Vysvětlující veličina k pochopení nejhlubších
základů všeho reálného bytí a dění, činitel, na kterém vše jsoucí závisí.
To je v kostce místo a role kategorie informace na dané nejvyšší úrovni
obecnosti… S konečným výsledkem: odmyslete si informaci (za pokus to stojí) – a přestane se cokoli dít. A tím
i existovat. Absolutně cokoli.
Mozek a počítače nemají důvod k existenci, zmizí veškerá komunikace, veškeré interakce, bez genetické
informace zmizí život, zmizí i samotný vesmír. Ona je tím hybatelem, strůjcem samopohybu hmoty, tj. všeho existrujícího od věků do věků. Nasnadě pak jsou i odpovídající
celkové závěry o podstatě a vlastnostech reálného jsoucna. Takže… Hic
Rhodos, hic salta.
Lidské
poznávání a nutkání k němu nezná hranic. Nevyhýbá se ani oblastem, které jsou
od běžných lidských záležitostí, zájmů a problémů velice, ba i nesmírně
vzdáleny. Třeba zkoumání vzniku vesmíru, tajemství temné hmoty, temné energie,
Higgsova bosonu, vzniku života a dalších a dalších záhad a jevů
z nepřeberného bohatství přírody. V rámci filozofie, v podobě
ontologie, sem pak patří zejména tak
odlehlá a hlubinná oblast, jakou je tajemství bytí.
Větší
či menší zájem o tento prazáklad všeho, a ten či onen náhled na něj lze vysledovat v celých dějinách filozofie,
počínaje tou starořeckou. S mnoha jejími hlubokými postřehy a přínosy,
platnými prakticky dodnes. Již svého času si však Heidegger posteskl, že tato
otázka, kterou považoval za nejdůležitější ze všech, je od těch časů většinou
filozofů opomíjena. A dnes, kdy na mnohé související otázky již odpověděly
nebo na ně odpovídají exaktní přírodní vědy, je – zdá se – zájem ještě menší.
Nejspíš i proto, že je zde příliš mnoho jiných, pro život lidí důležitějších,
a i velice znepokojujících aktuálních problémů.
Daný
text je však věnován právě tomuto odlehlému, leč přece jen zcela
substancionálnímu problému, který ve své obecnosti také nikam jinam než do
filozofie nepatří. Doba nicméně pokročila, a tak snad neuškodí, podívat se
na celý problém poněkud nověji, tzn. i s ohledem na některé soudobé relevantní
poznatky vědy. Celé pojednání je v tomto smyslu řešeno z pohledu,
který může budit rozpaky, být
překvapivý, problematický, ne-li pro někoho vůbec nepřijatelný. Východiskem je
zde totiž jev informace. Přirozeně
že ne v celém jejím konkrétním bohatství, ale jen se zaměřením na základní
obecné vlastnosti a sjednocující podstatu. Čili, jde tu o informaci
jako ontologickou kategorii, to znamená v jejím nejobecnějším možném
vymezení. Tak jak je v tomto směru dána svými čtyřmi určujícími definičními znaky, jež budou i hlavním
předmětem dalšího výkladu. Spolu se závěry z toho vyplývajícími pokud jde
o povahu a celkové chápání nejhlubší podstaty veškerého reálného
bytí, a tudíž i veškerého dění. Respektive naopak – veškerého dění, a tudíž
i bytí.
Výklad
je založen na faktech, i když třeba mnozí je za taková nepovažují nebo nebudou
považovat. Faktech, která relevantně vyplývají z povahy a vlastností genetické informace, tohoto velkého a zcela
principiálního objevu biologie. Právě tento objev ukázal cestu k pochopení
jevu informace v jeho celistvosti, obecnosti a významu pro všechno
bytí. Tomu také odpovídá předkládané řešení, s těžištěm ve druhé a třetí
části tohoto textu.
Daný
výklad je stručným shrnutím těch nejpodstatnějších tezí a závěrů
z dřívějších prací k danému tématu, tak jak byly autorem
v předchozích letech postupně publikovány na internetovém blogu jsoucno.blogspot.com, rubrika O informaci a jsoucnu ( „Obecná teorie informace a její ontologické
důsledky“, „Základní teorémy
veškerého bytí a dění“, „O fenoménu
informace“, „Úvahy o jsoucnu“, „O čase“a další.
x
Nyní
již k věci samé. In medias res.
Je
známo, že informace není jev nikterak jednoduchý. Jako pojem bývá proto
oprávněně charakterizován i vícero adjektivy – široký, složitý, bohatý,
mnohostranný, mnohoznačný… Četnost toho, co všechno lze považovat za informaci
– a co všechno co do své podstaty informací také skutečně je – je opravdu
veliká. Tomu všemu pak odpovídá i fakt, že informace je předmětem zájmu celé
řady vědních oborů, a následně i identifikována značným počtem
různých definičních vymezení. Celkovou představu lze o tom získat např.
v souhrnném přehledu PhDr. H. Kučerové „Definice informace. Data – informace – znalosti“ umístěném na
internetu.
K pestrosti
charakteristik a vymezení patří z hlediska daného tématu především
to, že existuje několik velkých druhů
informace. Druhů co do svého obsahu a postavení značně se lišících,
ale vzájemně propojených (navazujících) a se společnou podstatou. Konkrétně co do počtu jsou také čtyři.
Z důvodu, který vyplyne později jsou zde označeny zde jako A,B,C,D. Od jejich
výčtu a charakteristik je nyní příhodné i začít, mj. proto, že právě ony
ve svém souhrnu vypovídají o tom, co je možno považovat za první
z uvedených čtyř určujících definičních znaků informace jako ontologické
kategorie.
