K předmětu a obecnému obsahu racionální ontologie – základní teze

*Racionální ontologií se zde rozumí nenáboženský výklad podstaty, geneze a chodu světa, fenoménu jsoucna. Nejobecnější, z hlediska běžných zájmů neskonale odlehlá, leč zcela legitimní zastřešující oblast lidského vědění a poznávání. Ve svých relevantních poznatcích a principech navazující na vědu a nesčetněkrát se opakující empirické zkušenosti. Ale i za ně se odvažující, podobně jak to činí věda ve svých různých počátečních předpokladech, dohadech a hypotézách. Se svými základy již u některých dodnes výjimečných představitelů starořecké filozofie jakými byli Herakleitos z Efesu, Aristoteles, Demokritos ad. Jako o kategoriálně blízké lze v této souvislosti hovořit o tehdy utvářené „přírodní filozofii“ a – což je zvlášť významné - od ní a v rámci ní se odvíjející dialektice.

Text obsahuje osobní náhled a poznatkové uspořádání z hlediska hierarchie obecnosti a dalších souvislostí. Nejpodstatnější určení, danosti, postuláty, hypotézy, domněnky… Náležitosti všeobecně nebo převážně známé, zde akceptované, ale i vlastní úvahy, pojetí či řešení. Závěrečné shrnutí toho nejpodstatnějšího z řady předchozích pojednání na autorově internetovém blogu „jsoucno.blogspot.com“ rubrika „O informaci a jsoucnu“.

Obsah a sled výkladu: reálné bytí a hlediska zájmu, vesmír a?, bytí jako výlučně dynamický systém, pohyb a jeho obecné vlastnosti, hmota (materiálno), pohyb a hmota, informace (ideálno), vztah informace a hmoty, paměť, funkce informace, dvojjedinost (dualita) reálného bytí, definiční znaky a základní druhy informace jako ontologické kategorie, pohyb z hlediska prostoru a z hlediska času, vývoj obecně, evoluce a revoluce, deterministický charakter vývoje a jeho příčiny, vlivy vnitřní a vnější, náhoda a svoboda rozhodování.

*Předmět nauky: veškeré přirozené bytí, vše, co prokazatelně existuje, reálné jsoucno. Zde v jeho celistvosti, společné a konečné podstatě všech jednotlivostí, stejném způsobu existence, identifikaci základních druhů a některé jiné okolnosti.

* Celkově je reálné bytí reprezentováno vesmírem, se všemi jeho součástmi. Tzn. včetně i jeho prokazatelně existující, ale zatím málo poznané zcela převažující části v podobě temné energie a temné hmoty. V té zbývající úzce minoritní (uvádí se 4%), více méně již značně poznané části, se pak reálné bytí pohybuje od nejelementárnějších částic, druhů energií, výchozích látkových komponentů a základních interakcí až po shluky galaxií. Zahrnuje veškerou vesmírnou přírodu neživou i živou, tu živou zatím známou jen z planety Země, a v rámci ní, jako svébytné vyvrcholení také nás samé, s naším specifickým vědomím a jeho výtvory.

*Je možné, nelze to a priori vyloučit, že tento „náš“ vesmír není jedinou formou, jediným představitelem reálného bytí. Pro dohad o existenci ještě nějakého nadsystému by mohl svědčit i samotný fakt velkého třesku, pokud o něm neuvažujeme jako o aktu Stvoření, ale jako o zatím nám blíže neznámém fundamentálním fyzikálním jevu, představujícím procesní pokračování čehosi rovněž reálného v rámci něčeho zcela obecného. Tedy s implikací na přiznání nekonečnosti existence přírodní substance v prostoru i čase, bez začátku a bez konce. Jak o tom uvažoval již zmiňovaný Herakleitos před více než dvěma a půl tisíci lety ve svém tradovaném vyjádření, že světový řád nestvořil žádný bůh, že svět byl od věčnosti a věčně vždy bude. Podobně Aristoteles. A stejná nebo obdobná jsou i vyjádření některých jiných velkých myslitelů ba i strohých vědců. Další výklad se však tohoto dohadu již netýká.

*Reálné bytí, jak je známe, je bezvýhradně dynamický systém. Má podobu dění, existuje jen jako dění. Žádné pouze jen statické bytí neexistuje. Bytí=dění.

