O zapeklitosti informace

A ve výsledku i o tom, že nejen myšlenkové, emocionální, obecně životní, společenské a technologické procesy, ale i veškeré procesy ryze přírodní jsou zároveň i procesy informačními. Ať již podmíněnými interně, či externě. Podle toho se liší jednotlivé velké druhy informací.  

Josef Vaner

Zdá se, že odpovědět na otázku co je informace – nemáme-li na mysli jen její obvyklé vymezení jako zprávy (popř. jejího obsahu a smyslu ), poučení o něčem ( sloužícím ke vzájemnému styku živých i neživých systémů přírody) a tedy i její chápání v matematickém smyslu, nýbrž jde nám i o hlubší pohled, řekněme filozofický, o její zcela obecnou povahu, její podstatu, a tím i o její místo v obecném systému všeho bytí a dění – tak v tomto smyslu odpovědět na danou otázku není zřejmě zcela jednoduché. Alespoň se o tom zdají vypovídat různé pokračující diskuse a odborná pojednání, mezi nimi i ty, které se vztahují k určitým konkrétním oblastem jejího výskytu, ale s ambicí k příslušným zobecněním.

             Neboť skutečně, i když se to mnohým nezdá: rozprostřenost jevu informace je prakticky neomezená, tedy zcela všeobecná, jsou různé druhy a vývojové stupně informace se svými specifiky či charakteristickými rysy a jde tedy o to, zda mají tyto různé druhy něco společného, společnou povahu, jednotnou podstatu a stejný způsob existence. Třeba počítačový software, produkty lidského myšlení, různorodá komunikace živých organismů, genetická informace, informace obsažená ve světelném paprsku, atomu a v nesčetných jiných součástech neživé přírody (tak jak to chápe a zabývá se tím fyzika) aj. Je-li tu něco společného, tak co to je, čím všechny ty jednotlivé druhy a vývojové stupně v konečné instanci jsou, jaký je stejný způsob jejich existence, jaká je ve všech těch případech funkce informace (je-li taková), jaké postavení tu má člověk se svým vědomím neboli nakolik je či není informace jev zcela objektivní.

             Tyto tři otázky resp. problémy - tedy 1) povaha informace v návaznosti na způsob existence, 2) objektivnost a/či subjektivnost existence a 3) funkce informace - jsou také předmětem následujícího pojednání. Některé další důležité související otázky jako je zejména problém náhodnosti či determinovanosti vývojových procesů zde zatím zůstávají stranou.

             Svůj názor, svoje řešení jsem již prezentoval v několika předcházejících příspěvcích na tomto blogu, poprvé před třemi lety v „Úvahách o jsoucnu“. Později to řešení zde znovu připomenu. Nyní bych se chtěl krátce zmínit o názorech některých jiných autorů, ať již jsou v něčem shodné, podobné či odlišné.

             V předcházejícím příspěvku s názvem „Ještě ke vztahu informace a hmoty“ jsem připomenul, jak nahlížejí na obecnou povahu informace, na problém s jejím zařazením a vymezením (někteří) fyzikové či další vědci z blízkých nebo příbuzných oblastí a uvedl k tomu některé výhrady. Zdrojem byl referenční článek Johna Horgana „Proč informace nemůže být základem reality“ (2011, internetová adresa minule uvedena). Zde bych to chtěl pro začátek ještě trochu doplnit a zpřesnit.

             Základní tvrzení – s odkazem na Rolfa Landauera – je tam takové, že každá informace je (jev) fyzikální: „….all information is physical…“ Stejná teze je obsažena i v názvu jedné kapitoly v obsáhlé knize Jamese Gleicka „The information“ (Fourth Estate, London, 2011). Kapitola nese název „Information is physical“.

             Vzniká přirozeně otázka co tím rozumět, protože pojem „fyzikální“ může mít v daných souvislostech  zřejmě dva významy.

             Za prvé to může znamenat, že jde o jev, objekt hmotné povahy, např. kámen nebo blesk ( kdy v prvním případě se jedná o hmotu v její látkové podobě, ve druhém případě v její energetické podobě). Anebo tím fyzikální objektem v daném smyslu může být také nějaký hmotný proces (např. tavba kovů). Sotva se ovšem lze domnívat, že pod tento význam slova „fyzikální“  spadá i informace. Tedy, že by byla svou povahou také hmotná, stejně jako kámen, blesk nebo tavba kovů. V tomto smyslu informace rozhodně fyzikálním jevem není a být nemůže. Jde tu tedy o ten druhý význam.

             V tom druhém případě se slovem „fyzikální“ může rozumět nebo rozumí, že daný jev sám o sobě sice hmotný není, ale že s hmotou je těsně, neodmyslitelně spjat, že je to nějaká její vlastnost, projev či způsob existence. Nejde tu tedy o hmotu samu, není to hmota sama, ale nelze to od ní oddělit, bez ní to neexistuje. A můžeme tu pak mít na mysli třeba fyzikální zákony. A v tomto smyslu spadá pod pojem „fyzikální“, tedy že jde o  fyzikálním jev, i informace.
                Informace je jev fyzikální potud a jen potud, že existuje výhradně jen prostřednictvím hmoty ( ať již v její látkové či energetické či ještě jiné podobě nebo všech ve vzájemné součinnosti) a jen a jen tímto prostřednictvím. Co do své vlasní podstaty však informace žádný fyzikální - ve smyslu hmotný- jev není.. V tomto ohledu je to jev jen a jen nehmotný.

             Ostatně tak je to ve zmíněném Horganově článku i specifikováno, pokud tam zmíněného Rolfa Landauera necháme domluvit: „...all information is physical – that is, all information is embodied in physical things or processes ...“

Což dopovězeno znamená: každá informace je vtělena, obsažena ve hmotě, ale sama o sobě, jako taková, svou podstatou, povahou, obsahem, sui generis, an sich,  hmotou není.  Existuje ovšem – to znamená uchovává se, působí, přenáší se a na jistém stupni i vzniká -  jen prostřednictvím hmoty. Jasná zpráva. Ale co to pak informace je, jaká je její povaha, když sama hmotná není?

             Zde pak, jak se zdá, začínají pro tyto fyzikální přístupy (a jak uvidíme později i pro jiné přístupy) určité potíže.  Nějak se jim nechce do přirozeného a jednoduchého vysvětlení, že když něco není hmotné, tak je to nehmotné. Tudíž, že informace je svou povahou, svou podstatou jev nehmotný. Jiná možnost že tu  není. Ale to se nějak nechce přiznat, explicitně vyjádřit, a tak se hledají jiná východiska.

             V obou výše uvedených zdrojích – i u Horgana i u Gleicka – zde pak dominuje odkaz na Johna Wheelera, který poukázal na hlubokou podobnost (příbuznost) mezi kvantovou mechanikou a informační teorií. „Wheeler started pointing out deep resonances between quantum mechanics and information theory“(cit. dle Horgana). A problém informace pak podle citovaných autorů Wheeler stručně shrnul do dnes frekventovaného výroku („a koan-like phrase“): „the it from bit“. Informace je TO z bitu. Takto – „It from bit“ – zní u Gleicka i podtitul zmíněné kapitoly „Information is physical“.

             Informace je TO z bitu. Z určitého hlediska jistě ano. Ale lze se s touto neurčitostí spokojit? Na otázku o nejhlubší podstatě jevu informace týkající se všech jejích druhů se tu totiž neodpovídá. Ani na další výše uvedené zásadní otázky. Takže tajemství zůstává. Daný přístup východisko neposkytuje. TO z bitu není obecným a srozumitelným  řešením, se kterým by se bylo možno uspokojit.

             Ale vraťme se znovu ještě kousek zpátky. Teze o tom, že každá informace je obsažena ve hmotě, a tedy, že jinak než prostřednictvím hmoty existovat nemůže, že je od hmoty jako svého nositele neoddělitelná a tudíž, že je v ní vždy i určitým konkrétním způsobem zakódována, tato teze je zcela jistě pravdivá. Není to ovšem celé a úplné vysvětlení fenoménu informace. Je tu více základních daností, které se informace týkají. Přinejmenším ještě další dvě uvedené otázky: o objektivnosti a/či subjektivnosti informace a o její obecné funkci, je-li taková.

             V uvedeném Horganově referenčním článku se lze v tomto ohledu dočíst, že „pojem informace nemá žádný smysl při absenci něčeho co má být informováno, tj. vědomého pozorovatele schopného volby, se svobodnou vůlí“. Čímž se zde dost nepochybně myslí člověk.

