Josef Vaner
I. ÚVODNÍ POZNÁMKY
1. Je možné, že termín „teorém“ není zde – s ohledem na příslušné
slovníkové vymezení – zcela přesný, a mohou být vůči němu výhrady.
V dosavadní své korespondenci jsem však zatím v tomto směru žádné
výtky nezaznamenal. Na rozdíl od samotného meritu věci, tj. samotného obsahu
těch teorémů, kde těch výhrad, včetně zavržení, může být i docela dost. A některé
jsem již zaznamenal. Případný terminologický prohřešek v samotném názvu
zde proto pominu a uvedené označení budu nadále používat.
2.
Hovoří-li se v nadpisu o veškerém bytí a dění, rozumí se
tím reálné, přirozené bytí a dění,
reálná existence. Tak jak je to běžně a prakticky vnímáno a jak se
tím vším z nejrůznějších hledisek a stránek zabývá věda, speciálně
vědy přírodní, zastřešované matematikou. V nejširším smyslu – z hlediska
dosaženého poznání – je to vesmír a jeho vývoj, se všemi jeho složkami, včetně lidí.
3. Dané pojednání o základních
teorémech – tak jak je osobně vnímám a formuluji – je vlastně dokončením
příslušných úvah o nejpodstatnějších náležitostech všeho co existuje,
vyústěním resp. podstatným dodatkem ke koncepci obecné teorie informace a z toho
vyplývající vymezení podstaty a způsobu fungování veškerého reálného bytí a dění,
tj. reálného jsoucna. Tak jak byla tato koncepce jako celek i z hlediska jednotlivých
složek, problémů a souvislostí postupně zformulována a argumentována na
tomto blogu. Jmenovitě šlo od roku 2009 až dosud o tyto příspěvky: „Úvahy o jsoucnu“, „O fenoménu informace“, „Ke kořenům všeho bytí“, „O zapeklitosti informace“, „Ještě ke vztahu informace a hmoty“ a dosud poslední
souhrnné pojednání „Obecná teorie
informace aneb a její ontologické důsledky“ (2013). Navíc blog obsahuje
ještě (provokativní) příspěvek „Časoprostor
a gravitační pole. A co dál“, který ovšem s daným tématem
nijak nesouvisí.
4. Obecná teorie informace, tak
jak byla ve výše uvedených příspěvcích postupně a snad i dostatečně
podrobně zformulována, vyúsťuje ve vymezení podstaty všeho reálného bytí –
obecně i v každé jednotlivosti – jako jednotného duálního celku hmoty
(rozumí se v jejím zcela obecném filozofickém vymezení, tj. jako společné
označení pro její látkovou i energetickou podobu) a informace, tedy
materiálna a reálného ideálna, existujících ve vztahu vzájemné existenční podmíněnosti.
Hmota je podmínkou existence informace, bez ní
nebo mimo ní informace neexistuje a nemůže existovat, nepřenáší se,
neukládá se, negeneruje se, nevzniká ani nepůsobí, a z opačné strany,
informace je zase podmínkou existence hmoty samé, protože je příčinou,
základem, strůjcem jejího pohybu, neustálé změny jejího stavu a tudíž i veškerého
vývoje. V tom spočívá objektivní funkce informace, důvod, proč existuje.
Pohyb je způsob existence hmoty a tento pohyb je dán v ní obsaženou informací,
v podobě vždy zcela určitého složení a uspořádání hmoty samé. Vše co
reálně existuje, je ve své podstatě jen hmota nadaná informací, vždy
v příslušné konkrétní podobě (druhu, struktuře, složitosti….). Což tedy
platí i pro člověka, jakkoli je to těžko stravitelné.
V důsledku uvedených závislostí je bytí zároveň i děním a dění
je bytím, bytí existuje jen v podobě dění. Nerozlučný a jednotný
duální celek hmoty a informace, bytí a dění, je tak i samoregulačním
systémem.
K tomu všemu zde pak směřují i dvě závěrečné otázky:
1. má reálné bytí skutečně vlastnost, „punc“ naprosté existenční všeobecnosti,
není ve své existenci nějak omezeno, může i neexistovat?
2. jakou povahu, jaký charakter má to všeobecné dění,
všeobecný vývoj?
A právě na to jsou zaměřeny, na to
odpovídají navržené základní teorémy veškerého bytí a dění.
5. V celé
této záležitosti, při zkoumání, identifikaci a výkladu všeho co reálně
existuje, jde i o úlohu filozofie, její místo na tomto poli (jako
jedné z oblastí jejího zájmu). Zde není účelem, ani prostor se tomu nějak
blíže věnovat. Chci však v této souvislosti uvést alespoň tři relevantní resp. sympatická
vyjádření významných filozofů, které mi
v daných souvislostech velice konvenují, k tématu se tak či onak vztahují a jsem s nimi na jedné notě.
To první je odkaz na Martina Heideggera (o jehož celkové
hodnocení tu ovšem nijak nejde) a jeho zájem o problém bytí. William
Reaper a Linda Smith ve své přehledové publikaci „Úvod do světa idejí“ (Vyšehrad, 1994) o tom píší: „Martin Heidegger začal své filozofování
jednoduchou základní otázkou: „Proč je vůbec něco a ne nic?“…. Byl
ohromen dokonalým zázrakem „bytí“,
posedlý „jsoucností“ věcí… Domníval
se, že většina filozofů opomíjela ve svém myšlení nejdůležitější
otázku ze všech, otázku „bytí“, že
došlo k zapomenutí na bytí…. Úkolem Heideggerovy knihy „Bytí a čas“ bylo obrátit pozornost
člověka k plnému významu bytí…. Nikdy netvrdil, že bytí je nadpřirozené,
určitě ne takové, že by bylo totožné s Bohem…. Zcela obrátil Descartovu
slavnou větu: místo “Myslím, tedy jsem“,
tvrdí „Jsem, tedy myslím“.
To všechno mohu podepsat. A je to pro mne
jen další důkaz, že myšlení se nejednou ubírá zcela stejným směrem a může
v důsledku toho dospívat i ke stejným základním hodnocením. Navrhované
konkrétní řešení problému bytí, tak jak bylo ve zkratce charakterizováno výše, a kde
klíčovou veličinou je kategorie informace, mohlo by snad znamenat i potřebný
posun poznání v dané oblasti. Zda tomu tak skutečně bude, to ovšem
nezáleží jen na mém přesvědčení.
To
druhé co mne oslovilo, a s čím jsem myšlenkově zajedno, je pak
i toto vyjádřeni Bertranda Russela ve vztahu k úkolům
filozofie: „Filozofie má být i smělá
v navrhování hypotéz, týkajících se univerza, k jejichž potvrzení či
vyvrácení není věda ještě disponována“ (citováno dle knihy M. Andrleho
Whiteheadova filozofie přírody“, nakl. P. Mervart, 2010, str. 55).
Nejednou se tak i dělo, hlavně
v těch antických počátcích, a předmětem zájmu určité části filozofie
to bylo i později. Přirozeně, že ve valné míře se značně odlišnými přístupy
a výsledky. A i dnes, protože přírodní vědy v daném směru
ještě nevyřešily všechno, je tu snad stále ještě kousek místa i pro
filozofii a její hypotetické úvahy či představy. Stejně jako se to zcela přirozeně
děje i u přírodovědců nebo filozofujících přírodovědců samotných.
