DNA a GI

                                                  (Poznámky na okraj jedné besedy) 

                

Ve vědecko-popularizačním pořadu České televize Hyde Park – Civilizace byl dne 2. 6. 2018 hostem prof. Paul Modrich, nositel Nobelovy ceny za chemii. V besedě prezentoval nepochybně velkolepý posun poznání v oblasti výzkumu DNA, hlavně a především směrem k praktickému využití získaných poznatků pro dobro lidí - možné žádoucí opravy či úpravy ve prospěch zdraví a  pod. (Kéž by to nebylo nikdy zneužito). Na počátku besedy šlo však i o obecné vymezení DNA ve vztahu k životu vůbec. Tedy o problém, který v rámci lidského poznávání patří k těm nejobecnějším, těm, které se týkají základních otázek veškerého přírodního a společenského bytí. Tzn. jeho nejhlubší podstaty, konečné utvářecí struktury a obecného způsobu fungování. Tato rovina je mi blízká a tak si na základě v tomto směru známých a opodstatněných relevantních poznatků a některých vlastních závěrů dovolím něco říci. A v podstatě také jen o této  zcela obecné rovině se bude dále i pojednávat.

Na příslušný dotaz moderátora co na této obecné úrovni DNA vlastně je, odpověď opakovaně zněla: „DNA je kód, který definuje život“. To pak bylo delší dobu i v titulku. Z čehož usuzuji, že i tato obecná část tématu besedy byla považována za důležitou.

Je to řečené pravda? Je. Jenomže ne celá. I když z čistě jen přírodovědného hlediska vcelku pochopitelná a postačující. Z nejobecnějšího poznávacího hlediska, tzn. ontologického, by se však dalo říci, že je to spíše jen ta „menší půlka“ pravdy. Dané vymezení nepostihuje totiž explicitně to, o co se v případě definování života především jedná. Totiž jeho bezpodmínečnou podmíněnost a spjatost s genetickou (dědičnou) informací. Žádná otázka v tomto směru však  položena nebyla a nepadlo tudíž ani žádné relevantní vyjádření. I když nelze pochybovat o tom, že příslušná spojitost je známá. V jedné pozdější besedě na stejné téma oprav či úprav DNA bylo dané opomenutí napraveno – viz Poznámka níže.

Lze tedy uvést, že bez genetické informace, která kromě mnoha dalších konkrétních vlivů a důsledků představuje primárně obraz daného druhu živých organismů a principiální předpis způsobu jeho reprodukce a je jinak jedním z mnoha druhů světa informací, je život, tak jak ho známe, nemyslitelný. Prostě by se nekonal. I kdyby tu třeba byly pro něj jinak příznivé podmínky. Z tohoto hlediska by pak platilo i toto více méně analogické vymezení: „Genetická informace je činitel, který definuje život“. Zase pravda. A zase ne celá.

Přirozeně, i když je jistě nadbytečné to připomínat, že tu nejde o nějakou jednu informaci, ale o veliké množství, celý soubor dílčích genetických informací, tak jak to odpovídá příslušné genové struktuře DNA. Jednotlivý gen, v podobě vždy určitého materiálního složení a „obstarávající“ vždy určitou složku či vlastnost daného organismu, je i příslušnou jednotkou GI. Obsahem DNA jako celku je pak genom, tedy veškerá zde zakódovaná genetická informace. Což platí na nižší úrovni – s určitými odlišnostmi – i pro RNA. To vše je ale již další rovina problému a zde to není vlastním předmětem zájmu. Princip sledované souvztažnosti je však stále tentýž.

Věc je tedy v tom, že pro existenci života a jeho průběh jsou nezbytné obě danosti: i DNA, i GI. Nepůsobí a nemohou ovšem působit každá nějak zvlášť, ale pouze společně. Jako jeden integrální celek. Jednotný a nedílný. V obecném definičním smyslu jde tu o vztah obsahu a formy, podstaty a jevu. Genetická informace je obsahem, DNA formou. „Šatem“, v němž GI vězí a jehož prostřednictvím, a pouze tak, se daný informační obsah navenek „hmatatelně“ projevuje, existuje a realizuje. V příslušném hmotném zakódování.

V podobě DNA je genetická informace hmotný útvar. V této materiální jevové podobě, v tomto „šatě“, je pak genetická informace, stejně jako kterákoli jiná, neboť to platí obecně, jev fyzikální.

V případě přenosu informací tomu tak je v podobě a prostřednictvím příslušného materiálního signálu iniciovaného příslušným informačním pokynem. Ten se pak určitou formou přenosu a určitou cestou dostane nebo také nedostane na místo určení a příslušný regulační informační pokyn pak je či není realizován. Zřetelným příkladem může být třeba volní informační pokyn z mozku cestou nervových vláken pro příslušné svaly k zabezpečení např. určité činnosti končetin, instrukce řídícího střediska prostřednictvím radiosignálu ke korekci letu kosmické sondy atd.atd.atd.

Je-li spojení s místem určení nějak přerušeno daný pokyn se tam nedostane a příslušná zamýšlená činnost, příslušné dění se tak neuskuteční. V čemž také- v důsledku přerušení míchy – spočívá i to veliké trápení „vozíčkářů“. A se strany vědy a její aplikace pak i snaha  tento velký problém řešit. Jak se o tom zejména v poslední době stále častěji hovoří  – např. cestou velice sofistikovaných technických prostředků, kmenových buněk či ještě jinak.

Ale zpět. V důsledku daného materiálního „šatu“ jsou pak jako jev výhradně fyzikální všechny informace často nebo i výlučně, zejména ze strany přírodovědců, vnímány. Dá se říci, že zcela přirozeně, neboť jedině tak mohou být i reálně zkoumány, dešifrovány, měněny či vytvářeny. Ale to není celá pravda.

Přísně a důsledně vzato, tzn. na  té nejobecnější tj. ontologické poznatkové rovině, není totiž  DNA a GI jedno a totéž. Co do své vlastní nejhlubší podstaty jsou to dokonce danosti principiálně odlišné. Což zase platí obecně – pro jakoukoli informaci a její příslušnou materiální existenční a realizační podobu.

DNA, tedy makromolekula kyseliny deoxyribonukleové, je hmotný útvar, jedna z nesčetných podob materiálna. Skládá se z atomů (uvádí se 6 prvků – uhlík, dusík, vodík, kyslík, fosfor a síra), z nich tvořených molekul a látek… To vše v příslušných konkrétních podobách a uspořádání v rámci dvojité šroubovice té makromolekuly. Jako taková je DNA věcným nositelem genetické informace. Se zachováváním tohoto nositele – a jen potud – se zachovává i sama informace. S jeho zánikem i zaniká. Což zase platí zcela obecně, pro jakoukoli informaci a jejího příslušného materiálního nositele. Třeba ztráta informací uložených v naší paměti v důsledku zániku příslušných neuronů v našem mozku  nebo ztráta mnoha různých informací v důsledku   zániku nejrůznějších hmotných historických artefaktů jak se s tím ke svému zármutku setkávají zejména archeologové a historici. Naopak, se zachováním těchto nositelů se zachovávají i informace třeba i z velmi dávné minulosti. Příkladů v obou směrech existuje bezpočet.

Genetická informace je oproti uvedené, tedy hmotné povaze DNA, stejně jako kterákoli jiná informace (slovo, myšlenka, zpráva, plán, předpis, pokyn, obraz, počítačový program atd. atd.) jev nehmotný, čili ideálno. Reálné ideálno, nikoli nějaké nadpřirozené. Prokazatelné přírodní a společenské ideálno, které je spolu s materiálnem jednou ze dvou  základních a konečných utvářecích složek veškerého přírodního a společenského bytí.

V tomto substancionálním smyslu je informace samostatná danost, primárně přírodní, tzn. vlastní veškeré neživé a živé přírodě, a tudíž i zcela objektivní,  nezávislá na tom zde existuje či neexistuje člověk. Bytost se svým specifickým vědomím, k němuž pak náleží vývojově vyšší druh informací, těch „našich“, subjektivně lidských, poznatkových a jiných.

V každém případě však informace co by ideálno nemůže existovat a působit jinak, než v rámci a prostřednictvím materiálna, v němž je pak vždy prostřednictvím zcela určitého uspořádání jeho dílčích strukturotvorných složek i příslušně zakódována. Což je nejzřetelnější právě u DNA ve vztahu ke GI. Jde tu tedy, na nejvyšší úrovni obecnosti, o nerozlučný celek hmoty a informace, jednotu protikladů, dvojjedinost celku bytí, s níž se pak tak či onak nevyhnutelně setkáváme i na nižších úrovních či z jiných hledisek – v podobě „plus-minusového“ uspořádání. Neexistuje hmota, ve smyslu jakéhokoliv  materiálna, bez (zakódované) informace, neexistuje a nerealizuje se informace nějak vně hmoty. Teprve na podstatně vyšším vývojovém stupni je pak informace – její určitý druh – i náležitost subjektivně lidská. Její nerozlučná spjatost s hmotou, v daném případě v podobě lidského mozku co by hmotou nejvýše organizovanou, však platí i zde. Stejně jako i u technických informačních systémů.

S ohledem na všechno uvedené je tedy možno konstatovat, že DNA a GI zároveň je i není jedno a totéž. Z hlediska jevu, způsobu existence a realizace informace to jedno a totéž je, resp. za jedno a totéž je to možno považovat. Avšak z hlediska ontické podstaty obou složek, v souladu s konečnou protikladnou duální utvářecí strukturou všeho bytí, to však jedno a totéž není.  Stejně tak to platí i u kteréhokoli jiného celku hmoty a informace. Zvláště je možno v tomto směru zmínit analogický vztah gravitačního pole a časoprostoru (viz Doplněk).

Svět není monistický. Ani ve smyslu samotného materiálna, tím méně pak ideálna. Je zcela objektivně duální kde v samotném jeho nejhlubším základu se hmota a informace (materiálno a reálné ideálno) nacházejí ve vzájemné existenční podmíněnosti. Hmota je podmínkou existence a realizace informace, informace je podmínkou existence hmoty (viz níže). Což také znamená, že žádná z těchto dvou složek není obecně prvotní. Čili, že by hmota obecně předcházela informaci (ideálnu, duchovnu) či naopak informace hmotě („na počátku bylo slovo“). S obojím pojetím lze se však setkat, ba zakládaly a dosud se na tom zakládají i dva ostře protikladné filozofické či ideologické proudy – materialismus a idealismus. Řešením ve smyslu „světového názoru“ je dialektický dualismus tak jak vyplývá z obecné ontologické teorie informace, konkrétně z uvedeného  principu vzájemné existenční podmíněnosti hmoty a informace.

Základní otázkou v tomto směru je tedy funkce informace, proč vůbec informace existuje. Odpověď začíná u konstatování nesporného a od dob Herakleita již dávno známého faktu, že hmota, materiálno existuje jen tak, že se pohybuje, že pohyb, který obecně znamená změnu stavu a zahrnuje tudíž i vývoj, je způsob existence hmoty. Neexistuje žádný stav (absolutního) klidu a jakékoli bytí má tak reálně podobu dění. A právě informace je tím činitelem, s využitím Aristotelova termínu hybatelem, který tento pohyb, jakoukoli změnu způsobuje. Veškeré dění je informačně podmíněno a v důsledku takto vytvářené více či méně spletité kauzální řetězovité informační sítě,    v celém souhrnu příslušných interakcí, je pak i předurčeno.  

Neexistuje ovšem žádný čistě jen informační nebo čistě jen materiální proces, ale vždy jde o proces hmotně-informační e. i. informačně-hmotný (těhotenství, chůze, činnost 3D tiskárny, let a činnost kosmické sondy atdatd.). Vnímaná samostatnost světa hmoty (materiálna) a světa informací (reálného ideálna) je proto jen a jen relativní.

Nemusí to být chápáno a přijímáno, ale je to tak. Odmyslete si informaci a přestane se cokoliv dít. A tím i existovat. Mozek a počítač nemají důvod k existenci, zmizí veškerá komunikace, veškeré interakce, bez genetické informace zmizí život, zmizí i samotný vesmír. Tak dalekosáhlý je význam informace, pokud si pod tím nepředstavujeme jen novinové a televizní zprávy. I ty však také vždy něco předurčují. Obecně se tak děje vždy jen v její nerozlučné jednotě s hmotou jako svým nositelem v podobě vždy příslušné strukturní uspořádanosti. Ať již jde o informace spjaté s hmotou neživou, s hmotou živou nebo na nejvyšší úrovni živé hmoty s lidským mozkem a jeho technickými výtvory.

V uvedeném smyslu je genetická informace nevyhnutelnou podmínkou života, neboť ten sám o sobě je konec konců také jen neustálý pohyb. Sama GI by pro existenci a průběh života ovšem nestačila, jsou zde ještě nutné minimálně informace vjemové, odezvové a regulační (volní a samovolné) a jejich součinnost. Obecně pak jde vždy – jak již bylo zmíněno -  o celé  shluky či propletence mnoha informací různého druhu či povahy a jejich interakce. Výsledkem je dění, vývoj, evoluce.

Ze všech uvedených důvodů, pokud je akceptujeme, mělo by tedy mít zmíněné výchozí vymezení DNA alespoň tuto celistvou podobu: „DNA je kód, který definuje život, jak ten sám je podmíněn a předurčen genetickou informací. DNA je způsob existence a realizace GI“.

 V tomto smyslu je také třeba konstatovat, že určité, zpravidla dílčí opravy či úpravy DNA nejsou vlastně ničím jiným než opravami či úpravami samotné genetické informace. Aby vše probíhalo či existovalo tak jak má. Neboť právě ona je tím řídícím činitelem. To platí jak pro samovolný, přirozený průběh těchto akcí, tak pro sledované zásahy umělé. K tomu zase slouží, jsou potřebné příslušné další  informace, jak to provést. Buď samotnou přírodou nebo uvědomělými lidskými zásahy na základě příslušných informací již poznaných.       

