O fenoménu informace

Hledání podstaty a širší souvislosti - úvod do problematiky
Josef Vaner

V tomto příspěvku není – samo o sobě – předmětem pozornosti to, co se obvykle informacemi rozumí (zpráva, sdělení, poučení, údaj apod.) či odpovídající vymezení tohoto pojmu z hlediska kybernetiky, informatiky, matematiky nebo jiných nauk. To by zde ostatně nemělo ani žádný smysl, neboť poznatky v tomto směru jsou dostatečně obsáhlé, známé, podrobné a uznávané a pravděpodobně by k nim vlastně zatím neměli moc co dodat ani příslušně kvalifikovaní specialisté.
Smysl je zde jiný. V krátkém nástinu, který může sloužit i jako určitý úvod k celkově širší problematice, řešené jinde (viz pozdější odkaz) chci dát k uvážení takový pohled na kategorii informace, který směřuje k tomu nejobecnějšímu a nejpodstatnějšímu, co lze o tomto jevu říci, tj. k jeho obecné podstatě. V tomto smyslu tu jde o určitý výsledný filozofický pohled, filozoficko-gnoseologické určení a zařazení. To by pak případně mohlo představovat i určité novum v dané oblasti, pokud tak ovšem nebylo někde někdy někým již učiněno.
Redukce nejrůznějších jevů na jejich holou podstatu mnohé děsí či alespoň odrazuje. Neboť – řečeno s klasikem – šedivá je každá teorie, věčně zelený je strom života. Leč právě k dopátrání se té podstaty – kromě i řady dalších zásadních úkolů – směřuje úsilí každé opravdové vědy a vědecké činnosti.
Tak fyzika se v tomto směru, ve svém předmětu zkoumání, postupně a s plnou prokazatelností dopátrala k atomům a jejich struktuře, k fotonům a jejich povaze, noří se stále hlouběji do nitra hmoty, k jejím zcela elementárním a ještě elementárnějším částicím, jejich vazbám, utvářecím silám atd. A tím tedy i k nejhlubší podstatě všeho materiálního. Dosažené výsledky jsou fascinující, pátrání však stále pokračuje.
Stejně tak i biologie, ve svém předmětu zkoumání, se při tomto hledání podstaty, nejhlubších základů všeho živého, dopátrala až ke genetické informaci a jejím konkrétním hmotným nositelům a nabídla nám – jako zatím poslední prokazatelný a ucelený výsledek – obraz dvojité šroubovice DNA. A pátrání rovněž dále pokračuje.
Současné tzv. teorie všeho pátrají zase po určující podstatě všeho vesmírného dění. Jsou – podle J.D.Barrowa v jeho excelentní knize „Nové teorie všeho“ (nakladatelství Argo/Dokořán, 2008) – založeny na víře, že vesmír je algoritmicky stlačitelný, že existuje zkrácené vyjádření logiky, z níž vyplývají všechny vlastnosti vesmíru. Čili, jde o hledání jakési podstaty všech podstat.
A stejnou otázku o podstatě toho, co nás zajímá, si můžeme a i musíme klást i v případě jevu zvaném informace. Přesněji řečeno – o společné podstatě všech těch konkrétních případů, které pod toto kategoriální zařazení patří nebo je tam lze zařadit. Neboť svět informací je opravdu pestrý a různých druhů, poddruhů a skupin informací je celý přehršel.
Můžeme začít třeba od toho, že vše, co obsahuje právě zakoupené dnešní číslo vašeho oblíbeného časopisu, jsou – obecně vzato – jen a jen informace. Informacemi je ale také všechno to, co obsahovala a budou obsahovat i všechna jeho další čísla. A všechna čísla všech jiných časopisů a novin, co jich jen ve světě existuje. Jen a jen informacemi je i obsah všech knih, které kdy byly vydány, projektů a výkresů, které byly v konstrukčních kancelářích zpracovány, všechny zprávy, obrazy a hudební produkce všech rozhlasů a televizí, vše, co lze najít na internetu, obsah všech naších rozhovorů, promluv a samomluv, ale i všech myšlenek, které se nám nevyřčeny rojí v hlavě atd.atp. Obecně vyjádřeno – informacemi je vše to, co je v nejrůznějších podobách produktem činnosti naších mozků, naší duševní činnosti.
