O ČASE

                                  Malé úvahy o velkém mysteriu

 Josef Vaner

           Čas. Každý ho známe, ale zároveň ho svým způsobem vlastně neznáme. Tedy poněkud hlouběji. Těžko hledáme dostatečně přesnou a srozumitelnou odpověď na to, co on je vlastně zač. I když mnohé o něm vypovědět můžeme, zejména co se nás a našeho života nějak přímo týká: třeba jak se počítá a měří, jak nám pomáhá se orientovat v probíhajícím dění, v jeho vývojovém sledu, s příslušným umísťováním jednotlivých událostí, jak čas utváří či předurčuje náš denní program atd. atp.

          Víme také ze stále se opakující zkušenosti, že čas představuje neustálý jednostranný běh, běh dění kamsi kupředu, řídící se nějakou tou jeho šipkou, a že je v souvislosti s tím i nevratný. Což nás pak na něm konec konců také nejvíc mrzí, štve a trápí.

          Ve vztahu k jeho zcela obecnému substancionálnímu vymezení je však mnohé nejasné, mlhavé, těžko uchopitelné. Proto se také v rámci encyklopedického moudra, třeba ve Wikipedii (v současném autorském znění příslušného hesla) můžeme dočíst: „Je velmi obtížné, až nemožné si čas nějak představit…. Na povahu a smysl času existuje množství silně odlišných náhledů, a je proto obtížné nabídnout jeho nekontroverzní a jasnou definici“.

          V této souvislosti je možno poznamenat, že v nějaké čisté a zřetelné podobě tak neučinil – pokud mohu soudit – ani znamenitý Stephen Hawking ve své klasické práci „Stručná historie času“ (české vydání Mladá fronta, 1991). Tedy v díle, kde by se to dalo očekávat a kde je jinak velice zevrubně a v řadě směrů i objevně (viz „černé díry“) pojednáno o mnoha podstatných jevech celkového kosmického bytí, kam patří i  čas. Pouze v souvislosti s konstatováním, že ve vztahu k vesmíru věda řeší a jistě ještě bude řešit mnoho zcela zásadních otázek Hawking poznamenává, že pokud jde o odpovědi na tyto otázky „Jenom čas (ať už je to cokoli) rozhodne“ (str. 11). To uvedené v závorce je pozoruhodné a autor tím jen dokresluje, jaký že to tu máme zapeklitý problém.

          Takže, je to určité mystérium ten čas. V rámci různých náhledů existují pak i názory – a ne že by tu byly jen tak, bez jakéhokoli opodstatnění – že čas vlastně neexistuje. Tedy jako jev veskrze samostatný, s nějakou vlastní identitou a zcela objektivní. Dále se k té neexistenci ještě dostaneme.

          Ani zde, v těchto poznámkách, nepůjde a ani nemůže jít o nějakou zcela zřetelnou a nepopíratelnou definici. Snad jen o snahu přiblížit se k ní, uvažovat důležité související problémy a okolnosti, a nakonec se přiklonit i k určitému řešení. Tato zcela obecná a substancionální rovina – přirozeně že v určitém osobním náhledu – bude zde proto také vlastním předmětem zájmu.

          Nicméně, ještě před tím se mi tu vemlouvá malá odbočka, ve svém vyústění vlastně téměř poetická. I když spíš zádumčivě.

          Různá pojednávání o čase, odborná i jiná, se většinou tak či onak točí kolem našeho lidského bytí, konání a vnímání. To je zcela přirozené, protože všechno co je spojeno s tímto fenoménem, se nás bytostně dotýká. Není také téměř žádná oblast našeho pozemského poznávání a tvorby, kde by se to neprojevovalo – od problémů měření, přes vědy historické a jiné, až po různé druhy umění. A v rámci celkového emocionálního vnímání nachází zde pak svůj odraz i to, co nás – jak již bylo výše zmíněno – ve vztahu k času nejvíc trápí a na co také občas (nebo vůbec?) nejvíc žehráme. To jest jeho pomíjivost a nevratnost. „Marně hledáš příležitost jednou ztracenou“ bylo již kdysi dávno moudře řečeno. Projevuje se to pak v mnoha směrech a mnoha způsoby, a tedy třeba i v písňové tvorbě. Alespoň jeden příklad za všechny chce se mi zde proto z této oblasti teď uvést.

          Ti starší z nás si možná ještě vzpomenou na posmutnělou písničku, kterou – ještě ne tak dávno, a přece již dávno – zpívala paní Ljuba Hermanová, a kde si spolu s jejími autory stýskala, že čas je prevít. A i když se sama tomu prevítovi s tou jeho zatracenou šipkou bránila a vzpouzela seč mohla, přec se mu, byť již v požehnaném věku, neubránila. Tak jak to ostatně platí pro každého a pro všechno.

          Je to prevít, ten čas. A proto zase jiná zpěvačka, v jiné písni, prosila a žadonila – zastavte čas, zastavte čas! Stejně marně. Není to prostě v lidské ani v žádné jiné moci. I když třeba u impresionistů bychom mohli chvíli váhat.

          Nicméně čas je také milosrdný. Hojí, i když třeba jen pomalu a částečně rány, které nám život nejednou uštědřuje – ztrátou blízkých, mnoha jinými neštěstími, zklamanými nebo promarněnými láskami… A někdy se mu to třeba i vůbec nepodaří…

          Teď však již k věci samé.

           Kromě uvedeného lidského pohledu a vnímání – kde celkový výčet by byl jistě daleko širší – existuje a je podstatná právě ta vlastní substancionální vrstva problému, tj. náhled na čas jako na obecnou přírodně-kosmickou objektivní danost, jako na jev na nás nezávislý, vztahující se ke všemu co existuje. Tzn. náhled bez její subjektivizace, bez vztahu k nám, k našim potřebám, včetně i potřeb neodbytného lidského poznávání. Nepochybně i takto zcela obecně je třeba na daný jev nahlížet. Případnou pochybnost v tomto směru je zde ovšem třeba zcela pominout, protože žádný fundamentální důvod pro ni není. Jsou jen některé podivnosti.

          Začnu od toho, jaké vysvětlení nám v této objektivní rovině nabízí již dříve zmíněné encyklopedické heslo ve Wikipedii:

          „Čas a doba jsou jedny ze základních fyzikálních veličin, které bývá užitečné rozlišovat takto: čas (čas jedné události) určuje okamžik události na časové ose (tj. první souřadnici časoprostoru), doba měří časovou vzdálenost mezi dvěma událostmi, rozdíl mezi časy dvou událostí. Toto rozlišení není absolutní. Čas jako souřadnice je také vzdálenost dvou okamžiků, a to uvedeného, zkoumaného, určovaného okamžiku a nulového okamžiku počátku, zpravidla zamlčeného. V běžné řeči jsou tato slova plně synonyma.

          Čas se dá také definovat jako neprostorové lineární kontinuum, v němž se události stávají ve zjevně nevratném pořadí. Jako takový je podstatnou složkou struktury vesmíru.

          Důležitým pojmem je tzv. šipka času, která určuje smysl (směr) plynutí času, který odpovídá směru rozpínání vesmíru“.

          K tomu poslednímu poznámka. Hawking v uvedené knize rozlišuje jmenovitě tři šipky času. Píše: „Nárůst neuspořádanosti s časem je příkladem toho, čemu říkáme šipka času – rozlišuje minulost od budoucnosti, určuje směr času. Můžeme rozlišit přinejmenším tři šipky času. Kromě termodynamické šipky času, v jejímž směru narůstá neuspořádanost, existuje psychologická šipka času, směr daný tím, že si pamatujeme minulost, ne však budoucnost. Je zde také kosmologická šipka času, která je definovaná směrem, v němž se vesmír rozpíná“ (str. 141). V dalším výkladu ještě mj. upřesňuje, že „psychologická šipka je patrně určena termodynamickou šipkou“(str. 142).

          Problematika šipky času v nějaké takovéto širší podobě není zde však vlastním předmětem zájmu, a proto se znovu vrátím k těm encyklopedickým definičním určením času. Je tam totiž na závěr uvedeno ještě Aristotelovo vymezení času v tomto znění: „Čas je napočítaný pohyb ve vztahu k před a po“ (odkaz na Fyzika, 219b). To považuji ze svého hlediska za obzvlášť důležité z důvodu, který se pokusím v dalším textu blíže objasnit.

          Teď tedy několik úvah či poznámek k těm definičním záležitostem.

          Pominu rozlišování pojmů čas a doba. Alespoň pro začátek. A tak je tu to první definiční určení, že čas je fyzikální veličina.

          To je jistě nepochybné. Znamená to ovšem, že čas, stejně jako jiné fyzikální veličiny se týká toho, co je vlastním předmětem zájmu samotné fyziky, tj. nejrůznějších materiálních objektů a jevů, obecně – hmoty. Ať již v její látkové, energetické, látkově-energetické (duální) či ještě jiné druhové podobě. V rámci tohoto předmětného obsahu vztahují se pak jednotlivé fyzikální veličiny k nejrůznějším vlastnostem hmoty. Takto se ostatně definuje – třeba opět ve Wikipedii – samotný pojem veličiny. „Veličina je pojem používaný pro kvantitativní a kvalitativní popis reality, tj. jevů, stavů, objektů, jinými slovy k popisu vlastností hmoty“. Čas je v daném členění veličinou kvantitativní, stejně jako prostor a teplota.

          S uvedeným definičním přiřazením fyzikálních veličin k vlastnostem hmoty (a v rámci toho k jejím základním znakům, atributům) nelze než souhlasit. Což ovšem znamená, že fyzikální veličiny samy o sobě nejsou jevy hmotné. Ani čas není hmotný, neskládá se z žádných částic či forem energie. Proto je vlastně také nemožné si ho nějak představit (jak to bylo výše zmíněno v citovaném encyklopedickém heslu). Je to jen jeden ze zcela obecných atributů hmoty, projev, podoba, forma její existence. Stejně jako prostor, teplota a – primární informace. (O tomto posledním atributu, zahrnujícím ovšem konkrétně celou bohatě strukturovanou říši informací, podrobně pojednává řada dalších příspěvků na tomto blogu, speciálně „Obecná teorie informace“).