Poznámka. O několik měsíců později po prof. Modrichovi, na počátku února 2019, byl hostem Hyde Park Civilizace prof. Tomas Lindahl, oceněný ve stejnou dobu rovněž za vynikající přínos ve výzkumu oprav či úprav DNA Nobelovou cenou za chemii. Tentokrát již genetická informace opomenuta nebyla. Na dotaz, jak by se dala nějak stručně charakterizovat, odpověď zněla: „Genetická informace je strom života.“ Celkem výstižné, ukazuje, o co tu jde. Ale s ohledem na vše to, co bylo výše řečeno, bylo by přesnější, stejně stručně a obrazně říci, že genetická informace je mízou ve stromu života. Tak jak je tento spolu a v jednotě tvořen s DNA. Bez proudění mízy každý strom zahyne. Tak i život bez genetické informace.

 Celkově o informaci jako ontologické kategorii, jejím vztahu s hmotou a dalších souvislostech pojednává celá řada textů na autorově blogu  „jsoucno.blogspot.com“ rubrika O informaci a jsoucnu. Speciálně „Obecná teorie informace….“ a přehledněji „Informace jako ontologická kategorie…“ s vymezením čtyř jejích zcela obecných definičních znaků (° naprostá všeobecnost výskytu,° neoddělitelná spjatost s hmotou, materiálnem v jakékoli jeho podobě,° nehmotný charakter, reálné ideálno a° s funkcí tvůrce a předurčovatele pohybu, jakýchkoli změn ), čtyř – prokazatelně z pohledu planety Země - základních velkých vzestupně vývojových druhů ( informace primární tj. spjaté s hmotou neživou, sekundární, spjaté s hmotou živou, terciární, spjaté s lidským vědomím a kvartární, delegované lidmi na technická zařízení, celkově uspořádání typu „matrjošky“ ) a dalších podstatných charakteristik.

Doplněk

Uvedený blog obsahuje též pojednání „Obecná teorie relativity a obecná teorie informace“. S výlučným zaměřením na problém chápání a vymezení kategorie časoprostoru z hlediska jeho ontické podstaty a na této úrovni jeho vztah s gravitačním polem (gravitací). Výchozím bodem je Einsteinovo vyjádření, že „gravitační pole není vlastně nic jiného než časoprostor sám“. Tak, jak to  v jednom svém článku připomněl Michal Andrle (zdroj tam uveden). To vyjádření lze zcela oprávněně i otočit a říci, že „časoprostor není vlastně nic jiného, než gravitační pole samo“. Což ovšem na věci nic nemění, protože obě vyjádření jsou obsahově shodná – nejde tu o nic jiného než o konstatování, že oba jevy, obě danosti jsou vlastně jedno a totéž.

Cílem zmíněného pojednání bylo však ukázat, že z hlediska obecné ontologické teorie informace, čili i obecné substancionální duality veškerého bytí, obě danosti co do své vlastní podstaty rozhodně identické nejsou. Gravitační pole, gravitace, je zcela nepochybně danost materiální, konkrétně energetická resp. částicově energetická. Časoprostor, v souladu s charakterem svých složek, času a prostoru co by „jen“ atributů hmoty samé, však rozhodně hmotný není. Je to jev nehmotný, stejně jako čas a prostor samy o sobě. Svou podstatou – pomineme-li jeho rozšifrovanou podobu v podobě lidského, v zásadě matematického informačního  poznatku – je to objektivní přírodní informace, která však, stejně jako je tomu u výše pojednávané informace genetické či jakékoli jiné, nemůže existovat a působit jinak než prostřednictvím svého hmotného nositele. Což je v daném případě gravitační pole. I zde tedy platí, že gravitační pole a časoprostor zároveň jsou i nejsou jedno a totéž. Záleží na tom, zda na to nahlížíme se strany jevu, „hmatatelného“ způsobu existence a realizace nebo se strany vlastní ontické podstaty.

Stejně jako u genetické informace v „šatě“ DNA platí, že ona sama by k zajištění existence a vývoje života nestačila, že k tomu účelu jsou nutné ještě další informační „spolupracovnice“, tak jak to bylo výše alespoň v základním výčtu uvedeno, i časoprostor v „šatě“ gravitačního pole by sám na zajištění chodu všeho vesmírného bytí také nestačil. Jsou zde rovněž nutné ještě další „spolupracovnice“, v principu stejného druhu, tak jak je na příslušné hlubinné úrovni zná soudobá fyzika. Tj. v podobě interakcí pole a částic, konkrétně ještě tří dalších: silné, slabé a elektromagnetické. Na těchto čtyřech nejhlubších hmotně-informačních (informačně-hmotných) základech je pak – podle dosavadní úrovně poznatků – založeno vše, co a jak se v celém vesmírném bytí, tedy i v tom pozemském, odehrává.

Ještě dvě poznámky. Především s ohledem na laické vnímání celého problému, jeho srozumitelnost.

První. Výše uvedené Einsteinovo vyjádření o totožnosti gravitačního pole a časoprostoru lze zřejmě zcela oprávněně, v logice věci, obměnit  a použít i ve vztahu k nejdůležitější vlastnosti, která je časoprostoru připisována, tj. jeho „zakřivení“. Nabízí se tedy konstatování, že „“zakřivení“ časoprostoru není vlastně nic jiného než „zakřivení“ gravitačního pole samého“. Čímž se celá záležitost, alespoň v hlavních rysech, stává přijatelně srozumitelnou i pro laiky. Ví se totiž, že gravitační pole není všude stejně „hutné“, že „řídne“ s rostoucí vzdáleností od daného hmotného tělesa, že v samotném tom tělese nemusí být nebo nejsou příslušné utvářecí látky zcela rovnoměrně rozloženy a že tudíž mohou být lokální odlišnosti v jejich „nahuštění“, že záleží na hmotnosti daného tělesa, včetně – za určitých okolností - té kinetické… Což se pak všechno odráží v intenzitě gravitační síly. Neboli že gravitační pole je různě „zakřivené“ ve smyslu různé úrovně nahuštěnosti  příslušné materiální substance. Zdá se, že na této „věcné“ úrovni – se zahrnutím kategorie pohybu – by se dal princip relativity času a prostru srozumitelněji vysvětlit. Určitá představa v tomto směru byla ve zmíněném pojednání uvedena.

 Druhá poznámka, rovněž ve vztahu k větší srozumitelnosti. Důležitým a zřetelným vnějším projevem uvedeného niterného uspořádání v podobě čtyř základních interakcí je existence a působení přitažlivých a odpudivých sil. A jim odpovídajících pohybů – dostředivého, odstředivého a oběžného. Podle toho, zda jsou tyto síly v rovnováze a jejich působení se navzájem ruší nebo jsou v té či oné míře v nerovnováze a jedna z nich převládá. V prvním případě jde na úrovni makrokosmu např. o oběžné dráhy planet kolem mateřské hvězdy, měsíců či jiných těles kolem planet, pohyb hvězd a planetárních soustav kolem středu galaxií… Ve druhém případě jsou to třeba nejrůznější nám dobře známé pády, třeba se schodů nebo letadel, nenasytná hltavost černých děr, a naopak, putování světelných paprsků či jiného záření kosmickým prostorem či rozpínání vesmíru… Takto je pro laiky problém srozumitelný a více sem již nepatří… 

                                                                                                       Josef Vaner              

Pohádka o Velkém Třesku

(Malý soukromý pomníček výsostnému hybateli všeho dění)

Takže, převážně nevážně o té veliké prvopočáteční události vesmírných dějin, ale i vážně – navzdory pohádce, a budiž to autorovi odpuštěno – i o následném základním uspořádání a nevyhnutelných principech chodu všeobecného kosmického bytí. Včetně jeho zatím nejvyšší známé formy – společnosti tvorů homo sapiens.

I v lidských dějinách se také vyskytují ty či ony větší nebo i velké „třesky“ významně ovlivňující další vývoj. Sociální revoluce, vyhrané a prohrané války, ekonomické otřesy jako byl třeba slovutný krach na newyorkské burze, četné zásadní vědecké objevy a technické vynálezy a jiné. I ony nejednou bývají – zejména v prvopočátcích- doprovázeny různými klamnými výklady či iluzemi. O tyto „třesky“ a s nimi spjaté „pohádky“ zde však nejde. To je jiná záležitost a náleží jiným. Všeobecné utvářecí základy všeho lidského bytí a dění, veškerých lidských dějinných událostí, jsou však stejné jako u každého jiného kosmického bytí a dění, veškerých jiných kosmických událostí. Neznámou – zatím – zůstává ona prvopočáteční událost číslo 1, a proto – při troše drzosti – je také možno k ní přistupovat i pohádkově nevážně.

Ta pohádka by se také mohla jmenovat „O chytré, zvídavé, čiperné, činorodé, ctižádostivé, výřečné, trochu přidrzlé až prostořeké princezně, tlustém, lenivém, věčně nabručeném, ale nepředstavitelně bohatém princi, jejich nejbližších příbuzných a tajemném pozadí“. Nebo také by to mohlo mít název „Jak šest rozverných stvořilo Vesmír a stalo se spořádanými“, či ještě „Je libo Chaos nebo Řád?“ Ale též „Nevážně i vážně o hybateli všeho dění“. Tak o tom všem, a ještě lecčems jiném bude to následující smyšlené i nesmyšlené povídání. A proto to může být i poněkud delší.

Už z toho je vidět, že taková nějaká úplně řádná pohádka to nebude. O žádnou opravdovou princeznu ani opravdového prince se tu nejedná, nekončí to už svatbou, ale pokračuje to dál a oni dva i se svými nejbližšími příbuznými tu s námi, mezi námi i v nás žijí dodnes a budou tady všude i nadále. I když my lidé už tady dávno nebudeme. Ale nešť, do říše pohádek to přece jenom patří. Podobně jako z hlediska vědy tam náležejí i nejrůznější se vznikem světa související náboženské legendy, báje a mýty.

Pokud jde o tu svatbu, tak ta nebyla hned jasná. Ani Ona ani On předem nevěděli, že vlastně nerozlučně patří k sobě, že jsou si souzeni, že jeden bez druhého nemůže existovat, že to bude manželství jedno tělo, jedna duše. Hlavní zásluhu na tom, že se ta svatba konala, měla Ona. Ne snad proto, že by nějak nezkrotně bažila po Jeho obrovském bohatství – což jistě není k zahození – ale vedla ji k tomu hlavně její ctižádost a touha vykonat něco velkého. Takže i ty první námluvy začaly od ní. A svatba – i když jen s malým počtem svatebčanů – byla dramatická, zakončená obrovským ohňostrojem. Hned potom spolu prožili divoké líbánky, pak více než pestrou dospělost a nakonec – jak již bylo naznačeno – prožívají a budou ještě prožívat dlouhé předlouhé stáří.

V této souvislosti by jako moto k základu celého dalšího vyprávění mohlo posloužit vyjádření jedné literární postavy, tak jak se zachovalo v autorových poznámkách: „V našem světě je všechno dvojjediné. Všechno.“ Co víme - pravda pravdoucí. Veškeré bytí je duální. Příkladů bezpočet. Jednota protikladů. Jedno bez druhého neexistuje a jen spolu tvoří celek. Jako třeba – obrazně vyjádřeno – bílek se žloutkem tvoří vajíčko. Obecně: plus-minus, kvalita-kvantita, akce-reakce, tělo-„duše“, jin-jang, hmota-antihmota, světlo-tma, dobro-zlo atdatd. A nejhlouběji ze všeho, základ všeho bytí – řečeno mluvou Pohádky - On a Ona. Zde již jako opravdový král a královna. I když – odborně přesněji vyjádřeno – jde tu v obou případech o rod střední: materiálno-ideálno. Kteréžto konkrétní určení, se ozřejmí později.

Ale nyní již k samotné pohádce.

Takže, dávno, dávno již tomu… Tak dávno, že to vzpomínkové dávno naší milované spisovatelky je tak nepatrné jako zrnko písku v jeho saharské záplavě. Hvězdáři vypočítali, že ta dávná událost, výbuch, se kterým se nedá nic srovnat, se udála téměř před čtrnácti miliardami našich pozemských let a že se tak na úplném počátku stalo – dle pohádky - před „Velkou Oponou“, v jediném mžiku nepředstavitelně nicotného dílku sekundy. Ale co bylo nebo se dělo za tou Velkou Oponou, na kterou hvězdáři při svém počítání narazili? Nevíme.

Jsou různé představy či hypotézy. Někteří se domnívají či domnívali, že tam byla nějaká malá nebo „malá“, ale nepředstavitelně hutná kulička (možná důsledek globálního gravitačního zhroucení předcházejícího vesmíru), která pak v konečné fázi v důsledku toho rovněž nepředstavitelného přetlaku znovu vybuchla a její náplň se vyvinula v nový vesmír, ten náš. Jiní říkají, že tam před tím výbuchem bylo Nic, které ale nebylo Nic a z toho Nicu-Nenicu (odborně označovaného za singularitu), že všechno to další, co dnes známe, z nějakých důvodů vzniklo. Někteří se zase domnívají, že to mohlo být ještě jinak, že vysvětlení by mohla poskytnout třeba teorie „strun“, předpokládající jako východisko existenci určitého mnohodimenzionálního prostoru a jeho transformaci v nám známou podobu. Možná jsou i jiné z vědy vycházející náměty. Prokázanost ale chybí. A tak se bádá dál. Jistě seriózně. Ale na výsledek si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Možná i docela dlouho. Leda že by CERN, úžasné dalekohledy na Atakamě či na orbitě nebo nějaký génius již v dohledné době něco zcela zásadního objevil.

Pro pohádky ale toto neplatí. Tam je možno beztrestně popustit uzdu fantazii a výsledkem může být třeba i takové trochu rozvernější povídání, tak jak následuje.

Takže si tu pohádku-nepohádku poslechněme.