První
na řadě je zde ten velký druh (C), který nejednou bývá chápán i jako druh
jediný, a to jsou informace spjaté
s naším lidským vědomím, se schopností abstraktního myšlení,
s činností našeho mozku. Neskonale obdivuhodného orgánu, jehož
jedinou, avšak velice komplexní funkcí je přijímat, zpracovávat, ukládat,
generovat (uložené) a vytvářet nové informace. Vnější i vnitřní.To
vše – včetně následné realizace – v součinnosti a s přispěním
nervové soustavy a vjemových čidel. Je to tedy ta naše ryze lidská říše
informací. Řekněme, že je zde můžeme označit jako informace rozumové. Z nich nejpodstatnější
jsou pak informace poznatkové.
V prvním
přiblížení, v běžném chápání a vymezení, tak jak to všichni znají
z každodenního běhu života, jde tu o informace ve smyslu
nejrůznějších zvukových (řeč či jiné hlasové projevy), písemných či obrazových
zpráv, sdělení, oznámení… Jak to slouží především ke vzájemné komunikaci a jak
to lze vidět, slyšet nebo se dočíst ve sdělovacích prostředcích, časopisech,
reklamních letácích… A dnes pak zejména v rámci jejich nepřeberné
záplavy na internetu. Není při tom důležité zda jde o informace významné
či nevýznamné, objevy či plky, pravdivé
či nepravdivé, jednoduché či složité… V rámci toho – nemusíme, ale můžeme
třeba také připomenout – jde tu i o informace běžně nedostupné,
specielně co by produkce tajných služeb. V jistém závažném směru
vyúsťující dnes již vlastně v grandiózní sledovací monstra, daleko překonávající
i Orwellova Velkého Bratra.
Tímto
běžným chápáním a uvedenými případy výčet informací daného druhu ovšem zdaleka
nekončí. Vzhledem k tomu, že se jedná o všechno co je spjaté
s činností našeho mozku, je informací i každá nevyřčená myšlenka,
vzpomínka, představa, vše, co se převaluje v našich hlavách. I sny,
pramenící z našeho podvědomí…
Půjdeme-li
k jednotlivostem, k výchozím jednotkám či základním stavebním
kamenům, pak informací je i každé jednotlivé slovo, slabika, hláska, které
v příslušném složení a uspořádání vytvářejí věty co by obsah
příslušných sdělení. A naopak, půjdeme-li ke komplexnějším uspořádáním,
k různým informačním celkům – což je obzvlášť důležité a má obecnější
význam než jen pro daný druh – pak informací je i ten či onen obraz,
předpis, plán, projekt, program, rozvrh, harmonogram… Souhrnně pak zejména
veškerý software, knihy, filmy, hudební díla a další.
Pro
úplnost bychom neměli opomenout ani to, co plodem našeho mozku zcela
bezprostředně není (i když příslušná podmíněnost tady je) a to je
naše mimika, různé pohyby, řeč těla apod. I toto jsou informace, vědomé či
nevědomé a v rámci výskytu v jiné živé přírodě to má i mnohem širší a
i větší význam.
Dalo
by se zde jistě ještě dále různě pokračovat, ale pro daný účel, tj. pro
objasnění, o jaký velký druh informací se zde jedná, by měla daná
charakteristika postačovat.
Na
tento druh informací bezprostředně navazuje a je od nich odvozen další druh, byť
jen relativně samostatný (D). Jsou to informace, které člověk určitým způsobem
a určitými nástroji deleguje na
technická zařízení a jejich prostřednictvím pak zajišťuje jejich samostatnou činnost. Řekněme, že je
možno je nazvat informacemi ztechničtělými.
Dnes
je to záležitost zcela grandiózní, současný život, současnou civilizační úroveň
– po stránce technické vyspělosti – si bez tohoto druhu informací už ani nelze
představit. Je na nich založena valná část veškeré komunikace, v mnoha
směrech výrobní, dopravní a jiná produkční činnost, vědecká práce, kosmický
výzkum a další. Hlavním výchozím instrumentem jsou zde informace zpracované do
podoby počítačových programů. Ale patří sem i formy jednodušší.
A opět
i zde by bylo možno ještě dlouho pokračovat, pokud by to bylo samostatné
téma. Existují ale v tomto směru celé hory informačních zdrojů a zabývá
se tím celá řada vědních a technických disciplín. Zde postačuje poznání
resp. přiznání, že takovýto velký druh informací existuje a že je to
(zatím) nejvyšší vývojový stupeň. S bohatými přínosy pro život lidské
společnosti. Jsou však často vyslovovány i obavy, co všechno se
v tomto směru může ještě stát, co může v budoucnu umělá inteligence případně i nemilého
napáchat. A k jaké roli, osudu či dokonce přeměně může být člověk tímto
vývojem nakonec odsouzen.
Nyní
je třeba pokračovat tím, že se vrátíme o dva kroky zpět. Dostaneme se tak k tomu
velkému druhu (B), který zároveň znamená základnu, ze které vyrůstá resp.
vyrůstal právě ten ryze lidský svět informací a kam ve svých kořenech a v určité
své podstatné výseči stále také patří. Jde o informace spjaté s životem vůbec, informace,
bez nichž je život nemyslitelný.
Máme
zde přirozeně na mysli ten náš pozemský život, ale pokud život jako takový
existuje ještě někde jinde ve vesmíru, musí tam být tyto informace přítomny
také.
Od
předchozích dvou druhů se tyto informace liší – kromě jiného – jedním zcela
zásadním způsobem: jsou zcela objektivní.