             Obávám se ovšem, že žádný pojem nemá smysl, ba žádný ani neexistuje, není-li tu ten pozorovatel. Pojmy, jakožto souhrnné myšlenkové představy, jsou jen ryze lidský vynález, podmíněný existencí abstraktního myšlení. Je tu tedy třeba v daných souvislostech mluvit nikoli o pojmech, ale o jevech, v daném případě o jevu informace. Tím také nutně vzniká otázka, zda informace existuje objektivně, tj. nezávisle na vůli a vědomí člověka (např. genetická informace v polymeru DNA), a nebo o informaci jde jen tehdy, projde-li ono NĚCO, TO, obsažené ve hmotě, lidským vědomím a stane-li se v podobě pojmu jeho výbavou. A je tedy i jevem jen ryze lidsky subjektivním.

             Jestliže ovšem jen toto druhé je informací, co je potom ono NĚCO, TO, obsažené ve hmotě? Hmota sama to není. Ono to ale v ní, v té hmotě objektivně  existuje. Kdyby to totiž objektivně neexistovalo, nemohlo by to být ani poznáno. A žádná subjektivní lidská informace by tudíž nemohla ani vzniknout. Máme tedy pro ono NĚCO, skrytou zprávu, pokyn, obraz, předpis…, hledat jiný název, nebo tu jde prostě jen o to, že se nerozlišují různé druhy informace, v daném případě její vývojové stupně?

             Platí to druhé. Informace všude ve vesmíru, v jakékoli jeho složce, objektivně existuje, ale s příchodem a činností člověka, který sám je produktem vývoje hmoty i informace, je jen její říše postupně poznávána a tak vzniká i její vyšší vývojový stupeň, informace lidsky subjektivní. Tím ale také začíná pro tento nový druh i nový, a dlužno říci, že i samostatný a mnohostranný život. Včetně sebereprodukce a nejrůznějšího zhojňování, tak a nakolik je toho lidský mozek co by nejvýše organizovaná hmota,  nositel i producent této informace, schopen.

             Tato informace existuje jednak „živě“, v samotném mozku, jednak je zaznamenávána, delegována na jiné hmotné nosiče (knihy, diskety atd.). Tím se zajišťuje i její další, neaktuální přenos k jiným lidem, dlouhodobější uchovávání a i samostatné působení v různých technických zařízeních. I z těchto důvodů není tudíž pravda to, co se v souvislosti s uvedeným ryze subjektivistickým pojetím informace lze dočíst třeba v uvedeném  Horganově článku (ovšem v nějaké podobě nejen tam). Totiž, že „kdyby všichni lidé na světě zítra zmizeli, zmizela by také i veškerá informace“. Není to pravda. Zmizely by jen ty informace, které by v tu dobu existovaly v lidských hlavách. Jinak každá daná informace definitivně zaniká teprve se zánikem svého hmotného nositele. Třeba – pokud jde o informaci genetickou -  se zánikem posledního jedince daného druhu živého organismu resp. poslední jemu příslušné buňky.

             Otázka o objektivnosti a/či subjektivnosti informace má ovšem svůj hlubší základ. Souvisí totiž bezprostředně s jinou otázkou, která se však většinou vůbec neklade, a sice o obecné funkci informace, je-li taková. Je to tak, že buď informace v rámci hmoty nějakou reálnou funkci má, a pak objektivně existovat musí, a nebo ji nemá a pak si tam ono NĚCO ve hmotě jen tak trčí a čeká až si ho člověk všimne, pozná ho, „přečte“ ho, udělá si z toho svou vlastní subjektivní, interní informaci a ukojí tím svoji zvědavost. Případně to nějak využije.

             Docela zásadní problém ta funkce informace. Vrátím se k němu však o něco později. Teď je třeba resp. bude dobré uvést k těm předchozím záležitostem ještě i stanoviska některých jiných zdrojů či autorů.

             Oblastí, která je pro všestranné bádání o problému informace přímo jako stvořená, je genetika. Jednak jsou to samotná specifika dané oblasti výskytu informace s příslušnými konkrétními problémy, jednak se pak z toho bádání nutně nabízejí i určité závěry směrem k tomu obecnému, oč v případě informace v konečné instanci jde a co je zde také vlastním předmětem zájmu.

             Především, jako i v tom předcházejícím „fyzikálním“ případě, nejsou zde, v dané oblasti, žádné pochybnosti o tom, že informace je těsně, neoddělitelně spjata s hmotou. Kupříkladu ve Wikipedii je tato spjatost vyjádřena takto (podtrženo  mnou): „Genetická informace je přechovávána v chromozomech, v nichž je reprezentována chemickou strukturou obsažených molekul DNA“ I zde – stejně jako i všude jinde – informace tedy existuje (a působí) jen prostřednictvím hmoty, jejích zcela konkrétních složek v určitém zcela konkrétním uspořádání. Sama však hmotou (hmotná) není. A tak znovu: co to tedy je, jaká je její povaha, nejhlubší podstata?

             Obsáhle se o genetické informaci a  mnoha jevech a souvislostech s tím souvisejících – i pokud jde o život sám – pojednává např. v knize Antona Markoše „Tajemství hladiny“ s podtitulem „Hermeneutika živého“ (Vesmír, Praha 2000). S obsáhlou předmluvou Z.Neubauera „Hledání ztraceného genu cestou biologické hermeneutiky“. Tedy v intencích a směrech řešení, odpovídajících právě hermeneutické koncepci chápání existence a vývoje všeho živého na základě genetické informace. Nejde mi tu o nějaké stanovisko k té koncepci – i když řadu otázek to vyvolává – ani o nějaké  celkové hodnocení té knihy. Jen jsem si ji se zájmem přečetl a hledal tam stanoviska k těm několika málo obecným otázkám, které jsou zde předmětem zájmu a které představují jen určitou – byť zcela zásadní – výseč z celé té problematiky. O nic dalšího se zde ve vztahu k té knize nejedná. Možná někdy později.  Budu se tedy přidržovat jen toho, co je tam v tomto směru psáno.  A přiznám se, že mi tu  vzniklo spíše víc otázek než odpovědí.

             Takže nejprve k té základní otázce o vztahu informace a hmoty. Za reprezentanta informace je zde, v dané oblasti, tj. v případě dědičné informace, všeobecně považován gen. Gen je zde (základní) jednotkou informace. Podobně jako u rozumových informací je takovou základní jednotkou slovo, pojem. Obojí v určité analogii s atomem jako základní jednotkou látkové podoby hmoty. Což také znamená (nebo může znamenat), že i tyto informační jednotky mají také svoji další hlubší vnitřní strukturu, kterou jsou v případě slova jednotlivá písmena resp. zvuky a jejichž hmotným nositelem jsou jednotlivé neurony resp. skupiny neuronů. 
            K tomu uvedenému vztahu mezi informací a hmotou je pak v předmluvě Z.Neubauera – ve stejném smyslu jako ve Wikipedii – uveden na str.17 odkaz na J.Zrzavého v němž se praví: „…DNA je prostě medium, kterým se informace šíří. DNA není zpráva, ale papír na němž je nějaká informace (eventuálně)napsána. Gen je informace, gen není věc“. (Jan Zrzavý: O egoismu všeho živého, Vesmír 77,67,1998/2). A k tomu dál i sám autor Předmluvy: „…genu  náleží skutečnost jiného řádu než molekulám…“(str.17). A na jiném místě : „Informační existence není ani hmotná, ani prostorová, ani strukturální“(str. 22).

             Souhlas. Ale co to tedy informace svou podstatou, svou povahou je, když její existence není hmotná, když to není věc, tedy hmota, co je to za skutečnost jiného řádu, než je skutečnost hmotná, materiální? Explicitní a jasná odpověď zde dána není. Proč, to nevím. Mohu se jen dohadovat, že z nějakého důvodu – podobně jako tomu bylo výše u fyziků – se neakceptuje jednoduchý fakt, že když něco není hmotné, tak je to holt nehmotné, čili ideální. Jiná možnost tu není.

             Nechci sahat filozofům do svědomí, ale občas to budí dojem, že nemají rádi věci jednoduché, kam spadá nezřídka  i určení podstaty. To by ale bylo na jinou polemiku a o to tu teď nejde.

