O zapeklitosti informace

A ve výsledku i o tom, že nejen myšlenkové, emocionální, obecně životní, společenské a technologické procesy, ale i veškeré procesy ryze přírodní jsou zároveň i procesy informačními. Ať již podmíněnými interně, či externě. Podle toho se liší jednotlivé velké druhy informací.  

Josef Vaner

Zdá se, že odpovědět na otázku co je informace – nemáme-li na mysli jen její obvyklé vymezení jako zprávy (popř. jejího obsahu a smyslu ), poučení o něčem ( sloužícím ke vzájemnému styku živých i neživých systémů přírody) a tedy i její chápání v matematickém smyslu, nýbrž jde nám i o hlubší pohled, řekněme filozofický, o její zcela obecnou povahu, její podstatu, a tím i o její místo v obecném systému všeho bytí a dění – tak v tomto smyslu odpovědět na danou otázku není zřejmě zcela jednoduché. Alespoň se o tom zdají vypovídat různé pokračující diskuse a odborná pojednání, mezi nimi i ty, které se vztahují k určitým konkrétním oblastem jejího výskytu, ale s ambicí k příslušným zobecněním.

             Neboť skutečně, i když se to mnohým nezdá: rozprostřenost jevu informace je prakticky neomezená, tedy zcela všeobecná, jsou různé druhy a vývojové stupně informace se svými specifiky či charakteristickými rysy a jde tedy o to, zda mají tyto různé druhy něco společného, společnou povahu, jednotnou podstatu a stejný způsob existence. Třeba počítačový software, produkty lidského myšlení, různorodá komunikace živých organismů, genetická informace, informace obsažená ve světelném paprsku, atomu a v nesčetných jiných součástech neživé přírody (tak jak to chápe a zabývá se tím fyzika) aj. Je-li tu něco společného, tak co to je, čím všechny ty jednotlivé druhy a vývojové stupně v konečné instanci jsou, jaký je stejný způsob jejich existence, jaká je ve všech těch případech funkce informace (je-li taková), jaké postavení tu má člověk se svým vědomím neboli nakolik je či není informace jev zcela objektivní.

             Tyto tři otázky resp. problémy - tedy 1) povaha informace v návaznosti na způsob existence, 2) objektivnost a/či subjektivnost existence a 3) funkce informace - jsou také předmětem následujícího pojednání. Některé další důležité související otázky jako je zejména problém náhodnosti či determinovanosti vývojových procesů zde zatím zůstávají stranou.

             Svůj názor, svoje řešení jsem již prezentoval v několika předcházejících příspěvcích na tomto blogu, poprvé před třemi lety v „Úvahách o jsoucnu“. Později to řešení zde znovu připomenu. Nyní bych se chtěl krátce zmínit o názorech některých jiných autorů, ať již jsou v něčem shodné, podobné či odlišné.

             V předcházejícím příspěvku s názvem „Ještě ke vztahu informace a hmoty“ jsem připomenul, jak nahlížejí na obecnou povahu informace, na problém s jejím zařazením a vymezením (někteří) fyzikové či další vědci z blízkých nebo příbuzných oblastí a uvedl k tomu některé výhrady. Zdrojem byl referenční článek Johna Horgana „Proč informace nemůže být základem reality“ (2011, internetová adresa minule uvedena). Zde bych to chtěl pro začátek ještě trochu doplnit a zpřesnit.

             Základní tvrzení – s odkazem na Rolfa Landauera – je tam takové, že každá informace je (jev) fyzikální: „….all information is physical…“ Stejná teze je obsažena i v názvu jedné kapitoly v obsáhlé knize Jamese Gleicka „The information“ (Fourth Estate, London, 2011). Kapitola nese název „Information is physical“.

             Vzniká přirozeně otázka co tím rozumět, protože pojem „fyzikální“ může mít v daných souvislostech  zřejmě dva významy.

             Za prvé to může znamenat, že jde o jev, objekt hmotné povahy, např. kámen nebo blesk ( kdy v prvním případě se jedná o hmotu v její látkové podobě, ve druhém případě v její energetické podobě). Anebo tím fyzikální objektem v daném smyslu může být také nějaký hmotný proces (např. tavba kovů). Sotva se ovšem lze domnívat, že pod tento význam slova „fyzikální“  spadá i informace. Tedy, že by byla svou povahou také hmotná, stejně jako kámen, blesk nebo tavba kovů. V tomto smyslu informace rozhodně fyzikálním jevem není a být nemůže. Jde tu tedy o ten druhý význam.