Rozdíl tu může být v míře účasti fantazie a menší „zodpovědnosti“ filozofie. Jinak se ale
celkový proces poznávání může bez této hypotetické složky jen těžko obejít. „Možná, že některé ideje stejně nepodložené
podle dnešních standardů v budoucnu zaujmou své místo v přijatém
„vědeckém“ obraze skutečnosti“ (J. D. Barrow, „Nové teorie všeho“, Dokořán, 2008, str. 15,
když před tím popsal příběh ideje atomu).
A zapomenout nelze v daných souvislostech ani na stanoviska významného předstravitele racionalistické filozofie Leibnize, že existuje dokonalá racionalita a logická uspořádanost vesmíru, předsjednaná harmonie vesmíru implikující determinismus, kvantitativní a kvalitativní nekonečnost univerza, a zejména i to, že základem světa jsou dvě substance - materiální a duchovní. Tyto principy jsou u něho sice spojeny s existencí a úlohou Boha, v podstatě jsou ale platné i v ateistickém pojetí, jež je zastáváno ve zde předkládaném výkladu. A ten tak může nyní i začít.
II. ZÁKLADNÍ
TEORÉMY
Základní teorémy, vztahující se k dané koncepci, k danému
pojetí podstaty a způsobu fungování veškerého reálného bytí a dění
jsou dva. První z nich nazývám existenčním,
druhý dějovým.
Dlužno ovšem hned říci, že tu nejde o nějaký objev, nýbrž že co do
vlastního obsahu (nikoli co do samotných formulací) jsou příslušné problémy
v rámci filozofického myšlení i mnohého vědeckého bádání známy a diskutovány
již po staletí, vlastně již od antického Řecka.
Ve vztahu k této kolébce celého fundamentálního evropského myšlení je to v daných ontologických souvislostech - jak se uvádí např. v Předmluvě J. Netopilíka ke knize Aristoteles Člověk a příroda (Antická knihovna, Nakl. Svoboda, 1984) např. učení předsokratovských filozofů o samopohybu hmoty, Herakleitovo učení o jednotě protikladů, bytí a nebytí jako dvou složek dění, a dále a hlavně učení Aristotela o tonm, že látka (hmota) je věčná, nezničitelná, že nevzniká a nezanikáa je v jitém vztahu podstatou, že stejně tak i pohyb (v nejobecnějším smyslu totožný se změnou v jejích různých podobách) je věčný a nezničitelný a neexistuje mimo věci (hmotu), že fakt pohybu svědčí o existenci prostoru a nemožnosti prázdna, že prostor je vždy zaplněn látkou, tedy že není žádné prázdné méísto, že čas je neohranišený do minulosti i budoucnosti, protože pohyb nemá ani počátek ani konec, a proto také svět nikdy nevznikl a ani nikdy nezanikne.....
Bylo by možno uvádět ještě další a podrobnější vyjádření, tak jak se týkají daného tématu, ale to nejpodstatnější bylo řečeno. Případně dále bude ještě něco připomenuto. V daném textu půjde tedy jen o osobní pojednání téhož s dodatečnou oporou v tom všem výše uvedeném
Ve vztahu k této kolébce celého fundamentálního evropského myšlení je to v daných ontologických souvislostech - jak se uvádí např. v Předmluvě J. Netopilíka ke knize Aristoteles Člověk a příroda (Antická knihovna, Nakl. Svoboda, 1984) např. učení předsokratovských filozofů o samopohybu hmoty, Herakleitovo učení o jednotě protikladů, bytí a nebytí jako dvou složek dění, a dále a hlavně učení Aristotela o tonm, že látka (hmota) je věčná, nezničitelná, že nevzniká a nezanikáa je v jitém vztahu podstatou, že stejně tak i pohyb (v nejobecnějším smyslu totožný se změnou v jejích různých podobách) je věčný a nezničitelný a neexistuje mimo věci (hmotu), že fakt pohybu svědčí o existenci prostoru a nemožnosti prázdna, že prostor je vždy zaplněn látkou, tedy že není žádné prázdné méísto, že čas je neohranišený do minulosti i budoucnosti, protože pohyb nemá ani počátek ani konec, a proto také svět nikdy nevznikl a ani nikdy nezanikne.....
Bylo by možno uvádět ještě další a podrobnější vyjádření, tak jak se týkají daného tématu, ale to nejpodstatnější bylo řečeno. Případně dále bude ještě něco připomenuto. V daném textu půjde tedy jen o osobní pojednání téhož s dodatečnou oporou v tom všem výše uvedeném
V
konečné instanci - jak je zřejmé - jde o záležitosti velice zásadní a hluboké,
z hlediska běžného lidského zájmu o okolní svět ovšem velice
vzdálené a odtažité.
V případě prvního teorému jde o problém existence či neexistence nicoty, neboli naopak o absolutní přítomnost vždy něčeho. V trochu posunuté rovině pak o. problém bytí či nebytí ( kde určitý základ toho, jak na to poukázal M. Andrle v naší vzájemné
korespondenci, lze najít již v myšlenkové konstrukci o bytí a nebytí
u Parmenida z Eleje, 5. stol. př. n. l.). Sem pak potažmo patří
i problém stvoření či nestvoření světa.
Ve
druhém případě je to problém charakteru
vývoje, způsobu dění, tj. zda je
zde vždy (i v rámci kosmu, i v rámci života vůbec, i v rámci
lidské společnosti i života každého jednotlivce) více možností jeho
pokračování nebo zda je ta možnost vždy jen jedna (determinismus
versus náhodný vývoj).
Vzhledem k samotné povaze těch problémů – pominu-li stanovisko
nepoznatelnosti – bývají zde řešení zpravidla velice jednoznačná, tj.
přiklánějící se na jednu, nebo na druhou stranu. A často je tu i velice
zřetelná převaha jednoho z nich. Různých pochybností je tu ovšem také
stále dost. Autorovo stanovisko je také jednoznačné a vyhraněné, jak to
ukazují i samotné formulace těch teorémů.
Tak tedy. První teorém, existenční, praví: „Nemůže existovat stav, kdy nebo kde by nic neexistovalo. Nemůže existovat NIC.
EXISTENCE a NIC se vzájemně vylučují“.
Druhý teorém, dějový, praví: „Samotný fakt, že se něco stalo tak, jak se to stalo, svědčí o tom,
že se to jinak stát nemohlo. Kdyby se to jinak stát mohlo, tak by se to jinak i
stalo“.
Teď poněkud
podrobněji.
III. TEORÉM
EXISTENČNÍ
Jak
je patrné z jeho formulace, jde tu vlastně o konstataci, že vždy existuje NĚCO. Bylo by proto možné
ho formulovat také v tomto pozitivním smyslu. Jde jen o to, kterou
z těch dvou protikladných možností chceme více zvýraznit, upřednostnit.
Z mého pohledu je to důraz na neexistenci
NIC. Problému se tak, myslím, vtiskuje – byť třeba jen formálně –
výraznější, vyostřenější podoba. Ale jinak jde o totéž.
Ať
tak či onak, jsou tu důvody, proč se této fundamentální stránce všeobecného
bytí věnovat poněkud blíže. Spadají sem určité obsahové náležitosti,
interpretace, souvislosti a nakonec i důsledky. Spíš než o nějaké
převratné objevy jde tu ovšem jen o určitý výklad a uspořádanost
problému.
První, o čem je třeba se zde zmínit je to, že kromě
protikladné dvojice NĚCO – NIC, máme tu co do činění i s podobnou, rovněž
velice obecnou dvojicí BYTÍ – NEBYTÍ. Otázkou je, zda jde o totéž,
jen jinak vyjádřeno, či nikoliv. Názory se zde mohou lišit, a tak i to
následující nemusí být nijak souhlasně přijato.
