(Malý soukromý pomníček výsostnému hybateli všeho dění)
Takže, převážně nevážně o té veliké prvopočáteční
události vesmírných dějin, ale i vážně – navzdory pohádce, a budiž to
autorovi odpuštěno – i o následném základním uspořádání
a nevyhnutelných principech chodu všeobecného kosmického bytí. Včetně jeho
zatím nejvyšší známé formy – společnosti tvorů homo sapiens.
I v lidských dějinách se také vyskytují ty
či ony větší nebo i velké „třesky“ významně ovlivňující další vývoj.
Sociální revoluce, vyhrané a prohrané války, ekonomické otřesy jako byl
třeba slovutný krach na newyorkské burze, četné zásadní vědecké objevy a technické
vynálezy a jiné. I ony nejednou bývají – zejména
v prvopočátcích- doprovázeny různými klamnými výklady či iluzemi. O tyto
„třesky“ a s nimi spjaté „pohádky“ zde však nejde. To je jiná
záležitost a náleží jiným. Všeobecné utvářecí základy všeho lidského bytí
a dění, veškerých lidských dějinných událostí, jsou však stejné jako u každého
jiného kosmického bytí a dění, veškerých jiných kosmických událostí.
Neznámou – zatím – zůstává ona prvopočáteční událost číslo 1, a proto –
při troše drzosti – je také možno k ní přistupovat i pohádkově
nevážně.
Ta pohádka by se také mohla jmenovat „O chytré, zvídavé, čiperné, činorodé,
ctižádostivé, výřečné, trochu přidrzlé až prostořeké princezně, tlustém,
lenivém, věčně nabručeném, ale nepředstavitelně bohatém princi, jejich
nejbližších příbuzných a tajemném pozadí“. Nebo také by to mohlo mít
název „Jak šest rozverných stvořilo
Vesmír a stalo se spořádanými“, či ještě „Je libo Chaos nebo Řád?“ Ale též „Nevážně i vážně o hybateli všeho dění“. Tak o tom
všem, a ještě lecčems jiném bude to následující smyšlené i nesmyšlené
povídání. A proto to může být i poněkud delší.
Už z toho je vidět, že taková nějaká úplně řádná
pohádka to nebude. O žádnou opravdovou princeznu ani opravdového prince se
tu nejedná, nekončí to už svatbou, ale pokračuje to dál a oni dva
i se svými nejbližšími příbuznými tu s námi, mezi námi
i v nás žijí dodnes a budou tady všude i nadále.
I když my lidé už tady dávno nebudeme. Ale nešť, do říše pohádek to přece
jenom patří. Podobně jako z hlediska vědy tam náležejí i nejrůznější
se vznikem světa související náboženské legendy, báje a mýty.
Pokud jde o tu svatbu, tak ta nebyla hned jasná.
Ani Ona ani On předem nevěděli, že vlastně nerozlučně patří k sobě, že
jsou si souzeni, že jeden bez druhého nemůže existovat, že to bude manželství
jedno tělo, jedna duše. Hlavní zásluhu na tom, že se ta svatba konala, měla
Ona. Ne snad proto, že by nějak nezkrotně bažila po Jeho obrovském bohatství –
což jistě není k zahození – ale vedla ji k tomu hlavně její ctižádost
a touha vykonat něco velkého. Takže i ty první námluvy začaly od ní.
A svatba – i když jen s malým počtem svatebčanů – byla
dramatická, zakončená obrovským ohňostrojem. Hned potom spolu prožili divoké
líbánky, pak více než pestrou dospělost a nakonec – jak již bylo naznačeno
– prožívají a budou ještě prožívat dlouhé předlouhé stáří.
V této souvislosti by jako moto k základu
celého dalšího vyprávění mohlo posloužit vyjádření jedné literární postavy, tak
jak se zachovalo v autorových poznámkách: „V našem světě je všechno dvojjediné. Všechno.“ Co víme -
pravda pravdoucí. Veškeré bytí je duální. Příkladů bezpočet. Jednota
protikladů. Jedno bez druhého neexistuje a jen spolu tvoří celek. Jako
třeba – obrazně vyjádřeno – bílek se žloutkem tvoří vajíčko. Obecně:
plus-minus, kvalita-kvantita, akce-reakce, tělo-„duše“, jin-jang,
hmota-antihmota, světlo-tma, dobro-zlo atdatd. A nejhlouběji ze všeho,
základ všeho bytí – řečeno mluvou Pohádky - On a Ona. Zde již jako
opravdový král a královna. I když – odborně přesněji vyjádřeno – jde
tu v obou případech o rod střední: materiálno-ideálno. Kteréžto
konkrétní určení, se ozřejmí později.
Ale nyní již k samotné pohádce.
Takže, dávno, dávno již tomu… Tak dávno, že to
vzpomínkové dávno naší milované spisovatelky je tak nepatrné jako zrnko písku
v jeho saharské záplavě. Hvězdáři vypočítali, že ta dávná událost, výbuch,
se kterým se nedá nic srovnat, se udála téměř před čtrnácti miliardami našich
pozemských let a že se tak na úplném počátku stalo – dle pohádky - před
„Velkou Oponou“, v jediném mžiku nepředstavitelně nicotného dílku sekundy.
Ale co bylo nebo se dělo za tou Velkou Oponou, na kterou hvězdáři při svém
počítání narazili? Nevíme.
Jsou různé představy či hypotézy. Někteří se domnívají
či domnívali, že tam byla nějaká malá nebo „malá“, ale nepředstavitelně hutná
kulička (možná důsledek globálního gravitačního zhroucení předcházejícího
vesmíru), která pak v konečné fázi v důsledku toho rovněž
nepředstavitelného přetlaku znovu vybuchla a její náplň se vyvinula
v nový vesmír, ten náš. Jiní říkají, že tam před tím výbuchem bylo Nic,
které ale nebylo Nic a z toho Nicu-Nenicu (odborně označovaného za
singularitu), že všechno to další, co dnes známe, z nějakých důvodů
vzniklo. Někteří se zase domnívají, že to mohlo být ještě jinak, že vysvětlení
by mohla poskytnout třeba teorie „strun“, předpokládající jako východisko
existenci určitého mnohodimenzionálního prostoru a jeho transformaci
v nám známou podobu. Možná jsou i jiné
z vědy vycházející náměty. Prokázanost ale chybí. A tak se bádá dál.
Jistě seriózně. Ale na výsledek si budeme muset ještě nějakou dobu počkat.
Možná i docela dlouho. Leda že by CERN, úžasné dalekohledy na Atakamě či
na orbitě nebo nějaký génius již v dohledné době něco zcela zásadního
objevil.
Pro pohádky ale toto neplatí. Tam je možno beztrestně
popustit uzdu fantazii a výsledkem může být třeba i takové trochu
rozvernější povídání, tak jak následuje.
Takže si tu pohádku-nepohádku poslechněme.
Tak za tou Velkou Oponou bylo jedno menší, nebo
i větší království, těžko posoudit. Náleželo totiž do nekonečné říše
nepolapitelného, zdálo by se i nevšímavého až flegmatického,
svobodomyslného a tudíž i tolerantního Étera. Dít se tam tak mohlo
všelicos. Stejně jako i všude jinde v té jeho nekonečné říši.
V tom království nebyl ani král, ani královna ani dvorní vychovatel
a dvorní dámy, ani jiná vysávající a nasávající honorace. Nebyli tam
ani žádní poddaní, alespoň nebyli ani vidět, ani slyšet. Pokud tam snad byli,
tak byli pod hranicí rozeznatelnosti, což zase nebylo pro tu Éterovu říši nijak
neobvyklé. Ale ani v tom případě do dějů nijak nezasahovali. Alespoň to
nebylo nijak patrné.
Byla tam tedy jen ta princezna-neprincezna,
princ-neprinc a několik málo jejich nejbližších příbuzných. Pro pedanty je
možno upřesnit, že podle sčítání lidu byli ti příbuzní čtyři, ani víc, ani míň.
A ti všichni, asi také proto, že tam scházel ten dvorní vychovatel, rostli
tak nějak jako dříví v lese. Což se nejednou projevovalo, jak ještě
uvidíme, i na jejich mluvě. A pokud jde o vzdělání, nevíme sice,
jak k tomu přišli, ale bylo to tak na úrovni základní školy. Stejně tak
nevíme, jak přišli k některým neškolním znalostem, tak žádaným mezi každým
dorůstajícím pokolením. Výjimkou byla zvídavá princezna-neprincezna, která zase
neznámo jak, asi nějak dálkově, to dotáhla až k maturitě. Později
i uznané.
Ti všichni se po tom království tak různě potloukali
nebo i lenošili. Solitéři. Každý sám za sebe, dělali si, co kdo chtěl
a uměl, nebo co ho zrovna bavilo. Až na jednoho. Ten byl takříkajíc pořád
v permanenci, plně a všude zaměstnán. Bylo to jaksi tak samozřejmé,
že si dlouho jeho existenci nikdo vlastně ani neuvědomoval nebo nevnímal. Do
děje zde proto také vstupuje až mnohem později. Zato s příslušnou razancí
a veledůležitostí.
A tak se za této situace také stalo, že se tam On
a Ona setkali. Mohlo by se zdát, že k tomu došlo zcela náhodně, ale
jednak podle počtu pravděpodobnosti se tak jednou stát muselo, jednak
v Knize Osudů to bylo tak jako tak předem dáno. Stejně jako u čehokoli
jiného. Protože žádná náhoda konec konců neexistuje.
On – Materiál, takový s odpuštěním, velký, těžký
žok, neuvěřitelně přecpaný – dle pohádky - jakousi primární, neuspořádanou,
chaoticky se převalující zárodečnou náplní, předchůdcem, zdrojem všech
budoucích podob materiálna, počínaje základními interakcemi elementárních
částic a polí. V každém případě jistým prazákladem všeho toho našeho
vesmíru. Což fyzici časem nejspíš přesněji a konkrétněji rozšifrují. Nebo
zjistí, že to bylo úplně jinak. Ale to ji již záležitost vědy, nikoli této
pohádky.
Ona – Informace, ze své podstaty bytost nehmotná
a tudíž i neviditelná, jejíž přítomnost však byla nepochybná, neboť
se s ním hned dala do řeči. O koho jde, to věděla, jinak by to přece
nebyla Informace.
„Čau, Materiále, kam se suneš, co to vláčíš? Jdeš
odevzdat nějaký šrot do Sběrných surovin či co? Slyšela jsem, že tam bývají
někdy docela slušné ceny, záleží prý na poptávce v zahraničí. Ale peníze
prý už nevyplácejí v hotovosti, ale jen na účet v bance. Pokud tedy
nějaký máš.“
„Co to meleš? O tom všem jsem taky slyšel, ale já
tu přece nic takového nemám – žádné kanálové poklopy, kusy kolejnic, desky
z náhrobků, kusy kabelů od zabezpečovacích zařízení a podobné
zbytečnosti. To, co mne tíží, je materiál velice jemný a ušlechtilý, úplně
základní surovina, ze které se dá konec konců, po příslušném přetvoření vyrobit
cokoliv. A i jinak to může mít mnohostranné využití. Tak mi to alespoň říkali
ti Éterovi asistenti, když to do mne pěchovali. Takže, jednak to do Sběrných
surovin vůbec nepatří, jednak by to tam nemohli ani nijak uskladnit, protože by
se jim to hned všechno rozletělo. A peníze tady stejně žádné nepotřebuji,
ani v hotovosti, ani na účtu. Beztak by nebylo co si za to koupit. Máme tu
přeci naturální hospodářství – pokud vůbec nějaké – a ne nějaký tržní
systém.“
Materiál si heknul, neb řeč to byla neobyčejně dlouhá.