*Je to důsledek pohybu, absolutní danosti a základní vlastnosti reálného jsoucna. Věděl to opět již Herakleitos, když nám odkázal, že všechno plyne a že nemůžeme vstoupit dvakrát do téže řeky. Dle Aristotela podstatného určení přírody, věčného a nezničitelného, neexistujícího mimo věci, které obecně znamená změnu stavu. Existuje v různých podobách, vždy a všude, v makrokosmu i mikrokosmu, v přírodě neživé i živé, pohybem je i naše myšlení. Je to kontinuum, existuje neustále, bez jakéhokoli přerušení. Je i jednosměrný a nevratný.

*Reálné bytí, jak to vesmír, makrokosmos i mikrokosmos prokazuje, je evidentně – i když ne výlučně – danost materiální. Je to hmota, v jejím obecném chápání. V základním členění na složku energetickou a složku látkovou. Na mikroúrovni ve specifickém propojeném stavu obou složek - částic a pole a jejich interakcí.

*Ve smyslu dění je tedy reálné bytí pohybem hmoty. Hmota existuje a může existovat jen tak, že se pohybuje, mění neustále svůj stav. Byť třeba jen nepředstavitelně nepatrně. Pohyb je způsob existence hmoty. A protože je pohyb kontinuální a nic jiného mimo bytí v daném reálném pojetí neexistuje, je jediným přirozeným vysvětlením, že jde o samopohyb hmoty. Jak to postuloval – rovněž dle tradování – již Herakleitos. Což také znamená, že zdroj tohoto pohybu musí být obsažen ve hmotě samé. Aristotelův prvotní hybatel je zde vyloučen.

*Tím zdrojem je ve hmotě zakódovaná informace. Relativně samostatná podstatná utvářecí součást všeho reálného bytí. Ve své existenci, přenosu a působení však vázaná na hmotu jako svého nositele. A jako objektivní danost existující v podobě vždy zcela určitého uspořádání příslušné „hostitelské“ hmotné entity.

*Co do své vlastní podstaty, sama o sobě, není informace jev hmotný, materiální, nýbrž nehmotný, ideální. Je to reálné ideálno. Nikoli nějaké ideálno nadpřirozené. Jako takové – jak řečeno - nemůže však existovat, přenášet se ani působit nějak samostatně, vně hmoty. Informace existuje, přenáší se a působí jen a jen prostřednictvím hmoty, je vždy nějak příslušně materializována. Snad nejzřetelnějším příkladem je genetická informace se svým nositelem v podobě makromolekuly kyseliny deoxyribonukleové - DNA. Ale těmi hmotnými nositeli – ve vztahu k jiným druhům informací – jsou i neurony a neurity, knihy, radiové signály, obrazy, kameny, kosterní pozůstatky, světelný paprsek, atomy se svou bohatou vnitřní strukturou atd. atd.

*Kde je hmota, je i informace. A naopak. A hmota, materiálno, existuje v nějaké své podobě absolutně všude. Naprosté prázdno, nicota, neexistuje (rovněž již Aristoteles). Důkazem může být energie vakua. Stejně tak je proto všudypřítomná i informace. Na jakékoli úrovni, i v největších mikrokosmických hlubinách materiálního bytí. A je úkolem vědy tyto informace odhalovat a dešifrovat. Což také specielně přírodní vědy činí a formují tak spolu s dalšími naše pravdivé poznání.

*Zásadní „vnitřní“ podmínkou existence a vlastně i neoddělitelnou součástí každé informace je paměť. Což ve zcela obecné rovině není danost nějak snadno uchopitelná. Snad nejzřetelnější je funkce paměti jako úložiště (úschovny) informací. Takže pamětí se často přímo rozumí samotná hmotná podoba tohoto úložiště. Tedy daná součást počítače, oblast mozku či – na nižší úrovni – příslušný útvar nervové soustavy. Ale rozptyl úložišť je nepochybně mnohem širší, protože i rostliny a i nižší organismy, i ty nejprimitivnější, mají paměť. To vede k závěru, že paměť se nachází již v samotných základech informace, že je podmínkou její existence. Buňka si musí pamatovat a pamatuje jak se má dělit, i se zachováním příslušného informačního obsahu v obou následovnících. Genetická informace si musí pamatovat a pamatuje postup při realizaci svého předpisu reprodukce daného druhu živého organismu (za jinak stejných podmínek i se zcela stejným konkrétním výsledkem). V tomto smyslu je paměť něco jako informace v informaci, základ informace, nejhlubší vrstva informačního bytí. Bez paměti není informace, jde o jeden nerozlučný celek. A protože informace tvoří s hmotou obecně také jednotný celek, je důvodné se domnívat, že paměť se v nějaké podobě vyskytuje i v rámci veškeré hmoty neživé.