Jenže toto vše je ale jen jeden druh informací. Sice velice důležitých, ale nikoli jediných. Jestliže mi bude prominuta terminologie vlastní provenience, pak tyto informace můžeme označit jako rozumové.
Od nich je pak odvozen jiný druh informací, těch, bez nichž není zejména náš současný život již ani představitelný, těch, které člověk deleguje na různé vnější nositele, ukládá je do nejrůznějších mechanismů a soustav, aby tak zajišťoval jejich příslušnou činnost. Nejčastěji se tak dnes toto delegování, uložení a funkční osamostatnění děje v podobě počítačového softwaru. Z nedostatku jiné invence nazývám tyto informace informacemi „ztechničtělými“.
Přímo s mozkem resp. vyšší nervovou soustavou jsou dále spojeny i informace zcela jiného rázu, a sice informace emocionální. Tedy ty, jež , jak dobře víme, hrají často tak velkou roli v našem rozhodování.
Tím ale svět informací ještě zdaleka nekončí.Velevýznamným druhem, vývojově původnějším, než jsou informace rozumové, jsou informace vjemové, tj. zachycené a zaregistrované informační podněty, pocházející v naprosto rozhodující míře ze zdrojů ve vnějším prostředí. Ať již jsou tímto zdrojem objekty živé či neživé přírody. Vjemovými informacemi jsou tak jednak ty, které jsou spojeny s našimi smysly, jednak další pocitové informace, které získáváme prostřednictvím dalších nervových receptorů našeho těla. Jsou to tedy celkově informace zrakové, sluchové, čichové, hmatové a chuťové a dále informace, které nám zprostředkovává pokožka a jiné orgány, např. jako pocity tepla, chladu, vlhkosti, tlaku, ale také a zejména bolesti či ještě jiné.
Obecně se tento druh informací – v různých podobách a úrovních, původně i velmi jednoduchých či zárodečných a získávaných i prostřednictvím jiných druhů čidel – týká všech živých organismů. Jejich příjem, zpracování a uchovávání (v té či oné potřebné míře) je jednou ze zcela základních podmínek existence těchto organismů a jejich vývoje (rozumí se v příslušných příhodných přírodních podmínkách). Reagování na ně je pak vlastně i základem darwinovského evolučního procesu.
Dále jsou tu informace regulační. Ty lze rozdělit – stále jsme na půdě živé přírody a zvolené vlastní terminologie – na vyvolané a automatické.
K těm prvním patří – máme-li teď na mysli nás samé – pokyny z mozku různým svalům jako například: vstaň, jdi, nakloň se, otoč se, obrať hlavu, kousej, usměj se atd. atd. atd. Svaly prostě musejí dostat příslušný pokyn, příslušnou informaci co mají dělat, ať již je její původ v rozumu nebo v emocích. A velmi těžký problém pro člověka nastává, když se v důsledku přerušení těch či oněch nervových cest, tedy medií pro přenos informací, jako třeba u vozíčkářů, nemůže příslušný volní informační impuls na místo určení dostat a potřebný pohyb se tak nemůže uskutečnit.
K těm druhým patří informace, které zajišťují činnost mnoha našich dalších životních orgánů, specielně těch vnitřních. A procesů s nimi spojených. Přičemž se tak děje – což je zásadní – mimo naši vůli a vědomí, neboť zdroj té informační regulace je (především nebo vůbec) v těch orgánech samotných Tato druhá skupina regulačních informací – ve srovnání s tou první – je tudíž také pro zachovávání samotného života podstatnější.
Přirozeně, že tyto vnitřně zakodované regulační informace existují a plní svoji funkci – vždy v příslušné konkrétní míře a podobě – i u dalších živočichů a jiných živých organismů. V každém případě jsou tyto informace, specielně ty automatické, rovněž jednou z nutných podmínek existence a fungování živých organismů a tudíž i trvání života vůbec.
A teď se tedy konečně dostáváme i k tomu vůbec nejdůležitějšímu, nejpodstatnějšímu, ale i nejprvotnějšímu druhu informací zabezpečujících vlastní život, k nejzákladnější podmínce existence a trvání života (rozumí se v příslušných vhodných podmínkách na straně neživé přírody) a to jsou informace genetické. Bez nich není život reprodukovatelný a tedy ani možný. To platí i na úrovni každé buňky a zvláště pak na úrovni, zajišťující reprodukci rodu.