Tak za tou Velkou Oponou bylo jedno menší, nebo i větší království, těžko posoudit. Náleželo totiž do nekonečné říše nepolapitelného, zdálo by se i nevšímavého až flegmatického, svobodomyslného a tudíž i tolerantního Étera. Dít se tam tak mohlo všelicos. Stejně jako i všude jinde v té jeho nekonečné říši. V tom království nebyl ani král, ani královna ani dvorní vychovatel a dvorní dámy, ani jiná vysávající a nasávající honorace. Nebyli tam ani žádní poddaní, alespoň nebyli ani vidět, ani slyšet. Pokud tam snad byli, tak byli pod hranicí rozeznatelnosti, což zase nebylo pro tu Éterovu říši nijak neobvyklé. Ale ani v tom případě do dějů nijak nezasahovali. Alespoň to nebylo nijak patrné.

Byla tam tedy jen ta princezna-neprincezna, princ-neprinc a několik málo jejich nejbližších příbuzných. Pro pedanty je možno upřesnit, že podle sčítání lidu byli ti příbuzní čtyři, ani víc, ani míň. A ti všichni, asi také proto, že tam scházel ten dvorní vychovatel, rostli tak nějak jako dříví v lese. Což se nejednou projevovalo, jak ještě uvidíme, i na jejich mluvě. A pokud jde o vzdělání, nevíme sice, jak k tomu přišli, ale bylo to tak na úrovni základní školy. Stejně tak nevíme, jak přišli k některým neškolním znalostem, tak žádaným mezi každým dorůstajícím pokolením. Výjimkou byla zvídavá princezna-neprincezna, která zase neznámo jak, asi nějak dálkově, to dotáhla až k maturitě. Později i uznané.

Ti všichni se po tom království tak různě potloukali nebo i lenošili. Solitéři. Každý sám za sebe, dělali si, co kdo chtěl a uměl, nebo co ho zrovna bavilo. Až na jednoho. Ten byl takříkajíc pořád v permanenci, plně a všude zaměstnán. Bylo to jaksi tak samozřejmé, že si dlouho jeho existenci nikdo vlastně ani neuvědomoval nebo nevnímal. Do děje zde proto také vstupuje až mnohem později. Zato s příslušnou razancí a veledůležitostí.

A tak se za této situace také stalo, že se tam On a Ona setkali. Mohlo by se zdát, že k tomu došlo zcela náhodně, ale jednak podle počtu pravděpodobnosti se tak jednou stát muselo, jednak v Knize Osudů to bylo tak jako tak předem dáno. Stejně jako u čehokoli jiného. Protože žádná náhoda konec konců neexistuje.

On – Materiál, takový s odpuštěním, velký, těžký žok, neuvěřitelně přecpaný – dle pohádky - jakousi primární, neuspořádanou, chaoticky se převalující zárodečnou náplní, předchůdcem, zdrojem všech budoucích podob materiálna, počínaje základními interakcemi elementárních částic a polí. V každém případě jistým prazákladem všeho toho našeho vesmíru. Což fyzici časem nejspíš přesněji a konkrétněji rozšifrují. Nebo zjistí, že to bylo úplně jinak. Ale to ji již záležitost vědy, nikoli této pohádky.

Ona – Informace, ze své podstaty bytost nehmotná a tudíž i neviditelná, jejíž přítomnost však byla nepochybná, neboť se s ním hned dala do řeči. O koho jde, to věděla, jinak by to přece nebyla Informace.

„Čau, Materiále, kam se suneš, co to vláčíš? Jdeš odevzdat nějaký šrot do Sběrných surovin či co? Slyšela jsem, že tam bývají někdy docela slušné ceny, záleží prý na poptávce v zahraničí. Ale peníze prý už nevyplácejí v hotovosti, ale jen na účet v bance. Pokud tedy nějaký máš.“

„Co to meleš? O tom všem jsem taky slyšel, ale já tu přece nic takového nemám – žádné kanálové poklopy, kusy kolejnic, desky z náhrobků, kusy kabelů od zabezpečovacích zařízení a podobné zbytečnosti. To, co mne tíží, je materiál velice jemný a ušlechtilý, úplně základní surovina, ze které se dá konec konců, po příslušném přetvoření vyrobit cokoliv. A i jinak to může mít mnohostranné využití. Tak mi to alespoň říkali ti Éterovi asistenti, když to do mne pěchovali. Takže, jednak to do Sběrných surovin vůbec nepatří, jednak by to tam nemohli ani nijak uskladnit, protože by se jim to hned všechno rozletělo. A peníze tady stejně žádné nepotřebuji, ani v hotovosti, ani na účtu. Beztak by nebylo co si za to koupit. Máme tu přeci naturální hospodářství – pokud vůbec nějaké – a ne nějaký tržní systém.“

Materiál si heknul, neb řeč to byla neobyčejně dlouhá. A povšimněme si, že i zcela neadekvátní tomu, co bylo výše řečeno o vzdělání našich hrdinů.

Podivnost, která se nám tu však objeví ještě vícekrát.

Po krátké odmlce, když se už Materiál trochu vydýchal, tak povídá:

„A kdo jsi ty? Nikoho tady nevidím. Ať koukám, jak koukám“.

„To ani nemůžeš. Já jsem Informace a jako taková jsem nehmotná. Ale reálná. Přirozené ideálno. Jako třeba slovo, předpověď počasí, konstatování, že tři plus čtyři je sedm a tak milionkrát podobně. Takže třeba i v podobě fotografie, obrazu, nějakého předpisu či plánu, počítačového programu, partitury atd. A tudíž jsem sama o sobě i neviditelná. Je možné mě jen slyšet, nebo si mě přečíst či rozluštit. Ve složitějších případech, jako je třeba poznávání přírody – dešifrovat. To poslední ty ale ani nemůžeš, od toho jsou tu vědci. A ani to nepotřebuješ.“

„Tak slyším tě dobře a taky jsem se už i jinak o tobě leccos doslechl. Šuškali si tu onehdy o tobě ti extravaganti Čas, Prostor a Teplota, co se vydávají za naše příbuzné. Že roznášíš různé drby, a tak. Mě by ale hlavně zajímalo, když už jsi teda neviditelná, jestli jsi už nějaká stará bába, nebo spíš pěkná mladá ženská, třeba na vdávání? A nemohla bys teda pro mě udělat nějakou výjimku a předvést se, třeba jako nějaká lesní víla? A něco mi tady  i zatancovat? Abych měl alespoň nějakou představu, s kým mám tu čest.“

„Kušuj! Pamatuj, že ve vztahu k našemu něžnému pohlaví se o věku nikdy nemluví. Tedy alespoň ne přímo. A co tě to vůbec napadlo?“ A odmlčela se. Ale bylo vidět, že ta zmínka o vdávání jí nebyla vůbec nesympatická a jak už víme z úvodu, docela se toho i chopila. A s tou vílou jí Materiál také neodmítnutelně nahrál.

„Tak dobře, já ti teda tu vílu na chvíli předvedu. i s tím tanečkem. Ale nemysli si, že jsem nějaká lehčí, než jsem.  Ale k tomu budu potřebovat si kousek z tebe uždíbnout, abych se mohla zhmotnit a pořídit si nějaké to oblečení jako má třeba královna víl.“ A tak se i stalo, uždíbla si něco z toho Materiálova kožichu, zhmotnila se a jako víla se i  svůdně oblékla. „Joj, to bolí“, jeknul Materíál, ale hned toho litoval. „No,no, ty seš nějaká cilivka. A vůbec vy mužský…“ Dál už to Informace nerozváděla, flirtovně se kolem Materiála několikrát zatočila, až se jí průzračné šatičky široce rozevlály. Dojem to byl úžasný, Materiál jen zíral s otevřenou pusou a o konečném výsledku tak již bylo v podstatě rozhodnuto. „No páni…“ libovala si teď i Informace. „To je príma, to je žužo. To já si ten ždibec zatím nechám, třeba se mi bude ještě někdy hodit. A vůbec…“  cvrnklo jí v hlavě docela zásadní, ale zatím ne zcela určité poznání.    Hned nato však Informace, co by průzračná víla zase zmizela, řekla, že na nějaké seriózní pokračování je času dost, teď že jsou tu jiné problémy. A rozjela se docela jinak.

„Tady se toho nakecá. Každý si v tom svém chlívečku dělá, co chce, různě po sobě pokukují a pak už jen jeden druhého pomlouvá. A vůbec se mi to tady všechno už přestává líbit. Teplota si na té své stupnici lítá nahoru a dolů, jednou je tu hůř než na Sibiři, jeden div nezmrzne, a hned je zase žár jak ve sklářské peci, málem z nás udělá škvarky. Prostor se zase furt vyžívá v těch svých mnohodimenzionálních přeměnách, takže každou chvíli nevíme, kde vlastně jsme, co kde je a co kam patří. A on je z toho už také málem magor. A Čas – ten tomu dává korunu. Jednou s tou šipkou mává dopředu, za chvíli zase dozadu, chvíli jsme jako zítra, pak zase včera nebo předevčírem a hlavně – kašle na jakoukoli kontinuitu. Vytváří nějaké stěrbiny. Klidně vynechává nejen minuty nebo hodiny, ale třeba i celé dny, místo snídaně je už večeře a to  ještě třeba i ta včerejší, už studená, po pondělku je tu najednou pátek nebo se už podruhé slaví něčí loňské narozeniny, prý kvůli té vynikající živáňské a borovičce. Na tebe to všechno také doléhá, ale ty se tady na tom svém plácku jen líně převaluješ z boku na bok nebo si jako šnek popolezeš kousek dál, protože ten ďolík pod tebou je už moc hluboký. A tak to tady vypadá jako na nějaké okresní silnici nebo spíš tankodromu. Darmo mluvit. Ale mě už to všechno fakt štve. Je tu binec a ne alespoň trochu pořádek. Úplný chaos.“

Materiál chvíli přikyvoval, ale ta kritika jeho počínání ho zjevně rozčílila.

„Jaký tankodrom? Co to meleš? Vždyť ty si vůbec nedovede představit, co je to tíha! A jak se to třeba právě v mém případě těžko zvládá. Myslíš, že z toho mám nějaký plezír, že se sotva sunu? A k tomu ještě ti parchanti, jak jsi říkala. Čas si lítá dopředu dozadu, kašle na hodiny i na kalendář, a tak já si třeba někde trochu zdřímnu, a když se probudím, tak zjistím, že ležím někde úplně jinde, kde jsem zatím ještě vůbec nebyl, nebo naopak tam, kde jsem byl už před týdnem. A pak že je to tu samej ďolík! Nebo ten hajzl Prostor. Usmyslí si třeba, že se uspořádá do nějaké miniaturní mnohorozměrné podoby, takže se tím pádem i já neskutečně scvrknu. A když to pak zase vše zase vrátí do trojrozměrného normálu, jsem celý pomačkaný. A bolí to. I tam z té strašné tlačenice, i tady, než se ten žok zase srovná. Nebo ta Káča Teplota. Onehdy se dokonce spustila až skoro na dno k tomu Kelvinovi. Byla to hrůza. Kam se hrabe Sibiř. Jen tak tak, že mne nezahubila a vůbec všechno tady. Ještě chlup a všechno by zmizelo. Nána pitomá!“ Uzavřel v rozčilení Materiál.

„No, tak se v tom titulování trochu kroť. Je to holt holka zvědavá a nedovzdělaná. A tak si toho katastrofálního nebezpečí z úplného splynutí s tou Kelvinovou absolutní nulou nebyla ani vědomá. Bude ale nutno ji na to důrazně upozornit. Jinak máš pravdu, nejvíc tím jančením trpíš ty. A je mi tě líto. Opravdu moc líto.“ Informace uronila málem slzičku.

„Jsou to kreténi a dělají tu bordel. Ale já, když budu mít někdy příležitost, tak jim to vrátím i s úrokama. Budou mi sloužit. A mělo by se s tím už konečně něco dělat.“

Uzavřel razantně Materiál.

Jenže v tom v něm hrklo a bolestí se celý zkřivil. A tak láteřil dál:

„Ten náklad, ten mišuňk, ten sajrajt co do mě nacpali, ten si v tom žoku taky dělá, co chce. Jančí a kope, žádná spořádanost, určitě je to taky nějakej chaot. Zatracenej život.“

A bylo vidět, že je opravdu rozčilený. Informace sice chtěla něco namítnout, že nejde o žádný sajrajt, ale o panensky čistou materii, ale spolkla to. Viděla, že na nějakou polemiku není tu teď ta správná chvíle. Jen ještě víc si uvědomila, že situace je opravdu vážná. Vycítila, že teď je třeba Materiála především nějak uklidnit, aby taky neprovedl nějakou hloupost, co by ten chaos ještě znásobilo. A tak pravila:

„Máš úplnou pravdu. Mělo by se s tím něco dělat. Vlastně, jaké „mělo“. Musí se s tím něco udělat. A to „něco“ s tím musíme udělat my dva. Nikdo jiný tu na to není.“

A sakra! Jen to dořekla, zarazila se a zvážněla. Došlo jí v té chvíli, jak se ve skutečnosti věci mají: že to bude jen a jen na ní! Takže pak už poněkud podrážděně pokračovala:

„Ty jsi tady na tom svém plácku jako přivázaný. A – nic ve zlém – ono ti to přes všechny ty trable vlastně docela vyhovuje. Takové to kanapíčko, pohodlíčko, pivečko, šlofíček, postěžovat si, zanadávat na poměry... Takže z tvé strany to na nějakou akci nevypadá. Bude to zase všechno na mně. Ženský to holt mají v životě vždycky těžší.“

Materiála se ta výčitka evidentně dotkla, chtěl se rázně ohradit a pronést něco nezpochybnitelného o zásadní úloze mužů v rodině a v dějinách, ale naše hrdinka už na nic nečekala a zmizela. Jako duch. Což jak víme, nebyl pro ni žádný problém. To, že skutečně zmizela, se poznalo podle toho, že nastalo ticho. Kromě ovšem, Materiálova nevrlého pomrumlávání a jeho permanentního kručení v břiše.

