OBECNÁ TEORIE INFORMACE

Josef  Vaner

                                      

OBECNÁ TEORIE INFORMACE A JEJÍ ONTOLOGICKÉ DŮSLEDKY

aneb

O DUÁLNÍ PODSTATĚ VŠEHO BYTÍ

                                    

   I.

              

             Informace je nepochybně jev velice mnohostranný, široce přítomný, bohatý, složitý, a vlastně dosud i poněkud – ne-li dost – tajemný. Přesto, že o něm a jevech s ním spojených bylo již shromážděno veliké množství poznatků a sepsáno bezpočet odborných studií, pojednání a knih. Charakteristická je při tom neobyčejná pestrost přístupů a hledisek, tak jak to ostatně odpovídá  právě zmíněnému složitému charakteru tohoto jevu.

             Určitý souhrnný obraz o složitosti a mnohostrannosti problému podává např. na internetu publikovaný přehled „Definice informace. Data – informace – znalosti“, který zpracovala PhDr. Helena Kučerová z Vyšší odborné školy informačních služeb v Praze .

             Přehled poukazuje na 5 různých pojetí/vymezení kategorie informace: laické resp. „každodenní“, filozofické, komunikační, kybernetické a matematické. S tím, že každé toto pojetí obsahuje několik definic informace. Celkem je jich v daných okruzích uvedeno 20. Některé další případně tytéž v pozměněné podobě obsahuje zde rovněž zmiňovaná „Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy“. A i jinde lze nalézt nebo se setkat ještě s dalšími definicemi nebo jejich obměnami jako např., že informace je míra složitosti systému, regulační člen zpětnovazebního obvodu, rozhodnutí, zda jev nastane či nenastane a nejspíš by se našla i některá další vymezení. Neobyčejná pestrost v přístupech a k chápání informace, odrážející tak či onak, v té či oné míře samotný její složitý charakter, je tím zcela zřejmá. A opodstatněné nebo alespoň v principu opodstatněné jsou pak i jednotlivé definice, většinou však svým způsobem dílčí a vztahující se v naprosté většině jen k jednomu velkému druhu informací, těch, spojených s lidským vědomím (viz níže).

             V uvedeném studijním materiálu jsou rovněž uvedeny i nejdůležitější vědní obory zkoumající informaci: matematická teorie informace, kybernetika, obecná teorie systémů, informatika (počítačová věda), sociální komunikace, sémiotika, sémantika, lingvistika, sociální informatika. Svět poznávání spojený s daným tématem je tedy skutečně neobyčejně široký.

             Charakteristické je – a zdá se mi celkem oprávněně – že mezi těmito obory není  uvedena filozofie. I když ve výčtu definičních oblastí to filozofické pojetí uvedeno je. Názory na to mohou být různé – třeba, že tento vědní obor zde nepatří mezi ty nejdůležitější, nebo že došlo k opomenutí apod.  Ale nejspíš je tomu skutečně tak – a tento názor sdílím, odpovídá  i mým zkušenostem – že filozofie ve svém celku nepřijala dosud fenomén informace – organicky tam bezpochyby náležející – za svůj vlastní, bytostní předmět zájmu. Přirozeně vedle  mnoha jiných. A nezařadila tak ani pojem informace v jeho všeobecnosti a jako samozřejmost do své kategoriální výbavy. Konkrétně v rámci ontologie. Explicitně o tom  svědčí např. „Slovník filozofických pojmů současnosti“ J. Olšovského, který vydalo nakladatelství Erika v Praze v roce 1999. Informace jako filozofická kategorie tam uvedena není.

             Je ovšem možné, že od té doby se situace již změnila  a přirozeně také platí, že uvedené hodnocení se nevztahuje na všechny filozofy. Obecně se ale dá soudit, že zájem filozofie o tento problém je spíše sporadický.

             V předkládané studii se nejedná o informaci ve více méně obvyklém chápání, včetně těch výše uvedných různých přístupů, ale jde tu v dané souvislosti o věci velice zásadní, substanciální, na nejhlubší možné úrovni. Konkrétně jde o zcela obecný pohled na kategorii informace, o to, že vše, co se jí týká je zde nahlíženo a řešeno z hlediska jejího místa a role v rámci veškerého kosmického bytí a dění. Čímž jsou pak také dána i příslušná definiční určení. V konečném výsledku je zde nabízena určitá ucelená obecná koncepce, vyplývající z tohoto přístupu. Rozdíl oproti výše uvedeným přístupům, je zde veliký. To všem ty ostatní přístupy a oblasti zájmu o kategorii informace z pole působnosti nijak nevyřazuje, neupírá jim nijak jejich legitimitu.  Jsou to ošem v daném pojeí záležitosti dílčí, jakkoli třeba pro konkrétní lidský život a pro společnost jako celek nesmírně významné.

             V souvislosti s daným přístupem a na závěr této úvodní části – čímž ovšem zároveň již poněkud předbíhám – ještě jedna poznámka. Z mnoha těch definic jevu informace, tak jak jsou uvedeny ve výše odkazovaném přehledu PhDr. Kučerové, je zde, to znamená co do potřebné hloubky a obecnosti, relevantní vlastně jen jedna z nich, a sice ta, která je tam v rámci filozofického pojetí uváděna  jako první a kde je autorský odkaz na J. Zemana. Podle této definice je informace „vlastnost hmotné reality být uspořádána a její schopnost uspořádávat (forma existence hmoty vedle času, prostoru a pohybu). Zejména to, co je uvedeno v závorce je zcela klíčové a nejpodstatnější a zejména o tom a o souvislostech s tím spojených se pojednává v následujícím textu. Samotné Zemanovo vyjádření v daném smyslu, tak jak je obsaženo v jeho knize "Teorie odrazu a kybernetika: Význam pojmu odrazu a informace pro materialistický monismus" (Praha, Academia, 1978),str.85, je poněkud složitější a rozvinutější než uvedená excerpce, ale je tu opětovně zdůrazněno, že informace svou souvislostí s usporádaností hmoty "není něco, co by existovalo mimo hmotu a vně hmoty". Což je v celé této záležitosti skutečně to nejdůležitější a nejpodsatnější. 
Obdobně, v trochu pozměněné podobě, je takové vymezení uvedeno i ve zmiňované České terminologické databázi knihovnictví a informační vědy“ když se tam uvádí, ze informace je „vlastnost organizované hmoty, vyjadřující její hloubkovou strukturu (varietu)“.

             Ke stejnému základnímu, „hloubkovému“ a zcela obecnému vymezení kategorie informace jsem nezávisle také dospěl a je uvedeno v 6.kapitole „Úvah o jsoucnu“ (2009, viz níže) v tomto znění: „Informace je rovněž a nutně i jedním z atributů hmoty- a to dokonce atributem prvním, základním. Hmota – kromě své fyzikální podstaty je tedy současně i informací, pohybem, časem, prostorem a teplotou“.

             Zjištění, že tu jde o praktickou totožnost uvedených dvou vymezení, přesněji dvou východisek, je velice povzbudivé, a ukazuje, že myšlení se může zcela nezávisle ubírat stejným směrem a vést ke stejným nebo velmi podobným výsledkům. A že se tak často i děje. Což ovšem není nic nového.
             Zároveň je zde ovšem nutno ještě předeslat, že v dalších specifikacích se již naše řešení rozcházejí. V jistém směru i zcela principiálně. Zdá se, že Zemanovo řešení se pohybuje - jak nasvědčuje i název jeho knihy - v rámci obecné filozofické koncepoce materialistického monismu. Kdežto zde předkládané řešení, protože vlastní podstatu informace, informaci jako takovou, "an sich", chápe a definuje jako jev nehmotný, jako reálné ideálno. náleží z hlediska základních světonázorových koncpcí k filozofickému dualismu. Nikoli ovšem k tomu klasickému, chápajícímu materiálno a ideálno jako samostatné oddělené konstituvní substance všeho bytí, jde zde, vzhledem k nerozlučnému sepětí hmoty a informace a dalším podstatným souvislostem těchto dvou primárních daností, o dualismus jiného typu, který jsem označil jako dialektický dualismus. 

             Postavení informace ve své přináležitosti ke hmotě je skutečně výjimečné. Až tak, že její vymezení jakožto základního atributu (formy, vlastnosti) hmoty je nepostačující a je nutno ji považovat za danost s hmotou  substanciálně rovnocennou, vytvářející s ní nerozlučné duální partnerství. Informace má i svou vlastní identitu, tak jak to bylo právě zmíněno a jak to  ostatně platí každý jev, byť jen relativně samostatný. V daném případě je tato identita natolik mimořádně důležitá, že řadí informaci co do stupně významnosti na úroveň hmoty samé. Toto pojetí představuje pak i základní článek, centrální bod, celé následující obsáhlejší analýzy a předkládané výsledné koncepce.

              Stejně tak trefou do černého – i když tím opět poněkud předbíhám – je i ta první část uvedené Zemanovy definice. Právě uspořádaností hmotné reality, rozumí se uspořádaností vždy zcela určitou, je dána i (příslušná) informace, což následně vede zase k nové uspořádanosti. Snad nejzřetelnější je to v případě genetické informace v podobě dvojité šroubovice DNA, představující právě takovou hloubkovou strukturu hmoty, její zcela určitou druhovou skladbu a uspořádanost v podobě příslušného polymeru (makromolekuly). Což pak následně vede i ke zcela zásadní otázce, jaká je vlastně objektivní funkce informace, tak jak se to pokusím podrobněji objasnit později.

             Jistěže, celý problém jevu informace se ani při tomto přístupu nemůže omezit jen na příslušnou určující definici, jakkoli tato může být zcela principiální. Je zde mnoho souvisejících problémů a otázek a pouze jejich odpovídající řešení může pak podat celkový obraz. A o ten také jde v následujícím textu, tak jak obsahuje i relevantní fakta, úvahy, hypotézy a výslednou koncepci.

   II.