Kontrapozice BYTÍ-NEBYTÍ, v každém případě podle zde předkládané
celkové koncepce, není totéž, co kontrapozice NĚCO-NIC. NEBYTÍ je sice možné
chápat ve smyslu NIC, tj. jako totálního protikladu BYTÍ, ale v tom
případě NEBYTÍ neexistuje, stejně jako NIC. Budeme-li však uvažovat NEBYTÍ na jakékoli
konkrétnější úrovni, tak ono zcela reálně existuje.
Důvod je ten (a zde již v dalším textu opustím majuskule), že
všeobecné bytí je zároveň děním. A v rámci něho vše co existuje,
prochází reálně procesem vznikání a zanikání, tedy od stavu bytí do stavu
nebytí. Nebytí má tak význam zásadní
změny stavu, znamená nebytí něčeho konkrétního
v důsledku jeho transformace,
přeměny v něco jiného, rovněž konkrétního. Jde tu o změnu
kvality, ovšem v rámci stejné hlubší podstaty. Samotné bytí tedy pokračuje, jenomže v jiné podobě, nadále existuje něco,
nikoli nic. Kontrapozice něco-nic je tak obecnější
charakteristikou než bytí-nebytí.
To, že nebytí v jeho racionálním smyslu není totéž, co nic, lze
doložit bezpočtem příkladů. Před chvílí mi, například, praskla žárovka, a musel
jsem ji vyměnit (mám, naštěstí, ještě ty příjemnější předbruselské), Svítící žárovka přestala existovat,
odešla do nebytí. Ale zůstala tu co do základní podoby tatáž žárovka, jenže nesvítící. Bytí daného objektu – i když
v určité zásadně přeměněné podobě – nadále existuje. Změna nastala cestou entropie (což nemusí platit vždy),
nikoli však nicoty (což platí vždy).
Stejně tak můžeme nahlížet i na smrt člověka. Bytí živého člověka se jeho úmrtím mění
v jeho nebytí. Ale nenastává tím nic,
protože to by musely současně absolutně
zmizet i všechny atomy s celou svou složitou vnitřní částicově-energetickou
strukturou, ze kterých byl konec konců ten živý člověk tvořen. Takové zmizení
do absolutní nicoty však nenastalo a ani nastat nemůže. Bytí v jeho
obecnější rovině zde pokračuje i nadále, stejně tak a stejnou cestou jak
to bylo právě výše řečeno v případě žárovky, tedy cestou entropie.
Jedna významná odlišnost tu však je a nelze ji opomenout. Nadále
tu existují nejen ty pozůstalé atomy, ale po živém člověku zůstávají – alespoň
po určitou dobu, někdy krátkou, někdy i velice dlouhou – i informace, které tu ten nebožtík
zanechal. Ať již se to zachování děje v podobě vzpomínek jiných lidí nebo
v podobě nějakého záznamu na/ve hmotných nosičích. Což je významné zejména z hlediska jeho
duševní tvorby.
Ostatně ani náboženství tu nepředpokládá vznik nicoty. Jednak se
v samotné Bibli zcela racionálně, byť obrazně, konstatuje: „Prach jsi a v prach se obrátíš“,
tady nikoli „ … v nicotu se obrátíš“,
jednak je součástí této formy duchovna i víra, že život člověka pokračuje
i po jeho tělesné smrti, byť ve zcela jiné, nehmotné podobě („tam nahoře“). Tedy opět žádné nic, ať už si o této víře, kde –
reálně vzato – pracuje již jen pouhá utěšující lidská fantazie, myslíme
cokoliv.
Obecně jde tedy o to, že vývoj veškerého kosmického a tudíž
i pozemského bytí, zahrnuje – jak již bylo výše řečeno – jako svou
imanentní a neodmyslitelnou součást i procesy či akty vznikání a zanikání.
V rámci toho dochází k nejrůznějším transformacím jednotlivých složek
a podob této kosmické náplně, což je i základ onoho bytí a nebytí,
o kterém se zde pojednává.
Nám
nejvíce známé, a z tohoto pohledu i nejběžnější, řekněme jistou
první kategorií těchto transformací, jsou 1) přeměny jedné věcné, látkové
podoby materiálna v jinou jeho podobu a 2) přeměny jednoho druhu
energie v jiný její druh. V rámci jejich nepřeberného množství nemohu
zde v prvním případě pominout třeba přeměnu nevalně vyhlížející larvy v krásného
motýla, ve druhém případě zase třeba přeměnu elektrické energie ve světelnou,
tepelnou či mechanickou, tak jak se s tím každodenně setkáváme u sebe doma
v bytě.
Druhou kategorií těchto transformací jsou přeměny hlubšího rázu
v rámci základní struktury materiálna. Konkrétně je to 1) přeměna látkové
podoby hmoty v energetickou a 2) energetické podoby v látkovou.
Tak jak to obsahuje a v tom prvním případě z kvantitativního
hlediska i definuje nepominutelná Einsteinova rovnice.
Z hlediska ryze odborného tu jde
o záležitosti velice složité a proto mi ani v nejmenším
nepřísluší se tím nějak blíže zabývat. A není to zde ani účelem. Stačí jen
konstatovat, že se tak děje, že k této reverzibilitě – částečné nebo úplné
– docházelo, dochází a bude i nadále docházet, a že tudíž i zde
jedno konkrétní bytí zaniká, odchází do nebytí, a na jeho základě
vzniká jiné konkrétní bytí.
Výrazným příkladem v tom prvním případě mohou zde sloužit zejména některé
velké a dostatečně známé vesmírné transformace jako jsou zážehy
termojaderných reakcí v určité počáteční fázi života hvězd, jejich výbuchy
(novy, supernovy) v určité konečné fázi jejich života, v našich pozemských
podmínkách výbuchy atomových bomb či naopak činnost jaderných elektráren aj. Ve
druhém případě té reverzibility je to – možná jedinečná – událost vzniku atomů
vodíku a helia z jakéhosi prvotního částicově-energetického základu v určitém
počátečním období po velkém třesku. Tak jak se to dosud předpokládá a dokládá
a pokud tedy celá ta dosavadní převažující teorie vzniku (toho
našeho) vesmíru nebude v budoucnosti ještě nějak zcela zásadně
přehodnocena.
Pro
úplnost je třeba ještě dodat – a to je zcela zásadní a žádný
fyzik by mi takové opomenutí neodpustil – že při všech těchto transformacích
platí zákon zachování hmoty (energie), čili že se tu absolutně žádná ta vesmírná
substance nijak neztrácí. Neboli, žádný vznik nicoty se nekoná.
To
všechno platí i pro děje, které se odehrávají na úrovni mnohem, mnohem nižší,
než je ta kosmická nebo naše pozemská. Transformace různých podob či součástí
materiálna se týká i mikrosvěta, tj. dějů, které probíhají na subatomární
úrovni. A podle dosavadních poznatků kvantové fyziky to vypadá, že je to
tu všechno ještě mnohem spletitější a zatím i tajemnější.
V souvislosti se zde přítomným duálním charakterem částic, jejich
střídavým látkovým a vlnovým (energetickým) chováním se pak také
konstatuje, že bytí a nebytí je zde skutečně bytostně provázáno a promícháno
a vyvozují se pak z toho případně ještě i další závěry, přesahující
hranice zde zastávaného pojetí.
Takže, některé úvahy směřují i k tomu, že zde mizí samotné
materiálno, tím jeho nebytím, že je ideálno. Ideálno jsoucí mimo hmotu samu. Příslušnými
transformacemi byly by zde pak přeměny materiálna v ideálno a naopak.