Informace, aby si mohla všechno důkladně promyslet, odebrala se do takové své tajuplné komůrky. Ta byla docela moderně zařízená, byl tu internet, signál mobilu, televize a tak podobně. A hlavně – byla důkladně odizolovaná od případných nepříznivých vlivů, jak o nich byla řeč výše. To znamená, že čas zde běžel pěkně spořádaně, kontinuálně, bez jakéhokoliv přerušení, směrem k budoucnosti (z čehož plyne – můžeme dodat, i když to sem nepatří – že prakticky všechno je jen minulost), prostor byl spořádaně trojrozměrný, aby komůrka byla skutečně jen řádnou, nijak nezprohýbanou komůrkou a teplota byla v rozumných mezích nastavitelná dle libosti uživatele. To všechno zde bylo jaksi samozřejmé a Informace si teprve až s odstupem uvědomila, že jí to nakonec pomohlo i k celkovému řešení.

Teď byla ovšem na samém počátku, a tak začala usilovně přemýšlet, co a jak udělat. Jako první jí došlo, že nemá vlastně dostatek informací. Což zase souviselo s úrovní dosavadního vzdělání. To, že měla maturitu, dokonce s vyznamenáním, zde nepostačovalo. Uvědomila si, že musí jít dál, jít na vysokou. Nějakou, vhodnou, s potřebným zaměřením.

„Jenže my tady žádnou vejšku nemáme, ani žádnou dislokovanou fakultu. Do Prčic. To znamená jít zase někam do zahraničí. Snad se tam něco najde.“

Tak si povídala sama pro sebe a začala surfovat po internetu.

Jaké bylo ale její zklamání, když nic vhodného nenacházela. Zato se tam nabízely různé kurzy, témata či zaměření celých institucí, že se nestačila divit. Tak třeba: „Cesty k využití inovačního potencionálu Pata a Mata.“ Nebo: „Vědecký spiritismus pro každého. Recyklovaná média k zapůjčení.“ Nebo: „Modrá (?) futurologie – přístupy k pochopení budoucího veledíla negramotného (?) Génia J.J.J. Zimmer-Manna.“ (Asi nějaké překlepy). Nebo: „Vzdělancem snadno a rychle. Kontaktujte Piljufak.“ A tak podobně.

„No to se mi snad jen zdá! Co je to za ptákoviny?“

Tak a ještě barvitěji si ulevovala Informace. My ovšem můžeme tušit, kam asi cesta vede: že Éter, kromě své svobodomyslnosti a tolerance, měl i smysl pro humor.

Informace se ovšem tímto nezdarem nedala odradit.

„Musím pátrat dál. Není přece možné, aby se někde něco vhodného nenašlo.“

A našlo se. Bylo to něco jako univerzita a vědecká instituce zároveň, s názvem Akademie Děda Vševěda. Jaký byl původ a důvod toho názvu po tom nemá cenu pátrat, ještě bychom se zapletli v dohadech. Určité tušení ovšem mít můžeme, třeba tu hrál roli nějaký příbuzenský vztah, jako ten u vládce na Olympu. Tato instituce anoncovala jako svoje hlavní zaměření studium systémů a způsobů jejich fungování. Což bylo právě to, co Informace potřebovala. Vítané bylo i upozornění, že se tam nekoná žádná nalejvárna, nýbrž požaduje se maximum samostatné tvořivosti. Ať každý ukáže, co v něm je. Vystačit si prý musí s určitým minimem základních obecných pravd.

To všechno bylo pro Informaci přijatelné. Pročež se rozhodla, že se tam vypraví a požádá o přijetí. A protože to bylo v blízkém nekonečnu, tamní šengen pro tu oblast platil, nebyl tu žádný cestovní problém. Žádný problém nevznikl ani u přijímajícího pohovoru. Ptali se jí na dosavadní vzdělání, na to, co ji trápí, co by ji zajímalo a co by chtěla řešit. Svým vystupováním a výkladem zaujala zejména nejstaršího, již zcela bělovlasého člena komise – akademika Dobroděje. Ten se to sice snažil nedávat před ostatními najevo, ale rázem si ji oblíbil. I díky němu byla pak Informace na tuto slovutnou instituci bez jakýchkoli výhrad přijata.

Značně k tomu ovšem ještě přispěla i ta okolnost, že po úspěšném absolvování toho pohovoru se Informace samou radostí, aniž by si to vlastně sama nějak uvědomovala, přeměnila v onu průsvitnou vílu a ve svých rozevlátých šatičkách protancovala celou cestu až do kampusu. A to už bylo na Dobroděje, který se za ní celou tu dobu díval moc, obliba se změnila v okouzlení, jeho srdce vzplálo jako vatra a byla z toho láska jako trám. Snad nejpošetilejší, jaká kdy v tom jejich i našem širošíru existovala. Z toho důvodu se zde také s tím šťastlivcem i nebožákem v jedné osobě v dalším ději ještě několikrát setkáme.

Ale nechme to zatím být.

Hlavní bylo, že Informace, nepochybně hlavně díky své píli a zvídavosti, to studium i úspěšně dokončila. Něco bližšího nám k tomu ale řekne ona sama. Tak jak o tom hned po návratu referovala svému nastávajícímu ženichovi na tom jeho plácku.

Materiál jako obvykle po obědě pospával. Což ji docela rozčílilo neb byla plna dojmů a potřebovala se vypovídat. A tak se na něj i docela obořila:

„Nechrápej tady pořád! Musím ti něco důležitého říct. Měla jsem teď hodně práce, a to velice zajímavé. Absolvovala jsem univerzitní studium na Akademii Děda Vševěda a úspěšně ho dokončila. Docela dost jsem se toho dověděla, a hlavně jsem měla čas přemýšlet. Takže jsem nakonec zpracovala a obhájila i diplomovou práci. Má název „Zmatek a pořádek“ a je to taková jakoby kritická analýza na pozadí těch našich trablů tady. Původně jsem tomu dala název „Binec a pořádek“, ale to nebylo přijato. Prý by to nebylo v souladu s akademickou etikou. V poslední kapitole jsem se pak zabývala otázkou, zda lze vůbec z toho bince nějaký pořádek udělat. V rámci formulování určitých potřebných předpokladů mi tam pak vyšlo, že klíčem by tu- mohlo být právě nějaké to nerozlučné spojení nás dvou…,“ a tarantila dál.

On chvíli poslouchal, to poslední už ale asi v rámci té své siesty nějak přeslechl, a tak se po svém šnečím způsobu přemístil od ní o kousek dál a zase usnul.

„Bože, on už zase chrápe! A tohle stvoření má být můj osudový a nerozlučný partner. Já se snad picnu!“ A zmlkla. Na docela delší, neobvykle delší dobu. Byla evidentně skleslá, všechna radost zmizela. Nejen, že ji otrávil On svým nezájmem, ale pořád ji ještě něco dalšího trápilo. Cítila, že k tomu konečnému řešení jí ještě něco schází, něco obzvlášť důležitého, zásadního, bez čeho by ta transformace nemohla fungovat. Něco tam falíruje. Jenže co? A jala se znovu úporně přemýšlet.

A jak tak dumá, ozve se jí v kabelce mobil. Což se jí dosud snad ještě nikdy nestalo. Kdo to může být? Chvíli to trvalo, než ten mobil našla (však víme, jak to v těch dámských kabelkách často vypadá, tady navíc šlo ještě o ten starší malý typ Nokie), zmáčkla ten zelený štyftlík a hlesla:

„Haló…,“ a čekala, co se ozve.

„Haló, to je slečna Informace? Tady akademik Dobroděj. Poslyšte milá kolegyně, snad vám tak mohu říkat, přečetl jsem si teď znovu tu vaši diplomovou práci a moc se mi líbila. To zvolené téma o komparaci zmatku a pořádku a přeměně zmatku v pořádek je nejen zajímavé, ale i obecně velice závažné. Rozhodně se netýká jen toho vašeho království, i když o ně tu konkrétně jde. Myslím, že byste se k tomu měla ještě vrátit a navrhnout i určitý realizační projekt. Byla by tu u nás možnost aspirantury – říkám tomu tak, protože jsem ještě ze staré školy – a na základě té diplomky vypracovat disertační práci s příslušným zaměřením. To víte, nějaké zcela konkrétní praktická doporučení, jak to tam u vás konkrétně vyřešit bychom vám dát nemohli. To Éter u podobných experimentů výslovně zakázal, i když obecně je podporuje. Ale nějak metodicky bychom vám v případě potřeby pomoci mohli. Tak si to rozmyslete, nebo rovnou přijeďte. Srdečně vás zdravím a …“

A to něco dalšího raději polkl.

Na naši milou princeznu přišly málem mdloby. Ani se nezmohla na poděkování. Chtělo by se jí o tu skvělou novinu s někým podělit, ale nebylo s kým. A tak jen chvíli nechápavě zírala na blaženě pochrupávajícího Materiála, hluboce se nadechla, i když si vlastně chtěla odplivnout, a vydala se znovu na cestu do Akademie. No a my si teď můžeme dát na chvíli pauzu a počkáme, až se nám princezna zase vrátí. Už tušíme, jak to tam chodí, že žádné tři aspirantské roky tam zřejmě neplatí. A tak se jistě mnohem dříve dovíme, jak to tam dopadlo a co by se mělo dít dál.

Tak se i stalo. Za nějakou dobu se Informace z Akademie zase vrátila a ocitla se na tom nám již známém plácku. Materiál tentokrát nespal a s neskrývaným zájmem se díval na tu Velkou Oponu před sebou. Jakoby ji viděl poprvé, i když tu vlastně celou tu dobu byla. A dumal, k čemu to asi je. Žádný zjevný smysl v tom neviděl, ten jeho ďolíkáč mu stačil, a tak to brzy zase pustil z hlavy. I když, jak víme, byla pro něj ta Velká Opona hranicí a záležitostí přímo osudovou. Místo toho se jeho myšlenky zatoulaly k neposedné Informaci, po které se mu přes všechny její excesy a řečnění tak nějak docela zastesklo.

Zvláště, když si vzpomněl na ten její tanec. A jen co se v té souvislosti tak trochu i rozněžnil, něco zavlálo a Ona se objevila. Tedy vlastně ohlásila. A k jeho překvapení začala docela zhurta:

„Ty seš tady zase sám? A kde jsou ostatní? Chci, abyste tady byli všichni. Musím vám sdělit řadu důležitých věcí a nebudu to opakovat každému zvlášť!“

A protože věděla, že Materiál je naprosto neschopný se do nějakého pátrání pustit, musela se toho ujmout sama.

To nebylo zase až tak složité, protož ze své podstaty, a i z jiných informačních zdrojů si snadno zjistila, kde se ten který z těch svérázných příbuzných zrovna nachází. Tak je vyhledala, řekla každému, že jde o nesmírně závažnou věc, kdy musí být pohromadě celá rodina, taková velká rodinná porada, že to, co se tam doví, bude pro ně velice důležité a rozhodně i zajímavé. Žádný mainstream či politická korektnost vůči dosavadnímu systému. A tak podobně. A protože ne nadarmo absolvovala na Akademii i speciální PR kurz, tak se jí brzy podařilo všechny k účasti na té sešlosti přesvědčit. Po delší době se tak ocitli zase všichni pohromadě.

Když se pěkně usadili – tedy kromě Materiála, který zůstal v jednom z těch svých ďolíčků pohodlně ležet – začala teď již velice vzdělaná slečna Informace, budoucí paní Materiálová, svůj proslov.

„Pokud to třeba někteří z vás nevědí, absolvovala jsem teď nedávno na Akademii Děda Vševěda vysokoškolské a pak i navazující postgraduální studium – někdo tomu říká aspirantura, někdo moderněji doktorantura. A to tak, že úspěšně. Na základě své diplomové práce „Zmatek a pořádek“ jsem vypracovala disertační práci „Řád versus Chaos“ a také tu jsem úspěšně obhájila. Součástí disertace je i návrh projektu, jak na příkladu našeho království přeměnit Chaos v Řád, nebo – jak to bylo naznačeno již v diplomce – na místo bince ustanovit pořádek.

Bohužel ne vše se mi podařilo do všech detailů vyřešit. Zdá se, že v té teoretické části schází ještě něco dost důležitého, ale bylo mi řečeno, že nikdo v komisi nepochybuje, že na to dodatečně přijdu určitě sama. Snad i po poradě se svou rodinou, takže realizace projektu nebude nakonec ohrožena. A že prý nejsem sama, komu se něco takového stává, zejména když jde o tak velkolepý záměr. A Éter prý ani nemá rád, když je sice všechno nějak precizně akademicky vymyšleno, ale v praxi to pak nefunguje. Má rád pestrost řešení, a proto i velice oceňuje význam experimentu a širší realizační spolupráce. A dává tomu ve své nekonečné říši i příležitost a poskytuje potřebné podmínky. Tak to tam různě probírali, ale tomu jsem už já zase až tak moc nerozuměla. Hlavní pro mě bylo, abych tu disertaci obhájila, a to se mi i podařilo. Tím pádem jsem získala i titul PhD. Takže mi můžete říkat paní doktorko.“

Dlužno říci, že publikum bylo z toho projevu tak trochu paf a objevovaly se i takové jako tupé pohledy. Holt ta akademická úroveň se nějak míjela účinkem. Jen to poslední, s tou doktorkou, zřejmě zaujalo, a tak nastalo i určité oživení. Bylo zřejmé, že se chystají i nějaké dotazy.

První se ozvala Teplota.

„Tak paní doktorko, já mám takový trochu problém. Mám dojem, že mám teplotu a bojím se, aby to nebyla horečka. Jestli jsem něco nechytla. Ale možná jsem se jen trochu nastydla, když jsem se zašla podívat dolů na toho pana Kelvina a tu jeho absolutní nulu. Moc oblečená jsem na to nebyla, to je fakt, chodím obvykle jen tak nalehko…“

„Ale to se nám na tobě právě líbí, možná by to chtělo ještě trochu ubrat…“ zařehonili se pánové. A jeden z nich, Prostor, hned pokračoval.

„Já mám taky problém. Pozoruju, že v některých těch svých mnohodimenzionálních stavech trpím zjevnou klaustrofobií. Je to docela nepříjemné, omezuje mi to tvořivost a je to v mém případě i docela divné. Jestli to není nějaká duševní porucha.“

„Jdi do háje s nějakou duševní poruchou, to by nám tu tak ještě scházelo. Jako by nestačilo…,“ povídá Čas, ale při pohledu na Informaci se včas zarazil. Pak pokračoval.

