JEŠTĚ KE VZTAHU INFORMACE A HMOTY

- s trochou polemiky

( Dodatek k pojednání „O fenoménu informace“)

Josef Vaner


Na podporu stanoviska, že informace se existenčně vztahuje na veškerou hmotu, tedy i hmotu neživou, že je v ní imanentně obsažena, bylo by zřejmě možno nalézt a uvést ještě řadu dalších vyjádření. Ostatně fyzikové – jak již bylo řečeno – s kategorií informace v určitých souvislostech a v určitém pojetí již dávno běžně pracují. Což je důležité a dále se pak ještě k diskusi kolem toho pojetí dostanu. Nejprve ale i některá další vyjádření.

Ze své korespondence mohu k danému problému uvést třeba stanovisko ing Vladimíra Valenty : „Se závěry v podstatě souhlasím. Shrnul bych to takto: Vlastností hmoty v obecném smyslu jsou její kódy, tj. zabudované informace. Kódy nejsou veličiny konstantní, ale proměnné, ovlivňují se vzájemnými interakcemi. Ty určují, jak se bude hmota jevit, jak se budou projevovat různé formy hmoty, ale též predikovat, jak bude hmota v určitém kontextu reagovat, chovat se, vyvíjet se. Kódy jsou vnitřní informace hmoty“. A dále, pokud jde o náš organismus nebo i organismus jiných vyšších živočichů, ještě napsal: „Nervy aferentní(dostředivé) přinášejí informace z vnějšího prostředí od čidel do CNS a nervy eferentní (odstředivé) přenášejí vnitřní informace z CNS ve formě příkazů…ven. Všechno to způsobují reakce proteinů v neuronech a neuritech, resp v jejich buněčných membránách. Dochází k pohybu elektronů, které zase ovlivňují konfigurace proteinů…. Ty kódy jsou funkcí hmoty, jsou její vlastností“.

Stručná a výstižná charakteristika téměř celého jádra problému.

Ing Jaroslav Havlík mi napsal: „Ta Vaše teorie je vážně zajímavá. Shodou okolností vyšla v roce 2011 kniha Jamese Gleicka „The information“, která se na to dívá z podobného úhlu pohledu… Zabývá se tím i řada dalších knih, jak se o tom píše v blogu : http://blogs.scientificamerican.com/cross - check/2011/03/07/ why- iformation-cant-be-the-basis-of-reality/“.

Autorem příslušného článku, na který je zde odkaz, s názvem „Proč informace nemůže být základem reality“, je John Horgan a je to vlastně určitý přehled diskuse o spojitosti informace a hmoty a o pojetí samotné informace, tak jak ta diskuse zřejmě probíhala v posledním období, ale i dříve, v příslušné vědecké obci USA. Jsem rád, že jsem na to byl upozorněn a že tedy i zde na to mohu dál upozornit. Protože jakákoli podpora nebo naopak polemika je vítaná. Ale i proto, že – jak víme – doma není nikdo prorokem.

Diskuse podle tohoto přehledu – jak lze dovodit – se týkají hlavně těchto tří problémových okruhů:

(1) zda informace je či není základem reality

(2) zda informace je či není jevem jen ryze fyzikálním a

(3) jakým způsobem je informace ve hmotě obsažena.


Obšírnější přehled k tomu by byl zřejmě žádoucí, ale to by bylo spíš na samostatné téma. Zde se omezím jen na kratší komentář a to v souvislosti resp. v konfrontaci s vlastním pojetím, tak jak bylo v prezentováno ve výše uvedeném pojednání,.

Nejprve stručná terminologická poznámka. Když se zde hovoří o realitě, tak se tím nejspíš rozumí tak řečená objektivní realita a tou pak nejspíš vnější materiální svět. Tak tomu nejčastěji bývá, ale obecně to nemusí platit. Záleží na tom, jak je pojem reality skutečně definován a také na tom, jak je chápán i samotný pojem informace. Jestliže za realitu budu považovat všechno to, co existuje nezávisle na mém vědomí, pak realitou nepochybně jsou i cizí myšlenky, celý již vytvořený informační svět lidí ale i informační svět jiných živočichů. A v pojetí, které zastávám, patří do reality i vůbec veškerý informační svět, tak jak je obsažen, zakódován ve veškeré hmotě samotné. Stranou by zůstávalo jen to, co se děje v mé hlavě. Podobné, jen v trochu zúžené verzi, by pak bylo vymezení reality, pokud bychom měli na mysli nezávislost na lidském vědomí vůbec. Ale - i naše vědomí je realitou, ono skutečně existuje a tak by se nám to mohlo i docela zamotat. Proto přesnější formulace problému (1) by měla znít, zda informace je či není základem materiálního světa, veškeré hmoty, čili, zda hmotě předchází či nepředchází. Což- podle některých nejnovějších úvah – může mít nebo i má ten smysl, zda se hmota rodí z informace či nikoliv.

Určitý a vlastně podobný terminologický problém je obsažen i ve formulaci problému (2), když se zde hovoří o fyzikálním jevu ( a později, jak uvidíme, o fyzikálních věcech a procesech). I zde se mají dost nepochybně na mysli jevy, věci a procesy hmotné, materiální. Pojmu „hmota“, tomuto ve filozofii obecnému označení pro veškeré materiálno, se ovšem mohou např. fyzikové vyhýbat, neboť v jejich zaužívané terminologii je pojem hmoty vyhrazen pro její látkovou podobu, v protikladu k podobě energetické. Jak je tomu třeba ve slavné Einsteinově rovnici. Termín „fyzikální“ se zde pak spíše může jevit jako termín zobecňující. Tím také ovšem mohou vznikat různá nedorozumění.

Ale teď již k vlastnímu tématu.

V rámci uvedeného prvního okruhu je podle toho článku Johna Horgana jistým výchozím bodem dalších úvah konstatování Jamese Gleicka v jeho již zmíněné knize „The information“ (Fourth Estate, London, 2011), že „rostoucí počet vědců si začíná klást otázku, zda informace může být prvotní, podstatnější, než hmota sama“ (citováno podle J.Horgana)

To je skutečně zásadní otázka, otázka, která směřuje správným směrem, k podstatě věci. To znamená, jaký je vztah mezi hmotou a informací. Kolem této otázky, jako ústřední, se také odvíjely moje úvahy o podstatě všeho bytí, tak jak bylo pak příslušné řešení na tomto blogu před několika lety nabídnuto ve studii „Úvahy o jsoucnu“ a následně v pojednání „O fenoménu informace“.

To, že tento problém – jak konstatuje James Gleick – začíná zajímat rostoucí počet vědců, může nejspíš souviset s tím, že jsou zde některé velké otazníky a rozpaky, hlubinné problémy, do kterých se již ponořila částicová fyzika, např. tajemný Higgsův boson, nebo kosmologie spolu s fyzikou při pátrání po úplných počátcích „velkého třesku“ nebo i biologie při rozkrývání tajemství genetické informace a ještě spíš, spolu s dalšími vědami, při pátrání po vzniku života vůbec. Možná, že jsou tu ale i jiné důvody.

Odpověď na danou otázku záleží pak v principu na tom, jak chápeme samotnou informaci a zda chceme i nadále zůstávat na nenáboženském poli.

Jestliže se sama informace považuje za hmotný jev (viz níže), tak těžko může předcházet hmotě samé, být prvotní, podstatnější, než hmota sama. Odpověď na danou otázku by zde pak měla být přirozeně záporná, neboť obojí co do podstaty jedno jest a prvotnost informace tak odpadá.

Pokud je ovšem informace – co do své podstaty – chápána jako něco zcela jiného než hmota, jako jev svou podstatou nehmotný, jako ideálno, pak uvedená otázka je jen variantou klasického filozofického problému prvotnosti a druhotnosti ve vztahu „ducha“ a hmoty, materiálna a ideálna, idejí a reality. Odpověď zde pak tradičně vede buď k materialistickému nebo idealistickému nazírání na základní princip a celkové uspořádání všeho bytí a všeho dění. Na straně idealistického a zpravidla tedy konec konců náboženského výkladu – tedy s prvotností ducha - se nám tu pak v novější době objevuje třeba kreacionismus či inteligentní design. Na straně materialismu – tedy s prvotností hmoty – je to pak v zásadě výklad, že ideálnem jakožto reálným jevem jsou jen produkty lidského mozku co by nejvýše organizované hmoty a jen takto je pak také chápána informace v jejím vymezení jako ideálna. Samotnému pojmu ideálna se zde však někteří vyhýbají, volí jiná vyjádření, i když v rámci důsledného filozofického materialismu, jakým je dialektický materialismus, je přiznání tohoto ideálna jako samozřejmost zakotveno. Na druhé straně někteří zase nemají rádi obecný pojem hmoty.

Záleží tedy na samotném pojetí kategorie informace, jak na otázku o jejím vztahu ke hmotě odpovíme a pak také na argumentech, proč může či nemůže být prvotní či podstatnější než hmota sama, proč může či nemůže být základem reality. Čímž se také dostáváme ke druhému z uvedených okruhů. Poznamenat tu však ještě lze, že samotný autor uvedeného článku nedává na danou otázku žádnou zřetelnou explicitní odpověď. Ačkoli takové očekávání má přímo v názvu článku zakotveno.

Pokud jde o ten druhý okruh, tak John Horgan uvádí v tomto směru zřejmě dost reprezentativní stanovisko fyzika Rolfa Landauera, podle něhož je každá (all) informace hmotná (fhysical), to jest, každá informace je vtělena (embodied) ve hmotných věcech nebo procesech. Což ovšem – podle něho – neznamená, že všechny fyzikální věci jsou redukovatelné na informaci. A ještě dále je tu teze, že pojem informace nemá žádný smysl při absenci někoho, kdo má být informován, tj. bez vědomého pozorovatele, schopného volby.ˇČímž se rozumí člověk.

Docela pěkná motanice, řekl bych. A tak mohu i oponovat.

Úplný souhlas je tu s tezí, že každá informace je vtělena (obsažena, zakódována) ve hmotných věcech nebo procesech, tak jak je to třeba výše formulováno ve stanovisku ing. Valenty a jak je to od samého počátku obsaženo v mých úvahách. Zásadní rozdíl je ovšem v samotném pojetí podstaty (charakteru) informace. Podle Landauera – a zřejmě je tento názor sdílen v obci fyziků a jiných přírodovědců dosti široce, ne-li všeobecně- je každá informace fyzikální, tedy hmotná. Stejné pojetí je prezentováno i v uvedené obsáhlé knize Jamese Gleicka (527 stran), kde jedna (příslušná) kapitola má název „Information Is Physical“ Podle mého přesvědčení tomu tak není, ba je tomu právě naopak: každá informace, informace jako taková, an sich, je co do své podstaty, svého obsahu, jev nehmotný, je to reálně existující ideálno.

Problém je v tom, že v případě toho fyzikálního pojetí, se informace sama, jako taková, zaměňuje se svým záznamem. Hmotný je záznam informace, ne informace sama. Jinak, než prostřednictvím hmoty informace existovat nemůže, ona sama však hmotná není. Věta, napsaná na papíře nebo zobrazená na monitoru (stejně jako třeba nějaký obrázek) je hmotná záležitost, ale samotný obsah tohoto záznamu, čili samotná informace, kterou ta věta (nebo obrázek) obsahuje, je záležitost nehmotná, nehmotná substance. A stejně je to třeba i u našeho apriorního obrazu, obrazu naší tělesnosti ale dalších vlastností, toho, kdo jsme a jací jsme, tak jak je konkrétně uložen, zakódován ve hmotném útvaru dvojité šroubovice DNA, polymeru, obsaženém (v různé míře disponibility) v každé buňce našeho těla. Sám ten obraz , představující i případného zcela konkrétního budoucího jedince, je přirozeně nehmotný a jako takový je to informace. Příslušný polymer je záznam toho obrazu a ten zcela jistě hmotný je. Zároveň s tím je zde obsažen i předpis, tedy opět informace, jak při splnění příslušných podmínek, může být tento obraz budoucnosti (ideálno jako vyšité), obraz budoucího živého organismu, zhmotněn, a to buď cestou pohlavního rozmnožování nebo klonováním. Záznam informace a sama informace není tedy vůbec jedno a totéž.

