OBECNÁ TEORIE RELATIVITY A OBECNÁ TEORIE INFORMACE

Josef Vaner

Uvozovací poznámka. Teorie relativity stále příležitostně vyvolává u laických zájemců – kam se řadí i autor – některá neporozumění či i nedorozumění. Což vzhledem k její vysoké teoretické a matematické obtížnosti není jistě nic nepochopitelného. Zároveň se ovšem odborníkům často nedaří vše související uspokojivě a srozumitelně vysvětlit. Na jeden takový problém je zaměřen i následující příspěvek. A pokud netrpělivý čtenář – problém tolerance ponechávám stranou – nechce ztrácet čas sledováním následujícího postupného výkladu, úvah a argumentů, tak je možno předeslat, že tu jde v zásadě o kategorii časoprostoru, jeho vztah ke gravitačnímu poli, a záležitosti s tím spojené. S výsledkem, že ze širšího pohledu, jak je patrný i z názvu pojednání, tj. pohledu ontologického, nejde v případě časoprostoru – na rozdíl od gravitačního pole co by materiálna -  o nic jiného, než jen a jen o informaci, čili ideálno . V její dvojí druhové podobě – přírodně objektivní a lidsky subjektivní. Nesouhlas s daným řešením jakož i jinými zde zastávanými tezemi a celkovou koncepcí zdá se mi být téměř jistý, přinejmenším  značně pravděpodobný. Nicméně s navazujícími odsudky nebylo by snad třeba až tak spěchat. Nejprve by totiž bylo třeba vyvrátit obecnou teorii informace, tak jak je autorem zastávána a jak je i zde aplikována. Samotný text daného příspěvku sepsání této úvodní poznámky předcházel a nejsou v něm s ohledem na ni provedeny žádné změny.

Uvedený název pojednání je poněkud nadnesený. Je to jen rámec, má uvést oblast, do které pojednávaný problém – tak jak je výše předeslán a níže specifikován – zcela bezprostředně a niterně spadá. O nějaké širší samostatné pojednání těch dvou teorií se tedy nejedná. Jde o související úvahy z hlediska racionální ontologie a laického vnímání.

V případě obecné teorie relativity – to za prvé – bylo za těch sto let od její publikace vlastně již vše (nebo snad téměř vše) řečeno, vyřešeno ba i experimentálně ověřeno a – za druhé – nějaký výklad mi tu jako jen trochu obeznámenému laikovi vůbec nepřísluší. Nicméně, některé související otazníky jsou snad přípustné.

Ve druhém případě, kde – pro přesnost, a na rozdíl od jiných, stejně nazývaných teorií – jde o zcela obecnou, nejobecněji možnou, tj. ontologickou teorii informace, byl příslušný výklad předmětem prakticky téměř všech předcházejících příspěvků na tomto blogu (jsoucno.blogspot.com rubrika O informaci a jsoucnu). S řadou příslušných odkazů, vlastních řešení i polemiky. A s poukazem na to, že bránu k této zcela obecné teorii – tzn. týkající se jak veškeré hmoty živé, tak i veškeré hmoty neživé – otevřela biologie se svým objevem genetické informace (konkrétně v podobě a prostřednictvím DNA resp. RNA). Třeba se časem k naprosté nevyvratitelnosti dané teorie přidá se svou „DNA“ i fyzika.

(K tomu poznámka. Tím obrazným „DNA“ se zde rozumí to, čemu se říká „teorie všeho“ a k čemu z dnešního hlediska dost nepochybně směřuje hledání sjednocující teorie čtyř základních interakcí v hloubi materiálna, pátrání po možnosti existence kvantové teorie gravitace, zkoumání v oblasti teorie strun se svým předpokladem resp. vysvětlujícím momentem mnohodimenzionálního (…ích) prostoru (…ů) a nejspíš i jiné ideje či směry. Z hlediska racionální ontologie, tak jak je zde zastávána a v hlavních rysech charakterizována, jde o poznání, prokázání existence, jisté zcela základní informace, předurčující v rámci nekonečných změn materiálna vznik a všechen další vývoj toho „našeho“ vesmíru, tj. veškerého nám známého bytí a dění. Tzn. i všeho toho, co se týká planety Země. Aby nedocházelo k nějakým omylům dodat je zde možno ještě i to, že hmotou se zde rozumí i energetická či ještě jiná podoba materiálna, a ne jen její látková podoba, jak je to často chápáno ve fyzice).