             V tom druhém případě se slovem „fyzikální“ může rozumět nebo rozumí, že daný jev sám o sobě sice hmotný není, ale že s hmotou je těsně, neodmyslitelně spjat, že je to nějaká její vlastnost, projev či způsob existence. Nejde tu tedy o hmotu samu, není to hmota sama, ale nelze to od ní oddělit, bez ní to neexistuje. A můžeme tu pak mít na mysli třeba fyzikální zákony. A v tomto smyslu spadá pod pojem „fyzikální“, tedy že jde o  fyzikálním jev, i informace.
                Informace je jev fyzikální potud a jen potud, že existuje výhradně jen prostřednictvím hmoty ( ať již v její látkové či energetické či ještě jiné podobě nebo všech ve vzájemné součinnosti) a jen a jen tímto prostřednictvím. Co do své vlasní podstaty však informace žádný fyzikální - ve smyslu hmotný- jev není.. V tomto ohledu je to jev jen a jen nehmotný.

             Ostatně tak je to ve zmíněném Horganově článku i specifikováno, pokud tam zmíněného Rolfa Landauera necháme domluvit: „...all information is physical – that is, all information is embodied in physical things or processes ...“

Což dopovězeno znamená: každá informace je vtělena, obsažena ve hmotě, ale sama o sobě, jako taková, svou podstatou, povahou, obsahem, sui generis, an sich,  hmotou není.  Existuje ovšem – to znamená uchovává se, působí, přenáší se a na jistém stupni i vzniká -  jen prostřednictvím hmoty. Jasná zpráva. Ale co to pak informace je, jaká je její povaha, když sama hmotná není?

             Zde pak, jak se zdá, začínají pro tyto fyzikální přístupy (a jak uvidíme později i pro jiné přístupy) určité potíže.  Nějak se jim nechce do přirozeného a jednoduchého vysvětlení, že když něco není hmotné, tak je to nehmotné. Tudíž, že informace je svou povahou, svou podstatou jev nehmotný. Jiná možnost že tu  není. Ale to se nějak nechce přiznat, explicitně vyjádřit, a tak se hledají jiná východiska.

             V obou výše uvedených zdrojích – i u Horgana i u Gleicka – zde pak dominuje odkaz na Johna Wheelera, který poukázal na hlubokou podobnost (příbuznost) mezi kvantovou mechanikou a informační teorií. „Wheeler started pointing out deep resonances between quantum mechanics and information theory“(cit. dle Horgana). A problém informace pak podle citovaných autorů Wheeler stručně shrnul do dnes frekventovaného výroku („a koan-like phrase“): „the it from bit“. Informace je TO z bitu. Takto – „It from bit“ – zní u Gleicka i podtitul zmíněné kapitoly „Information is physical“.

             Informace je TO z bitu. Z určitého hlediska jistě ano. Ale lze se s touto neurčitostí spokojit? Na otázku o nejhlubší podstatě jevu informace týkající se všech jejích druhů se tu totiž neodpovídá. Ani na další výše uvedené zásadní otázky. Takže tajemství zůstává. Daný přístup východisko neposkytuje. TO z bitu není obecným a srozumitelným  řešením, se kterým by se bylo možno uspokojit.

             Ale vraťme se znovu ještě kousek zpátky. Teze o tom, že každá informace je obsažena ve hmotě, a tedy, že jinak než prostřednictvím hmoty existovat nemůže, že je od hmoty jako svého nositele neoddělitelná a tudíž, že je v ní vždy i určitým konkrétním způsobem zakódována, tato teze je zcela jistě pravdivá. Není to ovšem celé a úplné vysvětlení fenoménu informace. Je tu více základních daností, které se informace týkají. Přinejmenším ještě další dvě uvedené otázky: o objektivnosti a/či subjektivnosti informace a o její obecné funkci, je-li taková.

             V uvedeném Horganově referenčním článku se lze v tomto ohledu dočíst, že „pojem informace nemá žádný smysl při absenci něčeho co má být informováno, tj. vědomého pozorovatele schopného volby, se svobodnou vůlí“. Čímž se zde dost nepochybně myslí člověk.