              Je zřejmé, že dané téma, tak jak je dáno názvem studie, je od běžných lidských zájmů a starostí velice vzdálené. I od většiny zájmů vědeckých. Proces lidského poznávání všeho okolního světa je však téměř bez hranic a v tomto nejširším kontextu může být i toto téma dostatečně významné, aby stálo za to se jím zabývat. Byť by to bylo jen z důvodů neutuchající lidské zvídavosti a pravděpodobně i v nepříliš širokém okruhu zájemců. Zda to nakonec může vést k nějakým třeba i větším smysluplným výsledkům nebo půjde jen o omezený okruh dílčích poznatků či dokonce o slepou uličku, to ukáže čas. Sám jsem přesvědčen o tom prvním.

             Bude-li se ve výsledku tohoto pojednávání hovořit o duální podstatě vesmíru, všeho bytí, rozumí se tím, že jde o stejný princip, stejný nebo podobný vztah, jaký platí v rámci elektromagnetického záření jako dualita částice a vlnění. Ovšem s jinými aktéry a také na té nejobecnější, dokonce nejvšeobecnější úrovni. Tak jak to ukáže samotný text. Dále se tím rozumí, že co do duální podstaty se zde nejedná jen o vesmír jako celek, ale i o veškeré interní kosmické bytí a dění. Duální podstatu má tedy i o všechno to pozemské, ať již v podobě přírody živé či neživé. Patří sem i naše maličkost, každý jedinec rodu homo sapiens se svým tělem, myslícím mozkem a svými myšlenkami. Jedná se tedy o vše, absolutně vše, co tvoří vesmír a jeho náplň, včetně nás samých a našich myšlenek, a co si v rámci jeho existence na základě dosavadních vědeckých poznatků dokážeme ještě dále zodpovědně představit.

              Občas se vyskytující úvahy o více vesmírech, nadvesmíru apod., čili o mnohovesmírném či supervesmírném bytí zde z pochopitelných důvodů ponechávám stranou. Aniž bych je á priori odmítal. Naopak jsem jejich stoupencem, protože to dost dobře ani jinak být nemůže. Zatím nám však zcela postačuje, co nabízí a i co nadále skrývá ten náš, dostatečně nekonečný vesmír, nemluvě o jeho dějinách.

              Zároveň se tím duálním určením podstaty vesmíru rozumí, že jde o reálný duální systém, to znamená, že obě jeho nejhlubší konstitutivní složky, které vždy společně a nerozlučně tvoří ten dvousložkový celek reálně, tzn. i prokazatelně existují. Tak jak se k tomu dopracovala věda a nikoli tedy ve smyslu nějakého náboženského pojetí.

              Vesmír, s veškerou svou náplní, není co do své podstaty, co do svého konečného obecného a nejhlubšího základu jevem, systémem výlučně jen jednosložkovým, ale zcela reálně jednotným systémem dvousložkovým.

             Tou jednou a dosud – až na výjimky – již poměrně velice dobře známou a probádanou složkou je hmota. Rozumí se hmota ne jako určitý protiklad energie, tak jak je to často ne-li většinou chápáno ve fyzice, ale hmota v jejím zcela obecném, chcete-li filozofickém či filozoficko-gnoseologickém chápání a vymezení, tj. jako veškeré materiálno. V tomto obecném smyslu zahrnuje hmota nepřeberné množství různých jednotlivin a z hlediska jejích základních strukturních forem sem patří podoba látková (baryonová hmota), energetická (elektromagnetické záření, energie vakua), gravitace (gravitační síla), zatím blíže neznámá nebo málo známá temná hmota a temná energie a možná se časem objeví ještě něco jiného. Zde, v tomto pojednání, bude toto vše vystupovat pod uvedeným společným pojmem hmoty. S příslušným definičním zařazením do relevantní kategoriální soustavy, týkající se veškerého bytí a dění, tj. – ve filozofickém pojetí – jsoucna. Jinak, ve svém fyzikálním či obecně přírodovědném významu, z hlediska svých vlastností, struktury atd. atd., zde však hmota není žádným samostatným předmětem zájmu.*)

___________________________________

*) K tomu bytí a dění je zde zřejmě možno přičinit malou poznámku, i když věřím, že tomu bylo od samého počátku správně rozuměno. Jde tu o reálné bytí a dění tak jak ve vesmíru existuje a jak je studují přírodní, společenské i další vědy. Tedy bytí a dění v podobě vesmíru vlastních objektů a procesů ve všech jejich neživých i živých podobách. Nejde tedy o bytí a dění a s tím spjatou kategorii jsoucna, tak jak to chápe náboženství, náboženská víra a nebo na ně navazující idealistická filozofie. Při prvním náhledu a při určité míře abstrakce je možné to chápat tak, že bytí zde reprezentuje statiku, že má dimenzi statiky a dění, že reprezentuje dynamiku, má dimenzi dynamiky.Ve skutečnosti je ovšem dělení na bytí a dění jen relativní, protože bytí je zároveň děním a dění je bytím. Ale to už jsou další záležitosti.

___________________________________           

      

       Tou druhou složkou, a vlastním předmětem pojednávání v tomto příspěvku, tedy tou druhou konečnou obecnou substancí vesmíru, veškerého reálného bytí a dění, je – jakkoliv to pro mnohé může znít děsivě – informace. Rozumí se – aby nedošlo k nějakému omylu či dokonce traumatu – že tu jde opět o kategorii zcela obecnou, o informaci v jejím naprosto všeobecném chápání a vymezení, tak jak to odpovídá jejímu všeobecnému kosmickém výskytu, a ne pouze o tu její podobu (složku, druh), jak se s ní my lidé setkáváme zcela běžně v každodenním životě (z televize, z internetu, z mobilu, u snídaně, na poradách atd. atd.). Čili ne o tu naši ryze lidskou informační říši.

             Zdá se – a tím bych tento počáteční vstup uzavřel – že uvedené chápání hmoty a informace jako dvou nejobecnějších daností utvářejících veškeré bytí a dění, není v posledním období zase až tak ojedinělé. I když – pokud mohu soudit - ne v tak ostré a zřetelné formulaci jako je tomu zde. Nebo se – a to nejčastěji – úvahy dotýkají jen určité části problému. V každém případě se v tom obecnějším smyslu zejména pátrá a diskutuje o povaze informace, jaký je to vlastně jev, kam ho zařadit a také o vztahu informace a hmoty.

             Jako ukázku právě takovýchto úvah je zde možno z posledního období zmínit vyjádření Jamese Gleicka z jeho knihy „The information“ (Fourth Estate, London, 2011, 527 stran), kde se konstatuje a v příslušné kapitole podrobněji rozebírá, že informace je jev fyzikální a ke vztahu informace a hmoty se poznamenává, že rostoucí počet vědců si začíná klást otázku, chtělo by vědět („to wonder“), zda informace může být prvotní, podstatnější než hmota sama (zvýrazněno J. V.). Což jsou v obou případech otázky velice zásadní a dále se bude mj. také o tomto blíže pojednávat. Přirozeně, že především s ohledem na to, co již bylo výše v daném směru řečeno. Je potěšitelné, že takovéto a podobné zcela obecné úvahy zde existují, možná v současné době i ve zvýšené frekvenci, že i pro jiné badatele či zvídavce je to předmětem zájmu.

                Celý další výklad a nabízené řešení, tak jak je v následujícím textu obsaženo, a jak se v posledních letech v mých úvahách postupně formovalo, je ovšem primárně z mé hlavy samé a na ní tudíž spadá i veškerá odpovědnost, včetně i případného zatracení. Ukáže-li se však, že stejné celkové řešení bylo již někdy někde někým prezentováno, budu tomu jen rád.

   III.

      

             Teď již k věci samé, čili vlastně i ke zdůvodnění výše uvedeného konceptu.

Vypůjčím-li si na chvíli, a tak trochu i na odlehčenou, známý právnický termín, mohl bych tu předmětnou záležitost nazvat causa OTI – tedy případ obecné teorie informace. A když causa, tak je snad možno začít i několika těmi formálními náležitostmi.

             Důvod pojednávání: Je důvodné podezření, že taková obecná teorie může existovat, ba že by měla existovat. Soudím, že četné indicie tomu nasvědčují a že k tomu už nazrál čas. Protože jinak, jak již bylo výše uvedeno, bylo téma informace v různých oblastech, z řady hledisek a v různých souvislostech důkladně probádáno. I když se v tom může či bude dále pokračovat, dalším krokem by mělo být i příslušné opodstatněné zobecnění. Pokud tak již – a to se opakuji – nebylo již někde někým učiněno. Taková (určitá, příslušná) obecná teorie by mohla v celém  tom bádání znamenat další důležitý krok, a to nejen z hlediska samotné této oblasti, ale i z hlediska celého procesu poznávání všeho okolního světa vůbec, jeho podstaty a fungování a celkového procesu jeho vývoje.

             Obsah pojednávání: Stanovit, jaké jsou základní otázky sem náležející, navrhnout jejich řešení a vyvodit důsledky pro chápání obecné podstaty a principu fungování veškerého kosmického a tudíž i pozemského bytí a dění.

             Výsledná podoba pojednávání: Formulace koncepce, opírající se o určité relevantní vědecké poznatky s nezbytným přesahem k filozofii, ale stojící mimo rámec jakéhokoli náboženského pojetí nebo pojetí od něho odvozeného.

             Výchozí předpoklad a cíl: Jevů, které mají svůj vlastní smysluplný význam a lze je zařadit nebo se zařazují pod pojem informace (tj. ve smyslu zprávy, předpisu, plánu, obrazu, předurčujícího vlivu, specifického chování znamenajícího určité sdělení aj., to vše, jak se píše v internetové encyklopedii Wikipedie, „sloužící ke vzájemnému styku a ovlivňování živých i neživých (zvýrazněno J. V.) systémů přírody“, tedy těchto jevů je více, ba mnoho. A jde o to, zda mají všechny tyto jednotlivé případy a druhy něco společného a co to je.