Není zde ovšem účelem a ani k tomu nejsem povolán, rozvádět zde nějak blíže, co to genetická informace je, co všechno do této kategorie patří, jak se tato informace postupně formovala a rozvíjela od nějaké její nejprimitivnější podoby až do jejího nejsložitějšího obrazu- genomu pro živočišný druh homo sapiens. Atd. Musí zde proto postačit jen uvedená základní konstatace a charakteristika.
Tím se výčet jednotlivých druhů informací prozatím uzavírá. Je k tomu nutno jen dodat, že tyto jednotlivé druhy - tak jak se vztahují k živé hmotě, kam patří i člověk a pomineme-li na chvíli informace "ztechničtělé" - neexistují nějak zcela odděleně, nezávisle na sobě, ale že tvoří potřebnou soustavu, že se tak či onak, v té či oné míře vzájemně podmiňují, ovlivňují, doplňují a působí tak v nás a pro nás nakonec jako jeden celek.
To působení - pomineme-li informace regulační automatické a informace genetické - zajišťuje a zprostředkovává v naprosto rozhodující míře náš mozek. Jestliže bychom ho měli v těchto souvislosteh nějak obecně definovat, pak musíme konstatovat, že mozek je orgán (v technické mluvě bychom řekli zařízení) jehož jedinou, ale zato zcela principiální a i náležitě složitou funkcí je přijímání, zpracovávání, ukládání, generování (uložených) a vytváření (nových) informací. Nic jiného náš mozek v principu nedělá - ovšem v součinnosti s celou nervovou soustavou a také v návaznosti na ni.
Tento náš veledůležitý orgán je ovšem výsledkem velmi velmi dlouhého a postupného vývoje života na Zemi, speciálně v rámci všech nám předcházejících živočichů a všech jejich předchůdců. A proto obecně také platí, že všechny ty vyjmenované funkční činnosti a součinnosti, které jsou vlastní našemu mozku, jsou v té či oné míře či podobě zastoupeny i u všech jiných živých organismů, byť třeba jen ve velmi primitivní, jednoduché či zárodečné podobě.
V tomto směru je pak také možno konstatovat, že vůbec první nově vytvořenou informací byla zřejmě nějaká první prapůvodní informace genetická, zajišťující rozdělení a tedy i identickou reprodukci jistého prapůvodního článku života, prapůvodní buňky. Vznikla zde na Zemi v jistých zcela specifických a příhodných přírodních podmínkách v nějaké té předchůdkyni vlastní živé buňky. A to - s ohledem na ty podmínky - zcela nutně a zákonitě, na základě příslušných vyvolávaných fyzikálních a / či chemických reakcí a procesů, neboli na základě přijímaných, zpracovávaných a ukládaných vjemových informací, pocházejících z vnějšího neživého přírodního prostředí (viz níže). Absolutní zárodek našeho mozku vznikl a existoval tedy již na samém počátku vzniku života zde na této planetě Zemi.
V tomto smyslu, ve všech těchto souvislostech, je také jasné a jisté, že veškerý život, v jakýchkoli jeho podobách, je založen na informacích, je jimi podmíněn a že právě ony, spolu s příslušným materiálním základem, příslušnými hmotnými podmínkami a složkami hmoty, vytvářejí jeho vlastní náplň a běh.
Jsou to právě informace, jejich určité konkrétní druhy, co činí z hmoty neživé hmotu živou, jež se pak za příhodných vnějších materiálních podmínek dále rozvíjí, rozpestřuje a kultivuje.
K ochlazení pocitu vyjímečnosti a nadřazenosti nás lidí, který může dosahovat až velmi samolibých projevů, je tu možno dodat, že bez vjemových, genetických a regulačních informací život existovat nemůže. Ovšem bez informací rozumových a tím spíše „ztechničtělých“, které jsou právě nám vlastní, se klidně obejde. Takže, člověče, moc si nevyskakuj. Život tu pořád možná ještě bude, i když my, lidé, tu už dávno nebudem.
