoho duálu, dvojjediného bytí hmoty
a informace. Tato či/a další poznání nejhlubších základů reálného jsoucna mohla
by ještě celý příběh změnit.
Kontakt:
e–mail: jovaner@seznam.cz