             V daném případě, jestliže se tedy věci zredukují na holou podstatu daného vztahu, na koncept materiálna a ideálna jakožto konečných instancí, konečných složek všeho bytí a dění ( a v přiznání tohoto je právě zřejmě ten problém, ten „zakopaný pes“), pak informace zde reprezentuje ideálno. Reálné ideálno, skutečně a prokazatelně existující ideálno. To je ta skutečnost jiného řádu než jsou molekuly či jakékoli jiné hmotné objekty s nimiž je spjata existence informace (nukleotidy,neurony, neurity, psaný text atd. atd.).                              

             Informace je tedy svou podstatou, svou povahou jev nehmotný, čili ideální. Nemůže ovšem existovat jinak než prostřednictvím hmoty a také jinak ani neexistuje. Nijak jinak se neuchovává, nepřenáší, nepůsobí ani nově nevzniká. Máme tu co do činění s neoddělitelnou jednotou obou protikladných substancí všeho co existuje a všeho co se děje, s jejich neustálou vzájemnou součinností a vzájemnou podmíněností.

             Podle uvedené knihy není ovšem situace takto jednoduchá. Podle hermeneutického přístupu (nauky o interpretaci), který je zde uplatňován a podle něhož se vše i řeší, informace jako taková, jako objektivní danost totiž vlastně neexistuje (stejně jako u fyziků dle Horgana). K tomu A. Markoš uvádí: „Slovo informace je dnes používáno v tolika konotacích, že se značně vyprázdnilo a jeho užití, pokud není doprovázeno obšírným vymezením pojmu, může být zrádné. Abych se vyhnul nebezpečí nedorozumění, pokusím se o toto zkratkovité vymezení: Informace jako taková objektivně neexistuje, informací se stává jen v kontextu, tedy když ji příjemce rozpozná od pozadí jakožto zprávu a je schopen rozpoznanou zprávu také dekódovat“(str.115). A jsme zase tam, kde jsme byli.

             Ale s prominutím – nic proti pozadí, někdy je na něj i docela příjemný pohled – jak se může něco, co objektivně neexistuje, něčím stát? Dokonce tím samým? Jak může příjemce „ji“, tedy informaci, rozpoznat, když ona objektivně neexistuje? Před chvílí bylo řečeno, že gen je informace. Takže geny, nositelé dědičné informace v rámci DNA vlastně objektivně, čili nezávisle na vůli a vědomí lidí neexistují? Ačkoli tady na této naší planetě prokazatelně existovaly už miliardy let před tím, než se objevila jeho výsost člověk? Trochu silná káva.

              Podle daného výkladu to vychází tak, že jsou tu vlastně dva odlišné jevy: na jedné straně NĚCO ve hmotě, v pozadí (cudné to označení pro hmotu, materiálno), snad tedy (nepoznaná) zpráva. A pak informace, rozpoznaná a posléze i dekódovaná zpráva. Ale co je to potom ta zpráva, když to není informace? Ta zpráva, ono NĚCO zakódované ve hmotě, objektivně existuje nebo snad také ne? Možná by se tu nabízelo nazvat to potencionální informací.To by ovšem nutně platilo zase jen ve vztahu k nám, z našeho lidského poznávacího hlediska A  termín informace by se nám stejně zase vrátil. Což se možná  nějak nehodí, věci by se tím příliš  zjednodušily.

             Ještě radikálněji je uvedené ryze lidsky subjektivistické  pojetí informace vyjádřeno u J.Fialy, na něhož je tu odkaz na str.246: „Fiala konstatuje, že objektivní informace neexistuje – bez systému, který ji přijímá, a pokračuje: …Text v knize přece sám o sobě…nenese žádnou informaci. Když mne budete chtít přesvědčit o opaku, pak knihu vyjmete, otevřete a dáte mi ji přečíst. Ovšem teprve v tuto chvíli dostává informace svou „existenci“, ale ta není „v té informaci“, nýbrž v mé vlastní struktuře jakožto pozorovatele“ (Fiala, 1991, Biologické základy poznání, str. 46).

             Není-li tu člověk (se svou strukturou (?) jakožto pozorovatele), není tedy ani informace. Ale co to potom jiní lidé do těch knih vkládají, když to nejsou informace? A proč tolik želíme třeba zkázy Alexandrijské knihovny se 700 tisíci svazky a tedy i obrovským množstvím poznatků na úrovni tehdejší i dřívější doby? Nebo proč archeologové tolik pláčou, když jim někdo nebo něco zničí nějakou dávnou památku a naopak se radují, když nějakou najdou, tím spíše zcela zachovalou?

             Samozřejmě, že o nic jiného než o informace a o jejich objektivní existenci tu nejde. Jiná věc je, jestli jsme schopni ty informace poznat a učinit z nich naše subjektivní rozumové informace jakožto jejich jiný, vývojově vyšší druh v rámci celého světa informací.

             V každé knize přirozeně nějaké informace jsou. Vlastně tam kromě informací nic jiného ani není. Ten kdo umí číst nebo je i jinak dostatečně gramotný, tak ty informace může získat, osvojit si je, zařadit je prostřednictvím  neuronů, neuritů a příslušných procesních hmotných propojení do své vědomostní mozkové informační zásoby, ten kdo číst neumí nebo není jinak dost připravený, tak holt ty informace získat nemůže a jeho vědomostní informační zásoba zůstane ochuzena. Ale dokud ta kniha fyzicky existuje, tak ty informace, třeba nepoznané, tam jsou. Kdyby tam nebyly, tak jejich objevení se „v mé struktuře“ by bylo kouzlo hodné Davida Coperfielda.

             Informace – jak již bylo vícekrát řečeno – zaniká teprve se zánikem svého hmotného nositele. Kde nic není, ani čert nebere. Kdyby informace objektivně, tj. nezávisle na nás, na našem vědomí, v celém tom širém kosmické světě neexistovala (jako třeba – pokud jde o hmotu živou - dědičná informace zakódovaná v polymeru DNA), nemohli bychom ji ani poznat a dnes třeba i usvědčit zcela konkrétního zločince.

             První problém je tu v tom, že se nerozlišují různé druhy informací, v daném případě jejich vývojové stupně. Svět informací je stejně pestrý jako svět hmoty a informace, které jsou spojeny s naším vědomím, jsou – obrazně řečeno – jen vrcholem jejich vesmírné pyramidy (tedy dosud známým vrcholem). Informace tu byly, když po namyšleném homo sapiens nebylo ještě ani potuchy, a budou tu i po něm. S jeho existencí jako myslící bytosti je spojen jen jeden druh informací – když vynechám ty, které člověk deleguje do technických zařízení. Nazval jsem je svého času informacemi rozumovými. V rámci nich by pak zřejmě bylo možno provést ještě nějaké podrobnější třídění a vydělit jako samostatný poddruh třeba informace poznatkové (vědomostní). Abychom pak ovšem vzápětí zjistili, že v různých jednodušších podobách existují takové informace i u jiných živočichů či i jiných  živých organismů.

             Druhý problém související s otázkou objektivnosti informace je závažnější, ba přímo kardinální. Nejde o nic jiného než o to, proč vlastně informace existují, zda mají nějakou vlastní obecnou objektivní funkci. Když ano, pak také informace zcela nutně a objektivně existuje a musí existovat. A je tu následně otázka, v čem tato funkce informace spočívá. Možná se mýlím, ale zdá se mi, že tato zcela zásadní otázka není při nejrůznějších pojednáních o informaci vůbec ani nastolována.

             První náhled, směr hledání odpovědi, nám může poskytnout víceméně empirický poznatek, že informace vždy něco předurčuje. Třeba něco malého, jako naše šťavnaté zaklení, když posloucháme zprávy, nebo většího, když třeba na základě informací tajných služeb se provede nějaký preventivní vojenský zásah. Nebo se slunečnice v souladu s již zakódovanými informacemi otáčí za sluncem atd. atp.

             Velice zřejmé a jasné je to i u genetické informace. Ta existuje proto, aby tu  život ve veškeré jeho rozmanitosti vůbec byl a mohl dál v každém jednotlivém případě i pokračovat. Informace tu předurčuje pokračování rodu. To je její zcela objektivní funkce. V tomto smyslu se také ve zmíněné internetové encyklopedii můžeme dočíst: „DNA…ve své struktuře kóduje a buňkám zadává jejich program a tím předurčuje vývoj a vlastnosti celého organismu“ (podtrženo mnou).  A naše vědomostní informace tu také rozhodně nejsou jen proto, aby ukojily naši zvědavost, i když i to je důvod.  Na jejich základě, a jen na jejich základě, se dá ledacos i změnit a bez nich – obecně vzato-  je technický pokrok vůbec vyloučen. A co specifické informace obsažené v různých složkách a podobách hmoty neživé (o jejichž existenci fyzikové zpravidla nepochybují)? I ony něco předurčují a je tak možno vše shrnout do nějakého jednoho obecného řešení?