A povšimněme si, že i zcela neadekvátní tomu, co bylo výše řečeno
o vzdělání našich hrdinů.
Podivnost, která se nám tu však objeví ještě vícekrát.
Po krátké odmlce, když se už Materiál trochu vydýchal,
tak povídá:
„A kdo jsi ty? Nikoho tady nevidím. Ať koukám, jak
koukám“.
„To ani nemůžeš. Já jsem Informace a jako taková
jsem nehmotná. Ale reálná. Přirozené ideálno. Jako třeba slovo, předpověď
počasí, konstatování, že tři plus čtyři je sedm a tak milionkrát podobně.
Takže třeba i v podobě fotografie, obrazu, nějakého předpisu či
plánu, počítačového programu, partitury atd. A tudíž jsem sama o sobě
i neviditelná. Je možné mě jen slyšet, nebo si mě přečíst či rozluštit. Ve
složitějších případech, jako je třeba poznávání přírody – dešifrovat. To
poslední ty ale ani nemůžeš, od toho jsou tu vědci. A ani to
nepotřebuješ.“
„Tak slyším tě dobře a taky jsem se už
i jinak o tobě leccos doslechl. Šuškali si tu onehdy o tobě ti
extravaganti Čas, Prostor a Teplota, co se vydávají za naše příbuzné. Že
roznášíš různé drby, a tak. Mě by ale hlavně zajímalo, když už jsi teda
neviditelná, jestli jsi už nějaká stará bába, nebo spíš pěkná mladá ženská,
třeba na vdávání? A nemohla bys teda pro mě udělat nějakou výjimku
a předvést se, třeba jako nějaká lesní víla? A něco mi tady i zatancovat? Abych měl alespoň nějakou
představu, s kým mám tu čest.“
„Kušuj! Pamatuj, že ve vztahu k našemu něžnému
pohlaví se o věku nikdy nemluví. Tedy alespoň ne přímo. A co tě to
vůbec napadlo?“ A odmlčela se. Ale bylo vidět, že ta zmínka o vdávání
jí nebyla vůbec nesympatická a jak už víme z úvodu, docela se toho
i chopila. A s tou vílou jí Materiál také neodmítnutelně nahrál.
„Tak dobře, já ti teda tu vílu na chvíli předvedu. i
s tím tanečkem. Ale nemysli si, že jsem nějaká lehčí, než jsem. Ale k tomu budu potřebovat si kousek
z tebe uždíbnout, abych se mohla zhmotnit a pořídit si nějaké to oblečení
jako má třeba královna víl.“ A tak se i stalo, uždíbla si něco z toho
Materiálova kožichu, zhmotnila se a jako víla se i svůdně oblékla. „Joj, to bolí“, jeknul Materíál,
ale hned toho litoval. „No,no, ty seš nějaká cilivka. A vůbec vy mužský…“ Dál
už to Informace nerozváděla, flirtovně se kolem Materiála několikrát zatočila,
až se jí průzračné šatičky široce rozevlály. Dojem to byl úžasný, Materiál jen
zíral s otevřenou pusou a o konečném výsledku tak již bylo
v podstatě rozhodnuto. „No páni…“ libovala si teď i Informace. „To je
príma, to je žužo. To já si ten ždibec zatím nechám, třeba se mi bude ještě
někdy hodit. A vůbec…“ cvrnklo jí
v hlavě docela zásadní, ale zatím ne zcela určité poznání. Hned
nato však Informace, co by průzračná víla zase zmizela, řekla, že na nějaké
seriózní pokračování je času dost, teď že jsou tu jiné problémy. A rozjela
se docela jinak.
„Tady se toho nakecá. Každý si v tom svém chlívečku
dělá, co chce, různě po sobě pokukují a pak už jen jeden druhého pomlouvá.
A vůbec se mi to tady všechno už přestává líbit. Teplota si na té své
stupnici lítá nahoru a dolů, jednou je tu hůř než na Sibiři, jeden div
nezmrzne, a hned je zase žár jak ve sklářské peci, málem z nás udělá
škvarky. Prostor se zase furt vyžívá v těch svých mnohodimenzionálních
přeměnách, takže každou chvíli nevíme, kde vlastně jsme, co kde je a co
kam patří. A on je z toho už také málem magor. A Čas – ten tomu
dává korunu. Jednou s tou šipkou mává dopředu, za chvíli zase dozadu,
chvíli jsme jako zítra, pak zase včera nebo předevčírem a hlavně – kašle
na jakoukoli kontinuitu. Vytváří nějaké stěrbiny. Klidně vynechává nejen minuty
nebo hodiny, ale třeba i celé dny, místo snídaně je už večeře a to ještě třeba i ta včerejší, už studená, po
pondělku je tu najednou pátek nebo se už podruhé slaví něčí loňské narozeniny,
prý kvůli té vynikající živáňské a borovičce. Na tebe to všechno také
doléhá, ale ty se tady na tom svém plácku jen líně převaluješ z boku na
bok nebo si jako šnek popolezeš kousek dál, protože ten ďolík pod tebou je už
moc hluboký. A tak to tady vypadá jako na nějaké okresní silnici nebo spíš
tankodromu. Darmo mluvit. Ale mě už to všechno fakt štve. Je tu binec a ne
alespoň trochu pořádek. Úplný chaos.“
Materiál chvíli přikyvoval, ale ta kritika jeho
počínání ho zjevně rozčílila.
„Jaký tankodrom? Co to meleš? Vždyť ty si vůbec
nedovede představit, co je to tíha! A jak se to třeba právě v mém
případě těžko zvládá. Myslíš, že z toho mám nějaký plezír, že se sotva
sunu? A k tomu ještě ti parchanti, jak jsi říkala. Čas si lítá
dopředu dozadu, kašle na hodiny i na kalendář, a tak já si třeba
někde trochu zdřímnu, a když se probudím, tak zjistím, že ležím někde
úplně jinde, kde jsem zatím ještě vůbec nebyl, nebo naopak tam, kde jsem byl už
před týdnem. A pak že je to tu samej ďolík! Nebo ten hajzl Prostor.
Usmyslí si třeba, že se uspořádá do nějaké miniaturní mnohorozměrné podoby,
takže se tím pádem i já neskutečně scvrknu. A když to pak zase vše
zase vrátí do trojrozměrného normálu, jsem celý pomačkaný. A bolí to.
I tam z té strašné tlačenice, i tady, než se ten žok zase
srovná. Nebo ta Káča Teplota. Onehdy se dokonce spustila až skoro na dno
k tomu Kelvinovi. Byla to hrůza. Kam se hrabe Sibiř. Jen tak tak, že mne
nezahubila a vůbec všechno tady. Ještě chlup a všechno by zmizelo.
Nána pitomá!“ Uzavřel v rozčilení Materiál.
„No, tak se v tom titulování trochu kroť. Je to
holt holka zvědavá a nedovzdělaná. A tak si toho katastrofálního nebezpečí
z úplného splynutí s tou Kelvinovou absolutní nulou nebyla ani
vědomá. Bude ale nutno ji na to důrazně upozornit. Jinak máš pravdu, nejvíc tím
jančením trpíš ty. A je mi tě líto. Opravdu moc líto.“ Informace uronila
málem slzičku.
„Jsou to kreténi a dělají tu bordel. Ale já, když
budu mít někdy příležitost, tak jim to vrátím i s úrokama. Budou mi
sloužit. A mělo by se s tím už konečně něco dělat.“
Uzavřel razantně Materiál.
Jenže v tom v něm hrklo a bolestí se
celý zkřivil. A tak láteřil dál:
„Ten náklad, ten mišuňk, ten sajrajt co do mě nacpali,
ten si v tom žoku taky dělá, co chce. Jančí a kope, žádná
spořádanost, určitě je to taky nějakej chaot. Zatracenej život.“
A bylo vidět, že je opravdu rozčilený. Informace
sice chtěla něco namítnout, že nejde o žádný sajrajt, ale o panensky
čistou materii, ale spolkla to. Viděla, že na nějakou polemiku není tu teď ta
správná chvíle. Jen ještě víc si uvědomila, že situace je opravdu vážná.
Vycítila, že teď je třeba Materiála především nějak uklidnit, aby taky
neprovedl nějakou hloupost, co by ten chaos ještě znásobilo. A tak
pravila:
„Máš úplnou pravdu. Mělo by se s tím něco dělat.
Vlastně, jaké „mělo“. Musí se s tím něco udělat. A to „něco“
s tím musíme udělat my dva. Nikdo jiný tu na to není.“
A sakra! Jen to dořekla, zarazila se a zvážněla.
Došlo jí v té chvíli, jak se ve skutečnosti věci mají: že to bude jen
a jen na ní! Takže pak už poněkud podrážděně pokračovala:
„Ty jsi tady na tom svém plácku jako přivázaný.
A – nic ve zlém – ono ti to přes všechny ty trable vlastně docela
vyhovuje. Takové to kanapíčko, pohodlíčko, pivečko, šlofíček, postěžovat si,
zanadávat na poměry... Takže z tvé strany to na nějakou akci nevypadá.
Bude to zase všechno na mně. Ženský to holt mají v životě vždycky těžší.“
Materiála se ta výčitka evidentně dotkla, chtěl se
rázně ohradit a pronést něco nezpochybnitelného o zásadní úloze mužů
v rodině a v dějinách, ale naše hrdinka už na nic nečekala
a zmizela. Jako duch. Což jak víme, nebyl pro ni žádný problém. To, že
skutečně zmizela, se poznalo podle toho, že nastalo ticho. Kromě ovšem,
Materiálova nevrlého pomrumlávání a jeho permanentního kručení
v břiše.
Informace, aby si mohla všechno důkladně promyslet,
odebrala se do takové své tajuplné komůrky. Ta byla docela moderně zařízená,
byl tu internet, signál mobilu, televize a tak podobně. A hlavně –
byla důkladně odizolovaná od případných nepříznivých vlivů, jak o nich
byla řeč výše. To znamená, že čas zde běžel pěkně spořádaně, kontinuálně, bez
jakéhokoliv přerušení, směrem k budoucnosti (z čehož plyne – můžeme dodat,
i když to sem nepatří – že prakticky všechno je jen minulost), prostor byl
spořádaně trojrozměrný, aby komůrka byla skutečně jen řádnou, nijak
nezprohýbanou komůrkou a teplota byla v rozumných mezích nastavitelná
dle libosti uživatele. To všechno zde bylo jaksi samozřejmé a Informace si
teprve až s odstupem uvědomila, že jí to nakonec pomohlo i
k celkovému řešení.
Teď byla ovšem na samém počátku, a tak začala
usilovně přemýšlet, co a jak udělat. Jako první jí došlo, že nemá vlastně
dostatek informací. Což zase souviselo s úrovní dosavadního vzdělání. To,
že měla maturitu, dokonce s vyznamenáním, zde nepostačovalo. Uvědomila si,
že musí jít dál, jít na vysokou. Nějakou, vhodnou, s potřebným zaměřením.
„Jenže my tady žádnou vejšku nemáme, ani žádnou
dislokovanou fakultu. Do Prčic. To znamená jít zase někam do zahraničí. Snad se
tam něco najde.“
Tak si povídala sama pro sebe a začala surfovat
po internetu.
Jaké bylo ale její zklamání, když nic vhodného
nenacházela. Zato se tam nabízely různé kurzy, témata či zaměření celých
institucí, že se nestačila divit. Tak třeba: „Cesty k využití inovačního potencionálu Pata a Mata.“
Nebo: „Vědecký spiritismus pro každého.
Recyklovaná média k zapůjčení.“ Nebo: „Modrá (?) futurologie – přístupy k pochopení budoucího veledíla
negramotného (?) Génia J.J.J. Zimmer-Manna.“ (Asi nějaké překlepy). Nebo: „Vzdělancem snadno a rychle. Kontaktujte
Piljufak.“ A tak podobně.