„Já mám zase ten problém, že se mi každou chvíli docela zatočí hlava. Až ztrácím rovnováhu a nevím, kde zrovna jsem.“

„A mě zase pořád kručí v břiše,“ ozval se svým žokovým basem Materiál.

„Furt se mi to tam nějak zmateně hejbe, někdy i docela dost divoce, až mám dojem, že by z toho mohl být i docela solidní průjem.“

„Tak to jste si mě miláčkové s někým spletli. Já nejsem doktorka jako MUDr., nějaká z polikliniky, ale když už, tak RNDr., PhDr. a PhD., tedy přes vědy přírodní, filozofii a tak podobně. Přirozeně v rámci zdejších možností, kdy se mnohé vyznačuje vysokou mírou neurčitosti. Ale i tak, nebo možná právě proto, bych vám k těm neduhům mohla něco říci. Tebe, Teploto, to nachlazení jistě zase brzo přejde, není to nic, co bys při svých takřka neomezených teplotních rozpětích snadno nezvládla. Trochu se někde v hořeních patrech vypotíš a hotovo. Ale s tím oblékáním v těch doleních patrech musíš být opatrná. Vem si třeba nějaký norkový kožich, ten by ti určitě slušel. Jen aby to zase nějak nevykolejilo pana Kelvina. Nahoře si zase třeba vem jen nějaký ten úsporný plážový model. A na nějaké ty mlsné pánské řečičky, co tady zazněly, nic nedej. Ale musím tě vážně varovat. Nikdy se až nadoraz nepřibližuj k té absolutní nule. To by byla naprostá katastrofa, zničující pro všechny a pro všechno. Tepelná smrt. I my bychom tady zmizeli a celý ten můj převratný projekt by vzal za své.“ Při té představě se Informace až orosila hrůzou.

Nikdo ani nedutal. Pak se ale paní doktorka zase nadechla a poněkud nejistě se podívala na Prostora.

„O tom, co říkáš, nic nevím. A myslím, že ani jiní. Je to velice divné a určitě neprobádané. Jo, kdyby tam v té klaustrofobii nepřebývala ta dvě písmenka, tak o tom tam při jedné volné zábavě na Akademii někdo něco plácnul. Ale to jsou jen takové drby, které sem nepatří. Jinak, pokud jsou některé ty vícedimenzionální prostory opravdu velice malé, jak si tady onehdy postěžoval i Materiál, tak bych se ani nedivila, že i ty sám se tam necítíš zrovna dobře. Normálně nejlepší, nejpřehlednější a nejpohodlnější je rozhodně ten stav trojrozměrný, se kterým počítám i ve svém projektu. Ve zvláštní souvislosti i stav čtyřrozměrný. O tom bys ale spíš mohl něco víc vědět právě ty, společně tady s Časem. Ke všemu máte nějaké výhrady a pochybnosti. Relativisti.“

Koukla se, kde je Čas, jestli zase někam nezmizel a povídá: „K tomu tvému problému není vlastně co říci. Při tom tvém semotamovém a škvírovém chování které předvádíš, by bylo spíš divné, kdyby se ti hlava nemotala. Ale mohu tě ubezpečit, že napříště, pokud se celý ten záměr povede, tak už tyto problémy rozhodně mít nebudeš. Spíš se ti někdy zasteskne po starých časech. V čemž tě bohužel budou podporovat i někteří tvůrci nejrůznějších časobrouzdavých literárních, či filmových příběhů. Ale takové šmejdění pro tebe už nebude připadat v úvahu.“

Na Materiála už v těch komentářích nedošlo, protože se stalo něco neočekávaného, zarážejícího a závažného: cink, cink… a zase hlasité cink! A pak veliký záblesk! To se v paní doktorce rozezvučel zvonek poznání a v hlavě se jí rozsvítilo. Docela z toho překvapení zbledla a hned zase zrudla. Pak zaječela, že to snad bylo slyšet až za Éterovými humny:

„No jistěéééé… Nahoru-dolů, dopředu-dozadu, točení, každou chvíli změna stavu… a ty, Materiále říkáš, že se ti to tam v tom žoku pořád hýbe? Ježišmarjá, jak jsem mohla být tak slepá? No jistě, to je přece ono – pohyb, to všechno je pohyb! To je to, co mi v tom projektu ještě scházelo! Taková zabedněnost. Fuj tajksl, až je mi hanba. Taková elementární chyba.“

A ještě si dál ulevovala. Jenže, jak už ji známe, ta zkormoucenost ji hned zase přešla.

„Pohybe! Kde jsi? Že vůbec nejsi k vidění ani slyšení?“

„Jsem tady, tedy hlavně tady,“ ozvalo se z Materiálova žoku.

„Musím tady o ten Materiálův náklad pořád pečovat, jinak by to dopadlo, jako s tou absolutní nulou. Je to tu hrozně narvaný a tak je s tím i docela dost práce. A pak mám ještě ty vedlejšáky u Teploty, Času a Prostoru, jinak by nemohli provozovat ty svoje hrátky. A tobě jsem přece také posloužil při tvých cestách do Akademie a zpět. Takže jsem pořád v permanenci a na nějaké tlachání nemám čas.“

Po tomto Pohybově výkladu zjevných samozřejmostí byli všichni docela zaražení. Nejvíc Materiál. Seznal, že tam má vlastně ještě dalšího nájemníka, o němž neměl dosud nejmenší tušení. A docela se zachmuřil. To do budoucna, jak ještě uvidíme, nevěstilo nic dobrého.

„Hm. Tak ty jsi tady vlastně nejdůležitější,“ připustila evidentně nerada Informace.

„Udržuješ to tady všechno v chodu sám od sebe nebo podle nějakého zadání? Ať tak, či tak, je tu ovšem pořád všude jen velký binec. Takže při přeměně Chaosu v Řád bude třeba i tu tvoji nezávislou pozici patřičně změnit. I když jinak ti to tvoje výjimečné postavení zůstane.“

To poslední bylo řečeno spíš potichu, ale nedalo se zakrýt, že i poněkud naštvaně.

Pohyb chtěl k tomu něco poznamenat, jako že kvůli tomu co teď v žoku dělá byl sem vlastně dislokován, že o tom plánu něco ví, s tou novou pozicí že počítá, že by sice stačil obsluhovat oba systémy, ale že ten pohyb v Chaosu pak připadne jeho trochu nepodařenému bráchovi, docela divokému a nepořádkumilovnému“(nejspíš spolu s tou mou potrhlou sestřenicí, pomyslela si Informace), protože to tam není tak náročné, jinak pohyb že je absolutní způsob existence čehokoliv, jakkoliv, kdykoliv a kdekoliv, jak na ten jeho význam jednou velice zřetelně a srozumitelně poukáže jistý Herakleitos….

A ještě by snad i pokračoval, ale vyrušil ho, stejně jako ostatní, nějaký blížící se šum nad nimi. Byl to dron. Snesl se k nim dolů a z něho vystoupil akademik Dobroděj. A povídá:

„Přišel jsem vám milá kolegyně pogratulovat. Já věděl, že na to zcela jistě přijdete sama, co tam v tom projektu scházelo. Proto jsem také bez obav doporučil tu disertaci přijmout. Některé věci, jako třeba právě pohyb, jsou zkrátka natolik běžné a samozřejmé, že si je ani neuvědomujeme. Dokud se něco nestane, nebo nás něco netrkne. Tak teď už víte, co bylo tím chybějícím článkem, vaše sexteto pro stvoření kýženého Řádu je kompletní a nic teď už nebrání začít ten ambiciózní projekt realizovat. Pevně věřím, že se vám to ve spolupráci s ostatními podaří a budu držet palce. Myslím, že v případě úspěchu, ale možná i bez něj, budete mít v budoucnosti svoje místo v Akademii zajištěné. Možná, že se později zase nějak ozvu.“

Pak ještě poděkoval Pohybu za zajištění návštěvy, na nic dále nečekal a zase odletěl. Pospíchal. Musel, protože na ten dron, tehdy jediný takový v těch nekonečných končinách, čekala již celá fronta dalších zájemců k obhlédnutí svých rajónů.

Nastalo ticho. A Prostor, jehož zaujal ta zmínka o sextetu, což tak docela nepochopil a vyložil si to po svém, si pomyslel:

„Á jéje. Tak dědula se nám zamiloval. Chtěl by ji mít nejspíš co nejdříve u sebe v Akademii. Jenže to by musel ten její projekt nechat zkrachovat. A to on vlastně taky nechce, protože tím by notně utrpěla jeho prestiž. Takže na nějaké ty radovánky si bude muset ještě nějakou dobu počkat, až ten nový výtvor někdy později sám nějak skončí. Ale co je to tady pár miliard let. To jsou starosti.“

Hruď Informace, dá-li se to tak říci, se ovšem tou dobou dmula pýchou. Takové vyznamenání! V tom opojení zapomněla dokonce poděkovat. Tak aspoň zamávala na rozloučenou, i když dron už zmizel z obzoru. Trapas. Ale ustála to a pomyslela, že to musí napravit alespoň omluvným a děkovným mailem.

Pak si začala pomalu uvědomovat, že teď už vlastně nadešel čas pro samotnou realizaci toho projektu. A že je tedy nutno začít s přípravou. Což – při vědomí s kým má tu čest – nebude asi zas tak jednoduché. Jak se následně i potvrdilo.

Takže, především to znamenalo seznámit tím záměrem poněkud blíže všechny přítomné. Co a jak bude nebo by mělo být. A také je přesvědčit. Neboť zvyk je železná košile a kdo si jednou zvykl na naprostou a bezbřehou svobodu a s tím související chaos až anarchismus, nemusí být zrovna nadšen z něčeho tak příkře odlišného, jako je předpokládaný Řád a Pořádek. A s tím související takřka vojenská disciplína a jednoznačný další postup.

Naštěstí se možné problémy s přesvědčováním netýkaly úplně všech ve stejné míře. Třeba Materiál, ten už měl toho dosavadního stavu opravdu plné zuby a bude s tou změnou, byť velice radikální, zcela jistě souhlasit.

„Alespoň to předpokládám,“ pokračovala teď již sama pro sebe.

„Já jsem taky krajně nespokojená a Pohybu je to vlastně jedno. Ostatně on už o tom odněkud ví a je s tím dalším působením smířen. Takže k tomu přesvědčování zbývají vlastně jen ti tři vandrovníci. A možná jen dva, protože Teplotě zůstane ta její stupnice zachována, a to je pro ni to hlavní. S určitou připoutaností ke konkrétním objektům se snad dokáže smířit. Takže nějaké komplikace lze spíš očekávat jen ze strany Prostoru a Času.“

Nejprve ale bylo třeba jim všem něco říci o tom budoucím stavu. Alespoň to málo, co se tak různě v Akademii dověděla. Neboť žádné přednášky ani semináře, kde by se to futurum nějak zevrubněji probíralo, se tam nekonaly. Vše, co se týče dané konkrétní budoucnosti nebo i stejných či podobných zkušeností z dřívějška a odjinud, bylo vlastně tajné. A Éter si kategoricky nepřál, aby dosavadní dějiny byly nějak podrobněji a explicitně zpracovávány. Asi proto, aby se neopisovalo, a naopak se podporovala další tvořivost. Nebo k tomu měl i nějaké jiné důvody. Třeba to, že by byl asi docela dost problém nějaké takové všeobecné dějiny psát, když všechny ty děje se táhnou zpět až do nekonečna a nemá to žádný začátek. A taky do všech stran a nemá to zase žádný konec. To je pak těžké.

No a pokud jde o Velkou Knihu Osudů, týkající se přímo té budoucnosti, tak ta byla v Éterově trezoru uložena na deset zámků a kódů. Jen naprosto výjimečně a v naprosto výjimečných případech dostal prý některý z mnohonásobně prověřených badatelů, k nimž patřil i nám známý akademik Dobroděj, svolení krátce do VKO nahlédnout.

Ale znáte to, jak to s tím utajováním chodí. Dříve či později stejně všechno nebo skoro všechno tak nějak prosákne, nebo jak řečeno v Adéle, se to přímo vykecá. Podobně to bylo i v té Akademii. Při tom vzdělávání zůstávalo všechno jen na úrovni „prý“, „říká se“ a podobně. I když to třeba byla i pravda. Nu, a v našem případě do toho prosakování navíc vstoupila i láska. Mocná to čarodějka i co se odtajňování utajeného týče. Příkladů by bylo bezpočet. Takže Informaci se toho „prý“ ve vztahu k postprojektové budoucnosti, hlavně o samotné podstatě Řádu a způsobu jeho fungování, dostalo přece jenom o trochu víc.

Samotný Éter se na ten Dobrodějův prohřešek díval blahosklonně, pro lásku měl pochopení, snad z vlastní zkušenosti, ale o tom tato pohádka na rozdíl od starořeckých bájí mlčí. Zde navíc měl na té větší informovanosti Informace i přímý vlastní zájem. Byl to přece konec konců on sám, kdo ten její experimentální projekt inicioval, když vyslal své asistenty, aby ten drahocenný náklad primárního panenského materiálna do toho Materiálova žoku umístili. Což bystrá Informace pak už jen zaregistrovala a usoudila, že by to mohlo být východisko celého projektu. Takže suma sumárum ta její trochu větší zasvěcenost ohledně budoucnosti nebyla zase až taková náhoda a záhada. A o těch trochu víc vědomostí v tomto směru se teď potřebovala se svými přáteli a spolupachateli podělit. Což bude později ještě pokračovat.

„Tak podívejte se drazí (!), tomu co nás čeká tady za tou Velkou Oponou, když se ten experiment povede, se říká Vesmír či Kosmos. Nebo taky Svět. I my tady jsme Svět, jenže jiný. Tam to bude patřit do kategorie Řádu a pořádku, zde co jsme, to patří do kategorie Chaosu a zmatku. A jsou nebo byly prý v rámci Éterovy nekonečné Říše ještě další a další podobné Světy. To se nás ale nijak netýká. Teď jde o tu naši předpokládanou budoucnost.