Tj. ve své existenci nezávislé na vůli a vědomí lidí, nezávislé na tom,
zda existuje či neexistuje člověk se svými specifickými inteligenčními
schopnostmi. Tyto informace jsou v našich pozemských podmínkách přítomny a plní
své funkce již několik miliard let, prakticky od té doby co vznikla a rozdělila
se, replikovala, nějaká ta prapůvodní buňka. A pokud to snad bylo tak, že se
sem ten zárodek nějak dostal odněkud z vesmíru, je ta jejich zcela objektivní
existence, nezávislost na člověku, ještě zřejmější. Přesto je tato objektivnost
někdy popírána, je vyjadřován názor, že informace objektivně neexistuje, jen
subjektivně jako produkt vědomí.
Hlavním
představitelem tohoto druhu informací je již výše zmíněná genetická informace, která zajišťuje reprodukci daného druhu živých
organismů. Je obsažena – vynecháme-li větší pestrost a složitost celé
záležitosti – v makromolekule kyseliny
deoxyribonukleové (DNA). A určitým počtem, uspořádáním a seřazením
tam obsažených materiálních strukturních složek, utvářejících pak ve výsledku a
ve svých interakcích geny co by
jednotky informace, je dán jednak celkový, co do rodu v principu
identický obraz (podoba) budoucího jedince, jednak předpis, program, jak příslušným způsobem
(klonováním, pohlavní cestou) a za příslušných potřebných podmínek ten
nový jedinec, pokračovatel rodu, vznikne.
Sama
tato dědičná informace by ovšem k zachovávání jakéhokoliv živého organismu.
nepostačovala. Minimálně tu ještě existují a musí existovat informace vjemové a jejich interní
zpracování a vyhodnocení – zejména ve vztahu k hrozícímu nebezpečí a měněným
vnějším podmínkám. A také informace
regulační, které zajišťují reakci na informace vjemové, zajišťují běžný
chod a interakci jednotlivých složek organismu a také jeho vývoj od vzniku
až po zánik.
Nezbytnou
součástí toho všeho působení je pak paměť
co by úložiště informací. Ta tu u všech živých organismů v nějaké podobě
existuje a musela existovat již od samého počátku.
Bez
informací daného druhu, jejichž výčet zde nemusí být ani úplný ani zcela přesný,
není život možný. Na nich na všech je také založena i veškerá jeho
evoluce.
Doplnit
je zde ještě možno, že mnohé z toho, co bylo dříve řečeno o informacích
spjatých s lidským vědomím a činností našeho mozku, platí v té či oné
míře a podobě i u mnohých jiných, ne-li u všech živých organismů. I zde
se určitým způsobem – třeba zvuky, pohyby, vylučovanými chemickými látkamu či
ještě jinak – sdělují různé zprávy, vytvářejí určité postupy chování apod. A
naopak, vše, co se týká informací spjatých s životem vůbec, platí i pro
člověka.
A jsme
u výčtu velkých druhů informací téměř u cíle. Posledním velkým
druhem (A), nikoli ovšem posledním co do významnosti, jsou informace, o kterých
mluví fyzici. Když např. poukazují na to, jaké množství a jak důležitých
informací nám přinášejí z kosmického prostoru světelné paprsky či jiná
elektromagnetická vlnění, že dochází ke ztrátě informací v okolí černých děr,
že právě nějaká taková objektivní informace je nezbytně potřebná pro možnost
teleportace (prokázané na mikroúrovni), že právě jen díky tomuto druhu
objektivních informací je možná činnost a využití 3D tiskáren atd. Ano, jde o informace zakódované v hmotě neživé,
v materiálnu jakéhokoli druhu. Tedy informace opět zcela objektivní, na
nás zcela nezávislé. Informace, které prostřednictvím vědy můžeme jen
dešifrovat a učinit z nich naše subjektivně lidské informace poznatkové.
Lze
se oprávněně domnívat, tak jak jsem k tomu dospěl již ve své úvodní studii „Úvahy o jsoucnu“, že na zcela
obecné a hlubinné úrovni mají tyto informace, tento jejich primární druh, podobu přírodních zákonů. Tak jak to
např. připouští i matematik a fyzik J. D. Barrow ve své knize „Nové teorie všeho“ (Argo/Dokořán, 2008)
když napsal, že na vesmír je možno také nazírat jako na „obrovský počítač, procesor informace“, kdy pak lze „v zákonech přírody… spatřovat jistou
formu softwaru…“ (str. 203).
S trochou nebo snad i velkou dávkou
fantazie lze tu snad ještě jen doplnit, že fyzika na rozdíl od biologie, na
nějakou tu svoji obdobu genetické informace, která by v tomto ohledu
„nastolila určitý pořádek“ stále ještě čeká. Pokud zde existenci něčeho takového lze vůbec předpokládat. I když fakt
„velkého třesku“ by o existenci určité zcela základní informace mohl napovídat.
Pro
úplnost je zde třeba ještě dodat, že uvedené třídění (členění) obecné kategorie
informace na čtyři její velké základní druhy je jen druhou stranou mince
v principu stejného třídění (členění) všeobecného bytí samotného. Tedy
jeho členění na bytí a) v podobě hmoty (přírody) neživé (naplňující
v mnoha různých podobách vesmír), a dále – z pohledu planety Země,
protože z hlediska ostatního vesmíru to zatím nevíme - b) bytí v podobě hmoty (přírody) živé
(života), c) vydělivšího se z této pozemské živé přírody tvora homo
sapiens, tedy bytí v podobě člověka a lidské společnosti a d) specifického
druhu bytí v podobě lidmi vytvářené a „oživované“ techniky a technologií,
zvláštního segmentu materiální lidské kultury. To vše s tím, že
v daném případě zde platí princip vzestupného vývoje, tj. že každý
následující velký druh obsahuje v sobě tak či onak druh (druhy)
předcházející a je na něm založen.