             Jsem přesvědčen, že ano, to řešení jsem v již zmíněných „Úvahách o jsoucnu“ navrhl a v dalších příspěvcích doplnil či rozvedl. Řešení vychází z toho, že taková zcela obecná funkce skutečně existuje a že přímo souvisí se základním definičním určením existence hmoty. Tj. s určením, že hmota existuje tak a jen tak, že se pohybuje, že pohyb je způsob existence hmoty. Tedy, že hmota neustále, v každém okamžiku mění svůj stav resp./a polohu. Nejzřetelnější je to u záření, prokázáno je to - ať již experimentálně nebo teoreticky - i na úrovni mikročástic, ale platí to zcela obecně pro jakoukoli součást kosmu i pro kosmos sám. I život, který zde na planetě Zemi díky velmi specifickým podmínkám zcela zákonitě vznikl a znamenal zásadní kvalitativní skok ve vývoji kosmické hmoty (byť jen v jejím zcela zanedbatelném měřítku), není nic jiného než pohyb. I naše myšlení, představující zase další zásadní kvalitativní skok, je ve svém základu zase jen a jen pohyb příslušných složek hmoty. I život společenský je pohyb. Veškerý ten pohyb je pak  vždy i  nějaký a je tedy i něčím podmíněn. A to NĚCO není a nemůže být nic jiného, než ve hmotě zakódovaná informace. Informace je tu kvůli pohybu, je jeho řídícím momentem. Obecnou objektivní funkcí informace je řídit, předurčovat pohyb hmoty.

             V tomto smyslu informace a hmota jedno jsou. Je to nerozlučná jednota dvou nejobecnějších složek veškerého bytí a dění. Jednota protikladů, existující v nevyhnutelném vztahu vzájemné podmíněnosti. To znamená, že hmota je podmínkou existence informace (o čemž už bylo dříve vše podstatné řečeno a o čem – až na výjimky – nejsou snad už ve vědecké obci žádné pochybnosti) a naopak, informace je podmínkou existence hmoty (což je ta druhá a zatím zcela opomíjená strana mince). Ve výsledku se s vývojem hmoty vyvíjí i informace a naopak. Což také znamená, že neexistují nějak samostatně čistě jen hmotné procesy, stejně tak jako neexistují jen ideáklní informační procesy. Ve své podstatě je veškerý vývoj, jakékoli dění jednotným hmotně-informačním procesem nebo -chcete-li - informačně-hmotným procesem. Tento způsob nazírání na podstatu veškerého bytí a dění (což také jedno jest) nazývám dialektickým dualismem.

             Dále to ovšem také  znamená, že celý systém je ve své podstatě velice jednoduchý. A také deterministický. Což je ale řešení, které je  docela v rozporu s hermeneutickým a stochastickým výkladem vývoje života a tudíž se také vůbec nemusí ani zdaleka všem líbit. Možná se ho někteří dokonce bojí. Nejsou ojedinělí ani ti, které dráždí pojem hmoty v jeho zcela obecném poznatkovém vymezení nebo zase pojem ideálna v jiném pojetí než je to božské. A přímo až strach jde z toho všeobecného  determinismu, který je až surově chladný a nemilosrdný. Útěchou ke všem těmto obavám a vůči použité kategoriální výbavě  tu ovšem může být stanovisko, které mi bylo jednou řečeno: „Je to příliš divoké, než aby to mohla být pravda“. A tak je docela možné, že navrhované řešení o základní struktuře všeho bytí a dění a o  funkci informace v něm –  včetně  problému její  objektivnosti  a jejího přirozeného stupňovitého a druhového vývoje  v jednotě s vývojem kosmické hmoty   – nebude nijak obecněji přijato. Leč utěšuji se tím – čímž si zde ovšem i docela fandím -  že v procesu lidského poznávání bylo i dříve leccos na svém počátku velice divoké. A tak to snad čas nějak rozsoudí.

JEŠTĚ KE VZTAHU INFORMACE A HMOTY

- s trochou polemiky

( Dodatek k pojednání „O fenoménu informace“)

Josef Vaner


Na podporu stanoviska, že informace se existenčně vztahuje na veškerou hmotu, tedy i hmotu neživou, že je v ní imanentně obsažena, bylo by zřejmě možno nalézt a uvést ještě řadu dalších vyjádření. Ostatně fyzikové – jak již bylo řečeno – s kategorií informace v určitých souvislostech a v určitém pojetí již dávno běžně pracují. Což je důležité a dále se pak ještě k diskusi kolem toho pojetí dostanu. Nejprve ale i některá další vyjádření.

Ze své korespondence mohu k danému problému uvést třeba stanovisko ing Vladimíra Valenty : „Se závěry v podstatě souhlasím. Shrnul bych to takto: Vlastností hmoty v obecném smyslu jsou její kódy, tj. zabudované informace. Kódy nejsou veličiny konstantní, ale proměnné, ovlivňují se vzájemnými interakcemi. Ty určují, jak se bude hmota jevit, jak se budou projevovat různé formy hmoty, ale též predikovat, jak bude hmota v určitém kontextu reagovat, chovat se, vyvíjet se. Kódy jsou vnitřní informace hmoty“. A dále, pokud jde o náš organismus nebo i organismus jiných vyšších živočichů, ještě napsal: „Nervy aferentní(dostředivé) přinášejí informace z vnějšího prostředí od čidel do CNS a nervy eferentní (odstředivé) přenášejí vnitřní informace z CNS ve formě příkazů…ven. Všechno to způsobují reakce proteinů v neuronech a neuritech, resp v jejich buněčných membránách. Dochází k pohybu elektronů, které zase ovlivňují konfigurace proteinů…. Ty kódy jsou funkcí hmoty, jsou její vlastností“.

Stručná a výstižná charakteristika téměř celého jádra problému.

Ing Jaroslav Havlík mi napsal: „Ta Vaše teorie je vážně zajímavá. Shodou okolností vyšla v roce 2011 kniha Jamese Gleicka „The information“, která se na to dívá z podobného úhlu pohledu… Zabývá se tím i řada dalších knih, jak se o tom píše v blogu : http://blogs.scientificamerican.com/cross - check/2011/03/07/ why- iformation-cant-be-the-basis-of-reality/“.

Autorem příslušného článku, na který je zde odkaz, s názvem „Proč informace nemůže být základem reality“, je John Horgan a je to vlastně určitý přehled diskuse o spojitosti informace a hmoty a o pojetí samotné informace, tak jak ta diskuse zřejmě probíhala v posledním období, ale i dříve, v příslušné vědecké obci USA. Jsem rád, že jsem na to byl upozorněn a že tedy i zde na to mohu dál upozornit. Protože jakákoli podpora nebo naopak polemika je vítaná. Ale i proto, že – jak víme – doma není nikdo prorokem.

Diskuse podle tohoto přehledu – jak lze dovodit – se týkají hlavně těchto tří problémových okruhů:

(1) zda informace je či není základem reality

(2) zda informace je či není jevem jen ryze fyzikálním a

(3) jakým způsobem je informace ve hmotě obsažena.


Obšírnější přehled k tomu by byl zřejmě žádoucí, ale to by bylo spíš na samostatné téma. Zde se omezím jen na kratší komentář a to v souvislosti resp. v konfrontaci s vlastním pojetím, tak jak bylo v prezentováno ve výše uvedeném pojednání,.

Nejprve stručná terminologická poznámka. Když se zde hovoří o realitě, tak se tím nejspíš rozumí tak řečená objektivní realita a tou pak nejspíš vnější materiální svět. Tak tomu nejčastěji bývá, ale obecně to nemusí platit. Záleží na tom, jak je pojem reality skutečně definován a také na tom, jak je chápán i samotný pojem informace. Jestliže za realitu budu považovat všechno to, co existuje nezávisle na mém vědomí, pak realitou nepochybně jsou i cizí myšlenky, celý již vytvořený informační svět lidí ale i informační svět jiných živočichů. A v pojetí, které zastávám, patří do reality i vůbec veškerý informační svět, tak jak je obsažen, zakódován ve veškeré hmotě samotné. Stranou by zůstávalo jen to, co se děje v mé hlavě. Podobné, jen v trochu zúžené verzi, by pak bylo vymezení reality, pokud bychom měli na mysli nezávislost na lidském vědomí vůbec. Ale - i naše vědomí je realitou, ono skutečně existuje a tak by se nám to mohlo i docela zamotat. Proto přesnější formulace problému (1) by měla znít, zda informace je či není základem materiálního světa, veškeré hmoty, čili, zda hmotě předchází či nepředchází. Což- podle některých nejnovějších úvah – může mít nebo i má ten smysl, zda se hmota rodí z informace či nikoliv.