           Stejně jako v případě prostoru, teploty a informace neexistuje ani čas an sich, bez spojitosti s hmotou, mimo hmotu. Sám o sobě – možno zopakovat – čas hmotný není, v rámci zcela základního substancionálního třídění veškerého bytí na jevy hmotné a nehmotné, tedy materiálno a ideálno náleží tedy, stejně jako nepřeberné množství jiných jevů, k jevům nehmotným. Reálně nehmotným, tj. těch, které reálně a prokazatelně existují, a tvoří vždy s jevy hmotnými jeden nerozlučný celek. Nejedná se zde tedy o žádné nadpřirozené ideálno, ale o reálné ideálno. Což v souhrnném označení není nic jiného než informace. Později se k tomuto principiálnímu vymezení času ještě vrátím.  

          Výše uvedené vymezení, tedy, že čas náleží k vlastnostem hmoty, že je to jeden z jejích základních atributů, není ovšem ještě plným objasněním sounáležitosti času a hmoty. Je třeba to konkretizovat. A tady nemůžeme dospět k žádnému jinému závěru, než že čas je neoddělitelně spjatý se způsobem existence hmoty, tj. s jejím pohybem. Rozumí se pohybem v jeho zcela obecném významu, tzn. ve smyslu jakékoli změny stavu. Ať již se tak děje na úrovni mikrokosmu, makrokosmu nebo – odvozeně – mezzokosmu. Hmota neexistuje a ani nemůže existovat jinak, než tak, že se pohybuje, mění neustále svůj stav, nějaký absolutní klidový stav je zde vyloučen. A právě tím je podmíněna a objasněna i existence času.

        

          Takto nahlíženo je tedy čas projevem pohybu hmoty, pohyb hmoty se jeví jako probíhající čas. Nicméně takto, v této spjatosti, v této formulaci se obvykle čas – pokud se nemýlím, a z důvodů, které mi nejsou zcela zřejmé –nevymezuje. O to více je třeba ocenit a zvýraznit výše uvedenou Aristotelovu definici, kde čas se explicité spojuje s pohybem. Tedy přímo s touto zcela základní daností, a nikoli – odvozeně – s „událostmi“ apod.

          Tím se také dostávám k dalšímu z výše uvedených vymezení, totiž, že „čas se dá také definovat jako neprostorové lineární kontinuum“. Vynechám ta adjektiva – pro laika nejspíš s ne příliš srozumitelným významem – protože nejdůležitější je zde to kontinuum. A s jeho akceptací jsme opět u téhož problému, totiž u spojitosti času s pohybem hmoty. Primární je totiž to, že kontinuální, nepřerušovaný je sám pohyb. V obecné rovině resp. na hlubinné úrovni nezná pohyb hmoty žádné přerušení, žádný klidový stav. Jinak by totiž sama hmota přestala existovat. A tak se tu nabízí i zpřesnění výše uvedeného určení, nyní tedy ve znění, že čas je projevem kontinua pohybu hmoty. Kontinuum pohybu, veškerého dění, veškerého vývoje kosmického i pozemského, neustálé změny stavu hmoty na makro i mikro úrovni se tak jeví jako kontinuum času.

          V rámci daného vymazení je nutno ještě upřesnit, že čas představuje kvantitativní stránku pohybu hmoty, jeho kvantitativní určení. Stejně jako je kvantitativní stránkou existence hmoty i prostor a  teplota. Kvalitativní stránkou je pak samotné to dění ve svých nejrůznějších podobách.
             Z neustálé a nepřerušované změny stavu, z kontinua pohybu, vyplývá pak i jeho jednosměrnost a nevratnost. Tudíž i jednosměrnost a nevratnost času, tedy tzv. šipka času. A také jeho okamžikový charakter. Což zase vede k členění veškerého dění na minulost, současnost a budoucnost. Nu, a tady pak začínají i některé ty podivnosti, které mohou vést až k názoru, že čas vlastně neexistuje. Jak to již bylo zmíněno výše.

          V zájmu dalšího výkladu zde na chvíli zase odbočím do oblasti umění. Při surfování po televizních programech jsem nedávno shlédl i kousek jednoho filmu (patrně vytvořeného podle divadelní hry), kde se scénárista či autor dramatu dotýká prostřednictvím slov svých hrdinů právě uvedených záležitostí běhu času.

          Na scéně jsou v bohatě zařízené místnosti dvě osoby: postarší dáma procházející se sem a tam a rovněž postarší muž, patrně nějaký rodinný přítel, sedící v křesle. Ten převážně jen naslouchá monologu, jakési zpovědi, té ženy.

         Těm, kdo to znají, se teď omlouvám za svoji kulturní zaostalost, a nechť mi také prominou případné nepřesnosti v tlumočení toho ženina vyznání. Ale jde mi o ten smysl, a ten je zachován.

          Jádrem toho monologu jsou vzpomínky té ženy na minulé časy, kdy byla ještě mladá a krásná, měla mnoho nápadníků, řadu milostných dobrodružství a také (zřejmě) i několik manželství. A volně přetlumočeno postava říká: „Všechno jsou to teď již jen vzpomínky“. Pak chvíli postojí před zrcadlem, s výmluvným výsledkem. „I tento můj pohled do zrcadla je teď už také jen nepříjemnou vzpomínkou. Stejně jako jsou už jen vzpomínkou ta vaše předcházející utěšující slova. A i tento můj poslední krok, který jsem právě teď udělala, je také už jen vzpomínkou“.

          Ba, právě tak to s tím prevítem časem je. Při nahlížení na něj zcela převládá minulost. V tomto smyslu, jako „okamžik události na časové ose“ (jak praví výše citovaná definice) čas už byl. Patří do oblasti vzpomínek. A to jakkoli blízkou minulost sledujeme. Tedy, prakticky vzato, v souladu s principem kontinuity pohybu je vlastně všechno – až na nějakou tu drobnůstku, o které bude řeč později – jen minulost.

          Minulost je přítomna všude. Stačí se podívat třeba na hvězdnou oblohu, ať již pouhým okem nebo s pomocí Hubbleova či jiného teleskopu. Nebo – patřičně chráněni – na sluneční kotouč. A vidíme minulost. V tom prvním případě měřenou světelnými roky – od řádu jednotek až po mnohé miliardy let.  Minulost celkem ještě ne tak dávnou – třeba jak vypadala Proxima Centauri před čtyřmi lety – až po minulost nepředstavitelně dávnou, kdy mnohé ty objekty v dané podobě dnes už ani neexistují. V tom druhém případě – tedy při pohledu do slunečního kotouče – vidíme, jak vypadalo Slunce před osmi minutami. A na to, jak vypadá právě teď, si budeme muset ještě dalších osm minut počkat.

          Pokud jde o současnost, tak ta je vlastně nepolapitelná. Přísně vzato – to znamená, pomineme-li ten náš lidský pohled, naše vnímání a hodnocení – tak okamžik události, který by prezentoval současnost, je veličina nekonečně malá. Sotva se pohyb k tomu bodovému okamžiku dostal, a vznikl ve sledovaném dění nějaký nový, přítomný stav, tak už tam ten stav zase není, Příslušný okamžik již opět patří minulosti. Třeba jako stav, kdy elektron v rámci své existence v atomu na nějakém pozorovaném místě  v daný okamžik současně je a není.

          A budoucnost? Ta ještě nenastala. Čas co by projev kontinua pohybu tam ještě nedorazil, žádné nové dění ještě nezačalo. I když za mžik se tak na další mžik již stane.

          Takže se tu nabízí celkem přirozená úvaha o neexistenci času. Protože z hlediska minulosti čas už není, přestal existovat, veškeré dění tam už skončilo, z hlediska budoucnosti čas ještě není, nezačal existovat, žádné dění ještě nezačalo, a z hlediska současnosti je to nějaká zcela mizivá veličina, kde i miliontina sekundy je proti tomu mnoho. Jak se pak divit názoru, že čas vlastně neexistuje? Kromě ovšem toho nekonečně malého rorýska – boltíčka současnosti.
                 Tento diblík má ovšem ve své nicotnosti předce jenom určitou spodní mez, zcela určitou minimální hodnotu. Ta je dána úrovní, která ve vztahu ke "vziku" a následnému běhu času dle současné vysvětlující teorie velkého třesku činí napředstavitelně nepatrný ždibec 10 na -44 sekundy. Zda něco či co méně jest není známo, co více jest, jest minulost. K tomu poznámka. Takovýto stav - spolu s podmíněností jakékoli změny čehokoliv informací (zpravidla, zejména ve složitějších systémech jako je lidská společnost či život vůbec, jde o určitou množinu informací) - je příčinou absolutního detrminismu všeho dění. Neboť minulost nelze změnit a vzhledm k limitní nicotnosti přítomnosti  není zde tudíž ani žádný prostor pro volbu či náhodu.
                   Toto - že vše je prakticky jen minulost -  je ovšem situace pro nás zcela nevyhovující, a tudíž zde do hry vstupuje doba, rodná sestra času. Současnost je proto pro nás určitou dobou, měřenou - podle okolností - třeba vteřinami, minutami, hodinami, dny, týdny, měsíci nebo i roky. Ať tak či onak, není však současnost v tomto pro nás přirozeném chápání nic jiného, než nám nejbližší minulost. Přidáváme k tomu ovšem zpravidla i nějaký ten kousek budoucnosti, s vice méně opodsatněnou nadějí, že skutečně nastane a bude podobná té minulosti.
                     

          Ale zpět k té neexistenci času. V té  úvaze  je jedna zásadní chyba. Fakt, že z hlediska všudypřítomné minulosti čas už není, že veškeré tam postupně probíhající dění už skončilo, neznamená, že čas neexistuje. On tam v té své kontinuální okamžikové podobě byl, a tedy existoval. A jestliže takto existoval v každé dané chvíli té minulosti, musí existovat i obecně. Jinak bychom museli tvrdit, že ani žádný pohyb tam neexistoval, nekonalo se žádné dění atd. A to je zjevný nesmysl.