             Obávám se ovšem, že žádný pojem nemá smysl, ba žádný ani neexistuje, není-li tu ten pozorovatel. Pojmy, jakožto souhrnné myšlenkové představy, jsou jen ryze lidský vynález, podmíněný existencí abstraktního myšlení. Je tu tedy třeba v daných souvislostech mluvit nikoli o pojmech, ale o jevech, v daném případě o jevu informace. Tím také nutně vzniká otázka, zda informace existuje objektivně, tj. nezávisle na vůli a vědomí člověka (např. genetická informace v polymeru DNA), a nebo o informaci jde jen tehdy, projde-li ono NĚCO, TO, obsažené ve hmotě, lidským vědomím a stane-li se v podobě pojmu jeho výbavou. A je tedy i jevem jen ryze lidsky subjektivním.

             Jestliže ovšem jen toto druhé je informací, co je potom ono NĚCO, TO, obsažené ve hmotě? Hmota sama to není. Ono to ale v ní, v té hmotě objektivně  existuje. Kdyby to totiž objektivně neexistovalo, nemohlo by to být ani poznáno. A žádná subjektivní lidská informace by tudíž nemohla ani vzniknout. Máme tedy pro ono NĚCO, skrytou zprávu, pokyn, obraz, předpis…, hledat jiný název, nebo tu jde prostě jen o to, že se nerozlišují různé druhy informace, v daném případě její vývojové stupně?

             Platí to druhé. Informace všude ve vesmíru, v jakékoli jeho složce, objektivně existuje, ale s příchodem a činností člověka, který sám je produktem vývoje hmoty i informace, je jen její říše postupně poznávána a tak vzniká i její vyšší vývojový stupeň, informace lidsky subjektivní. Tím ale také začíná pro tento nový druh i nový, a dlužno říci, že i samostatný a mnohostranný život. Včetně sebereprodukce a nejrůznějšího zhojňování, tak a nakolik je toho lidský mozek co by nejvýše organizovaná hmota,  nositel i producent této informace, schopen.

             Tato informace existuje jednak „živě“, v samotném mozku, jednak je zaznamenávána, delegována na jiné hmotné nosiče (knihy, diskety atd.). Tím se zajišťuje i její další, neaktuální přenos k jiným lidem, dlouhodobější uchovávání a i samostatné působení v různých technických zařízeních. I z těchto důvodů není tudíž pravda to, co se v souvislosti s uvedeným ryze subjektivistickým pojetím informace lze dočíst třeba v uvedeném  Horganově článku (ovšem v nějaké podobě nejen tam). Totiž, že „kdyby všichni lidé na světě zítra zmizeli, zmizela by také i veškerá informace“. Není to pravda. Zmizely by jen ty informace, které by v tu dobu existovaly v lidských hlavách. Jinak každá daná informace definitivně zaniká teprve se zánikem svého hmotného nositele. Třeba – pokud jde o informaci genetickou -  se zánikem posledního jedince daného druhu živého organismu resp. poslední jemu příslušné buňky.

             Otázka o objektivnosti a/či subjektivnosti informace má ovšem svůj hlubší základ. Souvisí totiž bezprostředně s jinou otázkou, která se však většinou vůbec neklade, a sice o obecné funkci informace, je-li taková. Je to tak, že buď informace v rámci hmoty nějakou reálnou funkci má, a pak objektivně existovat musí, a nebo ji nemá a pak si tam ono NĚCO ve hmotě jen tak trčí a čeká až si ho člověk všimne, pozná ho, „přečte“ ho, udělá si z toho svou vlastní subjektivní, interní informaci a ukojí tím svoji zvědavost. Případně to nějak využije.

             Docela zásadní problém ta funkce informace. Vrátím se k němu však o něco později. Teď je třeba resp. bude dobré uvést k těm předchozím záležitostem ještě i stanoviska některých jiných zdrojů či autorů.

             Oblastí, která je pro všestranné bádání o problému informace přímo jako stvořená, je genetika. Jednak jsou to samotná specifika dané oblasti výskytu informace s příslušnými konkrétními problémy, jednak se pak z toho bádání nutně nabízejí i určité závěry směrem k tomu obecnému, oč v případě informace v konečné instanci jde a co je zde také vlastním předmětem zájmu.