Což ovšem – na rozdíl od výše zmíněného duálního charakteru částic a jejich
tomu odpovídajícího chování – prokázáno není a lze se opodstatněně
domnívat, že to prokazatelné ani není. Jde zde tedy o posun ještě o jeden
stupeň dále a konec konců se tu vlastně nejedná o nic jiného, než
dojít k jakoby vědeckému prokázání stvoření světa, tak jak je tradováno
v náboženství („Na počátku bylo
slovo“). V těchto souvislostech bylo/je tak možno nalézt třeba na Wikipedii
příspěvky na téma „Kvantová fyzika a duchovno“,
„Kvantová fyzika a zázraky“ nebo
„Existuje Bůh? Kupodivu odpověď nám
nastiňuje kvantová fyzika“.
Jsou ovšem v daném směru i střízlivější, opatrnější a na první
pohled, zdánlivě i opodstatněnější úvahy. Příkladem může být již
v dřívějších příspěvcích zmiňované vyjádření Jamese Gleicka z jeho
knihy „The Information“ o tom, že „…rostoucí počet vědců si začíná klást
otázku, zda informace může být prvotní, podstatnější než hmota sama“.
V tomto směru máme zde tedy opět co do činění s ideálnem ve
vztahu k materiálnu, neboť informace – a to už se stále opakuji –
svou vlastní podstatou nic jiného než ideálno není. Ale na rozdíl od
jiných pojetí ideálna je to ideálno reálné, reálně existující. Jako taková je
informace interní součástí hmoty, v jakékoli její podobě, jakéhokoliv
materiálna, a proto nemůže být vůči hmotě ani geneticky prvotní. Nemůže
být něčím, z čeho se materiálno teprve tvoří. Je ovšem příčinou, řídícím
momentem jeho pohybu, a tudíž i všech těch transformací, o kterých
byla řeč výše. V tomto smyslu byla vedena i polemika s uvedeným
Gleickovým vyjádřením ve dvou předchozích příspěvcích na tomto blogu.
Postulování substancionální prvotnosti informace, tedy ideálna, vůči
materiálnu by nás konec konců zavedlo opět jen k onomu biblickému: „Na počátku bylo slovo“. Neboť slovo není nic jiného než informace. A tak
bychom v tomto případě mohli nebo měli jaksi moderněji, odborněji, „vědečtěji“ říkat: „Na počátku byla informace“ A klást
si otázku zda to tak je či není.
V souladu se zde zastávanou obecnou teorií informace je zde odpověď
dvojí: ano i ne.
Odpověď ne zde výše právě
zazněla. Týká se té substancionální, genetické prvotnosti informace, tedy
možnosti vzniku, vytvoření materiálna z ideálna. Tak tomu skutečně nemůže
být. Je možné – a neustále se tak děje – aby z jedné podoby materiálna
vznikla jiná jeho podoba. Ale není možné, tedy reálně, „technicky“, aby z ideálna vzniklo materiálno. Není prostě
z čeho. Možné je to jen v lidské fantazii, ta v ničem žádné
překážky nemá.
Ale
je tu i odpověď ano, ovšem
v podstatně jiném smyslu. Jde o to, že již na samém počátku
velkého třesku (stále zde předpokládám platnost jeho dosud dominujícího
pojetí), tedy v čase 10 na -45 sekundy, tu nepochybně jistá zcela základní
informace byla a musela být. Ovšem jen jako součást v tom
momentu rovněž již existující určité zcela základní podoby materiálna (téměř
jistě energetické povahy). A od této a takto existující zcela základní
informace (po které pátrají „teorie
všeho“, i když to tak nenazývají) se pak začal odvíjet i veškerý
další vývoj toho našeho vesmírného materiálna i v něm zakódované
informace samotné. Neboli vývoj neoddělitelného duálu hmoty a informace
jakožto samoregulačního systému, v němž hmota je podmínkou existence informace
a informace je podmínkou existence hmoty. Tak jak o tom bylo již
vícekrát dříve pojednáno. V tomto smyslu má pak informace „na svědomí“ i všechny ty
transformace, tak jak o nich byla výše řeč.
Tolik k otázkám bytí a nebytí, tak jak souvisejí
s teorémem o neexistenci NIC. A na to ještě navazujícího
problému o prvotnosti či neprvotnosti ideálna. Je tedy na čase se teď
obrátit i k tomu teorému samotnému. Následující text by mohl být i
stručnější, ale snad mi to v rámci „filozofování“
bude prominuto.
Jak
bylo uvedeno hned na počátku, teze o neexistenci NIC neboli o existenci
vždy NĚČEHO, není nějakým objevem. Toto tvrzení nemusí být ovšem nějak
bezvýhradně přijímáno. Případné pochybnosti zřejmě jsou nebo mohou být
nejčastěji spojovány s vědecky dosud ne zcela vyřešenou otázkou vzniku
samotného vesmíru. Ve zde prezentovaném pojetí je však uvedený teorém, uvedené
tvrzení, přijímáno bez výhrad.
Tak
především lze považovat (považuji) za prokázané, že v rámci vesmíru
neexistuje žádné absolutní vakuum.
Čili místo bez jakékoli přítomnosti jakékoli součásti (podoby, formy)
vesmírného, kosmotvorného materiálna. Není tu žádné naprosto prázdné místo,
žádné NIC. V každém bodě vesmíru je přítomna nějaká složka hmoty.
I s příslušnou v ní „vtělenou“
informací. O ní tu teď ale nejde, to je podstatná záležitost až
v rámci toho druhého teorému.
V rámci celkové kosmické náplně jde nejčastěji, v převažující
míře, o materiálno v podobě nějakého druhu (nějakých druhů) energie:
elektromagnetického záření, gravitace, silné a slabé interakce
elementárních částic, energie vakua, dosud tajemné temné energie či snad ještě
nějaké jiné její podoby.
Druhou skupinou, s menší celkovou vahou, jsou látkové objekty. A to
jednak v rámci nám vlastní a známe baryonové hmoty v jejích
nejrůznějších podobách (od atomů a mezihvězdného plynu až po skupiny
galaxií), jednak v rámci celkově významnější, ale dosud také stále ještě
značně tajemné temné hmoty.
Za určitou
zvláštní, třetí skupinu by snad bylo možno považovat černé díry. Takové ty
supergravitační stoupy, v nichž se ty původní látkové substance, pokud se
ocitnou v jejich blízkosti, včetně elektromagnetického záření (světlo),
zase pohltí a „semelou“ do
nějaké (určité) jiné energetické podoby, která se pak „vypaří“ (Hawking). Nebo, což se zdá být pravděpodobnější, se zde vytváří nějaká ta lokální superhmotná "kulička" (viz níže) s nějakým svým dalším zatím neznámým osudem. A nebo se
třeba s tím spolykaným materiálem – v případě těch super – nebo
supersuper velkých černých děr – stane ještě cosi jiného, snad přímo kosmického. Snad. To vše sem již
ale obsahově nepatří.
Stejné je to s tou naprostou
zaplněností i na opačném „konci“
materiálna, tj. i na subatomární (subjaderné) úrovni. Ani zde žádné
prázdné místo neexistuje. Jen velký propletenec mikročástic a vlnění
v rámci jejich duálního charakteru. Tak jak o tom bylo krátce
pojednáno výše v rámci problému bytí-nebytí.
Fakt, že vše, každé místo v makrokosmu i mikrokosmu je něčím
zaplněno, že se tu žádné NIC nevyskytuje, nevyvolává (snad) žádné pochybnosti.