             Co mají, například, společného slova a pojmy, kterými disponuje náš mozek s dvojitou šroubovicí DNA s její konkrétní chemickou strukturou? Nebo 0-1 softwarový předpis řízení dráhy kosmické sondy či obdobný záznam nejnovějšího hitu známé rockové kapely s informací, obsaženou ve světelném paprsku nebo informací, umožňující dnes již prakticky ověřenou teleportaci hmoty na subatomární či dokonce snad i atomární úrovni? Nebo informace navždy ztracené zničením nějakého jedinečného archivu, knihovny či významného archeologického nálezu s informacemi, které se ztrácejí v okolí černé díry a v ní samé? Je tu vůbec něco společného, něco, na co se dají všechny tyto jednotlivé druhy či případy ve své podstatě redukovat?

             Nebo že by snad přece jenom šlo o různé, zcela odlišné jevy, které nemají nic společného i když se vůči nim používá stejné terminologické označení? Ale to už snad dnes nikdo opravdu nemůže myslet vážně. Hmota, materiálno také nabývá nejrůznějších podob a přesto nepřestává být ve své podstatě tímtéž. I když určité nejhlubší tajemství, po kterém se pídí zejména částicová fyzika třeba snahou o rozkrytí tajemství Higgsova bosonu nebo jak po tom nejhlubším tajemství pátrají i tzv. teorie všeho, tak toto tajemství tu stále zůstává. Ale to už je jiná problematika.

            

             Zde zastávané stanovisko je takové, že všechny uvedené případy jevu informace, i všechny další neuvedené, cosi společného opravdu mají. Dokonce něco zcela principiálního a ve všech základních směrech. Jsou – obrazně řečeno – stejného rodu, „stejné krve ty i já“, jak by řekl Kyplingův Akela. Mají totiž stejnou podstatu, stejný způsob existence a stejnou objektivní funkci. Což je zde možné ještě jednou zopakovat: stejnou podstatu, stejný způsob existence a stejnou objektivní funkci. A právě o tom a především o tom to další pojednávání bude. Ty vypůjčené „spisové“ formality jakoby právnického případu můžeme proto teď již také zcela opustit.

             Zbývá mi tu ještě připodotknout, že v daném příspěvku jde vlastně o určité shrnutí a ucelenější uspořádání všeho toho podstatného, co bylo o tématu informace a o souvisejících zcela obecných závěrech ve vztahu k veškerému reálnému bytí a dění zpracováno v předcházejících příspěvcích na tomto mém blogu (jsoucno.blogspot.com a dále O informaci a jsoucnu). Jako první to byly „Úvahy o jsoucnu“ z roku 2009, kde již byla v principu – i když v lecčems jen ve zkratce a třeba i v „neučesané“ podobě – zformulována celá ta zde prezentovaná koncepce. Ta pak byla v dalších příspěvcích doplňována, konkretizována a dále  rozvíjena. V posledních fázích byly do příslušných textů zařazeny i odkazy, ohlasy či polemiky ve vztahu k několika dalším zdrojům, které se dané problematiky v té či oné míře přímo či okrajově nějak dotýkají.

             Po „Úvahách o jsoucnu“ tak následovala pojednání „O fenoménu informace“ (2010), „Ke kořenům všeho bytí“ (2012), „Ještě ke vztahu informace a hmoty“ (2012) a zatím poslední příspěvek „O zapeklitosti informace“ („2012).

             V tomto příspěvku, jak již sám název napovídá, a také i s určitým terminologickým posunem (od spíše metafyzického pojmu jsoucna k pojmu reálného kosmického bytí a dění), jde už o snahu o celkové zobecnění. Včetně i některých nových argumentů a doplňků. Předmětem tedy je obecná teorie informace, její obsah a ve svých důsledcích i koncepce podstaty a nejhlubšího principu fungování veškerého reálného kosmického bytí a dění.

    IV.

             V rámci obecné teorie informace jde zejména o odpovědi na tyto otázky:

 1)       Je předpoklad o existenci různých druhů informace, o celé jejich pestré struktuře oprávněný? Je tedy informace jev zcela obecný, universální, tj. existující v rámci veškerého reálného kosmického bytí a dění? A tím tedy i všeho toho našeho bytí a dění pozemského? Tak jak je nám toto všechno známo prostřednictvím přírodních věd, matematiky a dalších nauk i celé zásoby našich zkušeností.  

             Nebo je informace jev jen jedinečný, vlastní jen nám lidem prostřednictvím našeho vědomí, spjatý jen s činností našeho mozku a jeho poznávacích schopností, tak jak se domnívají někteří autoři?

             Nebo je to – jako určitá třetí možnost – jev z našeho hlediska sice poměrně obecný, ale v kosmickém měřítku přece jen velmi, ba nesmírně dílčí a tudíž i velice specifický? Je to tedy snad tak, že informace je jev spojený jen se životem, s hmotou živou, s živou přírodou, tedy jen s jednou, i když kvalitativně zcela specifickou a výjimečnou složkou veškerého kosmického bytí a dění? A statní přírody, hmoty neživé, tvořící prakticky všechen vesmír – až na ten náš nepatrný pozemský případně ještě někde nějaký další živý ždibec – se informace netýká, není tam přítomná? Platí snad jen tato třetí možnost? Tedy fakticky vlastně druhá, protože ta naše člověčí jedinečná a nezpochybnitelná spjatost s informací je zde součástí ostatní živé přírody. Pokud ovšem to naše vědomí a s ním spjatý svět informací nebereme jako naprosté unikum, stojící mimo veškerou přírodu, živou i neživou, vedle ní a nad ní, jak to někteří filozofové či jiní učení mužové, podlehlí antropocentrismu, opravdu činili a možná dosud i činí.

             Čili – stručně shrnuto – jde tu o přináležitost informace k vesmíru vůbec nebo jen k životu nebo dokonce jen k lidskému vědomí?

2.           Jde o tutéž otázku, jen v trochu pozměněné podobě, s posunutým hlediskem. Je informace jev jen ryze subjektivní, tzn. spojený výhradně jen s naším vědomím, naším myšlením, naší poznávací schopností a objektivně neexistuje? Tak jak to chápe více autorů a jak se to objevilo i na stránkách časopisu Vesmír? Nebo je informace jev primárně zcela objektivní, existující nezávisle na člověku a jeho vědomí, nezávisle na tom zda lidstvo existuje či neexistuje? Jsou pak v tomto druhém případě ty naše lidské informace představující nejrůznější poznatky jen subjektivním odrazem těch objektivních? Jsou tudíž tyto subjektivizované informace jen jedním specifickým druhem v celkovém světě informací, i když druhem – a v rámci toho i stupněm – nejvyšším?

3.           Jaký je způsob existence informace, jakékoli informace, jakéhokoli druhu? Je její existence vždy nějak podmíněna hmotou, neživou či živou? Nebo – dle předchozího názoru o ryzí subjektivnosti informace – je její existence spojena jen s hmotou našeho mozku a jiné hmoty se netýká? Jsou hmotné objekty – jakékoli a vždy – jejími nositeli a zprostředkovateli nebo informace existuje (nějak) nezávisle na nich? Rozumí se, že odpověď tu v rámci dané koncepce hledáme – podobně jako i ve všech dalších sem náležejících případech – z hlediska vědy a jejích poznatků a ne v rámci nějaké okultní víry či náboženství.

4.            Co to informace vlastně je? A jdeme-li poněkud hlouběji – jaká je povaha každé informace, jakéhokoli druhu? Je ve všech případech kvalitativně stejná? Jaký je to jev co do své vlastní, niterné, obecné podstaty? Je to něco jiného, odlišného než je nejrozmanitější hmotná náplň vesmíru sama, než živá příroda sama, než náš mozek sám? Čili, je to něco jiného, co do své podstaty zcela odlišného než hmota sama? Nebo je informace co do podstaty stejně hmotná jako cokoli jiného a v tomto smyslu jde o jev fyzikální, tak jak byla o takovém označení výše zmínka?

             Související podotázkou – pokud se ovšem uznává, že informace je co do své podstaty něco jiného než hmota sama – je to, jaký je jejich vzájemný vztah. Pro důvodnost otázky stačí připomenout vztah myšlenky a mozku, kde je to ovšem celkem jasné. Myšlenka sama, její obsah či význam je skutečně něco zcela jiného, než hmota mozku, která ji vytvořila, jakkoli je tato hmota velice specifická, složitá a nejvýše organizovaná. Myšlenka je zde zcela jednoznačně produktem této hmoty, je od ní odvozena.

             Obecně se tu jedná o starý známý problém vztahu hmoty a „ducha“, prvotnosti či druhotnosti jednoho či druhého. Tak jak je to známo zejména z náboženství („Na počátku bylo slovo“) a z dějin filozofie, kde právě odpověď na tuto otázku byla a dosud i je dělící čarou mezi jejími dvěma základními větvemi – idealismem a materialismem. Zde, v dané koncepci, jde ovšem konkrétně o vztah informace a hmoty jako reálnými jevy a rovněž ve zcela obecné poloze. Tak jak se k tomu vztahuje i výše zmíněná Gleickova poznámka. Je nesporné, že hledání odpovědi i na tuto otázku patří také, a zcela nepochybně, k zásadním problémům obecné teorie informace. Později se proto bude na příslušném místě věnovat jejímu řešení i patřičná pozornost. Mohu jen předeslat, že řešení je zde jiné než jak ho nabízí náboženství nebo uvedené dva tradiční filozofické směry.

5.            Nakonec vůbec nejdůležitější, kardinální a dosud často nebo vůbec opomíjená otázka: jaká je vlastně funkce informace? Slouží informace jen ke vzájemnému styku a ovlivňování živých i neživých (!) systémů přírody jak se teď již píše ve Wikipedii a jak tomu skutečně také je? Nebo je tu ještě něco hlubšího a obecnějšího než je vzájemný styk a ovlivňování jednotlivých systémů, tedy nějaká i vnitřní funkce v rámci každého daného systému? A je-li tomu tak, tak jaká je tedy ta zcela základní, objektivní, přirozená a tedy i zcela universální funkce informace? Proč vlastně informace existuje, co je jejím zcela obecným účelem v tom všeobecném kosmickém bytí a dění?