             Především, jako i v tom předcházejícím „fyzikálním“ případě, nejsou zde, v dané oblasti, žádné pochybnosti o tom, že informace je těsně, neoddělitelně spjata s hmotou. Kupříkladu ve Wikipedii je tato spjatost vyjádřena takto (podtrženo  mnou): „Genetická informace je přechovávána v chromozomech, v nichž je reprezentována chemickou strukturou obsažených molekul DNA“ I zde – stejně jako i všude jinde – informace tedy existuje (a působí) jen prostřednictvím hmoty, jejích zcela konkrétních složek v určitém zcela konkrétním uspořádání. Sama však hmotou (hmotná) není. A tak znovu: co to tedy je, jaká je její povaha, nejhlubší podstata?

             Obsáhle se o genetické informaci a  mnoha jevech a souvislostech s tím souvisejících – i pokud jde o život sám – pojednává např. v knize Antona Markoše „Tajemství hladiny“ s podtitulem „Hermeneutika živého“ (Vesmír, Praha 2000). S obsáhlou předmluvou Z.Neubauera „Hledání ztraceného genu cestou biologické hermeneutiky“. Tedy v intencích a směrech řešení, odpovídajících právě hermeneutické koncepci chápání existence a vývoje všeho živého na základě genetické informace. Nejde mi tu o nějaké stanovisko k té koncepci – i když řadu otázek to vyvolává – ani o nějaké  celkové hodnocení té knihy. Jen jsem si ji se zájmem přečetl a hledal tam stanoviska k těm několika málo obecným otázkám, které jsou zde předmětem zájmu a které představují jen určitou – byť zcela zásadní – výseč z celé té problematiky. O nic dalšího se zde ve vztahu k té knize nejedná. Možná někdy později.  Budu se tedy přidržovat jen toho, co je tam v tomto směru psáno.  A přiznám se, že mi tu  vzniklo spíše víc otázek než odpovědí.

             Takže nejprve k té základní otázce o vztahu informace a hmoty. Za reprezentanta informace je zde, v dané oblasti, tj. v případě dědičné informace, všeobecně považován gen. Gen je zde (základní) jednotkou informace. Podobně jako u rozumových informací je takovou základní jednotkou slovo, pojem. Obojí v určité analogii s atomem jako základní jednotkou látkové podoby hmoty. Což také znamená (nebo může znamenat), že i tyto informační jednotky mají také svoji další hlubší vnitřní strukturu, kterou jsou v případě slova jednotlivá písmena resp. zvuky a jejichž hmotným nositelem jsou jednotlivé neurony resp. skupiny neuronů. 
            K tomu uvedenému vztahu mezi informací a hmotou je pak v předmluvě Z.Neubauera – ve stejném smyslu jako ve Wikipedii – uveden na str.17 odkaz na J.Zrzavého v němž se praví: „…DNA je prostě medium, kterým se informace šíří. DNA není zpráva, ale papír na němž je nějaká informace (eventuálně)napsána. Gen je informace, gen není věc“. (Jan Zrzavý: O egoismu všeho živého, Vesmír 77,67,1998/2). A k tomu dál i sám autor Předmluvy: „…genu  náleží skutečnost jiného řádu než molekulám…“(str.17). A na jiném místě : „Informační existence není ani hmotná, ani prostorová, ani strukturální“(str. 22).

             Souhlas. Ale co to tedy informace svou podstatou, svou povahou je, když její existence není hmotná, když to není věc, tedy hmota, co je to za skutečnost jiného řádu, než je skutečnost hmotná, materiální? Explicitní a jasná odpověď zde dána není. Proč, to nevím. Mohu se jen dohadovat, že z nějakého důvodu – podobně jako tomu bylo výše u fyziků – se neakceptuje jednoduchý fakt, že když něco není hmotné, tak je to holt nehmotné, čili ideální. Jiná možnost tu není.

             Nechci sahat filozofům do svědomí, ale občas to budí dojem, že nemají rádi věci jednoduché, kam spadá nezřídka  i určení podstaty. To by ale bylo na jinou polemiku a o to tu teď nejde.

