Ke kořenům všeho bytí

Úvod k „Úvahám o jsoucnu“

Josef Vaner


Předmětem následujících úvah jsou otázky, které, ač z hlediska každodenního běhu života, jeho problémů, starostí i strastí, jsou velice odtažité, přece jen tak či onak, v té či oné míře, trápí lidstvo či alespoň mnohé z lidí již od pradávna. V nejobecnější rovině se vztahují ke světu vůbec a dění vůbec. Řečeno terminologií, užívanou obvykle v daných souvislostech ve filozofii, jsou to hlubinné otázky, týkající se „všeho, co existuje“, „bytí“, „jsoucna“. Co, jak, proč, teď, před i potom v tom nejobecnějším možném rozměru. A hledají, navrhují nebo i nacházejí se ty či ony odpovědi.
Na tomto „metafyzickém“ poli (většinou se to chápe a tudíž i píše bez uvozovek) se pak filozofie, pokud se tím zabývá, stýká resp. střetává se dvěma sousedními, ale v principu proti sobě stojícími oblastmi – náboženstvím na straně jedné a vědou,specielně exaktními přírodními vědami, na straně druhé. Filozofie se tak v daných záležitostech ocitá někde jakoby mezi nimi.

Náboženství – budu teď mít na mysli především křesťanství nebo i další podobná monoteistická náboženství – má v dané oblasti zpravidla zcela jasno a tak i vystupuje. Jeho řešení jsou pevná, více méně navždy daná a jen velice nerado – pokud vůbec – na tom něco mění. Naproti tomu věda příslušné hlubinné odpovědi, směřující k podstatě věcí, neustále a trpělivě hledá, poznané zpřesňuje nebo i reviduje a stále více odhaluje příslušná tajemství. Od konkrétního se i ona stále více posouvá k obecnému a zcela obecnému. Z toho pak může a měla by čerpat i filozofie při vytváření svého pohledu, svého obrazu světa. Pokud ovšem chce.

Budeme-li poněkud konkrétnější, tak do dané předmětné oblasti patří především takové nadčasové, běžnému životu velice vzdálené, ale konec konců velice podstatné otázky, jako je vznik toho našeho pozemského a vesmírného světa, jeho povaha a nejhlubší základy, principy a mechanismus jeho fungování, směřování jeho vývoje a v neposlední řadě – místo a úloha člověka a jeho vědomí v tom všeobecném bytí.

Přístupy k řešení a hledání odpovědí na tyto otázky se v uvedených oblastech – a začasté i v rámci nich – přirozeně liší, a to nezřídka i zcela diametrálně. V rámci toho je tu pak třeba zvlášť zmínit přístup, kdy právě z hlediska člověka a lidstva je toto vše nazíráno a objasňováno.

Nejzřetelnější je to u náboženství. Zde je sice ústřední postavou Bůh-Stvořitel, ale vše se pak více méně redukuje na vztah Boha a člověka, člověka a Boha. Veškerá příroda je tu do značné míry nebo i vůbec věc vedlejší, druhořadá a svým způsobem existuje vlastně jen proto, aby sloužila člověku (jak si to i on sám myslí). Obecné jsoucno má zde proto také převážně nebo i výlučně duchovní povahu a Bůh sám je absolutním jsoucnem.

V těchto hranicích a z těchto hledisek jsou pak nabízeny i příslušné odpovědi. Zhuštěně řečeno, Bůh stvořil svět i člověka (k obrazu svému) a veškeré dění i v rámci každého jednotlivého lidského života se řídí jeho vůlí. Život ve své duchovní dimenzi existuje pak i po tělesné smrti a jsoucno tak zahrnuje i tento posmrtný život. I toto je zde považováno za součást bytí.