„No to se mi snad jen zdá! Co je to za ptákoviny?“
Tak a ještě barvitěji si ulevovala Informace. My
ovšem můžeme tušit, kam asi cesta vede: že Éter, kromě své svobodomyslnosti
a tolerance, měl i smysl pro humor.
Informace se ovšem tímto nezdarem nedala odradit.
„Musím pátrat dál. Není přece možné, aby se někde něco
vhodného nenašlo.“
A našlo se. Bylo to něco jako univerzita
a vědecká instituce zároveň, s názvem Akademie Děda Vševěda. Jaký byl
původ a důvod toho názvu po tom nemá cenu pátrat, ještě bychom se zapletli
v dohadech. Určité tušení ovšem mít můžeme, třeba tu hrál roli nějaký příbuzenský
vztah, jako ten u vládce na Olympu. Tato instituce anoncovala jako svoje
hlavní zaměření studium systémů a způsobů jejich fungování. Což bylo právě
to, co Informace potřebovala. Vítané bylo i upozornění, že se tam nekoná
žádná nalejvárna, nýbrž požaduje se maximum samostatné tvořivosti. Ať každý
ukáže, co v něm je. Vystačit si prý musí s určitým minimem základních
obecných pravd.
To všechno bylo pro Informaci přijatelné. Pročež se
rozhodla, že se tam vypraví a požádá o přijetí. A protože to bylo
v blízkém nekonečnu, tamní šengen pro tu oblast platil, nebyl tu žádný
cestovní problém. Žádný problém nevznikl ani u přijímajícího pohovoru.
Ptali se jí na dosavadní vzdělání, na to, co ji trápí, co by ji zajímalo
a co by chtěla řešit. Svým vystupováním a výkladem zaujala zejména
nejstaršího, již zcela bělovlasého člena komise – akademika Dobroděje. Ten se
to sice snažil nedávat před ostatními najevo, ale rázem si ji oblíbil. I díky
němu byla pak Informace na tuto slovutnou instituci bez jakýchkoli výhrad
přijata.
Značně k tomu ovšem ještě přispěla i ta
okolnost, že po úspěšném absolvování toho pohovoru se Informace samou radostí,
aniž by si to vlastně sama nějak uvědomovala, přeměnila v onu průsvitnou
vílu a ve svých rozevlátých šatičkách protancovala celou cestu až do
kampusu. A to už bylo na Dobroděje, který se za ní celou tu dobu díval
moc, obliba se změnila v okouzlení, jeho srdce vzplálo jako vatra
a byla z toho láska jako trám. Snad nejpošetilejší, jaká kdy
v tom jejich i našem širošíru existovala. Z toho důvodu se zde
také s tím šťastlivcem i nebožákem v jedné osobě v dalším
ději ještě několikrát setkáme.
Ale nechme to zatím být.
Hlavní bylo, že Informace, nepochybně hlavně díky své
píli a zvídavosti, to studium i úspěšně dokončila. Něco bližšího nám
k tomu ale řekne ona sama. Tak jak o tom hned po návratu referovala
svému nastávajícímu ženichovi na tom jeho plácku.
Materiál jako obvykle po obědě pospával. Což ji docela
rozčílilo neb byla plna dojmů a potřebovala se vypovídat. A tak se na
něj i docela obořila:
„Nechrápej tady pořád! Musím ti něco důležitého říct.
Měla jsem teď hodně práce, a to velice zajímavé. Absolvovala jsem
univerzitní studium na Akademii Děda Vševěda a úspěšně ho dokončila.
Docela dost jsem se toho dověděla, a hlavně jsem měla čas přemýšlet. Takže
jsem nakonec zpracovala a obhájila i diplomovou práci. Má název „Zmatek a pořádek“ a je to
taková jakoby kritická analýza na pozadí těch našich trablů tady. Původně jsem
tomu dala název „Binec a pořádek“,
ale to nebylo přijato. Prý by to nebylo v souladu s akademickou
etikou. V poslední kapitole jsem se pak zabývala otázkou, zda lze vůbec
z toho bince nějaký pořádek udělat. V rámci formulování určitých
potřebných předpokladů mi tam pak vyšlo, že klíčem by tu- mohlo být právě
nějaké to nerozlučné spojení nás dvou…,“ a tarantila dál.
On chvíli poslouchal, to poslední už ale asi
v rámci té své siesty nějak přeslechl, a tak se po svém šnečím
způsobu přemístil od ní o kousek dál a zase usnul.
„Bože, on už zase chrápe! A tohle stvoření má být
můj osudový a nerozlučný partner. Já se snad picnu!“ A zmlkla. Na
docela delší, neobvykle delší dobu. Byla evidentně skleslá, všechna radost
zmizela. Nejen, že ji otrávil On svým nezájmem, ale pořád ji ještě něco dalšího
trápilo. Cítila, že k tomu konečnému řešení jí ještě něco schází, něco
obzvlášť důležitého, zásadního, bez čeho by ta transformace nemohla fungovat.
Něco tam falíruje. Jenže co? A jala se znovu úporně přemýšlet.
A jak tak dumá, ozve se jí v kabelce mobil. Což
se jí dosud snad ještě nikdy nestalo. Kdo to může být? Chvíli to trvalo, než
ten mobil našla (však víme, jak to v těch dámských kabelkách často vypadá,
tady navíc šlo ještě o ten starší malý typ Nokie), zmáčkla ten zelený
štyftlík a hlesla:
„Haló…,“ a čekala, co se ozve.
„Haló, to je slečna Informace? Tady akademik Dobroděj.
Poslyšte milá kolegyně, snad vám tak mohu říkat, přečetl jsem si teď znovu tu
vaši diplomovou práci a moc se mi líbila. To zvolené téma o komparaci
zmatku a pořádku a přeměně zmatku v pořádek je nejen zajímavé,
ale i obecně velice závažné. Rozhodně se netýká jen toho vašeho
království, i když o ně tu konkrétně jde. Myslím, že byste se
k tomu měla ještě vrátit a navrhnout i určitý realizační
projekt. Byla by tu u nás možnost aspirantury – říkám tomu tak, protože
jsem ještě ze staré školy – a na základě té diplomky vypracovat disertační
práci s příslušným zaměřením. To víte, nějaké zcela konkrétní praktická
doporučení, jak to tam u vás konkrétně vyřešit bychom vám dát nemohli. To
Éter u podobných experimentů výslovně zakázal, i když obecně je
podporuje. Ale nějak metodicky bychom vám v případě potřeby pomoci mohli.
Tak si to rozmyslete, nebo rovnou přijeďte. Srdečně vás zdravím a …“
A to něco dalšího raději polkl.
Na naši milou princeznu přišly málem mdloby. Ani se nezmohla
na poděkování. Chtělo by se jí o tu skvělou novinu s někým podělit,
ale nebylo s kým. A tak jen chvíli nechápavě zírala na blaženě
pochrupávajícího Materiála, hluboce se nadechla, i když si vlastně chtěla
odplivnout, a vydala se znovu na cestu do Akademie. No a my si teď
můžeme dát na chvíli pauzu a počkáme, až se nám princezna zase vrátí. Už
tušíme, jak to tam chodí, že žádné tři aspirantské roky tam zřejmě neplatí.
A tak se jistě mnohem dříve dovíme, jak to tam dopadlo a co by se
mělo dít dál.
Tak se i stalo. Za nějakou dobu se Informace
z Akademie zase vrátila a ocitla se na tom nám již známém plácku.
Materiál tentokrát nespal a s neskrývaným zájmem se díval na tu Velkou
Oponu před sebou. Jakoby ji viděl poprvé, i když tu vlastně celou tu dobu
byla. A dumal, k čemu to asi je. Žádný zjevný smysl v tom neviděl,
ten jeho ďolíkáč mu stačil, a tak to brzy zase pustil z hlavy.
I když, jak víme, byla pro něj ta Velká Opona hranicí a záležitostí
přímo osudovou. Místo toho se jeho myšlenky zatoulaly k neposedné
Informaci, po které se mu přes všechny její excesy a řečnění tak nějak
docela zastesklo.
Zvláště, když si vzpomněl na ten její tanec.
A jen co se v té souvislosti tak trochu i rozněžnil, něco
zavlálo a Ona se objevila. Tedy vlastně ohlásila. A k jeho překvapení
začala docela zhurta:
„Ty seš tady zase sám? A kde jsou ostatní? Chci,
abyste tady byli všichni. Musím vám sdělit řadu důležitých věcí a nebudu
to opakovat každému zvlášť!“
A protože věděla, že Materiál je naprosto neschopný se
do nějakého pátrání pustit, musela se toho ujmout sama.
To nebylo zase až tak složité, protož ze své podstaty,
a i z jiných informačních zdrojů si snadno zjistila, kde se ten který
z těch svérázných příbuzných zrovna nachází. Tak je vyhledala, řekla
každému, že jde o nesmírně závažnou věc, kdy musí být pohromadě celá
rodina, taková velká rodinná porada, že to, co se tam doví, bude pro ně velice
důležité a rozhodně i zajímavé. Žádný mainstream či politická
korektnost vůči dosavadnímu systému. A tak podobně. A protože ne nadarmo
absolvovala na Akademii i speciální PR kurz, tak se jí brzy podařilo
všechny k účasti na té sešlosti přesvědčit. Po delší době se tak ocitli
zase všichni pohromadě.
Když se pěkně usadili – tedy kromě Materiála, který
zůstal v jednom z těch svých ďolíčků pohodlně ležet – začala teď již
velice vzdělaná slečna Informace, budoucí paní Materiálová, svůj proslov.
„Pokud to třeba někteří z vás nevědí, absolvovala
jsem teď nedávno na Akademii Děda Vševěda vysokoškolské a pak
i navazující postgraduální studium – někdo tomu říká aspirantura, někdo
moderněji doktorantura. A to tak, že úspěšně. Na základě své diplomové
práce „Zmatek a pořádek“ jsem
vypracovala disertační práci „Řád versus
Chaos“ a také tu jsem úspěšně obhájila. Součástí disertace je
i návrh projektu, jak na příkladu našeho království přeměnit Chaos
v Řád, nebo – jak to bylo naznačeno již v diplomce – na místo bince
ustanovit pořádek.
Bohužel ne vše se mi podařilo do všech detailů
vyřešit. Zdá se, že v té teoretické části schází ještě něco dost důležitého,
ale bylo mi řečeno, že nikdo v komisi nepochybuje, že na to dodatečně
přijdu určitě sama. Snad i po poradě se svou rodinou, takže realizace
projektu nebude nakonec ohrožena. A že prý nejsem sama, komu se něco
takového stává, zejména když jde o tak velkolepý záměr. A Éter prý
ani nemá rád, když je sice všechno nějak precizně akademicky vymyšleno, ale
v praxi to pak nefunguje. Má rád pestrost řešení, a proto
i velice oceňuje význam experimentu a širší realizační spolupráce.
A dává tomu ve své nekonečné říši i příležitost a poskytuje
potřebné podmínky. Tak to tam různě probírali, ale tomu jsem už já zase až tak
moc nerozuměla. Hlavní pro mě bylo, abych tu disertaci obhájila, a to se
mi i podařilo. Tím pádem jsem získala i titul PhD. Takže mi můžete říkat
paní doktorko.“
Dlužno říci, že publikum bylo z toho projevu tak
trochu paf a objevovaly se i takové jako tupé pohledy. Holt ta
akademická úroveň se nějak míjela účinkem. Jen to poslední, s tou
doktorkou, zřejmě zaujalo, a tak nastalo i určité oživení. Bylo
zřejmé, že se chystají i nějaké dotazy.
První se ozvala Teplota.