*Funkcí informace, důvodem její existence v rámci všeho materiálna, je zajišťovat jeho pohyb. Být jeho strůjcem, universálním hybatelem, „elixírem a mízou života“. A tím i příčinou existence bytí v podobě dění. Bez vždy příslušné informace (příslušných informací) by se nedělo vůbec nic. A tedy ani neexistovalo. Informace vždy něco způsobuje, je příčinou změny stavu, předurčuje. V tomto smyslu je jakékoli dění celistvým nerozdělitelným informačně-hmotným e.i. hmotně-informačním procesem (těhotenství, chůze, růst pšenice, činnost 3D tiskárny atd. atd.).

*Na své nejhlubší substancionální úrovni je tedy reálné jsoucno systém dvousložkový, dvojjediný, duální. Nikoli monistický. Je protikladnou jednotou materiálna a reálného ideálna, hmoty a informace v jejich vzájemné existenční podmíněnosti. Projev obecného principu plus minusového uspořádání všeho bytí, zákona dialektiky jednoty a „boje“ protikladů. Hmota co by nositel je podmínkou existence informace, jinak než v určité materiální podobě informace existovat, přenášet se a působit nemůže. A naopak, informace co by tvůrce pohybu je podmínkou existence hmoty. Jedno bez druhého nemůže existovat. To vše platí, s příslušnými specifiky, zcela obecně, pro veškerou přírodu neživou i živou, člověka i lidskou společnost. Odpovídající „světový názor“ na tom založený lze označit jako dialektický dualismus. Žádná apriorní prvotnost jedné či druhé složky, materiálna či ideálna nebo jejich rovnocenná nezávislost jak to předpokládají známé tři hlavní filozofické proudy, neexistuje.

*Základními definičními znaky informace jako jedné ze dvou konečných konstitutivních složek všeho reálného bytí, tzn. jako ontologické kategorie, tak jak to vyplývá i z předcházejících tezí, jsou tato čtyři určení: naprostá všeobecnost výskytu, neoddělitelná spjatost s hmotou, nehmotný, ideální charakter a funkce tvůrce pohybu. V rámci všeobecnosti výskytu lze pak -   s ohledem na dosavadní úroveň našeho poznání prozatím jen z pohledu planety Země - vyčlenit rovněž čtyři velké základní druhy. Vývojově stále složitější, navazující na sebe a prolínající se po vzestupné linii: informace primární, tj. spjaté s hmotou neživou, informace sekundární spjaté s hmotou živou, informace terciární spjaté s lidským vědomím (rozumové) a informace kvartární, delegované lidmi na technická zařízení („ztechničtělé“). První dva druhy jsou informace zcela objektivní, tj. existující nezávisle na tom, zda existuje či neexistuje člověk se svým specifickým vědomím a v zásadě se projevující jako přírodní zákony. V přepestrém světě živých organismů, živočichů a rostlin existuje pak mnoho různých dílčích druhů na lidech rovněž nezávislých a tedy rovněž zcela objektivních informací. Z nich základní a nejdůležitější je informace genetická. Třetí zde sledovaný velký druh, obecně nejznámější a někdy považovaný i za jediný, jsou informace lidsky subjektivní, rozumové, s nejdůležitější složkou informací poznatkových. Náš běžný informační svět. Specifický čtvrtý, vrcholový druh, představují znovu objektivizované informace poznatkové, na své dosud nejvyšší úrovni v podobě umělé inteligence. Je zřejmé, že v rámci těchto velkých druhů existují zpravidla i určité zcela konkrétní dílčí druhy nižší kategoriální úrovně. Některé byly uvedeny, ale celkový souhrn zatím schází. Každý následující vývojově vyšší velký druh obsahuje v sobě v nějaké míře a podobě druh(y) předcházející (princip „matrjošky“).