Ale teď již zpět k vlastnímu jádru problému, k vlastní původně položené otázce, tj. o podstatě informací. Tedy k tomu, co je všem uvedeným druhům společné, čím všechny informace konec konců jsou.
U nejvyšší dosažené formy (podoby) informace, jak je známe, tj. myšlenek, pojmů apod., je od nepaměti známé a zcela nesporné, že je to něco zcela jiného, zcela odlišného, než jsou nejrůznější hmotné objekty (tzn. i včetně různých forem energie). Myšlenky, pojmy, slova – to jsou nehmotné jevy, nehmotné substance, čili ideálno. V jakémkoli slově, ale ani v jakémkoli jiném produktu našeho mozku, nenajdeme z hlediska jejich vlastního obsahu, vlastní identity, ani ždibec něčeho hmotného, žádnou částici ani žádny jiný strukturní prvek spoluvytvářející materiální svět.
V tomto je tedy zřejmě zcela jasno a žádné spory tu být nemohou. Věděli to vždy i všichni přesvědčení a znalí filozofičtí materialisté a znám je v tomto směru i výrok Marxe, když konstatoval, že výrobek vzniká a existuje nejdříve v hlavě svého tvůrce, tj. ideálně a pak teprve je vytvořen materiálně. A že tedy – volně doplněno – ideálno v daném smyslu reálně také skutečně existuje.
Jde nyní jen o to, zda toto vymezení obecné podstaty rozumových informací lze rozšířit i na jakýkoli jiný jejich druh, tak jak byly výše charakterizovány. Tvrdím, že ano, že jakýkoli vjem, genom, regulační nervový impuls, tedy jakýkoli jev, který lze zařadit do kategorie informací (což znamená, a to je nutno zdůraznit, kvalifikovat ho i jako jev, který vždy i něco předurčuje) je z hlediska svého vlastního obsahu, své identity, jevem nehmotným, čili že svou podstatou je to ideálno.
Matoucí – a to je ovšem zcela zásadní záležitost – zde může být to, že jakákoli informace, jakéhokoli druhu je vždy neoddělitelně spojena s hmotou (rozumí se hmotou v jejím zcela obecném vymezení, tj. jako veškerého materiálna v jeho nejrůznějších podobách, tzn. i včetně její energetické či ještě jiné podoby). Informace je s hmotou spojena ba přímo svázána ve všech směrech – pří svém vzniku, přenosu, zpracování, uchováváni i realizaci. Dá se předpokládat nebo je to i téměř jisté, že to spojení má podobu zcela určitého uspořádání zcela určitých složek hmoty, jak je tomu specielně u genetické informace. V každém případě je informace ve hmotě vždy zcela určitým způsobem zakódována. Rozhodně žádná informace, tak jak tento jev zatím známe, nemůže existovat mimo hmotu, vně hmoty, bez hmoty jako svého nositele. Informace z hlediska své všeobecné podstaty je tedy ideálno, vázané na hmotu. Je to ideálno, ale existuje jen a jen prostřednictvím hmoty,ideálno obsažené ve hmotě, zakódované ve hmotě.
Možná může být toto vymezení i sporné, ale spíš je to jen obtížné k pochopení.V každém případě má uvedené chápání podstaty informace a jejího sepjetí s hmotou dalekosáhlé poznávací důsledky. A to zvláště tehdy, položíme li si ještě navíc otázku, zda je informace spojena skutečně jen s hmotou živou. A odpovíme li na ni, že nikoli, že je rovněž, i když v jiné podobě, jako jiný velký svébytný druh, spojena i s veškerou hmotou neživou. Tedy, že je také v této hmotě nějak obsažena, zakódována a že i zde se přenáší a působí. Jsem přesvědčen, že takto tomu skutečně i je. Jakož i někteří či dokonce mnozí jiní.
Není to žádná spekulace Zkusme si položit třeba jen následující otázku: obsahuje světelný paprsek,který k nám přilétá ze Slunce a ještě z nesčetného množství jiných hvězd ze všech konců vesmíru, nějakou informaci (nějaké informace) či nikoliv? Cožpak bychom vůbec něco o vesmíru věděli, kdyby tomu tak nebylo? Ostatně fyzikové s kategorií informace ve vztahu ke hmotě neživé v určitých souvislostech a v určitém svém pojetí již dávno běžně pracují ("informace nesená fotonem", "přenos kvantové informace" a j.)
