- s trochou polemiky
( Dodatek k pojednání „O fenoménu informace“)
Josef Vaner
Na podporu stanoviska, že informace se existenčně vztahuje na veškerou hmotu, tedy i hmotu neživou, že je v ní imanentně obsažena, bylo by zřejmě možno nalézt a uvést ještě řadu dalších vyjádření. Ostatně fyzikové – jak již bylo řečeno – s kategorií informace v určitých souvislostech a v určitém pojetí již dávno běžně pracují. Což je důležité a dále se pak ještě k diskusi kolem toho pojetí dostanu. Nejprve ale i některá další vyjádření.
Ze své korespondence mohu k danému problému uvést třeba stanovisko ing Vladimíra Valenty : „Se závěry v podstatě souhlasím. Shrnul bych to takto: Vlastností hmoty v obecném smyslu jsou její kódy, tj. zabudované informace. Kódy nejsou veličiny konstantní, ale proměnné, ovlivňují se vzájemnými interakcemi. Ty určují, jak se bude hmota jevit, jak se budou projevovat různé formy hmoty, ale též predikovat, jak bude hmota v určitém kontextu reagovat, chovat se, vyvíjet se. Kódy jsou vnitřní informace hmoty“. A dále, pokud jde o náš organismus nebo i organismus jiných vyšších živočichů, ještě napsal: „Nervy aferentní(dostředivé) přinášejí informace z vnějšího prostředí od čidel do CNS a nervy eferentní (odstředivé) přenášejí vnitřní informace z CNS ve formě příkazů…ven. Všechno to způsobují reakce proteinů v neuronech a neuritech, resp v jejich buněčných membránách. Dochází k pohybu elektronů, které zase ovlivňují konfigurace proteinů…. Ty kódy jsou funkcí hmoty, jsou její vlastností“.
Stručná a výstižná charakteristika téměř celého jádra problému.
Ing Jaroslav Havlík mi napsal: „Ta Vaše teorie je vážně zajímavá. Shodou okolností vyšla v roce 2011 kniha Jamese Gleicka „The information“, která se na to dívá z podobného úhlu pohledu… Zabývá se tím i řada dalších knih, jak se o tom píše v blogu : http://blogs.scientificamerican.com/cross - check/2011/03/07/ why- iformation-cant-be-the-basis-of-reality/“.
Autorem příslušného článku, na který je zde odkaz, s názvem „Proč informace nemůže být základem reality“, je John Horgan a je to vlastně určitý přehled diskuse o spojitosti informace a hmoty a o pojetí samotné informace, tak jak ta diskuse zřejmě probíhala v posledním období, ale i dříve, v příslušné vědecké obci USA. Jsem rád, že jsem na to byl upozorněn a že tedy i zde na to mohu dál upozornit. Protože jakákoli podpora nebo naopak polemika je vítaná. Ale i proto, že – jak víme – doma není nikdo prorokem.
Diskuse podle tohoto přehledu – jak lze dovodit – se týkají hlavně těchto tří problémových okruhů:
(1) zda informace je či není základem reality
(2) zda informace je či není jevem jen ryze fyzikálním a
(3) jakým způsobem je informace ve hmotě obsažena.
Obšírnější přehled k tomu by byl zřejmě žádoucí, ale to by bylo spíš na samostatné téma. Zde se omezím jen na kratší komentář a to v souvislosti resp. v konfrontaci s vlastním pojetím, tak jak bylo v prezentováno ve výše uvedeném pojednání,.
Nejprve stručná terminologická poznámka. Když se zde hovoří o realitě, tak se tím nejspíš rozumí tak řečená objektivní realita a tou pak nejspíš vnější materiální svět. Tak tomu nejčastěji bývá, ale obecně to nemusí platit. Záleží na tom, jak je pojem reality skutečně definován a také na tom, jak je chápán i samotný pojem informace. Jestliže za realitu budu považovat všechno to, co existuje nezávisle na mém vědomí, pak realitou nepochybně jsou i cizí myšlenky, celý již vytvořený informační svět lidí ale i informační svět jiných živočichů. A v pojetí, které zastávám, patří do reality i vůbec veškerý informační svět, tak jak je obsažen, zakódován ve veškeré hmotě samotné. Stranou by zůstávalo jen to, co se děje v mé hlavě. Podobné, jen v trochu zúžené verzi, by pak bylo vymezení reality, pokud bychom měli na mysli nezávislost na lidském vědomí vůbec. Ale - i naše vědomí je realitou, ono skutečně existuje a tak by se nám to mohlo i docela zamotat. Proto přesnější formulace problému (1) by měla znít, zda informace je či není základem materiálního světa, veškeré hmoty, čili, zda hmotě předchází či nepředchází. Což- podle některých nejnovějších úvah – může mít nebo i má ten smysl, zda se hmota rodí z informace či nikoliv.
Určitý a vlastně podobný terminologický problém je obsažen i ve formulaci problému (2), když se zde hovoří o fyzikálním jevu ( a později, jak uvidíme, o fyzikálních věcech a procesech). I zde se mají dost nepochybně na mysli jevy, věci a procesy hmotné, materiální. Pojmu „hmota“, tomuto ve filozofii obecnému označení pro veškeré materiálno, se ovšem mohou např. fyzikové vyhýbat, neboť v jejich zaužívané terminologii je pojem hmoty vyhrazen pro její látkovou podobu, v protikladu k podobě energetické. Jak je tomu třeba ve slavné Einsteinově rovnici. Termín „fyzikální“ se zde pak spíše může jevit jako termín zobecňující. Tím také ovšem mohou vznikat různá nedorozumění.
Ale teď již k vlastnímu tématu.