V těchto souvislostech je tu pak i problém míry obecnosti v řešení vztahu hmoty a informace. Výše uvedená Landauerova teze o tom, že ne všechny fyzikální věci jsou redukovatelné na informaci, obecnost řešení zřejmě omezuje. Záleží ovšem na tom, co se tou redukovatelností vlastně přesně myslí. Pokud by to mělo znamenat, že ne ve všech fyzikálních věcech, ne ve všech podobách hmoty, je obsažena informace, že ne každá hmota je – v příslušném smyslu – i informací (tedy např., že foton ano, ten informaci obsahuje, nese, ale atom ne, nebo, že živá hmota ano, ale neživá hmota ne), pak by jistě ta spojitost hmoty a informace, jejich propojenost, neměla obecnou platnost, byla by to jen specifická záležitost. Ale možná, že se tou redukovatelností myslí něco jiného.

Ještě více se pak zužuje pojetí informace, jestliže k tomu, aby ten pojem měl vůbec nějaký smysl, se požaduje přítomnost vědomého pozorovatele, schopného volby. Tedy přítomnost člověka. V každém případě se tímto požadavkem kategorie informace zřetelně subjektivizuje, stává se jevem výrazně specifickým a místo celého pestrého světa informací, tak jak je pestrý i celý svět hmoty, tu máme jen jejich nejvyšší formu, tj. informace rozumové a jejich odvozeninu, informace ztechničtělé. Jde tu jistě v rámci celého toho pestrého světa informací o kvalitativně vyšší úroveň, ta však nespadla s nebe (jak si stále vlastně mnozí myslí), ale vznikla v rámci zcela přirozeného a nesmírně dlouhého evolučního vývoje, tak jak probíhal proces vzniku samotného člověka, na bázi všech jí předcházejících vývojových stupňů a druhů, včetně těch, které jsou primárně spojeny s vývojem samotného vesmíru.

Tato subjektivizace, vztažnost kategorie informace jen k člověku, k lidskému vědomí, je zde pak v tom článku velice zřetelně vyjádřena tímto stanoviskem, navazujícím na uvedenou Landauerovu „subjektivizační“ tezi: „Pokud by lidstvo zítra zmizelo, zmizela by veškerá informace s ním. Bezduché stroje, knihy, televizory a počítače budou stejně blbé jako kameny. Tento fakt vypadá zřejmě, ale je mnohými informačními nadšenci přehlížen“.

Věru skvělé! Hlásím se proto rozhodně k těm nadšencům.

Tak toto, pánové, snad nemůžete ani myslet vážně. Je přece evidentní, že kdyby zítra lidstvo zmizelo, tak by zmizely jen ty informace, které mají lidé uloženy ve své hlavě a tak jak by je tam právě uloženy měli. Ale nezmizely by ty lidské informace, které jsou uloženy ve všech těch blbých knihách, počítačích a dalších záznamových nosičích. A kdyby pozítří dorazili na tu naši matičku Zemi jiní dostatečně inteligentní tvorové našeho ražení odněkud z vesmíru, tak by pro ně jistě neměl být nějaký zvláštní problém, všechno to takto lidstvem nashromážděné a uložené informační bohatství postupně rozluštit a seznámit se tak s téměř veškerým duchovním světem člověka. Nebo alespoň s jeho valnou částí. Třeba by to pak byli schopni i trochu pochopit. Určitý problém by jim mohlo dělat změť jazyků a písem či některé technické finesy. Ale jistě by se mezi nimi našlo alespoň několik Champollionů nebo by to hravě zvládl nějaký ten jejich centrální počítačový mozek.
Jiná situace by nastala, kdyby po zmizení lidstva dorazili ti mimozemšťané třeba o několik tisíciletí později. To už by nejspíš všechny knihy zetlely a nějak se znehodnotily i jiné nosiče těch našich rozumových informací. Teprve tehdy by tím také zmizela valná čáat všech lidstvem vytvořených a nashromážděných poznatků a jiného duchovního bohatství, ne-li všechny tyto informace. Obecně platí, že informace stále existuje, dokud existuje její příslušný hmotný záznam a samotný nosič tohoto záznamu. Teprve s jejich zánikem zaniká i sama informace.


A dále.  Což takhle informace, které si vědomě sdělují nějakými varovnými skřeky či jinými zvuky jedni obyvatelé pralesa, když je zpozorován jak se blíží jejich silnější nepřítel? Nebo podrážděný štěkot vašeho psa před vaším domem, když kolem prochází cizí člověk? Nebo naopak radostný štěkot, když se vrací člen rodiny? A co včelí tanečky, kterými - jak se uvádí - jedny právě se vrátivší dělnice sdělují těm ostatním, kde že se nachází ještě dosud bohatý zdroj pylu? A tak by bylo možno pokračovat, těch příkladů z živočišné říše by se našel bezpočet. A to všechno nejsou informace?

Tak minimálně toto uvedené je okolnost, důvod, proč by zároveň s člověkem nezmizela veškerá informace. Zmizel by jen jeden její druh, sice vývojově nejvyšší, ale jen jeden. A to ještě jen v té míře, jak přímo vázán na živý mozek. Jenže ani to není všechno. I ten blbý kámen- zde reprezentující veškerou hmotu neživou - obsahuje informaci, vlastně celou spoustu informací. Takže zhodnotit uvedené stanovisko lze jen jedním způsobem: je nepravdivé, falešné a je to - ve svém jádru - mnohými oblíbený antropocentrismus par excelence.

Uvedeným přístupem, tj. na jedné straně tvrzením, že každá informace je fyzikální, hmotná a na druhé straně jejich subjektivizací, se celý problém, celé pojetí jevu informací, stává vlastně nesrozumitelným. Jestliže je každá informace hmotná, tak by zřejmě měly mít hmotnou povahu i naše poznatky o celém tom okolním světě, tedy informace v podobě našich myšlenek. Jejich obsah je ovšem evidentně nehmotný. Nebo že by se třeba i pojem „míti“ sám o sobě skládal z nějakých částic?

Tak tomu jistě není, žádná informace co do své podstaty nemůže být hmotná a lze jen zopakovat, že celá ta patálie vyplývá z toho, že sama informace, jako taková, tj. jako jev nehmotný, je ztotožňována se svým záznamem, který nepochybně a bez jakékoli výjimky hmotný je. Každá myšlenka je nepochybně nehmotná, i geniální i nevalná, ale bez příslušné hmoty, která tvoří náš mozek, nemůže ani vzniknout ani se zachovat a bez jiných složek hmoty se nemůže ani přenášet. Což platí i pro jakýkoli jiný druh informací, včetně těch, které jsou zakódovány v hmotě neživé. Na tomto základě je pak koncipováno celé navrhované obecné řešení, včetně vymezení podstaty všeho bytí (jsoucna) a mechanismu všeho dění, tak jak je to obsaženo v jednotlivých částech tohoto mého blogu.

Zbývá se ještě zmínit o tom třetím okruhu, tedy o tom, jak konkrétně, jakým způsobem je informace ve hmotě zakódována. Zde asi není ještě vše jasné, protože sama otázka ve své obecnosti je ještě nová, zdá se však, že by zde nemusely být nějaké principiální rozpory. Osobně považuji v tomto směru za nejzřetelnější příklad genetickou informaci, tak jak je reprezentována dvojitou šroubovicí DNA, kde je zřejmé, že příslušná informace o tom živém organismu je dána zcela určitým uspořádáním zcela určitých složek hmoty v jejich zcela určitých vazbách či/a reakcích. Pokud by to mělo platit obecně, pak by to znamenalo, že záznam informace je v principu dán strukturou hmoty resp., snad trochu šířeji řečeno, povahou, strukturou a příslušnými interakcemi příslušných složek v rámci  daného hmotného objektu.  Je tu ale asi ještě dost otazníků a tak tu pro mne jde jen o určitou první hypotézu.

Na úplný závěr bych se chtěl ještě jednou vrátit k tomu prvnímu okruhu, k té první otázce, tj., zda informace může či nemůže být základem reality. To, co bylo k tomu výše uvedeno pokud jde o samotné chápání reality, týkalo se vlastně jen jednoho jejího rozměru, jedné její podoby, řekněme statické. To jest chápání reality jako bytí. V tom případě informace – pokud v ní nespatřujeme jen jiné označení pro boží princip – základem reality, tj. všeho bytí, být nemůže a důvody byly uvedeny.

Realita má ale i svůj druhý rozměr, druhou podobu, řekněme dynamickou. To jest ve smyslu veškerého dění. V tom případě, pokud přijmeme za dané, jak navrhuji, že informace je kardinální podmínkou pohybu, řídícím momentem pohybu ve všech možných jeho podobách, podmínkou každé změny stavu čehokoliv v jakékoli časové dimenzi, že toto je její vlastní funkce, pak informace základem reality je. Bez informace žádné dění není možné.

Sama informace, jak neustále opakuji a zdůrazňuji, je ovšem ve svém bytí podmíněna hmotou, je ve hmotě zakódována a jinak existovat nemůže. Takže ty dvě substance tvoří jediný nerozlučný celek, v rámci něhož se ve své existenci nejen vzájemně ovlivňují, ale i vzájemně podmiňují. V tom spočívá princip jejich vzájemného vztahu, dialektický princip vzájemné podmíněnosti, jednota protikladů, zde ve své krystalicky čisté podobě.

Z toho ovšem plyne ještě i jeden další, a to zcela fundamentální závěr: právě tato vzájemná podmíněnost hmoty a informace vysvětluje jednosměrnost dění, jeho nekonečnost a také jeho plně deterministický charakter. Což je zase téma na jiné samostatné pojednání, protože se do toho plete i pojem času, náhody a jiné.

Tato vzájemná existenční a vývojová podmíněnost hmoty a informace také znamená, že žádná z těchto dvou substancí není á priori, v absolutním smyslu, prvotní nebo druhotná. O takové souvislosti lze hovořit jen tehdy, sledujeme-li jen nějakou výseč z toho nekonečného dění. Jakmile tu výseč rozšíříme nebo posuneme, postavení aktérů se změní, prohodí, z příčiny, impulzu, se stane následek, z následků příčina. V tomto smyslu byly také dané souvislosti ilustrovány v závěrečné kapitole „Úvah o jsoucnu“.

Ke kořenům všeho bytí

Úvod k „Úvahám o jsoucnu“

Josef Vaner


Předmětem následujících úvah jsou otázky, které, ač z hlediska každodenního běhu života, jeho problémů, starostí i strastí, jsou velice odtažité, přece jen tak či onak, v té či oné míře, trápí lidstvo či alespoň mnohé z lidí již od pradávna. V nejobecnější rovině se vztahují ke světu vůbec a dění vůbec. Řečeno terminologií, užívanou obvykle v daných souvislostech ve filozofii, jsou to hlubinné otázky, týkající se „všeho, co existuje“, „bytí“, „jsoucna“. Co, jak, proč, teď, před i potom v tom nejobecnějším možném rozměru. A hledají, navrhují nebo i nacházejí se ty či ony odpovědi.
Na tomto „metafyzickém“ poli (většinou se to chápe a tudíž i píše bez uvozovek) se pak filozofie, pokud se tím zabývá, stýká resp. střetává se dvěma sousedními, ale v principu proti sobě stojícími oblastmi – náboženstvím na straně jedné a vědou,specielně exaktními přírodními vědami, na straně druhé. Filozofie se tak v daných záležitostech ocitá někde jakoby mezi nimi.

Náboženství – budu teď mít na mysli především křesťanství nebo i další podobná monoteistická náboženství – má v dané oblasti zpravidla zcela jasno a tak i vystupuje. Jeho řešení jsou pevná, více méně navždy daná a jen velice nerado – pokud vůbec – na tom něco mění. Naproti tomu věda příslušné hlubinné odpovědi, směřující k podstatě věcí, neustále a trpělivě hledá, poznané zpřesňuje nebo i reviduje a stále více odhaluje příslušná tajemství. Od konkrétního se i ona stále více posouvá k obecnému a zcela obecnému. Z toho pak může a měla by čerpat i filozofie při vytváření svého pohledu, svého obrazu světa. Pokud ovšem chce.