Ostatně, je-li prostor neoddělitelný znak (atribut, vlastnost) hmoty, tzn. tam,
kde je hmota, je i prostor, a kde je prostor je i hmota, tak
tomu jinak ani být nemůže. Prázdný prostor je nonsens.
Jinak tomu je – co do možných nebo i fakticky odlišných názorů –
v případě, že překročíme rámec dané kosmické existence a pozornost se
soustředí na samotný vznik vesmíru a také jeho zánik. Zde se lze
v rámci některých vysvětlení s určitými pochybnostmi setkat.
Pochybnostmi, které mohou vyúsťovat nebo i vyúsťují až v názor, že vesmír
vznikl z ničeho (viz např. M. Krauss v jeho na upoutání pozornosti zaměřených vystoupeních), že před velkým
třeskem tu skutečně nic nebylo a stejný stav že nastane i po jeho zániku,
tj. např. po jeho tepelné smrti (která ovšem podle Nernstova teorému nemůže
nikdy nastat). Dovodit to lze také z tvrzení (které zaznělo svého času i v Českém
rozhlase v pořadu Meteor), že velký třesk znamenal zároveň počátek času a tudíž otázka, co
bylo před tím je zcela nesmyslná, protože když nebyl čas, nemohlo být ani žádné před tím. Tedy nebylo tu nic,
zhola nic. A z toho NIC pak nějak vznikl ten náš vesmír. Stejně
tak po jeho tepelné smrti, kdy údajně zase zmizí, nastane zase NIC.
Určité východisko, vlastně již jiný názor, obsahuje náboženské nebo na roveň
jemu postavené vysvětlení. Zde vesmír vznikl, byl stvořen, z nějakého nadpřirozeného ideálna, z boží vůle či nějaké věčné ideje… V tomto případě
ovšem čas nemohl vzniknout až s velkým třeskem, musel tu být také již před
tím, protož před tím musel existovat i ten Stvořitel. A raději se
zase neptejme, co celou tu dobu před aktem stvoření dělal. Stejně tak po
(případné) tepelné smrti vesmíru a jeho zmizení, bude tu zřejmě zase dál
existovat to na hmotě nezávislé ideálno. Neboť Bůh je podle náboženského
přesvědčení věčný. Daný náhled, dané řešení znamená v rámci toho našeho
problému již určitý posun, protože existence NIC tu odpadá. I před i po
(případném) zániku vesmíru zde bylo a zase bude NĚCO, a to v podobě
onoho nadpřirozeného ideálna.
Na řadě
je teď skupina vysvětlení, které se již opírají o určité dosažené
vědecké poznatky a na ně tak či onak navazující teorie a hypotézy.
V prvé řadě se to bude opět týkat vzniku vesmíru, velkého třesku, ovšem na jiném
základě, ve větší konkrétnosti a s jinými souvislostmi. V tomto
smyslu považuji ta následující objasnění za nesrovnatelně racionálnější a realističtější,
i když stále tu ještě nejde o nějaké jediné, jednoznačné,
prokazatelné a nevyvratitelné řešení. To vědu stále ještě čeká.
První vysvětlení by bylo možno nazvat teorií „kuličky“. Ta předpokládá, že vesmír se zrodil z jakéhosi malého
či velmi malého superhmotného tělesa, do kterého bylo v nějaké podobě –
mluvilo se třeba o „kvarkové
polévce“ – vtěsnáno veškeré nyní existující vesmírné materiálno. Což
znamená, že šlo o těleso, „kuličku“
(samo měřítko je zde problém) s nepředstavitelnou, skutečně
nepředstavitelnou hustotou a stejně tak s nepředstavitelně vysokou
teplotou (což si podle mého laického názoru protiřečí, ale to už je jiné téma).
Ta kulička pak z nějakých důvodů vybuchla a nastal „velký třesk“.
V rovněž nepředstavitelně krátkém čase pak proběhlo nesmírně rychlé
rozpínání nějaké té prapůvodní podoby materie, až se po jejích nesčetných
dalších transformacích vytvořil za dlouhé miliardy našich pozemských let ten
nám dosud známý, ale v mnohém stále ještě neznámý vesmír.
Ponechám
teď stranou nejrůznější možné výhrady vůči této teorii, to je na odbornících.
Budu předpokládat, že to tak je. V tom případě je zde ale v rámci
celého zde sledovaného tématu jedna zásadní otázka: kde se ta kulička co by veškerá hmota tady vzala?
Jestliže pro svou absurditu odpadá nebo je nepřijatelná odpověď, že
vznikla z ničeho nebo
z nějakého neuchopitelného nadpřirozeného
ideálna, tak je tu možná jen jedna rozumná odpověď: vznikla zase jen
určitou přirozenou, i když zcela mimořádnou transformací hmoty samé, stejně obrovskou a také stejně
nepředstavitelnou jako byl i velký třesk. Nejspíš – což zde lze logicky
předpokládat – v podobě „velkého
křachu“, tj. totálního gravitačního
zhroucení nějakého
předcházejícího vesmíru.
Tak
se ostatně uvažuje i o možném osudu toho našeho nynějšího vesmíru.
Zcela nedávno (14. 12. 2013) se na internetovém serveru Eurozprávy
objevil docela poplašný článek: „Vědci
šokují: Svět může zaniknout každým dnem“. Podle něho vědci
z Jihodánské university oznámili, že podle jimi nově provedených a opakovaných
propočtů, kde vzali (nějak) v úvahu i reálnou existenci Higgsova bosonu,
vesmír zkolabuje a smrskne se do malé koule. A tento proces prý možná
již začal a konec světa může nastat každým dnem.
Tak
myslet si o takové zprávě můžeme všelicos, celkově to však patří pod
„rubriku“, hypotézu, teorii „pulzujícího
vesmíru“. Podle ní – pokud nejde jen o moje laické chápání – se velký
třesk a velký křach vždy znovu opakují, čas jakožto atribut hmoty, výraz
jejího pohybu, má kontinuální charakter
a v absolutním smyslu nemají proto tyto procesy ani žádný začátek ani žádný konec. Žádná hmota zde nemizí, žádné
NIC ani žádné STVOŘENÍ se nekoná. „Trochu“
potíže z hlediska celkového vysvětlení a pochopení jsou tu
s prostorem a se supernahuštěností té kuličky.
Z toho důvodu – a dozajista nejen z toho důvodu – jsou
zde proto ještě další hypotézy a teorie, které mají s tím předchozím
něco společného, ale v něčem se také zcela zásadně liší. Náleží sem
teorie, hypotéza vzniku vesmíru ze stavu singularity,
teorie strun a předpoklad existence mnoha vesmírů.
V tom prvním případě se předpokládá a dokazuje, že na samém
počátku vesmíru, na „startovní čáře“
velkého třesku, nebyla žádná supernahuštěná kulička, ale stav zvaný
singularita, Což je věc docela zapeklitá. Velmi laicky a obrazně řečeno se
zde ta kulička jakoby ještě dále „scvrkává“,
nabývá rozměru nekonečně malého (jako ten básník, co chtěl být menší a ještě
menší, až bude úplně nejmenší na celém světě) a stává se něco jako bezrozměrným bodem. Věcně řečeno,
s žádnou takovou kuličkou se zde nepočítá.