x x
V souladu
s předchozím, i uvedené čtyři základní druhy informace tvoří (prokazatelně
zde na Zemi) také i odpovídající hiearchickou strukturu a vývojovou
řadu po vzestupné linii: A-B-C-D. Každý následující druh obsahuje v sobě a je
založen na druhu předcházejícím, představuje vyšší vývojový stupeň a
kvalitativní změnu oproti druhu předcházejícímu. V tomto smyslu by
v dané posloupnosti bylo možno hovořit o primárním, sekundárním,
terciárním a kvartárním druhu informací. Tento vývoj je pak také příkladem
nárůstu lokální negativní entropie Zároveň každý tento druh sám o sobě je
také určitým způsobem vývojově strukturován. Jejich výčet měl zde ve svém
souhrnu ilustrovat jediné: že totiž ve všeobecném reálném bytí neexistuje nikde
nic bez přítomnosti informace. To znamená, že existuje naprostá všeobecnost výskytu informace, její všudypřítomnost. Což
je také – v daném pojetí a uspořádání – první určující definiční znak informace
jako ontologické kategorie.
Pokud
by se snad uvedená argumentace v daném směru nezdála dostatečně
přesvědčivá, tak je tu pádnější argument. Naprostá všeobecnost výskytu
informace co by uvedený první definiční znak přímo totiž vyplývá z definičního znaku druhého. Tím je fakt,
že informace je neoddělitelně spjata s hmotou
(materiálnem v jakékoli jeho podobě, jehož absolutně všeobecný vesmírný
výskyt je nesporný), že nemůže existovat nějak vně hmoty a nezávisle na
ní, nemůže být, přenášet se a působit bez jejího prostřednictví a na jejím
základě.
Hmota
(v látkové, energetické, látkově-energetické či ještě jiné podobě) je
nositelem informace, informace je základním atributem, neoddělitelnou
vlastností a součástí hmoty. Konkrétními nositeli jsou takové složky či
podoby hmoty jako neurony, neurity, utvářecí složky DNA, svalová vlákna, vzduch
se svým vlněním, elektromagnetické vlnění, elektrony či jiné elementární
částice, dráty, optická vlákna, čipy, kompaktní desky, papír, kámen… Informace
je na tyto své nositele vázána, jejich prostřednictvím existuje, přenáší se,
ukládá se a působí. To všechno přirozeně jen potud, pokud existuje i příslušný
nositel. Pokud ten zaniká, zaniká i příslušná informace. A naopak, pokud
ten zůstává zachován, zůstává zachována i příslušná informace. Což dokazuje
třeba případ staroegyptských hieroglyfů nebo četné archeologické vykopávky.. Ale
také i náš živý mozek. Odumíráním jednotlivých neuronů ztrácí se jejich
konkrétní informační obsah, úmrtím pak mizí všechny v něm obsažené
informace. A tak se třeba i něco zcela geniálního od daného jedince už
nikdy nedovíme.
Z těchto
důvodů bývá proto také nejednou usuzováno, že informace je svou povahou či podstatou
jev fyzikální (jak o tom – s odkazem na renomované vědecké autority, např.
Wheelera či Landauera - svědčí např.
kapitola „Information Is Physical“ z knihy Jamese Gleicka „The information. A History, a Theory, a Flood“,
Fourth Estate, London, 2011, 526 stran, 27 stran Bibliografie s více než 500
tituly). Což je sice v daném smyslu – tj. vázaností informace na hmotu – pravda,
ale není to úplné vysvětlení charakteru jevu informace. To zásadní a rozhodující
určení, tzn. samotné vlastní podstaty informace, zde schází. A je také
jiné. Jak se k tomu záhy dostaneme.
Blíže
o tomto „fyzikálním“ problému pojednává příspěvek „Ještě jednou ke vztahu informace a hmoty“ na daném blogu.
Z naší
literatury lze ke vztahu informace a hmoty, k danému chápání místa a definičního
určení kategorie informace, připomenout dnes již letité, leč zcela perfektní a
dalo by se říci i klasické vyjádření
Jiřího Zemana, obsahující i některé další důležité aspekty: „Informace souvisí s vlastností hmotné
reality býti uspořádána (což je i vlastnost uchovávat tuto uspořádanost) a její
schopností uspořádávat, uvádět v řád (což je i schopnost zvyšovat
uspořádanost)… Není to něco, co by
existovalo mimo hmotu, vně hmoty…
(zvýrazněno J. V.). Hmotný objekt má
nejen své vlastnosti prostorové, časové a pohybové, ale i vlastnost
své organizace, což lze vyjadřovat jako negativní entropii, jako informaci“
(„Teorie odrazu a kybernetika“,
Praha, Academia, 1978, str. 75). V principu ke stejnému závěru jsem
nezávisle také dospěl, když jsem v „Úvahách u jsoucnu“ ve 4.kapitole
napsal: „ Informace je vždy vázána na
hmotu…Její..existence.. záznam, uchovávání, přenos atp. je materiální
záležitostí, materiálním systémem, materiálními procesy. Je tomu tak v podobě zcela určitého
uspořádání…zcela konkrétních hmotných elementů
a příslušných hmotných interaktivních procesů (výměny látkové,
signálů, vlnění…)“. Dané pojetí – jak se zdá - je však nejednou spíše odmítáno než přijímáno.
Nebo zůstává nepochopeno.
Třetím definičním znakem informace jako ontologické kategorie je fakt, že
informace co do své vlastní podstaty, z hlediska
svého obsahu, je jev nehmotný čili
ideální. Je to reálné ideálno. Ideálno skutečně a prokazatelně existující.