Ne příliš vzdálené tomuto chápání jsou i některé filozofické výklady. Rozhodně jich není málo a zpravidla je dost zřejmá i jejich spjatost s náboženstvím. Někdy výrazná, někdy trochu zastřenější. Z modernějších proudů lze tu třeba připomenout kreacionismus, inteligentní design apod. Duchovno v takových výkladech rovněž dominuje a v řadě případů je tu v rámci všeho bytí opět prvořadé postavení člověka a jeho vědomí. Až tak, že toto vědomí bývá prezentováno jako něco zcela výlučného, samostatného, co vlastně stojí mimo přírodu, vedle ní a nad ní. Z tohoto zorného úhlu se pak více méně vše i posuzuje. Neboli, uplatňuje se zde antropocentristický přístup.

Tyto náboženské a idealistické představy a vysvětlení týkající se jsoucna, všeho bytí, jeho podstaty, povahy, podoby a vývoje, včetně vzniku, povahy a postavení člověka, začala postupně narušovat a čím dál více i vyvracet věda, v prvé řadě exaktní přírodní vědy. Tak jak se postupně konstituovaly a rozvíjely.Dělo se tak nejednou, zejména v počátcích, v nelehkém a často i velmi tvrdém střetávání s institucionalizovaným i neinstitucionalizovaným náboženstvím, včetně krutého pronásledování nejen psychického, ale i fyzického.

Takovéto pronásledování – až na některé excesy- dnes už v principu neexistuje, věda se může svobodně rozvíjet a tak s každým desetiletím ne-li rokem se příslušné vědecké poznání stále více prohlubuje. Nicméně věda ještě nevyřešila všechno a tak i z tohoto důvodu – ponecháme-li stranou některé specifické rysy lidské psychiky – zůstává tu i nadále místo pro náboženské a příbuzné idealistické výklady a interpretace. Projevuje se to třeba v tom, že stvoření světa Bohem se dnes někdy posouvá až k momentu „velkého třesku“ a stvoření člověka ke stvoření samotného života prostřednictvím genetické informace. Tedy, pokud je náboženství k vědě a jejím prokazatelným poznatkům alespoň trochu tolerantní a smiřuje se s takto vynuceným ústupem od různých biblických dogmat. Nevzdalo ovšem nijak celkový boj o lidské vědomí a psychiku, kde pro to existují některé trvale příznivé předpoklady.

Pokud jde o samu filozofii, tak ta se ve vztahu k dané oblasti lidského poznávání pod vlivem soupeření vědy a náboženství – i když to jistě nebyl vliv jediný – postupně a definitivně rozpoltila na větev idealistickou, inklinující tak či onak k náboženství nebo jemu i plně poplatnou a větev materialistickou, inklinující k vědě a plně respektující její poznatky. Základní spor a rozdíl mezi nimi se pak ve svém základu redukoval a redukuje na problém prvotnosti a druhotnosti ve vztahu ke dvěma základním konstitutivním složkám všeho bytí. Čili zda platí prvotnost ideálna (ducha) a tudíž druhotnost, odvozenost, následnost materiálna (hmoty) nebo naopak. Řečeno s Biblí, zda na počátku bylo slovo a i nadále platí, že idea vždy předchází realitě nebo naopak, zda idea je jen produkt nejvýše organizované hmoty, našeho mozku, a že tudíž ideálno je jen odrazem materiálna.

Jiné řešení, řekněme něco jako kompromis, nabízejí pak různé varianty filozofického (metafyzického) dualismu, kdy se také na skutečnost nahlíží jako na celek, sestávající ze dvou protikladných daností, ovšem v principu samostatných, na sobě nezávislých, existujících jaksi vedle sebe. Uvádí se třeba, že Descartes rozlišoval skutečnost hmotnou a skutečnost v podobě schopnosti myslet, čili lidského vědomí a Kant říši nutnosti (příroda) a říši svobody, kde platí mravní zákon (a kde tudíž jde opět o oblast lidského vědomí). Ať tak či onak, je zřejmé, že obecně vzato, jde tu jen o trochu jiná pojmenování pro materiálno a ideálno, obecné protiklady, utvářející celek bytí (s tím, že reprezentantem ideálna je zde lidské vědomí).