*Veškerý pohyb vesmírné hmoty započal, dle dosavadní úrovně poznání, velkým třeskem. S ohledem na výše uvedenou neoddělitelnou jednotu hmoty a informace, lze se celkem opodstatněně domnívat, že již zde, v tomto mžiku, byla v jakémsi tom prapůvodním materiálnu obsažena i jistá zcela základní informace jako rovněž prapůvodní zdroj všeho dalšího dění. Něco jako výchozí fyzikální genetická informace. Tak jak po ní vlastně již dlouho pátrají fyzikální vědy se snahou nalézt sjednocující podobu čtyř resp. teď již jen tří základních interakcí částic a pole. Hledání teorie všeho. Vzápětí po tom výbuchu se začal duál hmoty a informace v důsledku započatých interakcí rychle diferencovat (inflační fáze vývoje vesmíru) a podle dalších dvou základních atributů hmoty – prostoru a času – i samotný pohyb.

*Z hlediska prostoru je třídění pohybu v zásadě záležitostí fyziky. Zde je možno snad jen připomenout jeho tři podstatné druhy: pohyb odstředivý – specielně z hlediska makrokosmu, se svým počátkem ve velkém třesku a mj. v podobě rozpínání vesmíru vlastně trvajícím dodnes, pohyb dostředivý pod vlivem gravitace a magnetismu a „kompromisní“ pohyb oběžný či jinak zakřivený. Tak jak je to dáno poměrem sil odpudivých a přitažlivých.

*Z hlediska času má pohyb, dění, podobu vývoje. Souběžného a vzájemného vývoje hmoty i informace. Skutečné změny stavu tohoto duálního celku resp. jen jeho opakované reprodukce. Při neustálém zachovávání jejich jednoty a vzájemné podmíněnosti. Za základní oblasti tu lze považovat: celkový vývoj vesmíru jako takového, v rámci něho za nesmírně specifických podmínek – jak tomu svého času prokazatelně bylo na planetě Zemi - vznik a vývoj života a v rámci života za rovněž velice specifických a příznivých podmínek vznik a vývoj jeho inteligenční formy. V našem případě vznik a vývoj živočišného rodu homo sapiens s následnou formou vývoje civilizace a jejích jednotlivých podob a etap. Až po současnou fázi informační společnosti s rozvojem a stále širším uplatňováním umělé inteligence.

*Vývoj v sobě zahrnuje vznik a zánik, fázi vzestupu i sestupu, negentropie i entropie. To vše ve vztahu k jednotlivým konkrétním formám reálného bytí, jakož i k vesmíru jako celku. Pravdivé objasňování toho všeho je úkolem a ctižádostí vědy, na bázi relevantních důkazů, s počátky u dohadů a hypotéz.

*Z hlediska konkrétního průběhu zahrnuje vývoj dvě základní formy či fáze: evoluční a revoluční. Tzn. na jedné straně pozvolné kupení menších dílčích změn se zpravidla i rostoucím napětím v daném systému, na druhé straně na to pak navazující relativně rychlá a zásadní změna stavu. Což dialektika charakterizuje jako zákon přeměny kvantity v kvalitu. Takto vývoj vždy nutně probíhá, na bázi drobných změn vzniká posléze, s „poslední kapkou“, nový, kvalitativně jiný stav či druh reálného bytí. Každá evoluce končí revolucí. Dříve či později, takovou či onakou. A pak zase nastupuje nová fáze evoluční. A tak dále. Negace negace, další ze zákonů dialektiky. V myšlené grafické podobě by to mohlo připomínat svérázný oscilogram či kardiogram. S různou „tepovou“ frekvencí pro hmotu neživou, hmotu živou, lidskou společnost a poznávací a tvůrčí funkci lidského vědomí.

*Ale historicky, a od dob Darwina zdá se i zcela všeobecně a nezvratně, se však již vžilo ztotožňování vývoje s evolucí, evoluce s vývojem. Revoluce se pak začasté charakterizuje jako rychlý evoluční skok. Nejde tu však o zcela důsledný postoj, zejména při sledování chodu sociálního dění se pojem revoluce přece jen používá. V logice věci buď tedy jako součást evoluce nebo snad i jako jistý samostatný jev. V tomto pojetí připadá pak v úvahu, či se tak děje, chápání pojmu evoluce v širším a užším slova smyslu. Za terminologicky čisté (což čeština umožňuje) se zde však dané chápání vztahu mezi evolucí, revolucí a vývojem - v souladu s uvedeným obecným zákonem dialektiky přeměny kvantity v kvalitu - nepovažuje.