Souhrnně a v závěrečném znění je obecná teorie informace v předkládaném ontologickém pojetí pojednána v posledním z odkazovaných blogových textů s názvem „Informace jako ontologická kategorie, její podstata, místo a funkce ve všeobecném bytí“. Se zřetelným vymezením a) čtyř určujících definičních znaků informace jako ontologické kategorie, b) čtyř jejích velkých druhů (z nichž tři, s ohledem na současnou úroveň poznání vesmíru, se týkají jen planety Země) a c) závěrů ve vztahu k nejhlubší podstatě a způsobu (obecnému principu) fungování veškerého reálného bytí. Ve stručnější podobě navazuje tento text na dřívější obsáhlejší pojednání „Obecná teorie informace a její ontologické důsledky aneb o duální podstatě všeho bytí“. Leccos podstatného z této teorie bude zde, nicméně, nutno v dalším textu připomenout.

Tato teorie je nová a na svůj osud teprve čeká. Její postavení – kromě samotného nestandardního řešení – je ztíženo tím, že se tu jedná o velice odtažitou oblast lidského poznávání, o problematiku, spadající do sféry nauky o jsoucnu (zde sice v jeho racionálním pojetí, což ovšem situaci nijak neulehčuje), o nejpodstatnější otázky bytí a dění v jejich naprosté všeobecnosti. Jsou to tedy záležitosti, které vlastně právě z důvodu své totální obecnosti jen málokoho zajímají. A na samu ontologii, včetně té racionální, jak je zde zastávána, je nezřídka nahlíženo jaksi svrchu, i když je to vlastně nejobecnější nástavba či spíše základna všeho poznání. Něco jako Mariánský příkop v oblasti bádání a snahy o pochopení nejhlubší základny všeho bytí, kdy hlouběji už nelze. Nijak valně to nezajímá ani soudobou filozofii, na rozdíl od té starořecké. Určitá dílčí relevantní stanoviska lze tak spíše najít u některých autorů v rámci jiných vědních disciplín. Celé oblasti náboženského pojetí jsoucna a souvisejících výkladů se toto vše netýká.

Měli–li bychom nějak blíže charakterizovat oblast, ke které se obecná ontologická teorie informace vztahuje a příslušné problémy řeší, pak je to – v obráceném vývojovém sledu – vše relevantní od umělé inteligence, přes lidské myšlení, život, projevující se v nepřeberném množství druhů a variant živých organismů, vývoj vesmíru, s klíčovou otázkou jeho vzniku – „velký třesk“ z ničeho nebo pokračování něčeho… Se závěrem, že všechno to, s biliony konkrétních jednotlivin, jsou jen různé jevové podoby stejné konečné podstaty a nejhlubší struktury veškerého reálného bytí. Tj. jednotného rozporného duálního a absolutně dynamického celku hmoty a informace, materiálna a reálného ideálna, v jejich vzájemné existenční podmíněnosti. A že způsobem své existence a dění jsou to všechno jen a jen hmotně–informační, e.i. informačně – hmotné procesy.

Jak bylo výše řečeno, o samotné ty v názvu uvedené teorie, v nějakém širším záběru, se zde nejedná. A tak je možno přejít samotnému užšímu předmětu daného textu, tj. k určité příslušné avízované výseči z celé problematiky. Konkrétně tu jde (1) v rámci obecné teorie relativity (OTR) o vztah kategorií časoprostoru a gravitačního pole, jak je tam vymezován, a (2) o náhled na tento vztah z hlediska výše stručně charakterizované obecné ontologické teorie informace (OTI). Odpovídající principiální řešení, které OTI v tomto směru nabízí je uvedeno v závěru stati, s příslušnou takřka dobrodružnou zápletkou. A to je také to hlavní, čeho se dané pojednání týká.

K tomu se pak řadí – a to zpočátku zcela prioritně – přirozená a vlastně již od samého počátku OTR existující laická touha nějak přijatelně porozumět tomu prvnímu problému, specielně samotné kategorii časoprostoru. A významu, který je mu tam přisuzován. K čemuž – tedy k té laické touze – se hlásím. S vědomím, že samotnou teoretickou fyziku nemusí ovšem nutně to laické strádání nějak zvlášť znepokojovat nebo trápit. Stejně jako i nějaké ty prostoduché laické pohledy a otazníky. Doufám ale, že zde to až zas tak prostoduché nebude. V každém případě jde tu o pohled na daný problém se strany zájmového ontologa a trochu obeznámeného laika a nikoli o nějaké výsostně vědecké pojednání se všem i náležitostmi. Ale myslím, že i tak je k tomu co říci.