„Tak paní doktorko, já mám takový trochu problém. Mám
dojem, že mám teplotu a bojím se, aby to nebyla horečka. Jestli jsem něco
nechytla. Ale možná jsem se jen trochu nastydla, když jsem se zašla podívat
dolů na toho pana Kelvina a tu jeho absolutní nulu. Moc oblečená jsem na
to nebyla, to je fakt, chodím obvykle jen tak nalehko…“
„Ale to se nám na tobě právě líbí, možná by to chtělo
ještě trochu ubrat…“ zařehonili se pánové. A jeden z nich, Prostor,
hned pokračoval.
„Já mám taky problém. Pozoruju, že v některých
těch svých mnohodimenzionálních stavech trpím zjevnou klaustrofobií. Je to
docela nepříjemné, omezuje mi to tvořivost a je to v mém případě
i docela divné. Jestli to není nějaká duševní porucha.“
„Jdi do háje s nějakou duševní poruchou, to by
nám tu tak ještě scházelo. Jako by nestačilo…,“ povídá Čas, ale při pohledu na
Informaci se včas zarazil. Pak pokračoval.
„Já mám zase ten problém, že se mi každou chvíli
docela zatočí hlava. Až ztrácím rovnováhu a nevím, kde zrovna jsem.“
„A mě zase pořád kručí v břiše,“ ozval se svým
žokovým basem Materiál.
„Furt se mi to tam nějak zmateně hejbe, někdy
i docela dost divoce, až mám dojem, že by z toho mohl být i docela
solidní průjem.“
„Tak to jste si mě miláčkové s někým spletli. Já
nejsem doktorka jako MUDr., nějaká z polikliniky, ale když už, tak RNDr.,
PhDr. a PhD., tedy přes vědy přírodní, filozofii a tak podobně. Přirozeně
v rámci zdejších možností, kdy se mnohé vyznačuje vysokou mírou
neurčitosti. Ale i tak, nebo možná právě proto, bych vám k těm
neduhům mohla něco říci. Tebe, Teploto, to nachlazení jistě zase brzo přejde,
není to nic, co bys při svých takřka neomezených teplotních rozpětích snadno
nezvládla. Trochu se někde v hořeních patrech vypotíš a hotovo. Ale
s tím oblékáním v těch doleních patrech musíš být opatrná. Vem si
třeba nějaký norkový kožich, ten by ti určitě slušel. Jen aby to zase nějak
nevykolejilo pana Kelvina. Nahoře si zase třeba vem jen nějaký ten úsporný
plážový model. A na nějaké ty mlsné pánské řečičky, co tady zazněly, nic
nedej. Ale musím tě vážně varovat. Nikdy se až nadoraz nepřibližuj k té
absolutní nule. To by byla naprostá
katastrofa, zničující pro všechny a pro všechno. Tepelná smrt. I my
bychom tady zmizeli a celý ten můj převratný projekt by vzal za své.“ Při
té představě se Informace až orosila hrůzou.
Nikdo ani nedutal. Pak se ale paní doktorka zase
nadechla a poněkud nejistě se podívala na Prostora.
„O tom, co říkáš, nic nevím. A myslím, že ani
jiní. Je to velice divné a určitě neprobádané. Jo, kdyby tam v té
klaustrofobii nepřebývala ta dvě písmenka, tak o tom tam při jedné volné
zábavě na Akademii někdo něco plácnul. Ale to jsou jen takové drby, které sem
nepatří. Jinak, pokud jsou některé ty vícedimenzionální prostory opravdu velice
malé, jak si tady onehdy postěžoval i Materiál, tak bych se ani nedivila,
že i ty sám se tam necítíš zrovna dobře. Normálně nejlepší, nejpřehlednější
a nejpohodlnější je rozhodně ten stav trojrozměrný, se kterým počítám
i ve svém projektu. Ve zvláštní souvislosti i stav čtyřrozměrný.
O tom bys ale spíš mohl něco víc vědět právě ty, společně tady
s Časem. Ke všemu máte nějaké výhrady a pochybnosti. Relativisti.“
Koukla se, kde je Čas, jestli zase někam nezmizel
a povídá: „K tomu tvému problému není vlastně co říci. Při tom tvém
semotamovém a škvírovém chování které předvádíš, by bylo spíš divné, kdyby
se ti hlava nemotala. Ale mohu tě ubezpečit, že napříště, pokud se celý ten
záměr povede, tak už tyto problémy rozhodně mít nebudeš. Spíš se ti někdy
zasteskne po starých časech. V čemž tě bohužel budou podporovat
i někteří tvůrci nejrůznějších časobrouzdavých literárních, či filmových
příběhů. Ale takové šmejdění pro tebe už nebude připadat v úvahu.“
Na Materiála už v těch komentářích nedošlo,
protože se stalo něco neočekávaného, zarážejícího a závažného: cink, cink…
a zase hlasité cink! A pak veliký záblesk! To se v paní doktorce
rozezvučel zvonek poznání a v hlavě se jí rozsvítilo. Docela z toho
překvapení zbledla a hned zase zrudla. Pak zaječela, že to snad bylo
slyšet až za Éterovými humny:
„No jistěéééé… Nahoru-dolů, dopředu-dozadu, točení,
každou chvíli změna stavu… a ty, Materiále říkáš, že se ti to tam
v tom žoku pořád hýbe? Ježišmarjá, jak jsem mohla být tak slepá? No jistě,
to je přece ono – pohyb, to všechno je pohyb! To je to, co mi v tom
projektu ještě scházelo! Taková zabedněnost. Fuj tajksl, až je mi hanba. Taková
elementární chyba.“
A ještě si dál ulevovala. Jenže, jak už ji známe,
ta zkormoucenost ji hned zase přešla.
„Pohybe! Kde jsi? Že vůbec nejsi k vidění ani
slyšení?“
„Jsem tady, tedy hlavně tady,“ ozvalo se
z Materiálova žoku.
„Musím tady o ten Materiálův náklad pořád
pečovat, jinak by to dopadlo, jako s tou absolutní nulou. Je to tu hrozně
narvaný a tak je s tím i docela dost práce. A pak mám ještě
ty vedlejšáky u Teploty, Času a Prostoru, jinak by nemohli provozovat
ty svoje hrátky. A tobě jsem přece také posloužil při tvých cestách do
Akademie a zpět. Takže jsem pořád v permanenci a na nějaké
tlachání nemám čas.“
Po tomto Pohybově výkladu zjevných samozřejmostí byli
všichni docela zaražení. Nejvíc Materiál. Seznal, že tam má vlastně ještě
dalšího nájemníka, o němž neměl dosud nejmenší tušení. A docela se
zachmuřil. To do budoucna, jak ještě uvidíme, nevěstilo nic dobrého.
„Hm. Tak ty jsi tady vlastně nejdůležitější,“
připustila evidentně nerada Informace.
„Udržuješ to tady všechno v chodu sám od sebe
nebo podle nějakého zadání? Ať tak, či tak, je tu ovšem pořád všude jen velký
binec. Takže při přeměně Chaosu v Řád bude třeba i tu tvoji nezávislou
pozici patřičně změnit. I když jinak ti to tvoje výjimečné postavení
zůstane.“
To poslední bylo řečeno spíš potichu, ale nedalo se
zakrýt, že i poněkud naštvaně.
Pohyb chtěl k tomu něco poznamenat, jako že kvůli
tomu co teď v žoku dělá byl sem vlastně dislokován, že o tom plánu
něco ví, s tou novou pozicí že počítá, že by sice stačil obsluhovat oba
systémy, ale že ten pohyb v Chaosu pak připadne jeho trochu nepodařenému
bráchovi, docela divokému a nepořádkumilovnému“(nejspíš spolu s tou
mou potrhlou sestřenicí, pomyslela si Informace), protože to tam není tak
náročné, jinak pohyb že je absolutní způsob existence čehokoliv, jakkoliv,
kdykoliv a kdekoliv, jak na ten jeho význam jednou velice zřetelně a
srozumitelně poukáže jistý Herakleitos….
A ještě by snad i pokračoval, ale vyrušil ho,
stejně jako ostatní, nějaký blížící se šum nad nimi. Byl to dron. Snesl se
k nim dolů a z něho vystoupil akademik Dobroděj. A povídá:
„Přišel jsem vám milá kolegyně pogratulovat. Já věděl,
že na to zcela jistě přijdete sama, co tam v tom projektu scházelo. Proto
jsem také bez obav doporučil tu disertaci přijmout. Některé věci, jako třeba
právě pohyb, jsou zkrátka natolik běžné a samozřejmé, že si je ani
neuvědomujeme. Dokud se něco nestane, nebo nás něco netrkne. Tak teď už víte,
co bylo tím chybějícím článkem, vaše sexteto pro stvoření kýženého Řádu je
kompletní a nic teď už nebrání začít ten ambiciózní projekt realizovat.
Pevně věřím, že se vám to ve spolupráci s ostatními podaří a budu
držet palce. Myslím, že v případě úspěchu, ale možná i bez něj,
budete mít v budoucnosti svoje místo v Akademii zajištěné. Možná, že
se později zase nějak ozvu.“
Pak ještě poděkoval Pohybu za zajištění návštěvy, na
nic dále nečekal a zase odletěl. Pospíchal. Musel, protože na ten dron,
tehdy jediný takový v těch nekonečných končinách, čekala již celá fronta
dalších zájemců k obhlédnutí svých rajónů.
Nastalo ticho. A Prostor, jehož zaujal ta zmínka
o sextetu, což tak docela nepochopil a vyložil si to po svém, si
pomyslel:
„Á jéje. Tak dědula se nám zamiloval. Chtěl by ji mít
nejspíš co nejdříve u sebe v Akademii. Jenže to by musel ten její
projekt nechat zkrachovat. A to on vlastně taky nechce, protože tím by
notně utrpěla jeho prestiž. Takže na nějaké ty radovánky si bude muset ještě
nějakou dobu počkat, až ten nový výtvor někdy později sám nějak skončí. Ale co
je to tady pár miliard let. To jsou starosti.“
Hruď Informace, dá-li se to tak říci, se ovšem tou
dobou dmula pýchou. Takové vyznamenání! V tom opojení zapomněla dokonce
poděkovat. Tak aspoň zamávala na rozloučenou, i když dron už zmizel
z obzoru. Trapas. Ale ustála to a pomyslela, že to musí napravit
alespoň omluvným a děkovným mailem.
Pak si začala pomalu uvědomovat, že teď už vlastně
nadešel čas pro samotnou realizaci toho projektu. A že je tedy nutno začít
s přípravou. Což – při vědomí s kým má tu čest – nebude asi zas tak
jednoduché. Jak se následně i potvrdilo.
Takže, především to znamenalo seznámit tím záměrem
poněkud blíže všechny přítomné. Co a jak bude nebo by mělo být.
A také je přesvědčit. Neboť zvyk je železná košile a kdo si jednou
zvykl na naprostou a bezbřehou svobodu a s tím související chaos až
anarchismus, nemusí být zrovna nadšen z něčeho tak příkře odlišného, jako
je předpokládaný Řád a Pořádek. A s tím související takřka vojenská
disciplína a jednoznačný další postup.
Naštěstí se možné problémy s přesvědčováním
netýkaly úplně všech ve stejné míře. Třeba Materiál, ten už měl toho
dosavadního stavu opravdu plné zuby a bude s tou změnou, byť velice
radikální, zcela jistě souhlasit.
„Alespoň to předpokládám,“ pokračovala teď již sama
pro sebe.