Budeme-li poněkud konkrétnější, tak do dané předmětné oblasti patří především takové nadčasové, běžnému životu velice vzdálené, ale konec konců velice podstatné otázky, jako je vznik toho našeho pozemského a vesmírného světa, jeho povaha a nejhlubší základy, principy a mechanismus jeho fungování, směřování jeho vývoje a v neposlední řadě – místo a úloha člověka a jeho vědomí v tom všeobecném bytí.

Přístupy k řešení a hledání odpovědí na tyto otázky se v uvedených oblastech – a začasté i v rámci nich – přirozeně liší, a to nezřídka i zcela diametrálně. V rámci toho je tu pak třeba zvlášť zmínit přístup, kdy právě z hlediska člověka a lidstva je toto vše nazíráno a objasňováno.

Nejzřetelnější je to u náboženství. Zde je sice ústřední postavou Bůh-Stvořitel, ale vše se pak více méně redukuje na vztah Boha a člověka, člověka a Boha. Veškerá příroda je tu do značné míry nebo i vůbec věc vedlejší, druhořadá a svým způsobem existuje vlastně jen proto, aby sloužila člověku (jak si to i on sám myslí). Obecné jsoucno má zde proto také převážně nebo i výlučně duchovní povahu a Bůh sám je absolutním jsoucnem.

V těchto hranicích a z těchto hledisek jsou pak nabízeny i příslušné odpovědi. Zhuštěně řečeno, Bůh stvořil svět i člověka (k obrazu svému) a veškeré dění i v rámci každého jednotlivého lidského života se řídí jeho vůlí. Život ve své duchovní dimenzi existuje pak i po tělesné smrti a jsoucno tak zahrnuje i tento posmrtný život. I toto je zde považováno za součást bytí.

Ne příliš vzdálené tomuto chápání jsou i některé filozofické výklady. Rozhodně jich není málo a zpravidla je dost zřejmá i jejich spjatost s náboženstvím. Někdy výrazná, někdy trochu zastřenější. Z modernějších proudů lze tu třeba připomenout kreacionismus, inteligentní design apod. Duchovno v takových výkladech rovněž dominuje a v řadě případů je tu v rámci všeho bytí opět prvořadé postavení člověka a jeho vědomí. Až tak, že toto vědomí bývá prezentováno jako něco zcela výlučného, samostatného, co vlastně stojí mimo přírodu, vedle ní a nad ní. Z tohoto zorného úhlu se pak více méně vše i posuzuje. Neboli, uplatňuje se zde antropocentristický přístup.

Tyto náboženské a idealistické představy a vysvětlení týkající se jsoucna, všeho bytí, jeho podstaty, povahy, podoby a vývoje, včetně vzniku, povahy a postavení člověka, začala postupně narušovat a čím dál více i vyvracet věda, v prvé řadě exaktní přírodní vědy. Tak jak se postupně konstituovaly a rozvíjely.Dělo se tak nejednou, zejména v počátcích, v nelehkém a často i velmi tvrdém střetávání s institucionalizovaným i neinstitucionalizovaným náboženstvím, včetně krutého pronásledování nejen psychického, ale i fyzického.

Takovéto pronásledování – až na některé excesy- dnes už v principu neexistuje, věda se může svobodně rozvíjet a tak s každým desetiletím ne-li rokem se příslušné vědecké poznání stále více prohlubuje. Nicméně věda ještě nevyřešila všechno a tak i z tohoto důvodu – ponecháme-li stranou některé specifické rysy lidské psychiky – zůstává tu i nadále místo pro náboženské a příbuzné idealistické výklady a interpretace. Projevuje se to třeba v tom, že stvoření světa Bohem se dnes někdy posouvá až k momentu „velkého třesku“ a stvoření člověka ke stvoření samotného života prostřednictvím genetické informace. Tedy, pokud je náboženství k vědě a jejím prokazatelným poznatkům alespoň trochu tolerantní a smiřuje se s takto vynuceným ústupem od různých biblických dogmat. Nevzdalo ovšem nijak celkový boj o lidské vědomí a psychiku, kde pro to existují některé trvale příznivé předpoklady.

Pokud jde o samu filozofii, tak ta se ve vztahu k dané oblasti lidského poznávání pod vlivem soupeření vědy a náboženství – i když to jistě nebyl vliv jediný – postupně a definitivně rozpoltila na větev idealistickou, inklinující tak či onak k náboženství nebo jemu i plně poplatnou a větev materialistickou, inklinující k vědě a plně respektující její poznatky. Základní spor a rozdíl mezi nimi se pak ve svém základu redukoval a redukuje na problém prvotnosti a druhotnosti ve vztahu ke dvěma základním konstitutivním složkám všeho bytí. Čili zda platí prvotnost ideálna (ducha) a tudíž druhotnost, odvozenost, následnost materiálna (hmoty) nebo naopak. Řečeno s Biblí, zda na počátku bylo slovo a i nadále platí, že idea vždy předchází realitě nebo naopak, zda idea je jen produkt nejvýše organizované hmoty, našeho mozku, a že tudíž ideálno je jen odrazem materiálna.

Jiné řešení, řekněme něco jako kompromis, nabízejí pak různé varianty filozofického (metafyzického) dualismu, kdy se také na skutečnost nahlíží jako na celek, sestávající ze dvou protikladných daností, ovšem v principu samostatných, na sobě nezávislých, existujících jaksi vedle sebe. Uvádí se třeba, že Descartes rozlišoval skutečnost hmotnou a skutečnost v podobě schopnosti myslet, čili lidského vědomí a Kant říši nutnosti (příroda) a říši svobody, kde platí mravní zákon (a kde tudíž jde opět o oblast lidského vědomí). Ať tak či onak, je zřejmé, že obecně vzato, jde tu jen o trochu jiná pojmenování pro materiálno a ideálno, obecné protiklady, utvářející celek bytí (s tím, že reprezentantem ideálna je zde lidské vědomí).

Koncepce jsoucna, která je předkládána zde, v následujících Úvahách, nepatří k žádnému z uvedených hlavních filozofických směrů a tím méně je to nějaká koncepce náboženská. Nezakládá se ani na principiální prvotnosti či druhotnosti jedné či druhé z uvedených konstitutivních složek všeho bytí ani na jejich chápání jako složek samostatných a nezávislých. Je to sice v principu rovněž koncepce dualistická, ovšem postuluje naopak zásadní vzájemnou a přímo existenční podmíněnost obou těch protikladných složek.

Zcela podstatné při tom je, že ideálno se zde posunuje daleko za hranice jen lidského vědomí, ovšem v rámci zcela obecné interně přírodní roviny. Dáno je to tím, že za složku ideálna se zde považuje kategorie informace, informace jako zcela přirozený a zcela obecný jev. Informace v jejím absolutním pojetí, tedy ve smyslu jediného a všeobecného a tudíž i všudypřítomného reprezentanta ideálna v jeho reálné podobě. Ovšem ideálna nerozlučně, neoddělitelně spojeného s hmotou, s materiálnem v jakékoli jeho podobě. Tuto koncepci proto nazývám dialektickým dualismem. Blíže o daném pojetí informace pojednává i samostatná studie „O fenoménu informace“.

Zdá se, že daným pojetím problému ideálna a jeho sepjetí s materiálnem by mohla předkládaná koncepce jsoucna aspirovat i na to, že jde o zcela obecné řešení. Mohou tu však vznikat velice zásadní otázky. Takové obecné řešení, takové pojetí a vymezení jsoucna, podstaty a fungování všeho bytí, by totiž znamenalo, že platí jak pro situaci, kdy tu člověk jako myslící bytost, s jeho svébytným vědomím a duchovním světem, plným přijímaných i produkovaných informací, existuje, tak i pro situaci, kdy neexistuje. Má nebo může mít jsoucno jako určitá smysluplná kategorie nějaké své racionální místo i za předpokladu, že tu lidé nejsou (omezíme-li se jen na tu naši matičku Zemi)? Je možné, aby skutečně existovalo takové řešení, které by platilo jak pro ten náš lidský svět, tak i pro podmínky, existující po mnoho miliard let před objevením se živočicha rodu homo sapiens (nebo i po něm) a vůbec pro veškerý ten vesmírný svět?

Z pohledu dvou výše zmíněných velkých táborů, tj. vědy a strohého materialismu na straně jedné a náboženství a jemu blízkého idealismu, včetně koncepcí antropocentristických, na straně druhé, se budou odpovědi na tyto otázky velice, ba i zásadně lišit.

Začněme u té druhé skupiny. Zde – odmyslíme-li si skutečně existenci člověka- pozbývá vlastně kategorie jsoucna svůj smysl, ztrácí se důvod se tím vůbec nějak specielně zabývat. Neboť co zde s přírodou bez člověka a jeho vědomí? Co s Bohem, není-li člověk? Samo náboženství v tom případě vůbec odpadá, neboť ono samo je jen ryze lidská záležitost. A co tu ještě může zbývat pro dané idealistické ale i tradiční dualistické koncepce ve výkladu světa, když tu není lidské vědomí, jejich ústřední bod?

Jinak je tomu u vědy. Rozumí se u těch jejích oborů, kterých se vyloučení člověka nijak netýká a jejichž předmět zájmu zůstává i za tohoto předpokladu zachován. Což jsou vědy přírodní a některé další obecné vědy. Obecné kosmické bytí, včetně i jeho mimolidské živé složky tu dávno bylo, je a bude a tak je stále i co poznávat a vysvětlovat.

Problém tu ovšem je. Jsoucno – pokud by tyto vědy chtěly ten svůj předmět takto vůbec nazývat- je zde jaksi kategoriálně, co do podstaty, chudé, protože jen jednosložkové, a to ryze jen materiální. Jediným specifikem na této substancionální úrovni je zde pak to, zda se zkoumá hmota neživá nebo hmota živá. Dokonce i kyselina deoxyribonukleová, nositelka dědičné informace, je tu zcela přirozeně brána jen jako určitý hmotný útvar, polymer (sestávající v konečné instanci z vodíku, kyslíku, dusíku, uhlíku a fosforu) a nepřizná-li se mu něco podstatného navíc, tak takovým hmotným útvarem, byť nesmírně složitým, i zůstane.

A tak právě třeba zde, na tomto příkladě, jsme u jádra věci. To něco navíc, je zde totiž stejně podstatné, jako samotný ten polymer. To něco, to je v něm zakódovaná dědičná informace, přesně identifikující daný živý organismus, poskytující tak i kompletní obraz jeho budoucího rodového pokračování i s předpisem, jak tento pokračovatel bude vytvořen. A tato identifikace, obraz i návod, to už není substance hmotná, ale nehmotná, ideálno, nerozlučně ovšem vázané na hmotu, na její zcela určitou složkovou a uspořádanostní podobu. Jestliže pak tento případ nebudeme považovat za nějakou naprostou výjimečnost, ale jen za příklad jevu zcela obecného, tedy že v každé hmotě, v každé jednotlivé podobě materiálna je zakódována určitá příslušná informace a tím že se určuje řád věcí veškerých, pak i samotná kategorie jsoucna nabývá zcela jiné podoby a povahy a tím i významu. A znovu se tak může vrátit do lůna filozofie.

Jsem tedy přesvědčen, že určité místo pro filozofii tu je i za výše uvedeného předpokladu o neexistenci člověka. Přírodní vědy se totiž zcela přirozeně, ze své podstaty, nezabývají ideálnem a tak formulace koncepce jsoucna a jeho jednotlivých složek, odvíjející se od akceptace ideální podstaty kategorie informace a přiznání její všeobecnosti a nerozlučného sepjetí s hmotou, je zase zcela přirozeně záležitostí filozofie. A ta tak může vést, právě i s ohledem na výsledky přírodních věd, svoje úvahy o tom objektivním, všeobecném, na nás nezávislém reálném bytí, jsoucnu, o jeho podstatě, způsobu fungování či ještě dalších otázkách. Třeba i spolu s filozofujícími přírodovědci. A nic pak nebrání ani tomu, naopak je to žádoucí, přirozené a nutné, aby byl tento obecný objektivní pohled znovu rozšířen i na člověka, lidskou společnost a tím zároveň prověřena i obecná platnost navrhovaného řešení. Takto by se mělo i metodicky postupovat.