Slovo
není hmotné, myšlenka není hmotná, gen není hmotný, počítačový program sám o sobě
není hmotný, ani přírodní zákony, představující deterministický předpis toho či
onoho dění v přírodě nejsou samy o sobě hmotné… To vše je však podle
předchozího definičního znaku ve své existenci a realizaci vázáno na
příslušné hmotné nositele a má to tedy jevovou podobu fyzikálních procesů či veličin.
Pro
ilustraci daného, tj. co vlastní podstaty a obsahu ideálního charakteru
informace je zde možno uvést alespoň jedno dílčí vyjádření. Ve vztahu ke genům (co
by jednotkovým nositelům resp. jednotkám dědičné informace) Z. Neubauer ve své
předmluvě „Hledání ztraceného genu cestou
biologické hermeneutiky“ ke knize A. Markoše „Tajemství hladiny“ (Vesmír, Praha, 2000) napsal: „Elegantní výklad altruismu… nevychází
z molekulárního pojetí genu, nýbrž z pojetí informačního, jemuž
náleží zcela jiný způsob existence než je zabírání místa a zcela jiný typ
totožnosti (str. 16)… genům náleží
skutečnost jiného řádu než molekulám…(str. 17)…Informační existence není ani hmotná, ani prostorová, ani strukturální
“(str. 22). Ale co jiného než ideálno to tedy může být? Žádná třetí možnost
neexistuje.
Mimochodem,
existenci reálného ideálna jako svébytného samostatného jevu, zřetelně třeba
v podobě návrhů nových výrobků a obecně veškeré duševní tvorby, považuje
za naprostou samozřejmost i dialektický materialismus. Jen popírá jeho
výchozí prvotnost ve vztahu k materiálnu. Ale to sem teď přímo nepatří.
Čtvrtý, a zde i poslední určující definiční znak informace jako
ontologické kategorie, je spjat s tím, čemu se obvykle nevěnuje patřičná
nebo dostatečná pozornost. A to je otázka o funkci informace, za jakým účelem informace ve všeobecném bytí
vlastně existuje.
Odpověď,
že je to kvůli vzájemné komunikaci, styku a ovlivňování jednotlivých
subjektů a objektů v rámci živé i neživé přírody, je sice
pravdivá či na určité úrovni vyhovující, ale v daných souvislostech
nepostačuje. Podobně jako i některé jiné odpovědi. Nepostihuje totiž to,
co je ve vztahu ke všeobecnému bytí a dění to nejpodstatnější, totiž fakt,
že každá informace vždy něco předurčuje.
Je příčinou změny (třeba zcela
nepatrné, malé nebo i dalekosáhlé), její podmínkou.
A změna, ať již jakákoliv, je – obecně vzato – pohyb. Jak to formuloval již Aristoteles. A jsme u jádra věci.
Pohyb
– snad to není ani nutno připomínat – je způsob
existence hmoty. Hmota existuje jen tak, že se pohybuje, mění neustále svůj
stav, ať již v jakémkoli smyslu a na jakékoli úrovni. A právě ve
hmotě obsažená a zakódovaná informace je toho příčinou, právě ona
vysvětluje ten samopohyb hmoty, na jehož existenci poukázal a o něm
vypověděl již Hérakleitos z Efesu. Ona je tím hybatelem, i když ne
tím prvotním dle Aristotela nebo dle náboženského pojetí, ne nějakým externím, ale interním, obsaženém ve hmotě samotné.
Čtvrtým,
a vlastně i nejdůležitější definičním znakem informace jako
ontologické kategorie z hlediska pochopení samotného fungování reálného
bytí, tj. v podobě dění, je tedy to, že informace je podmínkou, iniciátorem, předpokladem, strůjcem,
demiurgem, řídícím momentem pohybu hmoty, veškerých změn, které se v neživé i živé
přírodě, a tudíž i v lidské společnosti odehrávají. A
protože v konečné instanci informace plní právě tuto funkci, je podmínkou
pohybu, plyne z toho, že je tím také i podmínkou existence samotné hmoty jako takové.
Velice
dílčím, ale i velice ilustrativní příkladem toho, jak informace podmiňuje pohyb
je fakt, že když se třeba z nějakých důvodů nedostane na místo určení,
daný pohyb nebo daná změna se nemůže uskutečnit. Viz třeba „vozíčkáři“ nebo
ztráta spojení s kosmickou sondou.
x x x
Je
tedy možné přejít k závěrům.
To,
že informace je neoddělitelně spjata s hmotou, že je v ní (zpravidla
nějak zakódovaně) obsažena, že jen jejím prostřednictvím existuje, přenáší se,
ukládá a působí, že neexistuje vně hmoty, mimo ni – je fakt. A protože
hmota je všudypřítomná, je všudypřítomná i informace. Stejně tak je fakt,
že sama informace co do své vlastní podstaty není hmotná, ale je to jev
ideální, je to reálné ideálno. Faktem je i to, že právě toto reálné
ideálno v podobě informace je podmínkou a strůjcem všeho dění.
Odmyslete si informaci a přestane se cokoli dít. A tudíž i existovat.
Takže jde o záležitost zcela
fundamentální.
Pomyslný
kruh vysvětlující nejhlubší podstatu a způsob fungování veškerého reálného
jsoucna se tak uzavírá. Všechno reálné bytí sestává v konečné instanci ze
dvou protikladných složek: hmoty a informace, materiálna a reálného
ideálna. Ty existují v nerozlučné jednotě, tvoří duální celek jednoty
protikladů. Jako takové existují ve vztahu vzájemné podmíněnosti: hmota
je podmínkou existence a působení informace, informace je podmínkou
existence hmoty. Společně tak tvoří duální,
totálně dynamický, samoregulační a deterministický systém reálného jsoucna, projevující se
v nepřeberném množství jednotlivých konkrétních podob a případů, tak
jak je to náplní vesmíru včetně nás samých. Informace je zde činitelem, který
mění (myšlené statické) bytí v reálné, nikdy nezačínající a nikdy ani
nekončící dění. Což je pak i reálná podoba bytí samotného. Bytí je děním,
dění je bytím. Od věků do věků, bez začátku a bez konce, jak to lze opět nalézt
ve starořecké filozofii.