„Já jsem taky krajně nespokojená a Pohybu je to
vlastně jedno. Ostatně on už o tom odněkud ví a je s tím dalším
působením smířen. Takže k tomu přesvědčování zbývají vlastně jen ti tři
vandrovníci. A možná jen dva, protože Teplotě zůstane ta její stupnice
zachována, a to je pro ni to hlavní. S určitou připoutaností ke
konkrétním objektům se snad dokáže smířit. Takže nějaké komplikace lze spíš
očekávat jen ze strany Prostoru a Času.“
Nejprve ale bylo třeba jim všem něco říci o tom
budoucím stavu. Alespoň to málo, co se tak různě v Akademii dověděla.
Neboť žádné přednášky ani semináře, kde by se to futurum nějak zevrubněji
probíralo, se tam nekonaly. Vše, co se týče dané konkrétní budoucnosti nebo
i stejných či podobných zkušeností z dřívějška a odjinud, bylo
vlastně tajné. A Éter si kategoricky nepřál, aby dosavadní dějiny byly
nějak podrobněji a explicitně zpracovávány. Asi proto, aby se neopisovalo,
a naopak se podporovala další tvořivost. Nebo k tomu měl
i nějaké jiné důvody. Třeba to, že by byl asi docela dost problém nějaké
takové všeobecné dějiny psát, když všechny ty děje se táhnou zpět až do nekonečna
a nemá to žádný začátek. A taky do všech stran a nemá to zase
žádný konec. To je pak těžké.
No a pokud jde o Velkou Knihu Osudů, týkající se přímo té budoucnosti, tak ta byla
v Éterově trezoru uložena na deset zámků a kódů. Jen naprosto
výjimečně a v naprosto výjimečných případech dostal prý některý
z mnohonásobně prověřených badatelů, k nimž patřil i nám známý
akademik Dobroděj, svolení krátce do VKO nahlédnout.
Ale znáte to, jak to s tím utajováním chodí.
Dříve či později stejně všechno nebo skoro všechno tak nějak prosákne, nebo jak
řečeno v Adéle, se to přímo vykecá. Podobně to bylo i v té
Akademii. Při tom vzdělávání zůstávalo všechno jen na úrovni „prý“, „říká se“
a podobně. I když to třeba byla i pravda. Nu, a v našem
případě do toho prosakování navíc vstoupila i láska. Mocná to čarodějka
i co se odtajňování utajeného týče. Příkladů by bylo bezpočet. Takže Informaci
se toho „prý“ ve vztahu k postprojektové budoucnosti, hlavně
o samotné podstatě Řádu a způsobu jeho fungování, dostalo přece jenom
o trochu víc.
Samotný Éter se na ten Dobrodějův prohřešek díval
blahosklonně, pro lásku měl pochopení, snad z vlastní zkušenosti, ale
o tom tato pohádka na rozdíl od starořeckých bájí mlčí. Zde navíc měl na
té větší informovanosti Informace i přímý vlastní zájem. Byl to přece
konec konců on sám, kdo ten její experimentální projekt inicioval, když vyslal
své asistenty, aby ten drahocenný náklad primárního panenského materiálna do
toho Materiálova žoku umístili. Což bystrá Informace pak už jen zaregistrovala
a usoudila, že by to mohlo být východisko celého projektu. Takže suma
sumárum ta její trochu větší zasvěcenost ohledně budoucnosti nebyla zase až taková
náhoda a záhada. A o těch trochu víc vědomostí v tomto
směru se teď potřebovala se svými přáteli a spolupachateli podělit. Což
bude později ještě pokračovat.
„Tak podívejte se drazí (!), tomu co nás čeká tady za
tou Velkou Oponou, když se ten experiment povede, se říká Vesmír či Kosmos.
Nebo taky Svět. I my tady jsme Svět, jenže jiný. Tam to bude patřit do
kategorie Řádu a pořádku, zde co jsme, to patří do kategorie Chaosu
a zmatku. A jsou nebo byly prý v rámci Éterovy nekonečné Říše
ještě další a další podobné Světy. To se nás ale nijak netýká. Teď jde
o tu naši předpokládanou budoucnost.
Tak tedy, za tou Velkou Oponou, když se to povede,
dostane Materiál konečně naprostou volnost. A z té dosavadní své
zásoby bude moci to jeho prvotní materiálno nabývat nejrůznějších podob, měnit
se, vyvíjet se. Ovšem ne nějakou jen Materiálovou vlastní zásluhou, ale
s naší pomocí, ať již interní přímou – jako v mém a Pohybově
případě – nebo nepřímou ze strany vás ostatních v podobě příslušných podmínek,
forem a projevů. Takže vše, co se bude dít na bázi té původní Materiálovy
materie bude naše společné dílo. Bezvýhradně. A my ten nový Svět také budeme
beze zbytku tvořit. Z nás a jen z nás se bude skládat i v každé
konkrétní jednotlivosti.
Jak to bude zcela konkrétně vypadat a probíhat,
to momentálně nevím. Po startu se mi to začne vyjevovat. Říkalo se tam něco
o různých částicích, jejich interakcích s poli, inflaci, atomech,
hvězdách, planetách, galaxiích, záření, temné hmotě, temné energii, a lecčems jiném.
Mne ale na těch předpovědích a náznacích nejvíc zaujalo to, co mi jako
velice důvěrné svěřil Dobroděj. A co se údajně dověděl nikoli z Velké
Knihy Osudů, nýbrž od nějakých Zbloudilých Duší. Dobrák. S tou lží
o VKO. Ale ani ten druhý zdroj není vyloučen.
Tedy, že v rámci toho celkového vývoje se tam
někdy někde v tom široširém Světě za zcela výjimečných podmínek může na
nějaké planetě objevit nesmírně vzácná a naprosto fascinující podoba toho
našeho vesmírného bytí, kterému se říká Život. Ten prý se počínaje replikací
jistého prapůvodního zárodku dál v nejrůznějších podobách vyvíjí od
generace ke generaci, někdy až do stadia, kdy nějaký druh z jeho nespočetných
představitelů nabývá schopnosti poznávat sebe sama, a i všechno
ostatní, co existuje. A na tomto základě pak tento druh buduje svůj
specifický a nejrozvinutější způsob existence, kterému se říká
Civilizace.“
Tady na tom místě se Informace ve svém výkladu
zastavila a docela se i zasnila. Což, jak víme, se jí – navzdory
vrozené tvrdé racionalitě – občas stávalo.
„To musí být krása. Tedy, promiňte mi, ale hlavně pro
mne. Neboť i já se budu spolu s Materiálem vyvíjet, nabývat různých
podob, různých vývojových stupňů a druhů, stále složitějších
a bohatších. A ten Život, pokud se pro něj skutečně vyskytnou ty
potřebné podmínky, bude prý, jak říkal Dobroděj, existovat a rozvíjet se
hlavně mojí zásluhou. Budu zde totiž mít podobu dědičné informace a tím
zajišťovat i střídání generací u jednotlivých druhů a jejich
evoluční vývoj. A budu sídlit v jakési DNA, složené z určitých
součástek dodaných tady Materiálem. Prostřednictvím té materiální
a určitým způsobem uspořádané DNA budu pak jakožto obraz a předpis spolu
s dalšími vnitřními a vnějšími vjemovými a regulačními interakcemi zajišťovat
i tu svoji reprodukční a evoluční funkci. A tím i všechen Život “
Znovu se zasnila.
„Bude to krása ten Život. A což teprve to stadium
Civilizace! V dospělosti ve své technické, vědecké, kulturní, zpravodajské
či ještě jiné podobě. Nic z toho se bez mé účasti neobejde. A vrchol
– Informační společnost! Přirozeně nejen informační, protože i jíst se
musí. A vše má tudíž i svou materiální stránku. Ale i tak by to
byl pro mne úplný informační Ráj. Tam bych si tu svou existenci mohla teprve
v plné míře užívat. Ta pestrost celého mého světa informací:
významné-nevýznamné, poznatkové-banální, pravdivé-nepravdivé, tajné-veřejné,
užitečné-neužitečné, ověřené-neověřené, dezinformace, fake news… Byla bych
dokonce i nejcennějším zbožím... Navíc pak ještě Umělá Inteligence.
Informační výtvor, překonávající i své původní existenční vazby! Zkrátka,
nádhera a ještě jednou nádhera. Co víc bych si ještě mohla přát?“
Asi nic, můžeme připustit. Na okraj je tu ovšem třeba
poznamenat, že zamilovaný akademik Dobroděj Informaci cudně zamlčel, že Život,
kromě té své těžko vyjádřitelné krásy a tudíž i lpění na něm, znamená
i Smrtelnost a vzájemné požírání se v rámci tzv. potravinového
řetězce. V rámci Civilizace pak i permanentní vzájemné vyvražďování,
a to i v masovém měřítku, katastrofální ničení své kolébky – Přírody
a jiné libůstky. Z tohoto hlediska tedy nic moc. Ale do příslušné
přesvědčovací akce by se Informaci takové negativní pravdy moc nehodily,
a tak je vlastně dobře, že se o nich ani nic moc nedověděla. Jak to je
s tím utajováním nepříjemného ostatně známe třeba
i z předvolebních kampaní. To sem však nepatří.
Otázka, kterou Informace svůj projev zakončila, byla
přirozeně jen řečnická, a tak konečně i zmlkla. Ostatní na tu její
téměř extázi jen udiveně zírali. Možná i trochu přihlouple, ale nebudeme
nikomu křivdit. Ona si pak záhy uvědomila, že na nějakou úspěšnou přesvědčovací
akci to nevypadalo. Spíš, a to zejména ke konci, to bylo možno těžko
chápat jinak, než že si ohřívá svou vlastní polívčičku. Takže musela začít
znovu a jinak.
„Podívejte se, myslím, že každý z nás je tak
trochu nebo i dost zvědavý a stejně tak touží i po nějakém tom
dobrodružství. Třeba Teplota to prokázala svým zmrazovacím výletem. Prostor
těmi svými pokusnými vícedimenzionálními přeměnami. Čas změnami směru a vytvářením
bezčasových štěrbin. Materiál si tady ještě před chvílí zvědavě prohlížel
Velkou Oponu a dumal, co může být za ní. A Pohyb… no to zrovna nevím,
ale to třeba ví on sám. A tak mi neříkejte, že nejste ani trochu zvědaví
na to, co se bude dít dál po té velké změně, kterou předpokládá můj projekt
přeměny Chaosu v Řád.
Zvláště, když je tu byť mizivá, ale přece jenom určitá
naděje, že v rámci toho dalšího vývoje vznikne s naším přispěním
i ta nesmírná rarita – Život. Vždyť toto očekávání, když pominu všechny
ostatní události a přeměny, je už samo o sobě zcela mimořádným
dobrodružstvím. Myslím, že v tomto směru můžeme být i skutečně zvědaví,
jak to s tím Životem bude. Možná, že bude existovat na různých místech,
i na jiných než započal, bude existovat velmi dlouho nebo třeba i nějak
předčasně skončí. Třeba zrovna v podobě té Civilizace. Což by mě osobně
bylo nesmírně líto, protože žádná Umělá Inteligence to nemůže nahradit.
Toto vše není ovšem jediný důvod, proč bych chtěla,
abyste s realizací toho mého projektu souhlasili. Dokonce ani ne hlavní.
Hlavní je to, abychom pomohli tady Materiálovi dostat se z té jeho
nezáviděníhodné situace. On sám si ten svůj nynější stav nezavinil, stalo se to
z vyšší vůle, vis maior. A my jako rodina nebo alespoň blízcí přátelé
jsme povinní mu pomoci. Musíme držet pohromadě, jeden za všechny, všichni za
jednoho. A jediné racionální východisko je obsaženo v tom mém
projektu. S využitím některých konzultací, to samozřejmě přiznávám. Když
to neuděláme a nepomůžeme mu, bude to totální průšvih. Jak o tom ostatně
byla už jednou řeč. Protože nějak dlouho už ten svůj náklad náš milý tlusťoušek
udržet nemůže, to je na něm vidět každou chvíli. Nejlepší by proto bylo,
kdybychom se na tom nabízeném východisku rychle shodli, a to jednomyslně.