*Příkladů revolučních změn je v celém dosavadním vývoji vesmíru bezpočet. Některé zvlášť významné lze tu snad připomenout. Vynecháme samotný velký třesk, protože jeho přirozenou genezi neznáme. Ale pokud by do sledované vývojové linie patřil, to znamená, byl pokračováním nějakého předchozího vývoje, pak by to byla obrovská hyperrevoluce, kterou nelze vůbec s ničím porovnávat. Takže, pomineme-li toto, pak za veliké revoluční změny, následující vždy po určité pozvolné evoluční fázi, někdy velice dlouhé či složité, lze uvést např. vznik atomů vodíku a helia, zažehnutí a posléze, po vyčerpání příslušného termonukleárního paliva, výbuch či smrštění hvězd, zformování galaxií a planetárních soustav, vznik černých děr aj. Dále pak za velice specifických podmínek, a co zatím víme i nesmírně vzácně, vznik života, počínaje prvními replikacemi jisté prazákladní podoby buněk, vznik jeho nespočetných druhů, v tom i stále složitějších, v tom i rodu homo sapiens se schopností abstraktního myšlení, vznik mnohovrstevnaté lidské kultury, objevů a vynálezů a také revoluce sociální (např. ta naše „sametová“ následující po evoluční etapě „normalizace“). Ale to vše jsou již samostatné problémy.

*Posledním, leč velevýznamným a zásadním definičním znakem všeho reálného bytí = dění = vývoje, který je zde třeba uvést, je jeho deterministický charakter. Zřetelný nebo méně zřetelný, prosazující se přímo nebo konec konců. Tedy obecná objektivní zákonitá nutnost se vždy zcela určitým výsledkem. Za jinak stejných podmínek vždy i stejným. Změní-li se podmínky, vnitřní nebo vnější, to znamená i příslušné předurčující informační působení, bude výsledek jiný, ale opět jen zákonitě nutný. Je na tom založen celý obecný vývoj vesmíru, tak jak ho známe. A z lidského hlediska, pomineme-li vše ostatní, je to pak v dosavadním finále vývoje rodu homo sapiens fakt, že bez tohoto řádu by se nekonala ani žádná civilizace. Na determinismu, zákonité nutnosti, je založena celá materiální výroba, žádoucí fungování všech technických zařízení a technologií ad. Nemohli bychom pěstovat obilí, péci chléb, čerpat vodu, cestovat v letadle, surfovat po internetu, komunikovat přes mobil, provádět kosmický výzkum a realizovat miliony dalších aktivit. Konec konců nebyli bychom zde ani my, protože i život sám je – byť poněkud složitěji – deterministicky podmíněn. Jak o tom svědčí fenomén genetické informace v podobě DNA.

Původ tohoto charakteru tkví v samotné podstatě všeho reálného bytí, tzn. – jak již bylo dříve uvedeno – jako jednotného neoddělitelného dvojjediného celku hmoty a informace. Kde hmota v podobě vždy zcela určitého svého uspořádání je nositelem informace a informace zdrojem, původcem jejího pohybu, předurčovatelem každého dalšího dění. A protože ta uspořádanost, tedy i sama informace, je vždy zcela určitá, je zcela určitý, v návaznosti na související interakce, i výsledek. Ten pak znamená buď reprodukci daného stavu, nebo jeho změnu. Platí vazba nutné kauzální souvislosti a vytváření celých odpovídajících kauzálních řetězců.

Takto podmíněný deterministický charakter vývoje je dále zásadním způsobem umocňován samotným charakterem pohybu hmoty. To jest tím, že je – jak již bylo uvedeno- kontinuální, jednosměrný a nevratný. V důsledku toho je kontinuální, jednosměrný a nevratný i jeho kvantitativní projev v podobě času („šipka času“). Kontinuita času znamená, že ať zvolíme jakýkoli okamžik, jakoukoli jednotku doby trvání, tak tomu předcházel jiný okamžik, jiná, menší jednotka doby trvání. Týdnu předchází (předcházel) den, dnu hodina, hodině minuta, minutě vteřina, vteřině její desetina, setina, tisícina, miliardtina a tak ještě dále. Až do určitého dna, k téměř absolutní nule, singularitě, nekonečně malému mžiku, k jehož úrovni je datován samotný velký třesk (10 na -44 sec.) Což znamená, že veškeré dění, až na ten nekonečně malý mžik definující současnost, je z fyzikálního hlediska, a tím spíše z našeho hlediska praktického, jen a jen minulost. Téměř cítit to můžeme třeba při sledování sjezdu při alpském lyžování. A minulost, v důsledku nevratnosti pohybu ergo času, nelze změnit. Takže neexistuje ani žádná možnost volby, žádná možnost, aby se vývoj, počínaje velkým třeskem, ubíral jinak, jiným směrem či jiným způsobem, než se ubíral a ubírá. Taková je tvrdá fyzikální a tedy i nezměnitelná realita. Nic na tom nemění případné vnější vlivy, protože i ty se vzápětí stávají minulostí a samy jsou také deterministicky informačně podmíněny. A hlavně, z hlediska každého širšího systému jde zase jen a jen o vlivy vnitřní, takže na každé obecnější úrovni se na tvrdém deterministickém řešení nic nemění.