          Čas tedy existuje, i když je divný. To se týká - z důvodu jeho nehmotnosti - i jeho chápání jako objektivní informace. Tedy stavu, kdy čas je vlastně současně i projevem i podmínkou existence pohybu hmoty. Složitý propletenec úvah s tím souvisejících zde proto teď raději vynechám.Lze tu jen podotknout, že to souvisí se zásadní skutečností, že informace není jen subjektivně lidská rozumová kategorie, jev spojený s lidským vědomím, ale že je to primárně jev zcela objektivní, vlastní veškeré přírodě, živé i neživé. A tedy jev nezávislý na tom, zde existuje či neexistuje člověk. A dále to souvisí s vlastní objektivní funkcí informace (jakékoliv) jakožto hxbatele a předurčovatele veškerého dění. Tak jak je to, včetně polemiky a příslušných odkazů, analyzováno v odkazovaných příspěvcích na blogu.

          Místo toho ještě poznámka k té nevratnosti času. Nějaký návrat tu skutečně nemůže existovat, taková představa zůstane navždy jen doménou lidské fantazie. Aby totiž čas mohl obrátit svůj běh, musel by se nejprve zastavit, byť na nekonečně malou chvilku. Což by mohlo nastat jen za předpokladu, že by se zastavil samotný pohyb. Tím okamžikem by ovšem přestala existovat i hmota sama a dál by už nebylo o čem hovořit.

          Je to zkrátka nesmysl. Pokud by nakrásně někdy snad nastal velký křach vesmíru ve smyslu jeho gravitační zhroucení, a vesmír se znovu vrátil do svého původního výchozího stavu, ve kterém se nacházel v momentu velkého třesku, nebyl by to pohyb zpět, ale zase jen pohyb kupředu v rámci nekonečného procesu bytí a jeho nekonečných transformací. Nemluvě o tom, že konkrétní procesy v rámci velkého křachu by byly jiné, než ty, které představují dosavadní vývoj vesmíru.

 

                    Apendix

          V určité své části by to následující vyjádření mělo být spíše motem k předchozím úvahám. Ale příslušný text si přece jenom zasluhuje, aby byl citován v poněkud širším rozsahu.

          V předmluvě ke zmiňované knize Stephena Hawkinga „Stručná historie času“ Carl Sagan napsal: „Procházíme svými životy, aniž bychom porozuměli mnoha důležitým věcem tohoto světa. Málo svých myšlenek věnujeme slunečním paprskům, které nám život umožňují, přitažlivosti, která nás poutá k zemi, nebo atomům, z nichž jsme ustaveni a na jejichž stálosti závisí naše bytí. Až na děti (které znají příliš málo, než aby se neptaly na věci důležité) pouze hrstka z nás tráví čas v údivu nad tím, proč je příroda taková, jaká je – odkud se vzal vesmír, zda tady byl odjakživa, zda se jednou obrátí tok času a následky budou předcházet příčinám, zda existují hranice lidského poznání… proč si pamatujeme minulost, a ne budoucnost, proč byl-li dříve všude chaos, je dnes kolem nás (alespoň udánlivě) pořádek a proč vesmír je…. Někteří lidé vůbec nemají takové všetečné otázky v oblibě, protože ostře odhalují hranice našich znalostí. Avšak mnoho filozofických a vědeckých poznatků bylo nalezeno právě při pátrání po odpovědích na podobné dotazy.“

          Myslím, že to nepotřebuje dalšího komentáře. Proto k tomu jen tolik, že si v daných souvislostech připadám tak trochu jako výše zmíněné děti. A ještě poznámka k těm slunečním paprskům, které nám umožňují život. Položili jste si někdy otázku, jaká část těch slunečních paprsků z jejich celkového množství, jaká část z celkově vyzařované sluneční energie připadá vlastně na tu naši matičku Zemi a umožnila zde vznik života a jeho další pokračování? Zkusil jsem to spočítat (za některých zjednodušujících předpokladů) a vyšlo mi, že to je asi jen pouhých 45 stomiliardtin. Čili že 99,999999999955 –tin % této energie míří někam jinam do vesmírných končin (znalci to jistě mohou upřesnit). A pak aby člověk nestál v úžasu nad vším tím, co se v tom nekonečném kosmu, nad námi, pod námi i vedle nás děje. Ale i v mikrokosmu, ve světě elementárních části a hlubinných energií. Ovšem…

          Ovšem prakticky důležitější, ba mnohem důležitější jsou pro nás ty pozemské záležitosti. Zvláště pak ty, které se možná již v blízké budoucnosti mohou stát pro lidstvo velkým problémem a ohrožovat posléze i samu jeho existenci. To je však již na jiná bádání a jiné diskuse. 

Kontakt na autora příspěvku (doc. ing. DrSc): jovaner01@seznam.cz

ZÁKLADNÍ TEORÉMY VEŠKERÉHO BYTÍ A DĚNÍ

Josef Vaner

I.  ÚVODNÍ POZNÁMKY  

             1. Je možné, že termín „teorém“ není zde – s ohledem na příslušné slovníkové vymezení – zcela přesný, a mohou být vůči němu výhrady. V dosavadní své korespondenci jsem však zatím v tomto směru žádné výtky nezaznamenal. Na rozdíl od samotného meritu věci, tj. samotného obsahu těch teorémů, kde těch výhrad, včetně zavržení, může být i docela dost. A některé jsem již zaznamenal. Případný terminologický prohřešek v samotném názvu zde proto pominu a uvedené označení budu nadále používat.

             2.  Hovoří-li se v nadpisu o veškerém bytí a dění, rozumí se tím reálné, přirozené bytí a dění, reálná existence. Tak jak je to běžně a prakticky vnímáno a jak se tím vším z nejrůznějších hledisek a stránek zabývá věda, speciálně vědy přírodní, zastřešované matematikou. V nejširším smyslu – z hlediska dosa­­ženého poznání – je to vesmír a jeho vývoj, se všemi jeho složkami, včetně lidí.

             3.  Dané pojednání o základních teorémech – tak jak je osobně vnímám a formuluji – je vlastně dokončením příslušných úvah o nejpodstatnějších náležitostech všeho co existuje, vyústěním resp. podstatným dodatkem ke koncepci obecné teorie informace a z toho vyplývající vymezení podstaty a způsobu fungování veškerého reálného bytí a dění, tj. reálného jsoucna. Tak jak byla tato koncepce jako celek i z hlediska jednotlivých složek, problémů a souvislostí postupně zformulována a argumentována na tomto blogu. Jme­novitě šlo od roku 2009 až dosud o tyto příspěvky: „Úvahy o jsoucnu“, „O fenoménu informace“, „Ke kořenům všeho bytí“, „O zapeklitosti infor­mace“, „Ještě ke vztahu informace a hmoty“ a dosud poslední souhrnné pojednání „Obecná teorie informace aneb a její ontologické důsledky“ (2013). Navíc blog obsahuje ještě (provokativní) příspěvek „Časoprostor a gravitační pole. A co dál“, který ovšem s daným tématem nijak nesouvisí.

             4.  Obecná teorie informace, tak jak byla ve výše uvedených příspěvcích postupně a snad i dostatečně podrobně zformulována, vyúsťuje ve vymezení podstaty všeho reálného bytí – obecně i v každé jednotlivosti – jako jednotného duálního celku hmoty (rozumí se v jejím zcela obecném filozofickém vymezení, tj. jako společné označení pro její látkovou i energetickou podobu) a informace, tedy materiálna a reálného ideálna, existujících ve vztahu vzájemné existenční podmí­něnosti.

                Hmota je podmínkou existence informace, bez ní nebo mimo ní informace neexistuje a nemůže existovat, nepřenáší se, neukládá se, negeneruje se, nevzniká ani nepůsobí, a z opačné strany, informace je zase podmínkou existence hmoty samé, protože je příčinou, základem, strůjcem jejího pohybu, neustálé změny jejího stavu a tudíž i veškerého vývoje. V tom spočívá objektivní funkce informace, důvod, proč existuje. Pohyb je způsob existence hmoty a tento pohyb je dán v ní obsaženou informací, v podobě vždy zcela určitého složení a uspořádání hmoty samé. Vše co reálně existuje, je ve své podstatě jen hmota nadaná informací, vždy v příslušné konkrétní podobě (druhu, struktuře, složitosti….). Což tedy platí i pro člověka, jakkoli je to těžko stravitelné.

               V důsledku uvedených závislostí je bytí zároveň i děním a dění je bytím, bytí existuje jen v podobě dění. Nerozlučný a jednotný duální celek hmoty a informace, bytí a dění, je tak i samoregulačním systémem.

               K tomu všemu zde pak směřují i dvě závěrečné otázky:

1. má reálné bytí skutečně vlastnost, „punc“ naprosté existenční všeobecnosti, není ve své existenci nějak omezeno, může i neexistovat?

2. jakou povahu, jaký charakter má to všeobecné dění, všeobecný vývoj?

A právě na to jsou zaměřeny, na to odpovídají navržené základní teorémy veškerého bytí a dění.

             5. V celé této záležitosti, při zkoumání, identifikaci a výkladu všeho co reálně existuje, jde i o úlohu filozofie, její místo na tomto poli (jako jedné z oblastí jejího zájmu). Zde není účelem, ani prostor se tomu nějak blíže věnovat. Chci však v této souvislosti uvést alespoň tři relevantní resp. sympatická vyjádření  významných filozofů, které mi v daných sou­vis­lostech velice konvenují, k tématu se tak či onak vztahují a jsem s nimi na jedné notě.