             V principu byly všechny tyto otázky již zodpovězeny ve shora uvedených dřívějších příspěvcích na daném blogu a to základní a výchozí bylo zde také již řečeno v úvodní části v odkazu na Zemanovu definici. Nyní se v následujícím textu pokusím to nejpodstatnější stručněji a uspořádaněji shrnout, případně i doplnit, v pořadí, jak byly otázky položeny.

             Přirozeně, že leccos z toho, co náleží k tématu informace v tomto zobecňujícím, komplexním pojetí, lze nalézt i jinde. I když s nějakou větší četností jsem se v tomto směru zatím nesetkal. Může to být ovšem jen mezera v mých vědomostech.

              Jsou v daném směru ovšem i stanoviska zcela odlišná a těm je zde také věnována přiměřená pozornost. Celkově lze v této souvislosti říci, že zejména otázkám o obecné podstatě a o universální funkci informace, které jsou pro formulování obecné teorie informace ty nejpodstatnější a bez kterých nemůže být celý problém ani explicitně řešen není věnována dostatečná pozornost. Nebo – jak uvidíme později – řešení zůstávají nějak na půli cesty. Jinak je tomu s pozorností věnovanou různým stránkám, aspektům, vlastnostem apod. toho druhu informace, který je spojen s naším vědomím a je nezřídka považován vlastně za druh jediný. Tady ta pozornost je značná. A podobně se to také dnes již týká velice obsáhlé oblasti genetické informace. V obou případech zde již existují rozsáhlé soubory poznatků a i celé specifické vědní disciplíny, které dané oblasti podrobně analyzují. Tak jak to bylo v krátkém souhrnu uvedeno již na počátku. O tato zaměření a tyto specifické okruhy jako takové se zde však nejedná. Když, tak jen o to, co z nich (případně) směřuje k obecnému řešení.

             Ještě je snad možno v těchto souvislostech znovu jen poznamenat, že ve filozofii, kam by měl problém informace ve své celistvosti především patřit (v návaznosti na různé relevantní poznatky přírodních a dalších věd, pokud je ochotna je ctít) není mu na této úrovni – pokud mohu soudit – věnována žádoucí pozornost. Se snahou o určité zobecňující či obecné závěry lze se proto v tomto směru spíše setkat u některých „filozofujících“ přírodovědců jak bude ještě připomenuto dále.

             Ale nechme filozofii filozofií, tedy té její části, které se to týká. Možná je to tak, že problému informace v jeho obecnosti vůbec náleží celá samostatná vědní disciplína, v níž by ty již existující oblasti tvořily dílčí součásti. V tomto směru si však netroufám vynášet jakékoli soudy.

             Teď je čas přejít k odpovědím na položené otázky a tedy i k nástinu předkládané koncepce obecné teorie informace.

   V.         

            1.  Otázky prvního z uvedených okruhů lze v zájmu stručnosti shrnout do jediné asi takto: existuje jen jeden velký druh informací, ten spojený s naším vědomím nebo je těch velkých, i velmi odlišných druhů více?

             Odpověď, která byla již vpředu zřetelně naznačena je následující: informace je jev zcela universální, náležející k veškerému kosmickému bytí a dění. A v rámci této universálnosti existuje pak i několik jejích velkých druhů. S jejich dalším, pro nás potřebným, ale zatím vlastně málo nebo vůbec nedefinovaným vnitřním tříděním. Jisté ovšem je – alespoň podle mého mínění – že celková struktura je zde velmi pestrá, podobně jako je tomu i u hmoty. Ty velké druhy (a v nějaké míře zřejmě i jejich vnitřní poddruhy a pod.) představují pak zároveň i různé na sebe navazující vývojové stupně. Tak jak se vyvíjel a i nadále vyvíjí samotný vesmír a v něm – jako obrovská, ale pro nás nesmírně důležitá výjimka – i život. A v rámci něho, po nesčetném sledu různých živých organismů se vyvinul i živočišný druh homo a v něm nakonec i ten náš královský a patřičně namyšlený druh homo sapiens. Takže obecně, informace není nic zcela jen jedinečného a výjimečného, co by se týkalo jen toho posledního subjektu – tedy jen nás samých. Což v žádném případě neznamená nějaké snižování významu a účelu těch našich obrovských a stále rostoucích  oceánů informací. Jen je to již jiný samostatný problém.

             Primárním, původním a základním velkým druhem informace jsou informace náležející k hmotě jako takové, tj. obsažené v hmotě neživé. O jejich přítomnosti v této hmotě v jejích nejrůznějších podobách se v obci fyziků – omezíme-li se zde jen na ně – snad již vůbec nepochybuje. Tak se hovoří např. o informaci, kterou nese resp. skrývá světelný paprsek či jiný druh elektromagnetického zářeni nebo o jiných případech, z nichž  některé byly již výše uvedeny.

              Jedním z nejzřetelnějších příkladů a důkazů v tomto směru – což je podle různých výpovědí v posledním období i prakticky potvrzováno – může být jev teleportace, tj. nepřímého přemísťování objektů prostřednictvím přenosu informace na bázi kvantového provázání částic. Neboli replikace původního hmotného objektu na jiném místě na základě přenosu informace, která je v tom původním objektu obsažena a která jej co by jeho příslušný obraz i zcela vyčerpávajícím způsobem definuje. Kdyby tam žádná informace nebyla, nemohlo by se o něčem podobném vůbec ani uvažovat. Právě informace, jako obraz a zároveň i plán – stejně jako tomu je na vyšším stupni v případě genetické informace v rámci DNA – je zde klíčovou veličinou. A nic nezáleží na tom, že prakticky tu může jít o takový přenos – zatím, nebo snad i vůbec- jen u objektů na subatomární nebo nanejvýš atomární úrovni, neboť už jen u mírně větší složitostí hmotného objektu prudce narůstá množství existující, a tedy i potřebné informace, takže od určité úrovně se případný takový záměr stává prakticky nerealizovatelným. Více vědí odborníci. Na což ovšem autoři science fiction nijak nedbají a takového přemísťování i nás samých a do vesmírných dálav se směle dopouštějí.

             Stejně přesvědčivým, ne-li ještě přesvědčivějším důkazem tohoto druhu, jsou dnes 3D tiskárny. I zde – minimálně co do vnější formy – dochází k replikaci původního hmotného objektu na jiném místě na základě přenosu příslušné informace, definující ten původní objekt. Opět, kdyby tam ta informace nebyla, nemohlo by k něčemu podobnému ani dojít. A to zde nepřipomínám ani fotografie a i množství jiných příkladů.

             V konečné instanci v této primární oblasti – jak připouští např. matematik a fyzik J. D. Barrow („Nové teorie všeho“, nakl. Argo/Dokořán, 2008) je možno na vesmír nazírat jako na „obrovský počítač, procesor informace“ a kdy pak lze „ v zákonech přírody…spatřovat jistou formu softwaru“(str. 203). Sám jsem ke stejnému názoru nezávisle také dospěl v již zmíněných „Úvahách o jsoucnu“, kde jsem konstatoval, že informace se v této primární oblasti „projevují v podobě přírodních zákonů, mají podobu přírodních zákonů“. Toto je sice velice odvážná, ale také i problematická a málo prozkoumaná hypotéza. V každém případě by to byl velice specifický druh informace, především pro svoji konstantnost, neměnnost, protože jinak i pro informaci, jak o tom bude blíže pojednáno dále, platí princip vývoje a změny. Možné tu je rázné odmítnutí nebo také přiznání, že jde o velký námět k přemýšlení.

             Druhým velkým a vývojově vyšším druhem informací, navazujících v určitých velmi specifických podmínkách na ty informace primární a na jejich základě zcela přirozenou i když velice dlouhou cestou vznikající, jsou informace přináležející k hmotě živé, k živé přírodě, k životu vůbec. Právě tento  kvalitativně nový druh informací, zahrnující ovšem v sobě tak či onak, v té či oné míře i informace náležející k hmotě neživé, je tím, co činí z hmoty neživé hmotu živou. Sem patří, jak jsem se to pokusil klasifikovat v příspěvku „O fenoménu informace“, celá řada podskupin: informace genetické, vjemové, regulační (v členění na vyvolané a automatické), pudové, emocionální a nakonec i informace nově vytvářené, v našem lidském případě tedy informace rozumové.

             A právě tyto informace rozumové, tj. náležející k našemu vědomí, spojené s produkční činností našeho mozku a v rámci nich pak speciálně informace poznatkové, co by odraz vždy příslušných informací, zakódovaných v hmotě neživé a živé, jsou pak třetím a vývojově opět vyšším nebo snad i nejvyšším druhem informací. Zakládají se opět na těch předchozích druzích a jako takové, jakožto nově vytvářené informace představují opět a ještě zřetelněji novou kvalitu, opět zcela nový a jiný druh informací.

             Pokud jde v rámci tohoto druhu o samotné informace poznatkové jako odraz těch objektivních, tak samotná věda pak v tomto směru nečiní nic jiného, než že se snaží dešifrovat, a v případě úspěchu i dešifruje onu ve hmotě zakódovanou původní objektivní informaci a činí z ní informaci lidsky subjektivní, tzn. v případě plného ověření i pravdivý poznatek. 
                Je zde ovšem třeba takédůrazně poznamenat, že informace rozumové, tak jak je vztahujeme k samotnému člověku, vznikaly a konstituovaly se postupně v celkovém vývoji živočišných druhů (jak obecně, tak speciálně v linii předcházející člověku) a že tudíž jejich zárodky a primitivnější podoby lze v té či oné míře či podobě identifikovat i u jiných živočichů. Není-li to vůbec problém ještě obecnější, protože se zdá být již prokázáno, že paměť jako základ resp. předpoklad vzniku a rozvoje tohoto druhu informací existuje i v říši rostlinné.

              Od těchto našich informací rozumových je pak odvozen ještě jeden, čtvrtý velký druh informací a to jsou ty, které člověk deleguje do různých technických zařízení a které pak již samostatně zajišťují pohyb nebo nějakou jinou funkci těch zařízení. Ty je zřejmě možné považovat za ještě další vyšší vývojový stupeň. A je otázka, zda to tím skončí nebo zda v budoucnosti takto vybavená technická (robotická) zařízení nebudou sama dál produkovat svoje vlastní nové informace. Čehož bychom se ale měli nejspíš docela obávat.