V rámci uvedeného prvního okruhu je podle toho článku Johna Horgana jistým výchozím bodem dalších úvah konstatování Jamese Gleicka v jeho již zmíněné knize „The information“ (Fourth Estate, London, 2011), že „rostoucí počet vědců si začíná klást otázku, zda informace může být prvotní, podstatnější, než hmota sama“ (citováno podle J.Horgana)
To je skutečně zásadní otázka, otázka, která směřuje správným směrem, k podstatě věci. To znamená, jaký je vztah mezi hmotou a informací. Kolem této otázky, jako ústřední, se také odvíjely moje úvahy o podstatě všeho bytí, tak jak bylo pak příslušné řešení na tomto blogu před několika lety nabídnuto ve studii „Úvahy o jsoucnu“ a následně v pojednání „O fenoménu informace“.
To, že tento problém – jak konstatuje James Gleick – začíná zajímat rostoucí počet vědců, může nejspíš souviset s tím, že jsou zde některé velké otazníky a rozpaky, hlubinné problémy, do kterých se již ponořila částicová fyzika, např. tajemný Higgsův boson, nebo kosmologie spolu s fyzikou při pátrání po úplných počátcích „velkého třesku“ nebo i biologie při rozkrývání tajemství genetické informace a ještě spíš, spolu s dalšími vědami, při pátrání po vzniku života vůbec. Možná, že jsou tu ale i jiné důvody.
Odpověď na danou otázku záleží pak v principu na tom, jak chápeme samotnou informaci a zda chceme i nadále zůstávat na nenáboženském poli.
Jestliže se sama informace považuje za hmotný jev (viz níže), tak těžko může předcházet hmotě samé, být prvotní, podstatnější, než hmota sama. Odpověď na danou otázku by zde pak měla být přirozeně záporná, neboť obojí co do podstaty jedno jest a prvotnost informace tak odpadá.
Pokud je ovšem informace – co do své podstaty – chápána jako něco zcela jiného než hmota, jako jev svou podstatou nehmotný, jako ideálno, pak uvedená otázka je jen variantou klasického filozofického problému prvotnosti a druhotnosti ve vztahu „ducha“ a hmoty, materiálna a ideálna, idejí a reality. Odpověď zde pak tradičně vede buď k materialistickému nebo idealistickému nazírání na základní princip a celkové uspořádání všeho bytí a všeho dění. Na straně idealistického a zpravidla tedy konec konců náboženského výkladu – tedy s prvotností ducha - se nám tu pak v novější době objevuje třeba kreacionismus či inteligentní design. Na straně materialismu – tedy s prvotností hmoty – je to pak v zásadě výklad, že ideálnem jakožto reálným jevem jsou jen produkty lidského mozku co by nejvýše organizované hmoty a jen takto je pak také chápána informace v jejím vymezení jako ideálna. Samotnému pojmu ideálna se zde však někteří vyhýbají, volí jiná vyjádření, i když v rámci důsledného filozofického materialismu, jakým je dialektický materialismus, je přiznání tohoto ideálna jako samozřejmost zakotveno. Na druhé straně někteří zase nemají rádi obecný pojem hmoty.
Záleží tedy na samotném pojetí kategorie informace, jak na otázku o jejím vztahu ke hmotě odpovíme a pak také na argumentech, proč může či nemůže být prvotní či podstatnější než hmota sama, proč může či nemůže být základem reality. Čímž se také dostáváme ke druhému z uvedených okruhů. Poznamenat tu však ještě lze, že samotný autor uvedeného článku nedává na danou otázku žádnou zřetelnou explicitní odpověď. Ačkoli takové očekávání má přímo v názvu článku zakotveno.
Pokud jde o ten druhý okruh, tak John Horgan uvádí v tomto směru zřejmě dost reprezentativní stanovisko fyzika Rolfa Landauera, podle něhož je každá (all) informace hmotná (fhysical), to jest, každá informace je vtělena (embodied) ve hmotných věcech nebo procesech. Což ovšem – podle něho – neznamená, že všechny fyzikální věci jsou redukovatelné na informaci. A ještě dále je tu teze, že pojem informace nemá žádný smysl při absenci někoho, kdo má být informován, tj. bez vědomého pozorovatele, schopného volby.ˇČímž se rozumí člověk.
Docela pěkná motanice, řekl bych. A tak mohu i oponovat.
Úplný souhlas je tu s tezí, že každá informace je vtělena (obsažena, zakódována) ve hmotných věcech nebo procesech, tak jak je to třeba výše formulováno ve stanovisku ing. Valenty a jak je to od samého počátku obsaženo v mých úvahách. Zásadní rozdíl je ovšem v samotném pojetí podstaty (charakteru) informace. Podle Landauera – a zřejmě je tento názor sdílen v obci fyziků a jiných přírodovědců dosti široce, ne-li všeobecně- je každá informace fyzikální, tedy hmotná. Stejné pojetí je prezentováno i v uvedené obsáhlé knize Jamese Gleicka (527 stran), kde jedna (příslušná) kapitola má název „Information Is Physical“ Podle mého přesvědčení tomu tak není, ba je tomu právě naopak: každá informace, informace jako taková, an sich, je co do své podstaty, svého obsahu, jev nehmotný, je to reálně existující ideálno.
