PES

Několik poznámek k základním otázkám všeobecného bytí.

Na úvod jedna zdánlivě nesouvisející. Myslím, že lze souhlasit s názorem, který svého času v naší vzájemné korespondenci vzpomenul prof. Šmajs, s odkazem na jednu dřívější diskusi, že z filosofického hlediska v pochopení a uceleném řešení kardinálního problému osudového střetu všeobecné lidské kultury, specielně v podobě současné vyspělé civilizace, s rodnou pozemskou přírodou, je „pes zakopán v ontologii“. V jejím chápání a v příslušných širších souvislostech. Tak jak se celým tímto komplexem ve svých pracech zabýval. Nemyslím však, a jistě to tak nebylo ani míněno, že jen v tomto případě. V odpovídajícím  racionálním, na vědu navazujícím, tj. i dynamickém, evolučním pojetí ontologie jakožto - v obecném náhledu – vrcholové součásti filozofie tkví totiž v určitých souvislostech její důležitý a svým způsobem i východiskový a inspirativní význam. Je to zcela legitimní a zastřešující oblast lidského poznání a poznávání nebo alespoň – ve své obecnosti – ta či ona základní představa o nejhlubších základech všeobecného bytí. V tom i bytí rodu homo sapiens. Se svými důsledky pro lidské konání, myšlení, vědomí a povědomí. Trochu problém, i dost velký, je v tom, že v ní samé, v té ontologii, i v jejím uvedeném smysluplném chápání, je až dosud, pokud mohu soudit, a stejně obrazně vyjádřeno, také „zakopán pes“. A ne ledajaký.

 Ve smyslu často užívané charakteristiky jakožto „výkladu světa“ má obecně ontologie několik hlavních úrovní či podob. Z nich nejhlubší rovina je ta, kde se příslušný vědecký, s vědou související, o ní se opírající, na ni tak či onak, třeba i v podobě hypotéz navazující či s ní přímo totožný výklad střetává s jeho většinou lidstva vyznávaným náboženským pojetím (kterým se zde rozumí nám nejvíce známé a blízké monoteistické pojetí biblické). A kde jsou tyto dva náhledy ve zřetelném protikladu.

 Na úrovni těch nejhlubších základů jde tu v zásadě o tři základní otázky a příslušné odpovědi. 1) Je absolutním jsoucnem nadpřirozený, vševědoucí, všemohoucí, ale jinak nám blíže neznámý a nepoznatelný Bůh, nebo je to nám známý reálný svět ve smyslu veškeré materiální kosmické náplně se svými příslušnými doprovodnými atributy (čas, prostor, neustálý pohyb….)? 2) Byl tento náš kosmický svět stvořen (z ničeho, Bohem) nebo přirozeně vznikl z něčeho rovněž materiálního, existujícího od věčnosti do věčnosti (Herakleitos a d.) a trvá v podobě nejrůznějších a nespočetných transformací, včetně – v případě multikosmu – „velkých třesků“, tedy cestou neustálého pohybu, změn, dění? 3) Je zdrojem, hybatelem, tvůrcem tohoto dění, včetně průběhu života každého člověka boží vůle, nebo něco jiného, rovněž přirozeného, vnitřního, obsaženého v samotném tom materiálnu, v každé jeho jednotlivosti a zajišťující jeho samopohyb?

 Odpovědi na prvé dvě otázky se strany racionálního myšlení, průkazného poznání nebo alespoň dostatečně logicky opodstatněných hypotéz či dohadů jsou známy a v otázkách samých v principu uvedeny. Jde o příslušné nenáboženské, vědecké pojetí. Spíše rozpaky – pokud mohu soudit – trvají však v daném směru v odpovědi na třetí otázku. I když určité, častěji spíše dílčí a ne zcela jednoznačné výroky tady jsou. S nemnohými výjimkami, např. Barrow v práci „Nové teorie všeho“ – vesmír jako procesor informace, zákony přírody jako software. Moje stanovisko je zde v principu stejné a jednoznačné. Tímto universálním hybatelem, tvůrcem, předurčovatelem každého dalšího dění v rámci universa, včetně naší planety a života na ní, ať již dění prostého reprodukčního nebo vývojového, je informace, v materiálnu samém obsažená, zakódovaná, v jeho uspořádanosti „oděná“ a prostřednictvím něho, a ne jinak, cestou nejrůznějších vnitřních a vnějších interakcí se také realizující. V tomto smyslu je informace absolutní ontická danost, sama o sobě, svou podstatou (!) ovšem nehmotná, ideální. A to skutečně, nikoli jen zdánlivě kvůli svému materializovanému projevu, způsobu existence. A vytvářející tak spolu s materiálnem nejhlubší neoddělitelnou substancionální dvojjedinost, dualitu veškerého bytí = dění. Nerozlučnou jednotu materiálna a reálného ideálna, hmoty a informace. Nacházejících se ve vztahu vzájemné existenční podmíněnosti. Hmota, materiálno je podmínkou existence informace, informace je podmínkou existence hmoty.