Jenže co teď s tím, protože tady jsme neskutečně blízko vzniku
vesmíru z ničeho nebo jeho stvoření z externího ideálna. Domnívám se
však, že východisko zde je a nabízí ho – co do principu – samotné vymezení
singularity (v každém případě jedno z nich). To vymezení říká, že
singularita je „výjimečný bod v jinak spojitém průběhu děje“
(Wikipedie, zvýrazněno mnou). Je-li tomu tak, pak to znamená, že i před tímto
bodem – dal by se nazvat bodem zvratu – probíhal zde nějaký předcházející,
rovněž fyzikální děj. Třeba právě zase velký křach, tentokrát ovšem
s jiným konečným výsledkem: nekonečně řídkou
materiální substancí. Takovou, která je pak zároveň výchozí materiální
substancí na počátku velkého třesku. Tedy jistá prapodoba materiálna,
energetické či čističově-energetické povahy. V každém případě i při tomto
pojetí zde před velkým třeskem bylo NĚCO a ne NIC. A čas tu
nezačínal, nýbrž pokračoval, protože i pohyb tu předcházel a pokračoval.
I ta
podoba nekonečně řídké materiální substance se tu dá v rámci určitých
hypotéz nebo tak či onak opodstatněných domněnek vysvětlit. Mohl by to být třeba
výsledek nějaké celokosmické černé díry jako součást či způsob průběhu velkého
křachu. A nebo, a to se zdá být i opodstatněnější, je to také
důsledek „rozemletí“ vesmírného
materiálna do jeho nejelementárnější podoby, jenže tentokrát
v důsledku nějaké externí supersíly. Tyto úvahy se zde odvíjejí od zcela nesporného
a prokázaného faktu, že vesmír se neustále rozpíná a to dokonce –
snad rovněž prokazatelně – zrychlujícím se tempem. Takže stopa zde pak vede
k nějakému nadvesmíru jako zdroji té přitažlivé supersíly, a obecněji
k předpokladu o mnohočetnosti
vesmírů, v tom i různorozměrných a třeba i hierarchicky
uspořádaných. Jenže je tu v tomto případě – na rozdíl od té
celokosmické černé díry – zase problém, jak se zpátky dostat do té singularity.
Alespoň tedy z laického pohledu.
Není
vyloučeno, že řešení těch problémů se vznikem, zánikem a opětovným vznikem
toho našeho vesmíru či vesmírů vůbec, by mohla přinést teorie strun, kde do hry vstupují
mnohodimenzionální prostory (v některých propočtech jedenáctinásobné nebo
ještě i vícenásobné). Zde by pak jako řešení některých těch předcházejících
problému mohly připadat v úvahu různé prostorové přesmyky či něco podobného.
V každém případě jsme tu převážně na půdě různých hypotéz či
dokonce jen dohadů a představ, a skutečná věda má tu zajisté
k nějakému zcela prokazatelnému vysvětlení ještě docela daleko. Mj. i proto,
že na své plné vysvětlení zde ještě čeká – v daných souvislostech jakoby
dílčí problém – temné hmoty a temné energie, které podle dosavadních
poznatků tvoří převažující část náplně vesmíru. Dá se však věřit, že dříve či
později se vědě všechny ty problémy vysvětlit podaří.
Vše
to předcházející mělo jen ilustrovat, podpořit, opodstatněnost závěrů, které
vyplývají nebo se dají dovodit z teorému o neexistenci NIC. Dají se
shrnout – a tím zde daný rozbor končí – do těchto tvrzení: Reálně existující NĚCO má podobu duálu
hmotně informačního bytí jsoucího vždy a všude. Nikdy nebyl žádný
absolutní začátek tohoto bytí a nikdy nebude ani žádný jeho absolutní
konec. Toto bytí nemá ani žádné prostorové hranice, ani směrem ven, ani
dovnitř. Čas i prostor zde mají absolutně kontinuální charakter. Pánem je
zde nekonečno. Vše ostatní, všechny začátky a konce v čase i v prostoru
jsou jen dílčí a relativní. Ohraničují jen věčné transformace konkrétních podob dosud existujícího v jiné jeho podoby, tak jak
je to podmíněno přítomnou informací.
IV. TEORÉM DĚJOVÝ
Připomeňme si nejprve jeho znění: „Samotný
fakt, že se něco stalo tak, jak se to stalo, svědčí o tom, že se to jinak
stát nemohlo. Kdyby se to jinak stát mohlo, tak by se to jinak i stalo“.
Je
jasné, že tu jde o problém determinismu,
objektivní nutnosti, objektivní příčinné podmíněnosti všeho dění.
V daném případě v takovém jeho chápání, že jde o absolutní nutnou a jednoznačnou
předurčenost všeho. Předurčenost platnou pro všechny změny, všechen vývoj
všech podob reálného bytí. Neživou přírodou, neživou hmotou zaplňující kosmos
počínaje, přes veškerou přírodu, hmotu živou, zatím nám známou jen tady na planetě
Zemi, až po vývoj a konání specifické podoby této živé přírody, tj.
z této přírody se vyvinuvší lidské společnosti i každého k ní
náležejícího jedince.
Jsem si vědom toho, že toto pojetí, označované též někdy jako
metafyzické, je téměř jistě většinově odmítáno. Zvláště pokud jde o uvedené
vyšší a složitější vývojové stupně kosmického bytí, tj. život obecně, jako
takový, a speciálně ve vztahu k dění v lidské společnosti a konání
každého jejího jednotlivce. Odůvodňováno je to tím, že je přece zřejmé, že
v rámci života obecně a zejména pak v konání lidí existuje vždy více
možností, více variant dalšího pokračování, více možných budoucností, že u lidí
existuje přece svobodná vůle, svobodná volba v rozhodování, a že také
třeba již na úrovni DNA existuje možnost různého „čtení“ zakódované dědičné informace atp. A že nelze přece ve
vývoji, konec konců v jakémkoli dění, popírat prvek náhody a dále s tím pak i související pravděpodobnost
výskytu toho či onoho pokračování, tedy stochastičnost vývoje (ne vždy, ale
přece).
S ohledem na uvedené je tu tedy problém. Myslím, že nejen pro mne.
Problém obecnosti, obecné platnosti „tvrdého“ determinismu. Ano či ne. Zde
zastávané stanovisko je takové, že ano, že to platí obecně, a tak je třeba
uvést i příslušné argumenty.
Hned zkraje je tu nutno předeslat, že tu nepůjde a nemůže jít jen
o nějaké opakování historicky již dříve se vyskytujících stanovisek,
vysvětlení či zdůvodnění, ale že zde, v samotném základě toho pojetí je
nový, dříve explicitně nebo vůbec neuvažovaný moment, a to je role informace
v rámci veškerého dění, její objektivní funkce jakožto tvůrce pohybu,
podmínka a příčina jakékoli změny stavu čehokoliv.
Ale
začněme pěkně po pořádku.
Nejprve je nutno připomenout, že pro určitou oblast, pro určité děje resp.
pro určitou úroveň těchto dějů, takový absolutní determinismus nepochybně
platí. Týká se to všech dějů, souvislostí a závislostí, které se
v rámci veškeré kosmické náplně, přírody (hmoty) neživé i živé, řídí ve
svém průběhu a výsledku tím, co nazýváme přírodními zákony. Tak jak je věda již poznala a nadále
poznává. Všeho toho, kde a kdy za daných
podmínek je výsledek vždy stejný a nemůže být jiný. Pokud bychom sem
zařadili i děje v tomto smyslu zatím nepoznané, a kde odlišný
výsledek či průběh se přičítá náhodě,
tak by již žádná další argumentace ve prospěch daného řešení nebyla ani nutná.
Ale o tom později, teď ještě zůstaneme na dané úrovni.