Problém je v tom, že v případě toho fyzikálního pojetí, se informace sama, jako taková, zaměňuje se svým záznamem. Hmotný je záznam informace, ne informace sama. Jinak, než prostřednictvím hmoty informace existovat nemůže, ona sama však hmotná není. Věta, napsaná na papíře nebo zobrazená na monitoru (stejně jako třeba nějaký obrázek) je hmotná záležitost, ale samotný obsah tohoto záznamu, čili samotná informace, kterou ta věta (nebo obrázek) obsahuje, je záležitost nehmotná, nehmotná substance. A stejně je to třeba i u našeho apriorního obrazu, obrazu naší tělesnosti ale dalších vlastností, toho, kdo jsme a jací jsme, tak jak je konkrétně uložen, zakódován ve hmotném útvaru dvojité šroubovice DNA, polymeru, obsaženém (v různé míře disponibility) v každé buňce našeho těla. Sám ten obraz , představující i případného zcela konkrétního budoucího jedince, je přirozeně nehmotný a jako takový je to informace. Příslušný polymer je záznam toho obrazu a ten zcela jistě hmotný je. Zároveň s tím je zde obsažen i předpis, tedy opět informace, jak při splnění příslušných podmínek, může být tento obraz budoucnosti (ideálno jako vyšité), obraz budoucího živého organismu, zhmotněn, a to buď cestou pohlavního rozmnožování nebo klonováním. Záznam informace a sama informace není tedy vůbec jedno a totéž.
V těchto souvislostech je tu pak i problém míry obecnosti v řešení vztahu hmoty a informace. Výše uvedená Landauerova teze o tom, že ne všechny fyzikální věci jsou redukovatelné na informaci, obecnost řešení zřejmě omezuje. Záleží ovšem na tom, co se tou redukovatelností vlastně přesně myslí. Pokud by to mělo znamenat, že ne ve všech fyzikálních věcech, ne ve všech podobách hmoty, je obsažena informace, že ne každá hmota je – v příslušném smyslu – i informací (tedy např., že foton ano, ten informaci obsahuje, nese, ale atom ne, nebo, že živá hmota ano, ale neživá hmota ne), pak by jistě ta spojitost hmoty a informace, jejich propojenost, neměla obecnou platnost, byla by to jen specifická záležitost. Ale možná, že se tou redukovatelností myslí něco jiného.
Ještě více se pak zužuje pojetí informace, jestliže k tomu, aby ten pojem měl vůbec nějaký smysl, se požaduje přítomnost vědomého pozorovatele, schopného volby. Tedy přítomnost člověka. V každém případě se tímto požadavkem kategorie informace zřetelně subjektivizuje, stává se jevem výrazně specifickým a místo celého pestrého světa informací, tak jak je pestrý i celý svět hmoty, tu máme jen jejich nejvyšší formu, tj. informace rozumové a jejich odvozeninu, informace ztechničtělé. Jde tu jistě v rámci celého toho pestrého světa informací o kvalitativně vyšší úroveň, ta však nespadla s nebe (jak si stále vlastně mnozí myslí), ale vznikla v rámci zcela přirozeného a nesmírně dlouhého evolučního vývoje, tak jak probíhal proces vzniku samotného člověka, na bázi všech jí předcházejících vývojových stupňů a druhů, včetně těch, které jsou primárně spojeny s vývojem samotného vesmíru.
Tato subjektivizace, vztažnost kategorie informace jen k člověku, k lidskému vědomí, je zde pak v tom článku velice zřetelně vyjádřena tímto stanoviskem, navazujícím na uvedenou Landauerovu „subjektivizační“ tezi: „Pokud by lidstvo zítra zmizelo, zmizela by veškerá informace s ním. Bezduché stroje, knihy, televizory a počítače budou stejně blbé jako kameny. Tento fakt vypadá zřejmě, ale je mnohými informačními nadšenci přehlížen“.
Věru skvělé! Hlásím se proto rozhodně k těm nadšencům.
Tak toto, pánové, snad nemůžete ani myslet vážně. Je přece evidentní, že kdyby zítra lidstvo zmizelo, tak by zmizely jen ty informace, které mají lidé uloženy ve své hlavě a tak jak by je tam právě uloženy měli. Ale nezmizely by ty lidské informace, které jsou uloženy ve všech těch blbých knihách, počítačích a dalších záznamových nosičích. A kdyby pozítří dorazili na tu naši matičku Zemi jiní dostatečně inteligentní tvorové našeho ražení odněkud z vesmíru, tak by pro ně jistě neměl být nějaký zvláštní problém, všechno to takto lidstvem nashromážděné a uložené informační bohatství postupně rozluštit a seznámit se tak s téměř veškerým duchovním světem člověka. Nebo alespoň s jeho valnou částí. Třeba by to pak byli schopni i trochu pochopit. Určitý problém by jim mohlo dělat změť jazyků a písem či některé technické finesy. Ale jistě by se mezi nimi našlo alespoň několik Champollionů nebo by to hravě zvládl nějaký ten jejich centrální počítačový mozek.
Jiná situace by nastala, kdyby po zmizení lidstva dorazili ti mimozemšťané třeba o několik tisíciletí později. To už by nejspíš všechny knihy zetlely a nějak se znehodnotily i jiné nosiče těch našich rozumových informací. Teprve tehdy by tím také zmizela valná čáat všech lidstvem vytvořených a nashromážděných poznatků a jiného duchovního bohatství, ne-li všechny tyto informace. Obecně platí, že informace stále existuje, dokud existuje její příslušný hmotný záznam a samotný nosič tohoto záznamu. Teprve s jejich zánikem zaniká i sama informace.
A dále. Což takhle informace, které si vědomě sdělují nějakými varovnými skřeky či jinými zvuky jedni obyvatelé pralesa, když je zpozorován jak se blíží jejich silnější nepřítel? Nebo podrážděný štěkot vašeho psa před vaším domem, když kolem prochází cizí člověk? Nebo naopak radostný štěkot, když se vrací člen rodiny? A co včelí tanečky, kterými - jak se uvádí - jedny právě se vrátivší dělnice sdělují těm ostatním, kde že se nachází ještě dosud bohatý zdroj pylu? A tak by bylo možno pokračovat, těch příkladů z živočišné říše by se našel bezpočet. A to všechno nejsou informace?