Ve Wikipedii se k tomu prvnímu problému, u hesla „obecná teorie relativity“ (v současném znění), uvádí: „V obecné teorii relativity je časoprostor obecně zakřivený a má strukturu variety. Projevy zakřivení časoprostoru pozorujeme jako gravitaci.“ Odkaz na varietu – pokud mají pravdu naučné slovníky – znamená, že tu jde mezi oběma jevy (kategoriemi) o různotvarost, obměnu, „odrůdy“, neboli o odlišné podoby jinak téhož.

K tomu je možno uvést ještě zřetelnější vyjádření, odkazující přímo na samotného Einsteina. Jde o článek, který svého času, v zářijovém čísle 2011, vyšel v časopise „21století“ a který pojednával o výsledcích velkého experimentu se sondou „Gravity Probe B“. Cílem toho experimentu bylo zejména ověřit předpověď obecné teorie relativity, týkající se zakřivení časoprostoru díky pouhé přítomnosti hmotného tělesa. Autor článku Michal Anderle zde připomněl – ponechám–li stranou vše ostatní – i relevantní Einsteinovo vyjádření v tom znění, že „ gravitační pole není vlastně nic jiného, než časoprostor sám“.

Na tento problém, jakož i na samotnou kategorii časoprostoru, jsem tehdy z hlediska filozoficko–ontologického reagoval, řekněme, poněkud podrážděně a také – řečeno fotbalovou hantýrkou – i s některými minelami. Mj. proto, že OTI jak je ve výše uvedených závěrečných pojednáních předkládána, nebyla tehdy ještě zcela.dořešena. Byl to text „Časoprostor a gravitační pole. A co dál“, jenž je rovněž umístěn na tomto blogu. Šlo v něm – ve vztahu ke kategorii časoprostoru – o připomenutí základních obecných filozoficko–ontologických postulátů týkajících se hmoty (materiálna v jakékoli jeho podobě), přejatých v mnohém právě z fyziky. Kdy konkrétně čas a prostor jsou zde, v těchto postulátech, oprávněně vnímány jako samostatné a zcela odlišné vlastnosti (formy, atributy) hmoty, a že je proto i jejich spojování do jednoho celku možno z tohoto hlediska považovat za více než problematické. Důvody k jejich spojování v rámci OTR jsou ovšem jiné, v zásadě matematické, kterýžto přístup pak umožňuje učinit i příslušné závěry o relativitě času a prostoru.

Určitá, zřejmě neřešitelná polemika v daném směru, nebyla však hlavním účelem toho příspěvku. Šlo hlavně o známý problém srozumitelnosti OTR, co je pro laika pochopitelné a co už nikoliv, tak jak s tím OTR dodnes zápasí. V tom specielně o vztah uvedených dvou kategorií, jak je to pregnantně obsaženo ve výše uvedeném Einsteinově vyjádření. Uváděl jsem, že platí–li princip výrokové resp. matematické ekvivalence, tzn. jestliže A=B, pak i B=A, lze pak onu formulaci, že „gravitační pole není vlastně nic jiného než časoprostor sám“ beztrestně obrátit a říci, že „časoprostor sám není vlastně nic jiného než gravitační pole“. Jde tedy v daném řešení skutečně o totožnost v různosti, různé podoby téhož. A záleží jen na interpretovi (pozorovateli, čtenáři, posluchači), které z těch dvou ekvivalentních vyjádření mu lépe vyhovuje, kterému dává přednost.

U fyziků či matematiků má dost nepochybně přednost první formulace, neboť časoprostor je klíčovou veličinou OTR. Tak je to ostatně patrné i z výše uvedené formulace ve Wikipedii, že „projevy zakřivení časoprostoru pozorujeme jako gravitaci“. Tedy, že gravitace je projev zakřivení časoprostoru, časoprostor je jakoby prvotní.

Jako složitější je daný vztah resp. samotný problém OTR– se zahrnutím i principiálních výchozích kategorií hmoty a pohybu – charakterizován ve vyjádření J. A. Wheelera, tak jak shrnul jádro Einsteinovy teorie: „Časoprostor říká hmotě, jak se má pohybovat, hmota zase časoprostoru, jak se má ohýbat“(cit. dle M. Anderleho v uvedeném článku).