Určitý a vlastně podobný terminologický problém je obsažen i ve formulaci problému (2), když se zde hovoří o fyzikálním jevu ( a později, jak uvidíme, o fyzikálních věcech a procesech). I zde se mají dost nepochybně na mysli jevy, věci a procesy hmotné, materiální. Pojmu „hmota“, tomuto ve filozofii obecnému označení pro veškeré materiálno, se ovšem mohou např. fyzikové vyhýbat, neboť v jejich zaužívané terminologii je pojem hmoty vyhrazen pro její látkovou podobu, v protikladu k podobě energetické. Jak je tomu třeba ve slavné Einsteinově rovnici. Termín „fyzikální“ se zde pak spíše může jevit jako termín zobecňující. Tím také ovšem mohou vznikat různá nedorozumění.

Ale teď již k vlastnímu tématu.

V rámci uvedeného prvního okruhu je podle toho článku Johna Horgana jistým výchozím bodem dalších úvah konstatování Jamese Gleicka v jeho již zmíněné knize „The information“ (Fourth Estate, London, 2011), že „rostoucí počet vědců si začíná klást otázku, zda informace může být prvotní, podstatnější, než hmota sama“ (citováno podle J.Horgana)

To je skutečně zásadní otázka, otázka, která směřuje správným směrem, k podstatě věci. To znamená, jaký je vztah mezi hmotou a informací. Kolem této otázky, jako ústřední, se také odvíjely moje úvahy o podstatě všeho bytí, tak jak bylo pak příslušné řešení na tomto blogu před několika lety nabídnuto ve studii „Úvahy o jsoucnu“ a následně v pojednání „O fenoménu informace“.

To, že tento problém – jak konstatuje James Gleick – začíná zajímat rostoucí počet vědců, může nejspíš souviset s tím, že jsou zde některé velké otazníky a rozpaky, hlubinné problémy, do kterých se již ponořila částicová fyzika, např. tajemný Higgsův boson, nebo kosmologie spolu s fyzikou při pátrání po úplných počátcích „velkého třesku“ nebo i biologie při rozkrývání tajemství genetické informace a ještě spíš, spolu s dalšími vědami, při pátrání po vzniku života vůbec. Možná, že jsou tu ale i jiné důvody.

Odpověď na danou otázku záleží pak v principu na tom, jak chápeme samotnou informaci a zda chceme i nadále zůstávat na nenáboženském poli.

Jestliže se sama informace považuje za hmotný jev (viz níže), tak těžko může předcházet hmotě samé, být prvotní, podstatnější, než hmota sama. Odpověď na danou otázku by zde pak měla být přirozeně záporná, neboť obojí co do podstaty jedno jest a prvotnost informace tak odpadá.

Pokud je ovšem informace – co do své podstaty – chápána jako něco zcela jiného než hmota, jako jev svou podstatou nehmotný, jako ideálno, pak uvedená otázka je jen variantou klasického filozofického problému prvotnosti a druhotnosti ve vztahu „ducha“ a hmoty, materiálna a ideálna, idejí a reality. Odpověď zde pak tradičně vede buď k materialistickému nebo idealistickému nazírání na základní princip a celkové uspořádání všeho bytí a všeho dění. Na straně idealistického a zpravidla tedy konec konců náboženského výkladu – tedy s prvotností ducha - se nám tu pak v novější době objevuje třeba kreacionismus či inteligentní design. Na straně materialismu – tedy s prvotností hmoty – je to pak v zásadě výklad, že ideálnem jakožto reálným jevem jsou jen produkty lidského mozku co by nejvýše organizované hmoty a jen takto je pak také chápána informace v jejím vymezení jako ideálna. Samotnému pojmu ideálna se zde však někteří vyhýbají, volí jiná vyjádření, i když v rámci důsledného filozofického materialismu, jakým je dialektický materialismus, je přiznání tohoto ideálna jako samozřejmost zakotveno. Na druhé straně někteří zase nemají rádi obecný pojem hmoty.

Záleží tedy na samotném pojetí kategorie informace, jak na otázku o jejím vztahu ke hmotě odpovíme a pak také na argumentech, proč může či nemůže být prvotní či podstatnější než hmota sama, proč může či nemůže být základem reality. Čímž se také dostáváme ke druhému z uvedených okruhů. Poznamenat tu však ještě lze, že samotný autor uvedeného článku nedává na danou otázku žádnou zřetelnou explicitní odpověď. Ačkoli takové očekávání má přímo v názvu článku zakotveno.

Pokud jde o ten druhý okruh, tak John Horgan uvádí v tomto směru zřejmě dost reprezentativní stanovisko fyzika Rolfa Landauera, podle něhož je každá (all) informace hmotná (fhysical), to jest, každá informace je vtělena (embodied) ve hmotných věcech nebo procesech. Což ovšem – podle něho – neznamená, že všechny fyzikální věci jsou redukovatelné na informaci. A ještě dále je tu teze, že pojem informace nemá žádný smysl při absenci někoho, kdo má být informován, tj. bez vědomého pozorovatele, schopného volby.ˇČímž se rozumí člověk.

Docela pěkná motanice, řekl bych. A tak mohu i oponovat.

Úplný souhlas je tu s tezí, že každá informace je vtělena (obsažena, zakódována) ve hmotných věcech nebo procesech, tak jak je to třeba výše formulováno ve stanovisku ing. Valenty a jak je to od samého počátku obsaženo v mých úvahách. Zásadní rozdíl je ovšem v samotném pojetí podstaty (charakteru) informace. Podle Landauera – a zřejmě je tento názor sdílen v obci fyziků a jiných přírodovědců dosti široce, ne-li všeobecně- je každá informace fyzikální, tedy hmotná. Stejné pojetí je prezentováno i v uvedené obsáhlé knize Jamese Gleicka (527 stran), kde jedna (příslušná) kapitola má název „Information Is Physical“ Podle mého přesvědčení tomu tak není, ba je tomu právě naopak: každá informace, informace jako taková, an sich, je co do své podstaty, svého obsahu, jev nehmotný, je to reálně existující ideálno.

Problém je v tom, že v případě toho fyzikálního pojetí, se informace sama, jako taková, zaměňuje se svým záznamem. Hmotný je záznam informace, ne informace sama. Jinak, než prostřednictvím hmoty informace existovat nemůže, ona sama však hmotná není. Věta, napsaná na papíře nebo zobrazená na monitoru (stejně jako třeba nějaký obrázek) je hmotná záležitost, ale samotný obsah tohoto záznamu, čili samotná informace, kterou ta věta (nebo obrázek) obsahuje, je záležitost nehmotná, nehmotná substance. A stejně je to třeba i u našeho apriorního obrazu, obrazu naší tělesnosti ale dalších vlastností, toho, kdo jsme a jací jsme, tak jak je konkrétně uložen, zakódován ve hmotném útvaru dvojité šroubovice DNA, polymeru, obsaženém (v různé míře disponibility) v každé buňce našeho těla. Sám ten obraz , představující i případného zcela konkrétního budoucího jedince, je přirozeně nehmotný a jako takový je to informace. Příslušný polymer je záznam toho obrazu a ten zcela jistě hmotný je. Zároveň s tím je zde obsažen i předpis, tedy opět informace, jak při splnění příslušných podmínek, může být tento obraz budoucnosti (ideálno jako vyšité), obraz budoucího živého organismu, zhmotněn, a to buď cestou pohlavního rozmnožování nebo klonováním. Záznam informace a sama informace není tedy vůbec jedno a totéž.