Tak minimálně toto uvedené je okolnost, důvod, proč by zároveň s člověkem nezmizela veškerá informace. Zmizel by jen jeden její druh, sice vývojově nejvyšší, ale jen jeden. A to ještě jen v té míře, jak přímo vázán na živý mozek. Jenže ani to není všechno. I ten blbý kámen- zde reprezentující veškerou hmotu neživou - obsahuje informaci, vlastně celou spoustu informací. Takže zhodnotit uvedené stanovisko lze jen jedním způsobem: je nepravdivé, falešné a je to - ve svém jádru - mnohými oblíbený antropocentrismus par excelence.
Uvedeným přístupem, tj. na jedné straně tvrzením, že každá informace je fyzikální, hmotná a na druhé straně jejich subjektivizací, se celý problém, celé pojetí jevu informací, stává vlastně nesrozumitelným. Jestliže je každá informace hmotná, tak by zřejmě měly mít hmotnou povahu i naše poznatky o celém tom okolním světě, tedy informace v podobě našich myšlenek. Jejich obsah je ovšem evidentně nehmotný. Nebo že by se třeba i pojem „míti“ sám o sobě skládal z nějakých částic?
Tak tomu jistě není, žádná informace co do své podstaty nemůže být hmotná a lze jen zopakovat, že celá ta patálie vyplývá z toho, že sama informace, jako taková, tj. jako jev nehmotný, je ztotožňována se svým záznamem, který nepochybně a bez jakékoli výjimky hmotný je. Každá myšlenka je nepochybně nehmotná, i geniální i nevalná, ale bez příslušné hmoty, která tvoří náš mozek, nemůže ani vzniknout ani se zachovat a bez jiných složek hmoty se nemůže ani přenášet. Což platí i pro jakýkoli jiný druh informací, včetně těch, které jsou zakódovány v hmotě neživé. Na tomto základě je pak koncipováno celé navrhované obecné řešení, včetně vymezení podstaty všeho bytí (jsoucna) a mechanismu všeho dění, tak jak je to obsaženo v jednotlivých částech tohoto mého blogu.
Zbývá se ještě zmínit o tom třetím okruhu, tedy o tom, jak konkrétně, jakým způsobem je informace ve hmotě zakódována. Zde asi není ještě vše jasné, protože sama otázka ve své obecnosti je ještě nová, zdá se však, že by zde nemusely být nějaké principiální rozpory. Osobně považuji v tomto směru za nejzřetelnější příklad genetickou informaci, tak jak je reprezentována dvojitou šroubovicí DNA, kde je zřejmé, že příslušná informace o tom živém organismu je dána zcela určitým uspořádáním zcela určitých složek hmoty v jejich zcela určitých vazbách či/a reakcích. Pokud by to mělo platit obecně, pak by to znamenalo, že záznam informace je v principu dán strukturou hmoty resp., snad trochu šířeji řečeno, povahou, strukturou a příslušnými interakcemi příslušných složek v rámci daného hmotného objektu. Je tu ale asi ještě dost otazníků a tak tu pro mne jde jen o určitou první hypotézu.
Na úplný závěr bych se chtěl ještě jednou vrátit k tomu prvnímu okruhu, k té první otázce, tj., zda informace může či nemůže být základem reality. To, co bylo k tomu výše uvedeno pokud jde o samotné chápání reality, týkalo se vlastně jen jednoho jejího rozměru, jedné její podoby, řekněme statické. To jest chápání reality jako bytí. V tom případě informace – pokud v ní nespatřujeme jen jiné označení pro boží princip – základem reality, tj. všeho bytí, být nemůže a důvody byly uvedeny.
Realita má ale i svůj druhý rozměr, druhou podobu, řekněme dynamickou. To jest ve smyslu veškerého dění. V tom případě, pokud přijmeme za dané, jak navrhuji, že informace je kardinální podmínkou pohybu, řídícím momentem pohybu ve všech možných jeho podobách, podmínkou každé změny stavu čehokoliv v jakékoli časové dimenzi, že toto je její vlastní funkce, pak informace základem reality je. Bez informace žádné dění není možné.
Sama informace, jak neustále opakuji a zdůrazňuji, je ovšem ve svém bytí podmíněna hmotou, je ve hmotě zakódována a jinak existovat nemůže. Takže ty dvě substance tvoří jediný nerozlučný celek, v rámci něhož se ve své existenci nejen vzájemně ovlivňují, ale i vzájemně podmiňují. V tom spočívá princip jejich vzájemného vztahu, dialektický princip vzájemné podmíněnosti, jednota protikladů, zde ve své krystalicky čisté podobě.
Z toho ovšem plyne ještě i jeden další, a to zcela fundamentální závěr: právě tato vzájemná podmíněnost hmoty a informace vysvětluje jednosměrnost dění, jeho nekonečnost a také jeho plně deterministický charakter. Což je zase téma na jiné samostatné pojednání, protože se do toho plete i pojem času, náhody a jiné.
Tato vzájemná existenční a vývojová podmíněnost hmoty a informace také znamená, že žádná z těchto dvou substancí není á priori, v absolutním smyslu, prvotní nebo druhotná. O takové souvislosti lze hovořit jen tehdy, sledujeme-li jen nějakou výseč z toho nekonečného dění. Jakmile tu výseč rozšíříme nebo posuneme, postavení aktérů se změní, prohodí, z příčiny, impulzu, se stane následek, z následků příčina. V tomto smyslu byly také dané souvislosti ilustrovány v závěrečné kapitole „Úvah o jsoucnu“.