Navíc, jak již bylo řečeno, věda ještě zdaleka nevyřešila všechno a tak i z tohoto pohledu lze vést o všem, co nás v rámci vesmíru obklopuje, filozofické úvahy. Snad nejlépe vystihl svého času tuto situaci z pohledu filozofie a její úlohy na daném poli Bertrand Russel, když napsal: „Filozofie má být i smělá v navrhování hypotéz, týkajících se univerza, k jejichž potvrzení či vyvrácení není věda ještě disponována“ (citováno dle M.Andrle:“Whiteheadova filozofie přírody“, nakl. P.Mervart 2010, str.55).

S tím plně souhlasím. A právě o jednu takovou hypotézu, v daném případě obecného pojetí jsoucna, jeho podstaty a fungování, je v dané studii na základě zevrubnějších, ale i dosti volných úvah učiněn pokus. S tím výsledkem, že jsoucno, vše, co existuje, v obecnosti i v jednotlivostech, je duální celek protikladných substancí materiálna a ideálna, hmoty a v ní zakódované informace, substancí vzájemně se podmiňujících ve své existenci a vytvářející v celkovém souhrnu přirozený dynamický samoregulační systém s neustálou vývojovou proměnou bez začátku a bez konce.

Časoprostor a gravitační pole. A co dál

(Pohled se strany)
Josef Vaner

V ruštině existuje takové jedno úsloví, chcete-li moudrost: „So storony vidněje“. Tak uvidíme, co tady z jiného pohledu, tedy nikoli příslušně a ryze odborného, ale laicky uživatelského a filozofického, lépe uvidíme. Řeč při tom nebude o ničem menším, než o některých stránkách či problémech teorie relativity, tak jak to navozuje článek „Einstein opět vítězí ! Ale „o prsa“….“ v zářijovém čísle časopisu „21.století“(2011).

V článku se pojednává o výsledcích velkého experimentu, jehož cílem bylo testování dvou předpovědí obecné teorie relativity, týkajících se 1) zakřivení časoprostoru díky pouhé přítomnosti hmotného tělesa a 2) vzniku gravitomagnetismu v důsledku rotace hmotného tělesa ( a tedy opět jistého zakřivení toho časoprostoru). Prostřednictvím sondy Gravity Probe B šlo konkrétně o to experimentálně ověřit, zda relativně slaboučké gravitační pole Země (tedy rozhodně ne slaboučké vůči nám, stačí spadnout doma ze štaflí při výměně žárovky a víme, jak to s tou jeho slabostí je) skutečně způsobuje „zakřivení“, „ohnutí“ časoprostoru, tak jak to předpovídá obecná teorie relativity. A tedy konkrétně, nakolik se budou naměřené hodnoty shodovat s příslušnými matematickými propočty v obou sledovaných směrech.

Posuzování výsledků, jakož i vše, co souvisí s příslušnými teoreticko-matematickými a experimentálními stránkami problému, spadá plně do kompetence odborníků a proto k tomu také nemohou směřovat žádné moje poznámky. Jako laik a čtenář, který se v příslušné popularizační podobě o podobné věci zajímá, mohu však mít určitý názor na některé logické, prezentační a širší záležitosti a problémy, které s tím souvisí. Kromě jiného – což bude dále zřejmější - jde tu pak z mého hlediska i o to, nakolik se používaný terminologický aparát shoduje či rozchází s určitými základními filozofickými postuláty, týkajícími se výkladu světa. Tedy, pokud je za takové, tj. dané a pravdivé považuji. Což činím. K takovémuto druhu poznámek také směřuje další výklad. A hned musím také podotknou a předeslat, že zásadní a neočekávanou podporu k tomu hlavnímu problému, o který mi tu jde, jsem našel právě ve zmíněném článku, jehož autorem je Michal Andrle.

Začnu hned u samotného jádra problému a to je kategorie časoprostoru. Vždy jsem měl vůči této kategorii, vůči tomuto chápání čehosi velmi významného při výkladu světa nedůvěru a výhrady a to ze dvou důvodů. Za prvé proto, že při pročítání nejrůznějších popularizujících pojednání o příslušných problémech jsem měl vždycky dojem, že časoprostor se v té fyzice, u těch fyziků, v těch řešeních, chápe jako nějaký samostatný, svébytný jev, existující ve vesmíru mimo jeho vlastní náplň, tedy vně veškeré jeho hmoty, mimo hmotu, vedle hmoty, odděleně od hmoty, hmota že je do danosti toho časoprostoru jen jaksi umístěná. Což tak být nemůže. A velice mne to dráždilo. Byl to ale můj problém, nejspíš tomu fyzika rozumí jinak a je to nad moje chápání. Nicméně, pokračovat snad mohu.

Definiční poznámka: hmotou zde, v souladu s příslušným filozofickým určením, kde je to tak zapotřebí, rozumím souhrnné obecné označení pro všechny možné podoby materiálna, tak jak je zkoumá fyzika a další přírodní vědy. Tedy ne jen pro označení látkové podoby hmoty (jak je to běžné ve fyzice) ale i podoby energetické (kam v souladu s tříděním čtyř základních druhů interakce spadá jako samostatná a specifická forma i gravitace), případně jiných podob (temná hmota, temná energie…). Zároveň jsem přesvědčen, že takovéto souhrnné označení není samoúčelné, že by ho nejspíš měla mít i fyzika, neboť přece i na samotném počátku velkého třesku tu bylo něco jediné, což se teprve vzápětí začalo diferencovat. A filozofie se ve svém výkladu světa a podstaty jsoucna už vůbec bez takové souhrnné a zcela obecné kategorie nemůže obejít.

Druhým důvodem těch výhrad vůči kategorii časoprostoru je pro mne to, že se zde spojují do jednoho jevu, do jedné kategorie, dvě naprosto rozdílné substance – čas a prostor. To je stejné, jako kdybychom od dvou zcela různých vlastností nějakého předmětu, např. cihly, která je co do konzistence tvrdá a co do barvy červená, odvodili jednu souhrnnou vlastnost – tvrdočervenost. A říkali, že cihla je tvrdočervená. Tedy říkat to můžeme, ale z hlediska racionálního a seriozního pojednávání o té věci je to zjevný nesmysl. V nějakém komediálnu by se to ovšem použít mohlo. A stejné je to – podle mého drzého názoru - i s časoprostorem. V jedné své dřívější písemnosti jsem to dokonce nazval kočkopsem. Fyzika zřejmě měla nebo dosud i má k zavedení tohoto pojmu nějaký ryze svůj a asi i seriozní důvod, ale jak se ukáže dále, tak to vlastně není až tak horké. Pokud by přistoupila na to, co je uvedeno níže, mohla by ho vlastně klidně postrádat a nahradit ho i pro laika zcela srozumitelným ekvivalentem. Ku prospěchu věci.

Teď prosím čtenáře, aby ještě nepráskl dveřmi, protože právě o tom hlavním, tj. o možnosti úplného vyřazení časoprostoru ze související kategoriální výbavy, se bude dále pojednávat. A to dokonce – jakkoli se to může zdát podivné- s přispěním samotného Einsteina. Tak jak k tomu dává podnět jeho teze, připomenutá M. Andrlem v uvedeném článku.

Nejprve, nicméně, považuji za účelné zůstat ještě chvíli u těch avízovaných filozofických základů. Neboť právě a především ony jsou pro mne tím výchozím důvodem pro odmítání kategorie časoprostoru. Ostatně ty základní postuláty, o kterých teď bude řeč, si filozofie jen tak sama ze sebe nevymyslela, ale zformulovala je právě na základě poznatků přírodních věd. Zpřesnit ovšem musím, že jde o filozofii materialistickou, přidržující se tvrdě reality.

Ty postuláty jsou následující:

- Hmota je základní konstitutivní složkou resp. podmínkou všeho, co existuje. V realitě zvané vesmír (a jinou zatím neznáme) neexistuje absolutně nic, co by nebylo hmotné nebo hmotou podmíněné.

( Vlastní doložka: podle koncepce dialektického dualismu, kterou na jiném místě ve vztahu k jsoucnu navrhuji, jsou tu základní konstitutivní složky dvě, a sice hmota, jakožto veškeré materiálno a informace, jakožto reálné ideálno. Obě složky jsou rovnocenné, od sebe neoddělitelné a vzájemně se podmiňující. Ale o to tu teď nejde).

- Hmota existuje tak a jen tak, že se pohybuje ( buď ve smyslu změny stavu nebo polohy nebo obojího). Pohyb je způsob existence hmoty. Odtud čas jakožto projev tohoto pohybu. Čas mimo hmotu a její pohyb neexistuje a nemůže existovat. Z našeho lidského poznávacího hlediska je čas měřítkem pohybu, jakéhokoliv dění.

- Hmota sama je vždy i prostorem, prostor je tvořen, poskládán hmotou. Neexistuje prostor an sich, mimo hmotu nebo bez hmoty.

- Čas a prostor jsou imanentní atributy hmoty, formy, podoby, projevy hmoty, jsou od ní neoddělitelné, neexistují a nemohou existovat jako nějaké samostatné entity. A jsou to také zcela rozdílné její vlastnosti, rozdílné jevy.

- Dalším atributem hmoty je i teplota, rovněž podmíněná jejím pohybem.

( Vlastní doložka: podle koncepce dialektického dualismu je neoddělitelným atributem hmoty i informace).

- Hovoříme-li o času a prostoru, tak hovoříme o hmotě, jejích různých charakteristikách.

Potud zobecňující filozofický pohled. Časoprostor jako nějaký samostatný jev, samostatná entita, ani jako nějaká sloučená vlastnost, „tvrdočervenost“, v něm nemá místo.

A teď o té neočekávané podpoře, které se ve zmíněném článku ( pro mne, nikoli ve vztahu ke mně) dostalo stanovisku, že v případě časoprostoru nejde a nemůže jít o nějaký samostatný jev. V pasáži nazvané „Hmota, gravitace a časoprostor“ tam jeho autor Michal Andrle ve vztahu k Einsteinovým teoriím relativity píše: „Propojení hmoty, pohybu a gravitace do jedné konzistentní teorie mělo skutečně epochální důsledky, které převrátily dosavadní představy o vesmíru na hlavu. Časoprostor přestal jako samostatná entita existovat již ve speciální relativitě a teď dostal v relativitě obecné ještě více „na frak“. Einstein totiž udělal ještě další významný krok – prohlásil, že gravitační pole není vlastně nic jiného, než časoprostor sám“. (Proloženo mnou J.V.)

No vida. Ba více – bravo! Tak že bych zde nebo i jinde, a to hodně opožděně, bojoval proti větrným mlýnům? Protože fyzikové se již dávno časoprostoru zřekli?

Vypadá to, že ne. Vlastně určitě ne, jak o tom svědčí i řada dalších pasáží v tom článku. Navzdory uvedenému Einsteinovu vyjádření a závěrům, které by se z něho, podle mého názoru, měly vyvodit. Což můžeme zkusit.

Jestliže totiž to uvedené takto Einsteinem skutečně zformulováno bylo, to znamená, jestliže gravitační pole není vlastně nic jiného než časoprostor sám, pak zcela jistě platí, mělo by platit, i opačné, ekvivalentní tvrzení, že časoprostor sám není nic jiného než gravitační pole. Jestliže A=B, pak jistě i B=A. A z lingvistického hlediska jde pak o synonyma, což by třeba mohli využít tvůrci křížovek pro fajnšmekry.

A pokud to tedy platí, pak jistě by neměly být žádné námitky proti tomu, aby se termín časoprostor, specielně v zájmu srozumitelnosti, z příslušných úvah, bádání a pojednávání prostě vyškrtl a místo něho se všude mluvilo jen o gravitačním poli. Což je naprosto nepochybně zcela reálná a i srozumitelná fyzikální veličina. I pro laiky. A bylo by vymalováno. A hned by se dalo lépe dýchat.