V těchto souvislostech je tu pak i problém míry obecnosti v řešení vztahu hmoty a informace. Výše uvedená Landauerova teze o tom, že ne všechny fyzikální věci jsou redukovatelné na informaci, obecnost řešení zřejmě omezuje. Záleží ovšem na tom, co se tou redukovatelností vlastně přesně myslí. Pokud by to mělo znamenat, že ne ve všech fyzikálních věcech, ne ve všech podobách hmoty, je obsažena informace, že ne každá hmota je – v příslušném smyslu – i informací (tedy např., že foton ano, ten informaci obsahuje, nese, ale atom ne, nebo, že živá hmota ano, ale neživá hmota ne), pak by jistě ta spojitost hmoty a informace, jejich propojenost, neměla obecnou platnost, byla by to jen specifická záležitost. Ale možná, že se tou redukovatelností myslí něco jiného.

Ještě více se pak zužuje pojetí informace, jestliže k tomu, aby ten pojem měl vůbec nějaký smysl, se požaduje přítomnost vědomého pozorovatele, schopného volby. Tedy přítomnost člověka. V každém případě se tímto požadavkem kategorie informace zřetelně subjektivizuje, stává se jevem výrazně specifickým a místo celého pestrého světa informací, tak jak je pestrý i celý svět hmoty, tu máme jen jejich nejvyšší formu, tj. informace rozumové a jejich odvozeninu, informace ztechničtělé. Jde tu jistě v rámci celého toho pestrého světa informací o kvalitativně vyšší úroveň, ta však nespadla s nebe (jak si stále vlastně mnozí myslí), ale vznikla v rámci zcela přirozeného a nesmírně dlouhého evolučního vývoje, tak jak probíhal proces vzniku samotného člověka, na bázi všech jí předcházejících vývojových stupňů a druhů, včetně těch, které jsou primárně spojeny s vývojem samotného vesmíru.

Tato subjektivizace, vztažnost kategorie informace jen k člověku, k lidskému vědomí, je zde pak v tom článku velice zřetelně vyjádřena tímto stanoviskem, navazujícím na uvedenou Landauerovu „subjektivizační“ tezi: „Pokud by lidstvo zítra zmizelo, zmizela by veškerá informace s ním. Bezduché stroje, knihy, televizory a počítače budou stejně blbé jako kameny. Tento fakt vypadá zřejmě, ale je mnohými informačními nadšenci přehlížen“.

Věru skvělé! Hlásím se proto rozhodně k těm nadšencům.

Tak toto, pánové, snad nemůžete ani myslet vážně. Je přece evidentní, že kdyby zítra lidstvo zmizelo, tak by zmizely jen ty informace, které mají lidé uloženy ve své hlavě a tak jak by je tam právě uloženy měli. Ale nezmizely by ty lidské informace, které jsou uloženy ve všech těch blbých knihách, počítačích a dalších záznamových nosičích. A kdyby pozítří dorazili na tu naši matičku Zemi jiní dostatečně inteligentní tvorové našeho ražení odněkud z vesmíru, tak by pro ně jistě neměl být nějaký zvláštní problém, všechno to takto lidstvem nashromážděné a uložené informační bohatství postupně rozluštit a seznámit se tak s téměř veškerým duchovním světem člověka. Nebo alespoň s jeho valnou částí. Třeba by to pak byli schopni i trochu pochopit. Určitý problém by jim mohlo dělat změť jazyků a písem či některé technické finesy. Ale jistě by se mezi nimi našlo alespoň několik Champollionů nebo by to hravě zvládl nějaký ten jejich centrální počítačový mozek.
Jiná situace by nastala, kdyby po zmizení lidstva dorazili ti mimozemšťané třeba o několik tisíciletí později. To už by nejspíš všechny knihy zetlely a nějak se znehodnotily i jiné nosiče těch našich rozumových informací. Teprve tehdy by tím také zmizela valná čáat všech lidstvem vytvořených a nashromážděných poznatků a jiného duchovního bohatství, ne-li všechny tyto informace. Obecně platí, že informace stále existuje, dokud existuje její příslušný hmotný záznam a samotný nosič tohoto záznamu. Teprve s jejich zánikem zaniká i sama informace.


A dále.  Což takhle informace, které si vědomě sdělují nějakými varovnými skřeky či jinými zvuky jedni obyvatelé pralesa, když je zpozorován jak se blíží jejich silnější nepřítel? Nebo podrážděný štěkot vašeho psa před vaším domem, když kolem prochází cizí člověk? Nebo naopak radostný štěkot, když se vrací člen rodiny? A co včelí tanečky, kterými - jak se uvádí - jedny právě se vrátivší dělnice sdělují těm ostatním, kde že se nachází ještě dosud bohatý zdroj pylu? A tak by bylo možno pokračovat, těch příkladů z živočišné říše by se našel bezpočet. A to všechno nejsou informace?

Tak minimálně toto uvedené je okolnost, důvod, proč by zároveň s člověkem nezmizela veškerá informace. Zmizel by jen jeden její druh, sice vývojově nejvyšší, ale jen jeden. A to ještě jen v té míře, jak přímo vázán na živý mozek. Jenže ani to není všechno. I ten blbý kámen- zde reprezentující veškerou hmotu neživou - obsahuje informaci, vlastně celou spoustu informací. Takže zhodnotit uvedené stanovisko lze jen jedním způsobem: je nepravdivé, falešné a je to - ve svém jádru - mnohými oblíbený antropocentrismus par excelence.

Uvedeným přístupem, tj. na jedné straně tvrzením, že každá informace je fyzikální, hmotná a na druhé straně jejich subjektivizací, se celý problém, celé pojetí jevu informací, stává vlastně nesrozumitelným. Jestliže je každá informace hmotná, tak by zřejmě měly mít hmotnou povahu i naše poznatky o celém tom okolním světě, tedy informace v podobě našich myšlenek. Jejich obsah je ovšem evidentně nehmotný. Nebo že by se třeba i pojem „míti“ sám o sobě skládal z nějakých částic?

Tak tomu jistě není, žádná informace co do své podstaty nemůže být hmotná a lze jen zopakovat, že celá ta patálie vyplývá z toho, že sama informace, jako taková, tj. jako jev nehmotný, je ztotožňována se svým záznamem, který nepochybně a bez jakékoli výjimky hmotný je. Každá myšlenka je nepochybně nehmotná, i geniální i nevalná, ale bez příslušné hmoty, která tvoří náš mozek, nemůže ani vzniknout ani se zachovat a bez jiných složek hmoty se nemůže ani přenášet. Což platí i pro jakýkoli jiný druh informací, včetně těch, které jsou zakódovány v hmotě neživé. Na tomto základě je pak koncipováno celé navrhované obecné řešení, včetně vymezení podstaty všeho bytí (jsoucna) a mechanismu všeho dění, tak jak je to obsaženo v jednotlivých částech tohoto mého blogu.

Zbývá se ještě zmínit o tom třetím okruhu, tedy o tom, jak konkrétně, jakým způsobem je informace ve hmotě zakódována. Zde asi není ještě vše jasné, protože sama otázka ve své obecnosti je ještě nová, zdá se však, že by zde nemusely být nějaké principiální rozpory. Osobně považuji v tomto směru za nejzřetelnější příklad genetickou informaci, tak jak je reprezentována dvojitou šroubovicí DNA, kde je zřejmé, že příslušná informace o tom živém organismu je dána zcela určitým uspořádáním zcela určitých složek hmoty v jejich zcela určitých vazbách či/a reakcích. Pokud by to mělo platit obecně, pak by to znamenalo, že záznam informace je v principu dán strukturou hmoty resp., snad trochu šířeji řečeno, povahou, strukturou a příslušnými interakcemi příslušných složek v rámci  daného hmotného objektu.  Je tu ale asi ještě dost otazníků a tak tu pro mne jde jen o určitou první hypotézu.

Na úplný závěr bych se chtěl ještě jednou vrátit k tomu prvnímu okruhu, k té první otázce, tj., zda informace může či nemůže být základem reality. To, co bylo k tomu výše uvedeno pokud jde o samotné chápání reality, týkalo se vlastně jen jednoho jejího rozměru, jedné její podoby, řekněme statické. To jest chápání reality jako bytí. V tom případě informace – pokud v ní nespatřujeme jen jiné označení pro boží princip – základem reality, tj. všeho bytí, být nemůže a důvody byly uvedeny.

Realita má ale i svůj druhý rozměr, druhou podobu, řekněme dynamickou. To jest ve smyslu veškerého dění. V tom případě, pokud přijmeme za dané, jak navrhuji, že informace je kardinální podmínkou pohybu, řídícím momentem pohybu ve všech možných jeho podobách, podmínkou každé změny stavu čehokoliv v jakékoli časové dimenzi, že toto je její vlastní funkce, pak informace základem reality je. Bez informace žádné dění není možné.