Jinak bychom museli přistoupit na demokracii a nechat o tom hlasovat.
Což je vždycky zdlouhavější. Věřím ale, že i tak by se to s potřebnou
dvoutřetinovou většinou podařilo prosadit.“
Tím posledním Informace zjevně narážela na svoje
dřívější úvahy, že největší výhrady by se nejspíš mohly objevit se strany
Prostoru a Času. Ti totiž tušili, že oproti situaci v Chaosu by na
těch svobodách ztráceli nejvíc. No a jak to nakonec dopadlo, uvidíme
později. Teď začíná diskuze. A kdo ví, co se tam všechno semele.
První se ke slovu přihlásil Pohyb.
„Tak s tím tvým požadavkem na přijetí projektu
a s uvedenými důvody já osobně nemám žádný problém.
A Materiálovi rád pomohu. Já mám svou existenci zajištěnou, protože, jak
jsem dříve uvedl, jsem podmínkou jakékoli existence. Bez pohybu, v různých
mých podobách nemůže nic existovat. A nějaké ty případné nové souvislosti
či závislosti mi v tom nemohou ani nijak zabránit, ani mě nějak znechutit.
Ale dovedu si představit, že pro někoho může být ta Velká Systémová Revoluce
a po ní následující Světlé Zítřky třeba i větší problém. Podle toho,
jak moc si bude cenit toho, co ztratí a jak málo toho, co získá.“
Jak vidět, projev to byl téměř státnický. Informace se
nejprve té zmínce revoluci a světlých zítřcích poněkud zalekla, aby to
nevyvolávalo nějaké nežádoucí asociace. Pak se ale rozhodla, že na to nebude
nijak reagovat. Konec konců o revoluci, a to skutečně velikou, tu
opravdu jde, a světla, až se zažehnou hvězdy, bude na ty zítřky také dost.
A tak přešla k dalšímu výkladu a – po kolikáté už – i
k dalšímu přesvědčování.
„Tak podívejte, ať již té předpokládané změně budeme
říkat jakkoli, snad kromě nějakého puče, je tu pro její úspěšné provedení
a další vývoj jedna zcela zásadní podmínka: musíme spolu vytvořit jeden
jediný nerozlučný celek. Všichni jsme k tomu zapotřebí, každý svým dílem
a ve vzájemné těsné závislosti. Žádná nějaká individuální samostatnost
jako dosud tu není možná. Předpokládaný nový Svět, Vesmír, utvoříme
a budeme tvořit my všichni jako jeden celek. Proto se toho experimentu
také musíte všichni zúčastnit. A nejlépe, když budeme všichni jednomyslně
pro. I s vědomím, že každý něco oproti současnému stavu ztratí, někdo víc,
někdo míň a také v různé míře něco získá.
Ale vezměme to popořádku. U Materiála
o souhlase nepochybuji. Už o tom byla řeč. Ten už se nemůže ani
dočkat. Jen bych tě chtěla, milánku, upozornit, že změna to bude drastická.
Místo dosavadního povalování, převalování se z boku na bok a brblání,
což je také jediné, co ztratíš, budeš mít od samého počátku strašnej fofr. Hned
jakmile za Velkou Oponou ten svůj vzácný náklad a zdroj všeho dalšího
bohatství vyvalíš. Ale i později, i v dospělém věku, kdy už by
tu byl spíš nárok na nějaký odpočinek, se ten švuňk zřejmě nezpomalí, ale možná
i zrychlí. A pak ty nejrůznější transformace, nebývání nejrůznějších
podob, různá záření, látkové formy od mini mini až po maxi maxi útvary nebo
i něco jiného, to ti dá taky zabrat. Ale nebudeš na to sám, my všichni se
toho budeme účastnit, takže žádné obavy.
Teplota se sice bude moci i nadále pohybovat na
té své širokánské škále, ale nikoli podle své libosti, ale podle okolností. To
znamená podle konkrétní podoby a stavu příslušného Materiálova materiálna.
Budeš tedy sice něco tratit na své svobodě, možná už i trochu nudné, ale
zato získáš velikou pestrost svého výskytu v různých místech, na různých úrovních
a u různých objektů současně.
Prostor, ze svého hlediska, bude zřejmě tratit více.
Budeš se muset vzdát všech těch svých mnohodimenzionálních hrátek
a spokojit se jen se svým trojrozměrnem a specifickým čtyřrozměrnem.
Za to se ti ale odvděčí – na jedné straně – ty nepředstavitelné dálavy a –
na druhé straně – řada minipodob, až téměř k nicotnosti. Takže žádné nářky
tu myslím nejsou na místě. To čtryřrozměrno platí ovšem jen tehdy, když se
nějak blíže dáte dohromady s Časem. V tom případě byste ale
z toho vyšli oba nějací pokřivení. Tomu zvláštnímu případu ale stejně
skoro nikdo nerozumí a neumí si to představit, takže to snad nebude ani
nijak vadit. A těch mnohodimenzionálních schopností si možná ještě užiješ
někdy jindy někde jinde.“
„Velké širé rodné lány, jak jste žluté na vše
strany... zda budete požehnány,“ rozněžnila se trochu pod dojmem těch
nepředstavitelných dálav Teplota. A chtělo se jí ještě pokračovat
s čímsi podobným, jenže Informace ji rázně utnula:
„Neruš! Ty poetické výlevy si nech na někdy jindy.
Když už, tak se to nejdřív pořádně nauč. A tu jízlivou tvořivost můžeš klidně
vynechat. Tady teď jde o důležitější věci.“
A pokračovala.
„Nejvíc, jak se zdá tu bude tratit Čas. Místo těch
svých dvou šipek, chvíli tam, chvíli zpátky, budeš se muset spokojit jen
s šipkou jedinou, směřující jen jedním jediným směrem, a to stále
kupředu. Bez jakéhokoliv přerušování, naprosto kontinuálně. Bez jakýchkoli
oken, či škvír, jak si v tom libují různí fantastové a scénáristi.
Jinak by ten nový systém nefungoval. A žádný Řád by se nekonal. Odměnou ti
snad bude, že se bude dít a bude muset dít stále něco nového, že budeš
vždy první, kdo bude moci postupně nahlížet do budoucnosti, vědět, kam vývoj
směřuje a že se budeš moci nakonec vždy i pochechtávat nad blamáží
naprosté většiny prognostiků. Z důvodu té tvé nevratnosti budou
o tobě ovšem živí tvorové nejednou říkat, že jsi prevít. Na to nijak
nedej. Není tvoje vina, že stárnou a že jsou smrtelní. Je to daň, kterou
musí platit za tu krásu a vzácnost, kterou Život je.“
Snad přesvědčivý, a nakonec zdálo se
i dojemný výklad paní doktorky, vyvolal ale opět, jako v předchozím
případě, zcela nečekanou a trochu i nepatřičnou odezvu, se strany
publika. To Materiál z ničeho nic, k tomu co bylo řečeno o Čase,
svým chraplavým hlasem zanotoval:
„Kupředu levá, kupředu levá, zpátky ni krok!“
Což vyvolalo všeobecné veselí. Nikoli však ze strany
Informace, která byla zaujata svým seriózním výkladem.
„Hele Materiále, nech si ty poťouchlosti, ano? Třeba
by ses tím uplatnil někdy na nějaké prvomájové manifestaci. Ale pamatuj – na
ideologii jsem tu já! A nikdo jiný. A neruš. I když s tím
„kupředu“ a „zpátky ni krok“ to je v daném případě taky tvrdá
pravda.“
„Ale když ono to tvoje poučování fakt už moc dlouho
trvá. A mě už se chce!“
„Však se dočkáš. A ta tvoje formulace není zrovna
vhodná. Nějakou chvíli to ještě vydržíš. Musíš to vydržet. Až budou
i všichni ostatní souhlasit a být připraveni. Protože šanci
k úspěchu máme jen jako jeden celek, bez výjimky.“
Chvilka ticha. Informace jako by tím písničkovým
intermezzem ztratila nit.
„Zatraceně! Kde jsem to přestala? Aha, Pohyb. Už zase
bych na tebe málem zapomněla. A přitom, jak jsi to v obecnosti
vlastně sám přiznal a vyložil, jsi i pro všechno to další reálné dění
za Velkou Oponou vlastně ten nejdůležitější. Je tu ale jedno „ale“.
Veledůležité-. To „ale“ znamená, že tam už nebudeš nic provádět jen tak
o své vůli nebo podle nějakých instinktů jak jsi byl dosud zvyklý, ale
bude to hodně jinak.“
Tady si Informace dala takovou hlubší oddechovou
pauzu, jako by tušila, že to následující nebude zase až tak jednoduché.
„A jak tedy?“
Zeptal se jinak zjevně klidný Pohyb.
„Inu tak, a to se na mne nezlob, mám tě moc ráda,
ale budeš zkrátka mým podřízeným. Nejbližším přítelem, ale podřízeným. Jinak to
v Řádu nejde. Jen Informace, a tedy já, ať již budu mít jakoukoli
podobu, může předurčovat a předurčuje každé další dění, jakoukoli změnu.
Je tím všeobecným a absolutním hybatelem. Jednoznačně. Ať už by se to
zdálo sebenáhodnější. Myslím, a doufám, že nehledě na tuto závislost budeme
spolu dobře vycházet, že budeme dobří přátelé. A společně sloužit
Materiálovi, aby se mohl v celé své budoucí nesmírné vesmírné bohatosti
a kráse měnit, rozvíjet a předvádět. Včetně v podobě Života.
Jakéhokoli a kdekoli.“
Bing! A bylo to venku. Publikum bylo sice ve
výkladech Informace na ledacos zvyklé, ale toto už byla třaskavina.
A začala mela.
„Vedoucí úloha! Matriarchát! Otrokářka!“
Svorně se rozhořčili Čas a Prostor. Zjevně
nepřiměřeně, ale asi se jich nějak dotkla ta dřívější Informaččina poznámka
o relativistech a pokřivenosti. Tak jí to teď vraceli. I když
neprávem a dozajista i z neporozumění tomu, o co tu jde.
Nad očekávání důrazně se ozval i Materiál.
„Tak moment! Jaký přítel a dokonce nejlepší! Hned
z kraje tu přece bylo jasně řečeno, že my dva budeme manželé, když ne
formálně, tak fakticky. Jedno tělo, jedna duše. A ty mi tady do toho
přijdeš se svým nejlepším přítelem. To jako budeme nějaký manželský
trojúhelník, či co?“ A než se Informace na cokoli zmohla, ozval se hlasitý
a nepokrytě jízlivý chechtot těch dvou protestantů.
„Švédská trojka!“ Zajíkali se.
„To se nám to tu pěkně vybarvuje.“
Ale to už nevydržela dosud mlčící Teplota
a zaječela:
„Čuňata! Vy chlapi snad na nic jiného ani nemyslíte!
A to jste zapomněli, že Informace je bytost nehmotná? Tak sem ty
prasečinky netahejte.“
„Nehmotná, nehmotná. A co ta tančící víla
s rozevlátými šatičkami, to snad nestačí?“
„Jenže byla průzračná. Průzračná! A bylo to ve
zcela jiné souvislosti,“ zastávala se vehementně Teplota své kolegyně. Měla
totiž již také své zkušenosti s „Me Too“ se strany těch dvou výtečníků. Třebas
to bylo jen na úrovni řečiček. Ovšem někdy i docela obhroublých.
A pokračovala: „Pokud tomu dobře rozumím, tak tady jde
o vážnou věc, a ne o nějaké techtle mechtle. O záležitost
přímo existenční. Tak pokud existence Materiála a všeho, co z něho
vzejde, není možná bez přičinění Pohybu a on zase bude životně záviset na
Informaci, tak proč by ho ona, právě v zájmu svého budoucího manžela,
nemohla považovat za svého nejbližšího přítele?“
Tak pravila Teplota a sama užasla, kde se to
pochopení celé té záležitosti u ní vzalo.