Koncepce jsoucna, která je předkládána zde, v následujících Úvahách, nepatří k žádnému z uvedených hlavních filozofických směrů a tím méně je to nějaká koncepce náboženská. Nezakládá se ani na principiální prvotnosti či druhotnosti jedné či druhé z uvedených konstitutivních složek všeho bytí ani na jejich chápání jako složek samostatných a nezávislých. Je to sice v principu rovněž koncepce dualistická, ovšem postuluje naopak zásadní vzájemnou a přímo existenční podmíněnost obou těch protikladných složek.

Zcela podstatné při tom je, že ideálno se zde posunuje daleko za hranice jen lidského vědomí, ovšem v rámci zcela obecné interně přírodní roviny. Dáno je to tím, že za složku ideálna se zde považuje kategorie informace, informace jako zcela přirozený a zcela obecný jev. Informace v jejím absolutním pojetí, tedy ve smyslu jediného a všeobecného a tudíž i všudypřítomného reprezentanta ideálna v jeho reálné podobě. Ovšem ideálna nerozlučně, neoddělitelně spojeného s hmotou, s materiálnem v jakékoli jeho podobě. Tuto koncepci proto nazývám dialektickým dualismem. Blíže o daném pojetí informace pojednává i samostatná studie „O fenoménu informace“.

Zdá se, že daným pojetím problému ideálna a jeho sepjetí s materiálnem by mohla předkládaná koncepce jsoucna aspirovat i na to, že jde o zcela obecné řešení. Mohou tu však vznikat velice zásadní otázky. Takové obecné řešení, takové pojetí a vymezení jsoucna, podstaty a fungování všeho bytí, by totiž znamenalo, že platí jak pro situaci, kdy tu člověk jako myslící bytost, s jeho svébytným vědomím a duchovním světem, plným přijímaných i produkovaných informací, existuje, tak i pro situaci, kdy neexistuje. Má nebo může mít jsoucno jako určitá smysluplná kategorie nějaké své racionální místo i za předpokladu, že tu lidé nejsou (omezíme-li se jen na tu naši matičku Zemi)? Je možné, aby skutečně existovalo takové řešení, které by platilo jak pro ten náš lidský svět, tak i pro podmínky, existující po mnoho miliard let před objevením se živočicha rodu homo sapiens (nebo i po něm) a vůbec pro veškerý ten vesmírný svět?

Z pohledu dvou výše zmíněných velkých táborů, tj. vědy a strohého materialismu na straně jedné a náboženství a jemu blízkého idealismu, včetně koncepcí antropocentristických, na straně druhé, se budou odpovědi na tyto otázky velice, ba i zásadně lišit.

Začněme u té druhé skupiny. Zde – odmyslíme-li si skutečně existenci člověka- pozbývá vlastně kategorie jsoucna svůj smysl, ztrácí se důvod se tím vůbec nějak specielně zabývat. Neboť co zde s přírodou bez člověka a jeho vědomí? Co s Bohem, není-li člověk? Samo náboženství v tom případě vůbec odpadá, neboť ono samo je jen ryze lidská záležitost. A co tu ještě může zbývat pro dané idealistické ale i tradiční dualistické koncepce ve výkladu světa, když tu není lidské vědomí, jejich ústřední bod?

Jinak je tomu u vědy. Rozumí se u těch jejích oborů, kterých se vyloučení člověka nijak netýká a jejichž předmět zájmu zůstává i za tohoto předpokladu zachován. Což jsou vědy přírodní a některé další obecné vědy. Obecné kosmické bytí, včetně i jeho mimolidské živé složky tu dávno bylo, je a bude a tak je stále i co poznávat a vysvětlovat.