Sama informace, jak neustále opakuji a zdůrazňuji, je ovšem ve svém bytí podmíněna hmotou, je ve hmotě zakódována a jinak existovat nemůže. Takže ty dvě substance tvoří jediný nerozlučný celek, v rámci něhož se ve své existenci nejen vzájemně ovlivňují, ale i vzájemně podmiňují. V tom spočívá princip jejich vzájemného vztahu, dialektický princip vzájemné podmíněnosti, jednota protikladů, zde ve své krystalicky čisté podobě.

Z toho ovšem plyne ještě i jeden další, a to zcela fundamentální závěr: právě tato vzájemná podmíněnost hmoty a informace vysvětluje jednosměrnost dění, jeho nekonečnost a také jeho plně deterministický charakter. Což je zase téma na jiné samostatné pojednání, protože se do toho plete i pojem času, náhody a jiné.

Tato vzájemná existenční a vývojová podmíněnost hmoty a informace také znamená, že žádná z těchto dvou substancí není á priori, v absolutním smyslu, prvotní nebo druhotná. O takové souvislosti lze hovořit jen tehdy, sledujeme-li jen nějakou výseč z toho nekonečného dění. Jakmile tu výseč rozšíříme nebo posuneme, postavení aktérů se změní, prohodí, z příčiny, impulzu, se stane následek, z následků příčina. V tomto smyslu byly také dané souvislosti ilustrovány v závěrečné kapitole „Úvah o jsoucnu“.

Ke kořenům všeho bytí

Úvod k „Úvahám o jsoucnu“

Josef Vaner


Předmětem následujících úvah jsou otázky, které, ač z hlediska každodenního běhu života, jeho problémů, starostí i strastí, jsou velice odtažité, přece jen tak či onak, v té či oné míře, trápí lidstvo či alespoň mnohé z lidí již od pradávna. V nejobecnější rovině se vztahují ke světu vůbec a dění vůbec. Řečeno terminologií, užívanou obvykle v daných souvislostech ve filozofii, jsou to hlubinné otázky, týkající se „všeho, co existuje“, „bytí“, „jsoucna“. Co, jak, proč, teď, před i potom v tom nejobecnějším možném rozměru. A hledají, navrhují nebo i nacházejí se ty či ony odpovědi.
Na tomto „metafyzickém“ poli (většinou se to chápe a tudíž i píše bez uvozovek) se pak filozofie, pokud se tím zabývá, stýká resp. střetává se dvěma sousedními, ale v principu proti sobě stojícími oblastmi – náboženstvím na straně jedné a vědou,specielně exaktními přírodními vědami, na straně druhé. Filozofie se tak v daných záležitostech ocitá někde jakoby mezi nimi.

Náboženství – budu teď mít na mysli především křesťanství nebo i další podobná monoteistická náboženství – má v dané oblasti zpravidla zcela jasno a tak i vystupuje. Jeho řešení jsou pevná, více méně navždy daná a jen velice nerado – pokud vůbec – na tom něco mění. Naproti tomu věda příslušné hlubinné odpovědi, směřující k podstatě věcí, neustále a trpělivě hledá, poznané zpřesňuje nebo i reviduje a stále více odhaluje příslušná tajemství. Od konkrétního se i ona stále více posouvá k obecnému a zcela obecnému. Z toho pak může a měla by čerpat i filozofie při vytváření svého pohledu, svého obrazu světa. Pokud ovšem chce.

Budeme-li poněkud konkrétnější, tak do dané předmětné oblasti patří především takové nadčasové, běžnému životu velice vzdálené, ale konec konců velice podstatné otázky, jako je vznik toho našeho pozemského a vesmírného světa, jeho povaha a nejhlubší základy, principy a mechanismus jeho fungování, směřování jeho vývoje a v neposlední řadě – místo a úloha člověka a jeho vědomí v tom všeobecném bytí.

Přístupy k řešení a hledání odpovědí na tyto otázky se v uvedených oblastech – a začasté i v rámci nich – přirozeně liší, a to nezřídka i zcela diametrálně. V rámci toho je tu pak třeba zvlášť zmínit přístup, kdy právě z hlediska člověka a lidstva je toto vše nazíráno a objasňováno.

Nejzřetelnější je to u náboženství. Zde je sice ústřední postavou Bůh-Stvořitel, ale vše se pak více méně redukuje na vztah Boha a člověka, člověka a Boha. Veškerá příroda je tu do značné míry nebo i vůbec věc vedlejší, druhořadá a svým způsobem existuje vlastně jen proto, aby sloužila člověku (jak si to i on sám myslí). Obecné jsoucno má zde proto také převážně nebo i výlučně duchovní povahu a Bůh sám je absolutním jsoucnem.

V těchto hranicích a z těchto hledisek jsou pak nabízeny i příslušné odpovědi. Zhuštěně řečeno, Bůh stvořil svět i člověka (k obrazu svému) a veškeré dění i v rámci každého jednotlivého lidského života se řídí jeho vůlí. Život ve své duchovní dimenzi existuje pak i po tělesné smrti a jsoucno tak zahrnuje i tento posmrtný život. I toto je zde považováno za součást bytí.

Ne příliš vzdálené tomuto chápání jsou i některé filozofické výklady. Rozhodně jich není málo a zpravidla je dost zřejmá i jejich spjatost s náboženstvím. Někdy výrazná, někdy trochu zastřenější. Z modernějších proudů lze tu třeba připomenout kreacionismus, inteligentní design apod. Duchovno v takových výkladech rovněž dominuje a v řadě případů je tu v rámci všeho bytí opět prvořadé postavení člověka a jeho vědomí. Až tak, že toto vědomí bývá prezentováno jako něco zcela výlučného, samostatného, co vlastně stojí mimo přírodu, vedle ní a nad ní. Z tohoto zorného úhlu se pak více méně vše i posuzuje. Neboli, uplatňuje se zde antropocentristický přístup.

Tyto náboženské a idealistické představy a vysvětlení týkající se jsoucna, všeho bytí, jeho podstaty, povahy, podoby a vývoje, včetně vzniku, povahy a postavení člověka, začala postupně narušovat a čím dál více i vyvracet věda, v prvé řadě exaktní přírodní vědy. Tak jak se postupně konstituovaly a rozvíjely.Dělo se tak nejednou, zejména v počátcích, v nelehkém a často i velmi tvrdém střetávání s institucionalizovaným i neinstitucionalizovaným náboženstvím, včetně krutého pronásledování nejen psychického, ale i fyzického.

Takovéto pronásledování – až na některé excesy- dnes už v principu neexistuje, věda se může svobodně rozvíjet a tak s každým desetiletím ne-li rokem se příslušné vědecké poznání stále více prohlubuje. Nicméně věda ještě nevyřešila všechno a tak i z tohoto důvodu – ponecháme-li stranou některé specifické rysy lidské psychiky – zůstává tu i nadále místo pro náboženské a příbuzné idealistické výklady a interpretace. Projevuje se to třeba v tom, že stvoření světa Bohem se dnes někdy posouvá až k momentu „velkého třesku“ a stvoření člověka ke stvoření samotného života prostřednictvím genetické informace. Tedy, pokud je náboženství k vědě a jejím prokazatelným poznatkům alespoň trochu tolerantní a smiřuje se s takto vynuceným ústupem od různých biblických dogmat. Nevzdalo ovšem nijak celkový boj o lidské vědomí a psychiku, kde pro to existují některé trvale příznivé předpoklady.

Pokud jde o samu filozofii, tak ta se ve vztahu k dané oblasti lidského poznávání pod vlivem soupeření vědy a náboženství – i když to jistě nebyl vliv jediný – postupně a definitivně rozpoltila na větev idealistickou, inklinující tak či onak k náboženství nebo jemu i plně poplatnou a větev materialistickou, inklinující k vědě a plně respektující její poznatky. Základní spor a rozdíl mezi nimi se pak ve svém základu redukoval a redukuje na problém prvotnosti a druhotnosti ve vztahu ke dvěma základním konstitutivním složkám všeho bytí. Čili zda platí prvotnost ideálna (ducha) a tudíž druhotnost, odvozenost, následnost materiálna (hmoty) nebo naopak. Řečeno s Biblí, zda na počátku bylo slovo a i nadále platí, že idea vždy předchází realitě nebo naopak, zda idea je jen produkt nejvýše organizované hmoty, našeho mozku, a že tudíž ideálno je jen odrazem materiálna.