             Tento čtvrtý velký druh informací jsem z nedostatku jiné invence nazval při té tehdejší klasifikaci informacemi ztechničtělými.

             Tyto čtyři velké druhy informací, vývojově na sebe navazující, bylo by zřejmě možné označit jako informace primární, sekundární, terciární a kvartární. S tím, že každý vyšší vývojový druh zahrnuje v sobě tak či onak, v té či oné míře či podobě i ten druh (ty druhy) předcházející a jen díky tomu také existuje. Mohli bychom případně také mluvit o řádu informací, tedy analogicky informace prvního řádu, druhého řádu, třetího řádu a čtvrtého řádu. Vždy zase s určitou svojí vlastní vnitřní strukturou. V každém případě nějaký takový úkol jaký řešil Carl Linné vůči živé přírodě vůbec tu zřejmě je nebo by mohl být.

              Pro lidstvo jsou v tomto smyslu dominantní a jen jemu vlastní (pokud je nám pří dosavadním stupni poznání vesmíru známo) informace třetího řádu a následně i čtvrtého řádu. Zahrnují ovšem jako předpoklad – jak již bylo řečeno – i ty řády či druhy předcházející.

             I pro svět informací, budeme-li ho na chvíli považovat za svět samostatný, platí tedy také princip vývoje, evolučně-revolučního procesu neustálých změn stavu sledovaného jevu. Vývoj od jednoduššího (nebo třeba i něčeho vůbec nejjednoduššího v moment  velkého třesku) ke složitějšímu a ještě složitějšímu až následně zase náhle nebo postupně k jednoduššímu. Tak a potud, jak a pokud platí principy negentropie a entropie. Obecně je to  ovšem tak, že vývoj světa informací neprobíhá nějak samostatně, ale že je to jen organická součást celkového evolučně-revolučního vývoje veškerého kosmického bytí a dění, neboli vývoje nerozlučného duálního celku hmoty a informace.

             Informace spjaté s naším vědomím, s činností našeho mozku, zejména pak informace poznatkové (které tu lze podle mého mínění jako samostatný poddruh vydělit, vedle běžných konverzačních apod.), jsou dozajista druhem velmi jedinečným. Ale pořád je to jen jedna ze součástí celkového světa informací. Rozhodně to není nějaký jen jeden jediný druh informací jak je to nezřídka chápáno a prezentováno. Čímž se také dostáváme ke druhému okruhu v rámci položených otázek.

            2.    Jak bylo uvedeno, jde tu vlastně o totéž jako v prvním okruhu, jen s určitým posunutým hlediskem. Ten posun je v tom, že se ptáme, zda informace je jevem primárně zcela objektivním nebo jen lidsky subjektivním.

             Z předchozího je zcela zřejmé, že informace jsou ve své všeobecné existenci, v universální přítomnosti ve veškerém kosmickém bytí a dění – až na jedinou výjimku – jevem zcela objektivním. Tedy jevem, existujícím zcela nezávisle na tom, zda existuje či neexistuje lidstvo, jeho výsost homo sapiens. Tou jedinou výjimkou jsou informace nově a vědomě vytvářené naším mozkem, čili příslušné našemu vědomí. Ty jediné jsou závislé na naší existenci a v tomto smyslu jsou to tedy informace subjektivní.

             Přísně vzato jsou však informacemi subjektivními jen ty naše rozumové informace individuální, tj. existující a vznikající v hlavě jen jednoho samotného lidského jedince. Informace existující v hlavách jiných lidí jsou ve své aktuální existenci v principu také zcela nezávislé na vůli a vědomí toho dotyčného jedince a v tomto smyslu jsou to tedy také informace objektivní.

             V tomto bodě, v této otázce, existují ovšem dost velké rozdíly v názorech a mnozí objektivní existenci informací, tj. jejich nezávislost na lidech popírají. Čímž zároveň postulují, že existuje jen jediný druh informace a sice ty, které existují v hlavách lidí. To je podle těchto názorů jediný jev, který lze považovat za informaci, označovat ho jako informace.

             Blíže jsem se těmito názory zabýval v předcházejících dvou příspěvcích na tomto blogu a tak zde připomenu jen dvě-tři relevantní vyjádření.

             Publicista John Horgan ve svém příspěvku „Why information cant be the basis of reality“ na blogu s adresou „blogs.scientificamerican.com“ v tomto smyslu napsal: „...kdyby všichni lidé na světě zítra zmizeli, zmizela by také i veškerá informace“. To znamená, žádná jiná informace kromě té v hlavách lidí neexistuje. Ani genetická, ani ta jiná různorodá, co si vyměňují ostatní živí tvorové a živé organismy vůbec, ani ta ve světelném paprsku, ani žádná jiná, tak jak se v kosmické hmotě vyskytují. To vlastně podle daného mínění – jak se k tomu dostaneme ještě dále – nejsou informace, ale cosi jiného. Zkrátka, když nejsou lidé, nejsou ani informace. Těžko uvěřit, že je to myšleno vážně, ale je. Takže námět na cenu „Bludného balvanu“ klubu sysifovců by tu byl.

             I v naší literatuře se lze setkat se stejnými nebo podobnými stanovisky. Tak např. Anton Markoš ve své knize „Tajemství hladiny“ (nakl. Vesmír, Praha 2000), jinak jistě velice důstojné, napsal: „Slovo informace je dnes používáno v tolika konotacích, že se značně vyprázdnilo a jeho užití, pokud není doprovázeno obšírným vymezením pojmu, může být zrádné. Abych se vyhnul nebezpečí nedorozumění, pokusím se o toto zkratkovité vymezení. Informace jako taková objektivně neexistuje (zdůrazněno J. V.), informací se stává /co?/ jen v kontextu, tedy když ji / koho?/ příjemce rozpozná od pozadí jakožto zprávu a je schopen rozpoznanou zprávu také dekódovat“(str.115).

             Pozoruhodné vyjádření. Takže např. genetická informace (o níž se v té knize do značné míry především jedná) coby vnitrobuněčný záznam a obraz daného jedince daného druhu živého organismu a zároveň i předpis, plán vzniku budoucího jedince stejného druhu tady vlastně v podobě DNA dlouhé stamiliony let neexistovala a začala existovat teprve až počínaje Mendelem, kdy příslušný jev, tedy to genetické NĚCO, začalo být poznáváno. Do té doby genetická informace byla jen „pozadím“ nebo čímsi jiným. Že se ovšem tou informací (a čím jiným by to mělo být?) řídilo po stamiliony ne-li miliardy let pokračování rodu všech možných živých organismů, zcela nezávisle na vlastně ještě neexistujícím pánu tvorstva i přírody veškeré, a tedy i zcela objektivně, to je zřejmě vedlejší.

              Neobyčejně interesantní je z toho citátu rovněž vyplývající tvrzení , že může být poznáno i něco, co objektivně neexistuje. Věru zajímavé.

              Stejné nebo velmi podobné stanovisko, ze kterého rovněž čouhá antropocentrismus na sto honů, zaujímají i jiní autoři. Např. J. Fiala, kde se lze v jeho práci „Biologické základy poznání“ z r. 1991 dočíst:“…objektivní informace neexistuje – bez systému, který ji / co, koho? / „přijímá“…Text v knize přece sám o sobě nenese žádnou informaci… Teprve když knihu čtete“dostává informace svou existenci“ – ale ta není v „v té informaci“, nýbrž v mé vlastní struktuře jakožto pozorovatele… neexistuje v tomto smyslu text bez čtenáře“ (citováno dle knihy Markoše, str. 246).

             Ještě výživnější. Informace je jen subjektivně lidská kategorie, jev vlastní jen našemu vědomí a basta. Ale co je ONO poznávané v rámci „pozadí“, co je ten text v knize (třeba že rulík zlomocný je obzvlášť jedovatá a tudíž i velice nebezpečná bylina a tedy i velice důležitá zpráva a poučení), co je obsahem dvojité šroubovice DNA – když to všechno nejsou informace, neboť ty objektivně neexistují? Na to se zřejmě odpovídat nemusí. Nebo to alespoň pokud možno co nejvíce znepřehlednit a zamotat.

             Z hlediska zde zastávaného názoru a řešení lze tu snad jen ještě jednou zopakovat, že třeba genetická informace a spolu s ní i řada jiných, díky kterým vznikl a rozvíjel se život na této planetě a to dávno před člověkem (ponecháme-li stranou informační interakce se strany ostatního vesmíru a v ostatním vesmíru samém), tak tyto informace samozřejmě objektivně existovaly a i nadále jako takové existují. Jinak by nemohly být ani poznány. Co neexistuje, nemůže být ani poznáno. Nebo snad ano? To by byl opravdový majstrštyk.

             Kdyby text v knize nenesl žádnou informaci, tak bychom se z té knihy také nic nedověděli. Ať již smysluplného nebo bla bla bla. Podobně jako se nic nedověděl ani ten host v restauraci na Vltavě z obsáhlého jídelního lístku po „čtenářském“ zásahu chobotniček ve známé seriálové televizní pohádce. Kdyby informace objektivně neexistovaly tak vůbec nic by se o životě faraonů i obecněji nedověděl ani Champollion, když jako první rozluštil staré egyptské hieroglyfy. Vlastně by neměl ani co luštit.

             V celé této záležitosti se zřejmě se strany zastanců ryzí člověčí subjektivnosti informace zcela zapomíná na jednu zcela zásadní věc: že totiž člověk, jak postupně – nejprve na bázi zkušeností – nabíral různé vědomosti o okolním světě i o sobě samém, měl zájem, dokonce velice naléhavý zájem, aby se tyto vědomosti zachovávaly i nadále, třeba pomáhaly přežít dalším pokolením o pod. Nejprve se tak dělo prostřednictvím ústního podání, ale pak byl objeven spolehlivější způsob jejich zachovávání – svěřit tu informaci hmotě neživé. Prostřednictvím různých znaků a pak i písma. Zaznamenat ji do kamene, hliněných destiček, zvířecí kůže či ještě v něčem jinému, až nakonec to byl papír a dnes diskety, harddisky a kdo ví, co bude dál. Podstatné je to, že tímto způsobem se ty naše ryze subjektivní rozumové informace vlastně znovu objektivizují a tím se vlastně zajišťuje jejich existence i za hranice našeho života a zároveň se touto cestou dávají k dispozici i jiným lidem.