             V daném případě, jestliže se tedy věci zredukují na holou podstatu daného vztahu, na koncept materiálna a ideálna jakožto konečných instancí, konečných složek všeho bytí a dění ( a v přiznání tohoto je právě zřejmě ten problém, ten „zakopaný pes“), pak informace zde reprezentuje ideálno. Reálné ideálno, skutečně a prokazatelně existující ideálno. To je ta skutečnost jiného řádu než jsou molekuly či jakékoli jiné hmotné objekty s nimiž je spjata existence informace (nukleotidy,neurony, neurity, psaný text atd. atd.).                              

             Informace je tedy svou podstatou, svou povahou jev nehmotný, čili ideální. Nemůže ovšem existovat jinak než prostřednictvím hmoty a také jinak ani neexistuje. Nijak jinak se neuchovává, nepřenáší, nepůsobí ani nově nevzniká. Máme tu co do činění s neoddělitelnou jednotou obou protikladných substancí všeho co existuje a všeho co se děje, s jejich neustálou vzájemnou součinností a vzájemnou podmíněností.

             Podle uvedené knihy není ovšem situace takto jednoduchá. Podle hermeneutického přístupu (nauky o interpretaci), který je zde uplatňován a podle něhož se vše i řeší, informace jako taková, jako objektivní danost totiž vlastně neexistuje (stejně jako u fyziků dle Horgana). K tomu A. Markoš uvádí: „Slovo informace je dnes používáno v tolika konotacích, že se značně vyprázdnilo a jeho užití, pokud není doprovázeno obšírným vymezením pojmu, může být zrádné. Abych se vyhnul nebezpečí nedorozumění, pokusím se o toto zkratkovité vymezení: Informace jako taková objektivně neexistuje, informací se stává jen v kontextu, tedy když ji příjemce rozpozná od pozadí jakožto zprávu a je schopen rozpoznanou zprávu také dekódovat“(str.115). A jsme zase tam, kde jsme byli.

             Ale s prominutím – nic proti pozadí, někdy je na něj i docela příjemný pohled – jak se může něco, co objektivně neexistuje, něčím stát? Dokonce tím samým? Jak může příjemce „ji“, tedy informaci, rozpoznat, když ona objektivně neexistuje? Před chvílí bylo řečeno, že gen je informace. Takže geny, nositelé dědičné informace v rámci DNA vlastně objektivně, čili nezávisle na vůli a vědomí lidí neexistují? Ačkoli tady na této naší planetě prokazatelně existovaly už miliardy let před tím, než se objevila jeho výsost člověk? Trochu silná káva.

              Podle daného výkladu to vychází tak, že jsou tu vlastně dva odlišné jevy: na jedné straně NĚCO ve hmotě, v pozadí (cudné to označení pro hmotu, materiálno), snad tedy (nepoznaná) zpráva. A pak informace, rozpoznaná a posléze i dekódovaná zpráva. Ale co je to potom ta zpráva, když to není informace? Ta zpráva, ono NĚCO zakódované ve hmotě, objektivně existuje nebo snad také ne? Možná by se tu nabízelo nazvat to potencionální informací.To by ovšem nutně platilo zase jen ve vztahu k nám, z našeho lidského poznávacího hlediska A  termín informace by se nám stejně zase vrátil. Což se možná  nějak nehodí, věci by se tím příliš  zjednodušily.

             Ještě radikálněji je uvedené ryze lidsky subjektivistické  pojetí informace vyjádřeno u J.Fialy, na něhož je tu odkaz na str.246: „Fiala konstatuje, že objektivní informace neexistuje – bez systému, který ji přijímá, a pokračuje: …Text v knize přece sám o sobě…nenese žádnou informaci. Když mne budete chtít přesvědčit o opaku, pak knihu vyjmete, otevřete a dáte mi ji přečíst. Ovšem teprve v tuto chvíli dostává informace svou „existenci“, ale ta není „v té informaci“, nýbrž v mé vlastní struktuře jakožto pozorovatele“ (Fiala, 1991, Biologické základy poznání, str. 46).

             Není-li tu člověk (se svou strukturou (?) jakožto pozorovatele), není tedy ani informace. Ale co to potom jiní lidé do těch knih vkládají, když to nejsou informace? A proč tolik želíme třeba zkázy Alexandrijské knihovny se 700 tisíci svazky a tedy i obrovským množstvím poznatků na úrovni tehdejší i dřívější doby? Nebo proč archeologové tolik pláčou, když jim někdo nebo něco zničí nějakou dávnou památku a naopak se radují, když nějakou najdou, tím spíše zcela zachovalou?