Konkrétně je zde možno uvést např. vyjádření dříve již zmíněného J.D. Barrowa, významného kosmologa, teoretického fyzika a matematika, který v uvedené své knize napsal: „Pokud se částice mění v této chvíli na druhém konci vesmíru, pak částice zde a nyní to nemůže vědět, alespoň do té doby, než bude světelný signál schopen proběhnout od jedné ke druhé.“ (str.112).
To ovšem neznamená nic jiného, než že se zde existence a přenos informace i v rámci neživé hmoty připouští, nebo se to dokonce považuje za samozřejmé. Ve stejném duchu, i když ve mnohem obecnější poloze, vyznívá i jeho – J.D. Barrowa - konstatování, že jedním ze dvou hlavních směrů pátrání po podstatě všeho (do něhož je zapojeno již dlouhou dobu – pod rubrikou „teorie všeho“ - i mnoho dalších vynikajících mozků, nositele Nobelových cen nevyjímaje) je nazírání na vesmír jako na „obrovský počítač, procesor informace“ a kdy pak je možno resp. i nutno „v zákonech přírody… spatřovat jistou formu softwaru“(str.203).
A samotný obsah softwaru – což není nic jiného než určitý soubor informací- je nepochybně nehmotný. Je ovšem příslušným způsobem zakódovan v příslušných hmotných nosičích. Ke stejnému závěru o informační podstatě přírodních zákonů jsem před několika lety ve svých "Úvahách o jsoucnu" nezávisle rovněž dospěl.
Dále na podporu tvrzení, že i v neživé hmotě je obsažena informace (jsou obsaženy informace), lze uvest i nepochybně významné sdělení prof. Stanislava Karpinského z Varšavské přírodovědecké univerzity na kongresu Společnosti pro experimentální biologii, konaném v roce 2010 v Praze, tak jak o tom ve svém prosincovém čísle téhož roku na str. 24 referuje časopis "21. století".
Jádrem tohoto sdělení - v daných souvislostech - je konstatování, že v laboratořích uvedené univerzity bylo experimentálně prokázáno - pokud stručně shrneme to nejpodstatnější - že rostliny si dokáží "zapamatovat" informaci zakódovanou ve světle.
První část tohoto sdělení, o existenci "paměti" i u rostlin, plně koresponduje s výše uvedeným obecným vymezením souvislostí mezi informacemi a životem vůbec. To znamená, kdy se považuje za dané, že přijímání, zpracovávání a uchovávání informací platí pro veškeré živé organismy. A tedy, že paměť resp. "paměť" tu existuje od samého počátku a je jednou z podmínek existence života. Jinak by například nemohl vzniknout a existovat pud sebezáchovy a další podobné funkce, tak jak existují již i u těch nejprimitivnějších organismů.
Druhá část sdělení pak podporuje tu ještě obecnější hypotézu o neoddělitelné přítomnosti informace (informací) v jakékoli podobě hmoty (v jejím zcela obecném vymezení). Neboť světelný paprsek jistě není v tomto ohledu nějakým zcela výjimečným případem, jedinou podobou neživé hmoty, pro kterou by to platilo. To by byl zjevný nesmysl.
Je zřejmé, že vztah informace a hmoty obecně a v rámci toho z hlediska hmoty neživé je tak dozajista problémem velice zásadním a existují v tomto ohledu i zcela jiná pojetí samotné kategorie informace, její podstaty, než jak je to prezentováno zde. Proto se k teto problematice ještě vracím v samostatném dodatku s názvem "Ještě ke vztahu informace a hmoty". Zde již zůstávám u toho základního tvrzení, že informace je obsažena v každé hmotě, že co do podstaty je to jev nehmotný, od hmoty samé ovšem neodděliutelný a že samotný obsah té informace je vytvářen určitým (příslušným) vnitřním uspořádáním daného fyzikálního objektu, určitým uspořádáním příslušných jednotlivých elementů a jejich reakcí.