             A dokud existuje dál a nepoškozen jejich hmotný nosič, existuje dál v plném rozsahu i ta informace, která byla původně ukryta jen v naší hlavě. A pak se třeba projevila ve vyřčených slovech. V této fázi pak mohla pro svoji bezvýznamnost buď zcela zaniknout nebo se skutečně usadila v jiných hlavách a tam pak díky v mozku obsažené paměti krátce nebo i déle setrvávala. Nebo ta informace třeba stála za to, aby si ji nahrála nějaká výzvědná služba nebo kamarádi politici a tak i v této objektivní podobě zase ještě existovala – nebo ještě existuje i nadále.

             Zkrátka, informace, ať již zcela objektivní nebo lidsky subjektivní nebo ta lidsky subjektivní znovu objektivizovaná, existuje jen potud, pokud existuje její hmotný nositel – ať již je to živý mozek nebo nějaký jiný hmotný objekt. Tím jsem ovšem již zase poněkud předběhl další výklad. Neboť teď je právě na řadě výše uvedený třetí okruh otázek a to je vztah informace a hmoty.

              

       3.   Jaký tedy je vztah informace a hmoty? Jak informace existuje?

             Zde zastávané stanovisko o způsobu existence jakékoli informace, jakéhokoliv druhu, je zcela jednoznačné a zdá se, že je to tak vnímáno i v širším měřítku (jak ukázal např. i výše uvedený odkaz na J. Zemana). Spočívá v poznatku, ověřeném a vždy znovu ověřitelném, že informace existuje jen v rámci hmoty a prostřednictvím hmoty, tak jak tato existuje v nejrůznějších svých podobách. To platí jak pro uchovávání informace, tak i pro její přenos, působení a vznik nových informací. Informace je neoddělitelná od hmoty, neexistuje a nemůže existovat (nějak) mimo ni, je na ni totálně vázána, neboť sama její existence je dána příslušnou strukturou a uspořádaností dané hmoty, jejími kódy. A existuje proto také jen potud, pokud existuje její hmotný nositel v dané své podobě. Zaniká-li daný hmotný nositel jako takový, tj. v dané své podobě, zaniká s ním i daná informace. Shoří-li kniha, zmizí i informace v ní obsažená a místo ní je tu jen hromádka popela s jemu vlastními informacemi.

             Přenos informace z místa na místo se rovněž uskutečňuje jen prostřednictvím různých k tomu příslušných složek hmoty. Jako třeba neuronů, neuritů, svalových vláken atd. v našem těle a v našem mozku, vzduchu a jeho vlnění když spolu mluvíme, kovových či skelných vláken a v nich obsažených elektronů při technickém přenosu zvuku či obrazu. Stejně tak se dnes informace přenáší převážně s využitím různých druhů elektromagnetického vlnění. Specifický případ pro přenos informace je kvantové provázání částic (pokud je to již zcela prokázané) atd.atp.

             Neoddělitelná spjatost informace a hmoty – nejsme-li na pozicích okultismu či náboženství – je nesporná. Často se to vyjadřuje také tak, že informace je ve hmotě zakódována a že dané kódy, definující danou podobu hmoty jsou právě těmi příslušnými informacemi, které se pak snaží neustále zvídavý člověk (případně) nějak rozluštit. A učinit tak z objektivní informace svoji subjektivně lidskou informaci jako odraz té objektivní. Zase se tak ovšem děje jen s pomocí hmoty – tentokrát hmoty, která utváří náš mozek.

            

             Z tohoto faktu neoddělitelné spjatosti hmoty a informace se pak někdy (nebo snad i často?) vyvozuje, že informace je jev fyzikální. Což ovšem nemusí být vždy srozumitelné, o co tu jde. Fyzik Rolf Landauer se podle citovaného článku Johna Horgana vyjádřil v tomto směru takto: “…All information is physical – that is all information is embodied in physical things or processes – but that doesn´t mean, that all things physical are reducible to information“. Ve stejném duchu, tedy jako jev fyzikální, charakterizuje informaci ve své již zmiňované knize „The information“ James Gleick, když jednu z kapitol nazval „Information Is Physical“.

             Danou charakteristiku, dané vymezení – jak jsem se to snažil objasnit v předcházejících dvou příspěvcích na tomto blogu – nelze ovšem chápat tak, že sama informace, informace jako taková je jev hmotný, že sama je hmotná, že, je to také hmota, nějaká její podoba. Tak to ostatně plyne i z uvedeného Landauerova vyjádření: informace (tedy zpráva, předpis, obraz, plán…) je do fyzikálních – čili hmotných – věcí či procesů vtělena, je v nich obsažena. Což neznamená – jak praví – že všechny fyzikální /hmotné/ věci jsou redukovatelné na informaci, ale stejně tak – nutno dodat – to neznamená, že informace je redukovatelná na hmotu, že sama jako taková je hmotná. Co do své vlastní podstaty jsou hmota a informace dvě odlišné substance, tvoří ovšem spolu jeden nerozlučný celek. Samostatně a nezávisle neexistuje nikdy a nijak ani jedna, ani druhá, ani hmota, ani informace.

             To co je na informaci fyzikálního – jak tvrdí výše uvedení autoři, když říkají, že informace je jev fyzikální – není informace jako taková, její obsah, její niterná podstata, ale její záznam, její způsob existence. Jinak než prostřednictvím hmoty, vždy zcela určitých jejích složek či podob a v jejich zcela určitém uspořádání, informace neexistuje. Bez hmoty, bez svého určitého hmotného nositele nemůže být informace ani zaznamenána ani přenášena a jinak nemůže ani působit. Hmotný je záznam informace, ona sama hmotná není. Tak jak to dokazuje i toto právě napsané.

             Stejně tak hmota – třeba ve své nejvyspělejší podobě jako neuron nebo skupina neuronů co by „sídlo“ písmen, slabik, slov, zvuků obrazů či jiných složek našich rozumových informací – sice vždy nějakou informaci obsahuje, ale jako taková informací není, není na informaci redukovatelná. Neuron jako takový není informace, je to hmota. Hmotou však není to písmeno či slabika či slovo či co ještě, jehož je nositelem, čili příslušná informace (nebo její element). Obě tyto substance, jak již bylo zde i v předcházejících příspěvcích na tomto blogu vícekrát řečeno, jsou sice co do své podstaty odlišné, ale tvoří jediný celistvý, neoddělitelný a nerozlučitelný duální celek, protikladnou jednotu všeho co existuje. Mimo hmotu informace neexistuje, ani se nešíří ani nepůsobí. A stejně tak, jenže v opačném směru, jak se k tomu později dostaneme, ani hmota neexistuje a nemůže existovat bez informace, nezávisle na informaci.

             K tomu, abychom se v ilustraci k názoru, že informace je neoddělitelně vázána na hmotu, že hmota a pouze hmota (vždy v nějaké podobě) je jejím nositelem, ale sama informace že hmotou není, neodkazovali jen na příklady z obce fyziků, je zde možno uvést ještě alespoň jedno vyjádření, tentokrát z oblasti biologie, konkrétně genetiky. Tak J. Zrzavý napsal: „…DNA je prostě medium, kterým se informace šíří, DNA není zpráva, ale papír na němž je nějaká informace (eventuálně) napsána… Gen je informace, gen není věc“ (J. Zrzavý, „O egoismu všeho živého“ Vesmír 77,67, 1998/2. Citováno dle předmluvy Z. Neubauera ke knize A.Markoše).

             Potud se zdá být vše jasné a vypadá to, že až na nějaké možné výjimky existuje zde z pohledu vědy shoda. Co se však již v této souvislosti většinou neřeší nebo řeší velmi neurčitě či mlhavě, je explicitní a jasná odpověď na to, co to tedy ta informace svou povahou vlastně je, když to není hmota, když to není co do své podstaty jev hmotný ? Když gen co by informace – jak bylo právě řečeno – není věc, když myšlenka – můžeme pokračovat – není věc, když jakýkoli pojem, kterým disponuje náš mozek není věc, stejně tak jako informační včelí taneček, radostný či zlostný štěkot psa atd.atd. – když toto vše nejsou hmotné objekty v jakékoli podobě, tak čím tedy informace vlastně je? A tak se dostáváme k další z položených otázek.

      4.    Odpověď na otázku, co to informace vlastně je, záleží přirozeně na tom, jak široce tuto kategorii chápeme, k jaké oblasti ji přiřazujeme. Je-li předmětem zájmu problém zpracování informací (což se přirozeně týká jen těch našich lidských) a jevů s tím souvisejících (množství informace atd.), bude tomu odpovídat i odpověď na danou otázku. Celkově se tu pak lze odvolat na vpředu zmiňovaný přehled definic informace. 

             Výše zmiňovaní autoři John Horgan a James Gleick, kteří se jinak snaží i o širší pohledy na danou kategorii, se v otázce co to informace vlastně je více méně jen odvolávají na Johna Wheelera, který problém podstaty informace – podle těchto autorů – stručně shrnul do často uváděného výroku („a koan-like phrase“), že informace je „ the it from bit“. Informace je TO z bitu. A následně se pak ti autoři ještě snaží to nějak blíže objasnit či interpretovat. Což je ovšem pro normálního smrtelníka dost těžké k pochopení, zvláště když zároveň platí, sám bit reprezentuje informaci, jednu z odpovědí v rámci dvojkové (0-1) soustavy, že je to základní a zároveň nejmenší jednotka informace. Takže toto nám zde mnoho nepomůže, i proto, že objektem v tomto případě nejsou informace vůbec, ale opět jen ty naše subjektivně lidské. A to ještě ne z hlediska jejich podstaty (povahy, charakteru), ale z hlediska jejich přenosu a zpracování, zejména prostřednictvím technických prostředků.