             Samozřejmě, že o nic jiného než o informace a o jejich objektivní existenci tu nejde. Jiná věc je, jestli jsme schopni ty informace poznat a učinit z nich naše subjektivní rozumové informace jakožto jejich jiný, vývojově vyšší druh v rámci celého světa informací.

             V každé knize přirozeně nějaké informace jsou. Vlastně tam kromě informací nic jiného ani není. Ten kdo umí číst nebo je i jinak dostatečně gramotný, tak ty informace může získat, osvojit si je, zařadit je prostřednictvím  neuronů, neuritů a příslušných procesních hmotných propojení do své vědomostní mozkové informační zásoby, ten kdo číst neumí nebo není jinak dost připravený, tak holt ty informace získat nemůže a jeho vědomostní informační zásoba zůstane ochuzena. Ale dokud ta kniha fyzicky existuje, tak ty informace, třeba nepoznané, tam jsou. Kdyby tam nebyly, tak jejich objevení se „v mé struktuře“ by bylo kouzlo hodné Davida Coperfielda.

             Informace – jak již bylo vícekrát řečeno – zaniká teprve se zánikem svého hmotného nositele. Kde nic není, ani čert nebere. Kdyby informace objektivně, tj. nezávisle na nás, na našem vědomí, v celém tom širém kosmické světě neexistovala (jako třeba – pokud jde o hmotu živou - dědičná informace zakódovaná v polymeru DNA), nemohli bychom ji ani poznat a dnes třeba i usvědčit zcela konkrétního zločince.

             První problém je tu v tom, že se nerozlišují různé druhy informací, v daném případě jejich vývojové stupně. Svět informací je stejně pestrý jako svět hmoty a informace, které jsou spojeny s naším vědomím, jsou – obrazně řečeno – jen vrcholem jejich vesmírné pyramidy (tedy dosud známým vrcholem). Informace tu byly, když po namyšleném homo sapiens nebylo ještě ani potuchy, a budou tu i po něm. S jeho existencí jako myslící bytosti je spojen jen jeden druh informací – když vynechám ty, které člověk deleguje do technických zařízení. Nazval jsem je svého času informacemi rozumovými. V rámci nich by pak zřejmě bylo možno provést ještě nějaké podrobnější třídění a vydělit jako samostatný poddruh třeba informace poznatkové (vědomostní). Abychom pak ovšem vzápětí zjistili, že v různých jednodušších podobách existují takové informace i u jiných živočichů či i jiných  živých organismů.

             Druhý problém související s otázkou objektivnosti informace je závažnější, ba přímo kardinální. Nejde o nic jiného než o to, proč vlastně informace existují, zda mají nějakou vlastní obecnou objektivní funkci. Když ano, pak také informace zcela nutně a objektivně existuje a musí existovat. A je tu následně otázka, v čem tato funkce informace spočívá. Možná se mýlím, ale zdá se mi, že tato zcela zásadní otázka není při nejrůznějších pojednáních o informaci vůbec ani nastolována.

             První náhled, směr hledání odpovědi, nám může poskytnout víceméně empirický poznatek, že informace vždy něco předurčuje. Třeba něco malého, jako naše šťavnaté zaklení, když posloucháme zprávy, nebo většího, když třeba na základě informací tajných služeb se provede nějaký preventivní vojenský zásah. Nebo se slunečnice v souladu s již zakódovanými informacemi otáčí za sluncem atd. atp.

             Velice zřejmé a jasné je to i u genetické informace. Ta existuje proto, aby tu  život ve veškeré jeho rozmanitosti vůbec byl a mohl dál v každém jednotlivém případě i pokračovat. Informace tu předurčuje pokračování rodu. To je její zcela objektivní funkce. V tomto smyslu se také ve zmíněné internetové encyklopedii můžeme dočíst: „DNA…ve své struktuře kóduje a buňkám zadává jejich program a tím předurčuje vývoj a vlastnosti celého organismu“ (podtrženo mnou).  A naše vědomostní informace tu také rozhodně nejsou jen proto, aby ukojily naši zvědavost, i když i to je důvod.  Na jejich základě, a jen na jejich základě, se dá ledacos i změnit a bez nich – obecně vzato-  je technický pokrok vůbec vyloučen. A co specifické informace obsažené v různých složkách a podobách hmoty neživé (o jejichž existenci fyzikové zpravidla nepochybují)? I ony něco předurčují a je tak možno vše shrnout do nějakého jednoho obecného řešení?