Tak tedy, za tou Velkou Oponou, když se to povede, dostane Materiál konečně naprostou volnost. A z té dosavadní své zásoby bude moci to jeho prvotní materiálno nabývat nejrůznějších podob, měnit se, vyvíjet se. Ovšem ne nějakou jen Materiálovou vlastní zásluhou, ale s naší pomocí, ať již interní přímou – jako v mém a Pohybově případě – nebo nepřímou ze strany vás ostatních v podobě příslušných podmínek, forem a projevů. Takže vše, co se bude dít na bázi té původní Materiálovy materie bude naše společné dílo. Bezvýhradně. A my ten nový Svět také budeme beze zbytku tvořit. Z nás a jen z nás se bude skládat i v každé konkrétní jednotlivosti.

Jak to bude zcela konkrétně vypadat a probíhat, to momentálně nevím. Po startu se mi to začne vyjevovat. Říkalo se tam něco o různých částicích, jejich interakcích s poli, inflaci, atomech, hvězdách, planetách, galaxiích, záření, temné hmotě, temné energii, a lecčems jiném. Mne ale na těch předpovědích a náznacích nejvíc zaujalo to, co mi jako velice důvěrné svěřil Dobroděj. A co se údajně dověděl nikoli z Velké Knihy Osudů, nýbrž od nějakých Zbloudilých Duší. Dobrák. S tou lží o VKO. Ale ani ten druhý zdroj není vyloučen.

Tedy, že v rámci toho celkového vývoje se tam někdy někde v tom široširém Světě za zcela výjimečných podmínek může na nějaké planetě objevit nesmírně vzácná a naprosto fascinující podoba toho našeho vesmírného bytí, kterému se říká Život. Ten prý se počínaje replikací jistého prapůvodního zárodku dál v nejrůznějších podobách vyvíjí od generace ke generaci, někdy až do stadia, kdy nějaký druh z jeho nespočetných představitelů nabývá schopnosti poznávat sebe sama, a i všechno ostatní, co existuje. A na tomto základě pak tento druh buduje svůj specifický a nejrozvinutější způsob existence, kterému se říká Civilizace.“

Tady na tom místě se Informace ve svém výkladu zastavila a docela se i zasnila. Což, jak víme, se jí – navzdory vrozené tvrdé racionalitě – občas stávalo.

„To musí být krása. Tedy, promiňte mi, ale hlavně pro mne. Neboť i já se budu spolu s Materiálem vyvíjet, nabývat různých podob, různých vývojových stupňů a druhů, stále složitějších a bohatších. A ten Život, pokud se pro něj skutečně vyskytnou ty potřebné podmínky, bude prý, jak říkal Dobroděj, existovat a rozvíjet se hlavně mojí zásluhou. Budu zde totiž mít podobu dědičné informace a tím zajišťovat i střídání generací u jednotlivých druhů a jejich evoluční vývoj. A budu sídlit v jakési DNA, složené z určitých součástek dodaných tady Materiálem. Prostřednictvím té materiální a určitým způsobem uspořádané DNA budu pak jakožto obraz a předpis spolu s dalšími vnitřními a vnějšími vjemovými a regulačními interakcemi zajišťovat i tu svoji reprodukční a evoluční funkci. A tím i všechen Život “

Znovu se zasnila.

„Bude to krása ten Život. A což teprve to stadium Civilizace! V dospělosti ve své technické, vědecké, kulturní, zpravodajské či ještě jiné podobě. Nic z toho se bez mé účasti neobejde. A vrchol – Informační společnost! Přirozeně nejen informační, protože i jíst se musí. A vše má tudíž i svou materiální stránku. Ale i tak by to byl pro mne úplný informační Ráj. Tam bych si tu svou existenci mohla teprve v plné míře užívat. Ta pestrost celého mého světa informací: významné-nevýznamné, poznatkové-banální, pravdivé-nepravdivé, tajné-veřejné, užitečné-neužitečné, ověřené-neověřené, dezinformace, fake news… Byla bych dokonce i nejcennějším zbožím... Navíc pak ještě Umělá Inteligence. Informační výtvor, překonávající i své původní existenční vazby! Zkrátka, nádhera a ještě jednou nádhera. Co víc bych si ještě mohla přát?“

Asi nic, můžeme připustit. Na okraj je tu ovšem třeba poznamenat, že zamilovaný akademik Dobroděj Informaci cudně zamlčel, že Život, kromě té své těžko vyjádřitelné krásy a tudíž i lpění na něm, znamená i Smrtelnost a vzájemné požírání se v rámci tzv. potravinového řetězce. V rámci Civilizace pak i permanentní vzájemné vyvražďování, a to i v masovém měřítku, katastrofální ničení své kolébky – Přírody a jiné libůstky. Z tohoto hlediska tedy nic moc. Ale do příslušné přesvědčovací akce by se Informaci takové negativní pravdy moc nehodily, a tak je vlastně dobře, že se o nich ani nic moc nedověděla. Jak to je s tím utajováním nepříjemného ostatně známe třeba i z předvolebních kampaní. To sem však nepatří.

Otázka, kterou Informace svůj projev zakončila, byla přirozeně jen řečnická, a tak konečně i zmlkla. Ostatní na tu její téměř extázi jen udiveně zírali. Možná i trochu přihlouple, ale nebudeme nikomu křivdit. Ona si pak záhy uvědomila, že na nějakou úspěšnou přesvědčovací akci to nevypadalo. Spíš, a to zejména ke konci, to bylo možno těžko chápat jinak, než že si ohřívá svou vlastní polívčičku. Takže musela začít znovu a jinak.

„Podívejte se, myslím, že každý z nás je tak trochu nebo i dost zvědavý a stejně tak touží i po nějakém tom dobrodružství. Třeba Teplota to prokázala svým zmrazovacím výletem. Prostor těmi svými pokusnými vícedimenzionálními přeměnami. Čas změnami směru a vytvářením bezčasových štěrbin. Materiál si tady ještě před chvílí zvědavě prohlížel Velkou Oponu a dumal, co může být za ní. A Pohyb… no to zrovna nevím, ale to třeba ví on sám. A tak mi neříkejte, že nejste ani trochu zvědaví na to, co se bude dít dál po té velké změně, kterou předpokládá můj projekt přeměny Chaosu v Řád.

Zvláště, když je tu byť mizivá, ale přece jenom určitá naděje, že v rámci toho dalšího vývoje vznikne s naším přispěním i ta nesmírná rarita – Život. Vždyť toto očekávání, když pominu všechny ostatní události a přeměny, je už samo o sobě zcela mimořádným dobrodružstvím. Myslím, že v tomto směru můžeme být i skutečně zvědaví, jak to s tím Životem bude. Možná, že bude existovat na různých místech, i na jiných než započal, bude existovat velmi dlouho nebo třeba i nějak předčasně skončí. Třeba zrovna v podobě té Civilizace. Což by mě osobně bylo nesmírně líto, protože žádná Umělá Inteligence to nemůže nahradit.

Toto vše není ovšem jediný důvod, proč bych chtěla, abyste s realizací toho mého projektu souhlasili. Dokonce ani ne hlavní. Hlavní je to, abychom pomohli tady Materiálovi dostat se z té jeho nezáviděníhodné situace. On sám si ten svůj nynější stav nezavinil, stalo se to z vyšší vůle, vis maior. A my jako rodina nebo alespoň blízcí přátelé jsme povinní mu pomoci. Musíme držet pohromadě, jeden za všechny, všichni za jednoho. A jediné racionální východisko je obsaženo v tom mém projektu. S využitím některých konzultací, to samozřejmě přiznávám. Když to neuděláme a nepomůžeme mu, bude to totální průšvih. Jak o tom ostatně byla už jednou řeč. Protože nějak dlouho už ten svůj náklad náš milý tlusťoušek udržet nemůže, to je na něm vidět každou chvíli. Nejlepší by proto bylo, kdybychom se na tom nabízeném východisku rychle shodli, a to jednomyslně. Jinak bychom museli přistoupit na demokracii a nechat o tom hlasovat. Což je vždycky zdlouhavější. Věřím ale, že i tak by se to s potřebnou dvoutřetinovou většinou podařilo prosadit.“

Tím posledním Informace zjevně narážela na svoje dřívější úvahy, že největší výhrady by se nejspíš mohly objevit se strany Prostoru a Času. Ti totiž tušili, že oproti situaci v Chaosu by na těch svobodách ztráceli nejvíc. No a jak to nakonec dopadlo, uvidíme později. Teď začíná diskuze. A kdo ví, co se tam všechno semele.

První se ke slovu přihlásil Pohyb.

„Tak s tím tvým požadavkem na přijetí projektu a s uvedenými důvody já osobně nemám žádný problém. A Materiálovi rád pomohu. Já mám svou existenci zajištěnou, protože, jak jsem dříve uvedl, jsem podmínkou jakékoli existence. Bez pohybu, v různých mých podobách nemůže nic existovat. A nějaké ty případné nové souvislosti či závislosti mi v tom nemohou ani nijak zabránit, ani mě nějak znechutit. Ale dovedu si představit, že pro někoho může být ta Velká Systémová Revoluce a po ní následující Světlé Zítřky třeba i větší problém. Podle toho, jak moc si bude cenit toho, co ztratí a jak málo toho, co získá.“

Jak vidět, projev to byl téměř státnický. Informace se nejprve té zmínce revoluci a světlých zítřcích poněkud zalekla, aby to nevyvolávalo nějaké nežádoucí asociace. Pak se ale rozhodla, že na to nebude nijak reagovat. Konec konců o revoluci, a to skutečně velikou, tu opravdu jde, a světla, až se zažehnou hvězdy, bude na ty zítřky také dost. A tak přešla k dalšímu výkladu a – po kolikáté už – i k dalšímu přesvědčování.

„Tak podívejte, ať již té předpokládané změně budeme říkat jakkoli, snad kromě nějakého puče, je tu pro její úspěšné provedení a další vývoj jedna zcela zásadní podmínka: musíme spolu vytvořit jeden jediný nerozlučný celek. Všichni jsme k tomu zapotřebí, každý svým dílem a ve vzájemné těsné závislosti. Žádná nějaká individuální samostatnost jako dosud tu není možná. Předpokládaný nový Svět, Vesmír, utvoříme a budeme tvořit my všichni jako jeden celek. Proto se toho experimentu také musíte všichni zúčastnit. A nejlépe, když budeme všichni jednomyslně pro. I s vědomím, že každý něco oproti současnému stavu ztratí, někdo víc, někdo míň a také v různé míře něco získá.

Ale vezměme to popořádku. U Materiála o souhlase nepochybuji. Už o tom byla řeč. Ten už se nemůže ani dočkat. Jen bych tě chtěla, milánku, upozornit, že změna to bude drastická. Místo dosavadního povalování, převalování se z boku na bok a brblání, což je také jediné, co ztratíš, budeš mít od samého počátku strašnej fofr. Hned jakmile za Velkou Oponou ten svůj vzácný náklad a zdroj všeho dalšího bohatství vyvalíš. Ale i později, i v dospělém věku, kdy už by tu byl spíš nárok na nějaký odpočinek, se ten švuňk zřejmě nezpomalí, ale možná i zrychlí. A pak ty nejrůznější transformace, nebývání nejrůznějších podob, různá záření, látkové formy od mini mini až po maxi maxi útvary nebo i něco jiného, to ti dá taky zabrat. Ale nebudeš na to sám, my všichni se toho budeme účastnit, takže žádné obavy.

Teplota se sice bude moci i nadále pohybovat na té své širokánské škále, ale nikoli podle své libosti, ale podle okolností. To znamená podle konkrétní podoby a stavu příslušného Materiálova materiálna. Budeš tedy sice něco tratit na své svobodě, možná už i trochu nudné, ale zato získáš velikou pestrost svého výskytu v různých místech, na různých úrovních a u různých objektů současně.

Prostor, ze svého hlediska, bude zřejmě tratit více. Budeš se muset vzdát všech těch svých mnohodimenzionálních hrátek a spokojit se jen se svým trojrozměrnem a specifickým čtyřrozměrnem. Za to se ti ale odvděčí – na jedné straně – ty nepředstavitelné dálavy a – na druhé straně – řada minipodob, až téměř k nicotnosti. Takže žádné nářky tu myslím nejsou na místě. To čtryřrozměrno platí ovšem jen tehdy, když se nějak blíže dáte dohromady s Časem. V tom případě byste ale z toho vyšli oba nějací pokřivení. Tomu zvláštnímu případu ale stejně skoro nikdo nerozumí a neumí si to představit, takže to snad nebude ani nijak vadit. A těch mnohodimenzionálních schopností si možná ještě užiješ někdy jindy někde jinde.“

„Velké širé rodné lány, jak jste žluté na vše strany... zda budete požehnány,“ rozněžnila se trochu pod dojmem těch nepředstavitelných dálav Teplota. A chtělo se jí ještě pokračovat s čímsi podobným, jenže Informace ji rázně utnula:

„Neruš! Ty poetické výlevy si nech na někdy jindy. Když už, tak se to nejdřív pořádně nauč. A tu jízlivou tvořivost můžeš klidně vynechat. Tady teď jde o důležitější věci.“

A pokračovala.