 Ponecháme-li stranou nebo odmítneme-li náboženský výklad světa tak jak byl naznačen v uvedených otázkách, zůstane nám ta druhá strana, to co je možno nazvat racionální ontologií, její základní ustanovení. To pak – ponecháme-li stranou samotnou kategoriální rovinu problému - může být chápáno staticky, jen jako určitý stav bytí, čímž to ovšem přestává být racionální, nebo jednoznačně dynamicky, s důsledně prioritním respektováním dynamiky všeho bytí, jeho nepřerušovaného pohybu, dění, vývoje, evoluce. Což je také jediné skutečně vědecké pojetí. Racionální a evoluční ontologie je tak ve svém základním smyslu jedno a totéž.

 Klíčové místo v tom všem chápání a výkladu zaujímá v dřívějších textech na bázi řady relevantních odkazů navržená obecná ontologická teorie informace. S vymezením čtyř základních definičních znaků informace jako ontologické kategorie – 1)absolutní všeobecnost výskytu, 2) neoddělitelná existenční spojitost s hmotou, materiálnem, 3) její nehmotná (ideální) podstata a 4) tvůrce pohybu (universální hybatel). A také s vymezením jejích základních velkých na sebe vzestupně navazujících vývojových druhů – informace přináležející 1) k hmotě neživé, 2) ke hmotě živé, 3) k lidskému vědomí a 4) informace „ztechničtělé“ (počítačové programy ad. vyúsťující dnes ve fenomén umělé inteligence). Tak jak lze tyto druhy vysledovat z pohledu planety Země. Co do podstaty stejně, ale v jiném, konkrétnějším označení a  bez explicitního vyčlenění uvedeného 4. vývojového stupně tyto velké druhy uvádí a analyzuje i M. Veverka ve své znamenité encyklopedické práci shrnující obsah, poznatky racionální ontologie na bázi vědy „Evoluce svým vlastním tvůrcem“. A to jako: 1) protoinformace (za „něco jako informace“ označuje i 4 základní interakce částic a pole, dosud nejhlubší pohled do nitra všeho materiálního bytí) 2) informace biochemické a 3) informace sémantické. Rozdíl oproti předchozímu je zřejmý. Dané třídění a označení totiž také znamená, že za skutečné, „plnohodnotné“ informace jsou považovány jen ty, které jsou spjaty s hmotou živou a s lidským vědomím. Výše navržená zcela obecná, ontologická teorie informace se 4 základními definičními znaky a 4 velkými vývojovými druhy je však zatím spíše popelkou. Specielně s ohledem na konstatovanou nehmotnou postatu informace a její funkci jakožto tvůrce pohybu, jakéhokoliv vývojového či prostého reprodukčního procesu, jakékoliv změny (za vším hledej informaci). Zdá se, že ontická universalita informace není ještě dostatečně pochopena a uznána. Neustále o tom svědčí i různé pořady či pojednání (i ze strany renomovaných vědců), kde konec konců jde právě o záležitost informace v jejím obecném postavení a funkci, ale ona sama není při tom vůbec zmiňována. Takže, je-li pro pochopení mnohého „pes zakopán v ontologii“, pak pro pochopení ontologie jakožto shrnujícího racionálního „výkladu světa“ je tím „zakopaným psem“ informace. Od ní, od příslušné obecné ontologické teorie informace se zde pak to nejpodstatnější, tj. chápání a vysvětlování všeobecného bytí jakožto dění, jakožto vývojového, evolučního procesu, od „velkého třesku“ až po – zatím – naší současnou civilizaci, i odvíjí. Společně se zahrnutím i mnoha dalších hledisek. Tak jak je to excelentním způsobem, na bázi relevantních vědeckých poznatků a vlastního celkového pojetí zpracováno ve výše již zmíněné obsáhlé a mimořádně přínosné publikaci JUDr. Miroslava Veverky. Nakonec ještě jedna veledůležitá poznámka. Funkce informace jakožto hybatele obecně znamená, že předurčuje – a to vždy – určité budoucí dění. Je to ovšem primárně jen určitý potenciál. Aby se tím hybatelem stala reálně, musí do jejího příslušného „hardwarového“ nositele nastat přísun energie. Samotný nainstalovaný počítačový program co by určitý souhrn informací předurčující i zcela určité budoucí dění je „mrtvý“, dokud nepřipojíme počítač do elektrické sítě, bateriím či ještě jinému zdroji energie. Živé organismy, obsahující sobě vlastní informace pro pokračován rodu a vzájemnou komunikaci, musí si potřebnou energii obstarat z potravy, slunečního svitu či ještě jinak. V tomto smyslu je energie pro vyšší vývojové druhy informace nosičem. Platí to ale dle mého názoru dost nepochybně i pro vývoj hmoty neživé, i když to není docela zřejmé. S tím, že svůj počátek to má již v samotném velkém třesku. Můžeme v tomto směru říci, že na počátku byla energie nadaná informací, tentokrát nositel své vlastní interní informace. A pak už to „šlo“ dále jako celkový obrovský kosmický, v tom i specifický pozemský, vývojový (evoluční) deterministický mechanismus a dosud tak i trvá. Jak to odhalují příslušné vědecké disciplíny. Snad to celé bude jednou i plně rozluštěno. V každém případě platí, že bez účasti, vstupu energie nemůže informace svou funkci universálního hybatele, předurčovatele každého budoucího dění plnit.