Vzniká tu pak ovšem v těchto souvislostech zcela zásadní otázka: proč je vlastně informace ve hmotě obsažena, jaká je její funkce. K tomu, abychom mohli na tuto otázku bez nějakého mystického fantazírování odpovědět, je nutno si připomenout jeden rovněž zcela zásadní vědecký poznatek: hmota existuje jen tak, že se pohybuje, pohyb je způsob existence hmoty. Absolutní klidový stav hmoty neexistuje, absolutně vše je v neustálém pohybu. Relativní stálost některých předmětů v našem okolí nás nesmí mýlit, neboť je tu zcela nepochybně permanentní pohyb elementárních částic, ze kterých se tyto předměty skládají a pak i kosmický pohyb, jehož jsou součástí. A vysvětlením tohoto pohybu, nestálé změny stavu, vysvětlením veškerého dění, je právě ve hmotě zakódovaná informace. Informace je podmínkou pohybu, předurčuje ho, je jeho řídícím momentem. V tomto smyslu je informace i obrazem budoucnosti. Bez informace je pohyb nemyslitelný a reálně nemožný (vzpomeňme na vozíčkáře). Neboli,vzato zcela obecně, bez informace je nemožná i sama existence hmoty. Informace je podmínkou existence hmoty, stejně tak, jako je zase hmota sama podmínkou existence informace. Je to dialektický vztah vzájemné podmíněnosti.
Pokud toto vše, jak jsem přesvědčen, takto skutečně je, tzn.,že informace, jakožto nehmotná substance, reálné ideálno, je v nějaké podobě a vždy integrální součástí každé hmoty, jakéhokoli jejího druhu či podoby a že na ní vždy zcela určitým způsobem zpětně působí (což je její vlastní funkce), pak ty dalekosáhlé poznatkové, filozoficko-gnoseologické důsledky jsou zjevné. Zkusme uvést alespoň ty hlavní:
- informace je všeobecným a jediným reprezentantem ideálna v jeho reálné podobě
- informace jako reálné ideálno je stejně všeobecným a všudypřítomným jevem jako hmota sama
- informace a hmota tvoří jeden nedílný a nerozdělitelný celek, jednotu protikladů a jejich samostatnost je jen stroze relativní
- žádná z těchto substancí neexistuje a nemůže existovat samostatně, nezávisle a odděleně od té druhé
- obě tyto substance existují ve vztahu vzájemné podmíněnosti
- ideálno v této soustavě vystupuje v podobě materiálna, materiálno se projevuje v podobě ideálna ( např. DNA je v prvním případě chemická látka, polymer, ve druhém případě je to obraz a projekt daného organismu)
- ani jedna z těch dvou složek není tudíž také nějak obecně, principiálně, a priori, prvotní a ta druhá odvozená, druhotná; platit to může vždy jen pro určitou dějovou výseč v rámci celkového vývojového procesu
- informace plní v tomto celku funkci interního "hybatele", předurčuje pohyb hmoty v jakékoli jeho podobě a v jakémkoli okamžiku; není to ovšem nějaký hybatel vnější, ale ryze interní a ne také nějaký počáteční, ale permanentní a odvěký
- vše co existuje, je tvořeno dvěma a jen dvěma základními substancemi – hmotou a informací
- jsou jen dva relativně samostatné světy, ve kterých žijeme: svět hmoty (materiálna) a svět
informací (ideálna)
- tyto dva světy tvoří pak spolu jeden jediný a jednotný celkový duální svět – reálné jsoucno.
- klíčem k pochopení podstaty jsoucna je pochopení podstaty kategorie informace, její absolutně všeobecné povahy, jejího vztahu ke kategorii hmoty a její funkce v rámci jejich protikladné jednoty
- vzájemný vztah uvedených dvou základních složek, kostitutivních substancí reálného jsoucna, představuje pak i vlastní mechanismus jeho fungování jako samoregulačního systému; výsledkem je jeho neustálý vývoj a to jako kontinuální spojitý evolučně- revoluční proces bez začátku a bez konce
- z pohledu klasifikace různých filozofických směrů či náhledů je zřejmě možno pro označení dané koncepce zvolit termín dialektický dualismus.
Podrobněji se pokusil autor tyto problémové okruhy nastolit a rozvést v původní studii "Úvahy o jsoucnu", tak jak to lze nalézt na internetu na adrese: jsoucno.blogspot.com nebo: O informaci a jsoucnu Josef Vaner.