               To první je odkaz na Martina Heideggera (o jehož celkové hodnocení tu ovšem nijak nejde) a jeho zájem o problém bytí. William Reaper a Linda Smith ve své přehledové publikaci „Úvod do světa idejí“ (Vyšehrad, 1994) o tom píší: „Martin Heidegger začal své filozofování jednoduchou základní otázkou: „Proč je vůbec něco a ne nic?“…. Byl ohromen dokonalým zázrakem „bytí“, posedlý „jsoucností“ věcí… Domníval se, že většina filozofů opomí­jela ve svém myšlení nejdůležitější otázku ze všech, otázku „bytí“, že došlo k zapomenutí na bytí…. Úkolem Heideggerovy knihy „Bytí a čas“ bylo obrátit pozornost člověka k plnému významu bytí…. Nikdy netvrdil, že bytí je nadpři­rozené, určitě ne takové, že by bylo totožné s Bohem…. Zcela obrátil Descar­tovu slavnou větu: místo “Myslím, tedy jsem“, tvrdí „Jsem, tedy myslím“.

              To všechno mohu podepsat. A je to pro mne jen další důkaz, že myšlení se nejednou ubírá zcela stejným směrem a může v důsledku toho dospívat i ke stejným základním hodnocením. Navrhované konkrétní řešení problému bytí, tak jak bylo ve zkratce charakterizováno výše, a kde klíčovou veličinou je kategorie informace, mohlo by snad znamenat i potřebný posun poznání v dané oblasti. Zda tomu tak skutečně bude, to ovšem nezáleží jen na mém přesvědčení.

              To druhé co mne oslovilo, a s čím jsem myšlenkově zajedno, je pak i toto vyjádřeni Bertranda Russela ve vztahu k úkolům filozofie: „Filozofie má být i smělá v navrhování hypotéz, týkajících se univerza, k jejichž potvrzení či vyvrácení není věda ještě disponována“ (citováno dle knihy M. Andrleho Whiteheadova filozofie přírody“, nakl. P. Mervart, 2010, str. 55).

              Nejednou se tak i dělo, hlavně v těch antických počátcích, a předmětem zájmu určité části filozofie to bylo i později. Přirozeně, že ve valné míře se značně odlišnými přístupy a výsledky. A i dnes, protože přírodní vědy v daném směru ještě nevyřešily všechno, je tu snad stále ještě kousek místa i pro filozofii a její hypotetické úvahy či představy. Stejně jako se to zcela přirozeně děje i u přírodovědců nebo filozofujících přírodovědců samotných. Rozdíl tu může být v míře účasti fantazie a menší „zodpovědnosti“ filozofie. Jinak se ale celkový proces poznávání může bez této hypotetické složky jen těžko obejít. „Možná, že některé ideje stejně nepodložené podle dnešních standardů v budoucnu zaujmou své místo v přijatém „vědeckém“ obraze skutečnosti“ (J. D. Barrow, „Nové teorie všeho“, Dokořán, 2008, str. 15, když před tím popsal příběh ideje atomu).

              A zapomenout nelze v daných souvislostech ani na stanoviska významného předstravitele racionalistické filozofie Leibnize, že existuje dokonalá racionalita a logická uspořádanost vesmíru, předsjednaná harmonie vesmíru implikující determinismus, kvantitativní a kvalitativní nekonečnost univerza, a zejména i to, že základem světa jsou dvě substance - materiální a duchovní. Tyto principy jsou u něho sice spojeny s existencí a úlohou Boha, v podstatě jsou ale platné i v ateistickém pojetí, jež je zastáváno ve zde předkládaném výkladu. A ten tak může nyní i začít.

II.  ZÁKLADNÍ TEORÉMY

              Základní teorémy, vztahující se k dané koncepci, k danému pojetí podstaty a způsobu fungování veškerého reálného bytí a dění jsou dva. První z nich nazývám existenčním, druhý dějovým.

             Dlužno ovšem hned říci, že tu nejde o nějaký objev, nýbrž že co do vlastního obsahu (nikoli co do samotných formulací) jsou příslušné problémy v rámci filozofického myšlení i mnohého vědeckého bádání známy a diskuto­vány již po staletí, vlastně již od antického Řecka.
Ve vztahu k této kolébce celého fundamentálního evropského myšlení je to v daných ontologických souvislostech  - jak se uvádí např. v Předmluvě J. Netopilíka ke knize Aristoteles Člověk a příroda (Antická knihovna, Nakl. Svoboda, 1984) např. učení předsokratovských filozofů o samopohybu hmoty, Herakleitovo učení o jednotě protikladů, bytí a nebytí jako dvou složek dění, a dále a hlavně učení Aristotela o tonm, že látka (hmota) je věčná, nezničitelná, že nevzniká a nezanikáa je v jitém vztahu podstatou, že stejně tak i pohyb (v nejobecnějším smyslu totožný se změnou v jejích různých podobách) je věčný a nezničitelný a neexistuje mimo věci (hmotu), že fakt pohybu svědčí o existenci prostoru a nemožnosti prázdna, že prostor je vždy zaplněn látkou, tedy že není žádné prázdné méísto, že čas je neohranišený do minulosti i budoucnosti, protože pohyb nemá ani počátek ani konec, a proto také svět nikdy nevznikl a ani nikdy nezanikne.....
            Bylo by možno uvádět ještě další a podrobnější vyjádření, tak jak se týkají daného tématu, ale to nejpodstatnější bylo řečeno. Případně dále bude ještě něco připomenuto. V daném textu půjde tedy  jen o osobní pojednání téhož s dodatečnou oporou v tom všem výše uvedeném

             V konečné instanci - jak je zřejmé -  jde o  záležitosti velice zásadní a hluboké, z hlediska běžného lidského zájmu o okolní svět ovšem velice vzdálené a odta­žité.

             V   případě prvního teorému jde o  problém existence či neexistence nicoty, neboli  naopak o  absolutní přítomnost vždy něčeho. V trochu posunuté rovině  pak o. problém bytí či nebytí ( kde určitý základ toho, jak na to poukázal M. Andrle v naší vzájemné korespondenci, lze najít již v myšlenkové konstrukci o bytí a nebytí u Parme­nida z Eleje, 5. stol. př. n. l.). Sem pak potažmo patří i problém stvoření či nestvoření světa.

             Ve druhém případě je to problém charakteru vývoje, způsobu dění, tj. zda je zde vždy (i v rámci kosmu, i v rámci života vůbec, i v rámci lidské společnosti i života každého jednotlivce) více možností jeho pokračování nebo zda je ta možnost vždy jen jedna (determinismus versus náhodný vývoj).

              Vzhledem k samotné povaze těch problémů – pominu-li stanovisko nepoznatelnosti – bývají zde řešení zpravidla velice jednoznačná, tj. přiklánějící se na jednu, nebo na druhou stranu. A často je tu i velice zřetelná převaha jednoho z nich. Různých pochybností je tu ovšem také stále dost. Autorovo stanovisko je také jednoznačné a vyhraněné, jak to ukazují i samotné formulace těch teorémů.

              Tak tedy. První teorém, existenční, praví: „Nemůže existovat stav, kdy nebo kde by nic neexistovalo. Nemůže existovat NIC. EXISTENCE a NIC se vzájemně vylučují“.

              Druhý teorém, dějový, praví: „Samotný fakt, že se něco stalo tak, jak se to stalo, svědčí o tom, že se to jinak stát nemohlo. Kdyby se to jinak stát mohlo, tak by se to jinak i stalo“.

               Teď poněkud podrobněji.

III.  TEORÉM EXISTENČNÍ

             Jak je patrné z jeho formulace, jde tu vlastně o konstataci, že vždy existuje NĚCO. Bylo by proto možné ho formulovat také v tomto pozitivním smyslu. Jde jen o to, kterou z těch dvou protikladných možností chceme více zvýraznit, upřednostnit. Z mého pohledu je to důraz na neexistenci NIC. Problému se tak, myslím, vtiskuje – byť třeba jen formálně – výraznější, vyostřenější podoba. Ale jinak jde o totéž.

              Ať tak či onak, jsou tu důvody, proč se této fundamentální stránce všeobecného bytí věnovat poněkud blíže. Spadají sem určité obsahové náležitosti, interpretace, souvislosti a nakonec i důsledky. Spíš než o nějaké převratné objevy jde tu ovšem jen o určitý výklad a uspořádanost problému.

              První, o čem je třeba se zde zmínit je to, že kromě protikladné dvojice NĚCO – NIC, máme tu co do činění i s podobnou, rovněž velice obecnou dvojicí BYTÍ – NEBYTÍ. Otázkou je, zda jde o totéž, jen jinak vyjádřeno, či nikoliv. Názory se zde mohou lišit, a tak i to následující nemusí být nijak souhlasně přijato.

              Kontrapozice BYTÍ-NEBYTÍ, v každém případě podle zde předkládané celkové koncepce, není totéž, co kontrapozice NĚCO-NIC. NEBYTÍ je sice možné chápat ve smyslu NIC, tj. jako totálního protikladu BYTÍ, ale v tom případě NEBYTÍ neexistuje, stejně jako NIC. Budeme-li však uvažovat NEBYTÍ na jakékoli konkrétnější úrovni, tak ono zcela reálně existuje.

              Důvod je ten (a zde již v dalším textu opustím majuskule), že všeobecné bytí je zároveň děním. A v rámci něho vše co existuje, prochází reálně procesem vznikání a zanikání, tedy od stavu bytí do stavu nebytí. Nebytí má tak význam zásadní změny stavu, znamená nebytí něčeho konkrétního v důsledku jeho transformace, přeměny v něco jiného, rovněž konkrétního. Jde tu o změnu kvality, ovšem v rámci stejné hlubší podstaty. Samotné bytí tedy pokračuje, jenomže v jiné podobě, nadále existuje něco, nikoli nic. Kontrapozice něco-nic je tak obecnější charakteristikou než bytí-nebytí.

              To, že nebytí v jeho racionálním smyslu není totéž, co nic, lze doložit bezpočtem příkladů. Před chvílí mi, například, praskla žárovka, a musel jsem ji vyměnit (mám, naštěstí, ještě ty příjemnější předbruselské), Svítící žárovka přestala existovat, odešla do nebytí. Ale zůstala tu co do základní podoby tatáž žárovka, jenže nesvítící. Bytí daného objektu – i když v určité zásadně přeměněné podobě – nadále existuje. Změna nastala cestou entropie (což nemusí platit vždy), nikoli však nicoty (což platí vždy).