Laik – i trochu obeznámený – se v tom těžko vyzná. Ale spíš by dal přednost tomu, že zakřivení časoprostoru – když už tedy nějaké je – je projevem gravitace. Hlavní roli v tom neporozumění zřejmě hraje to, že časoprostor – na rozdíl od času a prostoru samostatně – je pro laika věc nesrozumitelná a nepolapitelná. Jiná věc je gravitace. Tu zná každý z vlastní zkušenosti, často velmi bolestivé nebo i tragické. Nebo i z oblíbených prožitků adrenalinových. A ze školy nebo i odjinud se také ví, že tato přitažlivá síla, která nás v té či oné míře poutá k danému hmotnému tělesu, slábne s rostoucí vzdáleností od něho, až se stává v mnoha částech vesmíru, např. v mezigalaktických prostorech i zcela nicotnou, nikoli však nulovou. A každý také ví, co je to odstředivá a následně setrvačná síla (kriticky závislá na hmotnosti daného tělesa a rychlosti jeho pohybu). Když ne odjinud, tak z požitku na řetízkovém kolotoči. (Poznámka. Za vědecky zcela korektní terminologii zde i v celém dalším textu neručím a za případné prohřešky se omlouvám).

Pokud jde o související pohyby hmotných těles a materiálna vůbec (tzn. i energií), tak také víme, že existuje pohyb dostředivý, způsobený právě gravitací (ale i magnetismem či ještě jinak) a pohyb odstředivý. Ten má svůj primární původ ve velkém třesku, tak jak je tento dosud převážně tradován, a ve své obecné podobě trvá ten pohyb po tom více než grandiózním výbuchu v podobě pohybu setrvačného po celé další dějiny vesmíru až dodnes. A podle některých poznatků se i zrychluje. Tento pohyb by byl přímočarý, nebýt gravitace (řečeno ve zkratce a nepochybně zjednodušeno). Ta ho však (specielně po vzniku látkové podoby hmoty) v té či oné míře ovlivňuje, takže se z něj stává setrvačný pohyb v té či oné míře zakřivený. Konkrétně vzato, jde o zakřivené dráhy těch či oněch složek materiálna, tedy např. i světelných paprsků.

Původní „velkotřeskový“ odstředivý pohyb prvotního záření a následný pohyb setrvačný má pak v průběhu dalšího vývoje vesmíru, podobně jako to záření, také své různé „potomky“, zvláštní případy či podoby. Jako je třeba pohyb odpovídajících druhů energie po výbuchu atomové bomby nebo světelných paprsků, vymanivších se z termojaderného kotle hvězd navzdory jejich obrovské gravitační přitažlivé síle. Nebo i pohyb sedaček na již zmíněném řetízkovém kolotoči. Ad. ad.

V této souvislosti také každý i jen trochu obeznámený laik chápe, že ve své přirozené přírodní podobě je tu pak při rovnováze obou uvedených sil a pohybů i kompromisní pohyb oběžný v rámci planetárních soustav, galaxií ad.

Jiným, a v jiných souvislostech zcela zásadním druhem pohybu hmoty, je pohyb částic v rámci atomu a jeho jádra. O tento druh pohybu se zde však nijak bezprostředně nejedná. Je však známo, že již na této úrovni v rámci tzv. silné interakce pole a částic se také vyskytují oba výše uvedené druhy sil – přitažlivá a odpudivá– a udržují tak příslušný mikrosvět – podobně jako je tomu v makrosvětě třeba v případě planetárních soustav– v rovnováze. Dokud nedojde ve vztahu k příslušnému setrvačnému pohybu k nějakému energetickému zásahu, přírodnímu či umělému, který tu rovnováhu poruší, a mohou  se pak dít i docela veliké věci.

Nikdo z těch laických zástupů si však nedovede reálně představit nebo pochopit, co to je nebo jak vypadá časoprostor, tím méně pak jeho „zakřivení“. Proto – v souladu s předchozím – je také pro laika vcelku snadno pochopitelné (budeme–li zde mít stále na mysli jen tu prostorovou dimenzi), že oběžná dráha Měsíce či umělých družic kolem Země nebo oběžná dráha Země a jiných planet a těles kolem Slunce je dána stavem, kdy jsou gravitační síla a odstředivá síla (přitažlivost a setrvačnost) v rovnováze, žádná z nich nepřevažuje. Pokud tomu tak není, tak se oběžná dráha změní nebo i zbortí v jednom či druhém směru. Což se pak – v umělém „provedení“ – úspěšně nebo i neúspěšně využívá při cestách kosmických sond, v letecké dopravě atp. cíleně vyvolanou změnou rychlosti a tedy i odstředivého pohybu sledovaného tělesa. Těžko se však dá pochopit, že to vše je dáno jakýmsi příslušným zakřivením časoprostoru. Nota bene – u umělých těles – způsobeným právě určitým momentálním rozhodnutím pracovníků v řídících střediscích nebo pilotů v kokpitu letadel.