Uvedená záměna a redukce nemá a neměla by jen nějaký formální význam. Naopak, mělo by to hluboký racionální a užitečný smysl. Ony totiž ty dva pojmy nejsou vůbec rovnocenné. Zatím co časoprostor, jak jsem přesvědčen a jak také uvádí autor článku s odvoláním na teorie relativity, není žádná reálná samostatná entita,ale jen teoretická fikce (viz na konci přiložený výklad M. Andrleho) gravitační pole  takovou samostatnou entitou je. Je to zcela reálný, nezpochybnitelný a měřitelný fyzikální jev, i když stále ještě tajemný. Ve svém základním významu je gravitace jev každému zcela srozumitelný a pochopitelný, neboť se s ním setkáváme doslova při každém svém kroku, počínaje těmi prvními pokusy tak činit.  O časoprostoru to takto jistě říci nelze. Až na tu tajemnost, ta nepochybně přesahuje všechny meze. Takže danou a velice žádoucí terminologickou záměnou, terminologickým opatřením, odvíjejícím se od uvedeného Einsteinova vymezení, dostalo by se tak všechno, o co v dané oblasti konkrétně jde, z říše čistě teoretických a vlastně i obrazných virtuálních konstrukcí do zcela reálné a i zcela srozumitelné polohy. A o obojí by tu přece rovněž mělo jít.

Ani teď, prosím, ještě nepráskat dveřmi a šetřit příslušným výrazivem na adresu autora nebo s tím alespoň posečkat. Protože při ujasňování si celé té záležitosti lze a vlastně je i nutno udělat ještě jeden, z mého hlediska i zcela zásadní a rozhodující krok.

Především, pokud by se takto, tedy jak uvedeno, terminologicky postupovalo, tak by se ze „zakřiveného“ časoprostoru stalo „zakřivené“ gravitační pole. A to není málo. Ba je to podstatné. Tím by totiž byl zároveň učiněn i ten další a zcela zásadní krok k pochopení toho, o co tu konec konců jde, o jaký reálný a „hmatatelný“ základ toho všeho se zde jedná. Tak, že to může být pochopitelné i laikovi. A tímto základem a od něho se odvíjejícím problémem „zakřivenosti“, „ohýbání“, není nic jiného, než nahuštěnost hmoty v daném místě vesmírného prostoru. Tím je v principu dána i příslušná gravitace a gravitační pole, s příslušnými bližšími určeními. A stává se tak srozumitelným i problém, o který tu šlo – experimentální ověření parametrů gravitačního pole Země, ustanovených resp. předpověděných příslušnými teoretickými výpočty.

Z laického hlediska či vnímání je uvedená spojitost mezi tím základem, tj. nahuštěností hmoty v daném prostoru, a gravitací, včetně příslušného jejího dosahu, velice srozumitelná. Víme přece, že třeba na Měsíci je v důsledku jeho menší hmotnosti, menší nahuštěnosti hmoty v tom jeho prostoru, gravitace podstatně slabší, než u nás na Zemi a dokonce jsme to mohli sledovat i v televizi na záběrech z výprav Apollo. A také víme, že nějaké takové plavné poskakování by vůbec nebylo možné třeba na Jupiteru, neřku-li na Slunci, i kdyby to tam jinak bylo třeba stejné příjemné jako tady na Zemi. Byli bychom tam tak trochu rozmačkáni. Víme také – třeba opět z toho letu Apolla – že gravitační pole Měsíce je z hlediska jeho reálného dosahu a praktického vlivu menší, než je tomu u gravitačního pole Země a ta že zase v tomto směru zaostává za některými jinými planetami. A tak je tomu i ve všech jiných případech. Takže ty souvislosti jsou zde evidentní. A podle toho se budou lišit i příslušné číselné veličiny.

Nahuštěnost hmoty – řeč je o té hmotě, která nám je zatím ve své látkové a energetické podobě celkem dobře známá, nikoli o zatím blíže neznámé temné hmotě a temné energii – tedy nahuštěnost této hmoty je v jednotlivých částech, místech, bodech vesmíru velice rozdílná. Tím se liší i síla a rozmístění gravitace a tedy i podoba gravitačního pole. V těch místech vesmírného prostoru, kde je přítomno hmotné těleso (nahuštěná látková podoba hmoty), je gravitační pole přirozeně zcela jiné, než tam, kde takové těleso přítomno není. V mezihvězdném a mezigalaktickém prostoru je nahuštěnost (té naší) hmoty velice velice malá, je dána jen všudypřítomným elektromagnetickým vlněním (zářením) a tím i gravitační pole má zde pak zcela jinou podobu. Tak jak je to podmíněno a jak to odpovídá jen zcela nepatrnému gravitačnímu působení samotných fotonů.

Ta či ona lokální nahuštěnost hmoty v daném místě vesmírného prostoru není ovšem dána jen samotným přítomným látkovým tělesem (rozumí se včetně jeho případné atmosféry). Přispívá k ní – byť nepatrně – i z vesmíru dopadající elektromagnetické záření a také – i když v míře ještě více nepatrné - to prolétající záření, které k sobě dané těleso díky své gravitaci přitahuje, „ohýbá“. Což může být u velmi hmotných těles i patrné. A jelikož je gravitace také jen jednou specifickou a samostatnou formou energie – a tudíž i hmoty v jejím všeobecném vymezení – pak součástí té nahuštěnosti je i samo gravitační pole .

Největšími přeborníky v nahuštěnosti hmoty – podle toho, co je dosud známo – jsou černé díry. Což jsou takové ty vesmírné stoupy, kde se z té nejslabší interakce (síly), tj. gravitace, stává interakce nejsilnější a které v důsledku toho, nejen že polykají všechny okolní látkové složky hmoty, ale i složky energetické, všechno to pak semelou napadrť, zruší všechny existující hmotové struktury, až zbude jen jakýsi absolutní prazáklad a ten pak po překonání určité kritické hranice své velikosti nejspíš vyplyvnou v nějaké jiné prostorové dimenzi. Čímž zruší i samy sebe. To ale lépe vědí odborníci. A pokud zatím ne, tak na to časem určitě přijdou. O nesmírně vysoké nahuštěnosti hmoty ( včetně té „ohnuté“ a pak z valné části i spolknuté složky elektromagnetického vlnění) a tomu odpovídající nesmírné gravitační síle a rozsahu gravitačního pole tu ale nelze pochybovat.

Můžeme tedy trochu rekapitulovat a uzavírat. Jestliže by se příslušné výklady o zkoumaném předmětu opíraly důsledně o uvedenou Einsteinovu tezi o totožnosti gravitačního pole a časoprostoru a o poznatek, že časoprostor nepředstavuje žádnou samostatnou entitu a chtěli se držet důsledně reálných fyzikálních veličin, tak se bez té vlastně virtuální kategorie časoprostoru můžeme klidně obejít. Aniž by to jakkoli uškodilo referování o výsledcích příslušného bádání, ba naopak, stalo by se to srozumitelným. Ostatně, samotný experiment, o kterém se v uvedeném článku pojednává, byl přece zaměřen na měření gravitace, jak o tom svědčí i samotný název příslušné sondy: Gravity Probe.

Zjištěná data se tedy týkají gravitace, gravitačního pole a podle toho by se proto měly příslušné veličiny i interpretovat, případně nazývat. A neunikat do fiktivního světa časoprostoru. Jenže ten si fyzikové nenechají vzít, mají ho asi raději, než gravitační pole. Jak o tom ostatně svědčí i v článku uvedená slova J.A.Wheelera, který - podle nich - shrnul jádro Einsteinovy teorie takto: „Časoprostor říká hmotě, jak se má pohybovat, hmota zase časoprostoru, jak se má ohýbat“.

Nemohu si dovolit být ironický, i když by si to právě řečené také zasloužilo. Reálná informace z toho výroku plynoucí, specielně pro snazší, srozumitelnější a věcné chápání toho, oč tu jde, je mizivá. Oč lépe, srozumitelněji a správněji by to znělo, kdyby se respektovalo to Einsteinovo ztotožnění časoprostoru s gravitačním polem. Pak bychom četli: „ Gravitační pole říká hmotě, jak se má pohybovat, hmota zase, gravitačnímu poli jak se má ohýbat“. Jasná zpráva. V každém případě pokud jde o tu první část (i když to téměř jistě nevyčerpává celou problematiku pohybu hmoty). Vždyť na tom vlivu gravitačního pole na pohyb hmotných těles je třeba – mimo mnohé jiné a závažnější - založen prakticky celý kosmický výzkum pomocí sond ( pohybují se tak, jak jim vždy po vypnutí jejich vlastní hybné síly nadále velí už jen jednotlivá gravitační pole planet a Slunce). A i ta druhá část výroku je zřejmější, protože je jasné, o jaký podřízený vztah gravitačního pole se zde jedná. A jakmile toto začneme trochu konkretizovat, nemůžeme dospět k ničemu jinému, než k tomu, co je vlastně notoricky známo - závislosti gravitačního pole, jeho rozsahu a případných jiných charakteristik, na hmotnosti daného tělesa, čili nahuštěnosti látkové podoby hmoty v daném místě vesmírného prostoru.

Čímž se také dostáváme k těm obrazným a vlastně také i tak trochu nešťastným označením „zakřivenosti“ či „ohýbání“. Dost nám o jejich problematičnosti a konec konců – podle mého názoru – i neopodstatněnosti a zmatečnosti, může napovědět obrázek, který je v pojednávaném článku také uveden a vyskytuje se porůznu v té či oné obdobě i jinde. Je to zobrazení Země, visící nad jakousi pavučinou, jakoby se propadající do jakési sítě, s vysvětlujícím textem: „ Země svou přítomností „zakřivuje“ časoprostor podobně, jako míč prověšuje síť, do níž je zavěšen. Právě toto zakřivení měla naměřit sonda Gravity Probe B“.

Obrázek je to hezký, ale naprosto zcestný a zavádějící. Za prvé tím, že navozuje představu a vlastně i kodifikuje časoprostor jako nějakou samostatnou entitu. Což je na jiném místě zcela oprávněně popřeno. A za druhé, přestaneme-li tolerovat zde nezbytnou dvojrozměrnost provedení, pak je zřejmé, že stejně prověšovaná síť by musela být zakreslena i z protilehlé strany, protože i tam je nepochybně příslušný časoprostor, a pak ještě zleva a zprava a také i z páté, desáté i padesáté strany, neb všude jde o totéž. Takže Země – míč by musela prověšovat síť toho časoprostoru současně se všech stran. Což evidentně nelze, je to čirý nesmysl a tudíž také žádné zakřivení toho matiččina okolí se zde v tomto smyslu ani nekoná. Jestliže je ta naše drahá matička Země skutečně v něčem „ zavěšena“, tak je to gravitační pole Slunce a to je zase, i celou svou soustavou planet a dalších těles, „zavěšeno“ v gravitačním poli naší Galaxie Mléčné dráhy.

Jestliže se tedy žádné „ zakřivení“ nekoná ve smyslu nějakého zavěšení do nějaké imaginární sítě imaginárního časoprostoru, pak je tu otázka, jestli se nekoná v nějakém jiném smyslu. Neboli, co to „ zakřivení“ reálně vlastně je.

Ten jiný smysl může být – v souladu s uvedenou Einsteinovou identitou – jen jediný: že se „zakřivuje“ gravitačního pole. A pak jde o to, co to může reálně znamenat. Jisté jsou v tomto směru - i pro laika - alespoň dvě věci: 1) že síla gravitace je přímo závislá na velikosti a konzistenci (hmotnosti) daného látkového tělesa, neboli, na nahuštěnosti hmoty v daném místě vesmírného prostoru a 2) že gravitační síla ubývá se čtvercem vzdálenosti od daného tělesa. Tyto skutečnosti samy o sobě ovšem sotva mohou navozovat potřebu nějaké další specifikace gravitačního pole ve smyslu jeho zakřivení. Leda by se tím myslela nějaké pomyslná koule, za jejíž hranicemi již daná gravitace dosahuje jen nějakých podlimitních hodnot.