             Stejně tak můžeme nahlížet i na smrt člověka. Bytí živého člověka se jeho úmrtím mění v jeho nebytí. Ale nenastává tím nic, protože to by musely současně absolutně zmizet i všechny atomy s celou svou složitou vnitřní částicově-energetickou strukturou, ze kterých byl konec konců ten živý člověk tvořen. Takové zmizení do absolutní nicoty však nenastalo a ani nastat nemůže. Bytí v jeho obecnější rovině zde pokračuje i nadále, stejně tak a stejnou cestou jak to bylo právě výše řečeno v případě žárovky, tedy cestou entropie.

             Jedna významná odlišnost tu však je a nelze ji opomenout. Nadále tu existují nejen ty pozůstalé atomy, ale po živém člověku zůstávají – alespoň po určitou dobu, někdy krátkou, někdy i velice dlouhou – i informace, které tu ten nebožtík zanechal. Ať již se to zachování děje v podobě vzpomínek jiných lidí nebo v podobě nějakého záznamu na/ve hmotných nosičích. Což je významné zejména z hlediska jeho duševní tvorby.

             Ostatně ani náboženství tu nepředpokládá vznik nicoty. Jednak se v samotné Bibli zcela racionálně, byť obrazně, konstatuje: „Prach jsi a v prach se obrátíš“, tady nikoli „ … v nicotu se obrátíš“, jednak je součástí této formy duchovna i víra, že život člověka pokračuje i po jeho tělesné smrti, byť ve zcela jiné, nehmotné podobě („tam nahoře“). Tedy opět žádné nic, ať už si o této víře, kde – reálně vzato – pracuje již jen pouhá utěšující lidská fantazie, myslíme cokoliv.

             Obecně jde tedy o to, že vývoj veškerého kosmického a tudíž i pozemského bytí, zahrnuje – jak již bylo výše řečeno – jako svou imanentní a neodmyslitelnou součást i procesy či akty vznikání a zanikání. V rámci toho dochází k nejrůznějším transformacím jednotlivých složek a podob této kosmické náplně, což je i základ onoho bytí a nebytí, o kterém se zde pojednává.

             Nám nejvíce známé, a z tohoto pohledu i nejběžnější, řekněme jistou první kategorií těchto transformací, jsou 1) přeměny jedné věcné, látkové podoby materiálna v jinou jeho podobu a 2) přeměny jednoho druhu energie v jiný její druh. V rámci jejich nepřeberného množství nemohu zde v prvním případě pominout třeba přeměnu nevalně vyhlížející larvy v krásného motýla, ve druhém případě zase třeba přeměnu elektrické energie ve světelnou, tepelnou či mechanickou, tak jak se s tím každodenně setkáváme u sebe doma v bytě.

             Druhou kategorií těchto transformací jsou přeměny hlubšího rázu v rámci základní struktury materiálna. Konkrétně je to 1) přeměna látkové podoby hmoty v energetickou a 2) energetické podoby v látkovou. Tak jak to obsahuje a v tom prvním případě z kvantitativního hlediska i definuje nepominutelná Einsteinova rovnice.

             Z hlediska ryze odborného tu jde o záležitosti velice složité a proto mi ani v nejmenším nepřísluší se tím nějak blíže zabývat. A není to zde ani účelem. Stačí jen konstatovat, že se tak děje, že k této reverzibilitě – částečné nebo úplné – docházelo, dochází a bude i nadále docházet, a že tudíž i zde jedno konkrétní bytí zaniká, odchází do nebytí, a na jeho základě vzniká jiné konkrétní bytí.

             Výrazným příkladem v tom prvním případě mohou zde sloužit zejména některé velké a dostatečně známé vesmírné transformace jako jsou zážehy termojaderných reakcí v určité počáteční fázi života hvězd, jejich výbuchy (novy, supernovy) v určité konečné fázi jejich života, v našich pozem­ských podmínkách výbuchy atomových bomb či naopak činnost jaderných elektráren aj. Ve druhém případě té reverzibility je to – možná jedinečná – událost vzniku atomů vodíku a helia z jakéhosi prvotního částicově-energetic­kého základu v určitém počátečním období po velkém třesku. Tak jak se to dosud předpokládá a dokládá a pokud tedy celá ta dosavadní převažující teorie vzniku (toho našeho) vesmíru nebude v budoucnosti ještě nějak zcela zásadně přehodnocena.

             Pro úplnost je třeba ještě dodat – a to je zcela zásadní a žádný fyzik by mi takové opomenutí neodpustil – že při všech těchto transformacích platí zákon zachování hmoty (energie), čili že se tu absolutně žádná ta vesmírná substance nijak neztrácí. Neboli, žádný vznik nicoty se nekoná.

             To všechno platí i pro děje, které se odehrávají na úrovni mnohem, mnohem nižší, než je ta kosmická nebo naše pozemská. Transformace různých podob či součástí materiálna se týká i mikrosvěta, tj. dějů, které probíhají na subatomární úrovni. A podle dosavadních poznatků kvantové fyziky to vypadá, že je to tu všechno ještě mnohem spletitější a zatím i tajemnější. V souvislosti se zde přítomným duálním charakterem částic, jejich střídavým látkovým a vlnovým (energetickým) chováním se pak také konstatuje, že bytí a nebytí je zde skutečně bytostně provázáno a promícháno a vyvozují se pak z toho případně ještě i další závěry, přesahující hranice zde zastávaného pojetí.

             Takže, některé úvahy směřují i k tomu, že zde mizí samotné materiálno, tím jeho nebytím, že je ideálno. Ideálno jsoucí mimo hmotu samu. Příslušnými transformacemi byly by zde pak přeměny materiálna v ideálno a naopak. Což ovšem – na rozdíl od výše zmíněného duálního charakteru částic a jejich tomu odpovídajícího chování – prokázáno není a lze se opodstatněně domnívat, že to prokazatelné ani není. Jde zde tedy o posun ještě o jeden stupeň dále a konec konců se tu vlastně nejedná o nic jiného, než dojít k jakoby vědeckému prokázání stvoření světa, tak jak je tradováno v náboženství („Na počátku bylo slovo“). V těchto souvislostech bylo/je tak možno nalézt třeba na Wikipedii příspěvky na téma „Kvantová fyzika a duchovno“, „Kvantová fyzika a zázraky“ nebo „Existuje Bůh? Kupodivu odpověď nám nastiňuje kvantová fyzika“.

             Jsou ovšem v daném směru i střízlivější, opatrnější a na první pohled, zdánlivě i opodstatněnější úvahy. Příkladem může být již v dřívějších příspěvcích zmiňované vyjádření Jamese Gleicka z jeho knihy „The Informa­tion“ o tom, že „…rostoucí počet vědců si začíná klást otázku, zda informace může být prvotní, podstatnější než hmota sama“.

             V tomto směru máme zde tedy opět co do činění s ideálnem ve vztahu k materiálnu, neboť informace – a to už se stále opakuji – svou vlastní podstatou nic jiného než ideálno není. Ale na rozdíl od jiných pojetí ideálna je to ideálno reálné, reálně existující. Jako taková je informace interní součástí hmoty, v jakékoli její podobě, jakéhokoliv materiálna, a proto nemůže být vůči hmotě ani geneticky prvotní. Nemůže být něčím, z čeho se materiálno teprve tvoří. Je ovšem příčinou, řídícím momentem jeho pohybu, a tudíž i všech těch transfor­mací, o kterých byla řeč výše. V tomto smyslu byla vedena i polemika s uvede­ným Gleickovým vyjádřením ve dvou předchozích příspěvcích na tomto blogu.

             Postulování substancionální prvotnosti informace, tedy ideálna, vůči materiálnu by nás konec konců zavedlo opět jen k onomu biblickému: „Na počátku bylo slovo“. Neboť slovo není nic jiného než informace. A tak bychom v tomto případě mohli nebo měli jaksi moderněji, odborněji, „vědeč­těji“ říkat:  „Na počátku byla informace“ A klást si otázku zda to tak je či není.

             V souladu se zde zastávanou obecnou teorií informace je zde odpověď dvojí: ano i ne.

             Odpověď ne zde výše právě zazněla. Týká se té substancionální, genetické prvotnosti informace, tedy možnosti vzniku, vytvoření materiálna z ideálna. Tak tomu skutečně nemůže být. Je možné – a neustále se tak děje – aby z jedné podoby materiálna vznikla jiná jeho podoba. Ale není možné, tedy reálně, „technicky“, aby z ideálna vzniklo materiálno. Není prostě z čeho. Možné je to jen v lidské fantazii, ta v ničem žádné překážky nemá.

             Ale je tu i odpověď ano, ovšem v podstatně jiném smyslu. Jde o to, že již na samém počátku velkého třesku (stále zde předpokládám platnost jeho dosud dominujícího pojetí), tedy v čase 10 na -45 sekundy, tu nepochybně jistá zcela základní informace byla a musela být. Ovšem jen jako součást v tom momentu rovněž již existující určité zcela základní podoby materiálna (téměř jistě energetické povahy). A od této a takto existující zcela základní informace (po které pátrají „teorie všeho“, i když to tak nenazývají) se pak začal odvíjet i veškerý další vývoj toho našeho vesmírného materiálna i v něm zakódované informace samotné. Neboli vývoj neoddělitelného duálu hmoty a informace jakožto samoregulačního systému, v němž hmota je podmínkou existence infor­mace a informace je podmínkou existence hmoty. Tak jak o tom bylo již vícekrát dříve pojednáno. V tomto smyslu má pak informace „na svědomí“ i všechny ty transformace, tak jak o nich byla výše řeč.

             Tolik k otázkám bytí a nebytí, tak jak souvisejí s teorémem o neexistenci NIC. A na to ještě navazujícího problému o prvotnosti či neprvot­nosti ideálna. Je tedy na čase se teď obrátit i k tomu teorému samotnému. Následující text by mohl být i stručnější, ale snad mi to v rámci „filozofování“ bude prominuto.