„Nejvíc, jak se zdá tu bude tratit Čas. Místo těch svých dvou šipek, chvíli tam, chvíli zpátky, budeš se muset spokojit jen s šipkou jedinou, směřující jen jedním jediným směrem, a to stále kupředu. Bez jakéhokoliv přerušování, naprosto kontinuálně. Bez jakýchkoli oken, či škvír, jak si v tom libují různí fantastové a scénáristi. Jinak by ten nový systém nefungoval. A žádný Řád by se nekonal. Odměnou ti snad bude, že se bude dít a bude muset dít stále něco nového, že budeš vždy první, kdo bude moci postupně nahlížet do budoucnosti, vědět, kam vývoj směřuje a že se budeš moci nakonec vždy i pochechtávat nad blamáží naprosté většiny prognostiků. Z důvodu té tvé nevratnosti budou o tobě ovšem živí tvorové nejednou říkat, že jsi prevít. Na to nijak nedej. Není tvoje vina, že stárnou a že jsou smrtelní. Je to daň, kterou musí platit za tu krásu a vzácnost, kterou Život je.“

Snad přesvědčivý, a nakonec zdálo se i dojemný výklad paní doktorky, vyvolal ale opět, jako v předchozím případě, zcela nečekanou a trochu i nepatřičnou odezvu, se strany publika. To Materiál z ničeho nic, k tomu co bylo řečeno o Čase, svým chraplavým hlasem zanotoval:

„Kupředu levá, kupředu levá, zpátky ni krok!“

Což vyvolalo všeobecné veselí. Nikoli však ze strany Informace, která byla zaujata svým seriózním výkladem.

„Hele Materiále, nech si ty poťouchlosti, ano? Třeba by ses tím uplatnil někdy na nějaké prvomájové manifestaci. Ale pamatuj – na ideologii jsem tu já! A nikdo jiný. A neruš. I když s tím „kupředu“ a „zpátky ni krok“ to je v daném případě taky tvrdá pravda.“

„Ale když ono to tvoje poučování fakt už moc dlouho trvá. A mě už se chce!“

„Však se dočkáš. A ta tvoje formulace není zrovna vhodná. Nějakou chvíli to ještě vydržíš. Musíš to vydržet. Až budou i všichni ostatní souhlasit a být připraveni. Protože šanci k úspěchu máme jen jako jeden celek, bez výjimky.“

Chvilka ticha. Informace jako by tím písničkovým intermezzem ztratila nit.

„Zatraceně! Kde jsem to přestala? Aha, Pohyb. Už zase bych na tebe málem zapomněla. A přitom, jak jsi to v obecnosti vlastně sám přiznal a vyložil, jsi i pro všechno to další reálné dění za Velkou Oponou vlastně ten nejdůležitější. Je tu ale jedno „ale“. Veledůležité-. To „ale“ znamená, že tam už nebudeš nic provádět jen tak o své vůli nebo podle nějakých instinktů jak jsi byl dosud zvyklý, ale bude to hodně jinak.“

Tady si Informace dala takovou hlubší oddechovou pauzu, jako by tušila, že to následující nebude zase až tak jednoduché.

„A jak tedy?“

Zeptal se jinak zjevně klidný Pohyb.

„Inu tak, a to se na mne nezlob, mám tě moc ráda, ale budeš zkrátka mým podřízeným. Nejbližším přítelem, ale podřízeným. Jinak to v Řádu nejde. Jen Informace, a tedy já, ať již budu mít jakoukoli podobu, může předurčovat a předurčuje každé další dění, jakoukoli změnu. Je tím všeobecným a absolutním hybatelem. Jednoznačně. Ať už by se to zdálo sebenáhodnější. Myslím, a doufám, že nehledě na tuto závislost budeme spolu dobře vycházet, že budeme dobří přátelé. A společně sloužit Materiálovi, aby se mohl v celé své budoucí nesmírné vesmírné bohatosti a kráse měnit, rozvíjet a předvádět. Včetně v podobě Života. Jakéhokoli a kdekoli.“

Bing! A bylo to venku. Publikum bylo sice ve výkladech Informace na ledacos zvyklé, ale toto už byla třaskavina. A začala mela.

„Vedoucí úloha! Matriarchát! Otrokářka!“

Svorně se rozhořčili Čas a Prostor. Zjevně nepřiměřeně, ale asi se jich nějak dotkla ta dřívější Informaččina poznámka o relativistech a pokřivenosti. Tak jí to teď vraceli. I když neprávem a dozajista i z neporozumění tomu, o co tu jde.

Nad očekávání důrazně se ozval i Materiál.

„Tak moment! Jaký přítel a dokonce nejlepší! Hned z kraje tu přece bylo jasně řečeno, že my dva budeme manželé, když ne formálně, tak fakticky. Jedno tělo, jedna duše. A ty mi tady do toho přijdeš se svým nejlepším přítelem. To jako budeme nějaký manželský trojúhelník, či co?“ A než se Informace na cokoli zmohla, ozval se hlasitý a nepokrytě jízlivý chechtot těch dvou protestantů.

„Švédská trojka!“ Zajíkali se.

„To se nám to tu pěkně vybarvuje.“

Ale to už nevydržela dosud mlčící Teplota a zaječela:

„Čuňata! Vy chlapi snad na nic jiného ani nemyslíte! A to jste zapomněli, že Informace je bytost nehmotná? Tak sem ty prasečinky netahejte.“

„Nehmotná, nehmotná. A co ta tančící víla s rozevlátými šatičkami, to snad nestačí?“

„Jenže byla průzračná. Průzračná! A bylo to ve zcela jiné souvislosti,“ zastávala se vehementně Teplota své kolegyně. Měla totiž již také své zkušenosti s „Me Too“ se strany těch dvou výtečníků. Třebas to bylo jen na úrovni řečiček. Ovšem někdy i docela obhroublých.

A pokračovala: „Pokud tomu dobře rozumím, tak tady jde o vážnou věc, a ne o nějaké techtle mechtle. O záležitost přímo existenční. Tak pokud existence Materiála a všeho, co z něho vzejde, není možná bez přičinění Pohybu a on zase bude životně záviset na Informaci, tak proč by ho ona, právě v zájmu svého budoucího manžela, nemohla považovat za svého nejbližšího přítele?“

Tak pravila Teplota a sama užasla, kde se to pochopení celé té záležitosti u ní vzalo.

Jenže Materiál jak znovu uslyšel o nejbližším příteli, začal se opět vztekat a brblal různá prokletí. Ale to už si zase nenechal líbit Pohyb a obořil se na něj.

„Trhni si nohou! Beze mne, jak to správně pochopila i Teplota, bys byl úplná nula, nic, prostě bys neexistoval. Ani teď, ani potom. Tak nekecej. A buď rád, že se o tebe tak staráme.“

Čas a Prostor si zase nenechali líbit, co o nich řekla Teplota a hlavně je úplně rozlítilo, jak se na ně potutelně podívala, když hovořila o těch techtle mechtlích. Takže docela vulgárně a zle se na ni obořili. Informace také už nemlčela, chtěla to všechno nějak uklidnit, ale nikdo ji neposlouchal. A tak se to tam všechno pořádně rozhádalo. Až tak, že už se zdálo, že kvůli tomu celý ten náramný projekt zkrachuje.

Naštěstí, protože, jak známo, všechno špatné je k něčemu dobré, ozval se v tu chvíli hlasitý nářek Materiála.

„Au, au, joj, joj, to je bolest, to moje břicho!“

A skutečně ten žok se tak nějak celý nadouval a prohýbal, až i ostatním z toho začalo být docela ouzko. To Pohyb, silně naštvaný, celý ten panenský náklad rozpohyboval do větších obrátek, takže tam nastala i docela riskantní tlačenice, i tak už veliká. Byl to jasný vzkaz Materiálovi jak se věci mají a aby už přestal s těmi svými žárlivými výlevy. Zřejmě to ale s tím rozpohybováním trochu přehnal. A situace se tak stala docela tristní. Hrozil živelný výbuch. A to znamená i krach celého projektu, tentokrát z jiných, zato mnohem hmatatelnějších důvodů.

První se vzpamatovala Informace.

„Pohybe, miláčku, přestaň! Uber a honem! Vždyť kdyby se to teď vyvalilo, byla by to naprostá katastrofa. Nastal by nějaký superchaos a všechno dosavadní úsilí o vytvoření Řádu by padlo vniveč. O ten experiment má přece zájem i samotný Éter. Když to vztáhnu na sebe, tak to bych byla nejspíš pro smích. A chudáka Dobroděje by nejspíš suspendovali.“

Tak podobně ještě dál lamentovala a ostatní zůstávali z té možné katastrofy také i docela vykulení. To všechno na Pohyba zapůsobilo, možná hlavně ten miláček, z té zlosti vychladl, umoudřil se a pohyb v žoku vrátil zase do původního stavu. Materiál si hluboce oddechl a bylo jasné, že tomu ponaučení porozuměl. Informace Pohybovi vřele poděkovala, ostatní se uklidnili, padla i nějaká omluva a že tedy do toho velkého dobrodružství půjdou. Což bylo pro tu nastávající závěrečnou fázi přípravy to hlavní. Ale jak už víme, o nějaké to překvapení nebylo v této kumpanii nikdy nouze.

Nastala chvilka klidu a Informace si začala v duchu připravovat své závěrečné expozé. Když už se nadechla, že začne, ozvala se z ničehož nic Teplota.

„Promiň, kolegyně, ale chtěla bych se ještě na něco zeptat. Všem jsi nám říkala, co tratíme a co naopak získáme. Ale co tratíš ty, to jsi neřekla. A podle toho, co bylo zatím řečeno, tak to vypadá, že ty jediná z toho budeš mít čistej profit, protože všechno to budoucí dění budeš vlastně řídit. Když ponechám stranou, že jako Materiálova manželka budeš vlastně i spolumajitelkou všeho toho nepředstavitelného budoucího vesmírného bohatství. Navíc je možné, že pokud by tam skutečně někde vznikl ten Život se svým vrcholem ve vyspělé Civilizaci, dočkala by ses nakonec i toho svého informačního Ráje. Dobře, jsem smířena s tím, že v Řádu má každý z nás svoje přesné místo, že jen společně ho můžeme vytvořit a rozvíjet a těšit se z toho velkého dobrodružství. Ale něčím za to potěšení ve srovnání se svým současným naprosto svobodným, i když už trochu stereotypním a tudíž i nudným stavem platíme. Něco tratíme. Ale co tratíš ty?“

Tak pravila Teplota a znovu jen žasla, kde se v ní všechno to řečené, při jejím jen základním vzdělání, vlastně bere. A divit se můžeme i my. Ale třeba všechno to řečené k základnímu vzdělání skutečně patří.

Ta otázka, nota bene od své jediné kolegyně, Informaci poněkud zaskočila. Takto zatím nepřemýšlela. A musela uznat, že otázka je to spravedlivá. Tak si ty argumenty pro odpověď začala pomalu sumírovat a pak už začala jen vypočítávat.

„No, tak za prvé. Stejně jako vy, ztrácím realizací toho projektu svou dosavadní naprostou svobodu, volnost, takové to lenošivé nicnedělání kromě roznášení nějakých drbů a tak. Není při tom žádná zodpovědnost, žádná seriózní práce. Což ovšem může někomu vyhovovat. Za druhé, víte, že jsem velice zvědavá a zvídavá, a tak ztrácím možnost dalšího volného bádání a filozofování o tom našem chaotickém světě. K čemuž patří i psaní nejrůznějších článků a knih, účast na seminářích a konferencích, hlavně těch zahraničních a budování si kariéry v Akademii. Zkrátka ztrácím všechny výhody akademické svobody. Ale nelituji toho. Souhlasím s tím, co prý řekl jeden budoucí klasik, když docela příkře polemizoval s filozofy: že svět je třeba nejen vykládat, ale že je třeba ho změnit. Pak ale prý jeho následovníci s tím měněním docela pohořeli. To by se nám ovšem tady rozhodně stát nemělo. Za třetí…“

„Tak dost!“

Uťal její vysvětlování Materiál.

„Už mám těch keců plné zuby. Jednomu je tady na umření a ony si filozofují. Pokud jsme se teda už dohodli a rozhodli, tak na co ještě čekat?“

A měl pravdu. Nastal čas, aby Informace už konečně zveřejnila svůj plán, jak vznik toho nového Světa, systému Řádu a pořádku odstartovat.

Informace to přijala. Potřebovala se ovšem nejprve ještě ujistit, že všeobecný souhlas skutečně platí, že si to někdo na poslední chvíli ještě nerozmyslel. Žádné protesty nebo výhrady se však již neozvaly.

„Dobře, tak to platí. Chci vám ale ještě jednou připomenout, že od okamžiku, kdy to začne, tvoříme všichni jeden nerozlučný celek, každý se svým místem a rolí Jen tak to může náležitě fungovat. Nějaké zbytky chaosu z Chaosu se ovšem mohou vždycky objevit, zejména na samém počátku. Ale to se spraví, budu se rychle učit. Navíc, pro případ nějakých krizových situací, budu mít s sebou i Dobrodějův „Nápovědník“. To hlavně pro ten případný budoucí vývoj v rámci Civilizace, kde prý o nějakou chaotičnost nemusí být vůbec nouze. I když její tvůrci a aktéři se tomu budou bránit nespočetným množstvím nejrůznějších smluv, právních zákonů a předpisů. Ale takové střety Řádu s Chaosem nás nesmí odradit!“

Následovalo ticho. Informace usilovně přemýšlela, jak pokračovat dále. Zda se pustit do ještě podrobnějšího výkladu co to ten Řád vlastně je a jak funguje, tak jak to s ní probíral akademik Dobroděj, nebo to spíš vynechat a přejít rovnou k závěrečné instruktáži. A stejný problém má teď i sama tato pohádka. Informace se ale nakonec nějak rozhodla, a tak to nechme na ní. Na její zodpovědnost.

„Ono to tu vlastně není ani nezbytně nutné, protože mnoho toho základního bylo již vpředu tak či onak řečeno. Přesto bych tady ale chtěla uvést, jak to naše postavení a vzájemné vztahy v rámci připravovaného Řádu a tudíž i způsob jeho fungování, charakterizoval svým způsobem vyjadřování, to znamená poněkud učeně, akademik Dobroděj. Mám záznamy z příslušné konzultace. Třeba tomu nebudete tak úplně rozumět, ale to, jak se později ukáže, nebudete sami.