Josef Vaner
Na podporu stanoviska, že informace se existenčně vztahuje na veškerou hmotu, tedy i hmotu neživou, že je v ní imanentně obsažena, bylo by zřejmě možno nalézt a uvést ještě řadu dalších vyjádření. Ostatně fyzikové – jak již bylo řečeno – s kategorií informace v určitých souvislostech a v určitém pojetí již dávno běžně pracují. Což je důležité a dále se pak ještě k diskusi kolem toho pojetí dostanu. Nejprve ale i některá další vyjádření.
Ze své korespondence mohu k danému problému uvést třeba stanovisko ing Vladimíra Valenty : „Se závěry v podstatě souhlasím. Shrnul bych to takto: Vlastností hmoty v obecném smyslu jsou její kódy, tj. zabudované informace. Kódy nejsou veličiny konstantní, ale proměnné, ovlivňují se vzájemnými interakcemi. Ty určují, jak se bude hmota jevit, jak se budou projevovat různé formy hmoty, ale též predikovat, jak bude hmota v určitém kontextu reagovat, chovat se, vyvíjet se. Kódy jsou vnitřní informace hmoty“. A dále, pokud jde o náš organismus nebo i organismus jiných vyšších živočichů, ještě napsal: „Nervy aferentní(dostředivé) přinášejí informace z vnějšího prostředí od čidel do CNS a nervy eferentní (odstředivé) přenášejí vnitřní informace z CNS ve formě příkazů…ven. Všechno to způsobují reakce proteinů v neuronech a neuritech, resp v jejich buněčných membránách. Dochází k pohybu elektronů, které zase ovlivňují konfigurace proteinů…. Ty kódy jsou funkcí hmoty, jsou její vlastností“.
Stručná a výstižná charakteristika téměř celého jádra problému.
Ing Jaroslav Havlík mi napsal: „Ta Vaše teorie je vážně zajímavá. Shodou okolností vyšla v roce 2011 kniha Jamese Gleicka „The information“, která se na to dívá z podobného úhlu pohledu… Zabývá se tím i řada dalších knih, jak se o tom píše v blogu : http://blogs.scientificamerican.com/cross - check/2011/03/07/ why- iformation-cant-be-the-basis-of-reality/“.
Autorem příslušného článku, na který je zde odkaz, s názvem „Proč informace nemůže být základem reality“, je John Horgan a je to vlastně určitý přehled diskuse o spojitosti informace a hmoty a o pojetí samotné informace, tak jak ta diskuse zřejmě probíhala v posledním období, ale i dříve, v příslušné vědecké obci USA. Jsem rád, že jsem na to byl upozorněn a že tedy i zde na to mohu dál upozornit. Protože jakákoli podpora nebo naopak polemika je vítaná. Ale i proto, že – jak víme – doma není nikdo prorokem.
Diskuse podle tohoto přehledu – jak lze dovodit – se týkají hlavně těchto tří problémových okruhů:
(1) zda informace je či není základem reality
(2) zda informace je či není jevem jen ryze fyzikálním a
(3) jakým způsobem je informace ve hmotě obsažena.
Obšírnější přehled k tomu by byl zřejmě žádoucí, ale to by bylo spíš na samostatné téma. Zde se omezím jen na kratší komentář a to v souvislosti resp. v konfrontaci s vlastním pojetím, tak jak bylo v prezentováno ve výše uvedeném pojednání,.
Nejprve stručná terminologická poznámka. Když se zde hovoří o realitě, tak se tím nejspíš rozumí tak řečená objektivní realita a tou pak nejspíš vnější materiální svět. Tak tomu nejčastěji bývá, ale obecně to nemusí platit. Záleží na tom, jak je pojem reality skutečně definován a také na tom, jak je chápán i samotný pojem informace. Jestliže za realitu budu považovat všechno to, co existuje nezávisle na mém vědomí, pak realitou nepochybně jsou i cizí myšlenky, celý již vytvořený informační svět lidí ale i informační svět jiných živočichů. A v pojetí, které zastávám, patří do reality i vůbec veškerý informační svět, tak jak je obsažen, zakódován ve veškeré hmotě samotné. Stranou by zůstávalo jen to, co se děje v mé hlavě. Podobné, jen v trochu zúžené verzi, by pak bylo vymezení reality, pokud bychom měli na mysli nezávislost na lidském vědomí vůbec. Ale - i naše vědomí je realitou, ono skutečně existuje a tak by se nám to mohlo i docela zamotat. Proto přesnější formulace problému (1) by měla znít, zda informace je či není základem materiálního světa, veškeré hmoty, čili, zda hmotě předchází či nepředchází. Což- podle některých nejnovějších úvah – může mít nebo i má ten smysl, zda se hmota rodí z informace či nikoliv.
Určitý a vlastně podobný terminologický problém je obsažen i ve formulaci problému (2), když se zde hovoří o fyzikálním jevu ( a později, jak uvidíme, o fyzikálních věcech a procesech). I zde se mají dost nepochybně na mysli jevy, věci a procesy hmotné, materiální. Pojmu „hmota“, tomuto ve filozofii obecnému označení pro veškeré materiálno, se ovšem mohou např. fyzikové vyhýbat, neboť v jejich zaužívané terminologii je pojem hmoty vyhrazen pro její látkovou podobu, v protikladu k podobě energetické. Jak je tomu třeba ve slavné Einsteinově rovnici. Termín „fyzikální“ se zde pak spíše může jevit jako termín zobecňující. Tím také ovšem mohou vznikat různá nedorozumění.
Ale teď již k vlastnímu tématu.