K tomu – i když mi to třeba nikým znalým nebude prominuto, ale nedá mi to – je možno přidat i krapet jízlivosti. Pokud bychom totiž vzali doslova a laicky zcela důvěřivě tezi, že „časoprostor říká hmotě jak se má pohybovat a hmota zase časoprostoru, jak se má ohýbat“, tak bychom mohli v řídícím kosmickém středisku třeba zaslechnout tento pokyn: „Ten časoprostor trochu víc (miň) ohněte, abychom se s tou sondou správně trefili na určené místo. Sonda je na to moc malá, aby to sama správně ohnula“. Nebo zoufalý povzdech pilota padajícího letadla: „Co nám to ten časoprostor dělá, takhle se nám ohýbat až k zemi! Trochu to zřejmě to naše letadlo s tím jeho ohýbáním přehnalo“. A následně pak ještě dialog gravitačního pole (gravitace) s časoprostorem se vzájemným obviňováním z té tragedie – jako ve známé písničce: „Já ne, já ne, to ty, to ty…“.

Proč nás ale vůbec mohou napadat takové nestydaté myšlenky? Inu proto, že jak ta sonda, tak i letadlo, jsou přece také hmota. Takže když si do toho výroku na místo hmoty dosadíme třeba to letadlo, vyjde nám právě taková poťouchlost: „Časoprostor říká letadlu, jak se má pohybovat, letadlo zase časoprostoru jak se má ohýbat“.

Ale vážně. Jak to tedy s tím vztahem gravitačního pole a časoprostoru vlastně je?

Zůstaneme-li jen u toho, jak to bylo výše charakterizováno, a to z úst nejpovolanějších, tzn. i jen v rámci samotné fyziky, nabízí se několik možností jak to chápat, resp. jak se na to ptát.

(1) Lze to snad interpretovat tak, že jde o plnou identitu? O pouhá synonyma, jak se hojně vyskytují zejména v křížovkách? Jde jen o různý název pro totéž? Typu: obličej – tvář, dělat – konat, pranice – mela ad. ad. Nebo s přihlédnutím k cizím jazykům, třeba (česky) stůl – (německy) der Tisch. Jaký by pak to rozlišování ale mělo smysl, kromě nějakých hrátek?

(2) Takže to nejspíš není jedno a totéž, ale spíš o zkraje zmíněný vztah jednoty (stejnosti) v různosti. Třeba – v laickém porozumění – typu: jablka – hrušky, kde obojí je ovoce. Byl-li by ale časoprostor „jablkem“ a gravitace „hruškou“, tak co je potom to příslušné „ovoce“ společné oběma?

(3) Nebo je to tak, že je zde určitá jednosměrná předurčenost, primárnost jednoho, odvozenost druhého, dle Wikipedie tedy, že gravitace je projev časoprostoru ?

(4) Nebo snad řeší problém odkaz na vzájemné ovlivňování, kdy časoprostor něco „říká“ (přikazuje) hmotě a hmota zase na oplátku časoprostoru? V tomto ohledu by obě danosti byly jaksi rovnocenné, na stejné úrovni, jako když se třeba ve světě lidí mění něco za něco.

Jak to tedy vlastně je, když nějaká zcela principiální odlišnost se zde nepředpokládá? Zdá se mi, že na obecné substancionální úrovni zůstává tak v rámci samotné fyziky daný problém nevyřešen. Což ji ovšem nemusí ani nijak zvlášť trápit nebo i netrápí, protože při svém postačujícím monistickém přístupu k vesmíru (ve smyslu veškeré fyzikální existence, makro i mikro jako jediné) to ani nepotřebuje nějak specielně řešit.

Vše existující je ovšem založeno, utvářeno, na duálním, plus–minusovém, obecném jin–jangovém principu. Ve více či méně zjevné či naopak komplikované podobě. Což platí i pro vesmír. Vše dané má i svůj protiklad, celek je jednotou protikladů. Na nejhlubší substancionální úrovni má tak vše existující svou složku hmotnou a/ i nehmotnou. Současně a v jednotě. Což představuje i základní axiom racionální ontologie. Nazíráno na této nejhlubší, racionálně ontologické úrovni, je tedy vše existující protikladnou jednotou materiálna a ideálna. Rozumí se reálného ideálna, což není nic jiného – ať již se to líbí nebo nelíbí, chápe nebo nechápe – než informace. Tak jak je to v obecné teorii informace i definováno. Snad nejzřetelnějším a nejsrozumitelnějším příkladem takové jednoty je člověk.