Dění,
co by podoba bytí, je pohyb. A pohyb je absolutní. Je to sled určitých změn a
tyto postupné změny vytvářejí proces. Ten, co by podoba dění, je vždy v určité podobě materiální,
hmotný ( fyzikální, chemický…). Avšak – v souladu s podmíněností
existence hmoty informací – nejde a nemůže jít
o proces čistě jen hmotný, ale je to vždy zároveň a nezbytně i proces
informační. Žádný z nich nemůže existovat samostatně. Takže jakýkoli proces – těhotenství, myšlení,
chůze, růst obilí, výroba piva,výbuch supernovy, vše, na co si jen vzpomenete –
je jednotou, propojením obou těchto jen relativně samostatných procesů. Jde
vždy v konečné instanci o jediný a jednotný hmotně-informační (informačně
– hmotný) proces. A to je také – jinak vyjádřeno
– ona dualita reálného jsoucna, ergo vesmíru, tak jak bylo definováno výše.
(
O jsoucnu jakožto deterministickém systému – což zpravidla nebývá akceptováno,
protože to podle protiargumentace odporuje svobodě rozhodování, principu náhody
apod. – blíže pojednává níže umístěný příspěvek „Základní teorémy veškerého bytí a dění“, konkrétně druhý teorém).
Vzhledem
k uvedené vzájemné existenční
podmíněnosti hmoty a informace, materiálna a reálného ideálna, odpadá
zde v rámci „výkladu světa“ i problém prvotnosti či druhotnosti jedné
či druhé z těchto substancionálních složek. Tak jak o tom vedou odvěký
spor materialismus a idealismus. A také vysvětlení klasického
dualismu, pokud považuje obě složky za samostatné a ve své existenci
nezávislé. Zde uvedenou výrazně odlišnou koncepci „výkladu světa“ je proto
možno z hlediska vztahu těch dvou nejhlubších a nejobecnějších
daností veškeré reality označit jako dialektický
dualismus. I v tomto případě je opět možno odkázat na „Úvahy o
jsoucnu“, konkrétně závěrečnou kapitolu, kde se o celé této záležitosti souhrnně a podrobněji pojednává.
Tímto příspěvkem se zde tedy uzavírají všechny
autorovy úvahy o podstatě a způsobu
fungování všeho reálného bytí a dění, s klíčovou rolí kategorie informace
v jejím všeobecném chápání a určení.
Dovětek
Ve svém jádru představuje daný příspěvek
zkrácenou, přehledněji, a doufám, že i výstižněji a srozumitelněji uspořádanou
verzi dřívější studie „Obecná teorie
informace a její ontologické důsledky aneb o duální podstatě všeho bytí“,
tak jak je umístěna níže na tomto blogu. Zároveň lze říci, že toto nové
uspořádání, ale i některé dodatky, znamenají i určité další obohacení celého
řešení. Naproti tomu v důsledku zkracování došlo i k některým
omezením v podrobnosti rozboru, argumentaci a polemice. Uvedená širší
studie není proto daným textem nijak zcela nahrazena.
Nejde
tu ovšem jenom o tuto širší studii. Příspěvek je určitý sukus, závěrečná
prezentace všeho toho nejpodstatnějšího, co bylo k danému ontologickému
tématu postupně řečeno, doplňováno a zpřesňováno v rámci i všech dalších
pojednání na tomto blogu (viz níže uvedený výčet).
Jak
je z daného textu patrno, a budu-li trochu rekapitulovat, téma se týká
všeho reálně existujícího, to znamená chápání jsoucna a informace
v naprosto obecné rovině, v kosmickém měřítku v rozsahu vesmíru
jako celku. Tím jde ovšem i o všechno to, co se týká planety Země, tzn. i
veškerého života na ní, lidské společnosti i lidského vědomí. Neboť i toto vše
je neoddělitelná součást vesmíru, všeho vesmírného bytí a dění, na makro i
mikro úrovni. I když v tom našem pozemském případě jde o záležitosti
nesmírně specifické, podle dosavadních znalostí
více než vzácné a výjimečné. To
je v nabízeném řešení i respektováno, specielně hierarchizací jednotlivých
velkých druhů informace.
V užším
pohledu, z hlediska našich běžných zkušeností, podmínek a běhu našeho
života, toho, co nás zcela dominantně zajímá, to ovšem vypadá tak – a je to
nezřídka tak i chápáno – že na jedné straně jsme tu my, jako něco zcela a
naprosto svébytného, a na druhé straně vše ostatní, zvláště pak ten nekonečný vesmír nad našimi hlavami.
S tím, že pro každou stranu platí co do podstaty jakoby něco jiného. Tedy
takový ten antropocentristický pohled. Tak tomu ovšem není, jde konec konců o
jeden společný systém, konečná podstata je ve všech případech stejná, tj. ve všech
i velice odlišných jevech. Vždy jde konec konců o hmotu nadanou informací,
resp. – z opačné strany – informaci, existující vždy jen v rámci
hmoty a jejím prostřednictvím. Tomu odpovídá
i předkládané řešení a je na to tak nahlíženo i ve všech příspěvcích na tomto
blogu.