V rámci uvedeného prvního okruhu je podle toho článku Johna Horgana jistým výchozím bodem dalších úvah konstatování Jamese Gleicka v jeho již zmíněné knize „The information“ (Fourth Estate, London, 2011), že „rostoucí počet vědců si začíná klást otázku, zda informace může být prvotní, podstatnější, než hmota sama“ (citováno podle J.Horgana)
To je skutečně zásadní otázka, otázka, která směřuje správným směrem, k podstatě věci. To znamená, jaký je vztah mezi hmotou a informací. Kolem této otázky, jako ústřední, se také odvíjely moje úvahy o podstatě všeho bytí, tak jak bylo pak příslušné řešení na tomto blogu před několika lety nabídnuto ve studii „Úvahy o jsoucnu“ a následně v pojednání „O fenoménu informace“.
To, že tento problém – jak konstatuje James Gleick – začíná zajímat rostoucí počet vědců, může nejspíš souviset s tím, že jsou zde některé velké otazníky a rozpaky, hlubinné problémy, do kterých se již ponořila částicová fyzika, např. tajemný Higgsův boson, nebo kosmologie spolu s fyzikou při pátrání po úplných počátcích „velkého třesku“ nebo i biologie při rozkrývání tajemství genetické informace a ještě spíš, spolu s dalšími vědami, při pátrání po vzniku života vůbec. Možná, že jsou tu ale i jiné důvody.
Odpověď na danou otázku záleží pak v principu na tom, jak chápeme samotnou informaci a zda chceme i nadále zůstávat na nenáboženském poli.
Jestliže se sama informace považuje za hmotný jev (viz níže), tak těžko může předcházet hmotě samé, být prvotní, podstatnější, než hmota sama. Odpověď na danou otázku by zde pak měla být přirozeně záporná, neboť obojí co do podstaty jedno jest a prvotnost informace tak odpadá.
Pokud je ovšem informace – co do své podstaty – chápána jako něco zcela jiného než hmota, jako jev svou podstatou nehmotný, jako ideálno, pak uvedená otázka je jen variantou klasického filozofického problému prvotnosti a druhotnosti ve vztahu „ducha“ a hmoty, materiálna a ideálna, idejí a reality. Odpověď zde pak tradičně vede buď k materialistickému nebo idealistickému nazírání na základní princip a celkové uspořádání všeho bytí a všeho dění. Na straně idealistického a zpravidla tedy konec konců náboženského výkladu – tedy s prvotností ducha - se nám tu pak v novější době objevuje třeba kreacionismus či inteligentní design. Na straně materialismu – tedy s prvotností hmoty – je to pak v zásadě výklad, že ideálnem jakožto reálným jevem jsou jen produkty lidského mozku co by nejvýše organizované hmoty a jen takto je pak také chápána informace v jejím vymezení jako ideálna. Samotnému pojmu ideálna se zde však někteří vyhýbají, volí jiná vyjádření, i když v rámci důsledného filozofického materialismu, jakým je dialektický materialismus, je přiznání tohoto ideálna jako samozřejmost zakotveno. Na druhé straně někteří zase nemají rádi obecný pojem hmoty.
Záleží tedy na samotném pojetí kategorie informace, jak na otázku o jejím vztahu ke hmotě odpovíme a pak také na argumentech, proč může či nemůže být prvotní či podstatnější než hmota sama, proč může či nemůže být základem reality. Čímž se také dostáváme ke druhému z uvedených okruhů. Poznamenat tu však ještě lze, že samotný autor uvedeného článku nedává na danou otázku žádnou zřetelnou explicitní odpověď. Ačkoli takové očekávání má přímo v názvu článku zakotveno.
Pokud jde o ten druhý okruh, tak John Horgan uvádí v tomto směru zřejmě dost reprezentativní stanovisko fyzika Rolfa Landauera, podle něhož je každá (all) informace hmotná (fhysical), to jest, každá informace je vtělena (embodied) ve hmotných věcech nebo procesech. Což ovšem – podle něho – neznamená, že všechny fyzikální věci jsou redukovatelné na informaci. A ještě dále je tu teze, že pojem informace nemá žádný smysl při absenci někoho, kdo má být informován, tj. bez vědomého pozorovatele, schopného volby.ˇČímž se rozumí člověk.
Docela pěkná motanice, řekl bych. A tak mohu i oponovat.
Úplný souhlas je tu s tezí, že každá informace je vtělena (obsažena, zakódována) ve hmotných věcech nebo procesech, tak jak je to třeba výše formulováno ve stanovisku ing. Valenty a jak je to od samého počátku obsaženo v mých úvahách. Zásadní rozdíl je ovšem v samotném pojetí podstaty (charakteru) informace. Podle Landauera – a zřejmě je tento názor sdílen v obci fyziků a jiných přírodovědců dosti široce, ne-li všeobecně- je každá informace fyzikální, tedy hmotná. Stejné pojetí je prezentováno i v uvedené obsáhlé knize Jamese Gleicka (527 stran), kde jedna (příslušná) kapitola má název „Information Is Physical“ Podle mého přesvědčení tomu tak není, ba je tomu právě naopak: každá informace, informace jako taková, an sich, je co do své podstaty, svého obsahu, jev nehmotný, je to reálně existující ideálno.