             Jsem přesvědčen, že ano, to řešení jsem v již zmíněných „Úvahách o jsoucnu“ navrhl a v dalších příspěvcích doplnil či rozvedl. Řešení vychází z toho, že taková zcela obecná funkce skutečně existuje a že přímo souvisí se základním definičním určením existence hmoty. Tj. s určením, že hmota existuje tak a jen tak, že se pohybuje, že pohyb je způsob existence hmoty. Tedy, že hmota neustále, v každém okamžiku mění svůj stav resp./a polohu. Nejzřetelnější je to u záření, prokázáno je to - ať již experimentálně nebo teoreticky - i na úrovni mikročástic, ale platí to zcela obecně pro jakoukoli součást kosmu i pro kosmos sám. I život, který zde na planetě Zemi díky velmi specifickým podmínkám zcela zákonitě vznikl a znamenal zásadní kvalitativní skok ve vývoji kosmické hmoty (byť jen v jejím zcela zanedbatelném měřítku), není nic jiného než pohyb. I naše myšlení, představující zase další zásadní kvalitativní skok, je ve svém základu zase jen a jen pohyb příslušných složek hmoty. I život společenský je pohyb. Veškerý ten pohyb je pak  vždy i  nějaký a je tedy i něčím podmíněn. A to NĚCO není a nemůže být nic jiného, než ve hmotě zakódovaná informace. Informace je tu kvůli pohybu, je jeho řídícím momentem. Obecnou objektivní funkcí informace je řídit, předurčovat pohyb hmoty.

             V tomto smyslu informace a hmota jedno jsou. Je to nerozlučná jednota dvou nejobecnějších složek veškerého bytí a dění. Jednota protikladů, existující v nevyhnutelném vztahu vzájemné podmíněnosti. To znamená, že hmota je podmínkou existence informace (o čemž už bylo dříve vše podstatné řečeno a o čem – až na výjimky – nejsou snad už ve vědecké obci žádné pochybnosti) a naopak, informace je podmínkou existence hmoty (což je ta druhá a zatím zcela opomíjená strana mince). Ve výsledku se s vývojem hmoty vyvíjí i informace a naopak. Což také znamená, že neexistují nějak samostatně čistě jen hmotné procesy, stejně tak jako neexistují jen ideáklní informační procesy. Ve své podstatě je veškerý vývoj, jakékoli dění jednotným hmotně-informačním procesem nebo -chcete-li - informačně-hmotným procesem. Tento způsob nazírání na podstatu veškerého bytí a dění (což také jedno jest) nazývám dialektickým dualismem.

             Dále to ovšem také  znamená, že celý systém je ve své podstatě velice jednoduchý. A také deterministický. Což je ale řešení, které je  docela v rozporu s hermeneutickým a stochastickým výkladem vývoje života a tudíž se také vůbec nemusí ani zdaleka všem líbit. Možná se ho někteří dokonce bojí. Nejsou ojedinělí ani ti, které dráždí pojem hmoty v jeho zcela obecném poznatkovém vymezení nebo zase pojem ideálna v jiném pojetí než je to božské. A přímo až strach jde z toho všeobecného  determinismu, který je až surově chladný a nemilosrdný. Útěchou ke všem těmto obavám a vůči použité kategoriální výbavě  tu ovšem může být stanovisko, které mi bylo jednou řečeno: „Je to příliš divoké, než aby to mohla být pravda“. A tak je docela možné, že navrhované řešení o základní struktuře všeho bytí a dění a o  funkci informace v něm –  včetně  problému její  objektivnosti  a jejího přirozeného stupňovitého a druhového vývoje  v jednotě s vývojem kosmické hmoty   – nebude nijak obecněji přijato. Leč utěšuji se tím – čímž si zde ovšem i docela fandím -  že v procesu lidského poznávání bylo i dříve leccos na svém počátku velice divoké. A tak to snad čas nějak rozsoudí.