V souhrnu
jde o tyto příspěvky – v pořadí jak byly prezentovány: „Úvahy o jsoucnu“ (2009), „O fenoménu informace“ (2010), „Ke kořenům všeho bytí“ (2012), „Ještě ke vztahu informace a hmoty“
(2012), „O zapeklitosti informace“
(2012), „Obecná teorie informace a její ontologické důsledky aneb o duální
podstatě všeho bytí“ (2013), „Základní
teorémy veškerého bytí a dění“ (2014), „O
čase“ (2014). A nyní, fakticky co by závěrečné pojednání je to výše uvedený
příspěvek. Mimo tuto tématickou řadu je na blogu umístěn ještě i specifický, laicky
polemický příspěvek „Časoprostor a
gravitační pole“.
Ještě důležitý doplněk k argumentaci o jednotě
hmoty a informace, jejich nerozlučné spojitosti
Výše
a dříve byla v tomto směru uváděna řada argumentů, vč. odkazů. Stále tomu
však cosi chybělo. Nějaký výrazný konkrétní příklad, který by jasně dokládal,
že informace a uvedený vztah, jakožto zcela objektivní danosti, skutečně přináleží i k veškeré hmotě
neživé. O čemž se někdy stále ještě pochybuje.
Až konečně… Heuréka! Tak by tu mohlo
zaznít. Leckterý, zvláště pak samorostlý
badatel či detektiv to zakusil. Jednotlivosti jsou známy, ale leží tu jaksi
vedle sebe, schází potřebné propojení. Až pak najedou pod vlivem nějakého impulsu dojede k záblesku
poznání a objeví se řešení. Jak vícekrát k tomu pravil Hercule Poirot:
„Jak jsem mohl být tak slepý?!“.
Nicméně
pro někoho jiného níže uvedený dodatečný argument ve prospěch dané
spojitosti žádným překvapením být nemusí. Ne všem je však vše hned zcela jasné,
proces poznání je konec konců vždy postupný.
Jak
uvedeno v názvu, jde tu o vícekrát
již formulované vymezení vzájemného nerozlučného vztahu informace a hmoty, tj.
materiálna v jakékoli jeho podobě –
látkové, energetické či ještě jiné – a
reálného ideálna v podobě informace, o to, že tyto dvě konečné substance,
utvářející veškeré reálné bytí a ve výsledku tedy veškeré dění, tvoří nerozlučný celek, že jedna bez druhé a
vně té druhé neexistuje a nemůže existovat, že se nacházejí ve vztahu vzájemné
existenční podmíněnosti. Tak jak je to také základem, klíčovým momentem obecné
(ontologické) teorie informace, jak je zde chápána a vpředu i charakterizována.
Pozn. Její základy lze nalézt již
u Norberta Wienera, když poukázal na nezbytnost přístupu k informaci jako
k obecnému fenoménu, významnému pro existenci přírody, lidského bytí a
společnosti. (Dle: Stanislav Yankovsky „Concepts of the general theory of
information“, internet).
Ve
prospěch daného řešení svědčí zřetelně i ten následující, kýžený argument,
příklad, který považuji za obzvlášť závažný. Jde o zjištění, že na určité hluboké substancionální úrovni
jsou vlastně informace a hmota – v jistém smyslu - definovány stejně.
A sice prostřednictvím pojmu interakce.V prvním
případě je tomu tak se strany
určitých obecných variant teorie informace, zde pak konkrétně se strany zastávané
vědecké ontologie a jejího pojetí informace, ve druhém případě se strany fyziky a jejího
pojetí základů materiálna.
Blíže
k tomu. Pokud jde o informaci, týká se to určení její obecné funkce. Tak jak byla příslušná charakteristika uvedena výše
v rámci výčtu definičních znaků informace jako ontologické kategorie a
v dřívější studii „Obecná teorie informace a její
ontologické důsledky aneb o duální podstatě všeho bytí“. S odkazem na heslo „Informace“ ve
Wikipedii zpracované a umístěné tam tehdy kýmsi znalým (a později zase někým
méně znalým smazané) v tomto znění: informace
„slouží ke vzájemnému styku a ovlivňování živých i neživých systémů přírody“. Neboli
– jinak řečeno – informace podmiňuje (zapříčiňuje) vzájemné působení, interakci
(příslušných) materiálních objektů, ať již živých nebo neživých. Obdobné vymezení lze nalézt v práci Marka Burgina "General theory of information" (dle excerpce na internetu)když uvádí, že "informace v širokém smyslu je schopnost měnit systém...".
S tímto
vymezením funkce informace jsem se plně ztotožnil. Protože však vzájemné
působení a ovlivňování (jehož důsledkem je právě zmíněná změna systému) není nic jiného než dění,
a dění zase – zcela obecně vzato – není nic jiného než pohyb, poukázal jsem na to, že za daným, spíše vnějším vymezením
funkce informace, se skrývá ještě hlubší definiční vrstva, tj. zcela obecné vymezení funkce informace
jakožto tvůrce pohybu. Pohybu v jeho naprosto všeobecném určení
a významu, tzn. jakékoli změny v rámci všeobecného bytí. Čímž se vlastně
objasňuje i celé fungování přírody a společnosti.