Jenže Materiál jak znovu uslyšel o nejbližším
příteli, začal se opět vztekat a brblal různá prokletí. Ale to už si zase
nenechal líbit Pohyb a obořil se na něj.
„Trhni si nohou! Beze mne, jak to správně pochopila
i Teplota, bys byl úplná nula, nic, prostě bys neexistoval. Ani teď, ani
potom. Tak nekecej. A buď rád, že se o tebe tak staráme.“
Čas a Prostor si zase nenechali líbit, co
o nich řekla Teplota a hlavně je úplně rozlítilo, jak se na ně
potutelně podívala, když hovořila o těch techtle mechtlích. Takže docela
vulgárně a zle se na ni obořili. Informace také už nemlčela, chtěla to
všechno nějak uklidnit, ale nikdo ji neposlouchal. A tak se to tam všechno
pořádně rozhádalo. Až tak, že už se zdálo, že kvůli tomu celý ten náramný
projekt zkrachuje.
Naštěstí, protože, jak známo, všechno špatné je
k něčemu dobré, ozval se v tu chvíli hlasitý nářek Materiála.
„Au, au, joj, joj, to je bolest, to moje břicho!“
A skutečně ten žok se tak nějak celý nadouval
a prohýbal, až i ostatním z toho začalo být docela ouzko. To
Pohyb, silně naštvaný, celý ten panenský náklad rozpohyboval do větších
obrátek, takže tam nastala i docela riskantní tlačenice, i tak už
veliká. Byl to jasný vzkaz Materiálovi jak se věci mají a aby už přestal
s těmi svými žárlivými výlevy. Zřejmě to ale s tím rozpohybováním
trochu přehnal. A situace se tak stala docela tristní. Hrozil živelný
výbuch. A to znamená i krach celého projektu, tentokrát z jiných,
zato mnohem hmatatelnějších důvodů.
První se vzpamatovala Informace.
„Pohybe, miláčku, přestaň! Uber a honem! Vždyť
kdyby se to teď vyvalilo, byla by to naprostá katastrofa. Nastal by nějaký
superchaos a všechno dosavadní úsilí o vytvoření Řádu by padlo
vniveč. O ten experiment má přece zájem i samotný Éter. Když to
vztáhnu na sebe, tak to bych byla nejspíš pro smích. A chudáka Dobroděje
by nejspíš suspendovali.“
Tak podobně ještě dál lamentovala a ostatní
zůstávali z té možné katastrofy také i docela vykulení. To všechno na
Pohyba zapůsobilo, možná hlavně ten miláček, z té zlosti vychladl,
umoudřil se a pohyb v žoku vrátil zase do původního stavu. Materiál
si hluboce oddechl a bylo jasné, že tomu ponaučení porozuměl. Informace Pohybovi
vřele poděkovala, ostatní se uklidnili, padla i nějaká omluva a že
tedy do toho velkého dobrodružství půjdou. Což bylo pro tu nastávající
závěrečnou fázi přípravy to hlavní. Ale jak už víme, o nějaké to
překvapení nebylo v této kumpanii nikdy nouze.
Nastala chvilka klidu a Informace si začala
v duchu připravovat své závěrečné expozé. Když už se nadechla, že začne,
ozvala se z ničehož nic Teplota.
„Promiň, kolegyně, ale chtěla bych se ještě na něco
zeptat. Všem jsi nám říkala, co tratíme a co naopak získáme. Ale co tratíš
ty, to jsi neřekla. A podle toho, co bylo zatím řečeno, tak to vypadá, že ty
jediná z toho budeš mít čistej profit, protože všechno to budoucí dění
budeš vlastně řídit. Když ponechám stranou, že jako Materiálova manželka budeš
vlastně i spolumajitelkou všeho toho nepředstavitelného budoucího
vesmírného bohatství. Navíc je možné, že pokud by tam skutečně někde vznikl ten
Život se svým vrcholem ve vyspělé Civilizaci, dočkala by ses nakonec
i toho svého informačního Ráje. Dobře, jsem smířena s tím, že
v Řádu má každý z nás svoje přesné místo, že jen společně ho můžeme
vytvořit a rozvíjet a těšit se z toho velkého dobrodružství. Ale
něčím za to potěšení ve srovnání se svým současným naprosto svobodným,
i když už trochu stereotypním a tudíž i nudným stavem platíme.
Něco tratíme. Ale co tratíš ty?“
Tak pravila Teplota a znovu jen žasla, kde se
v ní všechno to řečené, při jejím jen základním vzdělání, vlastně bere.
A divit se můžeme i my. Ale třeba všechno to řečené k základnímu
vzdělání skutečně patří.
Ta otázka, nota bene od své jediné kolegyně, Informaci
poněkud zaskočila. Takto zatím nepřemýšlela. A musela uznat, že otázka je
to spravedlivá. Tak si ty argumenty pro odpověď začala pomalu sumírovat
a pak už začala jen vypočítávat.
„No, tak za prvé. Stejně jako vy, ztrácím realizací
toho projektu svou dosavadní naprostou svobodu, volnost, takové to lenošivé
nicnedělání kromě roznášení nějakých drbů a tak. Není při tom žádná
zodpovědnost, žádná seriózní práce. Což ovšem může někomu vyhovovat. Za druhé,
víte, že jsem velice zvědavá a zvídavá, a tak ztrácím možnost dalšího
volného bádání a filozofování o tom našem chaotickém světě.
K čemuž patří i psaní nejrůznějších článků a knih, účast na
seminářích a konferencích, hlavně těch zahraničních a budování si kariéry
v Akademii. Zkrátka ztrácím všechny výhody akademické svobody. Ale
nelituji toho. Souhlasím s tím, co prý řekl jeden budoucí klasik, když
docela příkře polemizoval s filozofy: že svět je třeba nejen vykládat, ale
že je třeba ho změnit. Pak ale prý jeho následovníci s tím měněním docela
pohořeli. To by se nám ovšem tady rozhodně stát nemělo. Za třetí…“
„Tak dost!“
Uťal její vysvětlování Materiál.
„Už mám těch keců plné zuby. Jednomu je tady na umření
a ony si filozofují. Pokud jsme se teda už dohodli a rozhodli, tak na
co ještě čekat?“
A měl pravdu. Nastal čas, aby Informace už
konečně zveřejnila svůj plán, jak vznik toho nového Světa, systému Řádu
a pořádku odstartovat.
Informace to přijala. Potřebovala se ovšem nejprve
ještě ujistit, že všeobecný souhlas skutečně platí, že si to někdo na poslední
chvíli ještě nerozmyslel. Žádné protesty nebo výhrady se však již neozvaly.
„Dobře, tak to platí. Chci vám ale ještě jednou
připomenout, že od okamžiku, kdy to začne, tvoříme všichni jeden nerozlučný
celek, každý se svým místem a rolí Jen tak to může náležitě fungovat.
Nějaké zbytky chaosu z Chaosu se ovšem mohou vždycky objevit, zejména na
samém počátku. Ale to se spraví, budu se rychle učit. Navíc, pro případ
nějakých krizových situací, budu mít s sebou i Dobrodějův „Nápovědník“. To hlavně pro ten případný
budoucí vývoj v rámci Civilizace, kde prý o nějakou chaotičnost
nemusí být vůbec nouze. I když její tvůrci a aktéři se tomu budou
bránit nespočetným množstvím nejrůznějších smluv, právních zákonů a předpisů.
Ale takové střety Řádu s Chaosem nás nesmí odradit!“
Následovalo ticho. Informace usilovně přemýšlela, jak
pokračovat dále. Zda se pustit do ještě podrobnějšího výkladu co to ten Řád
vlastně je a jak funguje, tak jak to s ní probíral akademik Dobroděj,
nebo to spíš vynechat a přejít rovnou k závěrečné instruktáži.
A stejný problém má teď i sama tato pohádka. Informace se ale nakonec
nějak rozhodla, a tak to nechme na ní. Na její zodpovědnost.
„Ono to tu vlastně není ani nezbytně nutné, protože
mnoho toho základního bylo již vpředu tak či onak řečeno. Přesto bych tady ale
chtěla uvést, jak to naše postavení a vzájemné vztahy v rámci
připravovaného Řádu a tudíž i způsob jeho fungování, charakterizoval
svým způsobem vyjadřování, to znamená poněkud učeně, akademik Dobroděj. Mám
záznamy z příslušné konzultace. Třeba tomu nebudete tak úplně rozumět, ale
to, jak se později ukáže, nebudete sami.
Takže v Řádu, jak jsem již říkala, budeme tvořit
jeden nerozlučný celek. Podstatné, podle Dobroděje, je při tom to, že budeme na
sobě vzájemně existenčně závislí. Existence jednoho bude podmínkou existence
druhého. Někdy se zpětnou vazbou, oboustranně, někdy jen jednostranně. Tedy
opak toho, co platí nyní zde, v tomto království, kdy si každý hraje jen
na tom svém vlastním písečku. Základní při tom je, a teď už vynechávám
osobnostní rozměr, vztah materiálna (obecně hmoty), informace a pohybu.
Nebo v opačném pořadí, to je jedno. Dobroděj tomu říká dialektická
ontologická smyčka vzájemné existenční závislosti. Ta vysvětluje samopohyb
hmoty a identifikuje příslušného vnitřního hybatele. A tak mi to také
vysvětloval. Počkejte, já vám teď přečtu, co jsem si tenkrát k tomu celému
poznamenala.“ Odněkud pak vyšmátrala nějaký svůj zápisník a četla:
„Pohyb, v různých svých podobách, obecně jakákoli
změna, je podmínkou existence materiálna samotného, rovněž v různých jeho
podobách. Neboli, pohyb je způsob existence hmoty, hmota existuje a může
existovat jen tak, že se pohybuje, mění neustále nějak svůj dosavadní stav. S krajními
podobami pohybu na makro makro a mikro mikro úrovni.
Pohyb samotný je zase podmíněn informací. To ona
způsobuje jakékoli dění, každou změnu. Bez informace by se nedělo
a nemohlo dít vůbec nic, a tudíž nic by ani neexistovalo
a nemohlo existovat. Nejlépe to dokazuje genetická informace ve sféře
Života, ale i ty druhy informace, které existují a působí na úrovni
Civilizace. Platí to ovšem obecně i pro neživou složku bytí, kde informace
má podobu přírodních zákonů.
Ovšem informace zase nemůže existovat nějak sama o sobě.
Podmínkou, prostředím, nositelem a formou její existence a následně
i cestou, způsobem jejího působení je (zpětně) materiálno ve svých
nejrůznějších podobách a uspořádáních. Informace co do své vlastní
podstaty a obsahu je nehmotná substance. Neexistuje však a nemůže
existovat, realizovat se, plnit svoji funkci tvůrce pohybu nějak mimo hmotu,
ale jen v rámci ní a jejím prostřednictvím. Je součástí hmoty
v podobě její vždy zcela určité strukturní uspořádanosti, schopnosti
uspořádávat a schopnosti interakcí.
Tak se celá smyčka, resp. kolo vzájemné existenční
podmíněnosti v rámci jádra všeho bytí uzavírá. Bez nějakého začátku
a bez konce. Žádná z těch tří složek není prvotní. Takže to lze
i otočit, kdy zjistíme, že materiálno je zase podmínkou pohybu. Nejde tu
však o nějaké neustále se opakující veverčino kolo, ale o neustálé
vzájemné změny, vyúsťující ve vývojovou spirálu.“
V důsledku
této provázanosti, vzájemné existenční závislosti, má pak každý pohyb, každá
změna stavu, každé dění podobu jednotného a neoddělitelného duálního
hmotně-informačního e.i. informačně-hmotného procesu. V relevantních
případech se pak takto musí i iniciační informace (pokyn) dostat i na
místo určení. Jestliže se tam nedostane, cesta je z nějakých důvodů
přerušena, žádoucí dění, příslušný pohyb, třeba chůze, se neuskuteční“.