Problém tu ovšem je. Jsoucno – pokud by tyto vědy chtěly ten svůj předmět takto vůbec nazývat- je zde jaksi kategoriálně, co do podstaty, chudé, protože jen jednosložkové, a to ryze jen materiální. Jediným specifikem na této substancionální úrovni je zde pak to, zda se zkoumá hmota neživá nebo hmota živá. Dokonce i kyselina deoxyribonukleová, nositelka dědičné informace, je tu zcela přirozeně brána jen jako určitý hmotný útvar, polymer (sestávající v konečné instanci z vodíku, kyslíku, dusíku, uhlíku a fosforu) a nepřizná-li se mu něco podstatného navíc, tak takovým hmotným útvarem, byť nesmírně složitým, i zůstane.

A tak právě třeba zde, na tomto příkladě, jsme u jádra věci. To něco navíc, je zde totiž stejně podstatné, jako samotný ten polymer. To něco, to je v něm zakódovaná dědičná informace, přesně identifikující daný živý organismus, poskytující tak i kompletní obraz jeho budoucího rodového pokračování i s předpisem, jak tento pokračovatel bude vytvořen. A tato identifikace, obraz i návod, to už není substance hmotná, ale nehmotná, ideálno, nerozlučně ovšem vázané na hmotu, na její zcela určitou složkovou a uspořádanostní podobu. Jestliže pak tento případ nebudeme považovat za nějakou naprostou výjimečnost, ale jen za příklad jevu zcela obecného, tedy že v každé hmotě, v každé jednotlivé podobě materiálna je zakódována určitá příslušná informace a tím že se určuje řád věcí veškerých, pak i samotná kategorie jsoucna nabývá zcela jiné podoby a povahy a tím i významu. A znovu se tak může vrátit do lůna filozofie.

Jsem tedy přesvědčen, že určité místo pro filozofii tu je i za výše uvedeného předpokladu o neexistenci člověka. Přírodní vědy se totiž zcela přirozeně, ze své podstaty, nezabývají ideálnem a tak formulace koncepce jsoucna a jeho jednotlivých složek, odvíjející se od akceptace ideální podstaty kategorie informace a přiznání její všeobecnosti a nerozlučného sepjetí s hmotou, je zase zcela přirozeně záležitostí filozofie. A ta tak může vést, právě i s ohledem na výsledky přírodních věd, svoje úvahy o tom objektivním, všeobecném, na nás nezávislém reálném bytí, jsoucnu, o jeho podstatě, způsobu fungování či ještě dalších otázkách. Třeba i spolu s filozofujícími přírodovědci. A nic pak nebrání ani tomu, naopak je to žádoucí, přirozené a nutné, aby byl tento obecný objektivní pohled znovu rozšířen i na člověka, lidskou společnost a tím zároveň prověřena i obecná platnost navrhovaného řešení. Takto by se mělo i metodicky postupovat.

Navíc, jak již bylo řečeno, věda ještě zdaleka nevyřešila všechno a tak i z tohoto pohledu lze vést o všem, co nás v rámci vesmíru obklopuje, filozofické úvahy. Snad nejlépe vystihl svého času tuto situaci z pohledu filozofie a její úlohy na daném poli Bertrand Russel, když napsal: „Filozofie má být i smělá v navrhování hypotéz, týkajících se univerza, k jejichž potvrzení či vyvrácení není věda ještě disponována“ (citováno dle M.Andrle:“Whiteheadova filozofie přírody“, nakl. P.Mervart 2010, str.55).

S tím plně souhlasím. A právě o jednu takovou hypotézu, v daném případě obecného pojetí jsoucna, jeho podstaty a fungování, je v dané studii na základě zevrubnějších, ale i dosti volných úvah učiněn pokus. S tím výsledkem, že jsoucno, vše, co existuje, v obecnosti i v jednotlivostech, je duální celek protikladných substancí materiálna a ideálna, hmoty a v ní zakódované informace, substancí vzájemně se podmiňujících ve své existenci a vytvářející v celkovém souhrnu přirozený dynamický samoregulační systém s neustálou vývojovou proměnou bez začátku a bez konce.