             Dalo by se usuzovat, že když se přímo ptáme, jaká je vlastní povaha těch našich informací, našich myšlenek, slov, poznatků, všeho toho co produkuje náš mozek, tak že odpověď je celkem zřejmá a těžko vyvratitelná. Je jasné, že tu nejde o nic hmotného, že jsme v oblasti idejí, světa duševního, tedy, že obsahově, co do podstaty tu jde o ideálno. Ale co ty ostatní, objektivní, na lidech nezávislé informace? Čím je ono NĚCO, co podle zastánců názoru, že informace je jen ryze lidsky subjektivní kategorie, je sice v hmotě, v „pozadí“, obsaženo, ale dokud to není jako „zpráva“ dešifrováno, tak to informace není? Samotnou hmotou to ovšem také není, neboť je to do ní, do hmoty „vtěleno“. Jaká je tedy povaha, podstata genu ale i všech ostatních informací obsažených v hmotě živé i neživé? Lze rozšířit definiční určení, týkající se našich subjektivně lidských informací jakožto ideálna i na všechny ostatní objektivní informace?

             Zdá se, že kolem toho existují určité rozpaky. Samotný tento problém se někdy ani neregistruje, ani neřeší, a když ano, tak odpovědi bývají dost neurčité. Jako příklad je možno uvést, jak na daný problém reagoval Z. Neubauer ve své předmluvě „Hledání ztraceného genu cestou biologické hermeneutiky“ k uvedené Markošově knize. Lze se tu dočíst: „Elegantní výklad altruismu …nevychází z molekulárního (tj. hmotného. pozn. J. V.) pojetí genu, nýbrž z pojetí informačního, jemuž náleží (vše dále zdůrazněno J. V.) zcela jiný způsob existence než je zabírání místa a zcela jiný typ totožnosti“ (str. 16). A dále: „…genům náleží skutečnost jiného řádu než molekulám…“ (str. 17). A ještě: „Informační existence není ani hmotná, ani prostorová, ani strukturální“ (str.22).

             Řekl bych – výborně, konečně rozumné slovo. Nicméně, explicitní odpověď na to, jaká je to tedy existence, když není hmotná, jaký je to jiný typ totožnosti, co je to za skutečnost jiného řádu, která náleží genům (čili informacím) – tak na to zde bohužel odpověď dána není. Jaké jsou pro to důvody, to mi známo není. Mohu se jen dohadovat.

             

             Jsem přesvědčen, a s ohledem na celé dějiny myšlení, filozofie a vědy v tom jistě nejsem sám – alespoň v to pevně doufám - že příslušná odpověď není zde zase až tak složitá. A byla ve všech předcházejících příspěvcích na tomto blogu také již prezentována. Jestliže něco není hmotné (v jakékoli podobě, kterou vesmírné materiálno nabízí), tak je to zkrátka nehmotné. Čili ideální. Jiná možnost tu není. Nebo snad někdo o nějaké třetí možnosti ve stejném absolutním stupni obecnosti a relevantnosti ví?

            Informace jako taková, jakéhokoli druhu či řádu, tedy nejen ta lidsky subjektivní, je co do svého vlastního obsahu, co do své niterné podstaty – nikoli co do způsobu své existence – ideálno. A to ideálno reálné, tj. prokazatelně existující. Také bychom zde mohli hovořit o ideálnu přírodním či přirozeném.

             Termín reálné či přirozené ideálno není nejspíš obvyklý či vůbec obvyklý, ale v dané souvislosti je potřebný a žádoucí. Podstatu informace, celého světa informací, je totiž nutno odlišit od jiného ideálna, v jehož existenci převážná většina lidstva věří. Tj. ideálna nadpřirozeného, jsoucího mimo tento svět, mimo vazbu na jeho materiální složku či základ, ideálna představovaného nezávisle na nás a na přírodě existujícím Bohem či Bohy, boží Prozřetelností a také celým světem nezávisle existujících duchů a podobných jevů vůbec. Toto nadpřirozené ideálno je obsahem každého náboženství, náboženské víry a také „věd okultních“. Jeho existence – na rozdíl od informace – není prokázána resp. prokazatelná, i když náboženství se o to snaží uznáváním „zázraků“ nebo i jinými způsoby a okultisté pomocí nejrůznějších triků. Fakticky se ovšem jeho přiznávání opírá jen o víru a nikoli o nějaké prokazatelné danosti.

             Toto ideálno, založené na víře, je nicméně lidmi velice široce, dalo by se říci bezmála všeobecně uznáváno, nabízeno a přijímáno. Zdá se, že je tomu tak z důvodů tkvících v samotné lidské přirozenosti co by tvorů vědomých si své zranitelnosti a smrtelnosti a i jiné bezmocnosti vůči přírodě či společnosti a podvědomě i své nicotnosti v rámci všehomíra. A nejspíš i z některých jiných důvodů. Mnohým pomáhá tato víra překonávat strasti lidského života, utvářet naději na příznivé vyřešení nejrůznějších problémů právě nějakým nadpřirozeným zásahem a také utvářet si některé pozitivní a prospěšné normy chování. Bohužel sem ale patří také mnohé zcela negativní a zavrženíhodné důsledky a skutky, pramenící ovšem také z některých stránek lidské přirozenosti, kdy se pak ve jménu Boha páchají i ty nejhorší zločiny.

             Ale to vše je už zcela jiná problematika. V každém případě platí, že o toto nadpřirozené ideálno se v případě podstaty informace nejedná.

             Reálné ideálno, jak víme i ze zkušenosti, skutečně existuje. Je to třeba představa architekta jak by měl vypadat budoucí dům či most a pak i všechny k tomu příslušné plány. Jsou to všechny pojmy, obrazy apod., kterými disponuje náš mozek, je to principiální obraz budoucího jedince, pokračovatele rodu, zakódovaný v DNA, je to obraz a plán daného tvaru daného předmětu, tak jak je připraven pro replikaci v 3D tiskárně, zprávy a nejrůznější sdělení, která si přečteme či poslechneme z nejrůznějších medií atd.atd. Jsou to zkrátka veškeré informace, jakéhokoli druhu či řádu, včetně těch dosud nepoznaných. I Bůh v tomto smyslu reálně existuje – jako pojem, jako informace obsažená v našem a výhradně jen v našem lidském mozku a dále i v nesčetných knihách, kázáních atd. Stejně tak v tomto smyslu ovšem reálně existují nebo existovali i mnozí jiní bohové či bohyně, čerti a satani, lesní víly, vodníci a vůbec všechny náboženské a pohádkové bytosti, co si jich jen byla schopna lidská mysl za dobu své existence stvořit. A pokud se jako informace v lidské paměti a v jiných hmotných nosičích zachovávají či zachovávaly.

             Existenci ideálna, toho reálného ideálna, přirozeně, že tehdy ještě ne pod pojmem informace, přiznával a přiznává a jako samozřejmost obsahuje i Marxův dialektický materialismus, který dnes tak mnozí, velmi mírně řečeno, nemají rádi. A jako takové toto ideálno v tom či onom stupni významnosti přiznávají i jiné filozofické směry a školy. Zpravidla se tak dělo a děje pod hlavičkou lidského vědomí a jeho produktů. Jinak a poněkud složitěji je tomu ovšem v těch případech, kdy se filozofické učení zakládá na uvedeném ideálnu nadpřirozeném. Ale to už sem nepatří.

              Daná oblast úvah vyúsťuje i v posuzování role, jakou ve vztahu k celkovém uspořádání a fungování veškerého bytí a dění hraje na jedné straně ideálno a na druhé straně materiálno jako základní konstitutivní složky toho všeho. Je to spor o prvotnost jednoho či druhého, tedy, zda pravdu má materialismus, pro něhož je prvotní materiálno a ideálno, zde tedy to reálné, je druhotné, odvozené a pak zpětně na materiálno působící nebo idealismus, pro něhož je prvotní ideálno, speciálně to nadpřirozené. Určitým kompromisem v dějinách filozofie je pak dualismus, který, možná s trochou zjednodušení, považuje či považoval obě složky za rovnocenné a na sobě nezávislé. Podle zde předkládané koncepce, tak jak o tom bylo blíže pojednáno v závěrečné kapitole „Úvah o jsoucnu“, neplatí jako obecný princip fungování všeho co existuje ani jedno, ani druhé, ale ani to třetí (pokud je toto třetí chápáno tak, jak bylo uvedeno, tedy ve smyslu nezávislosti obou složek.

               Důvod, proč tomu tak je, tedy proč platí až určitá čtvrtá možnost, je dán teprve až odpovědí na poslední ze sledovaných otázek, tj. jaká je objektivní funkce informace. Tak jak o tom bude pojednáno dále. Prvotnost materiálna či reálného ideálna je regulérní otázkou pouze tehdy, když sledujeme jen určitou dílčí výseč z celkového nepřetržitého procesu vývoje.

             Zde na závěr ještě jen určitou krátkou rekapitulaci.

             Informace – jakákoliv, jakéhokoli druhu, je co do své podstaty ideálno, ale zároveň je to i realita. Realita není jen hmotná, ale i nehmotná. A tu nehmotnou realitu představuje celý svět informací. Nejen těch vývojově (snad) nejvyšších, usídlených a vytvářených v našich hlavách a pak i v různých externích nosičích, ale i všech informací ostatních, tak jak jsou objektivně obsaženy ve veškeré hmotě živé i neživé. Informace je co do své podstaty jev nehmotný, ale nemůže existovat, projevovat se a působit jinak, než prostřednictvím hmoty. Hmota a informace v ní obsažená jsou tak jediné dvě konečné substance všeho co reálně existuje. A toto vše – tedy i vesmír jako celek – má proto i duální povahu, představuje jednotný a neoddělitelný celek dvou protikladných substancí. Samostatnost každé z těchto dvou substancí – pokud i takto potřebujeme na ně nahlížet – je proto vždy jen stroze relativní.