Jiné řešení, řekněme něco jako kompromis, nabízejí pak různé varianty filozofického (metafyzického) dualismu, kdy se také na skutečnost nahlíží jako na celek, sestávající ze dvou protikladných daností, ovšem v principu samostatných, na sobě nezávislých, existujících jaksi vedle sebe. Uvádí se třeba, že Descartes rozlišoval skutečnost hmotnou a skutečnost v podobě schopnosti myslet, čili lidského vědomí a Kant říši nutnosti (příroda) a říši svobody, kde platí mravní zákon (a kde tudíž jde opět o oblast lidského vědomí). Ať tak či onak, je zřejmé, že obecně vzato, jde tu jen o trochu jiná pojmenování pro materiálno a ideálno, obecné protiklady, utvářející celek bytí (s tím, že reprezentantem ideálna je zde lidské vědomí).

Koncepce jsoucna, která je předkládána zde, v následujících Úvahách, nepatří k žádnému z uvedených hlavních filozofických směrů a tím méně je to nějaká koncepce náboženská. Nezakládá se ani na principiální prvotnosti či druhotnosti jedné či druhé z uvedených konstitutivních složek všeho bytí ani na jejich chápání jako složek samostatných a nezávislých. Je to sice v principu rovněž koncepce dualistická, ovšem postuluje naopak zásadní vzájemnou a přímo existenční podmíněnost obou těch protikladných složek.

Zcela podstatné při tom je, že ideálno se zde posunuje daleko za hranice jen lidského vědomí, ovšem v rámci zcela obecné interně přírodní roviny. Dáno je to tím, že za složku ideálna se zde považuje kategorie informace, informace jako zcela přirozený a zcela obecný jev. Informace v jejím absolutním pojetí, tedy ve smyslu jediného a všeobecného a tudíž i všudypřítomného reprezentanta ideálna v jeho reálné podobě. Ovšem ideálna nerozlučně, neoddělitelně spojeného s hmotou, s materiálnem v jakékoli jeho podobě. Tuto koncepci proto nazývám dialektickým dualismem. Blíže o daném pojetí informace pojednává i samostatná studie „O fenoménu informace“.

Zdá se, že daným pojetím problému ideálna a jeho sepjetí s materiálnem by mohla předkládaná koncepce jsoucna aspirovat i na to, že jde o zcela obecné řešení. Mohou tu však vznikat velice zásadní otázky. Takové obecné řešení, takové pojetí a vymezení jsoucna, podstaty a fungování všeho bytí, by totiž znamenalo, že platí jak pro situaci, kdy tu člověk jako myslící bytost, s jeho svébytným vědomím a duchovním světem, plným přijímaných i produkovaných informací, existuje, tak i pro situaci, kdy neexistuje. Má nebo může mít jsoucno jako určitá smysluplná kategorie nějaké své racionální místo i za předpokladu, že tu lidé nejsou (omezíme-li se jen na tu naši matičku Zemi)? Je možné, aby skutečně existovalo takové řešení, které by platilo jak pro ten náš lidský svět, tak i pro podmínky, existující po mnoho miliard let před objevením se živočicha rodu homo sapiens (nebo i po něm) a vůbec pro veškerý ten vesmírný svět?

Z pohledu dvou výše zmíněných velkých táborů, tj. vědy a strohého materialismu na straně jedné a náboženství a jemu blízkého idealismu, včetně koncepcí antropocentristických, na straně druhé, se budou odpovědi na tyto otázky velice, ba i zásadně lišit.

Začněme u té druhé skupiny. Zde – odmyslíme-li si skutečně existenci člověka- pozbývá vlastně kategorie jsoucna svůj smysl, ztrácí se důvod se tím vůbec nějak specielně zabývat. Neboť co zde s přírodou bez člověka a jeho vědomí? Co s Bohem, není-li člověk? Samo náboženství v tom případě vůbec odpadá, neboť ono samo je jen ryze lidská záležitost. A co tu ještě může zbývat pro dané idealistické ale i tradiční dualistické koncepce ve výkladu světa, když tu není lidské vědomí, jejich ústřední bod?

Jinak je tomu u vědy. Rozumí se u těch jejích oborů, kterých se vyloučení člověka nijak netýká a jejichž předmět zájmu zůstává i za tohoto předpokladu zachován. Což jsou vědy přírodní a některé další obecné vědy. Obecné kosmické bytí, včetně i jeho mimolidské živé složky tu dávno bylo, je a bude a tak je stále i co poznávat a vysvětlovat.

Problém tu ovšem je. Jsoucno – pokud by tyto vědy chtěly ten svůj předmět takto vůbec nazývat- je zde jaksi kategoriálně, co do podstaty, chudé, protože jen jednosložkové, a to ryze jen materiální. Jediným specifikem na této substancionální úrovni je zde pak to, zda se zkoumá hmota neživá nebo hmota živá. Dokonce i kyselina deoxyribonukleová, nositelka dědičné informace, je tu zcela přirozeně brána jen jako určitý hmotný útvar, polymer (sestávající v konečné instanci z vodíku, kyslíku, dusíku, uhlíku a fosforu) a nepřizná-li se mu něco podstatného navíc, tak takovým hmotným útvarem, byť nesmírně složitým, i zůstane.

A tak právě třeba zde, na tomto příkladě, jsme u jádra věci. To něco navíc, je zde totiž stejně podstatné, jako samotný ten polymer. To něco, to je v něm zakódovaná dědičná informace, přesně identifikující daný živý organismus, poskytující tak i kompletní obraz jeho budoucího rodového pokračování i s předpisem, jak tento pokračovatel bude vytvořen. A tato identifikace, obraz i návod, to už není substance hmotná, ale nehmotná, ideálno, nerozlučně ovšem vázané na hmotu, na její zcela určitou složkovou a uspořádanostní podobu. Jestliže pak tento případ nebudeme považovat za nějakou naprostou výjimečnost, ale jen za příklad jevu zcela obecného, tedy že v každé hmotě, v každé jednotlivé podobě materiálna je zakódována určitá příslušná informace a tím že se určuje řád věcí veškerých, pak i samotná kategorie jsoucna nabývá zcela jiné podoby a povahy a tím i významu. A znovu se tak může vrátit do lůna filozofie.

Jsem tedy přesvědčen, že určité místo pro filozofii tu je i za výše uvedeného předpokladu o neexistenci člověka. Přírodní vědy se totiž zcela přirozeně, ze své podstaty, nezabývají ideálnem a tak formulace koncepce jsoucna a jeho jednotlivých složek, odvíjející se od akceptace ideální podstaty kategorie informace a přiznání její všeobecnosti a nerozlučného sepjetí s hmotou, je zase zcela přirozeně záležitostí filozofie. A ta tak může vést, právě i s ohledem na výsledky přírodních věd, svoje úvahy o tom objektivním, všeobecném, na nás nezávislém reálném bytí, jsoucnu, o jeho podstatě, způsobu fungování či ještě dalších otázkách. Třeba i spolu s filozofujícími přírodovědci. A nic pak nebrání ani tomu, naopak je to žádoucí, přirozené a nutné, aby byl tento obecný objektivní pohled znovu rozšířen i na člověka, lidskou společnost a tím zároveň prověřena i obecná platnost navrhovaného řešení. Takto by se mělo i metodicky postupovat.

Navíc, jak již bylo řečeno, věda ještě zdaleka nevyřešila všechno a tak i z tohoto pohledu lze vést o všem, co nás v rámci vesmíru obklopuje, filozofické úvahy. Snad nejlépe vystihl svého času tuto situaci z pohledu filozofie a její úlohy na daném poli Bertrand Russel, když napsal: „Filozofie má být i smělá v navrhování hypotéz, týkajících se univerza, k jejichž potvrzení či vyvrácení není věda ještě disponována“ (citováno dle M.Andrle:“Whiteheadova filozofie přírody“, nakl. P.Mervart 2010, str.55).

S tím plně souhlasím. A právě o jednu takovou hypotézu, v daném případě obecného pojetí jsoucna, jeho podstaty a fungování, je v dané studii na základě zevrubnějších, ale i dosti volných úvah učiněn pokus. S tím výsledkem, že jsoucno, vše, co existuje, v obecnosti i v jednotlivostech, je duální celek protikladných substancí materiálna a ideálna, hmoty a v ní zakódované informace, substancí vzájemně se podmiňujících ve své existenci a vytvářející v celkovém souhrnu přirozený dynamický samoregulační systém s neustálou vývojovou proměnou bez začátku a bez konce.