Deterministický charakter vývoje souvisí i s diferenciací jednotlivých složek materiálna. Tak jak se – podle dosavadních poznatků – v určité podobě objevila ihned po velkém třesku. A určitým způsobem se dál vzestupně či sestupně vyvíjela a vyvíjí. V závislosti na síle entropie. Dle svého původu jsou tak všechny složky materiálna navzájem „příbuzné“, tvoří jednu velikou rodinu s příslušnými „genetickými“ vazbami. Což se lapidárně vyjadřuje konstatováním, náležejícím rovněž do výbavy dialektického vnímání světa, že všechno souvisí se vším. Neboli, že každé dění souvisí se vším ostatním děním. Někdy těsně, někdy nekonečně vzdáleně. Někdy přímo, někdy konec konců. Ale souvisí. Ostatně, z hlediska každého širšího systému jde zase jen a jen o vlivy vnitřní. V tomto smyslu veškeré bytí=dění představuje obrovskou síť, pavučinu vzájemných nutných kauzálních informačních souvislostí jednotlivých složek bytí od mikrokosmu až po makrokosmos. Takže není úniku.

* Některé z těch nespočetných souvislostí jsou tedy blízké, přímé a v rámci našeho vnímání a vědění i poznané. V mnoha případech, zvláště u složitějších a vývojově vyšších systémů jako je život a zejména lidská společnost a i dění v našem mozku jsou odpovídající souvislosti a podmíněnosti často velice vzdálené, nepřímé, složitě zprostředkované a námi nepoznané. Příslušné vlivy, ať již vnější či vnitřní, a jejich důsledky se nám pak jeví jako náhoda. Ve skutečnosti, v důsledku příčin jak byly výše uvedeny, v jakémkoli přírodním ale i společenském dění, třebas i konec konců, žádná náhoda neexistuje. Něco považujeme za náhodu, protože neznáme a nikdy ani nebudeme znát absolutně všechny informačně podmíněné vlivy s příslušnými nutnými důsledky. Naštěstí pro nás, protože nám to znemožňuje znát konkrétní nevyhnutelnou budoucnost. Kdybychom přesně věděli, co se bude konkrétně nutně dále dít, život by se často  stal nesnesitelným.

Podobné je to i s naším vnímáním problému svobodného rozhodování. Bylo již řečeno, že z ryze fyzikálního hlediska je v důsledku kontinuity a nevratnosti času jakákoli volba dalšího průběhu dění vyloučena. Protože prakticky všechno je jen a jen minulost, tu měnit nelze a singularitní přítomnost žádnou takovou možnost rovněž neposkytuje. U lidského volního rozhodování je to složitější, vlivů je tu podstatně více. Ale opět neznáme absolutně všechny souvislosti a kauzální informační podmíněnosti. Víme snad zcela přesně co všechno se v těch okamžicích děje v našem mozku? Jaké všechny vlivy, informační podněty, vnější i vnitřní v tu chvíli zpracovává? Víme, že výsledek je zcela určitý, ale víme snad zcela jistě, že mohl být i jiný? Zcela jisté je to, že i pro náš mozek jako nejvýše organizovanou hmotu platí v konečné instanci také všechny příslušné tvrdé přírodní zákony. Včetně i toho, jak řečeno, že každý pohyb, každé dění je nevyhnutelně podmíněno a předurčeno vždy i příslušnou informací. Z tohoto a dalších uvedených důvodů, a celkově tedy ze zde zastávaného pojetí vývojového determinismu, příslušné rozhodnutí je jen zdánlivě svobodné a jiný výsledek než právě ten, který nastal, tu být nemohl. Žádné trauma z toho však mít nemusíme, v příštích volbách se zase zcela svobodně rozhodneme, komu dáme svůj hlas. Ať si k tomu racionální ontologie říká, co chce.

                                                                                       Josef Vaner   2019