Mohou tu ovšem být nebo i jsou některé jiné okolnosti, které na podobu gravitačního pole možná nějak působí, například nehomogenita daného hmotného tělesa, nějaká specifika v jeho pohybu, dosahy či rozprostření vnějších gravitačních polí nebo ještě něco jiného, co nějak deformuje podobu toho našeho gravitačního pole oproti nějakému ideálnímu stavu. To by měli vědět jiní. Obávám se však, že o toto vše v tom inkriminovaném termínu „zakřivení“ nejde. A jestliže ne, pak ta „zakřivenost“ reálně není nic jiného než příslušná nahuštěnost hmoty, míra, rozsah této nahuštěnosti. Tak velice se lišící třeba jen v jednotlivých místech naší sluneční soustavy.

A můžeme spět k nějakému závěrečnému shrnutí či hodnocení.

Podle standardní užívané terminologie se věci mají tak, že jestliže do „prázdného“, „rovného“ mezihvězdného prostoru, kde není nic jiného než elektromagnetické vlnění a zcela zanedbatelné gravitační pole, vložíme hmotné (látkové) těleso, dojde tam, v tom místě, k „zakřivení“ časoprostoru.

Jestliže toto konstatování upravíme s ohledem na uvedenou Einsteinovu identitu, bude to znít tak, že v tomto místě došlo k „zakřivení“ gravitačního pole.

Reálně se ale nestalo nic jiného, než že se tam v tom místě výrazně zvýšila nahuštěnost hmoty a vzniklo tam, právě v důsledku toho, i odpovídající, nesrovnatelně větší a silnější gravitační pole. Jaký je v tomto směru ten rozdíl oproti původnímu stavu, to se už tedy umí dávno spočítat a teď byl učiněn pokus to i experimentálně ověřit.

Jestliže je pak toto těleso uvedeno do rotace, nějakou rychlostí rotuje, vytvoří se tam i ten gravitomagnetismus, jakýsi další moment gravitačního pole. A i u toho se ví, jak ho kvantifikovat a i on byl předmětem toho experimentálního ověřování.

Nebylo by tak to, oč tu jde, takto lépe srozumitelné? Bez toho neuchopitelného časoprostoru? Pro mne určitě ano a možná, že i pro někoho jiného.

Na závěr bych si dovolil, ovšemže také čistě laicky, uvést určitou představu o struktuře té nahuštěnosti hmoty.

Ve zcela obecné poloze by zde bylo možno rozlišovat tři kategorie : nahuštěnost universální (energetická), nahuštěnost specifická (látková) a nahuštěnost kombinovaná.

Nahuštěnost universální (energetická) existuje, je rozprostřena, absolutně všude ve vesmíru a ve své "čisté" podobě, tj. bez přítomnosti látkových těles je takto v zásadě vyplněn (vytvořen) mezigalaktický a mezihvězdný prostor. Není jistě všude stejná, absolutně stejnorodá, jsou zde ty či ony lokální odlišnosti.

Specifická (látková) nahuštěnost je vždy lokální a ve své "čisté" podobě existuje ve formě hmotných (látkových) těles. V širším měřítku lze pak do této kategorie zařadit i velká kosmická uskupení těchto těles jako jsou galaxie a planetární soustavy.

Je zřejmé, že tato specifická nahuštěnost existuje vždy v rámci a v kombinaci s nahuštěností universální a máme tu tudíž co do činění i s nahuštěností kombinovanou. U této kombinované lokální nahuštěnosti lze pak rozlišit (identifikovat) tři její stupně (podoby, kategorie): nahuštěnost primární, sekundární a terciární.

Primární nahuštěnost je dána (reprezentována) samotným tím tělesem, jeho látkovou substancí a v rámci toho mohou tu pak ještě existovat (existují) ještě další interní stupně, jako třeba v případě Země zemské jádro, plášť, zemská kůra, atmosféra.

Sekundární nahuštěnost – je reprezentována samotným gravitačním polem, gravitací, tak, v tom rozsahu a síle, jak je to podmíněno a vyvoláno tím tělesem a jeho rotací.

Terciární nahuštěnost - je reprezentována relevantním dopadajícím, odráženým, vyzařovaným případně i jen přitaženým (ohnutým) elektromagnetickým vlněním. Zvláštním a zcela výjimečným případem v rámci tohoto třetího stupně, této třetí kategorie, je uměle vytvořené elektromagnetické vlnění v našich zemských vysílačích všeho druhu. Dokud tyto vlny definitivně neopustí relevantní okolí Země a nestanou se součástí kosmických energetických polí. Tato terciární nahuštěnost je, přirozeně, zcela nicotná v porovnání s nahuštěností primární.

Celková nahuštěnost hmoty a její sféra v prostoru látkových těles je pak dána všemi těmito vlivy a stupni.

V principu toto strukturování odpovídá i úplnému základu všeho, co souvisí s hmotou, tj. existenci čtyř základních interakcí (sil). Gravitační interakce je jednou z nich a samu gravitaci a gravitační pole tak z příslušnosti ke hmotě, jako jedné z jejich podob, nelze nikterak vyřadit.

Tak, a může začít cupování. Nebo že by na tom všem snad něco bylo?

Příloha: Odezva autora referenčního článku Michala Anderleho

Vážený pane Vanere,

konečně jsem si našel maličko času, abych Vám odpověděl. Vlastně to ani
nebude řádná odpověď, jen několik poznámek k Vašemu textu. Z nedostatku času
půjdu rovnou k věci a tak se může stát, že budu vypadat příliš neomaleně.
Mějte však napaměti, že píši se vší úctou a nedělám si patent na rozum.

Zdá se mi, že Váš text se skutečně trefuje do významného místa. Na první
pohled by se chtělo říci, že jde o místo, které vzniká jaksi uměle -
nedorozuměním mezi tím, jak fyzikové skutečně myslí a tím, jak si lidé
myslí, že fyzikové myslí. Nefyzikům a nematematikům totiž nelze
zprostředkovat fyzikální myšlení jinak, než slovy běžného jazyka. Na této
úrovni pak nutně dochází ke zkreslením, daným na jedné straně nešikovností
fyziků na půdě, která jim není vlastní (tj. vše mimo rovnice), na druhé
straně tím, že se popularizace myšlenek fyziků často chopí lidé, kteří
fyziky nejsou a produkují proto neadekvátní metafory. Z tohoto úhlu pohledu
bych řekl asi následující:

Pojem časoprostor: ve vokabuláři fyziky se tento "kočkopes" ocitl díky
speciální relativitě, naplno pak díky její geometrické reprezentaci
vypracované H. Minkowskim. Tato "čtyřrozměrná varieta" je plochá, její
základní metrickou rovnicí (Pythagorovou větou aplikovanou na diferenciály
souřadnic). V této rovnici, která vyznačuje metriku variaty, vystupují 4
kartézké souřadnice: 3 prostorové a 1 časová. Potud tedy prakticky stejná
věc, jako v klasické mechanice newtonovské. Nebýt ovšem Lorenzovských
transformací, které boří jednotu koordinát pro všechny soustavy. Jinými
slovy - nelze počítat s tím, že existuje jedna univerzální vztažná soustava,
tedy analogie "obřího akvárie bez stěn", které je vůči všem událostem v něm
preexistentní (Newtonovo "sensorium Dei" ve 4 rozměrech). Detaily celé
argumentace jsou složitější (řadu lze nalézt v rekapitulační kapitole v mé
knize, pochopitelně také v řadě knih jiných - za všechny bych doporučil
např. Vopěnkovy "Rozpravy s geometrií"), zde jsem se soustředil jen na
aspekt čistě matematický. V obecné relativitě je problém ještě o něco
složitější, zásadní půdorys je však zděděn z relativity speciální.
Východiskem a výdobytkem relativity tedy je, že "časoprostor" jako takový
(preexistentní ať již jako "forma názoru", řečeno s Kantem, či jako forma
existence), je teoretickou fikcí. Existují pouze vztažné ramce, vůči nimž
pohyb popisujeme. Pojem "časoprostor" tedy vlastně není přesný - jedná se
jen o popis, který v obecné relativitě spadá v jedno s vyřešením tenzoru
energie a hybnosti - tedy popis "lokální" torze vzhledem k jistému
referenčnímu rámci.

Na této úrovni tedy vypadá přežívání pojmu "časoprostorů ve vookabuláři
fyziky jako přežitek, zavedený pouze pro oporu představivosti laiků. Ale teď
zpět k tomu, proč se mi zdá Váš útok na pojem časoprostoru relevantní. Ono
je to totiž často tak, že tuto pomůcku nevědomky používají i fyzikové sami
(nepředstavitelné věci, ke kterým počítání v obecné relativitě patří, si
zkrátka musí také nějak představovat - tomu se nelze vyhnout). První potíž
je v tom, že tyto pomocné představy ovlivňují i jejich způsoby, jak spolu
mluví a pochopitelně také to, co z těchto rozhovorů odposlechne veřejnost.
Druhá, a ještě důležitější, je však v tom, že slova mluvené řeči, která
vyjadřují jisté základní představy, které leží v základu různých fyzikálních
popisů (dejme tomu "ontologie") do značné míry určují i další směr bádání. V
tomto smyslu je atak laiků (nejen nefyziků, ale například filosofů) na
základní výkladové pojmy fyziky zcela legitimní záležitostí.

Nyní k dalšímu problému: časoprostor a gravitace. Ano, klasický problém
obecné relativity. Jak víme, je s ní velký problém - dává totiž gravitaci
(která byla vedle elektromagnetismu jednou ze dvou sil, které byly známy
fyzice Einsteinovy doby) těžko zdůvodnitelnou přednost. Proto je dávo jasné,
že OTR nemůže být posledním slovem fyziky - neinkorporuje toriž organicky
další 3 dnes známé interakce, které jsou tak krásně usazené ve "standardním
modelu". Poro Einsteina je časoprostor skutečně gravitačním polem se všemi
jeho torzemi, "kvantová teorie gravitace", kterou musí každá další jednotná
teorie být, však nic takového tvrdit nemůže. Dnešní strunové teorie, které
jsou vážnými kandidátkami na jednotnou teorii pole, pracují nikoliv s
časoprostorem, ale se 11ti rozměrnou varietou (existují pochopitelě i
vícerozměrné alternativy k OTR, např. Kaluza-Kleinova teorie). Proto bych
sám za sebe pojem časoprostor pro fyziku zachoval, byť spíše
časoprotorprostorprostorprostorprostr atd. Vymazání časoprostoru z fyziky
platí jen pro OTR.

Hlavní potíž, na kterou jsem se snažil v článku hlavně poukázat, spočívá v
tom, že i když OTR dnes stojí mimo všechny snahy současných fyziků, je stále
teorií neuvěřitelně robusní (tj. odolala neuvěřitelně velkému počtu snah o
experimentální vyvrácení). Je tedy zřejmé, že postihuje velmi významný
aspekt skutečnosti, s nímž je při budování všech dalších teorií třeba
počítat.


Omlouvám se občasnou zmatenost a přeskoky ve výkladu, píši velmi narychlo a
"z patra". Snad jen poslední věc: popularizace vědy a věda sama nejsou
totožné záležitosti. Popularizace (i z úst těch nejpovolanějších) bude vždy
do jisté míry zavádějící. Ve fyzice, kde představivost zasvěcenců vede do
značné míry matematika, to platí mnohem více, než ve vědách jiných. S tím je
třeba při četbě popularizační literatury počítat a číst ji opatrně. Což Vy
děláte...