Takže v Řádu, jak jsem již říkala, budeme tvořit jeden nerozlučný celek. Podstatné, podle Dobroděje, je při tom to, že budeme na sobě vzájemně existenčně závislí. Existence jednoho bude podmínkou existence druhého. Někdy se zpětnou vazbou, oboustranně, někdy jen jednostranně. Tedy opak toho, co platí nyní zde, v tomto království, kdy si každý hraje jen na tom svém vlastním písečku. Základní při tom je, a teď už vynechávám osobnostní rozměr, vztah materiálna (obecně hmoty), informace a pohybu. Nebo v opačném pořadí, to je jedno. Dobroděj tomu říká dialektická ontologická smyčka vzájemné existenční závislosti. Ta vysvětluje samopohyb hmoty a identifikuje příslušného vnitřního hybatele. A tak mi to také vysvětloval. Počkejte, já vám teď přečtu, co jsem si tenkrát k tomu celému poznamenala.“ Odněkud pak vyšmátrala nějaký svůj zápisník a četla:

„Pohyb, v různých svých podobách, obecně jakákoli změna, je podmínkou existence materiálna samotného, rovněž v různých jeho podobách. Neboli, pohyb je způsob existence hmoty, hmota existuje a může existovat jen tak, že se pohybuje, mění neustále nějak svůj dosavadní stav. S krajními podobami pohybu na makro makro a mikro mikro úrovni.

Pohyb samotný je zase podmíněn informací. To ona způsobuje jakékoli dění, každou změnu. Bez informace by se nedělo a nemohlo dít vůbec nic, a tudíž nic by ani neexistovalo a nemohlo existovat. Nejlépe to dokazuje genetická informace ve sféře Života, ale i ty druhy informace, které existují a působí na úrovni Civilizace. Platí to ovšem obecně i pro neživou složku bytí, kde informace má podobu přírodních zákonů.

Ovšem informace zase nemůže existovat nějak sama o sobě. Podmínkou, prostředím, nositelem a formou její existence a následně i cestou, způsobem jejího působení je (zpětně) materiálno ve svých nejrůznějších podobách a uspořádáních. Informace co do své vlastní podstaty a obsahu je nehmotná substance. Neexistuje však a nemůže existovat, realizovat se, plnit svoji funkci tvůrce pohybu nějak mimo hmotu, ale jen v rámci ní a jejím prostřednictvím. Je součástí hmoty v podobě její vždy zcela určité strukturní uspořádanosti, schopnosti uspořádávat a schopnosti interakcí.

Tak se celá smyčka, resp. kolo vzájemné existenční podmíněnosti v rámci jádra všeho bytí uzavírá. Bez nějakého začátku a bez konce. Žádná z těch tří složek není prvotní. Takže to lze i otočit, kdy zjistíme, že materiálno je zase podmínkou pohybu. Nejde tu však o nějaké neustále se opakující veverčino kolo, ale o neustálé vzájemné změny, vyúsťující ve vývojovou spirálu.“

V důsledku této provázanosti, vzájemné existenční závislosti, má pak každý pohyb, každá změna stavu, každé dění podobu jednotného a neoddělitelného duálního hmotně-informačního e.i. informačně-hmotného procesu. V relevantních případech se pak takto musí i iniciační informace (pokyn) dostat i na místo určení. Jestliže se tam nedostane, cesta je z nějakých důvodů přerušena, žádoucí dění, příslušný pohyb, třeba chůze, se neuskuteční“.

Informace tuto část svých záznamů dočetla, a i když viděla, že to – mírně řečeno- žádnou reakci nevyvolalo, rozhodla se pokračovat, protože ještě scházelo, jak se to má na této úrovni obecnosti a učenosti s časem, prostorem a teplotou. A tak teď již volně podle těch svých záznamů dál vykládala:

„Na toto jádro všeho bytí a dění pak navazuje jakoby vnější obal, takže vzniká, jak říká Dobroděj, celé klubko existenční provázanosti. Do tohoto vnějšího obalu patří čas, prostor a teplota. Čas je v plném rozsahu existenčně závislý na pohybu. Je jeho projevem, produktem a měřítkem. Nebyl-li by pohyb, nebyl by ani čas. Stejně tak teplota je výsledným produktem pohybu, protože ten vytváří tepelnou energii, jejímž projevem a měřítkem je pak teplota. Neexistence pohybu znamená i neexistenci tepelné energie a tudíž i teploty. I zde platí konec konců všestranná existenční závislost a podmíněnost….“

Chtěla ještě pokračovat, že nějak podobně je to i s prostorem, že je to forma v níž materiálno existuje, že také prostor neexistuje nějak „an sich“, že navíc ve všech těch případech máme co do činění s nekonečnem a proto….“

K tomu dalšímu se už ale nedostala, protože ostatní ztratili trpělivost. Koho by také takové absolutní obecnosti o bytí jako celku a jeho nejhlubší podstatě nějak zvlášť zajímaly. Kromě některých starořeckých filozofů a jejich ne příliš početných následovníků. Přítomní začali docela brblat a Informace pochopila, že by zase mohla nastat nežádoucí krize. Takže zastrčila ten svůj poznámkový blok, omluvila se za ten akademický úlet a pravila, že tedy souhlasí, že už je třeba přejít konečně od slov k činům.

„Dobře, řeknu vám tedy, teď už snad opravdu jen krátce, jak konkrétně ten experiment se vznikem toho nového Světa provedeme. Začneme tím, že Materiál, předpokládám s naší pomocí, se přesune až těsně, prakticky na dotek, k té Velké Oponě co je před námi. Spolu s ním se tam umístí, každý s jedné strany, i Čas a Prostor.

Dále, a to je na celé té operaci to nejdůležitější, zcela klíčové, já proniknu do toho Materiálova žoku, spojím se s veškerou, byť sebenepatrnější a sebepodivnější prvotní panenskou materií, která se tam nachází, a stanu se její neoddělitelnou součástí. Tím okamžikem vznikne i to naše vícekrát již zmiňované věrné a věčné manželství s Materiálem. Tedy dvojjedinost, dualita, protikladný celek vzájemné existenční podmíněnosti materiálna (hmoty) a ideálna jakožto absolutní a nejhlubší základ, nejhlubší podstata veškerého bytí. Toto bytí pak reálně existuje jen a jen v podobě dění, a ne jinak. Zajištění toho dění bude pak již záležitostí Pohybu, tak jak bude jeho činnost mnou vždy podmíněna a předurčena. Budu tedy po tom splynutí již navždy součástí veškerého materiálna, existovat a působit jeho prostřednictvím a touto cestou se prosazovat i jako jediný a universální původce jakéhokoli dění. A tedy zpětně i podmínkou existence samotného materiálna.“

Tady si Informace uvědomila, že už zase moc filozofuje a že se tedy musí vrátit do srozumitelnějších poloh. Takže pokračovala:

„Obrazně řečeno, a teď prosím, pánové, abyste se zdrželi jakýchkoli nejapných poznámek, protože i já dobře vím, že obvykle to bývá naopak. Tedy obrazně řečeno, já tím vniknutím do žoku tu panenskou materii náležitě oplodním. A bude pak už na Materiálovi, aby ji v tomto novém stavu i zdárně porodil. Pohyb s Teplotou mu v tom budou nápomocni. A Čas se připraví, aby včas, v příslušném okamžiku, tu Velkou Oponu rozhrnul. Já až budu do všech detailů s tím oplodňováním hotova, dám k tomu pokyn. Nebude již žádný důvod s tím dále otálet.

A tak se i stalo.

Tedy bylo by se tak stalo, kdyby se zase nestalo něco zcela neočekávaného. Z ničehož nic a neznámo jak, objevil se tam akademik Dobroděj. A povídá:

„Vidím, že už jste plně připraveni a tak jsem vám přišel popřát úspěšný start a mnoho zdaru ve vaší světodějné misi. Ve všech těch dalších vývojových přeměnách, s nesčetným množstvím existenčních forem po všechny ty další miliardy a miliardy let. Hlavně pak úspěch až se vám poštěstí vytvořit Život a v rámci něho i Civilizaci. A s vámi, milá kolegyně,“ obrátil se na Informaci, „se v té Civilizaci ještě setkáme, i když vy tam budete již obvlášť velice vytížená, v plné permanenci. Budu tam hostujícím profesorem na jedné univerzitě. Ale nějaký čas si na to setkání jistě najdeme. Budu se na to již od teďka moc těšit. Zajdeme si třeba někam na kafe, nejlépe snad do kavárny Slavie. Bude tam krásný výhled na řeku a hlavně na to panoráma za ní. Pak se můžeme třeba ještě projít po tom nábřeží nebo se i projet na lodičce. Ty různé řeči kolem kaváren ponecháme stranou. A taky jsem vám ještě přinesl ten „Nápovědník“. Nějak jste si ho tam u nás zapomněla. To pro případ, že by se snad opravdu se strany Chaosu vyskytly nějaké veliké zmatky ohrožující Řád, hlavně v období Civilizace a Umělé Inteligence.“

S úsměvem pak Dobroděj ten „Nápovědník“ Informaci předal. Chvíli zaváhal, zda už se nemá rozloučit, pak si ale ještě na něco vzpomněl. Podíval se, kde je Čas a Prostor a obrátil se k nim:

„S vámi, mládenci, se tam při příležitosti toho mého hostování také ještě sejdeme. Možná u Kalicha. Budeme muset spolu ještě něco probrat a propočítat, aby to s tou vaší relativitou opravdu sedělo. Tak to je teď už opravdu všechno. Ještě jednou šťastnou cestu a už se nezdržujte.“

Zamával a zmizel.

Naše osazenstvo bylo z té nenadálé návštěvy docela paf. Ale i potěšené. Hlavně Informace. Ta se i docela začepýřila. A Prostor s Časem jen udiveně kroutili hlavami. Ale na nějaké emoce již opravdu nebyl čas, přípravu bylo nutno rychle ukončit.

A tak Materiál se přesunul či spíše byl přesunut až těsně k Velké Oponě, spolu s ním se tam umístili Čas a Prostor, Informace provedla svou oplodňující misi, Pohyb, když s tím byla hotova, rozpohyboval obsah žoku do nejvyšších možných obrátek, takže Teplota záhy ohlásila, že na její stupnici již bylo dosaženo kritické horní meze. Tím nastal i příslušný startovní okamžik pro Informaci. Naposledy se ještě nadechla končící chaotické atmosféry a zavelela:

„Kupředu! Ať žije Řád! Ať žije Vesmír!“

A bylo. „Čas oponou trhnul, a změněn svět….“ jak napsal básník v jiné souvislosti. Což zde platilo stoprocentně. Náš Čas zde skutečně v zastoupení všech rázně rozhrnul Velkou Oponu, žok s tím nejcennějším nákladem se pod vlivem toho obrovského napětí otevřel a všechno co v něm bylo, se třeskem vyvalilo ven. A byl to takový fofr, že Prostor málem nestíhal se rozprostírat a Čas kupředu upalovat. Teplota před tím zrudlá žárem teď neskutečně rychle bledla, jak se propadala do svých doleních pater a Informace jen tak tak, že stíhala dávat první pokyny Pohybu, aby se ten zbývající a teď již také některý nově vzniklý chaos začal postupně eliminovat.

A Materiál? Ten byl v té nové podobě vesmírného materiálna neskonale šťastný. Nic ho už netížilo a nebolelo, žok skončil někde v popelnici a zatím co se ostatní v rámci a v zájmu jeho nejrůznějších transformací a celkového vývoje neskutečně pachtili, on vlastně, svým způsobem, neměl co na práci. Což sice nebylo nějaké úplné novum, ale situace již byla zcela jiná. A hlavně, náš hrdina teď konečně poznal, přesto, že teď už byl ženáč, co je to úplná volnost a svoboda, třebas to byla jen poznaná nutnost. A tak si ten slastný pocit i plně užíval. Jako by se naplnilo ono úsloví „Trp, Kozáče, budeš atamanem.“ A to pachtění ostatních bral jako satisfakci, neboť mu teď skutečně sloužili, jak jednou v rozčilení vyhrožoval. Nebyl teď už ovšem solitér, ale spolu s Informací – jak bylo řečeno – tvořili teď duální, dvojjediný celek, základní obsah a nejhlubší strukturní uspořádání jakéhokoli bytí, v jakékoli jeho konkrétní podobě. Nejdokonaleji v podobě lidského mozku. Tedy hmotného útvaru, jehož jedinou, ale komplexní funkcí je – v součinnosti s nervovou soustavou – přijímat, identifikovat, ukládat, zachovávat, generovat, rozpoznávat (věda) a vytvářet nové informace.

Kupodivu nikomu také nevadilo, že s tím světlem  to bylo nějaké divné, a že takové to pořádné světlo se objevilo až o dost později, když se zažehla první hvězda, a po ní pak další a další a pak i celé galaxie. Teprve to pak také v rámci Civilizace umožnilo i poznání, co že se to nejspíš či možná na samém počátku dějin vesmíru vlastně stalo. A protože to zatím vůbec nevíme docela jistě, můžeme si dlouhou chvíli krátit dohady o Velkém Třesku a co mu předcházelo i různými pohádkami.

Ta naše právě skončila. My sice víme, že tak to být nemohlo, stejně jako i v případě dalších tisíců a tisíců lidských výmyslů, ale proč se tou fantazií trochu nezabavit. V každém případě, ať již to bylo jakkoli, s Velkým Třeskem, začala ta naše vesmírná realita. Tvrdá a neúprosná. I pro takovou vzácnost jakou je Život. I pro Civilizaci, protože z železných přírodních nutností se ani ona nemůže nijak vymanit. Jen je při dostatečné úrovni poznání využívat. Nějakou dobu má tento nejvzácnější výtvor vesmírných dějin pro svá nejrůznější poblouznění, přeměny ba i kotrmelce ještě k dispozici. Smrákat se už ale začalo. V nemalé míře jejím vlastním přičiněním.                                                               

A pokud jde o ten ždibec z Materiálova žoku, tak o jeho dalším osudu není Pohádce nic známo. Možná si ho Informace někde založila na památku, možná měl posloužit jako železná zásoba pro případ nezdaru. V každém případě se od něho začala odvíjet ta dvojjedinost hmoty a informace a znovu se tak jen také potvrdilo, že láska je mocná čarodějka. Ale možná, že věda o tom ještě něco vypátrá.

Josef Vaner  2018