Hmota – v jejím zcela obecném chápání – není dána jen částicemi a různými podobami energie, ale je – v podobě své vždy konkrétní „uspořádanosti a schopnosti uspořádávat“ (dle def. J. Zemana) – nadána i informací. Neodmyslitelnými a neoddělitelnými atributy hmoty nejsou jen čas, prostor a teplota, ale je to i informace co by tvůrce pohybu. „Zabezpečování“ pohybu hmoty, tzn. způsobu její existence, v jeho nejrůznějších podobách, je vlastní funkcí informace. A jako projev této funkce patří sem i základní interakce, tak jak jsou v soudobé fyzice vymezeny. Tzn. i gravitace. I ty jsou informačně podmíněny.

Na této hlubinné úrovni – a to už se opakuji – je tedy informace podmínkou existence hmoty a hmota sama je zase podmínkou existence a realizace informace. Tzn. i jejím jediným a výlučným nositelem. Mimo hmotu, vně hmoty, informace neexistuje, nemůže existovat a tudíž ani se realizovat. V tom spočívá podstata, obecný obsah oné prazákladní duality veškerého bytí a dění, a tím i jádro obecné ontologické teorie informace.

Vše toto uvedené je objektivní stránka věci. Tzn., že jde o danosti naprosto nezávislé na tom, zde existuje či neexistuje člověk se svým vědomím a schopností poznávat. Subjektivně lidská stránka věci spočívá pak v tom, že takto obecně ve hmotě obsažené, zakódované informace lidská schopnost rozumového poznávání „dešifruje“ a vytváří tak specifický druh informací, lidské poznatkové informace. Na nejvyšší úrovni se tak děje prostřednictvím vědy, cestou vědeckého bádání.

Jaké je tedy řešení onoho vztahu gravitačního pole a časoprostoru z hlediska obecné teorie informace, a tedy i vlastně zcela principiálně? Z výše řečeného se to zdá být již zcela zjevné, ale pro úplné ozřejmení je možno zde na úvod ještě uvést jeden myšlenkový experiment, nebo, chcete-li ilustrativní příklad. Technická stránka pokud jde o uváděné předpoklady může být zjednodušená, jde však o podstatu věci.

Tedy, máme kameru a technické zařízení, s jejichž pomocí lze naprosto věrně zobrazit na obrazovce snímaný hmotný objekt, a to včetně zachycených a vnímaných prostorových dimenzí. Dále máme temnou komoru, kde sedí pozorovatel a naproti němu jsou v příčce dvě naprosto stejně zarámovaná okénka. Za jedním z těchto okének je umístěn osvětlený snímaný hmotný objekt, např. je vidět velice pohledný dívčí obličej, ve druhém okénku je obrazovka, kde se ta hezká tvář po všech stránkách dokonale zobrazuje. Zeptáme-li se nyní pozorovatele, který není o ničem nijak předem informován, co vidí, odpoví nepochybně, že vidí totéž, dvakrát hezký dívčí obličej. A prozradíme-li mu, že v jednom případě jde o živé děvče a ve druhém jen o jeho obraz a je-li schopen určit, ve kterém okénku co je, bude nejspíš na rozpacích, a pak sdělí, že to tedy v dané situaci určit nemůže. Nepomůže ani to, že necháme děvče pousmát, protože i děj, jakákoli změna, se zobrazuje a vnímá naprosto identicky. Z pohledu pozorovatele, ale na dané úrovni i zcela objektivně, A=B, B=A.

A přesto, v realitě, je tu rozdíl kolosální, zcela principiální. To jedno je reálný hmotný objekt, materiálno, to druhé je informace o tom objektu, čil i reálné ideálno. Na věci nic nemění ani to, že daná informace nemůže být poskytnuta jinak, realizovat se jinak, než zase jen prostřednictvím jiných specifických k tomu příslušných materiálních prostředků a procesů, nositelů a realizátorů informace. V tomto smyslu se nezřídka hovoří o fyzikální povaze informace. V tom může pak spočívat i zásadní nedorozumění či neporozumění, neboť se nerozlišuje podstata a způsob jejího projevu.