Zdraví

Michal Andrle

O fenoménu informace

Hledání podstaty a širší souvislosti - úvod do problematiky
Josef Vaner

V tomto příspěvku není – samo o sobě – předmětem pozornosti to, co se obvykle informacemi rozumí (zpráva, sdělení, poučení, údaj apod.) či odpovídající vymezení tohoto pojmu z hlediska kybernetiky, informatiky, matematiky nebo jiných nauk. To by zde ostatně nemělo ani žádný smysl, neboť poznatky v tomto směru jsou dostatečně obsáhlé, známé, podrobné a uznávané a pravděpodobně by k nim vlastně zatím neměli moc co dodat ani příslušně kvalifikovaní specialisté.
Smysl je zde jiný. V krátkém nástinu, který může sloužit i jako určitý úvod k celkově širší problematice, řešené jinde (viz pozdější odkaz) chci dát k uvážení takový pohled na kategorii informace, který směřuje k tomu nejobecnějšímu a nejpodstatnějšímu, co lze o tomto jevu říci, tj. k jeho obecné podstatě. V tomto smyslu tu jde o určitý výsledný filozofický pohled, filozoficko-gnoseologické určení a zařazení. To by pak případně mohlo představovat i určité novum v dané oblasti, pokud tak ovšem nebylo někde někdy někým již učiněno.
Redukce nejrůznějších jevů na jejich holou podstatu mnohé děsí či alespoň odrazuje. Neboť – řečeno s klasikem – šedivá je každá teorie, věčně zelený je strom života. Leč právě k dopátrání se té podstaty – kromě i řady dalších zásadních úkolů – směřuje úsilí každé opravdové vědy a vědecké činnosti.
Tak fyzika se v tomto směru, ve svém předmětu zkoumání, postupně a s plnou prokazatelností dopátrala k atomům a jejich struktuře, k fotonům a jejich povaze, noří se stále hlouběji do nitra hmoty, k jejím zcela elementárním a ještě elementárnějším částicím, jejich vazbám, utvářecím silám atd. A tím tedy i k nejhlubší podstatě všeho materiálního. Dosažené výsledky jsou fascinující, pátrání však stále pokračuje.
Stejně tak i biologie, ve svém předmětu zkoumání, se při tomto hledání podstaty, nejhlubších základů všeho živého, dopátrala až ke genetické informaci a jejím konkrétním hmotným nositelům a nabídla nám – jako zatím poslední prokazatelný a ucelený výsledek – obraz dvojité šroubovice DNA. A pátrání rovněž dále pokračuje.
Současné tzv. teorie všeho pátrají zase po určující podstatě všeho vesmírného dění. Jsou – podle J.D.Barrowa v jeho excelentní knize „Nové teorie všeho“ (nakladatelství Argo/Dokořán, 2008) – založeny na víře, že vesmír je algoritmicky stlačitelný, že existuje zkrácené vyjádření logiky, z níž vyplývají všechny vlastnosti vesmíru. Čili, jde o hledání jakési podstaty všech podstat.
A stejnou otázku o podstatě toho, co nás zajímá, si můžeme a i musíme klást i v případě jevu zvaném informace. Přesněji řečeno – o společné podstatě všech těch konkrétních případů, které pod toto kategoriální zařazení patří nebo je tam lze zařadit. Neboť svět informací je opravdu pestrý a různých druhů, poddruhů a skupin informací je celý přehršel.
Můžeme začít třeba od toho, že vše, co obsahuje právě zakoupené dnešní číslo vašeho oblíbeného časopisu, jsou – obecně vzato – jen a jen informace. Informacemi je ale také všechno to, co obsahovala a budou obsahovat i všechna jeho další čísla. A všechna čísla všech jiných časopisů a novin, co jich jen ve světě existuje. Jen a jen informacemi je i obsah všech knih, které kdy byly vydány, projektů a výkresů, které byly v konstrukčních kancelářích zpracovány, všechny zprávy, obrazy a hudební produkce všech rozhlasů a televizí, vše, co lze najít na internetu, obsah všech naších rozhovorů, promluv a samomluv, ale i všech myšlenek, které se nám nevyřčeny rojí v hlavě atd.atp. Obecně vyjádřeno – informacemi je vše to, co je v nejrůznějších podobách produktem činnosti naších mozků, naší duševní činnosti.
Jenže toto vše je ale jen jeden druh informací. Sice velice důležitých, ale nikoli jediných. Jestliže mi bude prominuta terminologie vlastní provenience, pak tyto informace můžeme označit jako rozumové.
Od nich je pak odvozen jiný druh informací, těch, bez nichž není zejména náš současný život již ani představitelný, těch, které člověk deleguje na různé vnější nositele, ukládá je do nejrůznějších mechanismů a soustav, aby tak zajišťoval jejich příslušnou činnost. Nejčastěji se tak dnes toto delegování, uložení a funkční osamostatnění děje v podobě počítačového softwaru. Z nedostatku jiné invence nazývám tyto informace informacemi „ztechničtělými“.
Přímo s mozkem resp. vyšší nervovou soustavou jsou dále spojeny i informace zcela jiného rázu, a sice informace emocionální. Tedy ty, jež , jak dobře víme, hrají často tak velkou roli v našem rozhodování.
Tím ale svět informací ještě zdaleka nekončí.Velevýznamným druhem, vývojově původnějším, než jsou informace rozumové, jsou informace vjemové, tj. zachycené a zaregistrované informační podněty, pocházející v naprosto rozhodující míře ze zdrojů ve vnějším prostředí. Ať již jsou tímto zdrojem objekty živé či neživé přírody. Vjemovými informacemi jsou tak jednak ty, které jsou spojeny s našimi smysly, jednak další pocitové informace, které získáváme prostřednictvím dalších nervových receptorů našeho těla. Jsou to tedy celkově informace zrakové, sluchové, čichové, hmatové a chuťové a dále informace, které nám zprostředkovává pokožka a jiné orgány, např. jako pocity tepla, chladu, vlhkosti, tlaku, ale také a zejména bolesti či ještě jiné.
Obecně se tento druh informací – v různých podobách a úrovních, původně i velmi jednoduchých či zárodečných a získávaných i prostřednictvím jiných druhů čidel – týká všech živých organismů. Jejich příjem, zpracování a uchovávání (v té či oné potřebné míře) je jednou ze zcela základních podmínek existence těchto organismů a jejich vývoje (rozumí se v příslušných příhodných přírodních podmínkách). Reagování na ně je pak vlastně i základem darwinovského evolučního procesu.
Dále jsou tu informace regulační. Ty lze rozdělit – stále jsme na půdě živé přírody a zvolené vlastní terminologie – na vyvolané a automatické.
K těm prvním patří – máme-li teď na mysli nás samé – pokyny z mozku různým svalům jako například: vstaň, jdi, nakloň se, otoč se, obrať hlavu, kousej, usměj se atd. atd. atd. Svaly prostě musejí dostat příslušný pokyn, příslušnou informaci co mají dělat, ať již je její původ v rozumu nebo v emocích. A velmi těžký problém pro člověka nastává, když se v důsledku přerušení těch či oněch nervových cest, tedy medií pro přenos informací, jako třeba u vozíčkářů, nemůže příslušný volní informační impuls na místo určení dostat a potřebný pohyb se tak nemůže uskutečnit.
K těm druhým patří informace, které zajišťují činnost mnoha našich dalších životních orgánů, specielně těch vnitřních. A procesů s nimi spojených. Přičemž se tak děje – což je zásadní – mimo naši vůli a vědomí, neboť zdroj té informační regulace je (především nebo vůbec) v těch orgánech samotných Tato druhá skupina regulačních informací – ve srovnání s tou první – je tudíž také pro zachovávání samotného života podstatnější.
Přirozeně, že tyto vnitřně zakodované regulační informace existují a plní svoji funkci – vždy v příslušné konkrétní míře a podobě – i u dalších živočichů a jiných živých organismů. V každém případě jsou tyto informace, specielně ty automatické, rovněž jednou z nutných podmínek existence a fungování živých organismů a tudíž i trvání života vůbec.
A teď se tedy konečně dostáváme i k tomu vůbec nejdůležitějšímu, nejpodstatnějšímu, ale i nejprvotnějšímu druhu informací zabezpečujících vlastní život, k nejzákladnější podmínce existence a trvání života (rozumí se v příslušných vhodných podmínkách na straně neživé přírody) a to jsou informace genetické. Bez nich není život reprodukovatelný a tedy ani možný. To platí i na úrovni každé buňky a zvláště pak na úrovni, zajišťující reprodukci rodu.
Není zde ovšem účelem a ani k tomu nejsem povolán, rozvádět zde nějak blíže, co to genetická informace je, co všechno do této kategorie patří, jak se tato informace postupně formovala a rozvíjela od nějaké její nejprimitivnější podoby až do jejího nejsložitějšího obrazu- genomu pro živočišný druh homo sapiens. Atd. Musí zde proto postačit jen uvedená základní konstatace a charakteristika.
Tím se výčet jednotlivých druhů informací prozatím uzavírá. Je k tomu nutno jen dodat, že tyto jednotlivé druhy - tak jak se vztahují k živé hmotě, kam patří i člověk a pomineme-li na chvíli informace "ztechničtělé" - neexistují nějak zcela odděleně, nezávisle na sobě, ale že tvoří potřebnou soustavu, že se tak či onak, v té či oné míře vzájemně podmiňují, ovlivňují, doplňují a působí tak v nás a pro nás nakonec jako jeden celek.
To působení - pomineme-li informace regulační automatické a informace genetické - zajišťuje a zprostředkovává v naprosto rozhodující míře náš mozek. Jestliže bychom ho měli v těchto souvislosteh nějak obecně definovat, pak musíme konstatovat, že mozek je orgán (v technické mluvě bychom řekli zařízení) jehož jedinou, ale zato zcela principiální a i náležitě složitou funkcí je přijímání, zpracovávání, ukládání, generování (uložených) a vytváření (nových) informací. Nic jiného náš mozek v principu nedělá - ovšem v součinnosti s celou nervovou soustavou a také v návaznosti na ni.
Tento náš veledůležitý orgán je ovšem výsledkem velmi velmi dlouhého a postupného vývoje života na Zemi, speciálně v rámci všech nám předcházejících živočichů a všech jejich předchůdců. A proto obecně také platí, že všechny ty vyjmenované funkční činnosti a součinnosti, které jsou vlastní našemu mozku, jsou v té či oné míře či podobě zastoupeny i u všech jiných živých organismů, byť třeba jen ve velmi primitivní, jednoduché či zárodečné podobě.
V tomto směru je pak také možno konstatovat, že vůbec první nově vytvořenou informací byla zřejmě nějaká první prapůvodní informace genetická, zajišťující rozdělení a tedy i identickou reprodukci jistého prapůvodního článku života, prapůvodní buňky. Vznikla zde na Zemi v jistých zcela specifických a příhodných přírodních podmínkách v nějaké té předchůdkyni vlastní živé buňky. A to - s ohledem na ty podmínky - zcela nutně a zákonitě, na základě příslušných vyvolávaných fyzikálních a / či chemických reakcí a procesů, neboli na základě přijímaných, zpracovávaných a ukládaných vjemových informací, pocházejících z vnějšího neživého přírodního prostředí (viz níže). Absolutní zárodek našeho mozku vznikl a existoval tedy již na samém počátku vzniku života zde na této planetě Zemi.
V tomto smyslu, ve všech těchto souvislostech, je také jasné a jisté, že veškerý život, v jakýchkoli jeho podobách, je založen na informacích, je jimi podmíněn a že právě ony, spolu s příslušným materiálním základem, příslušnými hmotnými podmínkami a složkami hmoty, vytvářejí jeho vlastní náplň a běh.
Jsou to právě informace, jejich určité konkrétní druhy, co činí z hmoty neživé hmotu živou, jež se pak za příhodných vnějších materiálních podmínek dále rozvíjí, rozpestřuje a kultivuje.
K ochlazení pocitu vyjímečnosti a nadřazenosti nás lidí, který může dosahovat až velmi samolibých projevů, je tu možno dodat, že bez vjemových, genetických a regulačních informací život existovat nemůže. Ovšem bez informací rozumových a tím spíše „ztechničtělých“, které jsou právě nám vlastní, se klidně obejde. Takže, člověče, moc si nevyskakuj. Život tu pořád možná ještě bude, i když my, lidé, tu už dávno nebudem.