Problém je v tom, že v případě toho fyzikálního pojetí, se informace sama, jako taková, zaměňuje se svým záznamem. Hmotný je záznam informace, ne informace sama. Jinak, než prostřednictvím hmoty informace existovat nemůže, ona sama však hmotná není. Věta, napsaná na papíře nebo zobrazená na monitoru (stejně jako třeba nějaký obrázek) je hmotná záležitost, ale samotný obsah tohoto záznamu, čili samotná informace, kterou ta věta (nebo obrázek) obsahuje, je záležitost nehmotná, nehmotná substance. A stejně je to třeba i u našeho apriorního obrazu, obrazu naší tělesnosti ale dalších vlastností, toho, kdo jsme a jací jsme, tak jak je konkrétně uložen, zakódován ve hmotném útvaru dvojité šroubovice DNA, polymeru, obsaženém (v různé míře disponibility) v každé buňce našeho těla. Sám ten obraz , představující i případného zcela konkrétního budoucího jedince, je přirozeně nehmotný a jako takový je to informace. Příslušný polymer je záznam toho obrazu a ten zcela jistě hmotný je. Zároveň s tím je zde obsažen i předpis, tedy opět informace, jak při splnění příslušných podmínek, může být tento obraz budoucnosti (ideálno jako vyšité), obraz budoucího živého organismu, zhmotněn, a to buď cestou pohlavního rozmnožování nebo klonováním. Záznam informace a sama informace není tedy vůbec jedno a totéž.
V těchto souvislostech je tu pak i problém míry obecnosti v řešení vztahu hmoty a informace. Výše uvedená Landauerova teze o tom, že ne všechny fyzikální věci jsou redukovatelné na informaci, obecnost řešení zřejmě omezuje. Záleží ovšem na tom, co se tou redukovatelností vlastně přesně myslí. Pokud by to mělo znamenat, že ne ve všech fyzikálních věcech, ne ve všech podobách hmoty, je obsažena informace, že ne každá hmota je – v příslušném smyslu – i informací (tedy např., že foton ano, ten informaci obsahuje, nese, ale atom ne, nebo, že živá hmota ano, ale neživá hmota ne), pak by jistě ta spojitost hmoty a informace, jejich propojenost, neměla obecnou platnost, byla by to jen specifická záležitost. Ale možná, že se tou redukovatelností myslí něco jiného.
Ještě více se pak zužuje pojetí informace, jestliže k tomu, aby ten pojem měl vůbec nějaký smysl, se požaduje přítomnost vědomého pozorovatele, schopného volby. Tedy přítomnost člověka. V každém případě se tímto požadavkem kategorie informace zřetelně subjektivizuje, stává se jevem výrazně specifickým a místo celého pestrého světa informací, tak jak je pestrý i celý svět hmoty, tu máme jen jejich nejvyšší formu, tj. informace rozumové a jejich odvozeninu, informace ztechničtělé. Jde tu jistě v rámci celého toho pestrého světa informací o kvalitativně vyšší úroveň, ta však nespadla s nebe (jak si stále vlastně mnozí myslí), ale vznikla v rámci zcela přirozeného a nesmírně dlouhého evolučního vývoje, tak jak probíhal proces vzniku samotného člověka, na bázi všech jí předcházejících vývojových stupňů a druhů, včetně těch, které jsou primárně spojeny s vývojem samotného vesmíru.
Tato subjektivizace, vztažnost kategorie informace jen k člověku, k lidskému vědomí, je zde pak v tom článku velice zřetelně vyjádřena tímto stanoviskem, navazujícím na uvedenou Landauerovu „subjektivizační“ tezi: „Pokud by lidstvo zítra zmizelo, zmizela by veškerá informace s ním. Bezduché stroje, knihy, televizory a počítače budou stejně blbé jako kameny. Tento fakt vypadá zřejmě, ale je mnohými informačními nadšenci přehlížen“.
Věru skvělé! Hlásím se proto rozhodně k těm nadšencům.
Tak toto, pánové, snad nemůžete ani myslet vážně. Je přece evidentní, že kdyby zítra lidstvo zmizelo, tak by zmizely jen ty informace, které mají lidé uloženy ve své hlavě a tak jak by je tam právě uloženy měli. Ale nezmizely by ty lidské informace, které jsou uloženy ve všech těch blbých knihách, počítačích a dalších záznamových nosičích. A kdyby pozítří dorazili na tu naši matičku Zemi jiní dostatečně inteligentní tvorové našeho ražení odněkud z vesmíru, tak by pro ně jistě neměl být nějaký zvláštní problém, všechno to takto lidstvem nashromážděné a uložené informační bohatství postupně rozluštit a seznámit se tak s téměř veškerým duchovním světem člověka. Nebo alespoň s jeho valnou částí. Třeba by to pak byli schopni i trochu pochopit. Určitý problém by jim mohlo dělat změť jazyků a písem či některé technické finesy. Ale jistě by se mezi nimi našlo alespoň několik Champollionů nebo by to hravě zvládl nějaký ten jejich centrální počítačový mozek.
Jiná situace by nastala, kdyby po zmizení lidstva dorazili ti mimozemšťané třeba o několik tisíciletí později. To už by nejspíš všechny knihy zetlely a nějak se znehodnotily i jiné nosiče těch našich rozumových informací. Teprve tehdy by tím také zmizela valná čáat všech lidstvem vytvořených a nashromážděných poznatků a jiného duchovního bohatství, ne-li všechny tyto informace. Obecně platí, že informace stále existuje, dokud existuje její příslušný hmotný záznam a samotný nosič tohoto záznamu. Teprve s jejich zánikem zaniká i sama informace.
A dále. Což takhle informace, které si vědomě sdělují nějakými varovnými skřeky či jinými zvuky jedni obyvatelé pralesa, když je zpozorován jak se blíží jejich silnější nepřítel? Nebo podrážděný štěkot vašeho psa před vaším domem, když kolem prochází cizí člověk? Nebo naopak radostný štěkot, když se vrací člen rodiny? A co včelí tanečky, kterými - jak se uvádí - jedny právě se vrátivší dělnice sdělují těm ostatním, kde že se nachází ještě dosud bohatý zdroj pylu? A tak by bylo možno pokračovat, těch příkladů z živočišné říše by se našel bezpočet. A to všechno nejsou informace?