A platí také, že to první, tedy samotný hmotný objekt je prvotní, to druhé, jeho zobrazení, čili informace, je druhotné. Děvče na obrazovce se usměje, protože se usmálo v realitě. Nikdy ne naopak. Je-li A reálný hmotný objekt, pak dění A implikuje dění B, projeví se jako příslušný adekvátní informační obraz. Reálný stav věcí v dané výseči dějů je takto jednosměrný, od A k B, a ne naopak.

Přirozeně, že informační zobrazení daného materiálního objektu a jeho měnícího se stavu se nemusí dít a ani neděje jen uvedenou elektronickou cestou jak jsme na to dnes už zvyklí. Tou cestou je i písemné či živé slovní zobrazení. Nebo třeba matematické či ještě jiné. A zde, mezi těmi miliardami vnímaných nebo vnímatelných informací zvláštní místo zaujímají pak vědecké poznatkové informace o obklopujícím nás materiálním světě.

Čímž se také dostáváme k našemu vlastnímu problému o vztahu mezi gravitačním polem (gravitací) a časoprostorem. Z hlediska OTI a racionální ontologie jde o vztah principiálně stejný, jako v předchozím ilustrativním příkladě. Materiálnem, hmotou, hmotným objektem, je zde bez jakýchkoli pochybností gravitace, gravitační pole. Gravitace je svou podstatou hmota. Konkrétně zvláštní podoba energie, vázaná na látkovou formu hmoty, v limitním případě na podobu částicovou. Časoprostor, tak jak je zformulován v OTR, je pak informační obraz tohoto druhu materiálna, konkrétně obraz matematický.Což znamená, že ono zakřivení časoprostoru není ničím  jiným, než jen informačním obrazem příslušného  reálného zakřivení gravitačního pole samého..A jde pak o to, v čem toto zakřivení reálně spočívá, na čem závisí (zda je ve hře i látková nehomogenita sledovaného tělesa) , jak se to projevuje na gravitační síle a konec konců na pohybu ve sféře makrosvěta a mikrosvěta.     Časoprostor je svou podstatou informace. A jako takový, na této poznávací úrovni, náleží do říše lidských poznatkových informací. Rozdíl je tedy principiální, i když vnějškově můžeme na to nahlížet jako na ono dvojjediné usměvavé děvče.

Časoprostor není tedy hmotná záležitost. Stejně tak jako ani čas ani prostor samy o sobě nejsou hmotné jevy. Nesestávají ani z nějakých podob energie, ani z částic, tím méně by pak mohly být nějakou látkovou podobou hmoty. Jsou to jevy nehmotné, „pouhé“ atributy hmoty, její vlastnosti. Čas je projevem pohybu hmoty, prostor formou její existence. Co by nehmotné podoby existence, bytí, náležejí tedy do říše informací. Jiná možnost, nějaká třetí či čtvrtá, tu na úrovni nejhlubší podstaty jsoucna není. Ostatně hovoří-li se o nich, o času a o prostoru, jako o souřadnicích časoprostoru, znamená to, že jsme ve sféře matematiky, a ta zase není nic jiného než součást obrovského oceánu lidských poznatkových informací.

Nejprve se zde nyní nabízí logický závěr a pak určité možné – odborně však třeba i nepřijatelné – vysvětlení. Ale snad by tak to, o co tu jde, bylo srozumitelnější.

Takže, je-li časoprostor jen pouhou lidskou poznatkovou informací, logicky z toho vyplývá, že ona skutečně reálně existující relativita času a prostoru (omezím se zde jen na čas, o němž se ostatně vždy nejvíce hovoří) je způsobena přímo samotným gravitačním polem. Konkrétně jeho uspořádaností.Což zase, konkrétně vzato, znamená jeho různou nahuštěnost. Nahuštěnost tím, co ho tvoří.

Nahuštěnost hmoty – neuvažujeme-li nyní z důvodu neprobádanosti nebo nedostatečné probádanosti temnou hmotu nebo temnou energii – není nějaký výmysl, ale je to fakt. A je velice různá v různých složkách a částech vesmíru. Příkladů by mohl být bezpočet – od nicotnosti v případě energie vakua až po její nepředstavitelně vysoké úrovně v rámci neutronových hvězd, neřku-li černých děr. Čemuž pak odpovídá i úroveň gravitační síly.

Ještě je zde nutno k tomu dalšímu výkladu předeslat, že se zde bezpodmínečně respektují dva výše již zmíněné postuláty: že hmota, materiálno, existuje jen tak, že se pohybuje, a čas že je projevem tohoto pohybu. Nebyl-li by pohyb, nebyl by ani čas a ani hmota sama. A naopak.