Tuto
nejhlubší definiční úroveň zde však nyní ponechám stranou. Jde o to, že onen
výše konstatovaný vzájemný styk a ovlivňování, ono vzájemné působení co by
„služba“ informace, není skutečně nic jiného – vyjádřeno stručně, řádně
vědecky, a tudíž i cizím slovem – než zmíněná interakce. Čímž se také dostáváme i k tomu výše avízovanému
žádoucímu příkladu
Stalo
se totiž, že jsem onehdy sledoval v televizi pořad „Hyde Park
–Civilizace“, kde tématem byly Einsteinovy teorie
relativity a různé s tím spojené
náležitosti a záležitosti. Došlo tak i na připomenutí toho, kam až se soudobá
fyzika dopracovala při pátrání po
nejhlubších základech fungování všeho materiálního světa, jak na to více
méně jednotně či v převažující míře fyzikové nyní nahlížejí. A tady právě
došlo k onomu zmíněnému vědomostnímu propojení. Neboť i mne jako
naprostému laikovi, který se ovšem o dění ve vědě zajímá, bylo a je známo, že
výsledkem bádání v tomto směru je
pro fyziku rovněž kategorie interakce. A sice v podobě „silového
působení částic a pole“ (Wikipedie). Tzn. interakce na úrovni nejhlubších zatím
známých základů všeho materiálna. Konkrétně se uvádějí – ponecháme-li
stranou problém sjednocování – čtyři známé způsoby (podoby) těchto interakcí:
silná, slabá, elektromagnetická a gravitační (gravitace). S tím, že na
straně elementárních částic jsou zde příslušnými aktéry nukleony, leptony,
kvarky, fotony, gluony, bosony a (možná) gravitony (pokud bude nalezena a prokázána
kvantová gravitace).
Je
zřejmé, že zde není účelem tyto jednotlivé
druhy nějak blíže rozebírat a ani mi to nepřísluší. Z hlediska
našeho tématu je podstatný závěr: totiž, probíhají-li na této (téměř) nejhlubší
substancionální úrovni materiálna (neživé hmoty) tyto interakce, pak to
znamená, že je zde nevyhnutelně přítomna
i informace. A to není nijak jinak možné, než že informace je součástí,
atributem, i všech těch hlubinných utvářecích složek materiálna, tj.
elementárních částic, energií, polí…. Neoddělitelná sounáležitost hmoty a
informace, informace a hmoty, je tím podle mého názoru nade vší pochybnost
potvrzována.
To informace způsobuje silnou, slabou,
elektromagnetickou a gravitační interakci na úrovni samotných základů
materiálna a pak i nesčetné množství dalších interakcí na vyšších
úrovních. Na těchto základech a v této podobě je vybudován
celý nám známý vesmír, tak jak se vytvářel a měnil v průběhu všeho
dalšího svého vývoje po velkém třesku. Ale je tak vybudován i ten nám zatím neznámý svět před tímto relativním
začátkem a nejspíš i světy nadřazené.
Neboť vládcem je nekonečno. Jak v čase, tak i v prostoru.
K čemuž se dopátral již Aristoteles.
Interakce – obecně pohyb, v jakékoli podobě a na jakékoli
úrovni -
je produkt informace, důsledek
její funkce, důvod její existence. Jde tu o vztah typu příčina – následek. Bez informace by se žádná interakce, žádná změna nekonala. A proto
by se také i vůbec nic nedělo, a tudíž ani neexistovalo - jak se uvádí výše,
hned na počátku v preambuli daného
pojednání. Z čehož ovšem
neplyne, že informace je podstatnější než hmota sama – jak říká jeden
názor. Protože hmota sama, jako taková,
je podmínkou existence informace. Jde tu – jak bylo již nesčetněkrát i ve
všech předchozích pojednáních zdůrazněno – o vztah vzájemné
existenční podmíněnosti. Což může být pro mnohé pro svou podivnost právě ten
základní akceptační problém. Avšak právě toto třeba vede i k vysvětlení
již ve starořecké filozofii postulovaného a diskutovaného samopohybu hmoty. Tedy pohybu nikoli pod vlivem nějakého vnějšího činitele – viz např.
Aristotelův „prvotní hybatel“ či „boží vůle“ – ale činitele ryze vnitřního, ve
hmotě samé imanentně obsaženého. .
Celkově
tu lze ke všemu vpředu řečenému říci ještě toto: Hmotu (materiálno) poznáváme jen a výhradně prostřednictvím informace,
která je tam co by objektivní danost za účelem pohybu, tj. i zachovávání
samotné existence všeho bytí (prostřednictvím vždy příslušné struktury a uspořádanosti daného materiálního objektu) zakódována. A kterou věda – aniž si toho musí být
vědoma - při svém bádání rozšifrovává a
činí z ní naši subjektivně lidskou informaci poznatkovou.
Závěrem
je možno ještě poznamenat, že v obou případech, jak v případě
definování funkce informace jakožto interakce, tak v případě fyzikou
stejně definovaných základů fungování všeho materiálna, nejde o nejobecnější a
tedy i nejhlubší substancionální vymezení. V případě funkce informace –
jak již bylo mnohokrát řečeno – je tou
nejobecnější a nejhlubší úrovní jejího určení to, že je absolutním tvůrcem pohybu, podmínkou a
předurčovatelem jakékoli změny stavu čehokoliv v rámci reálného bytí. Tedy
i všech velkých i malých transformací, ke kterým neustále dochází, strůjcem
veškeré evoluce v podobě jednotných materiálně-informačních e.i.
informačně-materiálních procesů. Naproti
tomu fyzika se zatím toho nejhlubšího
základu nedopátrala. Svědčí o tom neustálá a usilovná snaha o nalezení sjednocující podoby uvedených čtyř
interakcí, hledání sjednocující teorie. „Teorie všeho“, po níž se pátrá.
Z hlediska ontologie lze to pak charakterizovat jako hledání určité zcela
základní informace, předurčující veškerý pohyb. Úvahy o místě Einsteinovy
teorie relativity v tomto kontextu náleží povolanějším. Zdá se však být
téměř jisté, že ona sama tím zcela základním, totálním obecným řešením
není. Nadějí pro celkové řešení by možná mohla být průkazná teorie kvantové
gravitace jakožto krok systémově zcela logický. Není ovšem na laikovi, aby to
posuzoval.
Autor:
doc ing DrSc. Josef Vaner Kontakt:
e-mail: jovaner@seznam. cz