             Jak bylo uvedeno hned na počátku, teze o neexistenci NIC neboli o existenci vždy NĚČEHO, není nějakým objevem. Toto tvrzení nemusí být ovšem nějak bezvýhradně přijímáno. Případné pochybnosti zřejmě jsou nebo mohou být nejčastěji spojovány s vědecky dosud ne zcela vyřešenou otázkou vzniku samotného vesmíru. Ve zde prezentovaném pojetí je však uvedený teorém, uvedené tvrzení, přijímáno bez výhrad.

             Tak především lze považovat (považuji) za prokázané, že v rámci vesmíru neexistuje žádné absolutní vakuum. Čili místo bez jakékoli přítomnosti jakékoli součásti (podoby, formy) vesmírného, kosmotvorného materiálna. Není tu žádné naprosto prázdné místo, žádné NIC. V každém bodě vesmíru je přítomna nějaká složka hmoty. I s příslušnou v ní „vtělenou“ informací. O ní tu teď ale nejde, to je podstatná záležitost až v rámci toho druhého teorému.

             V rámci celkové kosmické náplně jde nejčastěji, v převažující míře, o materiálno v podobě nějakého druhu (nějakých druhů) energie: elektro­magnetického záření, gravitace, silné a slabé interakce elementárních částic, energie vakua, dosud tajemné temné energie či snad ještě nějaké jiné její podoby.

             Druhou skupinou, s menší celkovou vahou, jsou látkové objekty. A to jednak v rámci nám vlastní a známe baryonové hmoty v jejích nejrůznějších podobách (od atomů a mezihvězdného plynu až po skupiny galaxií), jednak v rámci celkově významnější, ale dosud také stále ještě značně tajemné temné hmoty.

             Za určitou zvláštní, třetí skupinu by snad bylo možno považovat černé díry. Takové ty supergravitační stoupy, v nichž se ty původní látkové substance, pokud se ocitnou v jejich blízkosti, včetně elektromagnetického záření (světlo), zase pohltí a „semelou“ do nějaké (určité) jiné energetické podoby, která se pak „vypaří“ (Hawking). Nebo, což se zdá být pravděpodobnější, se zde vytváří nějaká ta lokální superhmotná "kulička" (viz níže) s nějakým svým dalším zatím neznámým osudem. A nebo se třeba s tím spolykaným materiálem – v případě těch super – nebo supersuper velkých černých děr – stane ještě cosi jiného, snad přímo kosmického. Snad. To vše sem již ale obsahově nepatří.  

              Stejné je to s tou naprostou zaplněností i na opačném „konci“ materiálna, tj. i na subatomární (subjaderné) úrovni. Ani zde žádné prázdné místo neexistuje. Jen velký propletenec mikročástic a vlnění v rámci jejich duálního charakteru. Tak jak o tom bylo krátce pojednáno výše v rámci problé­mu bytí-nebytí.

             Fakt, že vše, každé místo v makrokosmu i mikrokosmu je něčím zaplně­no, že se tu žádné NIC nevyskytuje, nevyvolává (snad) žádné pochybnosti. Ostatně, je-li prostor neoddělitelný znak (atribut, vlastnost) hmoty, tzn. tam, kde je hmota, je i prostor, a kde je prostor je i hmota, tak tomu jinak ani být nemůže. Prázdný prostor je nonsens.

             Jinak tomu je – co do možných nebo i fakticky odlišných názorů – v případě, že překročíme rámec dané kosmické existence a pozornost se soustředí na samotný vznik vesmíru a také jeho zánik. Zde se lze v rámci někte­rých vysvětlení s určitými pochybnostmi setkat. Pochybnostmi, které mohou vyúsťovat nebo i vyúsťují až v názor, že vesmír vznikl z ničeho (viz např. M. Krauss v jeho na upoutání pozornosti zaměřených vystoupeních), že před velkým třeskem tu skutečně nic nebylo a stejný stav že nastane i po jeho zániku, tj. např. po jeho tepelné smrti (která ovšem podle Nernstova teorému nemůže nikdy nastat). Dovodit to lze také z tvrzení (které zaznělo svého času i v Českém rozhlase v pořadu Meteor), že velký třesk znamenal zároveň počátek času a tudíž otázka, co bylo před tím je zcela nesmyslná, protože když nebyl čas, nemohlo být ani žádné před tím. Tedy nebylo tu nic, zhola nic. A z toho NIC pak nějak vznikl ten náš vesmír. Stejně tak po jeho tepelné smrti, kdy údajně zase zmizí, nastane zase NIC.

             Určité východisko, vlastně již jiný názor, obsahuje náboženské nebo na roveň jemu postavené vysvětlení. Zde vesmír vznikl, byl stvořen, z nějakého nadpřirozeného ideálna, z boží vůle či nějaké věčné ideje… V tomto případě ovšem čas nemohl vzniknout až s velkým třeskem, musel tu být také již před tím, protož před tím musel existovat i ten Stvořitel. A raději se zase neptejme, co celou tu dobu před aktem stvoření dělal. Stejně tak po (případné) tepelné smrti vesmíru a jeho zmizení, bude tu zřejmě zase dál existovat to na hmotě nezávislé ideálno. Neboť Bůh je podle náboženského přesvědčení věčný. Daný náhled, dané řešení znamená v rámci toho našeho problému již určitý posun, protože existence NIC tu odpadá. I před i po (případném) zániku vesmíru zde bylo a zase bude NĚCO, a to v podobě onoho nadpřirozeného ideálna.

             Na řadě je teď skupina vysvětlení, které se již opírají o určité dosažené vědecké poznatky a na ně tak či onak navazující teorie a hypotézy. V prvé řadě se to bude opět týkat vzniku vesmíru, velkého třesku, ovšem na jiném základě, ve větší konkrétnosti a s jinými souvislostmi. V tomto smyslu považuji ta následující objasnění za nesrovnatelně racionálnější a realističtější, i když stále tu ještě nejde o nějaké jediné, jednoznačné, prokazatelné a nevyvratitelné řešení. To vědu stále ještě čeká.

             První vysvětlení by bylo možno nazvat teorií „kuličky“. Ta předpo­kládá, že vesmír se zrodil z jakéhosi malého či velmi malého superhmotného tělesa, do kterého bylo v nějaké podobě – mluvilo se třeba o „kvarkové polévce“ – vtěsnáno veškeré nyní existující vesmírné materiálno. Což znamená, že šlo o těleso, „kuličku“ (samo měřítko je zde problém) s nepředstavitelnou, skutečně nepředstavitelnou hustotou a stejně tak s nepředstavitelně vysokou teplotou (což si podle mého laického názoru protiřečí, ale to už je jiné téma). Ta kulička pak z nějakých důvodů vybuchla a nastal „velký třesk“. V rovněž nepředstavitelně krátkém čase pak proběhlo nesmírně rychlé rozpínání nějaké té prapůvodní podoby materie, až se po jejích nesčetných dalších transformacích vytvořil za dlouhé miliardy našich pozemských let ten nám dosud známý, ale v mnohém stále ještě neznámý vesmír.

             Ponechám teď stranou nejrůznější možné výhrady vůči této teorii, to je na odbornících. Budu předpokládat, že to tak je. V tom případě je zde ale v rámci celého zde sledovaného tématu jedna zásadní otázka: kde se ta kulička co by veškerá hmota tady vzala?

             Jestliže pro svou absurditu odpadá nebo je nepřijatelná odpověď, že vznikla z ničeho nebo z nějakého neuchopitelného nadpřirozeného ideálna, tak je tu možná jen jedna rozumná odpověď: vznikla zase jen určitou přirozenou, i když zcela mimořádnou transformací hmoty samé, stejně obrovskou a také stejně nepředstavitelnou jako byl i velký třesk. Nejspíš – což zde lze logicky předpokládat – v podobě „velkého křachu“, tj. totálního gravitačního zhrou­cení nějakého předcházejícího vesmíru.

             Tak se ostatně uvažuje i o možném osudu toho našeho nynějšího vesmíru. Zcela nedávno (14. 12. 2013) se na internetovém serveru Eurozprávy objevil docela poplašný článek: „Vědci šokují: Svět může zaniknout každým dnem“. Podle něho vědci z Jihodánské university oznámili, že podle jimi nově provedených a opakovaných propočtů, kde vzali (nějak) v úvahu i reálnou existenci Higgsova bosonu, vesmír zkolabuje a smrskne se do malé koule. A tento proces prý možná již začal a konec světa může nastat každým dnem.

             Tak myslet si o takové zprávě můžeme všelicos, celkově to však patří pod „rubriku“, hypotézu, teorii „pulzujícího vesmíru“. Podle ní – pokud nejde jen o moje laické chápání – se velký třesk a velký křach vždy znovu opakují, čas jakožto atribut hmoty, výraz jejího pohybu, má kontinuální charakter a v absolutním smyslu nemají proto tyto procesy ani žádný začátek ani žádný konec. Žádná hmota zde nemizí, žádné NIC ani žádné STVOŘENÍ se nekoná. „Trochu“ potíže z hlediska celkového vysvětlení a pochopení jsou tu s prosto­rem a se supernahuštěností té kuličky.

             Z toho důvodu – a dozajista nejen z toho důvodu – jsou zde proto ještě další hypotézy a teorie, které mají s tím předchozím něco společného, ale v něčem se také zcela zásadně liší. Náleží sem teorie, hypotéza vzniku vesmíru ze stavu singularity, teorie strun a předpoklad existence mnoha vesmírů.

             V tom prvním případě se předpokládá a dokazuje, že na samém počátku vesmíru, na „startovní čáře“ velkého třesku, nebyla žádná supernahuštěná kulička, ale stav zvaný singularita, Což je věc docela zapeklitá. Velmi laicky a obrazně řečeno se zde ta kulička jakoby ještě dále „scvrkává“, nabývá rozměru nekonečně malého (jako ten básník, co chtěl být menší a ještě menší, až bude úplně nejmenší na celém světě) a stává se něco jako bezrozměrným bodem. Věcně řečeno, s žádnou takovou kuličkou se zde nepočítá.