Největší nahuštěnost gravitačního pole je „dole“, u samotného sledovaného hmotného tělesa. S rostoucí vzdáleností od něho pak této nahuštěnosti ubývá (poučka praví, že je to se čtvercem vzdálenosti). Tato nahuštěnost– laicky předpokládám – má pak co by určitá překážka určující vliv na úroveň interního pohybu (vnitroatomového „hemžení“ částic a energetických polí) v rámci přítomných externích látkových těles. „Dole“ ho zpomaluje, takže je zde pomalejší i průběh času, co by projev tohoto pohybu. „Nahoře“ je ta překážka menší, příslušný pohyb je snazší, a tudíž i čas ubíhá relativně rychleji. Jak se někdy uvádí v přednáškovém příkladu, v přízemí výškové budovy stárneme pomaleji než v jejích horních patrech. Reálný rozdíl je přirozeně zanedbatelný.

Obdobně – tedy zpomalováním uvedeného interního pohybu – působí podle těchto laických úvah i obrovská kinetická hmotnost látkových těles při jejich extrémních rychlostech směrem k rychlosti světla. Důsledek na průběh času je pak stejný a proto se také hypotetičtí kosmonauti z příslušných teoretických kosmických výprav vracejí na matičku Zemi mladší, než jsou jejich tam zůstavší sourozenci.

Je-li toto možno přijmout jako smysluplné vysvětlení, je přirozeně na odbornících. Žádné zvláštní iluze si ovšem nedělám. Jen se tu nabízí ještě myšlenka, že bez uznání a prokázání existence částice gravitonu, a tudíž i plného vysvětlení gravitace jakožto interakce pole a částic, by se nemuselo příslušné vysvětlení beze zbytku vyhovujícím způsobem podařit.

Jenže…. Jenže celý příběh tím není ještě u konce. Je tu ještě ta hned na počátku zmíněná zápletka. Neboť výše uvedený výklad týkající se kategorie časoprostoru a jeho identifikace jako poznatkové informace není úplný a neodpovídá tomu, co jako celek OTI tvrdí. Totiž, že primárně existuje informace jako jev zcela objektivní, nezávislý na tom, zda byl či nebyl lidmi poznán. Jak to bylo výše i popsáno. Takže v tomto smyslu musí tu dojít i k příslušné rehabilitaci kategorie časoprostoru.

Jádro ovšem zůstává stejné: časoprostor je informace. Protože však všechno reálné dění je podmíněno informací, její funkcí tvůrce pohybu, všech různých interakcí a změn, je i dění v rámci gravitačního pole a následně pak dění, které způsobuje gravitační pole ve vztahu k relativitě času a prostoru informačně podmíněno. Tou informací (nebo možná spíše určitým odpovídajícím souhrnem či propojeným souborem informací) je, nebo je za ní (zatím?) považován právě časoprostor. Tentokrát ovšem co by informace zcela objektivní, stejně, jako je tomu v nejzřetelnějším případě genetické informace. Zde tato informace existuje v podobě ( v rámci) svého hmotného nositele, makromolekuly  DNA, jejího konkrétního složení a uspořádání, a v našem případě jde o informaci obsaženou (zakódovanou) v gravitačním poli co by svém hmotném nositeli, rovněž v podobě jeho zcela určitého složení a uspořádání a touto cestou pak i působící.

Máme zde tedy co do činění se dvěma odlišnými druhy formálně téže informace: jednak v původní zcela objektivní podobě, jednak v podobě informace poznatkové. Tak jak je to v rámci OTI obsaženo v rámci rozlišování čtyř velkých druhů informace. V této podobě zcela objektivní informace, je pak časoprostor prostřednictvím svého nositele, tj. gravitačního pole, skutečně možno považovat za  původce relativity času a prostoru braných samostatně.

Jenže…. Jenže ani touto rehabilitací časoprostoru nemusí být ještě celý příběh u konce. To jen v případě, že časoprostor je zde skutečně definitivním řešením. Ve hře ale možná ještě je zatím neznámá kvantová teorie gravitace, sjednocující teorie čtyř základních interakcí, teorie strun, „teorie všeho“… Z hlediska OTI by to pak byla ona zcela základní informace, vlastní všemu materiálnu a jsoucí prazákladem nekonečných transformací a nespočetného množství podob onoho duálu, dvojjediného bytí hmoty a informace. Tato či/a další poznání nejhlubších základů reálného jsoucna mohla by ještě celý příběh změnit.

Kontakt: e–mail: jovaner@seznam.cz