Tak minimálně toto uvedené je okolnost, důvod, proč by zároveň s člověkem nezmizela veškerá informace. Zmizel by jen jeden její druh, sice vývojově nejvyšší, ale jen jeden. A to ještě jen v té míře, jak přímo vázán na živý mozek. Jenže ani to není všechno. I ten blbý kámen- zde reprezentující veškerou hmotu neživou - obsahuje informaci, vlastně celou spoustu informací. Takže zhodnotit uvedené stanovisko lze jen jedním způsobem: je nepravdivé, falešné a je to - ve svém jádru - mnohými oblíbený antropocentrismus par excelence.
Uvedeným přístupem, tj. na jedné straně tvrzením, že každá informace je fyzikální, hmotná a na druhé straně jejich subjektivizací, se celý problém, celé pojetí jevu informací, stává vlastně nesrozumitelným. Jestliže je každá informace hmotná, tak by zřejmě měly mít hmotnou povahu i naše poznatky o celém tom okolním světě, tedy informace v podobě našich myšlenek. Jejich obsah je ovšem evidentně nehmotný. Nebo že by se třeba i pojem „míti“ sám o sobě skládal z nějakých částic?
Tak tomu jistě není, žádná informace co do své podstaty nemůže být hmotná a lze jen zopakovat, že celá ta patálie vyplývá z toho, že sama informace, jako taková, tj. jako jev nehmotný, je ztotožňována se svým záznamem, který nepochybně a bez jakékoli výjimky hmotný je. Každá myšlenka je nepochybně nehmotná, i geniální i nevalná, ale bez příslušné hmoty, která tvoří náš mozek, nemůže ani vzniknout ani se zachovat a bez jiných složek hmoty se nemůže ani přenášet. Což platí i pro jakýkoli jiný druh informací, včetně těch, které jsou zakódovány v hmotě neživé. Na tomto základě je pak koncipováno celé navrhované obecné řešení, včetně vymezení podstaty všeho bytí (jsoucna) a mechanismu všeho dění, tak jak je to obsaženo v jednotlivých částech tohoto mého blogu.
Zbývá se ještě zmínit o tom třetím okruhu, tedy o tom, jak konkrétně, jakým způsobem je informace ve hmotě zakódována. Zde asi není ještě vše jasné, protože sama otázka ve své obecnosti je ještě nová, zdá se však, že by zde nemusely být nějaké principiální rozpory. Osobně považuji v tomto směru za nejzřetelnější příklad genetickou informaci, tak jak je reprezentována dvojitou šroubovicí DNA, kde je zřejmé, že příslušná informace o tom živém organismu je dána zcela určitým uspořádáním zcela určitých složek hmoty v jejich zcela určitých vazbách či/a reakcích. Pokud by to mělo platit obecně, pak by to znamenalo, že záznam informace je v principu dán strukturou hmoty resp., snad trochu šířeji řečeno, povahou, strukturou a příslušnými interakcemi příslušných složek v rámci daného hmotného objektu. Je tu ale asi ještě dost otazníků a tak tu pro mne jde jen o určitou první hypotézu.
Na úplný závěr bych se chtěl ještě jednou vrátit k tomu prvnímu okruhu, k té první otázce, tj., zda informace může či nemůže být základem reality. To, co bylo k tomu výše uvedeno pokud jde o samotné chápání reality, týkalo se vlastně jen jednoho jejího rozměru, jedné její podoby, řekněme statické. To jest chápání reality jako bytí. V tom případě informace – pokud v ní nespatřujeme jen jiné označení pro boží princip – základem reality, tj. všeho bytí, být nemůže a důvody byly uvedeny.
Realita má ale i svůj druhý rozměr, druhou podobu, řekněme dynamickou. To jest ve smyslu veškerého dění. V tom případě, pokud přijmeme za dané, jak navrhuji, že informace je kardinální podmínkou pohybu, řídícím momentem pohybu ve všech možných jeho podobách, podmínkou každé změny stavu čehokoliv v jakékoli časové dimenzi, že toto je její vlastní funkce, pak informace základem reality je. Bez informace žádné dění není možné.
Sama informace, jak neustále opakuji a zdůrazňuji, je ovšem ve svém bytí podmíněna hmotou, je ve hmotě zakódována a jinak existovat nemůže. Takže ty dvě substance tvoří jediný nerozlučný celek, v rámci něhož se ve své existenci nejen vzájemně ovlivňují, ale i vzájemně podmiňují. V tom spočívá princip jejich vzájemného vztahu, dialektický princip vzájemné podmíněnosti, jednota protikladů, zde ve své krystalicky čisté podobě.
Z toho ovšem plyne ještě i jeden další, a to zcela fundamentální závěr: právě tato vzájemná podmíněnost hmoty a informace vysvětluje jednosměrnost dění, jeho nekonečnost a také jeho plně deterministický charakter. Což je zase téma na jiné samostatné pojednání, protože se do toho plete i pojem času, náhody a jiné.
Tato vzájemná existenční a vývojová podmíněnost hmoty a informace také znamená, že žádná z těchto dvou substancí není á priori, v absolutním smyslu, prvotní nebo druhotná. O takové souvislosti lze hovořit jen tehdy, sledujeme-li jen nějakou výseč z toho nekonečného dění. Jakmile tu výseč rozšíříme nebo posuneme, postavení aktérů se změní, prohodí, z příčiny, impulzu, se stane následek, z následků příčina. V tomto smyslu byly také dané souvislosti ilustrovány v závěrečné kapitole „Úvah o jsoucnu“.
Žádné komentáře:
Okomentovat