Ale teď již zpět k vlastnímu jádru problému, k vlastní původně položené otázce, tj. o podstatě informací. Tedy k tomu, co je všem uvedeným druhům společné, čím všechny informace konec konců jsou.
U nejvyšší dosažené formy (podoby) informace, jak je známe, tj. myšlenek, pojmů apod., je od nepaměti známé a zcela nesporné, že je to něco zcela jiného, zcela odlišného, než jsou nejrůznější hmotné objekty (tzn. i včetně různých forem energie). Myšlenky, pojmy, slova – to jsou nehmotné jevy, nehmotné substance, čili ideálno. V jakémkoli slově, ale ani v jakémkoli jiném produktu našeho mozku, nenajdeme z hlediska jejich vlastního obsahu, vlastní identity, ani ždibec něčeho hmotného, žádnou částici ani žádny jiný strukturní prvek spoluvytvářející materiální svět.
V tomto je tedy zřejmě zcela jasno a žádné spory tu být nemohou. Věděli to vždy i všichni přesvědčení a znalí filozofičtí materialisté a znám je v tomto směru i výrok Marxe, když konstatoval, že výrobek vzniká a existuje nejdříve v hlavě svého tvůrce, tj. ideálně a pak teprve je vytvořen materiálně. A že tedy – volně doplněno – ideálno v daném smyslu reálně také skutečně existuje.
Jde nyní jen o to, zda toto vymezení obecné podstaty rozumových informací lze rozšířit i na jakýkoli jiný jejich druh, tak jak byly výše charakterizovány. Tvrdím, že ano, že jakýkoli vjem, genom, regulační nervový impuls, tedy jakýkoli jev, který lze zařadit do kategorie informací (což znamená, a to je nutno zdůraznit, kvalifikovat ho i jako jev, který vždy i něco předurčuje) je z hlediska svého vlastního obsahu, své identity, jevem nehmotným, čili že svou podstatou je to ideálno.
Matoucí – a to je ovšem zcela zásadní záležitost – zde může být to, že jakákoli informace, jakéhokoli druhu je vždy neoddělitelně spojena s hmotou (rozumí se hmotou v jejím zcela obecném vymezení, tj. jako veškerého materiálna v jeho nejrůznějších podobách, tzn. i včetně její energetické či ještě jiné podoby). Informace je s hmotou spojena ba přímo svázána ve všech směrech – pří svém vzniku, přenosu, zpracování, uchováváni i realizaci. Dá se předpokládat nebo je to i téměř jisté, že to spojení má podobu zcela určitého uspořádání zcela určitých složek hmoty, jak je tomu specielně u genetické informace. V každém případě je informace ve hmotě vždy zcela určitým způsobem zakódována. Rozhodně žádná informace, tak jak tento jev zatím známe, nemůže existovat mimo hmotu, vně hmoty, bez hmoty jako svého nositele. Informace z hlediska své všeobecné podstaty je tedy ideálno, vázané na hmotu. Je to ideálno, ale existuje jen a jen prostřednictvím hmoty,ideálno obsažené ve hmotě, zakódované ve hmotě.
Možná může být toto vymezení i sporné, ale spíš je to jen obtížné k pochopení.V každém případě má uvedené chápání podstaty informace a jejího sepjetí s hmotou dalekosáhlé poznávací důsledky. A to zvláště tehdy, položíme li si ještě navíc otázku, zda je informace spojena skutečně jen s hmotou živou. A odpovíme li na ni, že nikoli, že je rovněž, i když v jiné podobě, jako jiný velký svébytný druh, spojena i s veškerou hmotou neživou. Tedy, že je také v této hmotě nějak obsažena, zakódována a že i zde se přenáší a působí. Jsem přesvědčen, že takto tomu skutečně i je. Jakož i někteří či dokonce mnozí jiní.
Není to žádná spekulace Zkusme si položit třeba jen následující otázku: obsahuje světelný paprsek,který k nám přilétá ze Slunce a ještě z nesčetného množství jiných hvězd ze všech konců vesmíru, nějakou informaci (nějaké informace) či nikoliv? Cožpak bychom vůbec něco o vesmíru věděli, kdyby tomu tak nebylo? Ostatně fyzikové s kategorií informace ve vztahu ke hmotě neživé v určitých souvislostech a v určitém svém pojetí již dávno běžně pracují ("informace nesená fotonem", "přenos kvantové informace" a j.)
Konkrétně je zde možno uvést např. vyjádření dříve již zmíněného J.D. Barrowa, významného kosmologa, teoretického fyzika a matematika, který v uvedené své knize napsal: „Pokud se částice mění v této chvíli na druhém konci vesmíru, pak částice zde a nyní to nemůže vědět, alespoň do té doby, než bude světelný signál schopen proběhnout od jedné ke druhé.“ (str.112).
To ovšem neznamená nic jiného, než že se zde existence a přenos informace i v rámci neživé hmoty připouští, nebo se to dokonce považuje za samozřejmé. Ve stejném duchu, i když ve mnohem obecnější poloze, vyznívá i jeho – J.D. Barrowa - konstatování, že jedním ze dvou hlavních směrů pátrání po podstatě všeho (do něhož je zapojeno již dlouhou dobu – pod rubrikou „teorie všeho“ - i mnoho dalších vynikajících mozků, nositele Nobelových cen nevyjímaje) je nazírání na vesmír jako na „obrovský počítač, procesor informace“ a kdy pak je možno resp. i nutno „v zákonech přírody… spatřovat jistou formu softwaru“(str.203).
A samotný obsah softwaru – což není nic jiného než určitý soubor informací- je nepochybně nehmotný. Je ovšem příslušným způsobem zakódovan v příslušných hmotných nosičích. Ke stejnému závěru o informační podstatě přírodních zákonů jsem před několika lety ve svých "Úvahách o jsoucnu" nezávisle rovněž dospěl.
Dále na podporu tvrzení, že i v neživé hmotě je obsažena informace (jsou obsaženy informace), lze uvest i nepochybně významné sdělení prof. Stanislava Karpinského z Varšavské přírodovědecké univerzity na kongresu Společnosti pro experimentální biologii, konaném v roce 2010 v Praze, tak jak o tom ve svém prosincovém čísle téhož roku na str. 24 referuje časopis "21. století".
Jádrem tohoto sdělení - v daných souvislostech - je konstatování, že v laboratořích uvedené univerzity bylo experimentálně prokázáno - pokud stručně shrneme to nejpodstatnější - že rostliny si dokáží "zapamatovat" informaci zakódovanou ve světle.
První část tohoto sdělení, o existenci "paměti" i u rostlin, plně koresponduje s výše uvedeným obecným vymezením souvislostí mezi informacemi a životem vůbec. To znamená, kdy se považuje za dané, že přijímání, zpracovávání a uchovávání informací platí pro veškeré živé organismy. A tedy, že paměť resp. "paměť" tu existuje od samého počátku a je jednou z podmínek existence života. Jinak by například nemohl vzniknout a existovat pud sebezáchovy a další podobné funkce, tak jak existují již i u těch nejprimitivnějších organismů.
Druhá část sdělení pak podporuje tu ještě obecnější hypotézu o neoddělitelné přítomnosti informace (informací) v jakékoli podobě hmoty (v jejím zcela obecném vymezení). Neboť světelný paprsek jistě není v tomto ohledu nějakým zcela výjimečným případem, jedinou podobou neživé hmoty, pro kterou by to platilo. To by byl zjevný nesmysl.
Je zřejmé, že vztah informace a hmoty obecně a v rámci toho z hlediska hmoty neživé je tak dozajista problémem velice zásadním a existují v tomto ohledu i zcela jiná pojetí samotné kategorie informace, její podstaty, než jak je to prezentováno zde. Proto se k teto problematice ještě vracím v samostatném dodatku s názvem "Ještě ke vztahu informace a hmoty". Zde již zůstávám u toho základního tvrzení, že informace je obsažena v každé hmotě, že co do podstaty je to jev nehmotný, od hmoty samé ovšem neodděliutelný a že samotný obsah té informace je vytvářen určitým (příslušným) vnitřním uspořádáním daného fyzikálního objektu, určitým uspořádáním příslušných jednotlivých elementů a jejich reakcí.
Vzniká tu pak ovšem v těchto souvislostech zcela zásadní otázka: proč je vlastně informace ve hmotě obsažena, jaká je její funkce. K tomu, abychom mohli na tuto otázku bez nějakého mystického fantazírování odpovědět, je nutno si připomenout jeden rovněž zcela zásadní vědecký poznatek: hmota existuje jen tak, že se pohybuje, pohyb je způsob existence hmoty. Absolutní klidový stav hmoty neexistuje, absolutně vše je v neustálém pohybu. Relativní stálost některých předmětů v našem okolí nás nesmí mýlit, neboť je tu zcela nepochybně permanentní pohyb elementárních částic, ze kterých se tyto předměty skládají a pak i kosmický pohyb, jehož jsou součástí. A vysvětlením tohoto pohybu, nestálé změny stavu, vysvětlením veškerého dění, je právě ve hmotě zakódovaná informace. Informace je podmínkou pohybu, předurčuje ho, je jeho řídícím momentem. V tomto smyslu je informace i obrazem budoucnosti. Bez informace je pohyb nemyslitelný a reálně nemožný (vzpomeňme na vozíčkáře). Neboli,vzato zcela obecně, bez informace je nemožná i sama existence hmoty. Informace je podmínkou existence hmoty, stejně tak, jako je zase hmota sama podmínkou existence informace. Je to dialektický vztah vzájemné podmíněnosti.
Pokud toto vše, jak jsem přesvědčen, takto skutečně je, tzn.,že informace, jakožto nehmotná substance, reálné ideálno, je v nějaké podobě a vždy integrální součástí každé hmoty, jakéhokoli jejího druhu či podoby a že na ní vždy zcela určitým způsobem zpětně působí (což je její vlastní funkce), pak ty dalekosáhlé poznatkové, filozoficko-gnoseologické důsledky jsou zjevné. Zkusme uvést alespoň ty hlavní:
- informace je všeobecným a jediným reprezentantem ideálna v jeho reálné podobě
- informace jako reálné ideálno je stejně všeobecným a všudypřítomným jevem jako hmota sama
- informace a hmota tvoří jeden nedílný a nerozdělitelný celek, jednotu protikladů a jejich samostatnost je jen stroze relativní
- žádná z těchto substancí neexistuje a nemůže existovat samostatně, nezávisle a odděleně od té druhé
- obě tyto substance existují ve vztahu vzájemné podmíněnosti
- ideálno v této soustavě vystupuje v podobě materiálna, materiálno se projevuje v podobě ideálna ( např. DNA je v prvním případě chemická látka, polymer, ve druhém případě je to obraz a projekt daného organismu)
- ani jedna z těch dvou složek není tudíž také nějak obecně, principiálně, a priori, prvotní a ta druhá odvozená, druhotná; platit to může vždy jen pro určitou dějovou výseč v rámci celkového vývojového procesu
- informace plní v tomto celku funkci interního "hybatele", předurčuje pohyb hmoty v jakékoli jeho podobě a v jakémkoli okamžiku; není to ovšem nějaký hybatel vnější, ale ryze interní a ne také nějaký počáteční, ale permanentní a odvěký
- vše co existuje, je tvořeno dvěma a jen dvěma základními substancemi – hmotou a informací
- jsou jen dva relativně samostatné světy, ve kterých žijeme: svět hmoty (materiálna) a svět
informací (ideálna)
- tyto dva světy tvoří pak spolu jeden jediný a jednotný celkový duální svět – reálné jsoucno.
- klíčem k pochopení podstaty jsoucna je pochopení podstaty kategorie informace, její absolutně všeobecné povahy, jejího vztahu ke kategorii hmoty a její funkce v rámci jejich protikladné jednoty
- vzájemný vztah uvedených dvou základních složek, kostitutivních substancí reálného jsoucna, představuje pak i vlastní mechanismus jeho fungování jako samoregulačního systému; výsledkem je jeho neustálý vývoj a to jako kontinuální spojitý evolučně- revoluční proces bez začátku a bez konce
- z pohledu klasifikace různých filozofických směrů či náhledů je zřejmě možno pro označení dané koncepce zvolit termín dialektický dualismus.
Podrobněji se pokusil autor tyto problémové okruhy nastolit a rozvést v původní studii "Úvahy o jsoucnu", tak jak to lze nalézt na internetu na adrese: jsoucno.blogspot.com nebo: O informaci a jsoucnu Josef Vaner.