             Aby byl tento závěr ovšem skutečně úplný, vyčerpávající a srozumitelný, a také s ohledem na to, co bylo výše řečeno k problému prvotnosti a druhotnosti (připomeňme i Gleickovo vyjádření o tom, že vzrůstající počet vědců si začíná klást otázku, zda i formace není podstatnější než hmota sama) – je nutno ještě celou analýzu dokončit zodpověděním poslední páté zásadní otázky, tj. jaká je vlastně funkce informace, její vlastní nejhlubší objektivní funkce v celém tom vesmírném bytí a dění i v každé jeho jednotlivosti.

     5.     Má tedy informace ve své universálnosti také i nějakou zcela universální „hlubinnou“ funkci? A jaká je to funkce, je-li taková?

             Odpověď na tuto otázku, dříve nebo i dosud často nebo i vůbec opomíjenou, je svým způsobem pro pochopení celého problému ze všeho nejdůležitější. V každém případě to platí pro zde předkládanou koncepci.

             Ve značné míře obecnosti – jak již bylo zmíněno – se na tuto otázku odpovídá (příslušný autor či autoři odpovídají) v internetové encyklopedii Wikipedie, když se uvádí, že informace slouží „ke vzájemnému styku a ovlivňování živých i neživých systémů přírody“. To je nepochybně pravda a je to velký pokrok, zvlášť když se přiznává, že se to týká i neživých systémů přírody. Tedy i hmoty neživé.

             Klíčové je zde slovo ovlivňování, neboť i každý styk zahrnuje také tu či onu míru ovlivňování. Ovlivňování znamená, že na straně ovlivňovaného dochází k určité reakci, je vyvolána nějaká změna jeho dosavadního stavu a tato reakce zase vyvolává nějakou zpětnou reakci, určitou změnu dosavadního stavu na té původní straně. Proto tu jde o vzájemné ovlivňování, jak se konstatuje. (Přestože tu nechci tuto zásadní záležitost nikterak zlehčovat, lze snad  poznamenat, že jedním z takových zřetelných příkladů mohou být manželské hádky. Výměna informací a s tím spjaté vzájemné ovlivňování zde nabývá někdy docela značných rozměrů. Pozdější vzájemné styky mohou ovšem zase vše vrátit do téměř původního stavu).

             Uvedené pojetí funkce informace, tj. ve smyslu mezisystémového ovlivňování, jakkoli je pravdivé, není ovšem úplné. Zahrnuje jen vnější stránku věci, vnější funkci informace. Podle koncepce, která je předkládána zde, se tím však funkce informace nevyčerpává. Je tu i problém samotného vnitřního stavu systému a tedy i otázka, zda informace nemá i v tomto směru nějakou svou vnitřní funkci. Rozumí se v mezích každé jednotlivé složky hmoty. Je-li tomu tak, a informace má i určitou hlubinnou funkci, je funkce informace záležitost opravdu zcela universální.

             Informace opravdu vždy něco ovlivňuje a tím vlastně i předurčuje (jak snad nejlépe ilustruje genetická informace, zakódovaná v DNA). Je podmínkou změny stavu, jakékoliv změny sledovaného objektu či systému, ať již změny nepatrné, malé, větší, velké nebo zásadní, externí či interní. To tedy platí jak pro okolí systému, tak i uvnitř systému, v rámci daného systému. A protože systémy, o kterých je tu řeč, tj. živé i neživé systémy přírody, jsou vždy hmotnými objekty, hmotou v jakékoli její podobě, a protože hmota – jak poznala věda a nebylo to nikdy nijak vyvráceno – existuje tak a jen tak, že se pohybuje, čili mění neustále svůj stav, ať již v jakémkoli smyslu či rozsahu, čili že pohyb (externí, interní) je způsob existence hmoty, plyne z toho i zásadní závěr ve vztahu k informaci. Ta – jak již bylo vícekrát řečeno – je ve hmotě obsažena, je na ní vázána, a rozhodně tato její přítomnost není jen tak pro legraci či pro ukájení naší lidské zvědavosti. To, že informace vždy něco ovlivňuje a tím i předurčuje, platí i na této niterné, zcela fundamentální úrovni. Což znamená, že zásadní, universální funkcí informace je předurčování pohybu hmoty. Zde je pak nutno rozlišit – s ohledem na již řečené – alespoň dva případy: změnu umístění daného materiálního objektu v rámci prostoru a změnu samotného tohoto objektu, jeho struktury či jinou. Je to právě ve hmotě zakódovaná informace co ve výsledku způsobuje změnu stavu hmoty, co neustále ve vzájemném ovlivňování těch dvou substancí mění celý ten vesmírný svět, tedy i ten náš svět pozemský, neživý, živý i lidský. A to jak ve smyslu svého vnitřního, tak i dříve uvedeného vnějšího působení.

             Informace existuje kvůli pohybu, je jeho podmínkou. Bez informace se nemůže žádný pohyb uskutečnit. Snad nejsrozumitelnějším příkladem tu mohou být lidé upoutaní na invalidní vozík, protože příslušná volní informace vznikající v mozku se kvůli přerušené cestě šíření informace nemůže dostat až k příslušným svalům v dolních končetinách a tím je jejich pohyb znemožněn. Nebo ještě horší je příklad mozkové mrtvice, kdy ani ta volní informace, podmiňující pohyb těla jako celistvá nevzniká.

             Kdyby informace nebylo, žádný pohyb čili žádná změna stavu hmotných objektů  by se nekonala. Bez její iniciační a zprostředkující funkce se nemůže stát absolutně nic. Bez informace v její obecné substanciální podobě by tedy svět ani neexistoval.

             Je to – připodobněno – něco jako onen Aristotelův prvotní (první) hybatel, chápaný tehdy ovšem jinak: jako (ten) co vše uvádí do pohybu, ale sám je nehybný, nehmotný, dokonalý a úplný a jehož pak křesťanská teologie ztotožnila s Bohem. Odlišnost v případě informace je zde tedy zásadní. Včetně toho, že na rozdíl od onoho prvotního hybatele, který tam znamenal počátek všeho pohybu a kdy v náboženském chápání jde o institut stvoření, tak v případě informace a její dané funkce jde o kontinuální nekonečný proces vývoje, v podobě mnohočetných velkých i malých změn a transformací (včetně největší a nejzásadnější zatím známé kvalitativní transformace v podobě velkého třesku), bez začátku a bez konce, v němž informací podmíněná změna stavu hmoty vede v zápětí nebo následně i ke změně samotné informace a celý evolučně-revoluční proces jednotného duálního celku hmoty a informace je tak v neustálém pohybu.

             Z faktu, že informace je tu kvůli pohybu (není snad třeba znovu připomínat, že pohybem se zde rozumí jakákoli změna, čili, že pohyb je zde definován v tom nejobecnějším možném smyslu), že informace je tedy podmínkou pohybu, plyne pak ovšem i zcela zásadní závěr: tak jako je hmota podmínkou existence informace, tak je zase informace podmínkou existence hmoty, protože ta jinak než v podobě neustálého pohybu nemůže existovat. Jedna bez druhé tak existovat nemohou. Je to principiální dialektický vztah vzájemné závislosti a podmíněnosti v rámci  jednoho jediného duálního celku dvou protikladů, zde na nejhlubší existenciální úrovni a v krystalicky čisté podobě. Z tohoto důvodu proto také v obecné rovině zcela odpadá problém prvotnosti či druhotnosti, neboť žádnou z těchto dvou základních konstitutivních složek všeho bytí a dění nelze obecně považovat za prvotní a tu zbývající za druhotnou. A úvahy o tom, zda informace není podstatnější než hmota sama, (což by znamenalo, že hmotě i předchází), jak na ně upozorňuje Gleick, jsou tedy bezpředmětné. Pokud se ovšem za tím nemá skrývat nějaké zastřené náboženské chápání, třeba typu „inteligentního designu“.

              Takové klasifikování, tedy prvotnost – druhotnost, je podmíněně možné – jak již bylo výše také poznamenáno – jen z hlediska určité výseče z celkového procesu vývoje. Například, idea zcela určitého, třeba „tančícího“ domu v architektově hlavě, zaznamenaná pak v příslušných projektech a plánech na potřebných hmotných nosičích, zcela jistě předchází vlastní hmotné realizaci toho domu. Sama tato idea by však nemohla vzniknout bez příslušně funkční mozkové hmoty (neuronů atd.) toho pana architekta, nemluvě o jeho tělesné existenci vůbec. Potud pak ovšem zase hmota předchází ideji, tj. informaci.

             Z výše uvedených důvodů o neoddělitelné spoluexistenci a vzájemné podmíněnosti dvou zcela základních konstitutivních složek veškerého bytí a dění plyne tedy také závěr, že vesmír, veškeré reálné jsoucno, je svou podstatou duálním systémem, s přirozeným vnitřním vývojovým mechanismem, plynoucím právě ze vztahů, rozporů, „boje“ protikladů těch dvou utvářecích složek – materiálna a reálného ideálna v podobě ve hmotě zakódované informace. Tak jak tuto hybnou sílu – jednotu a „boj“ protikladů – již dávno v jednom ze svých zákonů formulovala dialektika a ještě před ní v té či oné podobě i jiné zdroje poznání, v nichž jedním ze základních východisek je „plus-minusová“ struktura veškerenstva. Z daného mechanismu vývoje také plyne, že co do obecného typu je sledovaný systém systémem samoregulačním.

            S ohledem i na další principy či zákony dialektiky, které lze rovněž na daném systému identifikovat, nazval jsem tento způsob nazírání na podstatu a způsob fungování veškerého bytí a dění dialektickým dualismem. Zda či nakolik bude daný způsob nazírání přijat či zavržen, to nemohu nijak blíže posoudit a není to také již v mé moci. Jsem však dostatečně přesvědčen o tom, že by to mohl být určitý příspěvek v rámci vývoje odpovídajícího směru filozofického myšlení, ne-li obecněji případný podnět i pro některé další vědy. Hlavně by to však mělo posloužit k ucelenějšímu a hlubšímu chápání toho fenoménu veškeré reality, jakým je jev informace. Když ne jinak, tak jako možný impuls k odpovídající širší diskusi.