Na těchto
zákonech, na tomto jednoznačném průběhu a výsledku příslušných dějů, je
založen nejen samotný vývoj kosmu a jeho jednotlivých součástí (třeba život
hvězd, způsob fungování naší planetární soustavy – dle Keplerových zákonů atd. atd.
atd.), ale je na tom založena i veškerá lidmi vynalezená a příslušně
fungující výrobní a spotřební technika a technologie, technika mírová
i válečná, pozemská i kosmická… Je na tom založeno i pěstování
plodin a jejich zpracovávání, pečení chleba, výroba sýrů a další a další.
Výčet různých příkladů i oblastí by zde byl více než sáhodlouhý. Nebýt tohoto,
za daných (příslušných) podmínek vždy stejně a se stejným výsledkem
probíhajícího děje, nevznikla by nikdy ani žádná civilizace, ba ani samotný
pozemský či jakýkoli jiný život by vlastně nebyl možný. Protože i ten je
ve svých nejhlubších základech založen na zcela určitých fyzikálních a chemických
procesech a reakcích, kde o nějakou svobodnou volbu zcela jistě
nejde.
Ale
co tedy s těmi odlišnými výsledky, nestejným průběhem dějů, svobodnou
volbou, speciálně v lidském konání, různým způsobem „čtení“ genetické (nebo snad i jiné) informace apod.?
První okolností, která tu hraje svou příčinnou roli, jsou změněné podmínky. Změní-li se podmínky,
celý další sledovaný děj proběhne jinak. Ale opět jen určitým způsobem a zcela
určitým – teď již jiným – výsledkem. A změní-li se ještě jinak podmínky,
výsledek bude opět jiný. Samy změněné podmínky jsou ovšem zase důsledkem
jistého předcházejícího děje. Neobjevily se jen tak z ničeho nic, něco je
také podmínilo. A tak stále dále a dále do minulosti. Každá příčina je
něčeho následkem, každý následek je zase příčinou. Tak mnoho-li „volnosti“ se zde vyskytuje?
Druhou okolností, druhým velice zásadním faktorem, který se zde
uplatňuje, je to, že těch vlivů, podmiňujících každý následný dějový krok –
zejména u objektů na vyšším vývojovém stupni a tedy i s vyšší
složitostí svého uspořádání, kam patří zejména živé objekty a v rámci
nich ty vývojově nejvyšší – tedy, že těch vlivů je vždy více, ba mnoho. Což se
vyjadřuje vžitým konstatováním, že „vše
souvisí se vším“. I když, samozřejmě, v různém stupni významnosti.
Tato všeobecná souvislost, o níž nepochybuji, je někde velice,
velice hluboko zakotvena v rámci veškerého kosmického bytí. Přisuzoval
bych to tomu, že všechno, co v rámci tohoto bytí existuje, pochází konec
konců z jediného zdroje, z jediného stavu, z jediné „matky“, tzn. z určité stejné
prapodoby materiálna v momentě velkého třesku. Tato „pramáti“ se pak v důsledku jisté v ní obsažené „prainformace“, tj. zcela základní,
prvotní informace (principu, zákona) po které se pídí „teorie všeho“, začala různě transformovat a diferencovat, až
do podoby, která je nám dnes více méně známá. A tak tu zůstal – a nemohl
nezůstat – všeobecný „příbuzenský“
vztah všeho co existuje, a tím i všeobecná souvislost.
Tato souvislost – vlastně celý nekonečný oceán souvislostí – je pak i velice
odstupňovaná, často až téměř nekonečně vzdálená. Ale je tady. A není
v lidských silách ji všechnu nějak obsáhnout, odhalit a utřídit. Naše
poznání tak zpravidla zůstává jen u těch vazeb a souvislostí nejbližších a nejdůležitějších,
a na tomto základě pak identifikuje i příčinné souvislosti. Což
většinou nebo často postačuje – ale někdy také ne. A vysvětlení nám uniká,
výsledek se zdá být nahodilý.
To, co platí ve vztahu ke všeobecnému
kosmickému vývoji, platí – jak soudím – i pro lidské dění, neboť i ono
je součástí tohoto vyššího celku. I zde se střetáváme s množstvím
různých souvislostí a s různou mírou jejich vlivu. Nikdy je ale
neznáme všechny. Náš mozek přijímá, zpracovává, ukládá, generuje a vytváří
velké množství nejrůznějších informací, vnějších, vnitřních, pudových,
emocionálních, rozumových (v tom poznatkových), probíhá v něm, ale i celkově
v našem organismu informační „hemžení“,
vědomé i podvědomé (nevědomé), uspořádané i neuspořádané, a to
všechno pak v různé míře spolupůsobí na naše rozhodování a posléze i konání.
Naše rozhodování není tedy zdaleka jen rozumové a zcela vědomé.
To
všechno pak vyúsťuje ve zcela určitý
konečný verdikt v daném konkrétním případu rozhodování. Aby ten výsledek
byl nebo mohl být nějaký jiný, musel by se v tom procesu rozhodování
objevit ještě nějaký další informační impuls, ať již pocházející zvnějšku nebo
zvnitřku našeho organismu. Vždy je tu však v daný moment určitý širší nebo
i široký soubor konec konců relevantních souvislostí, které podmiňují a předurčují
právě ten jeden konečný výsledek. Dohlédnout při tom můžeme zpravidla jen
ty nejbližší příčinné souvislosti. Celé to předivo dalších a vzdálenějších
souvislostí, hlubších informačních impulsů, které také mají nebo mohou mít
určitý vliv, určitou iniciační roli, nám zůstává skryto. Svoboda volby je
v celém tomto smyslu a kontextu jen zdánlivá. Nemůžeme při tom navíc
zapomínat, že informační procesy co do
své realizace jsou vlastně procesy materiálními, fyzikálními a chemickými
reakcemi a interakcemi, které i zde nutně podléhají přírodním
zákonům.
Nicméně je tu proti danému pojetí determinismu, proti jeho absolutní
platnosti ještě jeden argument. Obrazně řešeno zbraň s velkou palebnou
silou. A to je poukaz na činitel náhody.
Náhody, která znamená, že se stane něco neočekávaného, nepředvídatelného, a děj
pak probíhá jinak a s jiným výsledkem. Tím se zdá být platnost
absolutního determinismu vyvrácena.
Jenže. Jenže pokud platí, že vše souvisí se vším, pak náhoda v nejširším
možném nazírání nemůže existovat. My
něco považujeme za náhodu, protože neznáme, a – v určitém ohledu
naštěstí pro nás – nikdy ani nebudeme znát absolutně všechny vlivy, které
v jejich sřetězení a významovém uspořádání vedly právě k tomu,
co se stalo. A co se v životě každého jednotlivce i celé
společnosti ještě stane.
Primitivním příkladem může tu být třeba obyčejná, nijak předem speciálně
nepřipravená hra v kostky. To, že v daném hodu daného hráče padla právě
šestka je celkem přirozeně klasifikováno jako náhoda. Jenže kdybychom tu vzali
v úvahu absolutně všechny vlivy a okolnosti, které zde působily, vše
pečlivě změřili a propočítali, počínaje tím v jaké přesné poloze byla
ta kostka v hráčově dlani, jakou silou byla vržena atd. atd., tak by
nám nutně vyšlo, že nic jiného než šestka padnout nemohlo. Protože ten hod
se pak již řídil přírodními zákony a ty – za daných podmínek – nic
jiného než absolutní nutnost neznají.
Takže, z našeho lidského hlediska žijeme ve světě plném náhod,
které však konec konců žádnými náhodami nejsou. Vše je – díky ve hmotě zakódované
informaci – předurčeno. Což se pak také v laickém poznání a tušení
odrazilo ve známém a ne příliš povzbudivém úsloví: „Co se má stát, to se i stane“ Naštěstí to nevíme a nevědí
to ani kartářky, astrologové a jiná podobná branže.