Informace tuto část svých záznamů dočetla, a
i když viděla, že to – mírně řečeno- žádnou reakci nevyvolalo, rozhodla se
pokračovat, protože ještě scházelo, jak se to má na této úrovni obecnosti
a učenosti s časem, prostorem a teplotou. A tak teď již
volně podle těch svých záznamů dál vykládala:
„Na toto jádro všeho bytí a dění pak navazuje
jakoby vnější obal, takže vzniká, jak říká Dobroděj, celé klubko existenční
provázanosti. Do tohoto vnějšího obalu patří čas, prostor a teplota. Čas
je v plném rozsahu existenčně závislý na pohybu. Je jeho projevem,
produktem a měřítkem. Nebyl-li by pohyb, nebyl by ani čas. Stejně tak
teplota je výsledným produktem pohybu, protože ten vytváří tepelnou energii,
jejímž projevem a měřítkem je pak teplota. Neexistence pohybu znamená
i neexistenci tepelné energie a tudíž i teploty. I zde
platí konec konců všestranná existenční závislost a podmíněnost….“
Chtěla ještě pokračovat, že nějak podobně je to i s prostorem,
že je to forma v níž materiálno existuje, že také prostor neexistuje nějak
„an sich“, že navíc ve všech těch případech máme co do činění s nekonečnem
a proto….“
K tomu dalšímu se už ale nedostala, protože ostatní
ztratili trpělivost. Koho by také takové absolutní obecnosti o bytí jako
celku a jeho nejhlubší podstatě nějak zvlášť zajímaly. Kromě některých
starořeckých filozofů a jejich ne příliš početných následovníků. Přítomní
začali docela brblat a Informace pochopila, že by zase mohla nastat nežádoucí
krize. Takže zastrčila ten svůj poznámkový blok, omluvila se za ten akademický
úlet a pravila, že tedy souhlasí, že už je třeba přejít konečně od slov
k činům.
„Dobře, řeknu vám tedy, teď už snad opravdu jen
krátce, jak konkrétně ten experiment se vznikem toho nového Světa provedeme.
Začneme tím, že Materiál, předpokládám s naší pomocí, se přesune až těsně,
prakticky na dotek, k té Velké Oponě co je před námi. Spolu s ním se
tam umístí, každý s jedné strany, i Čas a Prostor.
Dále, a to je na celé té operaci to nejdůležitější,
zcela klíčové, já proniknu do toho Materiálova žoku, spojím se s veškerou,
byť sebenepatrnější a sebepodivnější prvotní panenskou materií, která se
tam nachází, a stanu se její neoddělitelnou součástí. Tím okamžikem
vznikne i to naše vícekrát již zmiňované věrné a věčné manželství
s Materiálem. Tedy dvojjedinost, dualita, protikladný celek vzájemné
existenční podmíněnosti materiálna (hmoty) a ideálna jakožto absolutní
a nejhlubší základ, nejhlubší podstata veškerého bytí. Toto bytí pak
reálně existuje jen a jen v podobě dění, a ne jinak. Zajištění
toho dění bude pak již záležitostí Pohybu, tak jak bude jeho činnost mnou vždy
podmíněna a předurčena. Budu tedy po tom splynutí již navždy součástí
veškerého materiálna, existovat a působit jeho prostřednictvím
a touto cestou se prosazovat i jako jediný a universální původce
jakéhokoli dění. A tedy zpětně i podmínkou existence samotného
materiálna.“
Tady si Informace uvědomila, že už zase moc filozofuje
a že se tedy musí vrátit do srozumitelnějších poloh. Takže pokračovala:
„Obrazně řečeno, a teď prosím, pánové, abyste se
zdrželi jakýchkoli nejapných poznámek, protože i já dobře vím, že obvykle
to bývá naopak. Tedy obrazně řečeno, já tím vniknutím do žoku tu panenskou
materii náležitě oplodním. A bude pak už na Materiálovi, aby ji
v tomto novém stavu i zdárně porodil. Pohyb s Teplotou mu
v tom budou nápomocni. A Čas se připraví, aby včas, v příslušném
okamžiku, tu Velkou Oponu rozhrnul. Já až budu do všech detailů s tím
oplodňováním hotova, dám k tomu pokyn. Nebude již žádný důvod s tím
dále otálet.
A tak se i stalo.
Tedy bylo by se tak stalo, kdyby se zase nestalo něco
zcela neočekávaného. Z ničehož nic a neznámo jak, objevil se tam
akademik Dobroděj. A povídá:
„Vidím, že už jste plně připraveni a tak jsem vám
přišel popřát úspěšný start a mnoho zdaru ve vaší světodějné misi. Ve
všech těch dalších vývojových přeměnách, s nesčetným množstvím
existenčních forem po všechny ty další miliardy a miliardy let. Hlavně pak
úspěch až se vám poštěstí vytvořit Život a v rámci něho i Civilizaci.
A s vámi, milá kolegyně,“ obrátil se na Informaci, „se v té
Civilizaci ještě setkáme, i když vy tam budete již obvlášť velice
vytížená, v plné permanenci. Budu tam hostujícím profesorem na jedné univerzitě.
Ale nějaký čas si na to setkání jistě najdeme. Budu se na to již od teďka moc
těšit. Zajdeme si třeba někam na kafe, nejlépe snad do kavárny Slavie. Bude tam
krásný výhled na řeku a hlavně na to panoráma za ní. Pak se můžeme třeba
ještě projít po tom nábřeží nebo se i projet na lodičce. Ty různé řeči
kolem kaváren ponecháme stranou. A taky jsem vám ještě přinesl ten „Nápovědník“. Nějak jste si ho tam
u nás zapomněla. To pro případ, že by se snad opravdu se strany Chaosu
vyskytly nějaké veliké zmatky ohrožující Řád, hlavně v období Civilizace
a Umělé Inteligence.“
S úsměvem pak Dobroděj ten „Nápovědník“ Informaci předal. Chvíli zaváhal, zda už se nemá
rozloučit, pak si ale ještě na něco vzpomněl. Podíval se, kde je Čas
a Prostor a obrátil se k nim:
„S vámi, mládenci, se tam při příležitosti toho mého
hostování také ještě sejdeme. Možná u Kalicha. Budeme muset spolu ještě něco
probrat a propočítat, aby to s tou vaší relativitou opravdu sedělo.
Tak to je teď už opravdu všechno. Ještě jednou šťastnou cestu a už se
nezdržujte.“
Zamával a zmizel.
Naše osazenstvo bylo z té nenadálé návštěvy
docela paf. Ale i potěšené. Hlavně Informace. Ta se i docela
začepýřila. A Prostor s Časem jen udiveně kroutili hlavami. Ale na
nějaké emoce již opravdu nebyl čas, přípravu bylo nutno rychle ukončit.
A tak Materiál se přesunul či spíše byl přesunut až
těsně k Velké Oponě, spolu s ním se tam umístili Čas a Prostor,
Informace provedla svou oplodňující misi, Pohyb, když s tím byla hotova,
rozpohyboval obsah žoku do nejvyšších možných obrátek, takže Teplota záhy
ohlásila, že na její stupnici již bylo dosaženo kritické horní meze. Tím nastal
i příslušný startovní okamžik pro Informaci. Naposledy se ještě nadechla
končící chaotické atmosféry a zavelela:
„Kupředu! Ať žije Řád! Ať žije Vesmír!“
A bylo. „Čas oponou trhnul, a změněn svět….“ jak
napsal básník v jiné souvislosti. Což zde platilo stoprocentně. Náš Čas
zde skutečně v zastoupení všech rázně rozhrnul Velkou Oponu, žok
s tím nejcennějším nákladem se pod vlivem toho obrovského napětí otevřel
a všechno co v něm bylo, se třeskem vyvalilo ven. A byl to
takový fofr, že Prostor málem nestíhal se rozprostírat a Čas kupředu
upalovat. Teplota před tím zrudlá žárem teď neskutečně rychle bledla, jak se
propadala do svých doleních pater a Informace jen tak tak, že stíhala
dávat první pokyny Pohybu, aby se ten zbývající a teď již také některý
nově vzniklý chaos začal postupně eliminovat.
A Materiál? Ten byl v té nové podobě vesmírného
materiálna neskonale šťastný. Nic ho už netížilo a nebolelo, žok skončil
někde v popelnici a zatím co se ostatní v rámci a v zájmu
jeho nejrůznějších transformací a celkového vývoje neskutečně pachtili, on
vlastně, svým způsobem, neměl co na práci. Což sice nebylo nějaké úplné novum,
ale situace již byla zcela jiná. A hlavně, náš hrdina teď konečně poznal,
přesto, že teď už byl ženáč, co je to úplná volnost a svoboda, třebas to
byla jen poznaná nutnost. A tak si ten slastný pocit i plně užíval.
Jako by se naplnilo ono úsloví „Trp,
Kozáče, budeš atamanem.“ A to pachtění ostatních bral jako satisfakci,
neboť mu teď skutečně sloužili, jak jednou v rozčilení vyhrožoval. Nebyl
teď už ovšem solitér, ale spolu s Informací – jak bylo řečeno – tvořili
teď duální, dvojjediný celek, základní obsah a nejhlubší strukturní
uspořádání jakéhokoli bytí, v jakékoli jeho konkrétní
podobě. Nejdokonaleji v podobě lidského mozku. Tedy hmotného útvaru, jehož
jedinou, ale komplexní funkcí je – v součinnosti s nervovou soustavou –
přijímat, identifikovat, ukládat, zachovávat, generovat, rozpoznávat (věda) a
vytvářet nové informace.
Kupodivu nikomu také nevadilo, že s tím světlem to bylo nějaké divné, a že takové to pořádné světlo
se objevilo až o dost později, když se zažehla první hvězda, a po ní pak
další a další a pak i celé galaxie. Teprve to pak také v rámci
Civilizace umožnilo i poznání, co že se to nejspíš či možná na samém
počátku dějin vesmíru vlastně stalo. A protože to zatím vůbec nevíme
docela jistě, můžeme si dlouhou chvíli krátit dohady o Velkém Třesku
a co mu předcházelo i různými pohádkami.
Ta naše právě skončila. My sice víme, že tak to být
nemohlo, stejně jako i v případě dalších tisíců a tisíců lidských výmyslů,
ale proč se tou fantazií trochu nezabavit. V každém případě, ať již to
bylo jakkoli, s Velkým Třeskem, začala ta naše vesmírná realita. Tvrdá
a neúprosná. I pro takovou vzácnost jakou je Život. I pro
Civilizaci, protože z železných přírodních nutností se ani ona nemůže
nijak vymanit. Jen je při dostatečné úrovni poznání využívat. Nějakou dobu má
tento nejvzácnější výtvor vesmírných dějin pro svá nejrůznější poblouznění, přeměny
ba i kotrmelce ještě k dispozici. Smrákat se už ale začalo. V nemalé
míře jejím vlastním přičiněním.
A pokud jde o ten ždibec z Materiálova žoku, tak
o jeho dalším osudu není Pohádce nic známo. Možná si ho Informace někde
založila na památku, možná měl posloužit jako železná zásoba pro případ
nezdaru. V každém případě se od něho začala odvíjet ta dvojjedinost hmoty
a informace a znovu se tak jen také potvrdilo, že láska je mocná čarodějka. Ale
možná, že věda o tom ještě něco vypátrá.
Josef Vaner
2018