             Jenže co teď s tím, protože tady jsme neskutečně blízko vzniku vesmíru z ničeho nebo jeho stvoření z externího ideálna. Domnívám se však, že východisko zde je a nabízí ho – co do principu – samotné vymezení singularity (v každém případě jedno z nich). To vymezení říká, že singularita je „výjimečný bod v jinak spojitém průběhu děje“ (Wikipedie, zvýrazněno mnou). Je-li tomu tak, pak to znamená, že i před tímto bodem – dal by se nazvat bodem zvratu – probíhal zde nějaký předcházející, rovněž fyzikální děj. Třeba právě zase velký křach, tentokrát ovšem s jiným konečným výsledkem: nekonečně řídkou materiální substancí. Takovou, která je pak zároveň výchozí materiální substancí na počátku velkého třesku. Tedy jistá prapodoba materiálna, energetické či čističově-energetické povahy. V každém případě i při tomto pojetí zde před velkým třeskem bylo NĚCO a ne NIC. A čas tu nezačínal, nýbrž pokračoval, protože i pohyb tu předcházel a pokračoval.

             I ta podoba nekonečně řídké materiální substance se tu dá v rámci určitých hypotéz nebo tak či onak opodstatněných domněnek vysvětlit. Mohl by to být třeba výsledek nějaké celokosmické černé díry jako součást či způsob průběhu velkého křachu. A nebo, a to se zdá být i opodstatněnější, je to také důsledek „rozemletí“ vesmírného materiálna do jeho nejelementárnější podoby, jenže tentokrát v důsledku nějaké externí supersíly. Tyto úvahy se zde odvíjejí od zcela nesporného a prokázaného faktu, že vesmír se neustále rozpíná a to dokonce – snad rovněž prokazatelně – zrychlujícím se tempem. Takže stopa zde pak vede k nějakému nadvesmíru jako zdroji té přitažlivé supersíly, a obecněji k předpokladu o mnohočetnosti vesmírů, v tom i různorozměrných a třeba i hierarchicky uspořádaných. Jenže je tu v tomto případě – na rozdíl od té celokosmické černé díry – zase problém, jak se zpátky dostat do té singularity. Alespoň tedy z laického pohledu.

             Není vyloučeno, že řešení těch problémů se vznikem, zánikem a opětovným vznikem toho našeho vesmíru či vesmírů vůbec, by mohla přinést teorie strun, kde do hry vstupují mnohodimenzionální prostory (v některých propočtech jedenáctinásobné nebo ještě i vícenásobné). Zde by pak jako řešení některých těch předcházejících problému mohly připadat v úvahu různé prostorové přesmyky či něco podobného.

             V každém případě jsme tu převážně na půdě různých hypotéz či dokonce jen dohadů a představ, a skutečná věda má tu zajisté k nějakému zcela prokazatelnému vysvětlení ještě docela daleko. Mj. i proto, že na své plné vysvětlení zde ještě čeká – v daných souvislostech jakoby dílčí problém – temné hmoty a temné energie, které podle dosavadních poznatků tvoří převažující část náplně vesmíru. Dá se však věřit, že dříve či později se vědě všechny ty problémy vysvětlit podaří.

             Vše to předcházející mělo jen ilustrovat, podpořit, opodstatněnost závěrů, které vyplývají nebo se dají dovodit z teorému o neexistenci NIC. Dají se shrnout – a tím zde daný rozbor končí – do těchto tvrzení: Reálně existující NĚCO má podobu duálu hmotně informačního bytí jsoucího vždy a všude. Nikdy nebyl žádný absolutní začátek tohoto bytí a nikdy nebude ani žádný jeho absolutní konec. Toto bytí nemá ani žádné prostorové hranice, ani směrem ven, ani dovnitř. Čas i prostor zde mají absolutně kontinuální charakter. Pánem je zde nekonečno. Vše ostatní, všechny začátky a konce v čase i v prostoru jsou jen dílčí a relativní. Ohraničují jen věčné transfor­mace konkrétních podob dosud existujícího v jiné jeho podoby, tak jak je to podmíněno přítomnou informací.

    IV.  TEORÉM DĚJOVÝ

             Připomeňme si nejprve jeho znění: „Samotný fakt, že se něco stalo tak, jak se to stalo, svědčí o tom, že se to jinak stát nemohlo. Kdyby se to jinak stát mohlo, tak by se to jinak i stalo“.

             Je jasné, že tu jde o problém determinismu, objektivní nutnosti, objektivní příčinné podmíněnosti všeho dění. V daném případě v takovém jeho chápání, že jde o absolutní nutnou a jednoznačnou předurčenost všeho. Předurčenost platnou pro všechny změny, všechen vývoj všech podob reálného bytí. Neživou přírodou, neživou hmotou zaplňující kosmos počínaje, přes veškerou přírodu, hmotu živou, zatím nám známou jen tady na planetě Zemi, až po vývoj a konání specifické podoby této živé přírody, tj. z této přírody se vyvinuvší lidské společnosti i každého k ní náležejícího jedince.

             Jsem si vědom toho, že toto pojetí, označované též někdy jako metafyzické, je téměř jistě většinově odmítáno. Zvláště pokud jde o uvedené vyšší a složitější vývojové stupně kosmického bytí, tj. život obecně, jako takový, a speciálně ve vztahu k dění v lidské společnosti a konání každého jejího jednotlivce. Odůvodňováno je to tím, že je přece zřejmé, že v rámci života obecně a zejména pak v konání lidí existuje vždy více možností, více variant dalšího pokračování, více možných budoucností, že u lidí existuje přece svobodná vůle, svobodná volba v rozhodování, a že také třeba již na úrovni DNA existuje možnost různého „čtení“ zakódované dědičné informace atp. A že nelze přece ve vývoji, konec konců v jakémkoli dění, popírat prvek náhody a dále s tím pak i související pravděpodobnost výskytu toho či onoho pokračování, tedy stochastičnost vývoje (ne vždy, ale přece).

             S ohledem na uvedené je tu tedy problém. Myslím, že nejen pro mne. Problém obecnosti, obecné platnosti „tvrdého“ determinismu. Ano či ne. Zde zastávané stanovisko je takové, že ano, že to platí obecně, a tak je třeba uvést i příslušné argumenty.

             Hned zkraje je tu nutno předeslat, že tu nepůjde a nemůže jít jen o nějaké opakování historicky již dříve se vyskytujících stanovisek, vysvětlení či zdůvodnění, ale že zde, v samotném základě toho pojetí je nový, dříve explicitně nebo vůbec neuvažovaný moment, a to je role informace v rámci veškerého dění, její objektivní funkce jakožto tvůrce pohybu, podmínka a příčina jakékoli změny stavu čehokoliv.

             Ale začněme pěkně po pořádku.

             Nejprve je nutno připomenout, že pro určitou oblast, pro určité děje resp. pro určitou úroveň těchto dějů, takový absolutní determinismus nepochybně platí. Týká se to všech dějů, souvislostí a závislostí, které se v rámci veškeré kosmické náplně, přírody (hmoty) neživé i živé, řídí ve svém průběhu a výsledku tím, co nazýváme přírodními zákony. Tak jak je věda již poznala a nadále poznává. Všeho toho, kde a kdy za daných podmínek je výsledek vždy stejný a nemůže být jiný. Pokud bychom sem zařadili i děje v tomto smyslu zatím nepoznané, a kde odlišný výsledek či průběh se přičítá náhodě, tak by již žádná další argumentace ve prospěch daného řešení nebyla ani nutná. Ale o tom později, teď ještě zůstaneme na dané úrovni.

             Na těchto zákonech, na tomto jednoznačném průběhu a výsledku příslušných dějů, je založen nejen samotný vývoj kosmu a jeho jednotlivých součástí (třeba život hvězd, způsob fungování naší planetární soustavy – dle Keplerových zákonů atd. atd. atd.), ale je na tom založena i veškerá lidmi vynalezená a příslušně fungující výrobní a spotřební technika a technologie, technika mírová i válečná, pozemská i kosmická… Je na tom založeno i pěsto­vání plodin a jejich zpracovávání, pečení chleba, výroba sýrů a další a další. Výčet různých příkladů i oblastí by zde byl více než sáhodlouhý. Nebýt tohoto, za daných (příslušných) podmínek vždy stejně a se stejným výsledkem probíhajícího děje, nevznikla by nikdy ani žádná civilizace, ba ani samotný pozemský či jakýkoli jiný život by vlastně nebyl možný. Protože i ten je ve svých nejhlubších základech založen na zcela určitých fyzikálních a chemických procesech a reakcích, kde o nějakou svobodnou volbu zcela jistě nejde.

             Ale co tedy s těmi odlišnými výsledky, nestejným průběhem dějů, svobodnou volbou, speciálně v lidském konání, různým způsobem „čtení“ genetické (nebo snad i jiné) informace apod.?

             První okolností, která tu hraje svou příčinnou roli, jsou změněné podmínky. Změní-li se podmínky, celý další sledovaný děj proběhne jinak. Ale opět jen určitým způsobem a zcela určitým – teď již jiným – výsledkem. A změní-li se ještě jinak podmínky, výsledek bude opět jiný. Samy změněné podmínky jsou ovšem zase důsledkem jistého předcházejícího děje. Neobjevily se jen tak z ničeho nic, něco je také podmínilo. A tak stále dále a dále do minu­losti. Každá příčina je něčeho následkem, každý následek je zase příčinou. Tak mnoho-li „volnosti“ se zde vyskytuje?

             Druhou okolností, druhým velice zásadním faktorem, který se zde uplatňuje, je to, že těch vlivů, podmiňujících každý následný dějový krok – zejména u objektů na vyšším vývojovém stupni a tedy i s vyšší složitostí svého uspořádání, kam patří zejména živé objekty a v rámci nich ty vývojově nejvyšší – tedy, že těch vlivů je vždy více, ba mnoho. Což se vyjadřuje vžitým konsta­továním, že „vše souvisí se vším“. I když, samozřejmě, v různém stupni významnosti.