Druhým důvodem, proč něco považujeme za náhodu (což je ale vlastně jen
specifická součást předchozího), je to, že nazíráme na daný děj, na danou
událost jen v rámci daného systému.
Jestliže vezmeme v úvahu systém
širší, odkud mohou pramenit další vlivy, řada náhod přestane být
náhodami. A jestliže vezmeme v úvahu nejširší vůbec myslitelný
systém, tak náhoda zde také definitivně zmizí
V uvedeném absolutním pojetí, s ohledem na to, co bylo výše
k tomu řečeno, je vývoj absolutně deterministický a vůbec nic se
s tím nedá dělat. Lze to jen – pokud jsou nám příslušné zákonitosti známy
– využívat k našemu prospěchu, jako je tomu v případě nejrůznějších
technických výtvorů a technologických postupů. V případě
společenského života samotného je jak samotné poznání, tak i účelné
využívání určujících souvislostí podstatně obtížnější, protože tento systém je
i podstatně složitější. To je pak také mj. i důvod nesčetných krachů
nesčetných prognóz. Jen málo kdy a málo v čem se zde podařilo trefit
do černého. Ale jak již bylo řečeno, tato nemožnost nebo neschopnost přesně
říci, co se stane, je vlastně pro nás obecně i velikým štěstím.
Na úplný
závěr je tu snad možno jen znovu připomenout či zopakovat, že při celkově zde
zastávaném a v řadě předcházejících příspěvků prezentovaném pojetí
podstaty veškerého reálného bytí a dění, čili podle dané ontologické
teorie, je jakákoli změna čehokoliv, veškerý vývoj dán, podmíněn, předurčen
v materiální substanci zakódovanou informací. Dle ní se řídí pohyb (změna stavu)
v každé jednotlivosti v každé milisekundě. A proto ten vývoj ani
nemůže být jiný, než deterministický. Je to třeba děsivé, ale je to tak.
Za vším
stojí, za vším hledej, všemu je na vině nikoli žena, ale informace. Druhá –
vedle hmoty jako takové – substancionální a neoddělitelná složka veškerého
reálného bytí, demiurg jeho pohybu, čili měnící toto bytí v dění a v této
podobě veškeré bytí i existující. Informace vše předurčuje, bez ní by se
nestalo vůbec nic a vůbec nic by ani neexistovalo. Je to podmínka dění a tudíž
i reálného bytí sine gua non.
Při daném řešení, v daném substancionálním vymezení, není veškeré dění, veškerý vývoj
(zahrnující jak kvantitativní, tak zejména kvalitativní změny) nic jiného, než kontinuální, spojitý hmotně-informační proces, v nejrůznějších svých složkách, konkrétních podobách a způsobech. A spíše bychom zde měli hovořit o propletenci či propletencích těchto jednotlivých dílčích procesů, úměrně složitosti sledovaných objektů.
To platí jak pro základní (výchozí, obecnou) a naprosto dominující složku veškerého vývoje, tj. vývoj neživé hmoty, neživého kosmického materiálna - ať již v podobě energetické, látkové či látkově-energetické a na jakékoli makro či mikro úrovni - tak zejména pak na vyšší úrovni složitosti pro vývoj neskonale vzácné hmoty živé. A vůbec v nejvyšším stupni je to na úrovni, kdy hmota je schopná poznávat sebe samu prostřdnictvím a v podobě myslících bytostí. Vzácnost výskytu je tu maximální a maximální jsou i propletence hmotně-informačních procesů vyůsťujících v konání jednotlivců a pak i v dění ve společnosti a její vývoj. To vše zde probíhá za účasti všech vývojových stupňů samotných informací, přírodními zákony počínaje, přes informace genetické a další s nimi v procesu života související, až po informace rozumové, poznatkové a ztechničtělé. Tak nesmírně bohatá a složitá je ta extrémní vzácnost - náš život.
Vše další a konkrétnější co s touto nejvyšší formou, s tímto (zatím?) nejvyšším dílčím stadiem vzestupného kosmického vývoje souvisí, jsou pak již další témata a náměty pro nespočetná jiná bádání, práce a kapitoly. Tak jak je právě toto dominantně a zcela přirozeně středem zájmu lidské populace.
x x x
Na samotný závěr ještě jen jeden ohlas k uvedeným teorémům. Ing Vladimír Valenta mi napsal: "Tvoje teorémy jsou fascinující. Vlastně jsou vyústěním Tvé filozofie....Teorém 1. je filozofickým zobecněním II.věty termodynamické.... Teorém 2., dějový, by měl korespondovat s I.větou termodynamicklou... Termodynamika připouští vnější zásah, umělý, a proto pro uzavřený systém nemožný. Ale pro otevřený systém možný. ..Obecná otázka tedy zní: je makrokosmický energetický systém uzavřený nebo otevřený? Na to neumím odpovědět. V případě uzavřeného vesmírného makrosystému máš děsivou pravdu..."
Při daném řešení, v daném substancionálním vymezení, není veškeré dění, veškerý vývoj
(zahrnující jak kvantitativní, tak zejména kvalitativní změny) nic jiného, než kontinuální, spojitý hmotně-informační proces, v nejrůznějších svých složkách, konkrétních podobách a způsobech. A spíše bychom zde měli hovořit o propletenci či propletencích těchto jednotlivých dílčích procesů, úměrně složitosti sledovaných objektů.
To platí jak pro základní (výchozí, obecnou) a naprosto dominující složku veškerého vývoje, tj. vývoj neživé hmoty, neživého kosmického materiálna - ať již v podobě energetické, látkové či látkově-energetické a na jakékoli makro či mikro úrovni - tak zejména pak na vyšší úrovni složitosti pro vývoj neskonale vzácné hmoty živé. A vůbec v nejvyšším stupni je to na úrovni, kdy hmota je schopná poznávat sebe samu prostřdnictvím a v podobě myslících bytostí. Vzácnost výskytu je tu maximální a maximální jsou i propletence hmotně-informačních procesů vyůsťujících v konání jednotlivců a pak i v dění ve společnosti a její vývoj. To vše zde probíhá za účasti všech vývojových stupňů samotných informací, přírodními zákony počínaje, přes informace genetické a další s nimi v procesu života související, až po informace rozumové, poznatkové a ztechničtělé. Tak nesmírně bohatá a složitá je ta extrémní vzácnost - náš život.
Vše další a konkrétnější co s touto nejvyšší formou, s tímto (zatím?) nejvyšším dílčím stadiem vzestupného kosmického vývoje souvisí, jsou pak již další témata a náměty pro nespočetná jiná bádání, práce a kapitoly. Tak jak je právě toto dominantně a zcela přirozeně středem zájmu lidské populace.
x x x
Na samotný závěr ještě jen jeden ohlas k uvedeným teorémům. Ing Vladimír Valenta mi napsal: "Tvoje teorémy jsou fascinující. Vlastně jsou vyústěním Tvé filozofie....Teorém 1. je filozofickým zobecněním II.věty termodynamické.... Teorém 2., dějový, by měl korespondovat s I.větou termodynamicklou... Termodynamika připouští vnější zásah, umělý, a proto pro uzavřený systém nemožný. Ale pro otevřený systém možný. ..Obecná otázka tedy zní: je makrokosmický energetický systém uzavřený nebo otevřený? Na to neumím odpovědět. V případě uzavřeného vesmírného makrosystému máš děsivou pravdu..."