             Tato všeobecná souvislost, o níž nepochybuji, je někde velice, velice hluboko zakotvena v rámci veškerého kosmického bytí. Přisuzoval bych to tomu, že všechno, co v rámci tohoto bytí existuje, pochází konec konců z jediného zdroje, z jediného stavu, z jediné „matky“, tzn. z určité stejné prapodoby materiálna v momentě velkého třesku. Tato „pramáti“ se pak v důsledku jisté v ní obsažené „prainformace“, tj. zcela základní, prvotní informace (principu, zákona) po které se pídí „teorie všeho“, začala různě transformovat a diferencovat, až do podoby, která je nám dnes více méně známá. A tak tu zůstal – a nemohl nezůstat – všeobecný „příbuzenský“ vztah všeho co existuje, a tím i všeobecná souvislost.

             Tato souvislost – vlastně celý nekonečný oceán souvislostí – je pak i velice odstupňovaná, často až téměř nekonečně vzdálená. Ale je tady. A není v lidských silách ji všechnu nějak obsáhnout, odhalit a utřídit. Naše poznání tak zpravidla zůstává jen u těch vazeb a souvislostí nejbližších a nejdůležitějších, a na tomto základě pak identifikuje i příčinné souvislosti. Což většinou nebo často postačuje – ale někdy také ne. A vysvětlení nám uniká, výsledek se zdá být nahodilý.

             To, co platí ve vztahu ke všeobecnému kosmickému vývoji, platí – jak soudím – i pro lidské dění, neboť i ono je součástí tohoto vyššího celku. I zde se střetáváme s množstvím různých souvislostí a s různou mírou jejich vlivu. Nikdy je ale neznáme všechny. Náš mozek přijímá, zpracovává, ukládá, generuje a vytváří velké množství nejrůznějších informací, vnějších, vnitřních, pudových, emocionálních, rozumových (v tom poznatkových), probíhá v něm, ale i celkově v našem organismu informační „hemžení“, vědomé i podvědomé (nevědomé), uspořádané i neuspořádané, a to všechno pak v různé míře spolupů­sobí na naše rozhodování a posléze i konání. Naše rozhodování není tedy zdaleka jen rozumové a zcela vědomé.

             To všechno pak vyúsťuje ve zcela určitý konečný verdikt v daném konkrétním případu rozhodování. Aby ten výsledek byl nebo mohl být nějaký jiný, musel by se v tom procesu rozhodování objevit ještě nějaký další informační impuls, ať již pocházející zvnějšku nebo zvnitřku našeho organismu. Vždy je tu však v daný moment určitý širší nebo i široký soubor konec konců relevantních souvislostí, které podmiňují a předurčují právě ten jeden konečný výsledek. Dohlédnout při tom můžeme zpravidla jen ty nejbližší příčinné souvislosti. Celé to předivo dalších a vzdálenějších souvislostí, hlubších informačních impulsů, které také mají nebo mohou mít určitý vliv, určitou iniciační roli, nám zůstává skryto. Svoboda volby je v celém tomto smyslu a kontextu jen zdánlivá. Nemůžeme při tom navíc zapomínat, že informační procesy co do své realizace jsou vlastně procesy materiálními, fyzikálními a chemickými reakcemi a interakcemi, které i zde nutně podléhají přírodním zákonům.

             Nicméně je tu proti danému pojetí determinismu, proti jeho absolutní platnosti ještě jeden argument. Obrazně řešeno zbraň s velkou palebnou silou. A to je poukaz na činitel náhody. Náhody, která znamená, že se stane něco neočekávaného, nepředvídatelného, a děj pak probíhá jinak a s jiným výsled­kem. Tím se zdá být platnost absolutního determinismu vyvrácena.

             Jenže. Jenže pokud platí, že vše souvisí se vším, pak náhoda v nejširším možném nazírání nemůže existovat. My něco považujeme za náhodu, protože neznáme, a – v určitém ohledu naštěstí pro nás – nikdy ani nebudeme znát absolutně všechny vlivy, které v jejich sřetězení a významovém uspořádání vedly právě k tomu, co se stalo. A co se v životě každého jednotlivce i celé společnosti ještě stane.

             Primitivním příkladem může tu být třeba obyčejná, nijak předem speciálně nepřipravená hra v kostky. To, že v daném hodu daného hráče padla právě šestka je celkem přirozeně klasifikováno jako náhoda. Jenže kdybychom tu vzali v úvahu absolutně všechny vlivy a okolnosti, které zde působily, vše pečlivě změřili a propočítali, počínaje tím v jaké přesné poloze byla ta kostka v hráčově dlani, jakou silou byla vržena atd. atd., tak by nám nutně vyšlo, že nic jiného než šestka padnout nemohlo. Protože ten hod se pak již řídil přírodními zákony a ty – za daných podmínek – nic jiného než absolutní nutnost neznají.

             Takže, z našeho lidského hlediska žijeme ve světě plném náhod, které však konec konců žádnými náhodami nejsou. Vše je – díky ve hmotě zakódo­vané informaci – předurčeno. Což se pak také v laickém poznání a tušení odrazilo ve známém a ne příliš povzbudivém úsloví: „Co se má stát, to se i stane“ Naštěstí to nevíme a nevědí to ani kartářky, astrologové a jiná podobná branže.

             Druhým důvodem, proč něco považujeme za náhodu (což je ale vlastně jen specifická součást předchozího), je to, že nazíráme na daný děj, na danou událost jen v rámci daného systému. Jestliže vezmeme v úvahu systém širší, odkud mohou pramenit další vlivy, řada náhod přestane být náhodami. A jestliže vezmeme v úvahu nejširší vůbec myslitelný systém, tak náhoda zde také definitivně zmizí

             V uvedeném absolutním pojetí, s ohledem na to, co bylo výše k tomu řečeno, je vývoj absolutně deterministický a vůbec nic se s tím nedá dělat. Lze to jen – pokud jsou nám příslušné zákonitosti známy – využívat k našemu prospěchu, jako je tomu v případě nejrůznějších technických výtvorů a technologických postupů. V případě společenského života samotného je jak samotné poznání, tak i účelné využívání určujících souvislostí podstatně obtížnější, protože tento systém je i podstatně složitější. To je pak také mj. i důvod nesčetných krachů nesčetných prognóz. Jen málo kdy a málo v čem se zde podařilo trefit do černého. Ale jak již bylo řečeno, tato nemožnost nebo neschopnost přesně říci, co se stane, je vlastně pro nás obecně i velikým štěstím.

            

            Na úplný závěr je tu snad možno jen znovu připomenout či zopakovat, že při celkově zde zastávaném a v řadě předcházejících příspěvků prezento­vaném pojetí podstaty veškerého reálného bytí a dění, čili podle dané ontologické teorie, je jakákoli změna čehokoliv, veškerý vývoj dán, podmíněn, předurčen v materiální substanci zakódovanou informací. Dle ní se řídí pohyb (změna stavu) v každé jednotlivosti v každé milisekundě. A proto ten vývoj ani nemůže být jiný, než deterministický. Je to třeba děsivé, ale je to tak.

             Za vším stojí, za vším hledej, všemu je na vině nikoli žena, ale informace. Druhá – vedle hmoty jako takové – substancionální a neoddělitelná složka veškerého reálného bytí, demiurg jeho pohybu, čili měnící toto bytí v dění a v této podobě veškeré bytí i existující. Informace vše předurčuje, bez ní by se nestalo vůbec nic a vůbec nic by ani neexistovalo. Je to podmínka dění a tudíž i reálného bytí sine gua non.
             Při daném řešení, v daném substancionálním vymezení, není veškeré dění, veškerý vývoj 
(zahrnující jak kvantitativní, tak zejména kvalitativní změny) nic jiného, než kontinuální, spojitý hmotně-informační proces, v nejrůznějších svých složkách, konkrétních podobách a způsobech. A spíše bychom zde měli hovořit o propletenci či propletencích těchto jednotlivých dílčích procesů, úměrně složitosti sledovaných objektů.
            To platí jak pro základní (výchozí, obecnou) a naprosto dominující složku veškerého vývoje, tj. vývoj neživé hmoty, neživého kosmického materiálna - ať již v podobě energetické, látkové či látkově-energetické a na jakékoli makro či mikro úrovni - tak zejména pak na vyšší úrovni složitosti pro vývoj neskonale vzácné hmoty živé. A vůbec v nejvyšším stupni je to na úrovni, kdy hmota je schopná poznávat sebe samu prostřdnictvím a v podobě myslících bytostí. Vzácnost výskytu je tu maximální a maximální jsou i propletence hmotně-informačních procesů vyůsťujících v konání jednotlivců a pak i v dění ve společnosti a její vývoj. To vše zde probíhá za účasti všech vývojových stupňů samotných informací, přírodními zákony počínaje, přes informace genetické a další s nimi v procesu života související, až po informace rozumové, poznatkové a ztechničtělé. Tak nesmírně bohatá a složitá je ta extrémní vzácnost - náš život.
             Vše další a konkrétnější co s touto nejvyšší formou, s tímto (zatím?) nejvyšším dílčím stadiem vzestupného kosmického vývoje souvisí, jsou pak již další témata a náměty pro nespočetná jiná bádání, práce a kapitoly. Tak jak je právě toto dominantně a zcela přirozeně středem zájmu lidské populace.

                                                     x  x   x

          Na samotný závěr ještě jen jeden ohlas k uvedeným teorémům. Ing Vladimír Valenta mi napsal: "Tvoje teorémy jsou fascinující. Vlastně jsou vyústěním Tvé filozofie....Teorém 1. je filozofickým zobecněním II.věty termodynamické.... Teorém 2., dějový, by měl korespondovat s I.větou termodynamicklou... Termodynamika připouští vnější zásah, umělý, a proto pro uzavřený systém nemožný. Ale pro otevřený systém možný. ..Obecná otázka tedy zní: je makrokosmický energetický systém uzavřený nebo otevřený? Na to neumím odpovědět. V případě uzavřeného vesmírného makrosystému máš děsivou pravdu..."